Pár dní poté, s kávou a sychravým dopolednem

Život se vrátil do starých kolejí, táta je dál v nemocnici a asi tam zůstane déle, každý doktor mu říká něco jiného. Nyní je třeba, aby se mu na ruce zahojily tkáně (Supinator longus a Flexoc carpi ulnaris?), aby mu je mohli znovu rozříznout, vyjmou provizorní spojku, co má nyní místo jedné z kostí a nahradit ji finální titanovou. Původně to vypadalo, že půjde po týdnu domů a k druhé operaci dojde až za tři čtyři měsíce, jiný doktor mu ale řekl, že si tam poleží dva týdny a pak se možná bude operovat hned kvůli tomu titanu. Byl bych raději, kdyby to bylo takhle. Ať není táta mimo jakoukoli činnost skoro půl roku. Ale aby ho na pár dní pustili domů. Ale… jaký já mám strach, aby to dobře dopadlo. Nemocnice, v kraji nejlépe vybavená, v přístupu lékařů nejhůře hodnocená, s pověstí kuchárny a řezničiny. Občas ani nedávají pacientům po operacích antibiotika (a ti pak mají záněty a pod).

Ach jo. Zítra cestou do prahy se za tátou podívám.

Úplně se mi změnil přístup k pohledu na práci. Lenoch jsem nebyl ani dříve, ale k tátově pracovnímu nasazení jsem měl daleko. Tedy ve smyslu, že mi vždy připadalo, jako by táta neustále práci kolem domu vyhledával. Což je samozřejmě lehce nadsazené, rodinný dům se zahradou vyžaduje práce až až. A teď, když sedím v čele stolu u oběda já, neustále přemýšlím, co je potřeba udělat, aby to nemusela dělat máma, až budu pryč. Nanosit vodu do sudu na zahrádce, dovézt trochu dřeva do kotelny, … vše ostatní jde stranou. Škola, práce. Nyní dvě hodinky na dopsání seminárky, pak se strejdou do lesa pro dřevo, aby nejel sám, pak jej složit do rázu a zakrýt jej (= tahání plechů a kurevsky těžkých šutrů). Pár hodin do večera na práci na projektu do business intelligence, který musím tento týden dokončit…

A do toho všeho Paříž. Náš vánoční dárek rodičům. Táta vždycky hudroval, že nikdy neletěl letadlem a jeho první věta, když na Štědrý večer otevřel obálku s dvěma 20€ bankovkami a obrázkem Eiffelovy věže zněla „Já nikam nejedu!“ A teď mi dovolte jednu takovou nepatrnou poznámku pod čarou…

SkyEurope jsou největší zkurvení lítající vyšulínění čuráci, co znám

Iluze, že let s low-cost společností bude výrazně levnější, to jsem si tedy nedělal, pže jsem vůči nejlevnějším a supervýhodným nabídkám zdravě skeptický. Jedno mě holt VŠE naučila: nic není zadarmo a je-li něco zadarmo, pak je ten, co to nabízí, debil bez podnikatelského plánu. Viz třeba hype kolem mBank a jejich platební karty bez jakýchkoli poplatků, kdy si namastí kapsu v situaci, kdy provedete operaci v jiné měně než v EUR nebo CZK (viz Vúáčko). Doporučuji přečíst. A tak nám vyvstalo s Paříží několik možností. Přesunout vše na srpen – jenže to taky může táta jít na onu druhou operaci. Přesunout to na říjen, ale to už jsem byl proti (Paříž v říjnu???). Letět jen ve třech – já, sestra, ivonka (Ale vždyť to byl dárek pro mámu a tátu!).

No, vzhledem k první možnosti… letenky nás nyní vyšly na tuším 16 000,–. Nejsem si jist cenami, ale změna na jiný termín, mírně dražší, by nás přišla na bezmála dalších 20 000,–!!! Protože ti čuráci ze SkyEurope chtějí ~1000,– za každou změnu. Tedy: cena letenky v srpnu + litr za změnu termínu letu tam + litr za změnu termínu letu zpět + opět nekřesťanský poplatek za platbu. Cena letenky? No ok, co se dá dělat. Ale změna termínu, to je v jejich podání vlastně změna dvou letů a za každou chtějí tisícovku. Za každého. A při platbě? Při platbě si účtují nějakých 140 korun. Takže za to, že jim na pobočku dojdete zaplatit pět letenek, si za každou z nich naúčtují ještě 140 korun navrch. No, takže k 16 000, které jsme již do letenek dali, by přibylo dalších minimálně 16 000.

Vyjebat. Možná jsou v mých počtech a osočování nějaké chyby, ale při včerejší emočně vypjaté atmosféře, která se neobešla bez pláče a zoufalství, jsem to i přes svůj stoický klid už moc nepobíral, když sestra zjišťovala stále další a další klacky pod nohami, co nám tam ti zkurvenci ze SkyEurope naházeli. Nemluvě o té zasrané slovence na lince, proti které je rozzuřený křeček v trenýrkách příjemnou záležitostí. Úžasné, když odpovědná osoba „neví“, jestli se za platbu přes net taky něco přiúčtovává, protože prostě chtějí, abys raději přišla na pobočku a vysolila bezmála další litr jen proto, abys mohla zaplatit.

Takže jednoduše, šéf SkyEurope se může nechat vošukat od tučňáka do ucha a já mám sto chutí odpálit mu v tom jeho krámu nad Frankfurtem nějakou bombu, jen abych ho nasral.

O svém už mluví to, když si hledáte let. Letenka do paříže ve čtvrtek za 395 Kč, odlet v sobotu zpátky za 850Kč, to máme 1300 Kč, a po proklikání se na konec objednávky je výsledná cena 3000 Kč.

Takže jak to dopadlo… jedinou rozumnou možností je letět ve třech my mladí a dva lidi s sebou přibrat. Kontaktoval jsem dja, který se do dneška rozmýšlí, a pokud pojede on, pojede i ivončina sestra a podnikneme holt v partě výlet do Paříže. Tím pádem se nám vrátí dvě pětiny vložených financí, za které pak sestra vezme naše do Paříže někdy na podzim. Když nepojede peťák (uprostřed psaní bakalářky a za 6000, které by rád využil jinak), pojedou ivončini rodiče. Přesun na jiný termín máma kategoricky zamítla, neskutečně rozčarovaná podmínkami SkyEurope a zařeknutá, že jim do chřtánu nedáme už ani korunu navíc.

Ty šílené tři čtyři hodiny nedělního večera, kdy jsme toto s mámou a sestrou řešily a ony dvě na přeskáčku brečely, protože to byla fakt bezvýchodná situace, ty vám nepřeju zažít. A co teprve jak se musí cítit táta… doufám, že na to nemyslí a že si to nevyčítá.

Já to tak moc neprožíval a kdybych do toho sám nedal už 11 000,–, tak bych se na to byl snad schopný i úplně vykašlat. Seděl jsem u televize s noťasem a zpracovával seminárku o akvizicích společnosti Google a cílech, které těmito kroky sleduje. A nyní se k ní vrátím. Vrátil jsem se z kožního, kde jsem se objednal na červen na odstranění znamínka a jednoho lipomu. Hlavně že by se to mělo dělat v období, kdy je málo sluníčka.

No, jdu dál seminárkovat. Když jsem se tak pěkně vykecal.

5. 5. 2008, Po 09.17 | Ze života | 6 komentářů | 65x

Krásná rána končí všelijak

Probouzel jsem se dlouho, ale hned po otevření očí jsem zaklonil hlavu a koukal skrze žaluzie ven. Je hezky? Svítí sluníčko? Měli jsme jít do lesa a přšet by rozhodně nemuselo. Chvíli jsem se ještě válel a plánoval si, jak s sebou vezmu foťák a nafotím zase spoustu záběrů z lesa, tvrdá chlapská práce, padající smrky,… a tak. Nechal jsem ivonku spát, sešel jsem do kuchyně, máma mi nachystala chleba se salámem, abych měl sílu, šel jsem s ním k televizi, táta už odcházel ven za strejdou připravit traktor s vlečkou.

Ani nevím, co jsem zrovna sledoval, když se ozvala ohlušující rána. Výbuch. A přitom kraťoučký. Desetinu sekundy trvající exploze, ne jako ty megavýbuchy v televizi. Okamžitě mi došlo, že taťka se strejdou dofukovali kola traktoru nebo vlečky a některé to nevydrželo. Hned jsem měl před očima dokument o požáru v nějakém alpském tunelu, kde největší chaos způsobily žářem explodující pneumatiky. To byl okamžik, kdy jsem se prostě připravil na to, že až doběhnu k oknu, možná uvidím… na to už jsem nemyslel, byl jsem na nohou a běžel k oknu.

„Zaškrť mi to proboha nebo vykrvácím!“

Bral jsem schody po třech a na sestru v (jejím) záchvatu panické hrůzy křičel, ať doprdele zůstane doma a rozhodně tam nechodí. Doběhnu ke dveřím s klíčky od auta v ruce, za nimi už je strejda, tiskne tátovu paži a ten klečí s bolestí v obličeji na trávě, pravá ruka celá od krve… v 8:59 centrála záchranky v Jihlavě zvedá můj hovor, ze city vyráží sanitka, holky s mámou tátu ošetřují, strejda volá švagrovou obvoďačku, odvádím pryč strejdova psa – ten se kupodivu vzhledem ke své šílené povaze nechá, táta leží na trávníku a neuvěřitelně trpí, skoro nic neslyší… výbuch kompresoru jej úplně odhodil, a pak si uvědomil, že je bolí ruka. Vyhrnul si rukáv a místo loktu otevřená zlomenina, sval rozšklebený snad až ke kosti zalitý krví odkapávající na trávu, křičí na strejdu, ať mu zaškrtí ruku, já utíkám od okna sotva jsem se v něm objevil, strejda ho vleče před náš dům, pak už táta nemůže ani chodit a jen leží v třesu na ranní rose, sestra s náručí plnou dek, ivonka hledá v lékárničce zaškrcovadlo, strejda mu tiskne paži, já o kus dál do mobilu chrlím informace, máma klečí vedle něj, a táta v posledním záblesku humoru glosuje, že když to někdo koupil na frontě, tak to muselo být strašný, pak už jen trpí. Teta obvoďačka, stovka Tramalu proti bolesti, záchranka před domem, převázání rány, doktor zkouší ruku a hned ví, že je zlomená, dlaha a nový obvaz, naložení na lehátko či jak to nazvat, formality, odjezd sanitky… a co dál. Nutkání stále něco dělat, přenášet věci, uklízet deky, umývat nádobí…

Táta je relativně v pořádku. Po operaci nemusel na jipku, prsty může hýbat, výbuch, který slyšeli až na druhém konci vesnice, mu protrhl jeden bubínek, takže slyšel ještě hůř než obvykle. Jednu z loketních kostí má rozdrcenou na štípky, takže až se mu zahojí tržná rána, znovu mu ruku otevřou a tu spoušť místo kosti nahradí nějakou titanovou spojkou či co.

Je čtvrt na jednu, sedím tu a piji víno. Chtěl jsem se dnes večer opít, ale moc to nešlo. Alespoň že byl ten Indiana Jones…

Strašný den.

Kompresor sice jel, ale kolo se nepřifukovalo. Strejda se otočil a šel se k němu podívat, táta se sklonil nad hučící kompresor, jestli není třeba utáhnout přípoj hadice vedoucí vzduch. Pak explodovala litinová hlava (?) a jeden z masivních kusů proletěl tátovou rukou ještě než jej tlaková vlna odhodila pryč.

Kdyby ten kus litiny neodletěl do boku, ale vzhůru, můj táta by byl mrtvý. Můj táta.

2. 5. 2008, Pá 22.25 | Ze života | 4 komentáře | 80x

Ještě že byla ta generálka na čarodejnice...

… nic jiného totiž asi nebude. Minulý rok jsem také musel být posledního dubna v praze, kvůli protivně povinnému obchodování na internetu – tedy, kvůli jedinému povinnému cvičení v celém semestru. Jeho náplní bylo odevzdat excelovský dokument s nějakou statistikou. Ve 14:30 hodina začala, ve 14:45 jsem si již pohodovým krokem kráčel kvetoucím Šervůdem, abych si počkal na vlak a o půl osmé byl pohodlně doma. Pár desítek minut nato v kolektivu kamarádů, které takto pohromadě vídám stále méně a méně často. Čarodějnice. Každý důvod pro akci je dobrý.

Dnes to bylo stejné. Hodina od 14:30, odjezd vlaku v 15:47. Náplní hodiny bylo zapsat téma posledního úkolu na seznam a jít si po svých. Jenže vyučující se svědomitá kapacita a když už nás tam tedy sedm lidí z osmnácti přišlo, připravil si látku na celou hodinu a půl. „No a to je asi tak vše,“ ukončil hodinu přesně v 15:47, a teprve pak jsme se mohli zapisovat na seznam. Deset minut dříve by mi stačilo. Vyběhl bych ze školy, seběhl vyšlapanou pěšinku do areálu hlavního nádraží, uháněl mezi odstavenou technikou a dělníky v oranžových vestách, přeběhl i přes zákaz jedny koleje, druhé koleje, sprint na nástupiště, průvodčí by dávala píšťalku ke rtům, pak by mě ještě nechala nastoupit do prvních dveří a odpískala odjezd. A bylo by všechno ok.

Takhle je všechno v prdeli. Pokud dojedu teprve ve čtvrt na deset do Ticha, odkud je to k nám domů ještě pomalu 40 minut autem, tak už asi nemá cenu cokoli podnikat. A tak si tu sedím v křesle, noťas na kolenou, cestovka u nohou. Další vlak vyjíždí v 17:47. Kurva.

Pokud jde o čas, tak to není první věc, co mi dnes nevyšla. V 7:30 jsem už v přízemí koleje stepoval před kanceláří šéfky koleje… náš obstarožní blok D totiž projde kompletní rekonstrukcí za 35 mega, což vyžaduje jeho vyklizení do 16. května. Někdo stihne školu ukončit do toho data a může se rovnou vystěhovat, někdo ne a je nutné jej přestěhovat na jiné bloky, kde jsou volná místa. Stejně mě to zaráží. Kolej má pět kapacitou obdobných bloků. Copak je možné, aby byla jedna pětina míst volných? Nebo šéfka počítá se zázrakem? Pravda, někteří lidé z jiných bloků se odstěhují, zahraniční studenti také brzy odletí, místa budou… ale kdo chce mít jistotu, stojí přede dveřmi pěkně půl hodiny před úředními hodinami. Časem se objevila ještě sestra a předběhla dobrou polovinu fronty za mnou s kocovinou a motákem z nějaké pařby, co ještě nestačila ani přespat. Ta tu chce zůstat i přes léto, o to je stěhování horší, protože by bylo lepší přestěhovat se někam, kde bude moci zůstat (nestěhovat se za měsíc znovu). Já mám zatím vyhlídky, že 15. května budu mít hotovo. Jenže… v devět ráno mám zkoušku a ve tři nebo kdy odlétáme do Paříže. Předání a vyklizení pokoje je tedy lehce utopické, na jiný blok se tedy stěhuji už příští týden (sedmého). A úplné vystěhování? To taky nepřipadá v úvahu, protože z paříže přiletíme v sobotu v jedenáct večer a potřebujeme s ivonkou někde přespat. Takže kvůli jedné noci se stejně budu muset stěhovat na Éčko, kde jsem si už jeden rok prožil a i když tam mají lepší sprchy, tak tam není… internet. Týden to snad přežiju.

No, a i když jsem byl ve frontě asi tak desátý, přišel jsem na řadu v 8:50, ne-li později. Hodina a půl. Utekla mi první hodina, na které jsem se chtěl zapsat na zkoušku (sofistikovaná metoda – zápis na A4 s termíny). Došel jsem na její konec, kde jsem jen zjistil, že tento zápis proběhne za týden. Tedy v den, kdy se budu na koleji přestěhovávat. Časy se mi hezky kryjí.

Hodina a půl čekání ráno na tři minuty v kanceláři, hodina a půl čekání na další vlak, tři a půl hodiny ve vlaku.

Použil bych mnohem víc sprostých slov a osočování všech viníků, ale někdy to takhle prostě dopadne. Kurva teda.

30. 4. 2008, St 14.37 | Ze života | 1 komentář | 61x

Já tohle město pražský fakt nemám rád

Jako by to po úžasném včerejšku muselo přijít. To se mám jeden den fajn a mžourám do sluníčka přes řidítka svého kola, zatímco druhý den jsem zachumlaný do bundy a snažím se usnout v kupéčku, aby mi ty tři hodiny ve vlaku nějak utekly. V praze pak lehce poprchá… šéfka koleje si vezme dovolenou a lejstra, kvůli kterým ji potřebuji, nemůže její zástupce vyřizovat. Sedmnáctiminutovou rýži po sedmnácti minutách smutně rozvařím, a pak hodinu vyřizuji korespondenci. Nemluvě o stržení mateřského znamínka na zádech při lezení pod stůl (= zapojování noťasu do elektřiny). Jedinou činností je lehké programování, večeře u televizních novin… prvním vážnějším úspěchem je dokončení dvou třetin rozsáhlého školního projektu dle rady učitele a pocit, že se blýská na lepší časy. Pouštím se do třetí třetiny, instaluji analytický software ProClarity, když mi na monitoru jako blesk z čistého nebe vyskočí upozornění, že – při čtení mezi řádky – tento program na Vistách nerozjedu. Cože? COŽE??? To ne… před měsícem byly dvě možnosti – dělat vše na školních komplech, nebo si zkusit SQL Server 2005 nainstalovat na noťas a vše si vytvořit na localu, a na noťasu to pak u zkoušky i prezentovat. Co práce mi to dalo… a můžu to všechno zahodit. Nástupce ProClarity podporuje zase jen Visty Ultimate a pod. Ne (moje) Home Premium. Všechno, všechno se prostě sere. V Praze. Nu což, musím si SQL Server nainstalovat do Virtual PC, což je program simulující další počítač v počítači, ve kterém mám nainstalované XP a kde ProClarity poběží. Inu, instaluji SQL Server … hodinu. Jeho Service Pack. Čtvrt hodiny. Další čtvrt hodinu zjišťuji, jak se přihlásit a až po dlouhé době si vzpomínám, že je nutné manuálně spustit jeho procesy. Server běží. Instaluji ProClarity. Úspěšně. Ve Vistách mezitím zkoumám, jak testovací databázi vyexportovat a přenést do druhého počítače co nejjednodušeji. Taky dvacet minut hraní, než si všimnu možnosti „zálohy“ databáze. Kopíruji 15MB soubor a v XP jej během pár sekund naimportuji. Databáze by byla. Nyní přenést s Visual Studia (součást SQL Serveru) ty dvě třetiny projektu, v nichž se logicky ztratí cesty ke zdrojovým souborům s daty. Co se dá dělat… naštěstí jsem to řešil od počátku lehce inteligentně a ve výsledku pouze změním adresy souborů ve dvou Connection managerech. Spouštím Execute, a datové pumpy fungují. Otevírám OLAP kostku a multidimenzionální pohledy jsou také v pořádku. Spouštím ProClarity a připojuji se ke kostce, zkouším jeden graf, ten funguje, a tak všechno vypínám, ukončuji Virtual PC a je 23:32. A to už mám za sebou i nepohodnutí s ivonkou kvůli zítřejšímu večeru, čarodějnicím.

Škoda slov.

Fakt jsem si dnešní večer představoval jinak.

29. 4. 2008, Út 21.54 | Ze života, Praha | 1 komentář | 58x

Nádherný jarní den

Ráno mě ivonka probudila z děsivého snu, že jsem si koupil lístek do Prahy a z vlaku vystoupil v Ostravě. Uff. Bylo třeba zavézt ji k doktorovi, kde dostala na svoji rýmu a zalehlé uši efedrinové kapky. Efedrin na zalehlé uši (…) zabírá. Chtěl jsem napsat něco vtipného v tom smyslu, že efedrin se vyplavuje i při sexu, ale on je to tuším endorfin. Zabil jsem svůj vlastní vtip. Ach jo.

Hned jak jsem dorazil domů, sedl jsem na kolo nedbaje ukrutného hladu. Bylo neskutečně krásně. Teplo, sluníčko, modré nebe, jedenáct hodin. Do báglu foťák a popojíždění po vesnici a focení každého zákoutí tak jako všechna jara předtím. Ta svěží tráva, ty rozkvetlé třešně, ty růžové broskvoně, ta magnolie před naším domem… najel jsem sotva sedm kilometrů, ale byl jsem pomalu všude. A pak jsem naposezení snědl dvě porce zapečených špaget.

Po obědě jsem vzal notebook a šel si sednout pod pergolu. Nevím, v čem je lesklý monitor tak úža, že se vyrábí. Živější barvy? Možná. Ale v kombinaci si sluncem je úplně na houby. Takže jsem seděl ve stínu a finišoval seminárku. Wifi mi tam přes pár poctivých stěn ani nedosáhla… vrátil jsem se tedy s kávou k PC, tiskl dokumenty pro ivonku, smlouvy o vystěhování z koleje o měsíc dříve, odevzdal jsem seminárku… a přišel táta z práce a hned se chystal do lesa přivézt se strejdou nějaké to dřevo, co před týdny nakáceli. A tak jsem s foťákem vyrazil s nimi a přiložil na hodinku a půl ruku k dílu. Když bylo tak krásně…

A pak jen do sprchy, sbalit se a autobusem k ivonce. Po dlouhé době (jezdil jsem autem), a po dlouhé době za světla Kde jsou ty dny, kdy jsem v 19:20 koukal do koruny bezlisté lípy a její horní polovina se ztrácela ve tmě. A v té tmě pozoroval padající meteory. A dnes? Slunce tak tak zapadlo. Ale takto je to lepší.

A teď u ivonky. Za chvilku začne Dr. House, ivonka na mě volá z postele „Co ještě dělám?“ u PC a že už mě stejně nechce, ale já si naleju druhou sklenku růžového svatovavřineckého a zalezu si k ní. Dobrou noc.

28. 4. 2008, Po 19.47 | Ze života | 1 komentář | 58x

Generálka před čarodějnicemi

Čarodějnice u nás na Moravě, tož to sú samé ohně po vrškách, posezení s chasníky, prohánění děveček, dobré vínko… no a taky jsem viděl Bobule a tamější moravština mě pořád rozesmívá. Na blogu píšu tak spisovně jak to jen jde a přitom mluvím jak mi zobák tady na pomezí moravy a čech narostl. Směska nářečí. Že jsem z moravy se většinou pozná ještě dříve, než to řeknu. A já su (!!!) z Moravy. 

Ale… chtěl jsem se dostat k tomu, že nevím, co se na čarodky děje jinde po republice. Jak to vypadá v praze. Ale u nás se prostě vždy jde ven, nad vesnicí banda trampů postaví velkou hranici a tam dobrých sto lidí vegetí u obřího ohně, oni zpívají, my jen děláme bugr kolem a hlavně se po roce zase vidíme se všemi, se kterými jsme páchali průšvihy v pubertě a co se pak rozprchli do všech směrů. Letos to zatím vypadá všelijak.

Ale… včera jsme si s návštěvou sedli na 20 minut ke krbu, akorát na opečení buřtů a pak šup do tepla. A dnes jsme se rozhodli s ivonkou opéct si buřty tady u ní na zahradě (jejich zahrada = parcela pro tři rodinné domy). Hlavně šlo o to mít oheň, pže jsme si z procházky donesli čtyři kameny vhodné pro kluky do akvárka (joey a johny) a bylo záhodno je vyvařit a zbavit tak všelijakých breberek. Ohniště jsme si zřídili v kalfasu (takový obdélníkový vergl na maltu), neb obyčejné ohniště nebylo po ruce, kameny dali do staré konvičky na mléko stojící uprostřed plamenů… zapadající sluníčko, víno (vlašský ryzlink, 2005, výběr z hroznů, jakostní s přívlastkem) v plastovém kelímku (avantgarda až běda, vzhledem ke kvalitě vína), zelená tráva a kvetoucí třešně, praskající smrková a borovicová polínka, na roštu pikantní párky v alobalu vedle naloženého kuřecího, křupavé krajíce chleba, slintající Royda hladově přešlapující kolem… to je prostě ono.

27. 4. 2008, Ne 19.34 | Ze života, Obrázkově | 6 komentářů | 82x

Vysoce produktivní dny

Včera byla šíře mého záběru sice širší (psal jsem seminárku, tvořil datové pumpy a ještě programoval v PHP), přičemž dnes jsem se jen mořil se seminárkou, ale zato jsem ji prakticky dopsal a teď už ji jen nechám uležet, pak ji trochu uhladím a mám další bejkárnu z krku. A to už se počítá. Aby taky ne, sedl jsem k ní v osm ráno a v šest večer s ní sekl. Jeden by řekl, že bude mí sedmdesát tři stran, zatímco ona má jen osm, ale jde o tu hutnost informací. Ono taky abych byl schopný napsat jednu větu, musel jsem deset minut googlovat a třicet minut zkoumat nalezené texty.

Zítra už nic moc neudělám, maximálně se ve vlaku pokusím o to uhlazení, poté rovnou do školy, o půl paté na kolej a v sedm přijede ivonka. Produktivita bude veskrze nulová. S programem na pátek si nejsme ještě úplně jistí, chtěli bychom na karlštejn, ale taky na korunovační klenoty, protože na ty bude v sobotu neskutečný nával. Tak ještě uvidíme. A domů někdy v sobotu. Tak si jdu vytisknout jízdní řády, oholit se a sbalit.

23. 4. 2008, St 16.36 | Ze života | 3 komentáře | 91x

Jaký je rozdíl mezi úterým na Vysočině a úterým v Praze?

Žádný. Ať jsem v praze nebo doma, oba dva dny strávím kompletně za monitorem. Pokud odmyslím cestu do prahy, jedu-li do školy. Zítra je rektorský den, mám tedy volno a do prahy nespěchám. Jenže venku bylo pořád jen kolem 12 stupňů, na kolo to moc nebylo, sluníčko nesvítilo… a tak jsem seděl u pc a pracoval. Ráno jsem se věnoval dokončení jednoho staršího závazku a odpoledne načítání zdrojů na seminárku, do které jsem se nakonec i pustil a 500 slov je za mnou. Už jen tak sedmkrát tolik a bude to za mnou. Zítra na tom zkusím udělat co nejvíc.

A jen co jsem sekl se seminárkou a dal si večeři, vrátil jsem se k noťasu, spustil Visual Studio a pokračoval v projektu do bí áj, business intelligence. Jeho první část spočívá v importu dat z Access databáze / Excel souborů do SQL Serveru 2005. S Visual studiem hračka… databáze jako databáze, pro stroj je import desítek tisíc řádků otázkou pár sekund. Jenže pak potřebuji importovat ještě PSČ v návaznosti na okresy a okresy na kraje. Tedy tabulka s PSČ a odkazem do tabulky okresů, tabulka okresů s odkazem do tabulky krajů a samostatná tabulka krajů. Zdrojové Excel soubory ve formátu, v jakém je poskytuje Česká pošta, s.p. Tedy, v neformátu. Obyčejný excel dokument taky vypadá jako databáze (resp. jedna tabulka) a pak se i snadno importuje, ale pokud je excel pouze nástroj pro prezentaci, pak je to úplně na hovno. Jako třeba takhle:

Co já se s tím natrápil, než jsem zjistil, že při importu lze k jednotlivým řádkům přistupovat pomocí osekaných SQL dotazů a tím pádem vypodmínkovat nevyhovující řádky → SELECT F4,F5 FROM [NUTS$] WHERE LEFT(F4,2)='CZ'; … a byl jsem zachráněn.

Jiné úskalí nastalo s duplicitními PSČ, které jsem řešil ještě déle, ale při snaze popsat to by tohle přestali číst i ti poslední tři lidé, co sem ještě chodí. Celý večer jsem tedy věnoval blbnutí s těmito geografickými daty, jejich importu, čištění, doplňování… až jsem o půlnoci došel ke kompletním datovým pumpám:

Stačí spustit Execute příkaz, všechny pumpy se postupně provedou a na znamení úspěchu zezelenají. A já můžu jít spát. U komplu jsem seděl celý den.

22. 4. 2008, Út 22.28 | Ze života | 4 komentáře | 79x

Chce se ti spát... chce se ti spát...

Určitě se ti chce také spát. A tak usínáš. Krajinu za víčky nepoznáváš, ale její ráz je ti povědomý. Stoupáš po svahu kopce, míjíš zvláštní nízké budovy, pomalu přichází večer uprostřed vyprahlých luk a skupinek borovic. V budovách brečí děti a ty nevíš proč, jen (to hrůzyplně) tušíš.

Pláž jak na francouzském pobřeží, pruh zlatého písku omývaného mořem, nohy ve vodě, opřený o lokty a za zády vysoké domy nad promenádou, ani neomítnuté, jen z kamene v barvě písku. Krásný den. Mezi dvěma domy stojí mezikontinentální balistická střela. Bezpochyby s jadernou hlavicí, prostě si tam tak stojí. No a co. Co bylo příčinou následujícího šrumce si již nepamatuji, možná nějaký výbuch na pláži, ale raketu cosi zasahuje – kus konstrukce – a ta se pomalu kácí k zemi se zažehávajícím tryskovým motorem. Vystřeluje po pláži, přes zátoku k další části města, skrze přímořské domy se vbourává dále do ulic. Zírám na to a bojím se, kdy exploduje. Exploduje za okamžik. Země se zatřese a v dáli za domy k nebi vyrazí atomový hřib. To už jsem schovaný ve tmě za dveřmi, které nejdou dovřít a v malém prostoru vnímám i svého tátu. Já jen v plavkách, on oblečený normálně. Kolem dveří se rozzáří mezírky neskutečně jasného světla a žár za nimi je okamžitě cítit i uvnitř. Vzpomínám si, jak jsem se do dveří opíral plážovou ťapkou, jako bych je chtěl podepřít, aby se nevlomili dovnitř … a čekal, kdy se ťapka rozpustí a já si spálím nohu, nebo kdy shořím úplně, prakticky nahý. V temné komůrce, za jejímiž dveřmi, které nešly zavřít, zuřilo peklo.

Pak už jsem se probudil. Njn.

Víkend utekl, v sobotu nákupy v brně k blížícímu se svátku, takže mám epesní červenou košili do saka, nějaké trenky a letní tričko. Sukces. V deštivém odpoledni práce doma i kolem domu, uklízení po zabíjačce (zase bude guláš na kolej). Neděle byla taky pod mrakem, ale přesto jsem s ivonkou vyrazil na menší výlet na zříceninu, kde jsem nebyl dobrých deset let. Zbytky loupežnické tvrze v rozpukané skále, kde očividně probíhají vykopávky a její neumělá obnova. Shodou náhod v pár kilometrů vzdálené obci hrálo venkovní zápas naše oblíbené fotbalové mužstvo, takže jsme se jako skalní fanoušci zúčastnili, ale odjeli pár minut před koncem (a před jediným gólem). Prohráli, ale teda fotbal to byl na levačku celkově. Ivonka po návratu lehla s teplotou a až do pondělního večera jsem jí vařil čaje a všelijak se o ni staral. Odpoledne jsem na štípačce rozštípal supersmrk, co v zimě padl pod náporem Emy a odvezl ivonku domů.

Úterní ranní odjezd do prahy se ovšem nekonal, zítra máme rektorské volno a ve škole musím být až ve čtvrtek v poledne, takže mám hafo času na to dát si do kupy školní povinnosti. Odevzdání té nejnechutnější seminárky se pomalu blíží. Stejně bych chtěl se vším skončit co nejdříve.

22. 4. 2008, Út 13.17 | Ze života, Sny | 0 komentářů | 57x

Cesta kolem světa za čtyřicet pět dní

Už minulý týden jsem si cestu domů krátil přemýšlením o tom, kolik jsem za ty čtyři roky na VŠE najezdil vlakem. Ale teprve při dnešní jízdě jsem se odhodlal sčítat a násobit Každý týden, co jsem v praze, jsou dvě cesty. Stačí tedy spočítat týdny semestru a zkouškové. Třináct týdnů zimního a pět týdnů zkouškového, třináct týdnů letního a pět týdnů zkouškového. Určitě by se tam našly nějaké nepřesnosti, vynechaný týden, ale do prahy jezdím taky přebrat koleje před zimním semestrem, atd. To máme třicet šest týdnů ročně. Započítám-li i tento končící semestr, jsou to čtyři roky. Sto čtyřicet čtyři týdnů. S cestou tam a zpátky je to tedy dvě stě osmdesát osm jízd vlakem. Na jízdence mám 225 kilometrů, ale první tři roky jsem jezdil přesně 200 km, takže vezmu 210 kilometrů jako směrodatný údaj. A 288 cest po 210 kilometrech je 60 480 kilometrů.

Panečku, už jsem objel zeměkouli a půlku druhého kola mám právě před sebou.

Kdybych také uvažoval tři hodiny času, co mi to zabere, respektive tři a půl dřívější trasou, a dvacet minut autem k tomu tak jako tak, tak jsem na třech hodinách a čtyřiceti pěti minutách. Krát 288 je 1080 hodin ve vlaku. Čtyřicet pět dní čistého času. Sto třicet pět pracovních dní.

Pravda to bude až za nějakých šest týdnů, až skončí semestr i zkouškové a budou to ony čtyři roky, ale přesto to jsou hezká čísla. Již čtyřicet pět dní sedím ve vlaku a za tu dobu jsem s Českými dráhami objel zeměkouli a pěkný kus Asie k tomu.

V deset ráno jsem odešel z koleje a o půl šesté konečně dorazím k ivonce, dvakrát jsem mezitím přejel Labe, dvakrát koukal na Železné hory, vystoupal na Vysočinu a zase z ní sjíždím k jižní Moravě, jel na sluníčku, pod mrakem a teď opět trochu svítí, nakonec jsem si i se sestrou stoupl k oknu do uličky tak jako minulý týden, přesně na tom stejném úseku od Numburka ke Kolínu. Venku je jaro.

18. 4. 2008, Pá 14.55 | Cesty, Ze života | 0 komentářů | 64x