Odjíždíme lovit tresky do Norska
Sice až zítra o půlnoci, ale čas na psaní mít asi nebudu. Ivonka bude
smažit řízky pro celou rodinu, já se budu snažit balit, protože ostatní
tři členové rodiny budou ještě v práci. Ale nakonec to stejně dopadne
tak, že ivonka bude mít za hodinu usmažený a pak se na cestovky vrhne
sama 
Jede nás celá rybářská banda, bratru 27 lidí i s manželkami, takže to tam bude poprvé pěkný babinec (část té bandy tam jezdí už x let i víckrát ročně). A ta spotřeba alkoholu…
Beru noťas, alespoň megabitový bezdrát by tam měl být, a fakt se
těším jak malý kluk. I kdybych tam nevlezl na loďku a jen někde zevlil
u Atlantiku nebo na kopcích nad Snillfojrdem, tak to bude stát za to. Jen
škoda, že jsme byli dlouhodobou předpovědí nalákáni na teploty
k třiceti stupňům a aktuální korekce způsobuje zamrzání úsměvu na
rtech (doslova). Deset dní slabého deště v tahu a max 13 stupňů
„tepla“. Ale stejně si beru plavky
Jedeme autobusem … možná … patrně ještě teď, den před odjezdem,
není jasné, jestli máme druhého řidiče. Což by znamenalo, že taky
můžeme vyrazit v osmi autech, která jsou sice zajištěná, ale že by se mi
jako jednomu z řidičů chtělo vyrazit hned z první na německé
dálnice, tak to moc ne. Ale takové stresy mám já před vším.
Z německého Rostocku pofrčíme trajektem, pěkně přes den, a pak přes
další noc Švédskem a Norskem. A pak už jen … rybolov. Třeba i něco
chytnu
Týden hlídání domu utekl rychle. Vstával jsem, pracoval, ivonka sem tam
obešla zahrádku a den co den jezdila odpoledne domů a kolem osmé se vracela,
já párkrát vyrazil na kole, jednou jen tak pro radost na nejvyšší
kopec okolí, a hned druhý den s báglem rajčat a okurek k babičce, aby
nám tu ta enormní úroda neshnila. A protože si ivonka často stěžuje, že
ne******* filmy, které by se také líbily jí, polepšil jsem se a tři dny po
sobě jsem jí nabídl fajnové komedie a jako třešničku na dortu dva tři
díly Červeného trpaslíka. Nikdy jsme nešli spát před půlnocí a vždy
až po litru vína 
Jo, pěkný rozjezd.
V pátek jsme spáchali posezení u krbu, kde se nás sešlo úplné kvantum. Celá parta až na sestru, která jela za našimi do Františkových lázní (její volba). Fajnové posezení, opíkání, grilování, decentní pití. Ale v sobotu mi dvakrát dobře nebylo. Domluvenou večerní zábavu jsem ale odříct nemohl a nakonec to bylo taky super, sešli jsme se tam skoro všichni a bavili se pořádně. I přes předešlé socialistické závazky o sežratí se jak dobytci jsem zpočátku nepil a pak přešel z nealka na bílé víno prolévané spoustou vody. Náladička tak akorát, do dvou hodin svěží jak nová vložka a druhý den bez jediného záblesku kocoviny. Paráda. A tak jsme celé slunné odpoledne proleželi u bazénu na zahrádce, který byl i přes 20 stupňů ledový jak prase. Taky to možná bylo poslední sluníčko…
To léto utíká nějak rychle.
25. 8. 2010, St 12.54 | Ze života, Cesty | 
1 komentář | 33x
Tři týdny po dovolené
… nebo možná i více.
Ivončina teta měla minulý víkend pohřeb. Sychravé ráno, hemžení neznámých lidí. Byl jsem s rodinou, kondolovaly mi desítky lidí, z nichž mě znal málokdo. Aspoň měli nad čím přemýšlet.
Týden tomu všemu předcházející jsem strávil u ivonky, pracoval a
chodil na ryby, doma se otáčel sotva na půl hodiny. Ale hned v pondělí
jsem s djem sedl na kola vyrazil k Tovické nádrži – takový „macho“
výjezd. Třicet stupňů, horko jak sviňa, krásný den, dvě kola cvrčící
do kopců Svratecké hornatiny … střihali jsme to různými cestami, po
kterých jsme ještě nikdy nejeli a díky tomu se také jednou poctivě
ztratili. Po modré, po modré, a náhle cesta skončila uprostřed lesa Rozbité asfaltky a slunce
klesající k obzoru, měkká hřejivá záře, zvířený prach od kol a
kombajny kosící okolní lány. Miluju… Cesta nám trvala pět hodin a najeto
pitomých 72 kilometrů. Ale pochybuji o tom. Jen objetí nádrže přidalo
10km oproti normální trase, která právě na těch 70 km také vyjde. Asi
jsem si měl přeštelovat tachometr hned po koupi kola, ačkoli jsou to stále
26" ráfky.
16. 8. 2010, Po 19.37 | Ze života | 0 komentářů | 53x
Týden po dovolené
Utíká to jako voda, ten čas. A když je opět o čem psát, tak není kdy. To jen nyní je za chvíli oběd a nechce se mi nic rozdělávat.
O dovolené si asi ještě krátce napíšu, nyní se do ní pouštět nebudu.
Ten týden po příjezdu utekl rychle. První dny jsem bušil do klávesnice a srovnával se s teplotním šokem – i moře bylo skoro 2× teplejší než vzduch v Čechách! Až ve středu se ivonka ozvala, že jejich nemocnou tetu, máminu sestru, převezli do nemocnice, kde upadla do komatu. Relativně těžce nemocná byla už dobře dva měsíce. Ve středu jsem tedy jel k ivonce, aby nebyla sama, a večer šli na letní kino na Ženy v pokušení. Šel jsem tam s despektem, o filmu jsem moc nevěděl a říkal si, že to zase bude něco proti chlapům, ale víc překvapený jsem být nemohl – alespoň během první poloviny to byl jeden výbuch smíchu za druhým.
Celý čtvrtek jsem strávil u pc, práce a práce. Odpoledne pršelo, pršelo i v noci a pršelo i v pátek ráno, kdy nás v sedm probudil výkřik babičky, které právě telefonovali, že její dcera již nežije.
Následujících událostí jsem se účastnil tak nějak útrpně nezúčastněně, jen jsem byl u toho, ale … bez dojetí, bez slz. Nevím proč. Protože jsem tetu vídával jednou za čtvrt roku, když často? Nebo protože se mnou takové dění nepohne? Asi/snad něco mezi tím. Alespoň jsem neseděl vedle ivonky jako další hromádka neštěstí, ale tak nějak se choval, jako by se nic nestalo. Snad to pomáhalo.
V sobotu jsme se pak otočili k nám. Ivonka jela po chvíli domů a já sedl na kolo a s djem vyrazil do kopců. Do těch vesniček na kopcích nad přehradou, kde se to za války hemžilo sovětskými partyzány a německými jagdkomandy. Cestou jsem si vzpomněl na jednou starou spojovačku mezi těmito obcemi, po které se už roky toužím projet, protože za mých mladých let jsme tama jezdili s rodiči k babičce, a tam jsme změnili plán a na tu rozbitou jezeďáckou cestu dorazili. Tráva prorůstající asfaltem v místech, kde jsem deset let nebyl, známá lípa na kopci a les, který za tu dobu zakryl výhled na hladinu přehrady…
V obci na konci jezera jsme se sešli s druhou partou, která jela kolem vody, a dali si s nimi dvě pivka. Společný návrat kolem vody domů už nebyl ničím zvláštní …
Doma jsem se sešel s návštěvou příbuzných, se kterými bychom jinak ukazovali pár fotek z dovolené a vykládali zážitky, ale holt bylo vše jinak, ivonka tam nebyla a já brzy na kole razil na jih za ní. Večer už je to kličkování mezi slimáky. Na hotel na pět piv a spát.
Tak už bude ten oběd…
2. 8. 2010, Po 11.26 | Ze života | 3 komentáře | 71x
Před odjezdem na dovolenou
Po dlouhé době píšu jen do texťáku … současné tropické teploty se vyřádily i na mé elektornice. To si tak včera sedím u pc a pracuji, když náhle vypadl internet. Říkám si copak copak, asi nějaký problém na trase. Tak nechávám všeho a jdu vyvenčit kima. Po návratu stále stejná situace, tak restartuji router vytažením ze zásuvky. Internet se pak po chvíli rozjel, ale za pár minut takové temně intenzivní tucnutí zpod stolu. Zvláštní, že by se nějaký z kabelů posunul, nebo něco někam spadlo? Podezřelé … a na monitoru vyskočila hláška, že opět nejede internet. Souvislost? Stačilo sáhnout na trafo od routeru a bylo vše jasné – rozpálené, že nešlo udržet v ruce, v odéru spálených plastů, a na routeru samotném jen mrtvé diody. Tak jsem bez internetu … můj provider je na dovolené, a i kdyby nebyl, tak jsem ho před pár měsíci řádně překvapil tím, že mám doma ještě router, který on už roky zákazníkům nedává, takže by náhradní trafo asi ani neměl. Ale možná ho naši dnes koupí, jedou na nákupy.
A já si tak sedím u pc a nevím o světě. Teoreticky bych měl být bez novin, facebooku, twitteru a google readeru efektivnější asi tak o 187 %. Uvidíme po obědě.
Předně se ale musím začít balit na dovolenou, ačkoli jde z mé strany jen o to vzít foťák, žabky, plavky a nějaké to oblečení. A hlavně si vybrat knihy na pláž! Ještě jsem nezačal číst ty, co mám od říjnových narozenin. Přesto mě láká pokračovat v takové úsměvné tradici – už dvakrát jsem si vzal k moři Sto roků samoty od Marquéze a přečetl je tam. Tak možná…
O víkendu jsem hlídali příbuzným dům, ale spíše jejich psíka. Všemožné konstelace se sešly tak, že jej neměl kdo hlídat – a co teď s tím. Tak jestli bychom se ho s ivonkou neujali a nebyli s ním přes víkend v jejich letním domě na jihu, protože tam to mikeš znal a snad by ho to tak nestresovalo. No nestresovalo, odjezdu páníčka si ani nevšiml a vegetil tam s námi tři dny. Starý šumperák, který patří blízkému ivončinému bratranci a je na prodej, což ivonku neustále dráždí, ale … ale vzít si 2,5M hypotéku kvůli takové ruině a s šíleným (doslova!) sousedstvím (sousedem), to se mi fakt nechce. Ona bude ještě dva roky studovat, moje příjmy na volné noze jsou více než nejisté. Ale tři dny jsme se tam o to jako spořádaný pár s psíkem starali, likvidovali džungli v zahradě a opíkali buřty. Dokonce jsem byl i online, když jsem nastaroval hyperobstarožní pentium s 14" monitorem.
Koupil jsem si nové kolo, za inženýra, ale o tom jsem už tuším napsal (jen si to nemohu kvůli off-line stavu ověřit). A tak jezdím a jezdím, tenhle týden docela poctivě, večer co večer na přehradu, což je sice v součtu slabých 7 kilometrů, ale stačí zabrat a doma se pak vydýchávám kompletně mokrej. A když začnu sbírat formu a bodl by se nějaký větší výjezd, třeba 70km Tovice, tak odjedu na pláž k moři … přemýšlím, jak bych mohl pokračovat tam. Ráno běhat? Těžko … to zas bude veget.
Prší… tak i na vyprahlou Vysočinu dorazil jemný deštík. Ještě že jsem nelelkoval u ivonky a po deváté vyrazil na kole domů, nejelo se lehce, ale lepší než v dešti.
Tak se najím a půjdu něco dělat.
15. 7. 2010, Čt 11.12 | Ze života | 3 komentáře | 80x
To se zase stalo věcí
Dva týdny pryč. Život tak nějak tekl vpřed.
Třeba o minulém víkendu jsem zjistil, že mi byl při sekání zahrádky opět zmrzačen kaštan. Zasadil jsem ho před patnácti lety, jen co trochu vyrostl, vytrhl jej táta jako nepotřebný plevel, zlomil, a zahodil k lesu. Tuším, že tehdy ani nevěděl, že jsem ho tam kdysi kdesi mezi máminy kytky zasadil já. Pahýl jsem našel, zasadil do odlehlého koutu zahrady a ten se tam ujal, začal pomalu růst. Teprve loni přestal vypadat jako zakrslá listnatá bonsai a vytáhl se. Jen dokud nepřijel strejda s emefou a v metrové luční trávě metrový listnáč nepřehlédl. A nikdo mi nic neřekl, od pondělí do pátku tam stál jeden kmínek do dvou třetin naseklý a druhý useklý schnul odhozený bokem. Je mi jasný, že naše představa vzrostlého kaštanu v rohu zahrádky netěší, ale to fakt nemusí řešit. Tímhle tempem nebude mít pět metrů ani za dvacet let. Ale je to můj strom, a ačkoli bylo jeho druhé zmrzačení nešťastná náhoda, tak její následné neoznámení jsem bral jako osobní křivdu. Naseklý kmínek mi ivonka čímsi zatejpovala a vypadá, že to přežije, ten uschlý jsme píchli do země a uvidí se. Můj strom.
8. 7. 2010, Čt 00.41 | Ze života, Praha | 0 komentářů | 96x
První letošní nakrev
Bylo krásně. Ráno mě před desátou z postele vytáhlo slunce, což se nepovedlo ani budíku v 7:30, ani popelářům někdy později. To jsou ty noci, kdy jdu spát ve dvě a do tří nemohu usnout. Myšlenky mi víří hlavou, budoucnost děsí.
Ale pak přijde takový krásný den. Sice hned zasednu k počítači, ale už od toho okamžiku se těším, jak vezmu před obědem do ruky velkou sekeru a budu za domem u boudy štípat polínka tvrdého dřeva (habr to byl? nebo buk či dub?), abychom si je pak mohli krásně vyskládat vedle krbu. Lehce před polednem, nad hlavou modré nebe s bílými mraky, teplo.
Takový den se musí využít, říkal jsem si seze na lavičce na novém náměstí v city. Jeho prostředkem nyní dokonce vede poctivý potůček (skoro až potok) tekoucí přes spoustu vodopádků, stojí v něm kovové vodní rostliny a kovové kačeny… voda šuměla a i když jsem měl v plánu psát smsku, jen jsem zíral na vlnky před sebou nebo kamsi za ně.
Ale pak jsem se rozhodl. Vyrazím na kole „nalehko“ (= bez ntb) za ivonkou, přespím u ní a ráno pojedu domů. Dokonce jsem si ani nebral batoh, vyrazil jsem rovnou v bundě, čisté trenky v levé kapse, ponožky v pravé společně s půlkou čokolády. Tentokrát jsem totiž nezvolil srabskou trasu kolem řeky na jih (logicky vede neustále lehce z kopce), ale cestu na sever do kopců Svratecké hornatiny, abych jel po opuštěných a rozbitých cestách hlubokými lesy a k ivonce dojel víceméně obloukem.
Achich ouvej. Ony už ty první tři kilometry stoupám o 200 metrů výše
a říkám si, jak asi budu vypadat po dalších 20 kilometrech. Nic než kopce
mě nečekalo, sám jsem si to zvolil. Cesty, kterými jsem roky nejel, rozbitý
asfalt a výmoly, spojovačky mezi zpustlými jezedy, hluboké temné lesy a
naplavený písek … a pak další 2 kilometry stoupání zapadlou obcí,
které mě vysály úplně, kde už to bylo fakt nakrev. Nejhorší bylo, že
jsem tam tak dlouho nejel, že jsem si ten stoupák nepamatoval Ty plané naděje „za
touhle zatáčkou už bude určo rovinka…“. Plakal jsem.
Odměněn nádherným rozhledem do kopců Moravy a půlkou tabulky čokolády jsem jel dál. Ale šlapat už nešlo. Nohy už byly pryč. Přesto jsem na poslední větší křižovat volil další výšlap, než se spustit po pěti kilometrech nádherného asfaltu z kopce. Raději jsem vyjel (ano, tentokrát již i vytlačil) ten největší stoupák do ještě hlubších lesů po ještě rozbitější cestě, abych závěrečnou část cesty fičel touto opuštěnou divočinou šest kilometrů stále dolů a dolů … bunda dopnutá ke krku, ruce na brzdách, oči na stopkách, uši přes svist registrující podezřele blízké štěkání srnců. Sjezd bez šlapání, kdy jsem i bez něj jel až 62 km/h. To už jsem měl strach. A přitom je můj rekord z praštěného mládí ještě o více než 10 km dál.
U ivonky jsem vypil dvě plzně a při vratké chůzi po schodech zatínal zuby, abych nehekal. A přesto jsem ráno na kolo opět sedl a ujel těch 13 kilometrů proti proudu řeky.
To nové kolo si koupím. Co nejdříve.
24. 6. 2010, Čt 11.34 | Ze života | 2 komentáře | 89x
A den se začal krátit
Došel jsem o půl desáté k pc s hrnkem čaje a představou, že bych ještě mohl pracovat, ale nějak mě tenhle nápad opustil. Bolí mě záda, po dopití čaje je mi horko a zívám.
Říkal jsem si, jestli se po Ing. něco změní … jestli třeba budu svědomitě vstávat o půl osmé, soustředěně pracovat až do čtyř nebo pěti hodin a pak vstanu a budu dělat něco jiného, nebo jestli budu relaxovat po práci. No, naivní jsem nebyl, protože jsem nečekal, že to tak bude vypadat. Alespoň jsem včera a dnes sedl k večeru na kolo a jel se projet. Alespoň nějaká přestávka od monitoru.
Díky dlouhému letnímu dni jsem mohl na kolo vyrazit až o půl deváté, na západě slunce teprve nedávno zašlo. Vyjel jsem si na přehradu a po pravobřežce kousek do lesů. Tam, pod klenbou z buků a dubů, už bylo poctivé šero. Až by měl náhodný cyklista i strach, co na něj kde vyskočí. Když se nám tu v lesích lidi odpalují ručními granáty nebo do nich Kalivoda vyprázdňuje zásobníky, tak se nelze ničemu divit. A chlad, svist, drnčení kola na rozbitém asfaltu …
22. 6. 2010, Út 22.28 | Ze života | 0 komentářů | 76x
Rozhodování, zda psát či spát
Dlouho, dlouho jsem jen tak zíral na jakousi diodu zde v zšeřelém
pokoji. Jít spát, nebo jít psát? Záda volají po odpočinku, za očima
tlak, v hlavě prázdno. Rozléhá se tam 
Running up that hill…
S ivonkou jsme dům doopatrovali bez problémů. Ale jako by to bylo prokletí … loni jsme jej přebrali na týden a po pár hodinách přišla největší loňská bouřka, až zateklo do střechy. Teď byla sobota večer a přišlo největší krupobití, co jsem kdy viděl. S bandou jsme seděli u krbu, nebylo to vyloženě zapíjení inženýra, ale jen takové „když máme haus pro sebe, tak proč to nevyužít“. Přišla mračna, přišla bouře, přišel déšť, pořád to šlo, hřmění a blesky dokreslovaly večer. A pak po hodině nebe zoranžovělo … tím myslím, že bylo oranžové. Úplně oranžové! Chvíli to tak vydrželo, dokud se nepřihnal vichr, megaslejvák a krupobití … kroupy o velikosti až dvou centimetrů bušily do střechy pergoly jako padající štěrk, my všichni byli na nohou a tísnili se kolem stolu. Nevšední zážitek … až nás málem i vyplavil okap, jehož odtok nezvládal pobírat kanál vedle pergoly. Doteď přemýšlím, jak by to asi bolelo, pobíhat v tom krupobití po venku.
V pondělí jsem se už pustil do práce, po dlouhých týdnech učení a nečinnosti. Tak uvidím, jestli mě to uživí.
15. 6. 2010, Út 23.49 | Ze života | 0 komentářů | 125x
Jsem inženýr
Alespoň teoreticky. Bakalářem jsem se stal v okamžiku složení zkoušky, inženýrem se stanu okamžikem převzetí diplomu (patrně za dva týdny). Ale je to za mnou … do včerejšího dne jsem se konečně probudil bez statutu studenta.
Poslední víkend před zkouškou byl relaxační. Rybáři od ivonky
pořádali dětské rybářské závody, opět jsme je zajišťovali a
rozhodcovali, i s mirdou, který za možnost odpoledního VIP rybolovu rád
přiloží ruku k dílu Přijel se tam podívat i dj. Slunce na nás pařilo, s mirdou jsme stáli
ve stínu švestky a koukali po svých malých svěřencích, kdy který z nich
uloví nějakého toho pstruha – každý jsme měli tři a především
v prvním kole jsme se prakticky nezastavili. Hlavně mirda tam měl budoucího
„bednaře“, který pstruha tahal každé tři minuty. Odpoledne již rybník
patřil jen nám … sedli jsme si na břeh, já nahodil fungl novou udici od
ivončiného táty a … dal ji djovi, ať si taky zachytá. Ten z toho byl
vyvalený jak malej kluk, a to se holedbal, jak za mlada chytal a jaká je to
hračka. Ani zaseknout neuměl Ryby braly až u přítoku, kam jsme se záhy přesunuli a kde
začal úplný masakr… jestli jsme tam chytli třicet nebo čtyřicet
pstruhů? Jen jsem je ivonce a djovi sundával z háčků a rychlým grifem jim
ulamoval hlavy. U přítoku je to holt maso… večer jsme padli únavou. Ale
hicák to byl přes den pěkný, po tom týdnu deště a zimy.
12. 6. 2010, So 11.09 | Ze života, VŠE, Praha | 5 komentářů | 110x
Další den učení
Což je výsměch, protože dnes jsem se skoro neučil. Ale ono taky učení
na státnice z informatiky je hodně specifický – materiály zpracované
před dvěma roky a postavené na o ještě dva roky starších faktech jsou
prakticky k ničemu, takže mi tvoří jen jistou osnovu a já si vše
dohledávám on-line. Člověk jen čte a čte a kouká na diagramy a modely …
je to učení? Spíš je to získávání „obrazu“. Jde o to, kdo bude
v komisi… s někým je to pokec o IT světě, s někým přetahování a
definice a teorii. Na tu druhou možnost jsem bohorovně rezignoval
Je to přes měsíc, co jsem se začal učit (jak jsem si přečetl v jednom starším zápisku). To jsme ještě štípali dřevo a celé dny se točily jen kolem něj. To ještě nad Českou republikou svítilo slunce a nechcalo, jezdilo se na kolech a opíkaly buřty pod hvězdným nebem. Ale ta mizérie, co je venku nyní (už dva týdny chlejstá a červen začal teplotami kolem 10°C), ta učení přímo nahrává. Prostě sedím doma u stolu a nemrzí mě to – venku není hezky, a i kdybych se neučil, stejně bych nemohl na kolo / fotbal / do přírody.
Ubíhá poslední celistvý týden. Před třemi týdny jsem to ještě nehrotil, některé dny značně prozevlil (prací, ne flákáním) a říkal si, jak se do toho opřu týden před zkouškou, protože z něj si toho budu nejvíce pamatovat. Velký voči. Styl učení zůstal stejný. Teď si jen říkám, že se do toho opřu v pondělí a úterý (ve středu jedu do prahy) a ve čtvrtek to tam kejchnu. Kupodivu mě to vůbec nestresuje.
Včera jsem si na noc pustil Metropia. Zajímavý film, post-apokalyptická budoucnost a firma, co ovládá lidi pomocí šampónu. Atmosféru to mělo. A usínání o půl třetí během chvilky. Se vstáváním si teď totiž moc starostí nedělám … kdybych vstal brzy, tak celý zbytek dne prozívám, takže by to mělo nulový přínos. Raději vstanu v deset a pak se bez problémů učím až do sedmi osmi večer. No a dnes mě po šesti hodinách spánku vytrhl pracovní hovor, který spustil lavinu dodělávek a oprav až do poledne. Pak to učení…
Ale učit se něco z internetu … já bych všechny ty fejsbůky, weblogy, aktuálně a ostatní internety zakázal!
Hágen, je to 2:0.
2. 6. 2010, St 22.40 | Ze života | 2 komentáře | 96x