http://reality-show.net/ Blog prevazne o mem zivote. cs http://reality-show.net/index.php?text=947-prezil-jsem-cekani-na-listky-do-divadla-jary-cimrmana-update A ještě není dobojováno, mám jen poukázky, které teprve v šest hodin proměním na vstupenky. Včera jsem o půl páté vyrazil se sestrou do prahy, společně s jejími dvěma spolužáky z gymplu. Celé tři hodiny cesty byl jeden velký lochec, až mě bolely břišní svaly Na koleji mě brzy doplnil ondra a oba jsme v půl desáté zalezli do postele. Dělalo mi problémy usnout, byl jsem z toho ve stresu, dál jsem nemohl usnout, až mě probudil budík v 01:25 celého zpoceného. Úterní den začínal. Oblékli jsme se jak na sibiřskou tajgu, počkali na sestru a vyrazili na šalinu, kde se k nám připojil hágen, vendy a honza. Přibližně o půl třetí jsme došli před Žižkovské divadlo Járy Cimrmana a nevěřili vlastním očím – fronta na předprodej vstupenek se již táhla od vchodu kolem rohu až pod bordel. Původně hágen předpokládal, že budeme tak desátí, a byli jsme… devadesátí devátí, dle čísla na lístečku Tento vývoj situace vlil trochu nervozity do žil – dostaneme se ještě na nějaké představení Českého nebe? – která působila jako kvalitní nemrznoucí směs. Zima byla. Ale mráz ne. A i když jsem s sebou měl hřbitovní svíčku, jejíž rozpálený kovový vršek měl zahřívat zkřehlé prsty a pak i myslivecké zahřívátko na technický benzín, nebylo jich třeba. Zima byla jen a pouze na nohy, všichni jsme podupávali a poskakovali jak výlet retardů, ale nic nepomáhalo. Ani zimní boty a dvě vrstvy ponožek (v mém případě)  Od půl třetí jsme tam takto přežili až do osmi hodin, což jsme si krátili kolováním magistra, horkého čaje a časného nákupu v právě otevřené pekárně. Poslední hodina byla krizová, to už jsme jen sledovali čas a výskali štěstím nad každou další uběhlou minutou. A pak se fronta pohnula, začala se sunout ke dveřím divadla a za chvíli jsem již v ruce držel lísteček s číslem 102. Přede mnou je tedy sto lidí, kteří mohou vybrat 400 lístků, což jsou prakticky dvě představení Českého nebe (2×230 míst). Snad se tam někde tři místa vedle sebe ještě pro mě, ivonku a sestru najdou, nejlépe na 19. prosince. Ale to bude asi epesní termín, jsme se shodli. Tak uvidíme. Zbylých pět lístků budu prodávat, pokud nebudou mít zájem naši a příbuzní. Ale rozhodně to nebude za origo 280 korun, pokud jsem pro ně musel přežít šest hodin v pěkně kruté zimě  Pokud byste měl někdo zájem o lístky na představení České nebe do divadla Járy Cimrmana na kterýkoli z prosincových termínů, pište do komentářů. Večer ještě doplním, jaké lístky mám a jsem ochoten prodat*. Na tuto nabídku nemáte žádný právní nárok, juneau si vyhrazuje právo vaší žádosti nevyhovět  Zajímavý vývoj Dorazili jsme před divadlo s předstihem a dál řešili, jaké sady lístků nakoupit. Já ve výsledku potřeboval 9 lístků, pro mě, ivonku a sestru a naše, tetu a strejdu a ještě ivončiny rodiče. Grandiózní zážitek na obzoru! Dokud mi nepřišla od mámy sms, že jsou všechna Česká nebe vyprodaná, neboť 90% vstupenek bylo předrezervováno pro firmy a pod. Sprcha. Kurevsky studená ledová sprcha. Volání ivonce, volání sestře, zkoumání programu, slazení časových možností a nakonec půjdu jen já, ivonka a sestra na Vyšetřování ztráty třídní knihy (ale to půjdou i ostatní, se kterými jsme čekali, takže to bude fajn). Místo osmi lístků jsem využil jen tři a neměl chuť ani kupovat zbytek pro účely handlu a výhodného prodeje. Každý chce jít na České nebe, udával bych je těžko. Optimistu honzu to nemohlo zklamat, ale já se k šalině vracel v chmurách. Jen kvůli Českému nebi jsem byl ochoten jít na šest hodin do fronty. Takhle celý dnešní den získal hořkou příchuť. Bude líp. Náladu mi nepozvedl ani Rumlena jdoucí do divadla nebo Smoljak snažící se projít davem i se svým malým psíkem. Nejprve jsem jej považoval za světlovlasou podsaditou dámu  http://reality-show.net/index.php?text=946-ivonka-vas-vsechny-zdravi A pak mám taky napsat, že je připoutaná řetězem ke kuchyňské lince. Holt jsem ji nechal napospas přípravě večeře a odešel si se sklenkou bílého blognout. Ale pomáhal jsem jí. Oloupal jsem cibuli. Jednu. O víkendu u nás byly hody. Sobota začala nádherně, brzy ráno jsme vyjeli od ivonky k nám a projížděli údolí svratky, ze kterého stoupala mlha k modré obloze a různě prolézalo sluníčko… do našeho domu se opíralo tak, že jsem až do odpoledne chodil jen v džínách. I na balkóně bylo krásně teplo. Přes týden se doma malovalo několik místností a u sestry se v sobotu pokládal nový koberec, tak jsem přiložil ruku k dílu alespoň při stěhování skříní a pod. S okny obrácenými na jihovýchod to byla opravdu fajn práce. Ale sluníčko taky brzy zapadlo. http://reality-show.net/index.php?text=945-marne-premyslim-co-bych-napsal-zajimaveho Jenže ve čtvrt na jednu po dlouhém dni je to těžké. Ve škole se děla jen škola, což zase moc lidí neosloví. První dějiny byly suplované, místo poslouchání sympatického, leč nevyučeného doktoranda jsem si pod lavicí četl. Druhé dějiny byly zajímavější, ale … taky jsem si celou hodin četl. Na lavici, pro změnu. Potřebuji ty Laskavé bohyně dočíst, přece se s tou x kilovou knížkou nebudu pořád tahat. Baťoh mám těžký i když tam mám jen knihu, půl litru vody a deštník. Poslední hodina – internetová žurnalistika – byla zajímavější a dělo se tam hafo věcí. Nejdříve napsat nadpis a první odstavec pro nějaký článek podle dodaných informací (nadpis článku se píše až jako poslední věc, musím si to zapamatovat), pak nacpat jádro jiného článku do 150 znaků SMS. A nakonec prezentování našich analýz finančních serverů. No, tu svou jsem pěkně odflákl a bylo krásně poznat, že jsem do ní investoval asi tak 10 % snahy oproti jiným, kteří si s tím docela vyhráli. Nemluvě o několika stylistických chybách, které jsem objevil až dnes (po odevzdání) a které jsem raději vypíchl hned na začátku, aby mi je někdo nemohl vmést do xichtu, až si jich na projektoru všimne Omluvil jsem se ujištěním o brzkém spáchání sebevraždy. A pak už tmou na kolej, kam jsem se těšil jak malé děcko. Konečně klid, pohoda, jídlo, žádné povinnosti… jen bylo třeba dát na papír rozhovor, který jsem jako druhý úkol do žurnalistiky včera spáchal s ondrou. Na téma finanční krize jsem ho zpovídal asi 50 minut (délka mp3 záznamu), ale formát typu já položím otázku a ondra na ni deset minut odpovídá nebyl nejšťastnější, takže jsem to dnes místo pouhého dávání na papír celé přepracoval do trochu rozumnější podoby otázek a odpovědí. Možná to sem postnu, ať si o důvodech krize taky uděláte obrázek. A pak, když jsem s tím skončil, bylo čtvrt na dvanáct. Další týden v pr v pr. http://reality-show.net/index.php?text=944-kdyz-me-brali-za-vojaaaaacka-strihali-me-do-hola Zkusil jsem v nadpisu vystihnout i melodii, ale dlouhým ááá to asi nevytrhnu. Nechal jsem se po dvou měsících opět ostříhat a protože mi nedávno při prohlížení fotek ivonka řekla, že jsem se jí nakrátko víc líbil (fotky z roku 2003, možná to nebylo jen sestřihem), poručil jsem kadeřnici (bylo jí alespoň patnáct?), ať se nevostejchá a … no, mám krátký vlasy. Asi tak jak minule Na experimenty moc nejsem. Ale už jsem opět na koleji a uvařil jsem si kávu. Nejsem na ní závislý, kdybych pil kakao, nebude to velký rozdíl, prostě sladký nápoj… ale ta aureola klidných dvaceti minut, spokojené srkání něčeho sladkého a teplého, brouzdání, čtení knihy nebo novin (ach ta sobotní rána!) … těším se na ten pocit klidu  Čímž jsem vyčerpal téma pro dnešní den. Ačkoli je kolem třetí hodiny. Cesta vlakem byla neskutečně dlouhá, ale Maxmilien Aue to ve Stalingradu koupil a vrátil se do Berlína. Laskavé bohyně jsou neskutečné (hm, opakování slov) a bavím se nad obavami mámy a sestry, které se někde dočetly, co za brutální pscho to je. No, autor nemůže být normální. Autor knihy. Káva chladne, včera jsem zatočil s esejí i jedním úkolem do žurnalistiky, dnes bych se měl pustit do zkoumání materiálů, ze kterých musí do dvou týdnů vzniknout týmová přednáška na 90 minut. To zase bude… Kurva, před 90 lety skončila první světová válka! http://reality-show.net/index.php?text=943-dnes-to-bude-opet-jen-o-myslenkach-skole-a-vlaku … takže, kdo máte lepší věci na práci, vyprdelte se od počítače a nechte mě, ať si tu urovnávám myšlenky sám. Nakonec, sama skutečnost, jak málo se tu poslední dobou objevuje komentářů, mi velmi jasně signalizuje, o jakých peachovinách píšu. Aby ne, když píšu hlavně o sobě. Potřebuji psát esej, ale nemám žádné zdroje a to je hodně demotivující. Ve čtvrtek jsem měl na psaní celý večer (od šesti do jedné) a napsal jsem jednu stránku – obecný úvod do problematiky inovací informačních systémů a jejich dopadů na interní procesy podniku. Zbytek eseje, postavený na případových studií takových implementací, si můžu vycucat z prstu, protože podobných případových studií je jako šafránu… takže pro zbytek eseje nemám z čeho čerpat. Strávit tři hodiny s googlem a stejně nemít jediný zdroj rozčaruje velmi kvalitně. Takže si teď po ránu raději bloguji, než abych to podstupoval znovu. Den by měl začít pozitivně. http://reality-show.net/index.php?text=942-hrejiva-ospalost-a-otupujici-unava Dal jsem si sprchu a už tu u počítače jen tak sedím … teplá voda ze mě vysála zbytek sil a teď už bych si jen rád lehl do postele s Laskavými bohyněmi. Rozmyslím si to, kdyby mě tahle knížka při usnutí zavalila, tak už se taky nemusím probrat. Ale je skvělá, čtu ji už dva dny a stále mi více jak 3/4 zbývají. Nezvyklé. Do školy jsem se dnes dovlekl, jen abych po pěti minutách v lavici naznal, že čtení pod lavicí bude přínosnější. Předmět, kde se na prvních dvou cvikách rozdělí témata a pak jednotlivé týmy každý týden odprezentují svoji „přednášku“… jak asi taková hodina a půl vypadá, když ji vedou studenti a cvičící jí nechává volný průběh, že. Dalších pár desítek stránek… Ze školy jsem se vracel oklikou přes obchod DS Technik u Míráku, kde prodávají v akci jakési diodové žárovky, které se tátovi hodí do jeho venkovních lamp kolem domu. Koupit dobře svítící žárovku není problém, ale sehnat co nejméně svítící žárovku, to už je fuška. Chce mít decentně intimní osvětlení trávníku, ne světlomety tříštící noční tmu – a na to jsou tradiční žárovky moc silné. Našel leták, slabá diodová žárovka, ještě k tomu v akci, prodejna 5 minut od školy. Jel jsem tam poprvé, zákazníci jim div ruce neutrhli, vyprodáno. Jel jsem tam příští týden, vyprodáno – během dvou dní. Jel jsem tam dnes a konečně je měli. Tak udělám tátovi radost. Určitě znáte takové ty solární lampičky, co se zapíchnou do trávníku, celý den se přes fotovoltatický článek na vršku nabíjejí a za tmy pak tlumeně svítí… no tak takové šmejdy táta rozhodně nechtěl a pustil se do toho s umem jemu vlastním. Základem lampičky je asi 30cm vysoký betonový válec zapuštěný do země (vlastní výroba), k němu je přišroubován plastový stojan s pořádnou plastovou … koulí, nebo jak to nazvat. A to všechno zapojené přes časový spínač od osmi do desíti (tuším). Táta si vyhraje. Na stavbu skleníku (!!!) spotřeboval víc betonu než průměrný zedník na rodinný dům. Až dojde k jaderné válce, tak v celém našem údolí zůstane nepoškozená jediná stavba… ano, náš skleník. No a pergola s krbem, to je klenot mezi zahradními stavbami. Inu, s žárovkou v báglu jsem se vrátil na kolej, naobědval se (vtipnou příhodu s vroucím domácím gulášem, nakloněným talířem, opařenou rukou a kalhotami na vyhození si nechám pro sebe) a pustil se do práce. Zatímco včera jsem se večer zamyslel nad tím, že jsem vlastně nic pořádného neudělal, dnes jsem byl produktivní až až a večer jsem si za odměnu pustil 96 hodin / Taken. Brutální film, který jsem zhlédl s vytřeštěnýma očima a hltal každou jeho minutu. Zato včera u Tropic Thunder jsme se mohli s ondrou smíchy potrhat. A teď? Teď si půjdu číst. Ať si oči odpočinou… http://reality-show.net/index.php?text=941-akcni-tyden-speje-ke-svemu-konci Po muzikálu Tajemství naše kulturní zážitky ještě nekončily. Hágen s ondrou si na mě totiž – ve spojitosti s narozeninami – něco vymysleli. Tedy, řekli mi, ať si udělám ve čtvrtek večer čas, vezmu s sebou pokud možno nějakou mně blízkou slečnu jako doprovod a počkám si na jejich povely. Čtvrtek se blížil a já byl nervózní jak sáňky v létě, protože je mi jasný, že hágenova bezbřehá fantazie dokáže vymyslet všelijakou vylomeninu. O ivonce jsem byl přesvědčen, že je do tajného plánu zasvěcena taky, ale nic neřekla … mimo tajuplných narážek  Nakonec se z toho vyklubal orientační běh smíšených dvojic přes Kunratický les, který se snad i v ten den konal, ale naštěstí to byla jen zástěrka pro posezení v restauraci Sklep poblíž školy a pak přesun na Flóru do IMAXu na koncert U2 3D, což… byl zážitek za všechny prachy. Jednou jsem tam již byl, ale to nešlo o plně 3D projekci, takže to pro mě i pro ivonku byla premiéra jak se patří. Jde o záznam koncertu z Argentiny natáčený speciálně pro imax, tedy opravdu ve 3D a myslím, že takto je to větší zážitek než tam být v davu propocených lidí Kdyby se mi nechtělo na záchod, užil bych si to ještě víc Každopádně, fantastický. Díky, kluci  Páteční ráno bylo krušné, ivonka si mohla chrnět, ale já jel do školy na programování. S Windows Presentation Foundation bude sranda, ale za půl hodiny se mi nepovedlo zprovoznit jednoduchou kalkulačku a byl jsem tak bez bodů za aktivitu. No, stejně už jich mám myslím plný počet, takže to tak nevadí. Další cvika byla o ničem a pak jsem šel s hágenem a ivonkou do menzy na oběd. Docela jí to chutnalo, ale žádné zázraky tam opravdu nevaří. Cesta vlakem domů byla dlouhá, ale aspoň jsem přečetl celý Respekt a nadchl se pro Podkarpatskou Rus. Domů jsem ovšem nejeli, na nádraží nás vyzvedli ivončini rodiče a s jejich bandou jsme jeli kamsi za Brno na kolaudaci hrubé stavby jednoho kamaráda. Prohlídka vinného sklípku byla opravdu jen nevinnou prohlídkou, kempilo se v budoucí garáži (o rozloze průměrného 3+1 bytu), kde se jedlo, pilo a zpívalo. I když jsem tam nikoho moc neznal, tak byla zábava a jak se začalo zpívat s kytarou, tak to bylo úplně skvělé. Přiopilost mi odhodila stud a békal jsem ostošest. Každopádně, pěvecké nadání alkohol nijak neovlivnil, takže ještě že tam byl takový randál  Cestou domů jsme si pustili soundtrack k Tajemství  No, doufám, že víkend bude klidnější a že si trochu odpočnu. http://reality-show.net/index.php?text=940-byl-jsem-s-ivonkou-na-tajemstvi A bylo to naprosto skvělé představení! Landa je kontroverzní, ale jeho písničky mám rád a o moc více se nestarám. A Tajemství, muzikál, jsem dříve poslouchal o106. A tak jsme dnes s ivonkou chvilku bloudili po Praze 1, než jsme v dešti našli divadlo Kalich a usadili se do druhé řady od pódia. Při shánění lístků měsíc předem na výběr nic jiného ani nebylo. Ale vyhovovalo mi to, vše se dělo přímo přede mnou, stačilo by natáhnout ruku a chytil bych Lucku Vondráčkovou za pramen vlasů, nebo neopatrný pohyb herce a vosk svíčky by mě taky nepotěšil… znal jsem všechny písničky skoro zpaměti a teprve nyní jsem si je usadil do ucelenějšího rámce, spousta věcí se vysvětlila, celé jsem to pochopil. Paráda. Dojmy jsme si utříbili cestou na kolej v baru Polo na Biskupcově, nějaké to bílé, nějaká ta plzeň, pozdní večeře o půl jedenácté či kdy. Líbilo se mi to a i ivonka usoudila, že takto by si dovedla život v praze představit. Krásný večer ukončil v mnoha směrech tragický den. Nedostatek času na pracovní i školní povinnosti mě depresoval už včera v noci, ale to jsem se uklidnil tím, že dnes ráno mohu dobře tři hodiny pracovat. A co mi máma o půl sedmé neoznámí? Že dnes nepůjde proud… aaaa sakra! Tak jsem spal do devíti, pak hodinku u noťasu, který byl zpola vybitý z nočního blognutí a potom jsem si už mohl jen strčit ruce do kapes a přemýšlet, jak si ohřeju oběd. Půl dne v tahu. S ivonkou jsem se ve vlaku naštěstí sešel, tak tragický den to tedy nebyl, ale v praze pršelo a prší prakticky doteď a působí to tak hnusně… obzvlášť pokud stačí mokrý chodník, aby mi promokly letní boty. … ale Tajemství to vyváží 296. představení, přičemž tento víkend proběhne patrně derniéra. Tak jsem rád, že jsem to ještě stihl. A návštěva baru Polo? To byla moje první návštěva pražské hospody v tomto semestru. Smutné. http://reality-show.net/index.php?text=939-kdyz-nemas-co-delat-zaloz-si-kapelu To mi teď do uší brouká Amy MacDonald, zatímco já ležím v posteli a v leže (na zádech!) bloguji. Bude půl druhé a já jsem v podivném deliriu. Nedaří se mi, nedaří. Vykašlal jsem se na odjezd do prahy, zítřejší cvika mě nepálí. O den více na práci. Ráno jsem si pracoval na systému, odpoledne dokončil rozhraní pro platební bránu a přes večer až do noci pracoval na podnikovém redakčním systému. Práce mi šla svižně od ruky a měl jsem dobrý pocit. A pak jsem si vzpomněl na domácí úkol do programování v C# a hned mi bylo jasné, že jej nemám kdy udělat. Bylo 23:20 a na pár hodinek práce to je… pustil jsem se do toho a byla z toho hodina zkoumání dokumentace a googlu ústící v metodu pokus-omyl vedoucí ke zprovoznění asi tak 5% funkčnosti úkolu. Po hodině. Je to ne nepodstatných deset bodů… jenže potřebuji jít spát, abych zítra brzy vstal a využil ony poslední dopolední hodiny, než odjedu do prahy. To bych ovšem potřeboval pracovat na svém systému, abych do soboty dokončil funkci, kterou musím nasadit na obecní web. Do soboty… nakonec, pokud to neudělám zítra, tak už to nestihnu. Odpoledne jsem s ivonkou ve vlaku a k večeru jdeme na muzikál. Ve čtvrtek do školy a k večeru na mě hágen s ondrou něco vymýšlí, takže to na práci taky nevypadá. V pátek ráno musím mít domácí úkol, zbytek dne ve vlaku, večer jakási oslava. A sobota… Tolik práce, a tak málo času. Alespoň že už se mi chce spát a nebudu zírat do tmy. http://reality-show.net/index.php?text=938-to-by-prazaci-cumeli-jak-se-maka-v-jednadvacatym-stoleti To na mě dnes zahlaholil strejda v lese, když kolem mě táhl na laně další kmen a já se trmácel na opačnou stranu lesa pro jiný. Jen jsem se pousmál, po pěti hodinách ubíjející dřiny jsem byl apatický ke všemu, v bundě jsem měl strčený mobil přehrávající hudbu a ta mi pomáhala nemyslet na útrapy lesního dělníka. Poslouchal jsem ji tam mezi smrky a nebolel mě žaludek hlady, nebolely mě otlačené nohy v těžkých botách, nemotaly se mi větve pod nohy, nestrhával jsem si puchýře v rozedřených promočených rukavicích, nezařezávalo se mi lano do dlaně, tažený kmen se nezasekával o kořeny jiných stromů, nebyl jsem unavený, nepoužíval jsem piča! 100× do minuty, nedýchal jsem jak parní lokomotiva, neměl jsem propocenou i zimní bundu, nemyslel jsem na tátovo „Maximálně na dvě a půl hodinky“, neměl jsem ihned tupou sekyru z měkké oceli,… nic z toho mě netrápilo, protože jsem poslouchal muziku. Pokud tedy poblíž nekvičela pila. Byla to dřina, snad největší letos. S tátou a strejdou a traktorem Máňou jsme o půl desáté dojeli do smrkového lesa, kde leželo dobrých třicet stromů. První hodinu jsme je osekávali – moje soukromá sekera je šmejd za dva nikláky a čepel po chvilce vypadá, jako bych s ní sekal do kamene. Osekané kmeny bylo nutno dostat na okraj lesa – třetinu k hornímu okraji (30m), zbytek (po rovině) k východnímu (100m). Do kopce jsem nosil kmeny se strejdou na ramenou (nechtěl věřit, že menší námaha bude tahat je těch sto metrů po rovině na laně) a prožíval si postupně všechny dimenze únavy, až jsem po hodině seděl na kmeni a psal třesoucí se rukou ivonce smsku, že mě natuty čeká zvracení z vysílení. Hlad musel zahnat horký čaj a kousek čokolády a šlo se odtahat zbytek kmenů na lanech k druhému okraji lesa. To už jsem si mohl blbnout individuálně, s muzikou a svým soukromým zasraným kmenem, se kterým jsem se vláčel a casnoval dobrých sto metrů, jen abych se pak otočil a pomalu se apaticky vracel pro nějaký jiný. Ve tři konečně padla a jelo se domů. Zapracoval jsem si, pomohl tátovi, byl jsem na čerstvém vzduchu a ať to z předchozích odstavců vyznívá jakkoli, jsem za tyhle akce rád. Jen teď nevím, jak se usadit, aby mě nebolelo v kříži a jakými prsty psát, aby mě nebolely i ty.