Noční placebo

Placebo – Running Up That Hill

Scéna z Pulp Fiction, kdy Vincent Vega (Travolta) jede nočními ulicemi ve svém kabrioletu vyzvednout Miu Wallace. V žilách mu koluje droga, ležérní posez, pomalá jízda, izolovanost od světa … podobně jsem si připadal při návratu ze skvoše. Návrat pozdě po desáté nočním lesem, pomalá jízda vesnicí, těžká únava a otupělost … vybavilo se mi to před očima.

Zničili jsme se s Tomem kvalitně. V sobotu se moc nedařilo, zatímco tentokrát přijel přemotivovaný a rozsekal mě 8:0 na sety. Nepotěší, ale nevadilo mi to, zaběhal jsem si jako dlouho ne a ta radost, předávkování endorfiny … stojí to za to. Co míša přestala obsluhovat u ježka, přestal jsem chodit do hospody a začal chodit na skvoš.

Snad to alespoň kompenzuje celé dny u pc.

Já vlastně nemám žádný koníček… jsem u pc, pracuji, ale netěším se na nějakou hodinu, kdy s tím seknu a půjdu něco … půjdu si číst, vyšívat, lepit modely nebo zastřihávat bonsaj. Prostě jsem u pc až do okamžiku, kdy jdu spát (nejsem-li s ivonkou).

Knížky, co jsem dostal před půl rokem k narozeninám, leží na poličce. Vedle nich ty vánočními. Přestal jsem jezdit do prahy, trávit hodiny ve vlaku, čekat na přednášky a přišel tak o jediný čas, kdy jsem si četl. Těžko si vezmu knížku do postele, dostávám-li se do ní v jednu a později.

V zimě je to opravdu špatné.

V létě mám alespoň kolo.

Žití v mezičasí.

10. 3. 2010, St 01.04 | Ze života | 0 komentářů | 0x

Podruhé v životě na horách

Poprvé se mi to povedlo – jak jinak – s lyžařským kurzem na gymplu. Tehdy jsem stál poprvé na sjezdovkách a tak nějak jsem se „naučil sjet svah odshora dolů“. To mé lyžařské umění vystihuje nejlépe. Po návratu jsem lyže kamsi zahodil, lyžáky schoval pod postel a nějakých osm let či kolik si jich nevšímal věren svému přesvědčení, že sport, který mi nejde dobře, prostě nedělám. Nezlomila mě ani ivonka, vášnivá a precizní lyžařka, a že to rok co rok zkoušela… já si jen ťukal na čelo.

Jenže pak nás pozvali blízcí příbuzní na chatu do Jeseníků a bylo to. Tomu se vyhnout nedalo a nepřipadalo v úvahu, že bych tam dva dny seděl na chatě a koukal z okna. Začal jsem se psychicky připravovat na to, že se budu po osmi letech muset opět postavit na lyže.

Měl jsem jen lyžáky. Lyže mi půjčil její bratranec, rukavice a bundu táta, chytátko na permici ivonka… moje byly jen zimní kalhoty a čepice Nacpali jsme to do auta a ve čtvrtek vyrazili směr Jeseníky. Za dvě a půl hodiny jsme byli v Branné, malém městečku kdesi pod Šerákem. Příbuzní nás nadšeně přivítali, připilo se kubánským rumem, poobědvalo se a sedělo v obýváku. Jen ivonka nervózně poposedávala. Ach jo. Nezbylo než vyrazit ke sjezdovce 

8. 3. 2010, Po 19.05 | Ze života | 2 komentáře | 40x

Odstěhoval jsem se z koleje

Před pěti a půl lety jsem se nastěhoval na Blanici na Jižáku a včera se odstěhoval z Déčka na Jarově.

Život v Praze končí.

Měsíčně mě koleje stály něco pod 3 000 Kč a poslední dobou jsem se tam otočil fakt jen jednou měsíčně. Docela drahé přespání. Vyrazil jsem se tedy odstěhovat … původně i s představou, že dojdu za vedoucím diplomky zkonzultovat jeden nápad, ale pak jsem se na to vykašlal, neboť jeho odpověď by byla vyloženě ano/ne, takže to vyřeším po mejlu. Večer jsme zašli na ochutnávku vína, ale ta byla epickým zklamáním – vína mi nijak extra nechutnala, byla drahá a celkově to bylo dimenzováno na 15 lidí, zatímco nás přišlo asi 30 a logicky se do sklenic nalévalo méně vína. Podělit dvě sedmičky mezi třicet lidí… smutné. Alespoň jsme byli brzy na pokoji, s hágenem a sestrou koukli na Sáblíkovou a pak to tak nějak vypustili … což přeloženo znamená, že jsme šli spát ve tři a na čtvrtou nařídili budíky, neb se hrál hokej s Finama. Hágen vstát dokázal, já se na to vybodl a spal dál.

26. 2. 2010, Pá 14.15 | Ze života, Praha, Jarov | 1 komentář | 85x

A je tu půlka února

Nějak jsem to s tím blogování na začátku roku přehnal. Přepálil jsem začátek jak Nizozemky na třech kilometrech. Třináct dní ticha.

A dnes budu anachronický! A stručný?

Rybářská zabíjačka s čuníkem, chaos ve 20 lidech, starání se o plápolající ohně pod kotli, škvaření škvarků, celý den na nohou a venku. Večer za odměnu skvoš, ale ten byl zase tragický jak sviňa a já se tam mohl ohánět pádlem, měl bych větší šanci trefit míček. Nahovno.

Ale hovno anachronický. To bych si musel aspoň pamatovat, co se za tu dobu událo.

Valentýn byl komerční, v pátek jsem dal ivonce květinu, v sobotu ji vzal na večeři do podniku, kde jsme ještě nikdy nebyli a v neděli dostala srdíčkový polštářek a srdíčkové těstoviny. Hned jsme je povečeřeli Bylo to fajn, dělat jí radost.

Dnes ráno jsem ani dospat nemohl, čekala mě u zubařky čtvrtá oprava pravé horní čtyřky. Jednou na jižáku povolila pod šutrem ve chlebu a od té doby již za moc nestála, opravy vydržely vždy max rok. Jenže v sedm ráno jsem tak akorát zjistil, že jsem objednaný na dvanáctou (debil debil debil!). Inu vrátil jsem se domů, padl do postele vedle ivonky a ještě si dvě hodinky pospal. Pak jsem ji zavezl domů (relý ledový koleje, ta cesta na jih) a vydal se znovu k zubařce. Tentokrát jsem již neměl ani kde zaparkovat, stálo tam snad osm aut a já musel zůstat stát na cestě, kde jsem div nezapadl a rozjezd mě stál všechen cit na spojce, co jsem byl schopný dát do kupy nervozní z toho, jak nebezpečně intimně koketuje bok rakety se zadními světly jiného auta. Uff. U zubařky jsem si hodinu a čtvrt postál v čekárně, pak šel na řadu a moje požadavky, že mi stačí ten zub jen nějak ošetřit, aby se nekazil, nepadly na úrodnou půdu. Takže korunka… plastová. Eh? Něčím mi bylo zarejpáno po dásni, a ona to byla umrtvující injekce a už jsem o ničem nevěděl. Držku rozpáčenou tři čtvrtě hodiny – zubařka obsluhuje naráz dvě křesla – a v péči krásné mladé asistentky. Ta mi nacpala do huby jakousi plastelínu na obtisk chrupu a trpělivě mi ji tam držela, koukala z okna, až najednou nadskočila a vyjekla „Koušete mě!“, protože jsem se jí nevědomky zakousl do prstů Div jsem neměl křeče v sanicích a ani jsem si nevšiml, že pomalinku zavírám pusu Deset minut broušení zubu k tomu (díky bohu za ty drogy) a po druhé hodině jsem vyrazil domů.

Seru na to, je pozdě, jdu se vyspat.

15. 2. 2010, Po 23.27 | Z mobilu | 0 komentářů | 47x

Týdenní mlčení

Nebylo co psát? Ale bylo… jen se na mě zase navalila práce a když jsem nebyl u pc, byl jsem s ivonkou. Nepracoval jsem na ničem zajímavém… pondělní skype hovor o aktuálních pracovních povinnostech, rozjetých projektech, úkolech. Všechno jsem si poznačil do bloku (papír je papír) a celkem si i liboval, jak je to vše jasné. A do večera vylezli ze skříní čtyři kostlivci starších projektů… na kulku. Všechnu smluvenou práci jsem mohl hodit pod stůl a zase jsem se zavrtal do věcí zdánlivě vyřešených. Deptalo mě to.

Ale těšil jsem se na středeční noční skvoš s ivonkou a peťákem, kde jsem si od zamluvené hoďky a půl sliboval pořádné rozhýbání po těch celých dnech u pc. Jenže ono mi to tak strašně nešlo, že jsem z haly odjížděl s regulérní depresí. Není to k smíchu… dva dny se těším, jak se zase protáhneme, a pak minu polovinu míčků a další čtvrtku trefím obroučkou pálky (nebo jak to nazvat). Každý druhý podání taktéž posraný a psychický rozklad byl na světě. Uff…

2. 2. 2010, Út 17.36 | Ze života | 0 komentářů | 90x

Frčím na Windows 7

… a není to vůbec marný. Subjektivně jsou proti Vistám mnohem rychlejší a startují krásně svižně, ale to se na disku sotva ohřály. Až tam budou dva roky zavalený bordelem…

Koupil jsem si totiž půl terový disk do noťasu a s ním přišla nutnost čisté instalace. Ze školní MSDN Akademie jsem si stáhl legální ISO a už to jelo. Vše jsem potřeboval odladit za víkend, abych mohl ode dneška nerušeně pracovat a ne instalovat potřebné programy. I tak bylo všechno jinak.

V sobotu jsme vyrazili do haly na skvoš v šesti lidech. Těšil jsem se jak malej kluk, jak se protáhnu a zničím. A ty trubky nás při rezervaci zapsaly na příští sobotu… a prý že se máme příště sami dívat, kam nás zapisují. Za tuhle omluvu je Tom poslal rovnou do hajzlu 

V neděli se vrátil ivončin táta z Kuby s litry doutníků a několika rumy, do toho děda slavil narozeniny, večer se šlo fandit na hokej… bylo veselo. Se slivovicí.

Ale teď už jdu spát, dnešek byl pracovně vojebovej den. Dopoledne jsem jen taxikařil, a když jsem pak celý natěšený sedl ke klávesnici, došlo pár mejlů, nějaký ten skype, dodělávky na již zaplacených projektech, chyba tady, problém tamhle… od jednoho k druhému, až tu sedím ve čtvrt na čtyři, jedl jsem naposledy před sedmi hodinami a spát se mi nijak extra nechce.

Kdypak zítra asi tak vstanu…

26. 1. 2010, Út 03.36 | Ze života | 4 komentáře | 105x

Poslední normální zkouška

Další „poslední“. Celý den jsem strávil na koleji, od rána do noci. Pak již mi ta praha nepřišla tak fajn jako ve středu, kdy jsem po ní lehce cestoval a měl to trochu zajímavé. Včerejšek, to byl jen noťas, židle, vydýchaný vzduch pokoje. Po tom se mi stýskat nebude.

K půl třetí jsem šel spát, a to se na chodbě teprve rozjížděla rozlučková akce s jedním spolubydlou od vedle (jede na půlrok do hong-kongu). Přesto jsem usnul. Už jsem jen zaregistroval návrat ondry bůhví kdy a pak bylo ráno. Devátá hodina. Zkouška v jedenáct.

Proč já vůl tam byl přesně v těch jedenáct? Je to přece zkouška s Váňou, ten NIKDY nepřišel včas. Ten dokonce mnohdy nepřišel ani s hodinovým zpožděním. Když už, tak dvě hodiny sekera! Dnes to byla jen hodina a půl. Při čekání na chodbě jsem na křesílku chvílemi regulérně usnul. A čekal. Jako dalších padesát studentů. Přišel o půl jedné a do půl druhé zkoušel. Dohromady asi osm lidí. A pak, když už byl přede mnou jen jeden kluk, přišlo přesně to, co jsem čekal – že je prý nervózní a bude nervózní, dokud si nedonde na oběd. Doprdele teda! Ten kluk ho ukecal, že už měl být hodinu v práci, já se přidal s další holčinou, že nám jedou vlaky. Jeho vzal a když pak vycházel z učebny, takže má jít ten na vlak. Rychle jsem se vsocknul dovnitř celý šťastný, že vše stihnu podle plánu a on na mě Ale né, já myslel tu bloncku! No kurva teda… útlá dávčina v obtažené košilce nacupitala dovnitř a já se rezignovaně opřel o stěnu. Třeba mě vezme, třeba ne a půjde se najíst. A já tam stejně budu muset půl hodiny stát a čekat (s brutálním hladem), abych pak mohl jít hned první, až se s plným teřichem vrátí. Holka vyšla, já nakoukl dovnitř a on mávl rukou že teda ještě jo. Uff.

Posadil jsem se, pohotově zodpověděl tři otázky dohromady o padesáti slovech, nechal si zapsat jedničku s tím, že je to moje úplně poslední zkouška a šel jsem. Tak teď vás teprve čeká ta pravá divočina…

Ačkoli tím myslel reálný život, přede mnou byl úprk na vlak. Musel jsem si koupit bagetu na oběd a lístek (ve vlaku jsem si ho koupit nemohl, protože jsem v keši neměl ani stovku). Takže přes celý hlavák k překážkám s platbou kartou. Zavřené, samozřejmě. Vy vykurvený český dráhy, jděte do prdele! K bankomatu vybrat peníze, lístek, bageta, a po kratičkém odpočinku pod informační tabulí na druhé nástupiště. A bylo to všechno za mnou. Jedu domů. Ještě přes hodinu.

Zimní semestr skončil.

23. 1. 2010, So 11.35 | Ze života, VŠE | 0 komentářů | 60x

Zase v Praze

Praha a změny stereotypů. První semestry, pondělí až pátek v matičce všech měst a jen krátké víkendy doma. Stereotyp jižního města. Konec studia a opačná situace, jsem zvyklý na týdny doma, venčení kima, zatápění před polednem, oprašování sněhu z auta. A náhle zase praha. Dotek předchozích pěti let života v černé kaluži na Koněvce. Jiného života. Fascinuje mě přemýšlení to všech těch „naposled“, co kolem mě proplouvají.

Lítačku už dávno nemám, potřeboval jsem si koupit lístek na šalinu a vyrazit do Alzy pro disk a ramky. Jednička mi jede za tři minuty, krásně stihnu trafiku a pojedu. Už zdáli vidím stažené rolety. Kurva! Další trafika je na konci bloku, rychle k ní. Z ní dělníci cosi vynášejí, vevnitř vše zakryté igelity, vůně čerstvé barvy, zavřeno. No totok?! Kde si mám jako koupit jízdenky, není tu ani automat! A jednička přijíždí k zastávce. Přešlapuji na místě, s rukama v kapsách ji nechávám odjet a vydám se pěšky k další zastávce, kde je automat na lístky. Otázka přesvědčení.

Konzultační hodiny vedoucího diplomky od čtyř hodin, dvacetiminutové čekání na jejich úder. Přišel jsem brzy a posadil se s vytištěnou diplomkou, četl si ji a přemýšlel, co budeme řešit. Ve znepokojivém tichu celého patra byla za dveřmi jasná jeho přítomnost. Nezaklepal jsem dříve, počkal jsem na čtvrtou hodinu. Otázka přesvědčení.

Procházení školou, beze spěchu. Focení jejích zákoutí na mobil. Loučení?

Čekání na vlak v Tichu, desetiminutové zpoždění, zima a mokro. Holka s (obřími) deskami na výkresy, poryv větru by ji povalil. Prázdné příjemné kupé, materiály ke zkoušce. Příběh lidstva pana Váni. Spánek a dvě ostýchavě šeptající holky, Hrabalova Libeň. Realita prahy. Kluci na koleji.

20. 1. 2010, St 18.45 | Ze života, Praha | 0 komentářů | 50x

Luxusní squash

Ani jsem se nepochlubil, že jsem dostal k vánocům skvošovou raketu. Mimo jiné také citrusovač, když už jsem u toho zdravého životního stylu. No ale zatímco pomeranč jsem si už týden nevymačkal, tak na skvoši jsem byl již dvakrát. S ivonkou, tomem a djem. Hodinka a půl pro čtyři lidi, inu tak akorát. Ale jsme jen banda amatérů, co do toho tříská jak jen to jde a míček lítá v prostoru jak hopskulda po obýváku. Ale tom se to minule rozhodl změnit, minimálně při hře se mnou, vysvětlil mi pravidla (nadlidský úkol, těžce jsem to nepobíral) a drtivě mě porazil. Jako bych máchal kusem dřeva a ne pálkou. Frustrující.

Dnes jsme spolu začínali, pravidla jsem si již pamatoval a to byl masakr. Rvali jsme se o každé podání, pot tekl do očí, za míčkem byla kouřová stopa, rány o stěny kadencí kulometu (takže ta-ta-ta-ta-ta!)… úplně jiný rozjezd než minule. Neřídil jsem, mohl jsem hned svlažit hrdlo pivem a po přestávce jsem hrál s ivonkou. Taky na body, ale trošku volněji, abych to moje kvítko moc neutahal. No k čemu mi to bylo platné, když jsem ji pak při jednom manévru převálcoval jak německý tank ruského civilistu, chuděrku. Naposledy sem hrál s djem, a to jsme se přetahovali pořádně, nic jsme si nedarovali, ale rozsekal jsem ho dva nula na sety. Vytřel jsem si pot z očí, dopil pívo a odpočinul si před odchodem do sprchy. Je na houby skončit poslední, celý rozjetý vlézt do sprchy a potit se dalších deset minut poté.

Ale dobré to bylo, moc dobré. A v sobotu zase.

19. 1. 2010, Út 23.29 | Ze života | 0 komentářů | 60x

Málem jsem se utopil lokem vody

Debilní voda. Teď tu tuberákuju na celý ztichlý dům.

Víkend je pryč… a co vůbec bylo? V pátek večer jsem dojel k ivonce a nevím, co jsme dělali. Ona se učila, já koukal do noťasu. S vínem.

Sobotní ráno bylo divný, neb jsem se cítil bezvládně a unaveně, jako při chřipce. Ale tak zlý nebylo, do odpoledne jsem to rozchodil. To jsme rozzuřili raketu a vyhnali ji na vršek jednoho kopce, ke sjezdovce, kde jezdila švagrová na prkně. Hezky tam bylo. Hezky zima. Na to si já ve svých zimních cvičkách potrpím. Jen jsme koukali, ale ivonka mě zpracovává seč může, abych taky začal lyžovat jako ona. Já se tomu vyhýbám jak můžu, od lyžařáku jsem na lyžích nestál a že by to tehdy byla nějaká hitparáda, to taky ne. Ale za téhle kruté zimy to asi budu muset prubnout. Nakonec, teoreticky se i letos podívám na hory a nemůžu tam týden sedět za noťasem.

A nedělní lenošení… lenoším si já a noťas, chudák ivonka se učí sociologii a psychologii a získává z toho psychickou újmu. Aby to s ní neseklo, tak mě donutila zavézt ji večer skrz další sněhovou kalamitu na jinou sjezdovku, aby se trochu vyřádila. Lepší než muset lyžovat taky, že. A tak jsem tam jak trubka podupával ve sněhu a říkal si, že to byla ideální situace na první „lyžařské krůčky“ po těch letech, na svahu totiž bylo pět lidí. Pět.

Probuzení do pondělního rána bylo zaváté dobře dalšími 15 centimetry sněhu. Krása. Pro mě za mě může padat a padat a padat… jak rád bych se v něm zase po letech vyblbnul. Postavil bunkr. Skočil do metrové závěje. Ale měl jsem prozaičtější věci na práci. Tedy, práci a odvoz ivonky domů. To byla celkem sranda, včetně jednoho kvalitního smyku, kdy jsem točil volantem jak Paroubek názorama, jen abych zůstal uprostřed silnice. Zajímavé.

A čekání na noc na upgrade jednoho webu… vše hotovo. A ve středu do Prahy. Tož dobrou.

19. 1. 2010, Út 00.05 | Ze života | 2 komentáře | 64x