Junova reality-show

To byly ty únorový krutý mrazy

Fri, 03 Feb 2012 22:37:00 +0100

Občas volím nadpisy, co mi něco připomenou … a ne jen obligátní „To už je to zase měsíc“. Ale on už je to zase měsíc. Zase. Znáš se, řekni mi, co je jiný …

Leden utekl. Mně začala práce, ivonce začala práce. Já se programátorsky podílím na spuštění budoucího kaprařského serveru No. 1, který se měl prvního února rozjet, ale bylo to rozumně odloženo. Celé ty týdny jsem všechny zakázky odkládal na únor, že leden mám bez výjimky zabitý, a najednou je únor, práce mám stále hodně a musím zvládat i odkládané věci. A bude hůř. A bude líp? Finančně? Ivonce začala práce, neb nastoupila do Brna do nemocnice na transplantační oddělení… zatímco ve škole kuchala kytky, tak nyní kuchá sleziny a rozhoduje, komu je možné co transplantovat.

A to jste věděli, že jsme všichni automatičtí dárci, pokud svůj nesouhlas výslovně nevyjádříme? Umřeš, a sklidí tě jak obilný lány …

No a tak každý den dojíždí … bourák kroutí 100 denně, plnou nádrž točím každý druhý víkend. A vstává. Ve 4:55. Zůstávám teď přes týden u ní a poslední dobou vstávám s ní. Jdu jí otevřít bránu, ona odjede, já si dojím snídani a s kávou dojdu k probouzejícímu pc, aby mi za zády ještě dvě hodiny světlala tma … po obědě už netuším, co jsem ráno vyřizoval a je to pro mě pomalu „včera“. Ale mám pár hodin na drobnosti, než vůbec začne pracovní den.

A teď jsou ty brutální mrazy (první únorový týden 2012). Celé měsíce nadprůměrně teplá zima, pohůdka, ještě minulý týden jedině v botaskách, čepice? k čemu … a nyní desítka pod nulou jako nic, dnes ráno mínus devatenáct a bourák startoval jak tuberák v pátým patře bez výtahu. Den za dnem mrazy a slunce … kolem druhé mi začne do pokoje svítit ve správném úhlu, kdy vytáhnu žaluzije a přistavím si ikeácké křeslo do paprsků, nechám hrát hudbu a spočinu … a pak mě za hodinu probere telefon, nebo příjezd ivonky. Absolutní relax … taky proč ne, to už mám dávno pracovních osm hodin za sebou. Kéž by.

Únor … byli jsme bruslit! Tedy ještě v lednu. Na zimáku na veřejným, v bruslích po dvou letech, do kolečka mezi dětma … fajné.

Divokej bill.

A víno, ano. Život.

Bilantaine 2011

Fri, 30 Dec 2011 18:02:00 +0100

Rok se s rokem sešel … a letos ani nemám čas zamyslet se nad tím, jaký ten rok byl. Především byl takový, že jsem moc nepsal. Loňské roky mi trvalo vždy projít texty každého měsíce, abych sepsal odstaveček, co se vůbec dělo, a nyní … napsány tři texty za měsíc. Záda bolí, muzika hraje, plechovka plzně poloprázdná …

Leden
Silvestr byl tentokrát tradiční a bez průseru, s ivonkou u televize, procházka, šampíčko, pak postel. Žádné dráma jako loni. A jinak nic. Práce. Žádné vzrůšo, týden za týdnem, klávesnice nebo kafe, zima. Ale na přelomu ledna jsem se nechal zlákat k výletu na hory (Jeseníky) s bandou od ivonky, což byl megamegamega hukot. Na takový zážitek prostě není spořádaný člen středostavovské rodiny připraven. Pronajatá chata, nějakých dvanáct lidí, kde každá noc byla divočina, návštěva místní restaurace/bowlingu se zvrhávala v becherovkovou smršť a megakrádež skla … (mám půllitr Holba! Pivo z hor!). Upřímně, naprostou většinu těch lidí jsem znal maximálně od potkání, a a to jsem byl s ivonkou sedm let … a nyní? No kurva kamarádi, no ni? Ještě jsem první večer na bowlingu vyhrál dvě hry ze tří, a tak jsem zboural představu nějakýho levorukýho ajťáka… lyžování mi moc nešlo, tím jsem se netajil, dvakrát jsme si na Ramzovou dojeli a potřetí došli v noci pěšky na jakousi diskotéku, což vyústilo v odvoz jednoho z bandy do nemocnice v Jeseníku poté, co ho tam rozbili dva vyhazovači o parket a já pak druhý den otevíral chatu policajtům vykulený jak jalůvka pod kopcem. „Jdu otevřít, někdo si asi zapomněl klíče.“ „Policie České republiky, dobrý den, hledáme pana XY…“ Nejlepší bylo, že jak jsem všechny znal dva dny a jen přezdívkami, tak jsem v tu chvíli nebyl ani schopný říct, jestli na chatě někdo takový bydlí. Leitmotivem také bylo, že pomalu každý večer se někdo zlil a někdo nechal ostříhat strojkem dohola (ne nutně ta samá osoba). Upřímně to bylo tak živelné, že jsem se opravdu obával o svoje vlasy. Prý na mě jeden večer taky šli, ale nedostali se k nám do pokoje. Divoký závěr měsíce …

Únor
Práce, u komplu, zima, chození do lesa. Ano, zase to začalo. Jinak také nic zvláštního. Na začátku února odjela sestra do Řecka na půlroční studijní pobyt. A dokonce z února nemám ani jedinou fotku. Ten měsíc se prostě nic nedělo …

Březen
Jel jsem do Prahy na školení, den za všechny prachy. A hned návrat domů a další den v mínus deseti stupních do lesa. Také návštěva jakéhosi plesu se lehce vyvedla, druhý den jsem jel domů a doma nadýchal skoro … vlastně si to už nepomatuju. Ke třem promilím? Ostuda. A šlo se do lesa. Nejlepší očistec. Začalo se holt chodit do lesa, dřevo se samo neudělá… ale také bylo podezřele teplo, bez sněhu, pár stupňů nad nulou, a holo. K vánocům jsem dostal softšelku, tak jsem jednoho dne zkusil vytáhnout kolo a vyrazil … a už z něj neslezl. Od března jsem vyrážel do pár stupňů, po seschlých loukách, lesích, lesních cestách… s klukama i sám.

Duben
Ježdění na kole, práce v lese. Nic víc. Už sem tam nějaká párty venku, čarodky u vojty. Sestra se na Velikonce vrátila z Řecka.

Květen
Na kole … především, jak jsem v březnu začal jezdit při pár stupních, tak jsem začal jezdit po loukách a lesních cestách. Asfalt mě nelákal. A vydrželo mi to. Takže když se oteplilo a už se rajtovalo jen v tričkách, tak jsem stejně vyhledával neznámá zákoutí a správně naznal, že kam dojde člověk pěšky, tam není problém dojet na kole. Zoraná pole, čistočistý les,… všechno jde. A tak jsem na kole „objevoval“. Doslova. A stále na dřevě. Rozhodlo se prodat hafo dřeva zájemcům, a bratranec si uhnal na čtvrt roku berle, a týden před jejich odložením se pro změnu sekl sekerou do ruky, takže veškerá práce kolem dřeva zbyla letos na mě, tátu a strejdu. Jak na kostele, jak na kostele… někdy to byly neskutečné zápřahy. A kolo, kolo, a kolo. Nic jiného jsem neměl. Naši odletěli na pár dní za sestrou do Řecka, nám zůstal dům na opatrování a ivonce se blížili inženýrské státnice.

Červen
Z ivonky se stala inženýrka. Já jezdil na kole. bylo krásně. Sem tam pršelo. S klukama na kole. Pozvání na svatbu bratrance. A poslední víkend června čundr k přehradě s klukama z Prahe. No to byla zase akce! V životě jsem na čundru nebyl, přijeli Dan a Dan a šli i Mirda s Djem… celodenní pochod k vodě přes hospody a louky lesy, pak širák na skále nad vodou, noční/ranní pytlačení u vody a cesta zpátky. Parádní zážitek.

Červenec
Začal jsem objevovat i lesní pěšiny u ivonky, vyjížděl do divočiny s chabou představou, kudy kam, ale neztratil jsem se. A pak jsme vyrazili do Chorvatska do Podgory. Já moc nechtěl. Známý nám už dva měsíce sháněl auto, peněz moc nebylo a dávat dvacku za „celkem zbytečný“ zájezd k moři… ale ivonka byla inženýrka a chtěla jet za odměnu k moři. A tak jsme jeli. A pěkně si tu užili. A prožrali… poslední dovolené fakt dáme nehorázný peníze za to, abychom si tam dobře pochutnali. Co večer na večeři a minimálně do dvou tří různých hospod na pivko a vínko … krásný relax. Naši mířili s příbuznými také do Chorvatska, ještě někam pod nás, takže jsme jednoho brzkého rána došli k magistrále a potkali se s nimi

Srpen
Léto, kolo, práce kolem domu, betonování budoucí boudy na dřevo a sklepa. V city se jel světový pohár horských kol, s klukama jsme tam vlakem vyrazili, na kolech tam počumovali a pak jeli domů. A opět kolo, nebo práce. Sem tam večerní párty u ohně. Měli jsme v plánu s ivonkou vyrazit pod stan na Mělice (pískovna u Labe) , ale pracovní podmínky mi nedovolily odjet na více dní od pc. A to byl v závěru srpna týden třicítkových hiců… tím také vzrostla teplota vody v přehradě na zajímavou hodnotu a já se tam po x letech zajel párkrát vykoupat. Zakázáno, samozřejmě. Ale paráda!

Září
Září bylo jen o škaredém počasí a o práci … a kole. Nic zvláštního. Pouze koupě auta. Ivonka si hledala práci v Brně a bylo jasné, že bude dennodenně dojíždět, takže bylo potřeba auto. Od jara nám ho známý sháněl, starší oktávku tak kolem 80 tisíc. Když se něco objevilo, tak to zase padlo … a pak … že by měl jednu luxusní za 220 tisíc. No ty krávo. Ale když jsem ji pak viděl… černou jak noc, dvojkovkou, chromovanou, na sedmnáctkách … za týden byla naše. A najednou, já, co brázdil vysočinu dva roky ve starém červeném pežotku, jsem projížděl obec v černé limuzíně, ze které jen jen vystoupit nějaký ministr … sebevědomí to zvedlo pěkně, jen co je pravda.

Říjen
Babí léto jsem lehce promarodil, sračka z burčáku nebo strhané břicho z betonování, těžko říct. Ale na kole jsem do té podzimní krásy nevyjel. Ale pak jsem si udělal k narozeninám radost a koupil si profi pneušku a obul ji na zadní kolo, a poznal nové dimenze přilnavosti… ta mě od té doby v lese nezradila, a já začal jezdit ještě větší divočiny. A pořád lítání po lesích, cestách … sem tam i pracovně. A Tom se ženil … nejdříve jsme s ním vyrazili do Brna do stripbaru, což byl taky zážitek jak pes, pak měl o týden později svatbu.

Listopad
Opět na kole, především do lesů. Na rychlejší ježdění po asfaltu je zima, zatímco při ploužení lesem ne. Koupil jsem si držáček foťáku na helmu a natáčel videa z divokých sjezdů, za které sklízel patřičný obdiv Ochlazovalo se, ale neodrazovalo to … opuštěné louky, sychravá obloha, odreagování od práce. Zajímavým hřebem bylo lezení Býčí skálou, speleovýlet jako loni, na který jsem tentokrát přizval i Dje a sliboval mu horor v podzemí. místo toho to byla procházka jak pro důchodce (nebýt jednoho plazení párstupňovým potokem). I tak fajn zážitek, a víkend s Danem a Katkou.

Prosinec
Nahromadění práce, spousta blbostí i velkých věcí, finančně přesto mizérie, že jsem ani nehodlal příliš řešit Vánoce, přece jen máme auto za čtvrt mega, nemluvě o nutnosti podstoupit nákup zimních kol i s disky a pravidelnou výměnu rozvodů. Na kolo už jsem nelezl, pomalu dvakrát týdně musel do Brna, a už tu byl štědrý večer … to jsem projednou na kolo sedl a vyjel si do lesa do sněhu. Nádhera. Víckrát už to neudělám Ježíšek byl bohatý a štědrý, Vánoce příjemné a pohodové … a nyní už práce, a zítra Silvestr. Tak uvidíme.

Dlouhý rok … během kterého se nic nedělo. Z ivonky jen inženýr, byli jsme u moře, máme pěkné nové auto, a stále bydlíme u rodičů. Jestli se to v příštím roce nezmění, tak dojde k radikálním změnám. Nebo taky ne. Uvidíme. Hodně štěstí a zdraví v novém roce!

David Guetta v Brně

Wed, 21 Dec 2011 20:33:00 +0100

To zase jednou bylo … nevím, jak to nazvat. Hágen mě do toho umotal někdy v září, respektive hned na začátku prodeje lístků, a já se nechal zviklat a jeden si promptně koupil a PDFko k vytištění mi tu na ploše viselo až do minulého pátku. To jsem ho konečně vytiskl a zamířil s ivonkou autem do pátečně večerního Brna (nápad za všechny prachy). Ta si šla po nákupech, a já na hlaváku počkal na Hágena a Dana. Střízliví nepřijeli a hned mě hledali v hale hulákáním jména na všechny strany Pak už jen obligátní stížnost u okénka a reklamace kvality služeb Českých drah včetně servírování tří plzní, zatímco chudák pán za přepážkou přemýšlel, jak s jejich stížností naložit. Večer se začínal rýsovat, jen co byla pravda

Před hlavákem nás přebral Ferenc, kterého jsem potkal tuším potřetí, a od kterého jsem očekával přínos trochy klidu a rozvahy, tak přece jen, zastupitel městské části Brno-Střed, že. No hovno leda! Když se nevrhal do cesty tramvajím při přecházení megadopravního uzlu, tak nás táhl do študácké hospody Desert, cestou k níž kluci poznávali hospody, nonstopy a kluby, kde se kdysi buď zlili jak dobytci, nebo kradli polštáře, nebo se tvářili jako fanoušci komety či se vyhýbali vytaženým kvérům. Musela to být tehdy divoká noc. No a v Desertu to začalo zostra, po prvním absinthu mi vstaly chlupy na zátylku hrůzou z neblahého očekávání, ale po pátém už nebylo co řešit

Připojil se k nám ještě Viktor a Docent, Ferenc mi ničil večer kouzelnickými triky (bejt holka, tak mě dostal), pak jsme se tuším domluvili na nějakém webu, a řešili bůhvíco s bůhvíkým … až jsme vyrazili k Ferencovi na byt, aby si tam kluci nechali věci a převlékli se. Kousek uzeného, bugr na chodbě / v pokoji / na balkóně, nahánění taxíků, kdy až tuším třetí souhlasil s odvozem na výstaviště za 200 Kč. Ve třech jsme se tedy řítili Brnem k „péčku“, ačkoli do geťákova startu to byla tuším ještě hodina a půl. I tak už mě šokoval neuvěřitelný bordel venku před halou, všude plastové lahve, kelímky, plechovky, no jak po bitvě. Kluci udávali špeka kde mohli, aby se z něho sami dva neposrali, když jsem jim odmítl pomoci, a záhy jsme byli uvnitř. Ty krávo tam to bylo velký … a pak se čekalo na dejva, během popíjení jakéhosi energy s vodkou a piva, ačkoli toho muselo být více, ale mimo ranní vodky s kolou ci jiné drinky nepomatuju. To bych si musel očuchat džíny a triko. A čím se blížilo půl jedné v noci, tím více dav houstl a … už se to rozjelo. Hovno si pomatuju, co hrál nebo jaký měl vůbec nástup, ale lejtka jsem cítil ještě včera, čtyři dny po akci! Zpocenej jak dobytek, zlitej pivem a vším možným sladkým, namačkanej na ostatní, skákal nebo nebo něco řval … to všechno pár hodin v kuse.

Pak jsem ještě do někoho drcnul, tak se otočím a v těch tisících lidí potkám spolužáka z gymplu, co jsem roky neviděl! Ani jsem ho pořádně nepoznával, ale oba jsme se na sebe podezřele zatvářili a já „Nejseš ty Luky?“ a on „Nejseš ty Juneau?“ A už jsme poskakovali jak dvě holky před výlohou se zlevněnejma kabelkama.

Nevím, byli jsme tam do čtyř? Déle? Dejvid už dávno odešel se slibem, že se za rok určitě vrátí (no jen aby), hrál někdo jiný a my se mohli producírovat až po pódiem, popíjet a já nevím co, nohy bolely a hlas nebyl. A kluci se nadchli pro nějakou afterpárty ve Faválu, což jsme nikdo netušili, kde je, a po taxikář nás poslal někam, protože si myslel, že si z něho děláme srandu. Pravda, sto metrů to nebylo, jak říkal, ale našli jsme to a zapadli za kilo do jakéhosi poloprázdného klubu, kde točili utrejch, pardon, starobrno. No nežilo to tam moc, ale co jiného dělat, relax s bagetou a producírování před repráky … z tama už to mám po těch dnech taky zamlžený, organismus už to moc nedával, pít se nic nechtělo, a čumět na ty vystajlovaný holky celý v bílým … něco jsme řešili s Hágenem, snad o odchodu nebo co, ale ve výsledku jsem se pak v jednu chvíli – asi tak o čtvrt na sedm – sebral a řekl si „Hele, před sedmou ti jede první přímej vlak, nemusel by ti ujet, tak se seber a běž.“ Kluky jsem tam nechal, nechtěl jsem se nechávat přemlouvat na zůstání a vypadl nejistým krokem do ranního Brna.

Ale… „Kde to kurva jsem?“ Měl jsem dojem, že když půjdu od výstaviště pořád po kolejích, tak musím po trase jedničky nějak dojít k hlaváku, ale jak jsem daleko nebo jestli mám vůbec pravdu, a zda to můžu taky stihnout za dvacet minut? To jsem netušil. A tam jsem se zeptal první osoby, na kterou jsem narazil, jestli se tímhle směrem dostanu na hlavák, a ona paní mi ukázala přes silnici na zastávku autobusu, že z té mi pojede autobus na mendlovo náměstí a z něj pojede jednička k hlaváku. Tak jsem poděkoval, přešel silnici na zastávku a tam kymácivě vlezl do prvního autobusu, co přijel. A on to byl hned ten správnej Načerno vpřed, bez nějakého řešení. To Viktor mě naočkoval, že v noci revizora nikdy nepotkal Na mendláku jsem se lehce zorientoval a už jela jednička, a kolem tři čtvrtě na sedm jsem byl na hlaváku překvapený sám sebou, jak jsem se dostal přes půlku Brna, kterou absolutně neznám. Dobře já! Lístek na vlak, litr vody a noviny a hurá hledat bratrance vojtu, co psal, že také pojede na Vysočinu. Proploužil jsem se celým vlakem tam a zpátky, než jsem ho našel, a zhroutil se na sedačku k němu.

Morava se probouzela, ze mě to táhlo jak z putyky a když se z mého vyřvaného hrdla vydral nějaký hlas, tak to byla stejně nějaká ptákovina. Pak už u vlaku čekala ivonka, já se nechal odvízt domů, zbouchal nějaké pečivo, smyl ze sebe pot, špínu a chlast a před devátou zapadl do postele. Do půl šesté večerní jsem nevěděl o světě, a před šestou jen vstal a hurá na vánoční rybářskou schůzi.

Píšu to jen proto, že jsem tam dal dvě pivka, a po prvním se cítil jak v horečce, polejval mě pot a lehce se mi chvěly ruce, leč pak to přešlo. Schůze proběhla, zapsal jsme zápis, porozdávaly se dary a my s ivonkou pokračovali na jinou seanci do jiné hospody, kde se už zdatně lilo i bez nás. Došlo tedy na smršť becherů a čtvrnáctek regenta a já se dám divil, jak to se mnou nic nedělá. Prakticky střízlivý, ale s ivonkou to zametlo

A druhý den narozeniny u babičky, sešla se nás tam kupa a zase pivko dvě, a pak smršť slivovice. A opět – po pár locích piva se mi začaly chvět ruce, opocený, a přešlo to. A další pití se mnou už nic neudělalo, až do večera jsem bezvadně fungoval.

Zajímavé Asi to bylo nějakou tou dehydrogenázou, enzymem, co odbourává alkohol a po pití jeho hladina v krvi stoupá a pár dní se udržuje – člověk tedy lépe snese pít hned dva dny po sobě, než třeba v pondělí a v pátek. Proto se také traduje „vyprošťovák“ – dát si ráno po chlastačce další pívo přijde vhod, protože to opět nastartuje onen enzym a ten začne odbourávat nejen nově vypitý alkohol, ale i ten, co je ještě v krvi.

No … takže čtvrtý adventní víkend stál za to

Ani vlastní blog už mě nezná

Sun, 11 Dec 2011 14:21:00 +0100

Tak dlouho jsem nebyl v administraci, až jsem byl permanentně odhlášen. Tedy asi více než měsíc. No … život utíká, nic moc se neděje, a co se děje, o tom se mi nechce psát, na kole jsem jezdil, ale je blbý psát pořád jen o ježdění na kole … lezli jsme jeskyní, ale o tom jsem chtěl napsat samostatný článek… ach jo. A za dva týdny vánoce.

Letos jsem byl opravdu odhodlaný – jezdit na kole, dokud nebude deset čísel sněhu. A pozor – on to není žádný problém! Na zimu jsem se připravil koupí zadní pneumatiky, která mě ještě nezradila, Schwalbe RocketRon se vyhrabe po jakémkoli terénu. Mám kvalitní oblečení, takže ve třech stupních není problém vyjet, a většinou zamířím hned za domem do lesa a nejdříve několik set metrů stoupám lesními cestami do luk na sever od obce (= hned se zahřeji), do krajiny nikoho na opuštěné cesty mezi pole, abych se obloukem vracel zpátky. Nízká mračna nad údolím, lehlá mokrá tráva, sem tam ojíněná, pára od huby a zamlžené brýle, jakmile jen někde přizastavím. Lesy bez listí, není problém uhnout kdekoli z cesty a vydat se na nízký kvalt mezi stromy a křižovat les… proč ne. Ale teď už jsem dobře dva tři týdny nevyrazil, za mokra mě to nebaví. Ale až přituhne …

Práce je spousta, ale peněz málo. Bourák potřeboval fungl nová zimní kola i s disky, což hned spolklo skoro 12 tisíc, a dva týdny nato nastal interval výměny rozvodů a jiných serepetiček, a dalším 8 tisíc výdaj. Různé ptákoviny kolem a vánoce už tím pádem moc neřeším, protože na dárky stejně nemám. Úžasná situace. A než si na to stěžovat, tak to řešit … brněnské IBM prý bude od nového roku nabírat sedmdesát lidí měsíčně, ivonka už bude od ledna také pracovat v Brně … člověku pak ještě v neděli upadne na rohlíku korunka, co měla vydržet dvacet let, takže v úterý v šest do Brna, ve středu znovu na půl dne na vyloženě zbytečnou schůzku a do večera už jsem se ani nedostal k pc, ve čtvrtek sotva vyřízení mejlů ze středy a v pátek v osm přebírat sokolovnu, po obědě ji chystat na večerní zábavu a od šesti do sobotního rána pořádat hokejistickou zábavu s lokální rockovou skupinou. Pracovní týden v prdeli … kdy se to sakra změní? Teď před vánoci? Těžko …

Zábava … ivončin táta tu trénuje hokejové „béčko“, místní omladinu, poslepovaný tým poté, co se rozpadlo áčko. A šéf mužstva přišel s tím, že se udělá zábava, aby se pro hokejisty něco vydělalo. V bandě pořadatelů jsem byl já s ivonkou nejmladší, zbytek byli její rodiče a jejich známí, co byli naposledy na nějaké zábavě ještě než měli své nyní skoro dospělé děti. Takže opravdu docela výzva. Naštěstí je ivonka rozená organizátorka, takže „zařízeno“ to postupem času bylo a jedinou neznámou bylo, jak to celé dopadne. V osm jsme se postavili za bar a pomalu se to začalo rozjíždět. Já stál v druhé lajně, nalíval nealko a hlídal, aby se v ledničce chladilo optimální množství lahví, a všechno ostatní. Rozhodně jsem nechtěl stát přímo za barem a prodávat, na to můj introvert moc není, a „hospodské počty“ jsou přesně to, co mi absolutně nejde. Ale sem tam jsem tam zaskočil a vypomohl, přece jen veškeré ceny sestavené na 25, 30 a 35 Kč snadnému počítání celkem nahrávaly. A pak bylo po půlnoci, ivončina sestra pro něco odjela a já se sám postavil na její místo a už jsem tam zůstal až někdy do čtyř, a obsluhoval jako profík. Ale přiznám se – když jsem to jednou viděl střízlivý z druhé strany, tak už bych nejraději na zábavě nikdy nepil. Panoptikum jak sviňa. Od tří už skupina nehrála a uklízela, ale to ochmelkům stejně nevadilo a dělaly u baru bordel dál, až se konečně někdy před pátou rozlezli do všech končin, zatímco my už dávno uklízeli halu a vše, co bylo třeba. O čtvrt na sedm jsme byli v posteli, a před dvanáctou vstávali, abychom kolem druhé ještě jednou načisto uklidili a ve tři sokolovnu předali. Prý tak pěkně uklizeno jako po nás ještě nikdy po žádné zábavě nebylo. A večer hned na zimák do „budky“ a tři hodiny občerstvovat diváky, zatímco na ledě řádili hokejisté ještě znavení ze včerejší zábavy. První poločas to celkem drželi, ale pak pukli 9:1, jako vždy. Je to banda nezodpovědných mladých kluků, co si chtějí spíš jen tak zabruslit, než aby to brali vážně. To je fajn jen do okamžiku, kdy kvůli nim pět spořádaných rodin pořádá do rána zábavu, kde se oni jen vožerou jak dobytci a dělají bordel. A ještě zajišťují tři hodiny v mrazu občerstvo během každého jejich zápasu, aby všechny výdělky do poslední koruny šli na zaplacení ledu, rozhodčích a všeho. Osobně už bych se jim na to příště vysral, velebnosti.

A teď? Teď je neděle po-o, teprve nyní mě pořádně bolí celé tělo z pátečního zápřahu a od čtyř jdeme do budky zase, tentokrát na zápas přespolní konkurence, která by také byla ráda, kdyby měli její diváci možnost koupit si svařák nebo grog … a zisk půjde opět do kasy té nezodpovědné bandy. Mno.

Ale co, je to na mě, jestli se na tom budu podílet nebo ne, moje volba. Příští pátek geťák, v sobotu vánoční rybářská schůze … vánoce. Svátky klidu a míru, pohody.

Pánové, můžeme si přisednout a dělat vám společnost?

Sun, 23 Oct 2011 19:51:00 +0200

… zeptala se jedna ze slečen v negližé, co přišly k našemu stolu, a nám zajícům vylétla tepovka až k infarktu a kdo říká že ne, tomu bije srdce splašeně dodnes. Tom se o víkendu žení, jako první z naší bandy, a my znalí pouze emerických filmů a tamních striptýzů sličných holek v policejních uniformách točících pouty na ukazováčku rozkračujících se nad nebohým skoromanželem … jsme nevymysleli nic jiného než výjezd do brněnského stripbaru.

Nikdo jsme nevěděli, do čeho jdeme, a nakonec to byly přesně takové ty typické plechové dveře s malinkým průzorem z filmů, které nám otevřela mašina na smrt, jejíž bicák byl jak moje obě stehna vedle sebe … a k tomu všemu jsem byl ještě já považován za odborníka a toho, kdo ví, do čeho jdeme, neboť kdykoli na to došla řeč, dávaly se k dobru moje historky od Zlatého stromu z Prahy. Tohle bylo úplně něco jiného, malý sál s dlouhým barem, od kterého na nás koukalo několik spoře oděných slečen („Co je to tu dneska za zajíce?“), pár stolů v rozích a velké pódium se třemi tyčemi, kde se slečny střídaly na všelijakou muziku, zatímco mi si objednávali první plzně za šedesát a snažili se předstírat, že se při koukání na pódium nestydíme Opravdu vám řeknu, bylo to k potrhání smíchy. Obzvlášť, když každý musel prozkoumat nápoják, jestli jako fakt to pívo stojí šede a pod. Aneb jak celému lokálu ukázat, že ten keš tam fakt … není. Blbci.

Sranda a samý smích, první druhé pivko a najednou se u stolu setmělo, jak nás všechny ty nahotinky obestoupily a jestli nám mohou dělat společnost. Krve by se nedořezal v nikom z nás, a komu se některá z nich hned nenasocila na klín, ten zařezaně koukal do svého půllitru a mlčel. Spolkl jsem srdce vylítlé až do krku a řekl se srandou že samozřejmě, ale že netušíme, co se od nás potom očekává, čímž vytušily, s kým mají tu čest a hned se ujali našeho zaučení do tajů a pravidel takového stripbaru. Přisedla si ke mně Tína a na spešl nápojáku „pro slečny“ nám popsala drinky, co jim můžeme kupovat, aby s námi seděly a bavily se. Úvodní dvě stovky za nealko drink moc oslňující nebyly, takže jsem Tíně ten „strong“ drink za 250 poručil, a doufal, že nebudu u našeho stolu jediný gróf. Jako pravda, ty končiny náapojáku s lahvemi šampaňského za 8 000 Kč jsem fakt navštívit nehodlal A tak jsme s Tínou seděli vedle sebe, ona se cítila/vypadala nesvá stejně jako my ostatní, takže nebylo na co si hrát a s odzbrojující upřímností jsem jí popsal všechny reálie a to, proč tam jsme a jak jsou v nás malý dušičky. Každému, komu vyprávím, jak dobře jsme si s Tínou povykládali, to musí být asi k smíchu, ale přitom je to fakt pravda, hodinku či kolik tam s náma holky různě na střídačku seděly – než začali chodit další hosti, u kterých byl ten cash fakt vidět, a dokud jsme jim kupovali drinky. Když jsem jí se smíchem řekl, že jí druhý ještě koupím, ale další už fakt ne, tak … no jak to říct, brala to sportovně a tak, jak to je Ale byla přátelská a povídali jsme si o všem možném, o Brně, o Praze, o studiu a tomhle zaměstnání, o její operaci kolene – kdo by si nevšiml té škaredé jizvy na tom sličném kolínku („No občas mi vyskočí z kloubu i při tancování u tyče, ale už mám naučený pohyb, kterým ho zase nahodím zpátky…“). Fakt to byla dobrá společnost. Když dopila svůj druhý drink, tak se omluvila, že bude muset jít, protože nemůže jen tak sedět s hostem, který jí nebude dál platit pití, protože by jí to podnik strhával z platu. Zajímavá informace. Dál jsme se potkávali a usmívali se na sebe, a byl to večer jak má být. Jenže bohužel, ke vší mé stydlivosti, byl to přesně ten den, kdy jsem slavil sedmadvacáté narozeniny. Ve stripbaru.

Takže když pak po nějaké době přišla ke stolu Vanessa pro Toma a Tina pro mě, ať jdeme s nimi ještě v doprovodu dj a míry do VIP salónku, tak jsem věděl, že mé modlitby, ať mě nedejbože nepotká žádná divoká specialita, nebyly vyslyšeny … vyšli jsme do patra do útulné místnosti se stolkem obklopeným křesílky a holky nám předvedly regulérní lesbišou, ve které figurovalo jejich rozvalování po onom stolku stejně jako po každém z nás pohodlně usazených v křesílkách a debilně se chichotajících Přiznám se, když si mě Vanessa osedlala a drbala si poprsí o mé strniště, tak jsem byl fakt rád, že mi sedla přímo na přezku od opasku a bolestivě mi ji zatlačila do břicha, tudíž jsem se mohl soustředit na něco jiného a záhy odejít bez stanu a ztráty kytičky. No sranda to byla Ostatních, co zůstali o stolu a pak jen sledovali naše blažené úsměvy a pomrkávání, mi líto nebylo, řekl jsem si, že se nebudu na nikoho ohlížet a budu zdravě sobecký.

Ale netrvalo dlouho a hlavní oslavenec začal v té komorně intimní atmosféře zvracet pod stůl. No to mě kurva poser na holý kozy, co budeme dělat? Všiml si toho někdo? Co barmanka? Ty vole, ty korby u vchodu nás rozbijí na atomy, jsme v piči vole, je ti to jasný? Nikdo ho neviděl, musíme – ježiši, von zase bleje! – ticho, dělejte jakože nic! CO??? Oni ve vlaku ve dvou stáhli flašku rumu a flašku zelený? Bože můj! … situace jak noha. Ta šance, že se nám podaří zdrhnout bez úhony, byla celkem slušná. Hoši, padáme, máme nablitý pod stolem, odveďte ho jakože v poho, my jdeme zaplatit cejch a zabavit barmanku, vy vyzvedněte svý bundy a jak budete ze dveří venku, utíkejte pryč na ulici a někde se tam sejdeme. No, kdyby ti dva volové neztratili lístky od šatny, tak nám to takhle sprostě vyšlo. Ale protože je ztratili a vyhazovači/šatnáři byli v jejich nalezení neoblomní, tak je také stihl jeden z hostů upozornit, že jsme nechali pod stolem brutálně nablitý. Super … byl jsem venku, ale když na mě ze dveří houkli, že máme jít zpátky, tak jsem šel. „Váš kamarád nablil pod stůl, pánové, běžte si to uklidit,“ řeklo nekompromisně 150 kilo steroidů. Bože, přece tam před těma všema holkama a boháčema nebudu s hadrem vytírat ženichovy zvratky … riskni to vole, třeba tě nezabijou: „A kdybych tu nechal tisícovku, vyřešilo by se to nějak?“ Čekal jsem ránu intenzity dopadu meteoritu, ale vyhazovač celkem nezúčastněně podotkl, ať se domluvím s barmankou, že jemu je to u prdele. Uff, žiju. A tak jsem naznal, že jinak to nebude, a vrátil jsem se k baru. Slečna barmanka, nejhezčí holka na place, došla a Copak kluci? No my to jdeme uklidit, hlesl jsem. A co? Kývl jsem hlavou k pekáči pod stolem, který očividně zaregistrovala až v ten okamžik, a pak jen mávla s útrpným pohledem rukou, ať to necháme být, že to uklízečka uklidí. Nejen uklizečka se bude muset činit, ale i ten podlahář, který jim bude spravovat díru od šutru, co mi v ten okamžik spadl ze srdce … mávla ještě na vyhazovače Nechte je jít, to je v pohodě.

A už jsme byli venku, svobodní a zostuzení, rozhodnutí vrátit se brzy zpět a koupit jí panáka mi tedy přišlo jako fakt chabý poděkování, ale nijak jsem to v tu chvíli mírovi nerozmlouval, problémem byl oslavenec zvracející na schody k jakémusi domu. Z Hybešky až na Merhautku, kde mají kluci byt, to byly dobře nějaké tři kilometry, což by mu jen prospělo, jak jsem ho vzal za rameno a vedl ho panoptikem nočního brna vpřed. Vojta, který se rozhodl ho s osmi pivy vést z druhé strany a jehož nesnesitelné tlachání obvykle úspěšně ignoruju, tentokrát dostával kapky tak brutální, že by se jeden i … ne, neslitoval, prostě jsem ho nešetřil a dokud nezavřel hubu, tak si vyschlehl věci, po kterých by přístojný gentleman tasil kord. Fakt jsem byl v tu chvíli v ráži, která by u slabších jedinců vedla k rozpolcení osobnosti. Tak dostal co proto. Dotáhli jsme invalidu nočním mrazem na byt, vojtu tam nechali sobecky na hlídání a protože byly teprve tři v noci, vydali jsme se do klubu Karibik. Navzdory mému očekávání to tam ještě pořádně žilo, ale moc jsme mezi vystajlované slečinky a vystajlované slečny nezapadli, takže jsem se – vzhledem k mému sobeckému předsevzetí – ani nesnažil nějak držet bandy a když mě muzika srala, tak jsem si šel prostě stoupnout bokem a jen jsem to víření pozoroval z dáli, nou stres. Byla tam těžká převaha kluků a o normální holku jsem také pohledem nezavadil, takže jsem se taky moc nepřetvařoval, když se po čtvrté někdo zeptal, jestli tam ještě budeme dál. Před pátou jsme byli na bytě – celou cestu jsem držel poslední zbytky svých sil na uzdě, abych druhého opilého vojtěcha nesejmul deklem od popelnice za neuvěřitelně otravné opilecké řeči o tom, jak tam dostal od nějakého slováka a na čo ty pozeráš facana… tak, jak jak mě první polovinu noci brutálně točil jeden opilý vojtěch, tak to v té druhé přebral druhý opilý vojtěch. V přibližně desetisekundových intervalech (já fakt nepřeháním!) střídal dvě repliky: „A prej na čo ty pozeráš a lisk mě ju zespoda, no ty pičo slovák zapráskanej, bych mu roztočil ciferník, ty krávo vole pičo zapráskaná“ a „Kdy už budou ty vole ty větvě mám hlad kurva jak sviňa“ (větve = vietnamský fastfood). Plné vystřízlivění bylo fakt brutální nevýhodou. Tu hodinku do chystání se na vlak jsme prospali u puštěného filmu, než nás pohltilo brzce ranní Brno, které oslavenec už poxté pokřtil svými… no, však víte. Šalinou vpřed, s párminutovou rezervou na vlak, za pět sedm ve vlaku a ospalé koukání na jinovatku jižní moravy a vysočiny … přestup a po osmé ve Válu, kde ostatní nasedli do autobusu a pro mě si přijela brzy vstávající ivonka naším bourákem.

„Tak co, jak se mu to líbilo?“ zeptal se ivonky táta.
„První, co mi řekl po nasednutí do auta bylo, že s těma kreténama už nikdy nikam chlastat nepojede.“
„Tak vidíš, můžeš být spokojená,“ řekl na to ten moudrý muž

Spal jsem do půl paté večer.

Po pěti týdnech

Wed, 19 Oct 2011 23:24:00 +0200

Další blognutí „Ach božínku, ten čas tak letí?“ Asi ne … jsem unavený a nechce se mi tu moc vysedávat, nemám co extra psát a pět týdnů nevrátím, abych si vzpomněl na to, co se dělo. Jediné světlejší výkřiky jsou chvíle, kdy jsem někde blbnul na kole, jinak 80–90% času trávím u pc. A stále bez peněz … pravda, nekupovat auto, tak jsem na tom jinak, ale … ale.

Před pár týdny mě dobře zbořil burčák. Asi. V pátek ho máma dovezla, dal jsem si tři vínovky a šel spát … druhý den práce kolem domu, řezání dřeva, a stolice velmi znepokojující konzistence. Jako kdybych se vychcal prdelí, byla moje oblíbená hláška. Tak stane se, burčáček, no. V neděli jsem pomohl tátovi se šalovačkama – to jsou 120×60cm velké dřevěné desky, ze kterých se sestaví „forma“ pro vylití betonem. Potřeboval je dostat na půdu strejdovy stodoly, tak jsem mu je od země strkal po šikmé fošně až nad hlavu, kde už na ně dosáhl z půdy a vytáhl si je. Každá (z asi 20) vážila nějakých 15–20 kil, a nebyla to žádná sranda ji od země dostat co nejvýše, stát na špičkách a konečky prstů ji tlačit po fošně nahoru … strhaný jsem byl jak kočka, a to doslova – tři dny jsem pak proležel v teplotohorečkách ještě s tím dědictvím burčáku, ačkoli to už mohlo být ze strhaného břicha při zvedání šalovaček. No týden jak víno, ještě že po mně nikdo nic nechtěl.

A víš co? No ano – to bylo to krásné babí léto roku 2011. Pár dní před víkendem, kdy jsem seděl od rána do večera u pc a ani nevyjel na kole, pak víkend, kdy jsem byl zapřažený u domu, pak tři dny v posteli a zbytek týdne u pc, a víkend, poslední hezké dny. Takže jsem i po tom všem hned v sobotu sedl na kolo a s janysem vyrazil do lesů. A pak už bylo hnusně. Tak jsem se na babí léto těšil, a tak krásné letos bylo.

S ivonkou jsme si také – poté, co jsem se dal dokupy – vyjeli na badminton do city, a při té příležitosti vyzkoušeli novou restauraci/picérku, která nás úplně nadchla. Na zdejší poměry pěkný podnik. A tak jsme tam tento víkend spáchalo sčuch, který jsem zorganizoval a kdy jsme tam nakonec zabrali 12 míst a díky bohu za rezervaci, v sedm večer tam nebyl JEDINÝ VOLNÝ stůl a ač poloprázdno, vše bylo rezervované. Po deváté už nebylo slyšet vlastního slova. Tom se bude za týden ženit, tak se tam vymýšlelo co a jak (nakonec jedu o víkendu do Brna loučit se s jeho svobodou do nějaké stripbaru, či co). Nemluvě o tom, že mám v pátek narozeniny. No uvidíme.

Hágen mi také připomněl, že v prosinci přijede do Brna Geťák, tak jsem si už také koupil lístek (a na tom sčuchu zjistil, že asi půjde i míra). To zase bude noc … hágen mě také namočil do zajímavé práce … [censored] … Každopádně – nuda to nebyla a nebude

Koupil jsem si na kolo novou pneumatiku, pěkně 2.1" širokou Schwalbe RocketRon … obul jsem ji dozadu a i když je na asfaltu pěkně líná, tak v lese je to držák jak pes. Takže plán je jasný – koupím si další, minimálně 2.25" (možná fakt až 2.5"), a tuhle dám dopředu … přede mnou jsou jen měsíce vyjížděk do lesů a luk, na jaře si na asfalt můžu koupit zase něco normálního. Dnes jsem si v odpoledním brejku vyjel do lesa a šlapu si to tak po lesňačce vzhůru, až najedu předním na kámen… „To zase bude drcanec,“ říkám si a s hrůzou zpozoruji, jak přední plášť ten šutřík spíš pohlitil, než aby na něm kolo poskočilo. „Já někde píchl a uchází mi přední kolo!“ Seskočil jsem a pomačkal ho a fakt, měkký jak prase, ale podle všeho „jen měkký“, ne píchlý. Ona už je pravda zima, mohlo být kolem 9 stupňů … takže by se vzduch v už tak měkké v pneumatice „trošku srazil“? No příjemně mi z toho nebylo. Tlačit kolo domů se mi nechtělo, a vracet se zpátky sjezdem a přední kolo v trysku žvejknout také ne. Zajel jsem do lesa prozkoumat jakési archeo vykopávky a pěkně se vyřádil … prodírání listím, kličkování mezi stromy, spadané větve … a v jednu chvíli jsem se šprajcl v kopečku, tak akorát na sesednutí a vytlačení kola. Tak si říkám „Sakra, vzadu mám obutí do nejtěžšího terénu, to bych mohl rozjet…“ A ono jo! Zabral jsem, vzorek se zakousl a já vyšlapal pár metrový kopeček hlubokým listím přes větvě a kamení … ani se mi tomu nechtělo věřit, na takovou trakci nejsem zvyklý.

Dost již o kolu, jdu se zabít k Capitánovi z Ameriky.

A just jo! Blognu o novém autě!

Wed, 14 Sep 2011 10:22:00 +0200

Práce plná prdel, ale dobrý pocit z uzavření všeho kolem nového auta je tu a tak si dopolední kávičku vypiju u psaní bložínku, a ne u prvních pracovních mejlů. Je po desáté, a to už mívám za sebou hodinku dvě práce (drzoun, že?), ale ne dnes – to jsem se právě vrátil z prohlídky auta technikem od Global experts, společnosti prohlížející auta pro Kooperativu v případě sjednávání havarijního pojištění. A tím celá ta naše anabáze s novým autem končí.

Před lety mi děda svěřil rudého pežotka 205, co měl už tehdy bratru 17 let odjěždíno. Nazval jsem ho familiérně raketa, a tak se to ujalo, že tomu autu nikdo neřekl jinak. Své mouchy mělo, sem tam vynechával a kuckal motor (lol), někdy zdechlo hned po nastartování, ale lítalo tady po Vysočině jako… raketa. Jenže ivonka dokončila na jaře školu a rýsovalo se pravděpodobné odpodzimní denodenní dojíždění do Brna za prací. Její rodiče tehdy odstavili starou a krutě vyježděnou felicii a přes známého mechanikoprodejce aut sehnali zachovalou 10 let starou Škodu Octavii za bratru necelých 60 000 Kč. Slovo dalo slovo a stejného chlapa jsme zaúkolovali sehnáním podobného auta i nám. Já, problematikou novějších aut nepoznamenaný, jsem od kamarádů vyzjistil, že pro nás bude ideální jedničková oktávka, s dieslem. Nezničitelný motor, pozinkovaná karoserie, není co řešit, za ty peníze odjezdí ještě spoustu kilometrů. A tak ji Martin, onen mechanik, začal po svých kontaktech shánět. Jediné naše podmínky byly, aby nebyla červená a měla klimatizaci. A cena do 100 000 Kč.

Měsíc nic.

Dva měsíce nic.

V srpnu už přestal tátovi, který to s ním většinou – k mé nevoli, ačkoli jsou to kamarádi – řešil, zvedat telefon. A pak se konečně ozval, že pro nás takové auto našel, ale za 130 000 Kč, je v Ostravě, ze zabaveného leasingu, a že mu ho mají příští den dovézt. S cenou se nedalo nic dělat, nebylo z čeho vybírat, pokud jsme nechtěli čekat další neurčitou dobu na jiné auto.

Za týden se ozval, že už ho to taky štve a že pro to auto pojede do Ostravy sám.

A týden nato zavolal, že ho ten prodejce podrazil, že je to bouraný auto a ještě k tomu se stočeným tachometrem. Omlouval se nám, a že ať klidně hledáme auto přes někoho jiného, že je mu jasné, že nemůžeme čekat do bůhví do kdy. A zmínil, že pojede do Rakouska pro nějaké dvojkové oktávky, bohužel samozřejmě dražší. Inu, tak se na ně zajedeme alespoň podívat, jedna by prý mohla být pro nás ideální. Ale za 220 000 ká čé.

Dvojkové oktávky se mi líbí moc, a ta co mu stála před domem … černá metalíza, chromované doplňky, naleštěná, s výbavou, o jejíž některých funkcím jsem slyšel poprvé… no už odpoledne jsem mu volal zpátky, že ji bereme, ať nám ji někam odstaví a my seženeme peníze.

Polovinu jsme mohli zaplatit hned, ale začala další anabáze se zrušením ivončiného stavebka, které by ještě s menší půjčkou pokrylo zbytek té ceny. Tuhle částku by nám zatím půjčili rodiče, auto bychom zaplatili a po vyplacení stavebka bychom jim to celé zase vrátili. Na pobočce nám pak paní poradila nějaké machinace se stavebkem a jeho přeměnu v jakože úvěr, takže nebylo nutné si brát oddělenou půjčku. S touto nabídkou jsme jeli na návštěvu za sestřenicí, jejíž manžel Tom v pojištění a podobných věcech podniká, takže jsme se pobavili ještě co a jak, ačkoli už spíše o možnostech povinného ručení a havarijního pojištění. Stavebko jsme finálně překlopili do úvěru, paní tehdy poprvé napadlo zeptat se na ivončin příjem, kdy ji její „Prakticky jsem nezaměstnaná“ trochu rozhodilo, ale vše je podepsáno a teď se čeká na schválení toho všeho od pražské centrály. Zadal jsem příkaz na tolik $$$, co jsem mohl, zbytek doplatili naši a ještě jsem poslední část vezl v hotovosti … a ve čtvrtek ráno se jelo pro auto.

Martin mě posadil za volant – holt nevěděl, že fakt strašně nerad řídím auta, se kterými jsem nikdy dříve nejel – a snad deset minut mu trvalo, než nám popsal všechno, co to auto umí. No lol. V knoflíkách a páčkách jsem se přestal orientovat fakt brzy. Obkroužili jsme po městečku, podepsali smlouvy, dostali klíčky a vstříc dešti vyrazili domů v nablýskaném bouráku.

To je jiné svezení … doteď jsem se opravdu snažil vyhýbat všemožnému řízení cizích aut (= které nejsou moje a která jsem doposud neřídil), ale nyní? Ivonka nadává, že ji nechci nechat řídit, a když kamkoli jedeme, kde se bude pít, tak já nepiju, abych mohl řídit taky domů. To se za posledních pět let stalo asi třikrát. Po večerech mě svrbí prsty a jel bych se jen tak z prdele projet po okolí, když nemám do čeho píchnout.

Hned ten den jsme jeli vyřešit růčo a havarijko za Tomem, pár desítek kilometrů v dešti, kdy jsem jen a stále bojoval se stěrači. Na průstřel hlavy to bylo! Až večer jsem zjistil, že nemáme stěrače s cyklovačem, ale se senzorem deště, takže ať jsem páčku nastavoval jakkoli, tak stěrače braly ohled pouze na intenzitu deště. A já si jen celou dobu říkal, co jsem to za debila, když v novém autě ani nedokážu ovládat/nastavit stěrače. U Toma jsem vyložil z auta tiskárnu a sám si u něj vytiskl smlouvy i zelenou kartu Tomovi totiž toho rána odešla ta jeho a nebyl by schopný nám to v rozumné době vše dodat, a my měli na autě jakési krátkodobé povinné ručení jen na další dva dny.

A konečně příjezd k nám domů a večerní svezení mých rodičů na přehradu a zpátky. To sousedi koukali Sama máma říkala: „Já už jen čekala, kdy z toho auta vystoupí nějaký ministr …“. Vypadá fakt pěkně.

Druhý den jsme jeli auto přepsat, hyperaktivní pán za přepážkou to stihl za minutu třicet sedm sekund a už jsem přidělával nové značky. Když už jsem si zelenou kartu se starou SPZ tiskl sám, tak jsem si ji vytiskl i s tou novou Jen jestli to není nějaká levárna

A zdánlivě bylo vše vyřešeno.

Těšil jsem se, jak v sobotu na rybářských závodech šokuju mirdu, až mu tam ukážu toho našeho bouráka, neboť on už měl srandu z toho, jak půl roku mluvíme o autě stylem „příští týden ho Martin doveze“ a pořád nic. A tak jsem mu dopředu nic neřekl, abych efektně překvapil, a zaparkoval ho na prostranství pěkně doprostřed. A když jsme tam pak s mirdou tak různě pocházeli, tak říká: „Tak už máte to auto? Hmm, pěkný, líbí se mně,“ a ukázal na moji oktávku. Byl jsem zaraženej jak prd, kde mohl zjistit, že už máme auto a ještě k tomu vědět jaký? Odpověděl jsem že jo, že je pěkný a jako líbí se mně, žejo, prostě paráda, ale vrtalo mi to hlavou … čekal jsem, že překvapím já jeho, a ne on mě. Ale jako rozhodčí jsme měli jiné starosti. Až dobře po hodině, kdy jsme měli volnější chvilku, se mě zeptal, co tedy to naše auto. Říkám mu „No vždyť támhle stojí, už ses na něj díval.“ „COŽE? To je opravdu vaše auto? Já si předtím dělal srandu! Ono je fakt doopravdy vaše? No ty vole teda …“ No smíchy jsme se tam mohli servat

Když jsem pak jednoho dne jel autobusem k ivonce – neboť mi auto zabavila – začetl jsem se do smluv, co jsem tehdy u Toma podepsal. A najednou šokovaně koukám, že u havarijka je dodatek, že bylo-li auto poprvé registrováno v zahraničí a od první registrace v ČR uplynulo méně než dva roky (do čehož naše auto na 99% spadalo), pak je nutné do deseti dnů od podpisu smlouvy kontaktovat spol. Global experts a sjednat si u nich prohlídku auta. V opačném případě může být smlouva o havarijním pojištění kdykoli vypovězena atd. No studenej pot mě polil … tak já budu platit 12 000 ročně, aby mi pak po nějaké příhodě Kooperativa nakopala koule? Hned jsem volal Tomovi, ten volal svému kolegovi, co mě měl na starosti a to vše pak ještě potvrzoval nějaký jejich nadřízený, a výsledkem bylo, že se to na mě opravdu vztahuje a musíme tu prohlídku podstoupit a že jsem měl sakra štěstí, že jsem si toho všiml, že oni dva (Tom s kolegou) se nikdy s touto situací doposud nesetkali. Čtěte smlouvy, lidi.

A tak jsme si s ivonkou dnes brzy ráno udělali výlet cca 30 kilometrů do nejbližšího zastoupení oné kontrolní společnosti, nechali si auto nafotit, překontrolovat výbavu (pěkných křížků si tam musel pán udělat ), odhalit dva ďůlky na střeše, zatajit jeden 10× větší vzadu na kufru (heh) a mohli jsme jet zase domů. A já řídil jako širón … fakt mě to baví. Pravda, sto pět koní není žádný splašený hřebčín, ale ani si toho nevšimnu a už jedu sto dvacet …

A tím by se dalo říci, že je koupě nového auta uzavřena. No uvidíme, ještě musí ivonce schválit to čerpání stavebka/úvěru. S tím bude možná taky ještě srandy

Před posledním srpnem

Tue, 30 Aug 2011 20:32:00 +0200

Víkend byl fajný. Páteční skoro noční koupání na přehradě přešlo do sobotního rána sahajícího na třicítku, takže už v deset jsem s jdem vyrazil k vodě znovu. Pláž div ne ještě ve stínu, tak jsme přeplavali na protější břeh a slunili se tam. Bájo. Návrat přes obec, kde se u kulturáku chystala největší sportovní událost roku, maraton. Pokecali jsme s janysem a popojeli vedle do hospody na předobědové pívo. Po o přijela ivonka, opět jsme dojeli ke kulturáku a koukli na start maratonu, dali pivko, nechali janysovi s djem náskok, a s holkama jsme za nimi vyrazil autem. Opět k vodě Za život jsem se v přehradě koupal asi 4×, z toho 3× tento víkend. LOL. To už se zvedal vítr a od západu šla mračna, takže ve vodě bylo tepleji než nad hladinou … opět přeplavání nahoru, škádlední dje a jeho potupné zaházení pískem, společná fotka ve vodě a vítr ohýbající stromy. Rychle jsme uschli a vydali se domů, i zajížďku do mikrohospůdky jsme zamítli. Holky se neměly do čeho převlíct a v nastávajícím počasí by to nebylo moc ono, sedět na té větrné hůrce v mokrých plavkách. A ještě že jsme se na to vybodli, během hodiny se ochladilo o deset stupňů … sice jsme se podívali na doběh prvních maratonců, ale pak jsme se rychle zapelešili doma u televize. Občanský průkaz …

Večer byla maratonská, vyhlášená to zábava. Ivonka chtěla jít, ostatní to taky plánovali, pak jeden usnul, druhý nemohl dojet, nemluvě o tříhodinovém dešti … ale ivonka furt pudem pudem pudem, a tak jsme o půl jedenácté konečně vyrazili Akorát přestalo pršet. Nakonec nás tam byla celá stará parta až na sestru, která zůstala s tuberkulózou doma. Janys byl přesvědčený, že se zlijem jak dobytci, takže mi k mému třídecáku vína donesl ruma. No nevím, co čekal … že to vypiju??? Celý večer jsem popíjel víno, a teď na to budu lít rumy. Pche. Kecalo se, postávalo venku, chodilo na bar, blblo na parketu, no jako vždy. Jen dj byl nějakej za/uraženej, neb jsem si dovolil zeptat se ho na jméno kolegyně, se kterou byl minulý víkend v zoo. Neřeknu, kdybych se ptal, jaký má kozy … tak jsem ho dál ignoroval, idiota. A někdy ve dvě jsme se s ivonkou sbalili a bez nějakých cavyků vyrazili domů. Nikomu jsme nic neřekli, on by každý chtěl na panáka a pod, včetně vyčítání tak brzkého odchodu. Já byl unavený, hladový, ospalý, po ničem z předchozího netoužil… a tak jsme ještě s djem vyrazili. To už se rozpovídal a dokonce mi řekl – sám od sebe – to jméno oné holky. Takže ho to fakt celý večer žralo. Vola.

Příjemná neděle, dopolední zevling, odpoledne s ivonkou na kolech do oné mikrohospůdky, ale nebylo nijak teplo. Domů jsme se vrátili přes kopečky, a ivonka odjela domů. Já si sedl k práci, ale později opět sedl na kolo a vyrazil na Rasín a sjel si to k přehradě. Krásný chladnoucí večer, divoké lesní cesty a padající šero, opuštěné lesy. Včera jsem si to večer zopakoval, opět dvacet minut šlapání do kopce na Rasín, a zase jinudy sjezd dolů, po lepší lesňačce, kde se to nechalo fakt dobře pustit … budu muset zauvažovat o širších pláštích. A takové měkčí tlumiče, nebo rovnou kolo v celopéru, citlivější brzdy, kdy po pár minutách přibržďování nechytám křeče do prstů … no až budu mít volných 40k, tak vím, čím si udělám radost.

Ale poslední dny mě znervózňovalo nepravidelné lupání a vrzání při šlapání. Chvíli ano, chvíli ne, podle všeho někde od středu. Střed? Páky? Šlapátka? Nebo něco u tlumičů? Nemohl jsem to odhalit. A tak jsem dnes odpoledne otočil kolo vzhůru kozama a jal se to zkoumat. Utáhl jsem páky ve středu, ale při testovací projížďce skřípání nezmizelo. Tak jsem si řekl dost, vzal sadu imbusů a jal se utáhnout každý šroub, co jsem kde viděl. A vida, ve šlapátkách byl problém – malé šroubky držící „obvod“ šlapátek přišroubovaný k ose, dva na každé straně, a všechny znatelně povolené. Skřípalo to i při utahování. Bylo mi jasné, že jsem to vyřešil. Ale nedalo mi to, abych večer – po dvou hodinách betonování s tátou – opět nevyrazil, tentokrát už pozdě po půl sedmé. Lesem a terénem nahoru do louček, po loukách ve stopách našeho čundru a obloukem zpět – krásnou cestou lesem, loukou, pak po div ne srnčí pěšince a mezi skály, a po jiné žůžově technické pěšince přes kořeny k vyhlídce Mírce. A domů. To snad pojedu zítra znovu, pokud tu budu a nepojedu k ivonce.

A tož tak, no. Práce.

Zakázané ovoce

Fri, 26 Aug 2011 22:15:00 +0200

Na přehradě jsem se koupal naposledy … no ani si nevzpomínám. Bylo to v tomto tisíciletí? Možná ani ne. Taky se to nesmí, že Pitná voda, ochranné pásmo, bla bla bla … ale tentokrát jsem na to celý týden myslel. Janys na to zavedl řeč o víkendu, kdy jsme jeli splavení kolem, ale už se připozdívalo a nebylo sil ani na plavání. Nyní, po týdnu třicítek, to lákalo o to víc. Janys večer dojel z Brna, slovo dalo slovo a za soumraku jsme vyrazili. Opuštěný břeh, voda ustoupená, vítr ve stromech protějšího břehu a temná hladina. Fakt temná. Vlezl jsem tam, teplota mě příjemně překvapila a zatímco janys kníkal v pěti centrimetrech vody zimou, já se tam hned ponořil. A jak byla čistá … jedna z nejznečištěnějších nádrží, a letos jako křišťál. Byl jsem opravdu příjemně překvapený. Jen škoda, že to tady v Čechách moc nenadnáší Je to nějaká větší dřina …

Z druhého břehu jsme koukali na vzdálené obrysy našich kol a nervózně přešlapovali … chmatáků je kolem dost, jít pěšky domů by také chvíli trvalo. A ještě aby nás začal nahánět na člunu hrázný … a jak jsme pak schnuli zase na původním břehu, u kol, vůkol padalo šero a cvrčci řvali, první hvězdy zářily … to by se nahazovalo. Nejteplejší večer roku.

Návrat zpátky byl také zážitek. Vidět jakž takž bylo, teplo bylo nádherné, ale jak jsme přejeli hráz a zanořili se do lesů na kilometrové klesání, tak byly znát jen okolní lesy a světlejší šedý pruh mezi nimi … janys jel první, já za ním, a v jedné zatáčce jsem si snad myslel, že mě šálí zrak, jak divně přede mnou ta tmavá skvrna na tmavě šedé silnici divně kličkovala a uhýbala … a přitom jela stále rovně, respektive plynule projížděla zatáčku. Prostě málo vjemů, o které by se mozek opřel … až jsem se bál, jestli to celé nevyhodnotí špatně a nešvihne se mnou někam do meze. Nebezpečné, ale zážitek.

Zítra mají přijít bouřky. Uvidíme. Jel bych se koupat.

Tehdá, jak byly na konci srpna ty neuvěřitelné hice

Fri, 26 Aug 2011 01:06:00 +0200

Červenec je škaredý, ale na srpen hlásí nadprůměrné teploty a slunečno. Nevyjde ani to, a srpen je prostě „jen“ normální, sem tam sluníčko, sem tam slejvák, zataženo. A pak, týden před koncem, přijdou třicítky pět dní v tahu. Zajímavé. Prý bude i září slunečné a teplotně nadprůměrné, ale známe své lidi.

Tenhle týden stál za to … pracovně. Kapraři si před dvěma měsíci vymysleli soutěž po objednávce … kdo nakoupí, zodpoví deset otázek a podle výsledku dostanu na onu objednávku slevu. Čekal jsem, co z nich nakonec vyleze za koncept, a moc to neřešil. Před dvěma týdny jsem neměl do čeho píchnout, tak jsem na tom začal pracovat … přece jen systém vyhodnocování otázek můžu mít zpracovaný i bez toho, abych znal finální procenta slev. Soutěž měla začít dnes, v pátek (teď je hodina po půlnoci). V pondělí jsem měl dofinišováno, jen sem tam nějaký detail, trochu uhladit podobu … a věnoval jsem se jiné práci kolem. A v úterý si ve firmě usmysleli, že když už se tedy tak snažili, tak tu soutěž spustí i na slovenském e-shopu. Krve by se ve mě nedořezal … celá důkladně otestovaná a připravená aplikace se bude muset dva dny před soutěží kompletně překopat. Doposud o Slovensku nepadlo ani slovo, nikdo tu možnost vůbec nezmínil … a tak jsem měl samozřejmě veškeré texty a určující informace zadrátované přímo v kódu. Celé úterý a půlku středy jsem to předělával a programoval jako už dlouho ne … a teď to běží a funguje. Krásný pocit.

Ale měl to být jiný týden … když bylo o víkendu jasné, jaké hice budou, dohodli jsme se s ivonkou na výletu pod stan na Mělice. Ale kde splašit stan? A budu moct vůbec jet? Přece jen, nemůžu odjet během spouštění soutěže, která na eshop přinese pořádnou zátěž a kterou naplno otestuje až reálné spuštění … takže jsme mohli jet leda v úterý nebo ve středu. Podle toho, jak to uvidím v pondělí s prací … a v pondělí se nahromadila pěkně a bylo mi jasné, že si nemůžu na dva dny odjet od počítače. Ivonka to vzala sportovně … a když pak v úterý viděla mé strhané rysy a rozlomenou klávesnici, tak mi ani nic nevyčítala. V září si zase vyrazíme někam do skal …

Ve středu odpoledne jsem už ovšem musel od pc vypadnout a sedl na kolo. Ano, venku bylo 32°C ve stínu, a já vyjel na kole. Záměrně. Prostě jsem chtěl vědět, jak se bude moje tělo v takových extrémních podmínkách chovat … takže jsem vyrazil do kopců Zase jsem to nehrotil, to ne, po zhlédnutí birell cykloškoly jsem si oblíbil i fakt nízký převody, takže jsem si to chvílemi šupal na 1–2 a byl spokojený. A pak 4km sjezd divočinou, tělo došlehané od větví a kopřiv, slité potem … yummy. A místo abych to v civilizaci otočil k domovu, vyjel jsem na jiný kopec a dal si další 4km sjezd a nechal se zase došlehat vším možným … a pak návrat po lesních cestách… bratru 23 kilometrů, v ďábelských podmínkách. Zítra má být 36°C … beztak si zase něco švihnu.

A jinak už asi půjdu spát. Pokud se zítra začnou objednávky nějak srát, tak ať mě nemusí budit telefonem.

Celý svet nám niekam unikol ...

Sun, 21 Aug 2011 23:14:00 +0200

Léto letí, a já nic nepíšu. Jeden zápisek z července, jeden ze srpna … týdny za týdny, víkend za víkendem. Ale tohle léto se toho snad ani moc neděje. Pár dní jsem doma, pár dní u ivonky, tam i tady jezdím na kole, jednou se griluje u nás, jindy jinde, oslava tady, oslava jinde … žádné zaznamenáníhodné výkyvy. A pak léto uteče a nebude-li nic zapsáno, nezůstane nic. Takže co se dělo …

Dj měl na konci července pětadvacet, a rozhodl se to oslavit. Že nakoupí a připraví maso na grilování, pití a všechno, žádné štráchy a my k nim dojdeme a na zahradě oslavíme. Ale vývoj počasí to zvrátil k úvaze „a když bude chcát, tak mohli bychom to udělat pod vaší nebo vojtovou pergolou?“ Samozřejmě mohli, a samozřejmě chcalo. A tak se vše převezlo k nám, všichni se nacpali pod pergolu – 10–11 lidí je fakt limit, víc už se nás tam nevměstná. A tak když se grilovalo u nás, tak místo aby si to všechno obstaral dj, tak jsem tři hodiny lítal kolem grilu, a pak měl všeho plný brejle. Za trest ode mě dostal žehlící prkno. Ale poseděli jsme tam dlouho a byl to fajn večer.

V NMnM se pak jel závod světového poháru horských kol. Když do nich letos s klukama dost děláme, tak nás to trochu nalákalo. V sobotu ráno jsme vyrazili do city na vlak, ve žluté čumgále pověsili kola ke stropu a vlakem se svezli do cíle … s malou zajížďkou přes rychtu na ryze cyklistický oběd – cmundu, tedy uzené v bramboráku s hromadou zelí. Aby se nám lehce jelo … do areálu jsme přijeli někde z boku, přesto tam stál u zábrany kluk a prodával vstupenky. Stovka za vstup do lesa je tedy docela dost. Slovo dalo slovo a pustil nás zadarmo, že se bude dívat chvíli jinam a stejně už má málo „náramků“ A pak už jsme se jen motali lesem mezi změtí pásek vyznačujících trasy, hledali bezpečné přechody a snažili se zorientovat, odkud kam kdo jede. Byli jsme tam na závod mužů pod 23 let, kde dojel druhý nějaký Čech, Ondřej Cink. Ale uprostřed toho rumraje jsme přehled o závodě stejně moc neměli. Stálo to ale za to, o tom žádná. Návrat zpět byl již po vlastní ose, a já navíc potřeboval dorazit co nejrychleji, protože večer jsme šli s ivonkou na oslavu narozenin. Pálil jsem to tedy vpřed, janys taky a dj se nás tak tak držel, od Západu hrozil déšť a silnice byly stejně mokré. A hodně. Zlaté blatníky

Večerní párty byla fajn, banda bližších i vzdálenějších ivončiných kamarádů, já dorazil až v závěru … ale výhoda byla, že když se pak přiopilí hodinu hádali o nějakých obchodech ve stavebním oboru (co který zedník zfušoval, a jak jeden druhému nezaplatil a jak by to měl kdo vymáhat …), tak já měl čistou hlavu a zapojoval se s neprůstřelnými a vysoce věcnými názory Ivonce jsem ostudu neudělal. Ani v následné hospodě, kde se začalo nějak těžce panákovat a já tam z odmítaných becherů stavěl malou palisádu, protože mi už fakt nebylo nejlépe a vypít je by znamenalo problémy. Před spaním jsem do sebe natlačil mega vody a druhý den nádhera. A ještě k tomu narozeniny ivončinné babičky, že Takže opět popíjení, poté místní fotbalové derby s jedním pívem a milionem vos, a k nám domů.

Začal třetí týden srpna a já seděl doma a pracoval, a odpoledne vyrážel na kolo. Když na fejsu vidím, jak kámoši jezdí padesátkové trasy, tak se mi nechtělo mrcasit jen někde kolem obce, v úterý jsem sedl na kolo, projel kolem přehrady a jel dál proti toku Svratky, až jsem blbě odbočil a dostal se do míst, kde jsem na kole nikdy nebyl. Domů jsem dojel mrtvý s 36 kilometry v nohách. Nebylo to moc, ale já taky nejezdím pomalu. Ve středu jsem vyrazil znovu, s úmyslem tentokrát „odbočit správně“ … to jsem si cestou stejně rozmyslel, a jen trasu z předchozího dne trochu modifikoval. V durch propoceném triku po šesté hodině mířit stále dál a dál od domova, do míst, kde jsem NIKDY nebyl a netušil, jaké jsou tam kopce a jak dlouho mi bude trvat návrat, hladový a unavený, s posledními pastilkami hroznového cukru … k nezaplacení.

Ve čtvrtek jsme jeli s ivonkou na koupák a já se pak nechal hodit domů, abych k ní dorazil na kole – na grilování. Už po kilometru jsem myslel, že umřu … zatímco za dva předchozí dny jsem najel skoro 80 kilometrů, tak těch 12 kiláků k ní domů po proudu řeky byl neuvěřitelný porod. Tedy, že jsem tomu fakt nemohl uvěřit … nohy v ohni, kola snad přilepená k asfaltu, na umřití. Pak mi to ivonka nějakou teorií o kyselině mléčné vysvětlila, ale zase jsem to zapomněl.

V pátek jsem si vyrazil večer do lesů tam u nich, do večerní bouřky. Nějak jsem z radaru neodhadl její rychlost a mystifikoval i tátu, který tak s ivonkou bezstarostně vyrazil na ryby, kde jsme se pak asi minutu před slejvákem také znovu sešli. Já chtěl jet opatrně, jel jsem do neznámého lesa na neznámé cesty, a s pohledem na divoká mračna mi nezbylo než tomu pálit a být co nejrychleji zase zpátky. Inu, co se dalo dělat

V sobotu jsem se na kole vrátil domů, přichystal grilování a pak dojela ivonka s rodiči na párty s našimi. Poseděli jsme pod pergolou, ogrilovali makrely, krkovičku, rodičce si povídali a my se s ivonkou starali o gril, fajn odpoledne. A to už se pomalu rozjížděla akce u sousedů, kam jsem potom odnesl gril, znovu ho rozjel a janys se ujal grilování svého hrnce kuřecích křidýlek a stehýnek. Skutečnost, že „pořadatelem“ byl tentokrát vojta, obnášela pár negativ – jako vlastně všechno. Veškerá iniciativa u něj končila tím, že zapálil oheň a pak si k němu s pivem sedl Kdepak nějaké vymoženosti jako donést pár příborů, tácky a ubrousky, misku na kosti, nůž (!) a spol … pro co jsme ho dvakrát neposlali, to tam nebylo. Ale sešlo se nás kvantum a posedělo se kolem ohně. Ačkoli – „posedělo se kolem ohně“ … nějak jsme zestárli a čím dál víc čumíme do plamenů, než aby to „byla jízda“. Pů večera jsme to řešili Po těch pěti pivech a dvou višňovicích jsem do sebe před spaním zase natlačil půl litru vody a ráno jsem byl čistej jak slovo boží. Fakt funkční antiopičí metoda.

Úřadovali jsme jen s ivonkou, naši vyrazili do Jeseníků. Ivonka mě po obědě opustila a já se s janysem domluvil na výjezdu. Napsal jsem i djovi, a ten odpověděl smskou „jestli to bude mít průběh jako vždycky, tak na to mrdám…“. Málem jsem ve vzteku mrdl mobilem o zem. Co myslel „průběhem jako vždycky“? Jako jestli bude muset šlapat do pedálů? Fakt jsem měl kurevský vztek, něco domlouvám a dostane se mi takovéhle odpovědi. Nic jsem mu na to nenapsal, a pak to jen při šlapání do kopce vylíčil janysovi. Dali jsme si pěkně do těla, na nejvyšší kopec, a pak do dálav ke Svratce a zpět kolem přehrady, 45 kiláčků v nedělním horku. Po dojezdu jsem se s lahváčem naložil do napůl vypuštěného bazénu, který měl u hladiny 30 a dna 20 stupňů. Vtipné. Kafíčko, buchta od ivončinné babičky, večerní internetování …

Před námi je nejteplejší týden srpna. V tahu slibují 30–32 stupňů. Tak uvidíme. Na kolo ideální ;)

Dovolená v Podgoře

Fri, 05 Aug 2011 22:42:00 +0200

Letos jsem s dovolenou u moře ani moc nepočítal. Ivonka do začátku června ležela v knížkách ke státnicím, takže nějaké plánování dovolené nebylo na místě. A když už, tak jsem to odbýval neurčitými „last minute“ plány … pak přišla na pořad dne koupě auta, které mělo z mého pohledu přednost před další dovolenou v Chorvatsku, obzvlášť poté, co se naše cenové představy značně vzdálily od reality. Jenže … premiantka ivonka červeně zainženýrovala a chtěla „za odměnu“ k moři. Rozjednané auto neauto, nešlo jí to zakázat. Ale kam jet? Samozřejmě že do Chorvatska, kde nás dovolená ještě NIKDY nezklamala, zatímco z Řecka a Itálie slýcháme o různých ne úplně dokonalých pobytech … i kdyby, letos přes to nejel z mé strany vlak. Jet do Řecka před bankrotem, to určitě. A do Itálie bych po přečtení Gomory tuplem nejel ;)

Ivonka se koukla, kam bychom mohli vyrazit (samozřejmě „na makarskou“), našla Podgoru, a já ji nasral svým odmítavým postojem. Apartmán vypadal hezky, ale daleko od moře, a Podgora z mého pohledu jako velkoměsto. A prodírat se na promenádě nekončícím davem, to na dovolené fakt nehledám. Nemluvě o narvaných plážích… to už bych možná i raději vyrazil podruhé do Brely. Ivonka se naštvala, nechala to být, přece jen byly i jiné starosti … a najednou byl začátek července, dovolenou měli rozplánovanou i naši, my měli hlídat psíka, sestra si složitě naplánovala práci, aby ho mohla přebrat zase po nás, a když se já smířil s Podgorou, tak nám termín někdo koupil. A sakra. Horko těžko si ségra práci zase rozvrhla tak, abychom mohli jet o týden dříve, a ten večer byl i tento termín vykoupený. To byly právě červencové svátky, v kanceláři mi to nikdo nezvedal, ale ve čtvrtek jsem se tam dovolal a jestli je ten termín opravdu zamluvený, ale doposud nezaplacená, že je klidně přeplatím. Protože než se zase otravovat s vyhledáváním úplně jiné lokality a apartmánu … termín zaplacený nebyl, ale stornovat šel až večer a do té doby by musela přijít cestovní smlouva od jejich obchodníka, co termín někomu „prodal“. Do pěti hodin nepřišla, pak cestovka volala a zájezd byl náš. Pěkné nervy … hned druhý den ráno jsme ho zaplatili a týden nato jeli k moři

Cesta autobusem z Brna byla úplně v pohodě, žádné prostoje, neklid na hranicích, rozvážení účastníků po celém pobřeží jako loni … místo po 19 hodinách jsme byli u moře po 12 hodinách a snad už v devět ráno leželi u moře. Voda jako KAFE. Nepřeháním. Pálila. Vzduch samozřejmě jako v sauně, 36 ve stínu. Příjemná paní domácí nám zatím nachystala apartmán v přízemí (ach jo – chtěl jsem do patra, abych mohl se sklenkou rozhlížet po dálavách chorvatského moře), a my se v poledne nastěhovali. Moderní zařízení, nadstandardně vybaven, spokojeně jsem si vrněl. Sice v přízemí s výhledem do všelijakých citrusovníků, ale nic jiného vytknout nešlo. Tož to by bylo. Nebudu to brát nějak chronologicky, stejně si už prd pomatuju, vypíchnu jen co mě bude postupně napadat.

První dva dny pokračovaly brutální hice (byl to ten víkend, před kterým hořel Brač), ve stínu 35 stupňů, voda úžasná (kdepak nějaké otužování). V úterý v noci přišla tuším bouřka a trochu se ochladilo, moře i vzduch, ale dál bylo krásně. Až v sobotu (v den odjezdu) se počasí zkazilo a moře se ochladilo ještě víc, a hnusně bylo až do středy (to tam byli naši, o 30 km jižněji).

Podgora je docela větší letovisko, a večerní ruch na promenádě mě první dva dny fakt znervózňoval – přesně kvůli tomu bych raději jel někam jinam, než se v davu lidí sunout z jednoho konce promenády na druhý. Na jedné straně je klidnější přístav, na druhé promenáda plná hospůdek a především se čtyřmi hotely vedle sebe – před každým z těch podniků se večer co večer něco dělo, takže nebyl problém, aby na 30 metrech vyhrávali na štokrleti tři různí rádoby hudebníci … to na mě bylo trochu moc. Ale dalo se zvyknout. Upřímně, asi by mi víc vadilo, kdyby bylo večer na pobřeží mrtvo. Nemyslím klid, ale mrtvo. To jsme si třeba vyšli po pobřeží do Čaklje a zatímco v Podgoře to tou dobou žilo a tepalo děním, v Čaklji bylo mrtvo. Ne „večerní klid“, ale „dokonalé mrtvo“. Ticho, a jedna hospoda, co vypadala, že zavírá. Pravda, mohlo být k desáté … ale přesto.

Pláže byly narvané také. Mohly za to také ty hotely hned u městské pláže, protože kam jinam by jejich hosti chodili, že? Takže jsme nikdy moc neotáleli s odchodem k vodě a já ivonku tahal z postele, abychom se brzy nasnídali a šli k vodě, dokud bylo kam si položit rohožky a nemuset se cpát na metr k nějakým Polákům. Mně to vstávání ani nevadilo, u moře vždy vstávám brzy. Vychrápávat do desíti, to by pro mě byla marnivost. Jsme u moře, můžu si klidně chrápat na pláži při šumění vln. A především – jak krásně se pak v noci padalo do postele a usínalo se během minuty i v teplotách, které jsou v českých ložnicích nepředstavitelné. Než se hodinu převalovat …

Přečetl jsem jednu knížku o další arktické výpravě, pak jakousi o tokijském porno průmyslu (Rjů Muramaki?), a musel se začíst do ivončiných 21. století a mého History … já prakticky celé pobyty na plážích pročetl. Ivonka se vyvalovala jak vorvaň, každou chvíli jinak nastavená sluníčku, já se skovával pod osuškou a četl a četl … a tak jsme se letos ani jednou nespálili. Opálili jsme se jak černoši, ale žádné „recovery“ na apartmánu a patlání se první pomocí od avonu, nivey a spol. Jen nějaký aloe krém … vlastně jsem se po pár dnech přestal i mazat opalovákem. Jeden by neřekl, jaká výhoda byla vyjet si víkend před odjezdem k vodě. Poprvé jsme se ten rok koupali, sluníčko pálili, já se lehce přismahl, ale opálil se … a samozřejmě si přečetl knihu o jiné arktické výpravě. Obě byly románově zpracované, a z jedné se odvolávali na výzkumy z té první a pod. Zpestření. No, a tak jsem měl k moři „základ“ a sluníčko dělalo co mohlo, a nepochodilo.

Jeli jsme si žrát. Kdepak paštikáři … hned první den k obědu lazaně – přece nebude ivonka během vybalování ještě vařit, že? K obědu jsme většinou došli na apartmán, na nějaké těstoviny, a také aby se člověk na chvíli ukryl před tím vedrem, ale drtivou většinu večeří jsme řešili po restauracích. Lazaně, pizzy, stejk z tuňáka, stejk ze žraloka, špagety s krevetami, girice (malé, asi pražené rybičky), chobotnicový salát, grilované makrely, smažené olihně … pěkně jsme si nacpávali pupky. A když si takhle člověk večer pěkně posedí dvě hodinky u večeře (jo, někdy to ti číšníci fakt nedávali…), tak pak také opadne ten frmol na promenádě a nechá se sednout někam ještě na další pivečko, a to u stolku zahrají i muzikanti chorvatské lidové, nebo kytarista valí staré hity jeden za druhým … peníze, co jsme si vezli s sebou, byli v tahu už čtvrtý den Se slzami v očích jsem prohnal kartu bankomatem – a žranice pokračovala!

Tentokrát jsme nepodnikali žádný výlet jako loni (na sv. Juru, nejvyšší horu Biokova), ani nelétali na padáku kolem pobřeží … to jsme si fakt raději sedli večer do restaurace pod vysoké palmy, k běle prostřeným stolkům s malými petrolejkami, a nechali se rozmazlovat. Bruschetta jako předkrm / pozornost podniku? Ale proč ne, sem s tím! (a kyd! rajčata na ubrus … ivonko!) Steak ze žraloka a ony špagety s krevetami? No panečku! Koláčky ze smaženého těsta s rozinkami, opět jako pozornost podniku? Domácí pálenka s ledem v nádherných skleničkách jako opravdový konec večeře, opět na podnik? A to vše pod večerními palmami, v přístavu, dva metry od šplouchajících vln…

Ale ti číšníci … třeba výše popsaná večeře začala skvěle, číšník, ačkoli to měl k těmto stolkům od restaurace přes silnici, létal jako fretka, všechno odsejpalo. Ale pak stačilo, aby se i ostatní stoly obsadily, a zaplacení nám trvalo půl hodiny. Jasné, tam také není kam spěchat, v deset večer už nic neuteče, a člověk také není zvyklý na číšníka přes stoly volat a rozhazovat naoko rozzlobeně rukama jako nějaký Ital … jiný číšník byl takhle zpomalený už od začátku, právě za jednoho větrného a chladnějšího večera, kdy to tedy v košili u vody stálo za to Ale zase – dali jsme si jen pivko, víno a ivonka chobotnicový salát, ale přesto nám na podnik přinesl dvě výborné palačinky jako zákusek. Jindy jsme si zašli na noční drink (většinou to byla večeře v jedné hospodě, a pak ještě pivko/vínko v jiné hospodě ) Dali jsme jednu rundu, ale protože já měl ledové pivo navíc v předchlazeném půllitru, tak jsem ho upíjel pomalu – v jedenáct večer to člověk už moc neocení, to už takový hic není. Ivonka dopila víno dříve, objednala si další, a když ho číšník donesl, poklepal jsem i na svůj již prázdný půllitr, že chci ještě jedno … a od té doby se nic nedělo, a pak po delší době číšník přiběhl, postavil přede mě pivo a ještě dva panáky s nějakým červeným pitím. Byl to nějaký tlamolep, a já tak nějak pochopil, že je to za to čekání. A také že ano – ivonka si toho číšníka všimla, když šel po čase kolem, podíval se k našemu stolku, uviděl ji s vínovkou a mě bez pití, plácl se do čela a odběhl k baru napravit svoje zapomenutí. A hned i pozornost … číšníci jsou někdy pomalejší, ale tohle se mi přece jen líbí. Pokaždé se zeptají, jestli bylo jídlo dobré, ti mladší jsou ukecaní a přátelští o106, kyselého xichtu jsem si za celou dobu nevšiml…

Víceméně jsme mezi devátou a desátou chodili k vodě, v poledne na apartmán k obědu. Potom jsme tak do dvou vegetili, četli si i pospávali a pak vyrazili zase k vodě. Vraceli jsme se mezi pátou a šestou, i později, a dle chuti jsme večeřeli tam, nebo se vyrazili najíst do města. Jednou jsme vyrazili k monumentu nad Podgorou, podruhé se prošli kolem magistrály, ale jinak jsme se šourali po promenádě, dvakrát jsme večer došli až do Čaklje (na pivko, samozřejmě).

Naši k moři vyráželi se známými v úterý večer, a jeli kamsi „pod nás“, takže museli projet „po makarské“ přes Podgoru. A náš apartmán měl makarskou magistrálu hned za sebou (ale rozhodně od ní nebyl slyšet žádný ruch). Ideální. Ve středu jsem si přivstal, odběhl nakoupit čerstvý chorvatský chléb (veku) a po pár smskách jsme už stáli u silnici a před námi zastavovaly dvě české oktávky a rozespalé posádky vylejzaly z aut do chorvatského rána. Přivítali jsme je jakousi slanou dobrotou, co jsme koupili na promenádě (kostička slaného sýra obalená sleděm – výborné), nabídli chléb … fajn setkání, tisíc kilometrů od domova. Sem tam se stane, že je nás po pobřeží z rodiny více, posíláme si smsky a prožíváme to I teď jsme vždy koukali, jak to na jihu vypadá a odhadovali, jak asi mají naši.

To byla středa, a ačkoli z noční bouřky a slejváku nic nebylo, odpoledne náhle přišel vítr a vlny. Ale tím myslím VLNY. Takové jsem u moře ještě nezažil. Začátek byl takový nevinný, laškovný, vlny zajížděly do břehu, a pak najednou CHLÉÉÉJST a mega vlna spláchla celý břeh až k promenádě, a stovka lidí najednou stála, protože lehnout si nebylo kam – i metr nad hladinou moře se na oblázcích udělala jezera vody. Takže méně odvážné osoby postávaly zabalené do ručníků u promenády, my ostatní odklidili věci na bezpečná místa (= vysoko) a vrhli se do vln. S ivonkou jsme byli ve vodě nepřetržitě téměř tři hodiny. Opravdu. Na břehu nebylo být kde, tak jsme byli ve vodě. Bylo tam i tepleji, protože nad vodou foukalo, takže zima byla jen na obličej. A pak ta sranda ve vlnách … dokud nebyly ještě nijak extra velké, tak se dalo blbnout u břehu a nechat se válet a jůůů, to byla sranda, jak mě ta vlna posunula … jenže pak přišly vlny vysoké jako já, a když už byl člověk moc blízko břehu, tak ho (mě) vzaly, po zádech se mnou mrštily do oblázků, dva metry mě posunuly dopředu, pak mě vracející se předchozí vlna plná oblázků vyfackovala, že jsem nevěděl, kde je nahoře a dole, a stáhla mě pět metrů zpátky do moře, aby mě další obrovská vrhla až k nohám postávajících čumilů (a třeba i v kotrmelcích). To už bylo fakt nebezpečné, člověk měl čas jen na výdech, nádech, a ohlédnutí se na tu další vlnu v zádech. Později už jsme se do té zóny, kde vlny přepadávaly a bušili do břehu, raději moc nepouštěli, protože tam vládly opravdu ony. Dál od břehu jsme třeba i dosáhli, vlny nás tam pohupovaly a sem tam přišla nějaká jako dům, ale pouštět se ke břehu a snažit vylézt z vody právě během tří čtyř větších vln, to bylo o život. Ivonku to taky pěkně vyválelo, kozy venku, plavky plný kamení, vlasy všude, žádný čas na nádech a jen si opraví podprdu, další vlna ji rozebere na kostečky … no blbli jsme tam ty tři hodiny, pak se to začalo uklidňovat a my šli na apartmán. Rty rozežrané od soli, líce odřené od neustálého stírání slané vody z obličeje … největší zážitek dovolené. Ale takto to bylo jen jeden den.

V pátek jsme se prochlastali večerem po hospodách, až jsme na apartmánu na balkóně vypili i moji „archivní“ skotskou (malinká lahvička), co jsem dostal za nejdelší ulovenou rybu loni v Norsku (treska polak, 92 cm, kdyby někdo nevěděl), a šli se na ten odjezd vyspat. Ranní dobalení bylo otázkou chvilky, ale venku bylo škaredě. Tuším, že byla i nějaká bouřka v noci … nebe zatažené, šedé, teplota nic moc… tedy teplo bylo, ale že by se chtělo lézt do vody. V apartmánovém domě jsme měli společné prostory, kde jsme si mohli vše nechat, k vodě jsme si vzali jen to co vždy a šli ten den nějak přežít. Asi hodinu jsme seděli na lavičce v přístavu a koukali na moře, ale pak se začalo dělat hezky a jako jedni z prvních jsme leželi u vody, jakmile slunce opravdu vylezlo. Voda se ale znatelně ochladila. A netrvalo dlouho a od jihu temná mračna přinesla déšť. Rohožky jsme si na pláži nechali a schovali se pod borovice, a když déšť přešel, vyšlo slunce. Tak jsme ještě vlezli do vody, oschli, převlékli se a vyrazili na oběd. To jsem si dal podruhé lazaně, ale tentokrát mě moc nenadchly. Škoda. Bylo pěkně, zpět na nabitou pláž, kde se sušily naše promočené a notně jeté rohožky. Lidí jak psů, veget a modrá obloha, a za dvě hodiny mezi ostrovy proti nám temno. Viselo tam, pomaličku plulo k nám, ostrovy pod ním mizely za deštěm. Další déšť na obzoru, doslova. A tak jsme se doráchali, osprchli se sladkou, v převlékačkách se oblékli a šli si na molo sednout na jedno pivko a víno, než to dojde k nám. To už se ale valila děsuplná mračna, zvedal se vítr, lidé chvatně opouštěli pláže, ivonka pózovala na molu s mračny, ze kterých kdyby náhle vylétla ufoloď, tak to nikoho nepřekvapí, a najednou jsem musel exovat půlku karlovačka a klidit se a taktak jsme zaběhli do marketu, než ten uragán udeřil na pobřeží. Takovou sílu jsem fakt nečekal, áčka hospod popojížděla po ulici, ubrusy strhávaly skleničky, palmy se ohýbaly a hradba deště byla sto metrů od pobřeží, padesát, dvacet, deset, už jsme u marketu, rychle ivi dovnitř a chlééééjst … slejvák jak za mlada. Za čtvrt hodiny nebylo co řešit, svěžími ulicemi jsme došli k další hospodě, já povečeřel opět stejk z tuňáka, ivonka opět girice/rybičky, salátek z rajčat k tomu … co s posledními kunami, že?

A odjezd v osm od apartmánu, po půl deváté od benzínky a cesta domů. V rozepnuté košili nach Brün.

Byla to skvělá dovolená. Příbuzným nemáme co ukázat než fotky Biokova na Podgorou a talíře přetékající dobrotami, ale stálo to za to.

Tak za rok zase „na makarské“ …

Přesně před týdnem vypadl proud

Fri, 01 Jul 2011 22:59:00 +0200

Tedy přesně plus mínus autobus či hodina. To už byl ale pátek v plném proudu – v poledne přijel z Prahy hágen, tak jsme lehce nakoupili a pak strávili půl dne u ivonky u rybníka, kde jsem ho učil chytat červenky. Večer jsme rozfofrovali krb a gril, vyzkoušeli masíčko, pstruhy, hermelíny, zajeli k vlaku pro dana a už jsme byli komplet. A pak vypadl ten proud. U krbu nám to nijak nevadilo, jen nás zneklidňovala vlezlá zima. Proč? Protože druhý den po obědě …

… jsme vyrazili na čundr. Krosny narvané k prasknutí a těžké jak krávy (aspoň ta moje), a vzhůru do kopců. Za cíl jsme měli dojít po loukách a lesích (a hospodách) k přehradě a tam u (v) jedné pseudojeskyně přenocovat. A možná i trošku zapytlačit, ale pšššt, chytat se tam nesmí.

Celý týden jsem sledoval počasí a děsil se, jak nám tu víkendovou předpověď kurví a kurví, až došlo na sobotu a celý den bylo nádherně. Potěšující. Došli jsme k první hospodě a slabší dvě hodinky tam pobyli, neb tam měl přijet zahrát harmonikář a to si pražáci nechtěli nechat ujít. Zbytek bandy nervózněl, já to neřešil a oni dva bavili celou hospodu Harmonikář nám zahrál na cestu jakousi sprosťárnu a my se vydali přímou trasou dál. Přes ves, přes pole, přes les, kolem starého lomu až na asfalt a pak po silnici dál. Do druhé hospody … nám známá, klukům z prahy neznámá, tak ji celou prolezli, seznámili se s majitelem a pak zbytek „pobytu“ řešili, jak tam oslaví budoucí narozeniny. Prý je to tam úplná pohádka. Svíčkovou jsme spláchli dvěma pivky, na záda nasoukali krosny a nezbylo než se od civilizace vydat nejistým směrem do lesů a dolů k vodě, respektive tam, kde jsem tušil onu jeskyni, u které jsem jednou v životě byl. Šli jsme, nebloudili jsme, dorazili jsme … na skále vysoko nad údolím přehrady, s majestátním výhledem, krosny popadaly, až ze stropu jeskyně pod převisem klesl nějaký ten prach.

Zkontrolovali jsme pidijeskyni a rozhodli, že dokud bude hezky, tak budeme na skalním plácku nahoře a jejích útrob nevyužijeme. A po krátkém odpočinku se vydali podívat k vodě … chvíli jsme se procházeli po zakázaném území mezi neznatelnými troskami kdysi zatopené vesnice, slunce lezlo po lesích vzhůru a na protějším břehu se parta rybářů bez skrupulí rozvalovala na křesílkách v očekávání nočního lovu. Vrátili jsme se do brutálního kopce zpět k jeskyni, po lese posbírali dřeva a rozdělali poctivý oheň. Nenápadní jsme tedy nebyli V kotlíku už brzy bublaly fazole s buřtem a jen škoda toho erárního párku v nich, který byl skoro nepoživatelný. Jedli jsme, rozvalovali se kolem ohně, koukali na temnící hladinu pod námi … pohoda jazz.

Za úplné tmy jsme vzali pruty a vyzkoušeli bdělost štik a candátů, ale byla to spíš prdel než lov. Vidět bylo hovno, jeden aby se bál, kdy vkročí do vody, tvistry nonstop na posledním očku … no nebavilo mě to, usrkával jsem pivo a pindal do toho ostatním. Jednu udici jsme utrhli, a pak se zase vrátili do toho strašného kopce ke skomírajícímu ohni. A tomu se vohulilo jako už dlouho ne … metrový plamen viditelný z daleka, halekání mládeže, záviš z mobilu, plzničky vychlazené nočním chladem, teplo od plamenů … dj usnul, mirda to taky hned zabalil, a zůstali jsme tři až někdy do dvou. To už jsem toho měl asi plné zuby, vůbec si na nic nevzpomínám (no piva taky nebylo málo), rozhodl jsem se nějak usnout opřený o strom a pak mě snad někdo odtáhl od ohně, aby se mi nerozpustily podrážky … no fakt nevím, ranní šero mě probudilo jinde než jsem usínal, a to ještě uplynula asi tak jedna hodina (nebo dvě). Byl jsem úplně vyřízený. Jako kdyby mě někdo zmlátil, donutil týden nespat, polil studenou vodou, shodil z letadla, prostě mix debilních pocitů, ale především ta apatie z nevyspání. Šel jsem s klukama zkusit štěstí k vodě, ale jen jsem tam pocházel s rukama v kapsách, hlava mě bolela jak střep a jen jsem zíval. Blbý. Návnadu jsme brzy utrhli a i když jsem měl všeho dost a mohl to během dvou minut celé navázat, tak jsem samozřejmě v té apatii nechal vše nahoře v táboře. Ale hágen si vytáhl jednoho malinkého candáta, takže alespoň nějaký úspěch byl. Vrátili jsme se, opekl jsem si z nouze buřt (to tedy špekáček se 70% masa nebyl) a začali jsme se v jemném mrholení pakovat. Kolem sedmé jsme byli na nohou a vzhůru domů …

Začalo týrání. Hágen udal tempo a vyšlápl do dvoukilometrového stoupání, jako by túroval s krosnou cihel každý týden Ale proč jít pomalu, když bylo tak hnusně, o tom žádná. Ani asfalt nepřinesl úlevu, protože prostě bylo potřeba ujít dalších cca 8 kilometrů domů. Šli jsme po krajnici roztáhlí na padesát metrů, ostrým tempem napoleonových vojáků a já si i chvílemi říkal, že kdyby člověk zpomalil, tak mu prostě ostatní „ujdou“ a on nebude mít jak je dostihnout, leda tak během … s krosnou. Upřímně, to šlapání domů byl fakt zážitek v pozitivním slova smyslu, respektive „úžasná zkušenost“. Pro mě to byla ve špatných botách a po výše zmíněném probuzení fakt tvrdá makačka, ale kdo by si nechtěl občas „sáhnout na dno“, jestli na to má? Člověk šel, snažil se držet tempo vyšší než jakým by šel sám, přemýšlel o všem možném, toužil jít měkkou mokrou trávou, místo ní šel po suchém tvrdém asfaltu, paty pálily, šlapky bolely, popruhy se zařezávaly do ramen … a vpřed a vpřed a vpřed. Cestou jsme potkali při venčení psů starostu jedné vísky (člověk je čtyři hodiny vzhůru a pak potká rozespalého venčitele psů … zvláštní), chvilku si s námi povídal … shodou okolností je to moje vzdálená přízeň, ale také děda servírky z druhé hospody, se kterou se snažil dan flirtovat, a právě venčil psa, se kterým si kluci v té hospodě hráli. Setkání. Ale byli jsme sotva v polovině cesty … dál už jsme šli po rovině kolem vody, pak jsme si to zkrátili přes kopec kolem vleku (zasraná vysoká mokrá tráva) a … a doma. Po deváté.

Já už ani nemohl chodit. Na vlastní kůži jsem si ověřil, že moje kolena takové tempo a hlavně zatížení nevydrží, poslední kilometry jsem div neměl zatlý zuby bolestí a doma už jsem jen seděl. Zlatý kolo. Relax, čajíček, sprcha, veget, oběd, odvoz kluků na vlak a pak už jsem jen zapadl do postele, zbytek rodiny i s ivonkou odjel k prarodičům na návštěvu a já spal a spal a spal, dokud mě neprobrali. Teprve pak jsem jakž takž začal existovat…

Ale nic mi to nebránilo, abych to v pondělí nenapálil na kole na jih, zatímco ivonka jela autem a vezla mi všechny věci. Tak jsem do toho i po té vyčerpávající neděli hrábl jako zamlada a dojel k ní domů pod 25 minut, což je brutál rekord. Půl hodiny jsem držel rychlost na skoro 32km/h. A nohy mě ani nebolely … tedy, píšťale mě bolely jak sviňa, ale ty na kole nejsou potřeba

Zůstal jsem u ní až do čtvrtka, od rána do večera seděl u pc a vždy si jen po obědě vyjel na kole. Ale kam tam u nich jet? Koukl jsem na mapu a vyrazil do kopců a pak odbočil na lesní cesty a doufal, že vedou tam, kam myslím. Miluju tu nejistotu, rozhodování na jejich křižovatkách, neznámou divočinu. Sjel jsem do údolí a kolem potůčku jel pár kilometrů po svažující se lesňačce. Nádhera. Ale protože ta vedla i na opačnou stranu, tak jsem tam vyrazil i druhý den a zkusil najít její horní konec, abych tím svažujícím se údolím sjížděl ještě déle. A povedlo se … ještě větší bloudění neznámým lesem, po cestách vedoucích všemi směry, došlehaný od větví, tlumiče zadýchané, ale pak ten čtyř kilometrový sjezd … žádná rychlost, klesalo to jen zvolna, ale byl to terén, hlína, tráva, pozůstatky těžby, potůček čtyřikrát křižující cestu … nádhera. A tak jsem tam vyrazil i třetí den za sebou, opět to zabijácké stoupání a pak krásný sjezd. Tentokrát, znalý terénu, jsem to už trochu pouštěl … ono občas mám taky paranoidní strach, co v těch lesích může být. Oči mám upřené pár metrů před sebe, skenuju trasu, větvičky, větvě, kamení, stopy od traktorů, jen to pořád a pořád a nemůžu si dovolit se rozhlížet (na to prostě opravdu není čas), a pak vedle mě v křoví něco zapraská, jak jsem něco vyplašil … ale není to třeba zdivočelý zatoulaný pes? Není to prasnice divočáka s rodinkou? To raději trochu hrábnu do pedálů a ujíždím, aniž bych se podíval (protože to ani nejde). Taky se ve zdejších lesích před lety mediálně vděčně vraždilo … nepotěší. No a tak jsem to pouštěl, jak ze znalosti terénu, tak ze strachu z neznáma (paradoxně). Po najetí na lesní cestu kolem potůčku tomu nebylo jinak, a byla to prostě balada … přišlapával jsem si, uhýbal větvím, bez skrupulí přejížděl spadané klacky, sral na trávu či ostružiny, jen se pevně držel řidítek a hnal to přes kamení stále vpřed … a pak ten divný čvachtavý zvuk, nejistota na rovince a měkké zadní kolo. A do piči. Ještě nějaká stovka metrů a jel jsem po ráfku. Konec. Nějaký kámen využil situace a měkké zadní kolo o něj procvaklo duši o ráfek. Dobře dva kilometry od civilizace. No, vzdychl jsem si, a vyrazil pěšky, kolo tlačil vedle sebe. Výbavu s sebou nevozím. Zavolal jsem ivonce, tak byla právě ve městečku, takže stačilo dojít na jeho okraj (kde ona cesta taky končila) a tam už za chvilku dojela autem. Pěkně jsem se prošel, nezdá se to. S kolem v kufru oktávky mě hodila až domů a já už se po zbytek dne jen bavil prací.

Dnes jsem si zajel na jednu schůzku a cestou domů koupil dva epesní superterénní pláště (duši jsem doma měl), neb ty původní už mám dost sjeté. Těšte se, lesňačky …

Teď jsem na fejsa napsal, že jdu pracovat

Sat, 18 Jun 2011 22:44:00 +0200

Ale neudělám to a těžko si to budu v So o tři čtvrtě na jedenáct vyčítat. Kafíčko si vypiju u blogu. Pak možná na práci dojde.

Zase jsou dva týdny června pryč. Předminulý víkend jsme rozhodcovali na dětských rybářských závodech, a bralo to tak málo jako ještě nikdy ne. S mirdou jsme většinu času postávali ve stínu pod švestkou, bavili se o všem možném a jednou za deset minut šli změřit nějakého pstruha. Tragédie. Odpolední rybolov rozhodčích nebyl o moc lepší a po třech hodinách lovu si mirda mohl odvézt pět pstruhů. Na to nám loni stačilo deset minut. Ale jak jsme se opekli… Během toho postávání jsme se také domluvili na podvečerní výjezd na kolech, ale já musel ještě dojet na kole domů … a nebál jsem se toho! Jen v 3/4ťákách, triko za opaskem a vyrazil jsem vstříc asfaltu, ale myslím, že záhy po dojezdu se rozpršelo a já tak už jen seděl doma a sobota končila. Ivonka zůstala u sebe, v neděli relaxovala a já vyrazil s klukama kolem přehrady, do kopců, luk, na polní cesty … „po zelené“. Takže z toho bylo toulání se po svazích a loukách nad mou rodnou vískou a hledání, kde asi tak vede zelená. Objeli jsme přehradu a při návratu po prudkých svazích nad obcí se dj poctivě vysekal. Ono se to dá pochopit … vyjížděli jsme fakt dlouhé stoupání s třiceti kiláky v nohách, na vršku u rozhledny rychle slupli každý jednu plzeň,… no a pak při sjezdu z nejvyššího kopce v okolí pak člověk trochu postrádal pud sebezáchovy. Dj víc. Při sjezdu nabral obrovský šutr, ten odlítl doprava, přední kolo doleva, jezdec stále vpřed a otupělé reflexy způsobily, že se nestihl pustit řidítek a brzdil držkou o hlínu a kamení. Kdyby neměl helmu … fuj … takhle se o ni bokem opřel a 95% dření o cestu pobrala ona, na xichtu neměl skoro nic a jen si nabral hlínu do huby (LOOOOL ). Otřesený byl dj pěkně, nebyl to pěkný pád.

A bylo tu pondělí a ivončiny inženýrské státnice. Podporoval jsem ji zdáli, nepochyboval o jasném výsledku, a večer pro nic jel do Brna a odvezl ji domů. Když jsem pak viděl, jak tam po celém dni na jednom chlebíčku a čtyřech hroznech s ostatními kopla tři vodky, tak jsem jen černě přemýšlel, kde budu na výpadovce z Brna zastavovat, aby se mohla vyzvracet. Ale bylo to přehnané obavy Po půl osmé jsme byli doma, stáhli dvě šampaňské a šli spát. V úterý jsme vyrazili na inženýrský steak do Habrů, kde jsme byli už dvakrát a nemůžeme najít dostatečně vychvalující slova. Ale tentokrát to bylo už v sezóně a kdepak nejdražší domácí hovězí bio stejk za 180 Kč, krásně za 350 ty nejlevnější Ale to jsme neřešili, kochali se úžasnými pokrmy v jídelňáku a pak si pochutnali na médium stejčcích, co se ještě před pár měsíci proháněli po okolních loukách Vysočiny. Jsme v tom amatéři, samozřejmě, ale prostě … lahoda. Večer se slavilo dál, takže jsem se ve svých 26 letech ubezpečil, že po čtyřech Černých horách už flašku šampaňského nevypiji. To nebyl dobrý nápad. Ostuda. Středa, čtvrtek, pátek … nevzpomínám si. Ke konci týdne jsme šli opět po pár týdnech do lesa, dřevo domluvené s hajným je třeba zpracovat, aby neměl pindy a neprudil. A tak zase tahání klad a vycházení prudkého kopce, v kapse mobil s muzikou a brýle na čele, protože přes ně nebylo vidět. Potil jsem se tak, že mi po nich tekly čůrky potu. Stejně propocené jsem měl rukávy svetru, jak jsem si neustále otíral xicht. Ale to chlapství … boj se dřevem, boj s kopcem, boj s únavou.

V sobotu jsme byli pozváni na svatbu ivončiného bratrance. Byla pěkná, jednoduchá, do čtyřiceti lidí, a já vše pozorně pozoroval a byl překvapen, jak je to bezproblémové. Hned jsem se vlastní svatby přestal bát. Nakonec, blíží se to. Já jsem ze školy, ivonka je ze školy … první dítě, auto, dovolená v jugoslávii, druhé dítě … znáte to.

V neděli se jen posedělo u rybníka, kde jsem si já četl. Jak to vlastně bylo od Stanislava Budína. Done. A zase týden, v pondělí doma, v úterý na kole k ivonce, ve středu domů, ve čtvrtek na kole k ivonce, dnes v sobotu domů. A s klukama na kolo. Ale na kole jsme vyjeli i v pátek s ivonkou, krátký okruh tam u nich, kolem řeky, po lesní cestě, kde jsme jeli již xkrát, oblíbená a nenáročná trasa pro pěší i cyklisty. A najednou jen vidím, jak se kolo ivonky na místě zastavilo, vymrštilo ji vpřed a vrhlo proti cestě, aby se přes ni ležící převalilo a odkutálelo pryč. Z ničeho nic. Vystouplý kámen, snad na něj přímo najela, dostala ránu do řidítek a instinktivně se pevně chytla, aby je udržela. Asi měla ruku na přední brzdě a natvrdo ji stiskla, jinak by k tomu nemohlo dojít. Stihla řidítka pustit a přistála na rukou, já jen viděl, jak na její záda padá rozkutálené kolo a děsil se nejhoršího, a ono ji přitom lehce překutálelo a snad se jí ani nedotklo. Těžce jsem ji se sevřeným srdcem sbíral z cesty, lesní špínu měla ve výstřihu, v podprsence, v pupíku, všechno jí bolelo, DÍKY BOHU má jezdecké rukavice a půlmetrové brzdění rukama o kameny přežila bez svlečené kůže z dlaní, pak si urovnala rozcuchané vlasy a srdce se mi sevřelo ještě více, když se jí na prstech objevily rozmázlé šmouhy krve. Naštěstí jsem našel jen malou ranku, a o chvilku později ještě jednu hned vedle. Je to neuvěřitelné, ale když se přes ni překutálelo její kolo, tak ji trefilo do hlavy jedním z předních ozubených kol přehazky (těch u šlapátek) a dva jeho zuby se jí „lehce“ zapíchly na temeni do hlavy. Taky otřesená, zmatená, ruce se jí třásly, ale žádné vážnější zranění neměla … dojeli jsme zpátky, ještě si sedli v hospodě na jedno pivo a jeli domů, ale večer už nemohla hýbat s rukou a má ji ovázanou a staženou. Snad to nebude nic vážného. Ale okamžitě si kupuje helmu. Takovýhle pád po hlavě do kamení na cestě … to končí málokdy dobře. A jak jsem napsal, z ničeho nic. Žádné blbnutí, žádná puštěná řidítka, žádná velká rychlost. I ty jednou spadneš z kola. Určitě. A nebude to do trávy. Rukavice, kterými budeš brzdit o asfalt, stojí dvě stovky, když moc, a helma, která ti zachrání polovinu xichtu před plastikou, stojí kolem tisícovky (a pojišťovny na ni často přispívají). Je to jen otázka času. Já už bez helmy vůbec nevyjíždím, i kdybych jel pro rohlíky. Dobře padesátkrát jsem to říkal i ivonce, ať si ji koupí. Smála se mi. Když jsem ji zvedal ze země, tak to byla jedna z prvních věcí, co řekla, když chtěla trochu odlehčit situaci. „Kupuju si helmu, okamžitě.“ Pád z kola není otázkou JESTLI, ale KDY. Koupě helmy, až ji budeš potřebovat, je už z principu pozdě. Nemít helmu dj před týdnem, tak má ještě teď ovázanou půlku hlavy a už navždy bude pohled kolemjdoucích přitahovat podivný šlinec na levé líci.

No a dnes jsme vyjeli znovu, a ustáli to bez karambolů. Mělo pršet, sem tam pár kapek spadlo, opět kdesi lesy po žluté, křížem krážem po lukách, až začalo pršet vydatněji a my tomu napálili a posledních patnáct kilometrů to hnali domů, co to šlo. Zlatá bunda, ve které jsem se do kopců potil jak prase, a v dešti si pak jel jak král. Nemluvě o blatnících. Pohodička. Večer jsem se s djem sešel u krbu, ale mirda se na nás vysral a tak nebylo z domlouvání nocování pod širákem o příštím víkendu nic. Uvidíme. Pokud bude jak dnes, tak to bude fakt HC zážitek. Spát pod hvězdami je něco jiného než spát v neustávajícím dešti a desíti stupních

Padá na mě spánek

Thu, 02 Jun 2011 21:39:00 +0200

Týden s opuštěným domem utekl a je pryč, dokonce je téměř pryč další týden … naši odlétali v úterý, ivonka se celé dny učila na zahrádce. Úterý, středa, čtvrtek … to byly tropické dny, kdy jsem ráno natáhl jen nějaké tříčtvrťáky a až do noci chodil jen do půli těla. V žabkách. Hlídali jsme i kima, kterého jeho prostatický močáček vyhnal z pelechu vždy nejpozději do půl osmé a pak jen pocházel po pokoji, fňukal, neměl stání, opíral se o postel a knučel mi do xichtu, dokud jsem se neposadil na posteli a nešel ho v prvních paprscích slunce klubajícího se nad lesem vyvenčit před dům. Na mě musel být pohled Ivonka si pospávala trochu déle, aby byla na to učení čerstvá, a já už měl před osmou den v plném proudu. Ale moc práce jsem nestíhal. Vymýšlel jsem, co bude k obědu, pak to jel nakoupit, pak chvíli sedl k práci a už bylo k jedenácté, takže k plotně.

Přesně tak. Před pár týdny jsem ivonce slíbil, že když tu se mnou bude ten týden, co budou naši pryč, tak jí budu vařit a nakonec dělat všechno možné, aby se ona nemusela o nic starat. A tak jsem se činil. Ne že by ty obědy a večeře byly nějak převratný, se zásobami těstovin jsem pěkně zatočil, ale občas jsem ze sebe měl radost. V pátek ivonka odjela na jednu noc domů, tak jsem měl volný haus. To se konečně ozval i dj, co se také připravuje na státnice, že jde do obchodu … tak jsem nastartoval raketu a dojel doplnit zásoby piva. Ani to dje nezlákalo k nočnímu koukání na nějaký film, tak jsem sedl k práci, ale v deset večer se už přes fejs ukecat nechal a před jedenáctou došel. Koukali jsme s lahváčema na Benga v záloze. Půlku toho stejně prospal

A čím později jde kimča spát, tím dříve vstává. To mě tedy před šestou svým fňukáním trochu šokoval. Nedal jsem se a spal dál, ale brzy jsem musel vstát, brzy. A opět do obchodu, vymyslet oběd (tedy v opačném pořadí), počkat na ivonku, uvařit … mimochodem, od pátečního dopoledne pršelo. Slabě, ale vytrvale. I v sobotu, dopoledne, odpoledne, a až před večerem přestalo. Nějakých třicet hodin v tahu. Hned bylo o starost méně, nebylo třeba zalívat zahrádku vyprahlou po třech dnech hiců.

Neděle se už umoudřila, a dopoledne jsem vyrazil na kolech s janysem na Šperk. Odpoledne na místní fotbal a před večerem na přehradu až k vodě. Prošli jsme se po holém břehu u Orlího hnízda a koukaly na štiky a boleny, jak si naháněly hejna rybiček v mělké vodě.

V pondělí se kim rozhodl opět vstávat v 5:50 a protože fňákal fakt přesvědčivě, tak jsem s ním o čtvrt na sedm opravdu šel ven. Plazil jsem se kolem domu, ale kafe mě na nohy postavilo a týden jsem tak mohl začít pěkně zostra. Po obědě jsem konečně na chvíli vytáhl dja na kolo, což bylo taky kontraproduktivní, protože cestu na Šolec si rozhodl zkrátit přes louku pod lesem. Asi nebyl dlouho venku a netušil, že už je všude víc jak půl metru luční trávy. No pěknej vojeb, tahle část cesty Dojeli jsme zpátky a ze srandy jsem navrhl „marcelu“, protože mi bylo jasné, že se na pivko vykašle a pojede se učit. A on že by jedno dal. Překvapení. Tak jsme dali dvě a pak že navštívíme ivonku, ať si spolu na zahrádce pokecají o učení … a zůstali jsme tam vyplesklí až do večera. Pondělí za všechny prachy. A to se ještě v noci vrátili naši z Řecka, takže jsme s nimi ještě dlouho do noci vykládali.

Úterý bylo na druhou stranu produktivní až běda, pracoval jsem celý den a až pozdě k večeru se rozhodli dát si sprintík kolem přehrady. Nabral jsem hroznový a cukr a vyrazil do večera … nechtěl jsem to celé valit po asfaltu, kudy to znám, ale rozhodl jsem se to ze Selího sjet dolů k vodě přehrady, kde dříve stávala turistická chata a od které už vedla stará asfaltka k silnici. Sjezd z kopců k hladině byl úžasný! Cesta, po které jsem nikdy nejel, šlehající větvě lísek, kameny v cestě, úseky brutálně rychlé i úseky brutálně vymleté, a stále vpřed bez zpomalení, tam někam dopředu neznámou strží neznámou cestou… až přede mnou probleskla hladina a já vyjel na břehu přehrady, pár metrů od vody. Jenže – jinde. Místo o původní turistické chaty jsem skončil o kilometr dál, na regulérním břehu jezera mezi lesy a skalami … tam, kde se málokdy vyskytne někdo pěšo, natož na kole. Hned mi bylo jasné, že jsem měl odbočit na tu jedinou cestu, která se z té mé odpojovala. Asi o dva kilometry zpátky v kopci. Bylo mi jasné, že tím terénem se vracet nebudu, že se musím nějak dostat po břehu na původně zamýšlené místo. Měl jsem hlad, padal večer a slunce už obkreslovalo okolní lesy, a já byl docela ztracený. Nemluvě o slabém tričku, ve kterém jsem vyrazil. Rozhodl jsem se to tedy zkusit přetlačit po břehu – vody bylo málo, bahno vypadalo zatvrdle a já mohl jít po kamenech, zatímco kolo tlačil vedle sebe. No moc ztuhlé to bahno nebylo, musel jsem poskakovat po placáčcích a sem tam si nějaký pohodit na místo, kde mi záchytný bod chyběl. Jednou jsem zkusil i nasednout, ale to jen zadní kolo prohráblo a zajelo do bahna, jak jsem jej moc zatížil. Jojo …

Byl to zážitek. Pak jsem se konečně dostal na zbytky cesty kdysi vedoucí k nyní zatopené vesnici a už do toho mohl kopnout. Po půl kilometru jsem byl na místě předpokládaného výjezdu z lesa a najel na starou asfaltku. Pral jsem do sebe cukry a šlapal do toho jako o život, abych byl co nejdříve doma … úžasný zážitek.

Ve středu přišly bouřky a deště, já pak vyrazil k ivonce a dnes jsme zajeli do Brna nakoupit ceny jako výhry na dětských rybářských závodech, co v sobotu pořádáme. No a to je tak vše. O dnešním výjezdu s djem a sjížděním snad 45stupňového kopce lesem mezi stromy už psát nebudu. To není pro každého ;)

Miliony událostí

Wed, 25 May 2011 21:44:00 +0200

A samozřejmě hafo ježdění na kole Minulý týden jsem si to dával dobře – v sobotu jsem vyjel s mirdou na Rasín a Tochov a do míst, kde jsem nikdy nebyl a nevěděl, kudy tama jet. Původně měl jet i dj, ale ten se od té doby učí a nevím o něm. Krásně se jelo. V neděli jsem jel na kole k ivonce a šlapal do toho jako nikdy, půl hodiny průměrné rychlosti 28,5 km/h. To není právě málo. V pondělí jsem se dovezl domů autem a pracoval, ale večer (po posekání trávníku) jsem vyrazil na přehradu a přes louky zpátky. V úterý na přehradou a na opačnou stranu (po štípání dřeva) – jako nikdy předtím jsem se dal „po červené“ a užil si spoustu okamžiků, kdy jsem mohl korigovat rychlost a směr, ale ne zastavit. Krása. Ve středu jsem na kolo naložil noťas (tedy sebe a noťas do báglu) a vyrazil k ivonce úplně opačným směrem do večerního horka, abych na cestě k ní objel půlku okresu a především se dostal až na hřebeny a mohl hledět do dáli na Západ na západ slunce. Když jsem se po hodině a půl na hřebeny dostal, nadopovaný hroznovým cukrem, jen jsem tupě zíral před kolo a snažil se šlapat … ale nebe modré, paprsky měkké, pola šumná, silnice opuštěné, uranová ruda všudypřítomná. Ve čtvrtek se ivonka učila (také se jí blíží státnice), tak jsem se sebral a vyzkoušel jednu pěšinu blízkým lesem a také to nebylo nic pro nováčky, sem tam slušné skalnaté „schody“ a při přejezdu jednoho z nich mi šlapátko přicvaklo nohu k šutru a to tedy byla chvilka nejistoty, jaké povahy ona bolest je. Jestli „je to dobrý, jen to bolí“, nebo „uff, asi jsem si odřel nárt“ až po „a do piči, kosti v prdeli“… ještě pár kiláčků lesních cest navrch a sešli jsme se oba v hospodě na dvouch. V pátek jsem potřeboval domů, ale sedl jsem na kolo v nejnevhodnější dobu – před bouřkou. Mě nedostanou!, zavelel jsem a zabral do šlapátek, až mi pneumatiky zahvízdaly (haha). Dával jsem do toho vše, neodpočíval a nic, jen ať proboha stihnu dojet domů před deštěm! A tak jsem trasu proti proudu řeky ujel za rekordních 30 minut přesně s průměrnou rychlostí 27,4 km/h. Ta trasa, kterou jsem v neděli jel opačně (po proudu) a říkal si, jaký jsem s průměrnou 28,5 km/h kofr. A teď to jedu do kopce a jsem jen o kilometr v hodině pomalejší. Výkon všech výkonů. A v sobotu organizovaný cyklistický výlet, na který jsem jel nakonec sám. Dj se učí, ivonka nemohla, mirda musel skládat uhlí. A mezi desítkami cyklistů já, osamělá jednotka. Docela depresivní jízda, to musím přiznat. Sedět pak v hospůdce sám u stolu … nic moc.

A byla sobota odpoledne a začínaly vojtovy narozky. Narážela se první bečka, chystala se bedna se dvěma předuzenými kýtami, vojta se při chystání dřeva stihl seknout do zápěstí a ke své tříměsíční neschopence po operaci kolene si přidá dalších sedm týdnů s naseknutou šlachou. To by jen tak nějaký scenárista nevymyslel. Odpoledne přecházelo, pekelně svítilo a den byl jak vymalovaný, ačkoli se nad obzorem honila dešťová mračna a pár kapek spadlo, nakonec to byl večer jak fík. A já samozřejmě taky. Ale když se ivonka zvedla, že půjde spát, tak jsem neprotestoval a přidal se a s ostatními to tam do šesti ráno netáhl (díky bohu). Ale o půl desáté mě probrala smska od mirdy, ať vstávám, že jedeme na kolo, jak jsme se v noci dohodli. To by se mu tak líbilo, abych ho vyfuckoval, takže jsem se vydrápal z postele, vypil půl litr grepového džusu a sedl na kolo. Tím jsem ho pěkně nasral, protože ten zmetek línej mě chtěl tou smskou jen poškádlit a nečekal, že mu odepíšu ve smyslu „za dvacet minut u našiho“. Ale to už jsme pěkně stoupali z údolí do lesů a až na Štejn, téměř tři sta výškových metrů nepřetržitého stoupání. Pěkná masařina, po tahu a s opicí na zádech. A co nejhůře – skoro na Štejnu, někde kilometr od něj, mi došel cukr. Tak, jak to píšu. Byl jsem utahaný jak kočka, ale šlapal jsem, držel se, šlapal a šlapal… ale pak najednou přišel okamžik, kdy jsem „přestal moct“. Z ničeho nic. Absolutně bez síly, vyšťavený, polomrtvý. Chvíli jsme kola tlačili, a pak jsem se zase rozjel, ale na kopci se mi pak při focení třásly ruce a podlamovaly nohy. Zvláštní stav. A stále ještě ne úplně fit po večerní pijatice. Což se projevilo při sjezdu ze Štejna do Vonic, kde jsem na klesající lesní pěšinu najel trošku ostřeji a pak již nebyl čas na nějaké brzdění, ale pouze na udržení se na kole, a kola mezi kameny a stromy a kořeny a vymletými dírami … když jsem pak zastavil, tak mirdovi docela trvalo, než dojel také. Prý jsem se musel zbláznit Domů jsme se vrátili opět po lukách, cestách a polích (ach ano, i půl kilometru mladým pšeničným polem tam bylo) a šlo se …

… dopíjet vojtovu druhou bečku, která se narazila někdy po půlnoci. Dopíkalo se i maso, sluníčko svítilo jak za mlada, pívo teklo, nedělní odpoledne za všechny prachy. Opravdu. Byla to ukázka absolutní pohody a bezstarostnosti. Až někdy do šesti hodin. Pak už jsem byl taky nějaký takový … připitý. Ivonka, učící se na zahrádce, se chtěla projít alespoň k dolní přehradě, tak jsem v žabkách a rozevláté košili vyrazil s ní a vše bylo pohodové, večerní, hřejivé, pomalé, pokácené … jako jedna přechodná svislá značka. Tak že ji na jejím bodci zarazím zpátky do krajnice, aby stála a upozorňovala řidiče na možnost smyku. Zvedl jsem ji nad hlavu, a vší silou ji zabodl do země – a hranou trojúhelníku se samozřejmě jebl do ramene. Díky bohu za alkohol v krvi. A pak už jen vegetění doma, večeře, spánek. Neděle bohů.

Z pondělka bylo zajímavé jen to, že jsme po poledni jeli k ivonce, aby si tam ona vyzvedla oblečení a další učení, aby tu se mnou mohla týden zůstat, neboť naši v úterý vyráželi do Řecka za sestrou. A nám opět připadl na hlídání dům a Kim. Jen jsme se vrátili domů, tak jsem z okna zahlédl tátu, jak se strejdou obskakují špípačku až třísky lítají. Toho tátu, co tu minulý týden ležel na posteli se zablokovanými zády a nemohl se ani posadit. Jen jsem ze sebe shodil triko a spěchal k nim, abych zabránil tomu, že ho podobná nepěknost postihne den před odletem do zahraničí. Makalo se, aby se všechny zbývající smrky a borovice rozštípaly, táta bude týden pryč a v jednom člověku se to na štípačce dost dobře dělat nedá. A ještě měli večer přijet příbuzní na předodletové rozloučení, tak by bylo blbý, kdybychom ještě štípali … makačka. Večer to byl příjemný, povídalo se, plánovalo, zapadalo slunce.

A ráno byl úterní den, kdy se naši po příchodu z práce konečně dobalili, rozloučili a vyrazili do Prahy k Ruzyni, kde přespali v nějakém penzionu do rána a dnes ráno odletěli do Budapeště a sami samičcí přestoupili na let do Atén. Ostřílení vzduchoplavci. Sledoval jsem je přes www.flightradar24.com. Úžasný web. A tak opět máme na starost pejska a dům. Pejsan zahájil den vzorně o půl osmé a to fňukání a škemrání holt donutí vstát do vlahého rána a mžouravého škromtání po asfaltu před domem. Přes den práce, v podvečer posekání trávníku kolem domu (jedno ulomené kolo u sekačky), shrabání dříve posekaného bodláčí (jedny zlomené hrábě), zalití celé zahrádky a všech koflíků kolem domu, večerní vyvenčení pejsana a díky bohu za toho lahváče u kambeku. Teď už se jen dorazit vínem a zítra nanovo.

Ale je krásně. Třetí dekáda května a letní dny, azurová nebe od rána do večera, občas a malebnými mračny, horko až hic, dny od rána do večera jen v šortkách bez trička, venku jedině v žabkách … takhle v létě určitě nebude.

Polovina května

Fri, 13 May 2011 21:12:00 +0200

Je to smutné. Prakticky nejkrásnější období roku, vlahá rána od rozbřesku, dlouhé večery do setmění, krásná odpoledne … a zase jen utíká den za dnem, jako každý rok. Květen. Jaro v plných obrátkách, sluneční paprsky hřejí tak akorát, šeříky voní a jabloně odkvétají.

Když se dívám na fotky pořízené během vyjížděk na kole na konci března, tak se tomu nechce ani věřit. Ty žluté lány suché trávy pod ocelově šedými mračny, ten chladný vítr, zeleň pouze v unavených jehličnanech … a měsíc přejde a všechna ta místa ožila měrou nebývalou. Prodírám se lány pampelišek, došvihaný od bukových větviček svěžího listí, ujíždějící na bahně večerních dešťů … máj. A stále plaším srnce. Včera, i dnes.

And when the sunshine comes to town …

Polovina května a práce v lese je stále nad hlavu. Doslova. Se sousedy za zimu spálíme 50 m dřeva, ale to už máme letos dávno nakácené, nařezané, navožené, naskládané. Jenže to se navíc muselo udělat deset metrů pro jednoho známého jako protislužba, a dalších pět metrů na prodej pro jiného zájemce, a s hajným se domluvilo dalších x metrů suchých borovic ze státního lesa, a teď se to musí všechno stihnout pokácet a zpracovat, jinak dostaneme čočku. A je polovina května, ostružiny všude, boty zabořené do zeleně, hejna komárů … a stále v nepadnoucích botách, dodraných kalhotách, slunečních brýlích a kšiltovce s kšiltem dozadu, stále s lanem uvázaným ke čtyřem čtyřmetrovým kmenům stahuji je dolů z prudkého lesního svahu, jak valach vlekoucí za sebou těžké klády. A k tomu všemu většinou děláme na dřevě čtyři – já a táta, a strejda s bratrancem. A letos – kdy děláme téměř dvakrát více dřeva než loni – byl bratranec v lese tuším jednou a pak si při běhání zkurvil koleno a už je dva měsíce na neschopence, ne-li déle. Nemůže za to, nudí se doma, chtěl by do lesa, … a chybí tam. Přitom vytápějí 2× větší dům, spotřebují dvě třetiny dřeva, a letos oddřu dvě třetiny práce já s tátou. Ten pořád říká „Dneska nemusíš jet, budeme jen tohle a tamto …“ Stejně se jdu převlíct a jedu na čtyři hodiny s nima, protože metr, který nevezmu do ruky já, těžký kmen, který neodtáhnu k vlečce já, … to všechno by musel udělat táta. A to nechci. Často si říkám, že můžu být sobecký a cynický hajzl, jaký doopravdy jsem (všechna tři slova platí a dobře to vím), ale tohle … „tohle“ … ze mě snad dělá lepšího člověka. A tak pak stojím u hromady kmenů, kam jsem právě na laně dosoukal pár dalších klad, nohy se mi třesou a dlaně mám i přes rukavice od lana dodřené, polykám prach zvířeného listí a kapky potu mi tečou po tváři. Nadávám v širém prázdném lese, pičuju a kurvím, personifikuju ty nepoddajné kusy mrtvých stromů a spílám jim jak největším nepřátelům, a ploužením se vydám do kopce, do nejstrmější lesní stráně, najít další pár kmenů, které se nechají stáhnout dolů, zatímco vše nekonečně podkresluje vzdálený řev motorové pily a praskání větví, jak se další ze sucharů poručí k zemi. Protože co bych dělal doma, na co bych myslel u monitoru? Na to, že na vrcholu sil ťukám do klávesnice, zatímco stárnoucí táta se dře v lese …

Poprvé jsem na tomto úseku byl někdy před dvěma týdny, kdy jsme dolů k traktoru dostávali desítky metrů, metr dlouhých špalků. Když se takové poleno rozkutálí svahem dolů, ani slon by mu nechtěl stát v cestě … zabilo by. Jenže se moc nekutálely, a každé z nich bylo potřeba pohodit, popostrčit, natočit, odkutálet, překlopit, zase vzít do teplejch… jako by to byla soutěž o to, kdo přenese co nejrychleji padesát metrových kulanů o 200 metrů dál, ale s každým z nich může ujít jen pět metrů a pak ho musí pustit. Večer jsem ruce prakticky necítil, nazvedaly se nějaké té tuny dřeva … podruhé se tedy kmeny nerozřezávaly, protože stáhnout je vcelku z prudkého kopce je snazší než místo tří čtyřmetrových kmenů dostat na jedno místo dvanáct špalků. A tak chlapi řezali, ořezávali a káceli a já to tahal dolů. Co největší svazky kmenů a kmínků naráz, protože z kopce ty mrchy jedou a dole už je mohu odtahat k traktoru postupně (a hlavně nebudu muset tolikrát vyšlapávat nahoru). Rozřezaly se dole, a já prakticky všechny metry skládal na vlečku. A přesto ten největší zápřah přišel až tuto středu, kdy jsem tam s nimi byl potřetí a myslel, že vypustím duši. Tenhle týden byl přece jen výjimečný. Ani už nevím proč, ale v pondělí jsem šel spát až ve čtyři hodiny a vstával před devátou, v úterý šel spát po druhé a vstával opět před devátou, ale tentokrát se to na mě už podepsalo a místo relaxace jsem odjel s třeštící hlavou a nevyspáním do lesa. Úplně jsem to cítil – malátnost, únavu, bolest hlavy, a to vše opravdu jen z nedostatku spánku. A zase pod tím prudkým svahem, na jehož vrcholku ležely desítky čtyřmetrových klád … nejteplejší den týdne, 26 stupňů a hejna komárů, zvířený prach na troud vyschlého lesa … nedával jsem to. Nemohl jsem. Do kopce jsem se šinul jako stín, držel se hudby z mobilu v kapse a cedil nadávky skrz zatnuté zuby … ale ten pocit, když jsem nahoře konečně spoutal brutálně těžký náklad a rozhýbal ho k cestě z kopce, běžel před ním mlázím a větvemi, vířil listí a lanem korigoval cestu několikametrákové svině, která se za mnou řítila s děsuplnou nezastavitelností. Pařez, o který se mi minule klády na fleku zastavily a já si cuknutím málem utrhl rameno, tak ten tenhle náklad vyrval ze země a řval si to ze svahu dál za mými patami a já ječel a křičel a nadával a hledal trasu a adrenalin, testosteron, pot a prach a špína a stín a paprsky, odřeniny a puchýře, krev a šrámy, vůně dřeva a zpěv stromů.

„Nejkrásnější na světě nejsou věci, ale okamžiky.“ Karel Čapek

Píšu si to pro sebe. Jseš-li pohoršený, co je to tu zase za pičovinu, tak si buď, je mi to jedno. Píšu si to, abych věděl. Že jsem jen zasraný programátor jako desetitisíce dalších a neumím nic jiného než čumět do monitoru, ale přitom byly chvíle, kdy jsem se cítili jako chlap.

Během hokejové přestávky

Mon, 09 May 2011 21:41:00 +0200

Národní tým právě válcuje Němce 5:1 (ačkoli Němci dali již tři góly ;) ). A já se při pohledu na blog zděsil, že se opět tři týdny nic nenapsalo. Ono se nenapsalo. Ty zajímavé věci jsou opět z kola. Předpokládám, že je to docela otrava, číst si jen o tom, že jezdím na kole. Ale vše ostatní je teprve otrava.

Aha, tak on už hokej zase začal … tak to jdu dokoukat, pak uvařím kafíčko a zase dondu.

Došel jsem a usrkávám.

Inu … kolo. V sobotu 23. dubna jsme s Djem vyrazili do lesů. Nahoru na kopečky nad Tínek a přes louky do lesa a na Stolek. Krásná vyhlídka na vysoké skále, a my dva naHoře naKole. Dobré. Cesta od stolku pokračuje po hřebeni dál, vydali jsme se po ní … kola utopená ve 20 číslech šumícího listí, v něm skryté větvě, stromy napadané přes cestu a neviditelné díry po chybějících kamenech. A po pravé ruce? Strometrový sráz do údolí řeky. Cesta přešla ve stezku, stezka v pěšinu a pěšina skončila uprostřed lesa. Vyvláčet kola po svahu nahoru na louku nebyl žádný med, ale najednou jsme byli uprostřed ničeho. Lesy, louky, obdělávaná pole, nikde ani živáčka, a jen tušení, co se ve kterých směrech nachází. Po jedné lesní cestě jsme se vydali dál a dorazili nečekaně na konec hřebene – velkou skálu rostoucí z lesa, která je vidět z daleka a kam jsem se chtěl vždy podívat. A najednou jsem tam dojel na kole, hrubohrubým terénem došvihaný od větví a dodraný od ostružin. Ale opět – cesta tam končila. Vrátili jsme se na rozcestí a vydali se po další lesní cestě a ta – opět končila. Další už nám ukázala, zač je toho sjezd do údolí řeky a kotoučovky si něco užily. Zapili jsme to v hospůdce, kam dojdel i mirda a abychom nevyšli ze cviku, tak jsme vyrazili na medvědí česnek. Zpátky už dj spěchal po asfaltu a my s mirdou zvolili akčnější cestu zarostlou pěšinkou (neboť si mirda koupil nové ultraterénní kolo) a chtěl ho vyzkoušet. Neměl to dělat. Já se s tím nesral a pálil to po kamenech, kořenech a schodech, a zastavit mě donutila až hromada větví v cestě. Jenže mirda jedoucí za mnou to neubrzdil, zastavil na kraji cestičky a při sesedání šlápl do prázdna – a už se hrnul z kopce a kolo přes něj v kotrmelcích. Vypadalo to kurevsky nebezpečně, protože svah měl sklon dostatečný na to, aby se na něm člověk nezastavil, ale naštěstí lehl mirda na správnou stranu a rozjíždějící horor se zastavil. A tak pokřtil své nové kolo a bohužel, každý akčnější úsek cesty si od té doby rozmýšlí.

Ještě ten večer se u nás spáchalo velké grilování, protože na pár dní dorazila sestra z Řecka a chtělo se něco uspořádat. Sedělo se, plkalo se, grilovalo se, opíkalo se, smálo se … fajn večer, jen po jedenácté už nám nějak došla šťáva. Nejsme nejmladší

Dalšího dne – v neděli – jsme chtěli jet podpořit náš fotbalový tým, a nejlépe opět přes kopečky. Mirda se vydal s námi v touze po dobrodružství, ale jen jsme nad Tínkem vjeli do pole (ano, do pole), tak začal nadávat. Do údolí jsme nesjížděli po stejné cestě jako o den dříve, ale zkusili najít jinou. Dojeli jsme na konec hřebene a potřebovali se dostat dolů, ale nikde žádná polňačka. Mimoto jsem ještě na kopci stihl přeskočit řidítka, když jsem vjel předním kolem do stopy po traktoru, potopil řidítka a už se poroučel vpřed. Funny. Pár desítek metrů lesem, a polňačka se našla, aby končila přesně na hraně hřebene. Kudy dál? Seskočil jsem z kola a objevil pěšinku přímo po hraně dolů, prudkou jak prase, ale vyšlapanou a schůdnou, a co je schůdné, to je i sjízdné. Takže jsem neváhal, nasedl na kolo, opatrně sjel první metr a opět potopil vidlici, přeskočil přes řidítka jak přes kozu a utíkal se zastavit o nejbližší strom, zatímco se kolo valilo za mnou … dvakrát za jeden den??? Ale dál už to byla lahoda – ruce v křeči, kotoučovky vrzaly jako ještě nikdy (opravdu) a já se pomalinku spouštěl z kopce dolů, snažil se nepřevážit se a vybíral optimální trasu mezi větvemi, šiškami a kameny a liboval si, že nejsem jak ty dvě máčky, co dolů kola vedly vedle sebe ;) Závěrečný úsek jsem už nesjel, v půli lesní školky jsem raději kolo položil, protože to už byl sešup po jehličí, kde by hrozilo reálné „neubrzdění“. Prostě by se kolo rozjelo, i kdybych sebekvalitněji brzdil. A vyjeli jsme z lesa … hurá na fotbal, lehounkým deštěm po mokrých silnicích, kde mi byly epesní blatníky nanic, protože na mě házelo vodu mirdovo kolo jedoucí vpředu

Víkend o čarodejnicích byl taky fajn – i přes předpovědi se počasí drželo, takže jsme ve stejné sestavě vyrazili na delší okruh. A rovnou za domem do lesů a vzhůru a vzhůru, až jsme vyjeli na nejvyšší vrcholek Javorového kopce. Ještě nám fandili rekreanti z blízké chaty, abychom to vyjeli úplně nahoru kolmo na vrstevnici. Mirda se svým brutálterénvzorkem bez problémů, já za cenu zarytí šlapátka do píšťale při prošlápnutí naprázdno a djovi s jeho brutálsjetýmvzorkem nezbylo než tlačit. A pak k rozhledně, na nejvyšší bod v celém širém okolí a na dvojnásobnou nadmořskou výšku, než ze které jsme vyráželi. A to už zahřmělo a zafičelo. Oblékli jsme bundy a vyrazili rychle dál, bylo před námi ještě hodně kilometrů. Ale ujeli jsme jich jen pár a tak tak dojeli k autobusové zastávce nad mou rodnou vesničkou, abychom tam dvacet minut stepovali, zatímco se střídaly tři minuty deště s minutou sluníčka. Po mokré silnici se pokračovalo pomalu, a jak na sviňu jsme pak nenašli lesní cestu, po které jsem chtěl dojet do cíle (aby bylo taky trochu vzrůša) … dojeli jsme tam tedy po asfaltu a sotva zapadli na zahrádku hospody, spustilo se hromobití a slejvák. O minutu se zpozdit, tak už to stálo za to … pivo a gulášek a čekání na lepší podmínky. V těch jsme pak dojeli domů, a přestože blatníky pobraly vše, tak od kolem dolů jsem byl durch Voda rozstříkávající se o rám.

Ale ani jsem se nezahřál a šel jsem za vojtou, který za domem rozdělával oheň na čarodejnice. Multipack, dva buřty a chleba, a fajn večer mohl začít. Nejdříve jsme šetřili dřevem, dokud nedojdou ostatní, ale pak jsme tomu osolili právě včas, aby oheň další déšť neuhasil. Dlouho jsme pak seděli pod střechou a koukali, jak do plamenů prší, ale někdy k deváté se počasí umoudřilo a už bylo krásně. Lavičky kolem ohně, buřty pivka, vojta donesl višňovici, panáček tu a tam, dvě hodiny v noci a bloudění mokrým polem, vykládání pičovin a vnucování utopenců každému, koho jsem potkal … tóóó … si tedy za rámeček nedám. Než přišli ostatní, tak jsem měl v sobě čtyři pivka a později se ten náskok jasně projevil

Celou neděli jsem trošku trpěl, ignoroval ivončino vysmívání a snažil se zapomenout Ale už mě nebaví dál psát, mám před sebou spoustu práce. Takže ve zkratce: v pondělí přebrat jejich nové auto a domluvit si sehnání jednoho pro nás, pak nevím co se dělo a v sobotu do brna, kde měla ivonka sraz se střední a já s peťákem, abych ten čas, než ji povezu domů, nějak využil. Tedy tataráček a pak Rychle a zběsile 5 a o půlnoci Pomalu a klidně 1 návrat domů. Nedělní fotbal, u nás doma hokej s Rusama a večer opíkání buřtů a přemýšlení a podobě naší svatby.

Je krásně. Dnes byl úplně modrý den, já pracoval, ivonka se učila, pak odjela a já vyrazil na kole nad Tínek jako tehdá poprvé s djem, vrátil se a hodinu leštil kolo. Hokej s Němci a současnost, kdy mám ruce na klávesnici a zavírám text, abych mohl pokračovat v práci.

Mám prázdniny!

Thu, 21 Apr 2011 17:31:00 +0200

Kéž by Ale tak nějak se blíží velikonoce a děti školou povinné (vítám HGN do klubu dospělých!) mají dva dny před víkendem volno. Což pro mě nic moc neznamená, ale právě jsem se vrátil z kola (= krev plná endorfinů), sedl jsem si s plzní k počítači (padá na mě ospalost) a práce neuteče, tak si na chvilku relaxačně blognu.

Ivonka finišuje s diplomkou … když jsem u ní, tak jsem většinou odkázán posadit se k malému stolečku do křesla a jakože-pracovat, zatímco ona má obsazený velký monitor. Na produktivitě je to znát. V pátek jsem byl doma, a ona mi diplomku poslala k „opravení formátování“. Obrečel jsem první pohled do stylů, pak jsem se uklidnil, pak jsem se rozeřval nanovo a začal to všechno opravovat. Nadpisy tvořené dvaceti různými formátováními, desítky formátů „vložených“ společně s pár slovy z internetu, tabulky bez titulků, obrázky bez titulků, odřádkování tvořené Entery … a k tomu pět stran literatury, kde mělo každé slovo velké první písmeno. To byla tragédie největší. Vzniklo to tak, že měla jména autorů velkými písmeny. Ale ty měly být dle pokynů k formátování kapitálkami. Nejsnazší tedy bylo, aby vždy jména označila, klávesovou zkratkou je převedla na malá písmena, další zkratkou převedla všechna první písmena slov na velká a další zkratkou je „kapitalizovala“. A najednou byla na velká první písmena převedena celá literatura. Dostal jsem se k tomu o půlnoci, a půl paté ráno skončil v „bodě nula“. Tedy ve stavu, kdy byla diplomka kompletně přeformátovaná tak, abych se za to nestyděl, a literatura byla opravená. Teprve tehdy bych to mohl začít číst a řešit stylistiku … ale já šel samozřejmě spát

V sobotu ráno jsme šli s tátou sázet javory na láz (náš pozemek). Kolem sta sazeniček javorů, olší a buků. Jak řekl táta: „Pozemek se stromy má vyšší hodnotu než pozemek bez stromů.“ A má recht. A tak jsem čtyři hodiny kopal ďoury, sázel malé klacíky, zatloukal k nim tyčky. A je to. Malý lesík připravený na budoucnost. Za sedmdesát let tam budou javory jak víno. To probíhalo až odpoledne, dopoledne táta připravoval 120 kůlů na zatlučení ke kmínkům a já musel zeskládat celý vozík dřeva, abychom měli v čem vše dovézt k lesu. V jednom člověku to byla sranda na hodinu a půl bez zastavení.

V pět večer jsme se dostali z lesa domů, a já měl jet k ivonce. Hodil jsem noťas do baťohu, oblékl se a vyrazil na kole do večerního chladu. Po proudu řeky se jede dobře, dá se do toho šlapat, ale už toho na mě taky bylo moc … Pár kol šipek, pár čeháček, dokonce na závěr dva kulečníky s picasem (asi potřetí v životě) … po čtyřech dvanáctkách nic moc. A pak už jen koma.

V neděli vstávání samozřejmě až k obědu, pak chvilka koukání na splávky u rybníka a pak mě ivonka zavezla i s kolem domů. Na šlapání to nebylo, a od posledních výjezdů v relativní zimě začínám cítit dutiny, pobolívá mě hlava, náběhy na rýmu. No blbé. U nás jsme se šli kouknout na fotbal a pak už se jen relaxovalo až do noci.

A pak začal další týden, zase prakticky utekl, je čtvrtek v podvečer, v noci přijede sestra z Řecka na týden domů … vypadá to na divoký víkend.

V mezičasí

Tue, 12 Apr 2011 18:22:00 +0200

Po práci, a před kolem. Chci jet k ivonce na kole, ale je po sluníčku, před večerem a mezi deštěm. Mezi cestou a čekáním na ivonku, která bude ještě hodinu v Brně … čekat u nich? Čekat doma? Oblečený, navlečený, v termoprádlu natěšený na kilometry hltání asfaltu. A vyrazit a čekat tam, nebo čekat tady a vyrazit pak? Bude foukat do zad nebo proti, bude v údolích zima nebo se zahřeju? Uženu si reuma do prochladlých kloubů na prstech, nebo budu šlapat s rukama v kapsách? Ale je to odměna po celém dni. Když začalo po obědě slušně chcát, tak jsem to skoro obrečel.

A tak tu poslouchám hovor z kuchyně, usazen s notebookem v obýváku. Dědovi byl zřízen e-mail, a tak o tom chvilku vykládal. Že neumí odesílat e-maily a nikdo nemá čas ho to naučit a když má někdo čas, tak je večer a děda je unavený a hlava mu to už nebere … Chytře jsem si zapomatoval heslo, posadil se sem s noťasem a přihlásil se do jeho seznamácké schránky, že mu to názorně během minutky ukážu. A vida. Máma mu v týdnu poslala email s přílohou spousty obrázků, jak kdesi po silnici převáželi nějaké lodě … a schránka zaplněná na 107%. Kdybych se takto pokoutně a natajno nepřihlásil, tak dědovi nepřijde měsíc jediný email, nebude se vědět proč, on bude nadávat, ostatní se divit … smskou jsem mu aktivoval neomezenou schránku, ukázal odesílání mejlů a kde jsou jaká tlačítka a uvidíme. Třeba to k něčemu bude.

Už vyšlo slunce, přeháňka je pryč … blatníky poberou zbytek vody na asfaltu, vlahý večer, vlhkost ve vzduchu. Aha, tak ono prší, ale svítí do toho slunce. To je zase trochu víc vody …

Včera před setměním jsem si rychle vyjel na kopeček. Poprvé se mi chtělo zvracet a nemohl jsem to udýchat, podruhé taky … a včera už na jeden zátah s lehčím zadýcháním. A na kopečku, mimo civilizaci? Dva mladí srnci hašteřící se čerstvými parůžky. Nevšímali si mě, já stál nějakých třicet metrů bokem a nehýbal se. Jeden se štěkotem stejně odskákal pryč, druhý se skryl za hromadu kamení… tak jsem na něj zaútočil obchvatem kolem šutrů a on vystřelil se štěkotem na opačnou stranu. Na okraji lesa se otočil a začal na mě poštěkávat. Tak já na něj taky. Což ho pekelně nasralo, odskákal do lesa a jeho zuřivé štěkání mě doprovázelo ještě dlouho. Pěkný randál, na takového drobka.

Na srnce mám štěstí. Prakticky pokaždé na kole nějaké potkám. Ve čtvrtek přímo s malým stádem, které došlo skoro až ke mně (na třicet metrů) … když už poznali, že nejsem další strom na okraji lesa, rozprchli se do všech směrů.

No, slunce svítí, párky snězené … tak čas vyrazit a vyklopit je po prvním ostřejším sprintíku někam k patníku.

Jak poznat chlapa?

Thu, 07 Apr 2011 22:33:00 +0200

Třeba že po dni u pc, kdy se babral s vomrdávajícíma praceme, kdy ho už fakt bolí záda, kdy chtěl za odměnu vyjet na kole a před domem začalo pršet, kdy už toho má plný zuby … si stejně najde čas a blogne. A pustí si k tomu do smyčky Tina Dickow – All I See. LOL.

Utekl skoro měsíc od posledního zápisku, kde jsem se rozplýval nad ježděním na kole. Tento týden (je čtvrtek) je první, kdy jsem na kole ještě neseděl. Až dnes jsem přijel od ivonky, neměl jsem tedy možnost (když nepočítám včerejší popojíždění na jejím kole, když ona vyrazila na bruslích). Ale teprve od toho zápisku jsem do toho pořádně obul … stále bylo krásně, čím dál tepleji. Začal jsem zdolávat okolní kopce. Nejdříve ten javorový, s nádherným výhledem na svrateckou pahorkatinu pod těžkými mračny, potom jsem si troufl na kole na hraběnčinu vyhlídku a při návratu objevil lesní cestu, o které jsem neměl potuchy … ale tohle neustálé off-road mě dotlačilo koupit si blatníky. Ano, blatníky. Ale žádné silniční hnusy, ale epesní kousky od firmy SKS, co já vím tak nejlepší krosové blatníky na trhu. Nafotil jsem si je na dalším kopci, kde mě po dlouhé době překvapil (doslova) sníh.

Akční jak bejk … v našem údolíčku relativně teplo a sucho, sluníčko. Mokré silnice jsem se nebál, blatníky jsem již otestoval o pár dní dříve a byl z nich nadšený (ani kapka). Sedm kilometrů jsem šlapal do kopce na nejvyšší hřeben v širokém okolí, až jsem odbočil z asfaltu do polí, propletl jsem se chátrajícími stavením JZD a po polňačce k horizontu a ty vole deset čísel sněhu! Ustát to nebyla žádná sranda, ale … zážitek.

Díky blatníkům jsem se nemusel spoléhat na přízeň počasí, respektive na asfalt … příští týden jsem tedy vyrazil zase na jiný kopec, s převýšením cca 300 metrů, od břehů Svratky na vrchol kopce, na zříceninu. Jen a jen nahoru, bez jediného klesání, dlouhé kilometry šlapání vzhůru po polních, lesních a rozbahněných cestách. Triko i svetr durch propocené, ale softšelka držela.

Nevím, co mám s těmi kopci … asi mi jde spíš o to jet po jehličí, po kamenech, po hlíně, bahnem nebo štěrkem … rovinatý asfalt je stereotypní. A tak jsem minulý týden vyrazil zase, na přehradu a z pravobřežky do lesů a kolmo na vrstevnice po stovky let staré lesní cestě nahoru na Karas. Neznámá místa, kde jsem nikdy nebyl, orientace podle turistického značení. Z jedné strany jsem na kopec vyjel, druhou jsem ho zase sjel. Kilometry klesání lesními cestami, dlouhé minuty průměrnou třicítkou a soustředěním se na povrch cesty pár metrů před kolem …

Konec března a já měl našlapáno nějakých 200 kilometrů. Žádný zázrak, ale potěšující.

O ničem jiném se mi nakonec psát nechce.

Když jsem byl před 27 lety ještě mlád ...

Wed, 09 Mar 2011 18:38:00 +0100

... někdy v době, kdy mi bylo třináct nebo čtrnáct let, měl jsem jakousi "vestu", bundu bez rukávů. Nebylo na ní nic zvláštního, kus oblečení, ale jednoho roku jsem ji oblékl v první jarní den, kdy bylo opravdu cítit jaro a mohl jsem si dovolit vyjít ven bez zimní bundy. A za rok jsem to udělal znovu, a říkal si, jak z toho udělám tradici ... možná to byly jediné dva roky, kdy jsem to opravdu udělal. Ale určitě jsem tehdy netušil, že za tu spoustu let v roce 2011 budu mít už devátého března najezděny desítky kilometrů na kole.

Vzpomínáte si na ten suchý únor a slunečný začátek března roku 2011? V únoru prakticky nenapadl sníh - jen sem tam nějaký noční poprašek, co do druhého dne nevydržel. Zpočátku měsíce teploty nad deset stupňů a pak přelom do opačného extrému, ale sníh nikde. A začátek března? To byly dva týdny azurové oblohy, nočních teplot pod bodem mrazu (někdy pořádně), ale ty odpolední často nad nulu či až k pěti osmi stupňům vystoupaly. A stále ani vločka deště, ani kapka sněhu. O hrozícím katastrofálním suchu se debatovalo ve večerních zprávách.

Shodou okolností mi na vánoce ježíšek přinesl softšelovou bundu na kolo, a to by bylo, abych její kvality nevyzkoušel, když bylo tak příhodné počasí. Nebylo nijak teplo, ale do čtyř hodin krásně svítilo slunce jak za letního dne. Vyrazil jsem tedy v úterý, na nějakých osm kilometrů do lesů a luk nad domem a vracel se přes přehradu. To jsem si ověřil, že softšelka není všemocná, že při čtyřicíti kilometrech v hodině s mokrými zády prochladnu jak nic. Ale v sobotu jsme s kluky vyjeli znovu, bylo kolem osmi stupňů. Původně jen na hráz přehrady, ale pak kolem vody až k orlíku a k zamrzlé hladině. Návrat stejnou trasou mě nelákal, zavedl jsem je opět do divočiny nad vesnicí a vraceli jsme se po polňačkách a loukách ... tam, kde v létě stojí půlmetrová tráva, je nyní slehlá holina zmrzlé země, po které kolo sviští jak vítr. Až mě tam blbnutí v přírodní u-rampě málem stálo kotník - přední tlumení sice nerovnosti na zmrzlé půdě pobere, ale tvrdý zadek kola na něm dostává neuvěřitelně zabrat a skáče jak jankovitá kobyla, což shazuje řetěz z koleček a já v nejnevhodnější chvíli prošlápl naprázdno, noha mi sjela pod šlapátko a jet rychleji, buď bych si hranami šlapátka oholil lýtko, nebo bych si nějak pochroumal kotník. Naštěstí jsem se prakticky zastavoval na vrcholu stoupání, tak jsem jen sesedl z kola. Ale čo chýbalo ... zastavit mě to nemohlo, a tak se od nás v obci mirda odpojil a já s peťákem vyrazil do lesů nad jižním koncem, vystoupal kolem staré tvrze až do kobylin (přejetí deseti metrů ledové plochy included) a z nich sjeli brutálně rychlou lesní cestou dolů do údolí řeky. Zatímco do té doby jsem si celou dobu dával pozor na vodu a bahno, tak v téhle rychlosti to už nešlo. Občasné ledové plotny odtávaly, člověk je nemohl přejíždět a musel vjíždět do bahna kolem, xicht a brýle zacákané, kolo zaprasené jako nikdy, a čtyři kilometry zimou po asfaltu domů. Ale ten pocit ...

V pondělí mě dj znovu vytáhl ... sice jsem zřetelně cítil, že od té dvacetikilometrové sobotní vyjížďky zápasím s nějakou nemocí o kontrolu nad celým tělem, ale oblékl jsem se a šel. A zase jsme stoupali do lesů na louky nad vesnicí a mimo polní cesty sjížděli údolíčka a kravské stezky, až doslova do lesů. To jsem chtěl zkontrolovat, jestli nám někdo nekrade dřevo, na kterém poslední týdny pracujeme. Cestu zpět jsme pojali také akčně, od nejvyššího bodu cesty jsme klesali lesem a loukami až na skalní vyhlídku, kam má člověk problém dojít po svých, natož na kole. Nejzážitkovějších bylo posledních "lesních" dvacet metrů, kdy lesní cesta končí úsekem skloněným dobře třiceti stupni. Tam se ukázala kvalita hydraulických kotoučovek, které mě zatím nenechaly ve štychu a sjet tuhle hrůzu byla také malina. Zatímco peťák to musel vzdát, já bez problémů pomaličku sjel ... vzrůšo, když se zadní kolo zvedá od země.

Včera bylo také krásně, ale nikam jsem nevyrážel, po příchodu táty z práce se jelo do lesa. Tátu poslední dobou hodně bolí ruka ... jednu má chromou od úrazu před třemi lety, a druhá mu trpí při řezání motorovou pilou - zákonitě se pak v noci budí a má ji mrtvolnou, a až do rána nespí. Takže tentokrát už bylo řezání kmenů na metry na mě. Do té doby jsem motorovku v ruce nedržel, vždy to byla tátova práce a když jsem viděl, že pokácet ty stovky stromů není žádný kumšt a často je to kurevsky nebezpečný, tak jsem se do práce s ní vůbec nehnal. Co neumím, to nezkouším, dokud to není nutné. Ale tak těžké to včera nebylo. Také jsem nic nekácel, pouze jsme vždy nanosili deset kmenů (kmínků) na jednu hromadu a hromadně je řezali na metry. A bavilo mě to :) zítra jdeme znovu, v sobotu zase ... jeden les časem zdědím, ivonka má další, ceny plynu už jen porostou ... abych si začal vybírat vlastní pilu.

Dnes se nikam nešlo, vyrazil jsem tedy opět na kole. Sice později, téměř při západu slunce, ale proto jsem opět vystoupal lesy na louky nad vesnicí, kam ještě dlouho svítilo. Prašné polňačky, nikde ani živáčka, slunce nad obzorem a pomalé šlapání přímo proti němu. Ale kudy se vrátit? Kudy jsem ještě nejel? Jedna možnost mě napadla a vyrazil jsem, až jsem záhy dojel nad zrušenou lyžařskou sjezdovku ... no to je teprve výzva :) Spustil jsem se z ní dolů technikou padajícího listu, tedy - v další přírodní u-rampě - pěkně od kraje ke kraji, a přesto to chvílemi dostalo pořádný švuňk. A opět mě vytrestala neexistence zadního tlumení - musel jsem zadním kolem najet na nějakou zmrzlou hranu, možná krtečák, a kolo dostalo takovou ránu, že mě nadhodilo na šlapátkách a já na ně zpátky dopadl tak tak patami bot. V té rychlosti by to byla držka jako blázen. Sjel jsem do vesnice, kde již slunce zapadlo, a vrátil se chladem domů.

A zítra opět les a pila, na kole se tedy zbytečně vysilovat nebudu. Stačí, že po včerejšku s motorovkou mám problém levou rukou cokoli donést k puse. Třeba hrnek s kafem ... musím si ho přidržovat pravou rukou :)

A proč jít kurva spát ...

Sat, 05 Mar 2011 01:12:00 +0100

Vždyť je jen páteční noc (sobotní ráno), zítra nemusím vůbec vstávat a řídit do Brna, a když už sedím u pc celý týden, tak proč to o víkendu rušit ...

To by byla trocha optimismu na začátek.

Zase uteklo vody, kterou jsem už začal i zapomínat. Minulý týden jsem se otočil na Školení SEO pro webové vývojáře. Vstávání ve čtyři deset, o půl paté tmou/autobusem do Brna, odjezd o půl sedmé EC na Prahu, po půl desáté na hlaváku, céčkem na Vyšehrad a pěšky pod Nuselák do neznámých ulic, školící středisko a místnost s pár ajťáky, Markem Prokopem. Den v Praze. Nevyspání a únava, poslouchání a zavírání očí jako před lety na jiných přednáškách. Až mě ta paralela pobavila. Poslední večerní vlak domů jsem stihl a v deset jsem se po dalších 4h ve vlaku dostal až k ivonce. Byl to zážitek.

Mohl jsem přespat v Praze, měl jsem zamluvený pokoj na koleji a docela mě představa volnosti v Praze lákala. Ale přesto jsem raději chytl vlak a jel domů. Druhý den šel ivončin táta s dědou do lesa na dřevo, kde jsem přislíbil účast ... takže nebylo záhodno vyspávat kocovinu někde v metropoli. Ráno jsme tedy vyrazili kamsi do kopců v mínus 10 stupních, a nakládali připravená polena a kratší kmeny na vlečku, která pak odjela a za hodinu se vrátila prázdná. A my tam hodinu pocházeli a čekali. V mínus deseti stupních. To byl pěkný očistec. Odpolední odpočinek také nepřišel, to se dřevo na dvoře složené skládalo do rázů, ale snad jen hodinku či kolik. Co se dělo pak si již fakt nepomatuju ... možná jsem odpadl, možná jsme šli do hospody, možná jsem jen vegetil na gauči.

V pátek byl u ivonky zase ples. Fakt se mi tam nechtělo. Společenské tance nejsou moje hobby, což mi dokáže znechutit celý večer. Nejdřív jsme zašli na figo na dvě dvanáctky, protože co dělat v devět na plese, že. O půl jedenácté už to bylo lepší, od a to jsme jen od dveří prošli přes parket přímo do protějšího baru a tam zůstali následující čtyři hodiny. Krása. Po první půlhodině jsem v sobě měl snad pět becherů a začínal tušit průser. Ale copak jde nepít, když se tam sejdu s mými nejbližšími známými z ivončinné strany a všichni s červenou košilí? I tak bylo pořád s kým pít. Pak už se ples převtělil do poctivé zábavy a nějaké skákání na Kabáty s kravatou kolem hlavy tam taky bylo ... jen nás všechny zrazovala parketová podlaha. Nestavěla se nám do cest, ale kurevsky klouzala. Ivonka sebou sekla dvakrát, já taky ... a to dokonce při "společenském" tanci, kdy mě na parket dotáhla danča a najednou jsem byl v jednom rozmazaném kole. Pak jí asi podjely nohy a plnou silou do mě vrazila, odhodila vzad a padla na mě, uprostřed parketu, samozřejmě. Lovely.

Někdy ve tři jsme byli doma, já padl do postele a zvoní budík po osmé hodině. Nojono, sobota, doma jdeme do lesa a počítá se se mnou, tak oblíkat, opláchnout xicht, kdepak mám klíčky? Zamrzlé auto, jednička, dvojka plný kotel, rádio on a právě RHCP - Otherside, tak jsem si zazpíval s nimi a frčel ránem domů. Vůbec mi nepřišlo, že bych nemohl řídit ... to teprve po vylezení z auta mi přišla země nějaká divná, a občas jsem se lehce zamotal. Tak jsem si doma kontrolně foukl do alkohol testeru a to hausnumero, co se na něm objevilo, sem ani nemůžu napsat. Kdyby mi dali po cestě dýchnout policajti, tak mě asi na místě zastřelí. Opravdu.

No ale co je nejlepší na opici? Práce v lese ... rval jsem se tam jak na poslední štaci, klopýtal přes větve a nerovnosti, motal se a nadával (fakt kurevsky), ale tahal za sebou kmeny pokácených olší, habrů, bříz, rval je přes kořeny a starým listím, přibližoval je k místě jejich porcování, a dával do toho fakt všechno, snad aby se ze mě s veškerým potem vyplavil i alkohol, opice, nevyspání, únava. Někdy jsem dotáhl ultratěžkou kurvu, až mi nohy na hlíně ujížděly a musel jsem pak minutu odpočívat a popadat dech, zlitý potem v těch pár stupních, a zase jsem jen odpřáhl lano a vyrazil do kopce najít si další mrchu ke stažení ... a pořád dokola a dál, až do tří odpoledne. Pět hodin chlapské dřiny. Domů jsem dojel čistý jako lilie. Nechci si představovat, jak by ta sobota vypadala, kdybych jen seděl doma. Fuj.

Večer jsem se vrátil k ivonce, na pár piv do jedné hospody, na dalších pár do druhé a k jedenácté se jelo domů. V neděli se šlo na velkou rodinnou oslavu k jejím prarodičům, několikery narozeniny a epesní svíčková, pivka, vínko, slivovice a co pak s načatým večerem? Inu, do hospody a autobusem v šest domů. K večeři svíčková, tentokrát od druhé babičky a do postele. Víkend za všechny prachy ...

A pak tenhle týden. Krásný týden. Od pondělí je jasno a modro, snad jen včera příroda zaváhala, ale dnes už bylo zase krásně. V pondělí ráno jsem dojel domů a za chvíli tu byl dj, jestli s ním nepůjdu běhat. Právě jsem do sebe nalil kafe, chystal se na práci, tak jsem mu to odřekl, ale hlavou mi to hlodalo. Odpoledne jsem alespoň navozil dřevo, abych byl na vzduchu. V úterý bylo ještě krásněji, tak jsem navlékl novou softšelovou bundu, přifoukl kolo vyrazil ... rovnou do lesa a lesem vzhůru, v opatrném tempu, abych se jednak nepoblil, druhak moc nezpotil, protože to by v takovém čtyřstupňovém hicu nebylo rozumné. A po lesních cestách, polních cestách, žluté trávě uválených luk, opuštěnou a tichou krajinou, chladem pod modrým nebem ... nádhera. Ve středu večer na schůzku, domlouvání vzhledu webu, a pak už jsem k ivonce nevyrážel, ve čtvrtek se mělo jít opět do lesa, musel bych se vracet. A tak jsem s tátou a strejdou zase válčil s dlouhými kmeny padlých olší, od čtyř hodin až do tmy, za řevu pily a šustění starého listí. O cestě k ivonce jsem neuvažoval, v noci jsem potřeboval aktualizovat jeden web, a až pozdě jsem zjistil, že mi chybí důležitý soubor a nemůžu pokračovat. Nasere. A byl tu pátek ... ráno se stavil dj, sotva co jsem slezl k pc. Že půjdeme odpoledne běhat, pokud se udělá hezky. Moc jsem z toho nejásal, kondici nemám žádnou, tak proč se ztrapňovat. Ale když jsem pak viděl to modré nebe, ty sluncem zalité lesy ... vyběhli jsme opatrně, a stálé stoupání, kudy jsem v úterý projížděl na kole, mě totálně odrovnalo. Chvíle chůze, chvíle běhu, zase ta zažloutlá tráva náhorních luk a nikde živáčka. A pak už jen chůze a povídání, já neměl sil a dje bolel kotník, takže jsme se vraceli procházkou a nic nehrotili. Fajn hodinka na čerstvém vzduchu. Mohl bych chodit běhat, mohl. Ale raději bych jezdil na kole. Na dnešní páteční večer si ivonka naplánovala holčičí jízdu, takže vlastně ani moc nechtěla, abych dojel, a já musel dokončovat tu čtvrteční noční práci. Ale naši odešli na návštěvu a co s tři hodiny prázdným domem? Tak jsem obepsal vojtu a dje a sešli jsme se tu u dvou lahváču a jackass 3d. Fajn pohodový večer. Ale pak zase jen u pc s Tomášem Klusem a prací. A pak píše ivonka, že sice spolu zítra pojedeme do toho brna, ale pak že se domluvila s kamarádkou, co ji dlouho neviděla, na odpolední posezení ... a to už jsem nemohl. Týden se nevidíme, a tohle mě mrzelo. Do toho ta zjebaná práce, kterou bylo nutné dnes dodělat a jsme zpátky u nadpisu tohoto blognutí.

Placebo night

Fri, 18 Feb 2011 02:38:00 +0100

Byl to pohodář, free člověk, feťák, sympaťák, mladší brácha mého spolužáka z gymplácké paralelky, který se před pár dny oběsil. To je vše, co vím. Peťákův spolužák z paralelky, relativně kamarád. Oběsil se. Jeho matka před lety také. Prokletí rodiny. Dozvěděl jsem se to z facebooku, náznak ve statusu ex, a pak zpráva od peťáka. Pak s tím přišel táta z práce. Celý den tím byl prosycený.

Pracoval jsem, nevšímal si toho, co jsem také mohl dělat, až mi večer přišlo na mysl pustit si temnou hudbu. Třeba :music: Placebo - Running up that hill. A myšlenka, že bych si mohl koupit všechna alba Placebo. Dnes jsem to udělal, a doprovází mě pracovním večerem i nocí.

Život utíká. Den za dnem, večer za večerem, vstávání ke klávesnici a usínání u monitoru, peněz stále málo, vlastní bydlení žádné a nechutenství, odpor, žádný výhled na změnu, paběrkování ... symbolický konec roku, a v lednu to začne, v lednu to nezačlo, únor je stejný a láme se do druhé půle.

A co se dělo v týdnu, o víkendu. Ani nevím. V tuto chvíli, s prsty na klávesnici, opravdu nevím. A přitom mám dojem, že se něco opravdu dělo. Že bylo o čem psát.

Že by to bylo to, jak jsem v pátek spěchal nocí a tmou k ivonce, abych tam dojel před půl sedmou a stihl ji před odvozem táty na hokej, a mohl tak jet s ní a počkat na něj dvě hodiny v hospodě, kde jsem dal pět desítek a byl spokojený? Patrně ano. Sobotní ráno nás vezlo do Brna, neb jsem měl v kufru felcky nacpaný kufr pro sestru pobývající v Řecku a měl jej předat na Zvonařce na čtrnáctce nástupišti autobusákům, kteří jej povezou přes půl Evropy do Atén a tam si jej ona převezme ... a tam jsme s ivonkou před devátou vyrazili a o půl desáté již parkovali ve Vaňkovce a času dosti. Tak proč si nedat ranní kávu?

Výborná byla. Obsluha sice líná, ale káva dobrá, ráno brzké, život v probuzení ... ten pocit začátku. A drncající kufr na kolečkách na nástupištích zvonařky, autobus s řeckou espézetkou a dva cizojazyční řidiči, jeho naložení do podpalubí a návrat do Vaňkovky, touha koupit si nové džíny a New Yorker. Ty ne, ty ne, ty možná, tyhle se mi líbí, 32-32, jednou do kabinky a měl jsem vybráno, stojan s tričky za 79 korun a super potisk s chic zrzkou a ww2 stíhačkou, šup s tím na pokladnu. Tak nakupují chlapi ...

Oběd v picérce v Čebíně, valentýnské menu nepovšimnuto, flamendr s bramborákem chutnal, ale pálil ... "No tradiční směs, vepřové nudličky, paprika, rajčata, omáčka, a tak ..." Škoda, že slečna servírka nezmínila i kilo pálivých papriček a chilli koření. Nepotěšilo.

V sobotu večer sám doma, práce hora a touha pustit se do ní, a Tom se zafačovaným kotníkem sám doba bez přátel a útěchy. Do hospody by se dopajdal, ale ta měla zavřeno, tak jsem si v duchu oddechl a dál hýčkal teploměr s 37 stupni, až se v devět peťák ozval, že když se nejde do hospy, tak Tom pořádá filmový večer... pro mě a peťáka. A tak jsme tam za chvíli leželi na posteli, popíjeli rum s kolou a koukali na Statečné srdce. A když to skončilo, po hodině peťákova drzého spánku, tak se pustil Král Artuš a koukalo se dál, až jsme kolem té druhé spali všichni tři, tak jsem to vzburcoval a šel s peťákem domů.

V neděli dojela autobusem ivonka, s našima jsme jeli k babičce a tam strávili odpoledne pojídáním čaje, zákusků a chipsů, až mi z toho bylo tak zle, že nezbývalo než se jít napravit do hospody, kde jsme s tomem, peťákem a honzou zahráli pár partiček prší a šli o půl jedenácté domů.

To byl víkend ... týden byl o práci, spánku, nespavosti, práci, znechucení, temných myšlenkách, pracovní schůzce, psaní mejlů, psaní mejlů, odpovídání na mejly mezi psaním mejlů, práci, ... a žádných vyhlídek.

Tohle mě dlouho bavit nebude.

Sestra odjela na půl roku do Atén ... studovat ekonomii

Sat, 05 Feb 2011 13:01:00 +0100

Taky si uměla vybrat, jen co je pravda. Odlétala dnes ráno z Vídně, kam se musela dopravit žlutým autobusem z Brna. Nezbývalo než ji na čtvrt na sedm do Brna dovézt, což byl úkol pro mámu a tátu, já měl hlídat hrad a psíka. A tak jsme večer trošku poseděli, popili a pak šli ostatní brzy spát, aby mohli po čtvrté vstávat a na pátou vyrážet. Já si sedl k pc a lehké práci, tradiční páteční večer posledních týdnů. Tak nějak jsem podvědomě počítal, že do těch čtyř vydržím vzhůru, abych se se sestrou finálně rozloučil.

Doháněl jsem povinnosti, pročítal internet, popíjel vínko, až jsem si po druhé hodině - kdy bych byl asi šel normálně spát - pustil film Due Date a náramně se u něj bavil. Film skončil tak akorát, párkrát jsem kliknul, koukal na dopravní mapu Brna a už do tmy pokoje nakukovala máma v noční košili a s nevěřícím pohledem. Čtvrt na pět ráno, šouracjící se malátné postavy po chodbách, táta úplně přejetý ... vařil jsem si pěkně v kuchyni silné kafe a těšil se, jak si dám nějakou snídani a půjdu si lehnout. Respektive ne lehnout, ale v šest hodin jít běhat, jak jsme se večer s peťákem domluvili. Ten mi stejně po páté napsal, že na to sere, lempl.

A jak jsem tam tak seděl u stolu, upíjel kafe a viděl to chystání, tak jsem si řekl, že bych vlastně mohl jet do Brna s nimi. Jednak bych tátu městem trochu zanavigoval, druhak bych se se sestrou opravdu rozloučil tak jako naši u autobusu před Grandem. Naspeedovanej nevyspáním a kafem jsem vyskočil, rychle vyběhl před dům trochu vyvenčit kimču, aby to vydržel než se vrátíme a už jsem seděl na předním sedadle spolujezdce. Bez snídaně a spodního prádla, naostro nach Brün.

Lojza byl po hlasu silně nevyspali, to je tak když se vám kamarád navali ... táta byl po hlasu také silně nevyspalý. Hned na to šlápl, vesnice bral osmdesátkou a zatáčky protisměrem, ale jakmile promluvil, tak bylo neskutečně znát, jak je pořád utlumený práškama na spaní. To musí být drogy jak sviňa. Půl cesty jsem přemýšlel, jak to zaonačit, abych mohl dál už řídit já a on se neurazil, protože jsem měl fakt strach. Vědět, jak ho to ranní vstávání vezme, tak řídím bez debat celou štreku.

V Brně jsme byli za hodinu a ještě že jsem jel s nimi, neboť ačkoli minimálně, tak přece jen znám město nejlépe z nich, a minimálně jednou jsem je zachránil od blbého odbočení. Dojeli jsme ke Grandu, seděli v autě a pozorovali cvrkot probouzejícího se města a kymácení kolemjdoucích pártyboyů ... sestřin autobus za čtvrt hodiny přijel, nalodili jsme kufr, naposledy se objali, uronili slz a už jsme byli jen tři.

Domů už jsem to bez problémů odřídil já, jen ke konci mě to už silně nebavilo, tak jsem na to šlapal co to šlo. Nevyspání se už projevovalo a unavené oči ... byly unavené. Dojeli jsme v pořádku, sedli si k čaji a ranním novinám a bylo osm hodin ráno, nový den. Ale co s ním? Už se mi fakt chtělo spát a neměl jsem na práci nic jiného než sednout k pc, kde bych zaručeně usnul, tak jsem šel raději rovnou spát, abych to měl za sebou a neproklimbal zbytek dne. Usnul jsem hned, probral se (budíkem) před dvanáctou a vstal k obědu. Vzhůru jsem byl prakticky 24 hodin.

Jako za mlada.

Přežil jsem hory

Thu, 03 Feb 2011 23:35:00 +0100

Přežil, a to docela doslova. Byla to velká jízda. Ono je něco jiného jet s přítelkyní na hory do penzionku a týden lyžovat a jet na chatu kamaráda, co už tam má pár dní ubytovaný výkvět místních (od ivonky) průserářů a 40 lahví rumu. Jet na hory za kamarádem, co tam přijel v sobotu a v úterý si teprve přišrouboval vázání k prknu. Jet na chatu s docházející uklizečkou, která v pondělí o půl desáté ráno našla chatu plnou cigaret, vlasů a opilce ještě pořád pařící od nedělního večera (!!!). Jet na chatu a vézt s sebou strojek, protože tam jednomu klukovi oholili půlku hlavy a pak se mašinka vybila, takže mu neřekli jinak než Krkovičko. Prostě ... zážitková dovolená.

Vyrazili jsme s ivonkou a míšou v úterý odpoledne a čekalo nás 150 kilometrů přes Svitavy, Lanškroun a Štíty až do Ostružné pod Ramzovou. Cesta byla v pohodě až do Lanškrouna, pak již propadával sníh a na silnici to začalo být znát. O zážitek se nám postaral předjíždějící čurák, který šel před námi do smyku na břečce a tak tak to srovnával. Stoupání z Branné do Ostružné už bylo o hyperjemnou nohu na plynu a jistotu, že kdo zastaví, ten se nerozjede :) Ale dojeli jsme, chataři právě odjížděli na noční lyžování a my si odpočali na chatě ... kde zůstaly čtyři největší násosky, co za dobu naší přípravy večeře stihly stáhnout čtyři pulčáky rumu :-D Strašidelný začátek. Dojezd byl v blízké restauraci na bowlingu, kde jsem překvapivě těžce kraloval. Rok jsem nedržel bowlingovou kouli v ruce a kuželky padaly jak švestky. Pak se sbalilo všechno sklo (očividně tradice) a šlo se zpátky na chatu, kde se těžce ujíždělo na becherovce a bůhví kdy se šlo spát.

A ráno na lyže. Řídit jsem nemohl, tak mě ivonka zavezla na Ramzovou, já si útrpně nazul lyžáky a vlezl do lyží a fňukal a fňukal. Nenávidím lyžování. Neumím to, nemám pro to cit, a moje jediná činnost na svahu je "snaha zůstat na lyžích, nezabít se a nezabít nikoho jiného". Jenže když ivonku to tak baví ... a tak jsem to trpěl, a hned při druhém nasednutí na lanovku mi spadla hůlka. No nebyl jsem ještě úplně fit, to se přiznávám :-D Ale co to bylo proti ivonce, se kterou opice zacvičila tak, že musela zneuctít i jedno sněžné dělo. Fujky.

Jezdili jsme dvě hoďky, ivonka byla vyřízená, a tak se jelo zpátky. Ceny teda nehorázný, to vám povim. Na chatě se pojedlo a ivonka si šla schrupnout, já snad asi chvíli koukal na nonstop běžící "domácí kino" (kombinace 3 ntb, xboxu a monitoru) a pak šel taky chrnět, až nás probrali noví příchozí a my šli do restaurace na brzkou večeři. Po návratu se to na chatě zase slušně rozjelo a šlo se znovu na noční bowling, kde už opět nebyly žádné servítky a o "tuto skleničku si definitivně odnesu" se mluvilo i před procházejícím číšníkem. Ale zase, když jim taková banda udělá v takové díře každou noc x-tisícovou útratu ... no já bych nic nevzal, ale jiným jsem to nezakazoval.

A večer nekončil ... pár Holb, nějaký ten becher, a šlo se z restaurace (krádež ledňáků included) rovnou do Ramzové na "diskotéku", což byl #megalol ... jednak ta kilometrová cesta tam, samozřejmě, a pak ten vlez do maličkého sálíčku, kde bar zabíral čtvrtinu plochy. A tak becher, becher, becher, nějaká šmouhy a pak jsme se s ivonkou a liborem cukli a šli zpátky na chatu. Proč ne, co na tom disku, a na chatě byl bar taky :) Tak jsme s liborem ještě popili, holky se nám svlíknout odmítly, tak jsme si dali pusu na dobrou noc a šli někdy ve tři spát.

Čtvrteční probouzení bylo třeskuté tak jako ve středu, a to mi ivonka hned z první vypálila, jak byla v noci v Jeseníku. Nevěřil jsem jí to, ale byla přesvědčivá, a střípky se začaly dávat dohromady. Zatímco my spokojeně chrupkali na chatě, zbytek bandy se při odchodu z diska zapletl s (vyholenými) vyhazovači, a jeden "z nás" se tam dostal do nehezkého mlejnu (třískání hlavou o podlahu included). Na chatu se tedy doplazil jeden s vyhozeným kolenem podpírající dalšího s dobitou hlavou, kterým musela ivonka otevřít dveře a pustit je dovnitř. Nevypadalo to nijak vážně, dokud tomu dobitému neotekla celá hlava a nezačalo to zavánět vážnějšími problémy. V pět ráno tedy ivonka sedala do auta a vezla nebožáka do Jeseníku do nemocnice.

Zde malá vsuvka pro doktora a sestru sloužící v ranních hodinách ve čtvrtek 27. ledna pohotovost v nemocnici v Jeseníku: Vy kurvy zkurvený a zavšivený! Jestli máte v popisu práce bezbřehou aroganci, povýšenost a aroganci (ano, opět), a klidně necháte kluka s otřesem mozku sedět půl hodiny v čekárně, než se na něj uráčíte podívat, tak jděte do prdele i se všemi vašimi výpověďmi a stěžováním. Takovým píčusům se plat z mých daní zvedat nebude! Do Německa s váma, čuráku a krávo, tam vás naučí, kdo je to pacient!

Kluka si tam nechali, na pozorování a aby šel na cétéčko, a zbytek posádky dojel o půl sedmé zpátky na chatu. Já spal jak nemluvně :)

O ranní program se postaral holící strojek, protože v noci po příchodu z diska opět napůl oholili jednoho spícího kluka, který by si toho ráno ani nevšiml, kdyby mu to jinej neprokecl. Takže šel taky do hola (už byl třetí).

Vzhledem k ranním událostem jsme naše dopolední lyžování zahájili v jednu hodinu, ale tentokrát to bylo z mého pohledu naprosto tragické. Až mi z toho bylo do breku, jaké obtíže mi dělalo vůbec sjet horní polovinu sjezdovky bez pádu / zabití. Až pak mě uklidnila ivonka, když naznala, že je to nejhůře upravený svah, na kterém kdy jela. Já to tak jaksi považoval za normální svah a svoje potíže za ukázku své neschopnosti. Ale byla to samá mulda, samá plotna, samá mulda, samá plotna ... když jsme přijeli, bylo vidět až na vrcholek Šeráku, ale po pár jízdách začala padat mlha a ke konci byla v mlze už půlka sjezdovky. Špatné. Po hodině a půl jsme to tedy zabalili, skipasy přenechali škemrajícímu Polákovi a jeli na chatu.

Tam se relaxovalo, koukalo na jeden film za druhým, pak někdo zvonil u dveří, tak jsem se obětoval a šel otevřít těm lyžařům, co si nevzali na svah klíče od chaty. A na placu policejní oktávka a přede dveřmi dva příslušníci! Něco jsem zakoktal a šel hledat "pana Tomáše Š." ... vzhledem k tomu, že jsem většinu lidí z chaty viděl poprvé v životě a po pár dnech znal sotva jejich (několikery) přezdívky, tak jsem ani nevěděl, jestli někdo takový na chatě je :) Potkal jsem jednoho týpka na schodem a poslal ho najít Tomáše Š., a to byl zrovna on :) LOL. Policie přijela řešit skutečnost, že ta událost na disku už byla žalovatelná jako vážné ublížení na zdraví (hlásili jim to z nemocnice - najednou to bylo pro sestru vážné ublížení na zdraví, ale čekat třicet minut v čekárně nebyl problém ... čúza vyjetá!). Vtipné bylo, že všichni, se kterými se chtěli policisté bavit, spadali do oné "skupinky čerstvě holohlavých" :)

No, po tomto špásu jsme se rozhodli jít do restaurace na véču. Já ji odbyl třemi holbami a dojetím zbytků po ivonce :) A šlo se zase zpátky. Večer pokračoval popíjením na chatě, oholením dalšího kluka, který pak opilý připravoval jen v trenýrkách tousty pro zájemce a ohrožoval se dlouhým nožem :) A becherovky, piva, slivovice, paruky na hlavách ...

Páteční ráno ve znamení odjezdu bylo pobaveno dalším oholeným klukem a zjištěním, že šli se strojkem i na mě, ale my prej byli zamčení, tak to vzdali. Zamčení jsme nebyli, ale asi si spletli dveře :) Takže jsme si zašli na oběd, zaplatili za chatu a vyrazili k domovu. Opět musela řídit ivonka, a já jen pospával na zadním sedadle obklopen lyžemi a paprsky hřejivého sluníčka :)

Vrátili jsme se zdraví, vrátili jsme se s vlasy a co je hodně důležité, tahle banda z ivončinné strany, se kterými jsem mnohdy mluvil poprvé v životě a pro které jsem byl ten "ten mlčenlivej týpek od ivony" naznala, že jsem úplně super a že musíme někdy zase zapařit :)

No co by ne, chata už je zamluvená na příští rok.

Letos poprvé v lese

Sun, 23 Jan 2011 15:12:00 +0100

To jsem si včera zase máknul. Ačkoli se táta se strejdou domlouval, že půjdeme kácet do našeho lesa, neb je na to ideální doba, kdy je ve stromech nejméně vody, všechno dopadlo jinak a já s tátou jel nakonec pomáhat do lesa jinému strejdovi, který bude stavět dům a potřebuje trámy na krov. Docela jsem se těšil, celotýdenní sezení u pc cca 16h denně na psychice nepřidá, a moci se pak servat u tahání třeba potěší. Opravdu.

Jenže ... v pátek jsem zůstal sám, a tak jsem až do čtyř hodin pracoval a pak teprve šel spát, s vědomím vstávání v devět. Nebylo to jednoduché dostat se z postele, rudé oči zářily do rána s lehounkým snížkem a popraškem, čtyři stupně pod nulou ničemu nevadily. A tak se vyrazilo. Na kopci u lesa už bylo sněhu pár čísel, ale země byla zmrzlá a pomalu se dělalo jasno, až přešlo začmouděné ráno do krásného modrého poledne. Motorová pila řvala, až se první mohutný okrajový smrk s duněním položil na louku. Ta temná rána při dopadu, to člověka až zamrazilo ... a potom dorazila tlaková vlna, která - padl-li strom opravdu přímo na zem a ne na jiné klády - dokázala s člověkem pěkně zacloumat. Jako poryv vichřice. Zážitek.

Chlapi odřezávali statné větve a my je tahali na hromadu na louce. Vzal jsem do ruky pátou větev a v zádech pod levou lopatkou mi švihlo jako ještě nikdy. Málem jsem chvilku nemohl dýchat. Snažil jsem se rychle rozhýbat, natáhnout, povolit svaly, cokoli, ale hovno. V deset ráno jsem málem chcípnul bolestí, a nečekalo mě nic než dalších šest hodin tahání větví a jejich házení na čím dál vyšší hromadu.

Mohlo za to právě a jedině to noční sezení u pc. Osm hodin na židli u počítače, pořád nějak nakloněný, když už mě bolela jedna část těla, pořád nějak zapřený, ztuhlý ... ráno jsem se nenamáhal s rozcvičkou, říkal jsem si "... se protáhnu v lese, ne?". A pak to takto dopadá. Myslete na to.

Se zatlými zuby jsem vláčel větve a se zatajeným dechem pozoroval další a další smrky poroučející se k zemi. Na nebi již bylo modro, poprašek rozpouštěly sluneční paprsky, seděli jsme u ohně se dvěma buřty a lahváčem. Den to byl krásný. Záda už také bolela míň, holt jsem se otáčel jen na jednu stranu a na druhou ne. Pak jsem ještě dostal větví přímo pod koleno do nějakého úponu, kdy jsem na chvíli přestal chodit, ale to už mě nemohlo rozházet, to už mi jen přišlo k smíchu :-D

Domů jsme - po večeři za zásluhy u strejdové mámy - dorazili až za tmy. Já už se jen osprchoval, lehl k televizi a dvě hodiny hledal polohu, ve které mě záda nebudou bolet, až jsem šel v deset spát a padl do peřin jak do temného oceánu. Úplně mrtvý. Jediné, co jsem napsal na fejsbůk, bylo pouze Off. A ve tři mi volá ivonka, že už je doma z holčičího čochu a že jestli ještě nepracuju. Na zastřelení! :-) Právě mi začala pracovat játra po celodenním popíjení a já pak nemohl zaboha usnout.

Příště se pěkně protáhnu a především dobře vyspím, než půjdeme do lesa. A že půjdeme ... se sousedy spálíme každou zimu 50m3 dřeva, na celé jaro je práce vystaráno.

Odřené klouby na rukou

Thu, 06 Jan 2011 22:00:00 +0100

I don't want your hapinnes ... Hm, budu si muset do RS2 nějak zabudovat mého "hudebního" smajla. Nebo výstup TinyMCE editoru před uložením ještě prohnat přes Texy!nu. Taky možnost. Kolidovat by to nemuselo. Hm hm hm ... mrkvička v zimě ...

To mě přivádí k veselostem dnešního dne. Demonstrace neschopnosti jasně uvažovat. Ale to musím začít již v pondělí ... spravujeme web jednomu pořadateli dětských letní a zimních pobytů. V létě tábory v přírodě, v zimě pobyty na horách a spol. Na webu jsem jim implementoval přihlašovací formulář, jehož obsah se jako přihláška odesílal majiteli na e-mail. Časem přišel požadavek, aby redakční systém v závislosti na vybraném pobytu zákazníkovi automaticky odeslal e-mail s přiloženými dokumenty - pokyny pro rodiče, co si má dítě na tábor vzít s sebou, atd. Vše fungovalo.

A v pondělí se majitel (obrazně) přiřítí s tím, že se k některým přihláškám na zimní pobyt 2011 přikládají pokyny na rok 2010. A že tu přílohu z webu smazal, ačkoli byla neaktivní (nebyla připojená k žádné automatické odpovědi). Jak je to tedy možné? ptal se. Nechal jsem si popřeposílat přihlášky, kterých se to v poslední době týkalo a začal jsem zkoumat. Tušil jsem asi nějakou chybu, ale proč by se projevila až nyní? A když majitel smazal ten sporný záznam, tak jsem ani nemohl ověřit, jestli to opravdu nefungovalo. Co mě ale zaráželo bylo, že žádná z problémových přihlášek se neuložila do archivu. Ostatní - korektní - ano. Že by nějaká slabost hostingu s mikrovýpadky databáze? Tedy v tu samou sekundu výpadek databáze + kvůli tomu přiložení špatné přílohy => odeslání emailu, ale nezarchivování přihlášky kvůli výpadku db. Ale ne ... přece informace o přílohách se také tahají z databáze, takže i kdyby její výpadek neohrozil odeslání e-mailu (to může nastat), tak se k němu nemůže přiložit příloha - ty jsou uložené v databázi. Tak tím to být nemůže. Nechal jsem si přihlášky ukládat na FTP, kód ošetřil proti výpadku databáze a dál pracoval na něčem jiném. Přece jen, ta problémová příloha je smazaná, tak už to snad bude ok.

A houby! Včera dalších pět přihlášek, z nichž se uložila - i na FTP - pouze jedna se správnou přílohou a ostatní čtyři ne, ale se špatnou přílohou byly pěkně rozeslány zákazníkům. No to mě poser. Vždyť ten dokument připojený k těm rozeslaným přihláškám už ani na FTP na dané adrese neexistoval! Jak?! Jak je to možné! Co je to za magickou záležitost? Je snad v externí aplikaci rozesílající e-maily nějaký bug způsobující přikládání? Google odpověděl, že ne.

Zíral jsem do kódu jak tele na nový vrata a nevěděl. Tohle se přece nemůže stát. Ten dokument na FTP není! Tak jak by se mohl z webu odesílat? A pak mi to docvaklo. To, co jste vy od počátku nevěděli, a na co jsem já dokonale zapomněl. Před čtvrt rokem se bez mé přítomnosti majitelův web duplikoval na další doménu zaměřenou na zimní pobyty, a to se vším všudy. I s přihláškou, automatickými odpověďmi, vším. Přihlášky se tedy najednou na střídačku odesílaly ze dvou webů, ale e-maily byly úplně identické. A zatímco na jednom webu se chybný dokument smazal, na druhém zůstal. A vesele se přikládal k přihláškám tam vytvořeným.

Málem jsem začal tancovat po místnosti, když jsem na to přišel - po třech dnech! Ale co tímto sáhodlouzenudným povídáním domenstruji? Ano, domenstrujeme a pak budeme demonstrovat. Ach jo. Pouze to, jak jsem celou dobu nebyl schopen udělat onen cimrmanovský krok stranou. Pořád jsem hledal dílčí vysvětlení a pod, ale kdybych si byl řekl "A teď klid. Nadechni se, vydechni, vezmi papír a ..." a sepsal si situaci a pod ni musel napsat a) v e-mailové aplikaci není bug, b) výpadek databáze nepřipadá v úvahu, c) přihlášky se neukládají ani na FTP, d) dokument na serveru fyzicky neexistuje, tak bych snad musel dojít k jasnému závěru, že ta situace není způsobena stávajícím webem. Poslední dva body neomylně dokazují, že tento web za tuto situaci nemohl. A pak by mi to možná docvaklo - on přece existuje druhý web se stejnou přihláškou! Ale ne. Pořád pižlání v malichernostech a hodiny ztraceného času.

Ledové intermezzo

Šel jsem se podívat ven před dům. Rodiče venčili psíka a auto mám prý kompletně obalené ledem. A fakt jo! Pár milimetrů ledu, komplet celé. Jojo, ledovka.

Silvestrovské vzpomínání

To zase bylo ... jak se zamluví chata! Jak se všichni sejdou! Jak se to dopředu domluví. A tohle a tamto. A dopadlo to jak každý rok ... buď budu sám s ivonkou u ní, nebo ona se mnou a šesti dalšíma klukama někde u nás. Pro holku fakt lákavý. A tak jsme strávili příjemný silvestrovský večer sami samičky. V podvečer jsme vyrazili na procházku na hotel za jejicho, a po jednom pivku šli zase domů. Příjemná zima, klidná noc. V deset jsme do přehrávače šoupli České nebe a skvěle se bavili až někdy do půl dvanácté, kdy jsme pokračovali u překvapivě vtipných sestřihů z Československo má talent či co to na Primě bylo. Opravdu sranda A pak půlnoc, pusa, přípitek, idylka. Zašli jsme i za její babičkou a dědou a vypili s nimi další lahev bublinek. Pak mi volal jakub, sestra, já pro změnu zavolal láckovi, spolužákovi z gymplu. A pak byly dvě hodiny a my šli spát. Příjemný konec starého roku.

Drobky

No ... naši mě mají za alkoholika. A proč? Byli jsme na jedné návštěvě a zeptali se mě, jestli si dám vínko "Však pořád na fejsbůk píšeš, jak popíjíš, tak si dej!". Zasmáli jsme se. Když jsme o týden později předvánočně objížděli příbuzné, tak jsem si dal tři skleničky u babičky a na k tetě jsem přišel již veselý, a hned se tam nalévalo dál. A opět! "Tady máš skleničku! Na fejsbůku taky furt jen chlastáš!" Taky sranda, ale v tu chvíli mi už bylo jasný, že to naši začnou brát vážně a budou z toho špatní. A taky že jo!

Ale jak chcete argumentovat proti nadměrnému pití? To nejde. To byste museli prostě přestat pít. No já o tom raději přestal psát na fejsbuk. Ale třeba na tátovi - co si večer vždy naleje sklenku červeného a mámě sklenku bílého, a mě se zeptá, jestli chci taky - to bylo znát: přestal se ptát, jestli chci taky Fakt vtipný, poslední dobou. Ale zase se tomu nelze tak moc divit. Když si vezmu, jaký dobytčárny byly poslední zábavy ...

V úterý od rána do noci u práce, ve dvě jsem šel spát a ještě na stackoverflow narazil na grandiózní debatu, kterou jsem dobře hodinu a půl pročítal. A pak bylo půl čtvrté. No tak už tedy jdu spát. A ležím. Tma. Za okny fakt studená noc a brutální vichr. Poryvy a praskání namáhaných oken. Vrzání vrat u stodoly. Čtyři hodiny. Tma. Čtyři patnáct. Ležím a zírám do stropu. Na jednom boku. Na druhém. Půl paté. Vůbec se mi nechce spát. Sakra! Naši ani ne za dvě hodiny vstávají ... nemám se na to vysrat a jít k pc? Půl paté proboha a já nemůžu usnout! A pak začal někdy o půl desáté řvát budík.

A pak zase 16 hodin u pc, po půlnoci do postele a místo čučení do zdrojáků na monitoru čučení do zdrojáků v knížce.

A dnes dalších 16 hodin, jak jinak.

"Chceš se přepracovat? Vyhořet?" ptal se parťák.

Musím se začít hýbat. Lehké protžení a pár kliků nestačí. Odřené klouby na rukou.

Bilantaine 2010

Fri, 31 Dec 2010 19:01:00 +0100

Měl bych pracovat, ale nebudu. Dnešek je celkově dost rozháraný den, tak se nebudu snažit ho v závěru napravovat. To zase byla včera pijatika ... nevinné začátky a fatální konce, klopýtání k domovu o půl třetí v mínus patnácti stupních. Taky jsem s tím mohl počkat na silvestra .

Leden
Poctivého sněhu bylo, co si budeme povídat. A tak zatímco obec pomalu zapadala, já seděl od rána do večera u pc a buď pracoval, nebo psal diplomku. Něco málo jsem už měl, ale ta hlavní práce teprve začínala. Sněžilo a sněžilo, já řádil na silnici, protože na sněhu mě to fakt baví, jednou jsme se v bandě sešli i za domem a sáňkovali, večer pak u toma hráli "město jméno zvíře věc" nebo jak se tomu říká. Složil jsem poslední zkoušku z posledního předmětu (jedna návštěva Prahy) a studentský život se pomalu chýlil ke konci. Dokonce jsem se odhlásil z kolejí - v lednu jsem tam byl snad jen ten jeden den.

Únor
Práce jak na kostele, pořád. Ale celou zimu jsme se odreagovávali na skvoši, na který jsme jezdili někdy i třikrát týdně. Jinak bych fakt jen seděl u pc. Rybářská banda pořádala regulérní zabíjačku, které jsme se také účastnili, ale jinak se toho v únoru moc nestalo. Z koleje jsem se odstěhoval, byl na přeplněné ochutnávce vín, šli jsme na ples ...

Březen
Březen začal - světe div se - prodlouženým víkendem na horách . Po dlouhých letech od lyžařáku jsem stál na lyžích, ale nebylo to tak zlé. S ivonkou jsem se samozřejmě nemohl srovnávat, ta v mládí jezdila málem profesionálně. Fajnové dny v Branné v Jeseníkách, s našima a rodinou tety. Půlka diplomky pomalu napsaná, vedoucí spokojený, ale konec dubna se rychle blížil. Určité vzrůšo znamenala návštěva vinného sklípku v Mutěnicích, ale to pro mě bylo těžké zklamání. Pomalu se přestávalo jezdit na skvoš, pohyb obstaralo dělání dřeva v lese. Na konci měsíce jsem absolvoval den v Brně na dvou pracovních schůzkách ohledně směřování eshopů a celé si to prožil s lehkou horečkou, zajímavý zážitek . Tři čtvrtiny diplomky dopsány, právě včas, začínalo jaro.

Duben
Po tuhé zimě konečně krásné jaro. Psala se diplomka, práci jsem kvůli tomu moc nedával ... ale nebyl to rozdíl, pořád jsem seděl u pc. Ivonka oslavila narozeniny s bandou u nás u krbu, v nějakých pěti stupních. Jednoho dne jsme se také domluvili a vyrazili na kolech ale v pěti lidech kolem přehrady na pivko, to byl taky fajn výlet. A pln krásných vzpomínek z mládí jsem vzal ivonku do údolí říčky Doubravy, ale to mě tedy moc nenadchlo. Asi jsem si ty vzpomínky přikrášlil Opět jsem se jednou otočil do Prahy, do státnic mi toho dne zbývaly přesně dva měsíce. Chodili jsme docela často rybařit na rybník, dělat dřevo do lesa, ... začali jsme také jezdit na kole, protože jsem ivonce k narozeninám koupil nové a při pohledu na ten krásný stroj začal uvažovat o koupi nového kola i sobě. Jako odměnu za inženýra.

Květen
Květen už byl divoký ... diplomka vytištěna a odevzdána, do státnic zbýval měsíc. A tak jsem se začal učit, ale nejdříve bylo nutné oslavit Hágenovy narozky ve Rtyni v podkrkonoší. S ivonkou o to byl pěkný fajt, absolutně o tom nechtěla slyšet, takže to bylo pár tichých domácností ... ještě kdyby si to Hágen nenaplánoval na víkend, kdy se u ivonky malovalo a pokládaly plovoučky. Jak na sviňu! Takže místo učení dva dny hektické práce, aby se to stihlo v týdnu a já mohl v pátek vyrazit vlakem vstříc neznámému. A byla to pařba jak zamlada! Snad do šesti do rána za dejvidova tucání, skákání do ledového bazénu, klouzání po trávníku ... pak hodina spánku a ačkoli to byla víkendová akce, já spořádaně vyrazil na vlak domů, jak jsem ivonce slíbil. Taky pěkná odyssea na celý den, jel jsem snad pěti různými vlaky A místo, abych se začal učit, tak jsme další víkend strávili s rybářema na Vranovské přehradě.

Červen
A už to bylo tady, státnice. Aby toho nebylo málo, tak hned po Vranově se mi v pravém oku objevila malá zraková vada, obvykle provázející onemocnění, které je běžné po šedesátém roku života. No super ... a tak jsem se učil a učil, venku dva týdny pršelo a byla zima. Víkend před státnicemi se pořádaly rybářské závody pro děti, což byl den prosluněný jak víno, pak grilování pstruhů a voilá, v noci 39 stupňů horečka. Takový stav, že jsem už nemohl ani mluvit, ani zvednout ruce. A čtyři dny do státnic ... ale druhý den ráno jsem byl v pořádku. Zajímavé. Ale celý týden mi pak bylo mizerně, nechutnalo mi, pořád ve stresu a noc před státnicemi byla úplně příšerná... ale pak už jsem byl inženýr a bylo to fajn . Lehce jsme to zapili během víkendového hlídání domu, kdy se zase spustilo nejsilnější krupobití, co jsem kdy zažil. Trávník zasypaný 2cm kroupami. Celé dny jsem pracoval a prokládal to ježděním na kole. Ta radost z pohybu mě přesvědčila, že si nové kolo opravdu koupím. A začal jsem ho hledat. Na konci června se odbyla promoce (kdybych měl červený diplom, tak bych ji celou zahajoval ... uff) a také jsem zjistil, že mi při sekání zahrádky usekli kaštan. Ach jo. Z toho jsem byl fakt špatnej ... jeden kmínek dočista, druhý do dvou třetin. Ošetřil jsem ho a roste dál.

Červenec
Léto a nové kolo, které jsem po složitém vybírání konečně koupil a začal pořádně jezdit. Jeden víkend jsme u ivonky hlídali strejdovi dům s psíkem, rodinný život jak má být. A pak odjeli k moři, do Brely v Chorvatsku. Cesta tam byla akční - nejdříve u Vídně nějaký defekt na autobusu a nakonec objíždění celého pobřeží, až nás konečně po 19 hodinách vysadili u apartmánu. Ten se mi moc nelíbil (výhled do protějšího domu), ale člověka to pak přejde, když se vypleskne k vodě ... a žili jsme si tam jak lordi! Obědy, večeře, po hospodách den co den, lehátka na noční pláži s obsluhou z blízkého baru ... luxus největší. Užili jsme si to náramně. A tradiční návrat do deště a 15 stupňů

Srpen
... byl zvláštní. Ivonce pro krátké nemoci zemřela teta (sestra mámy), takže ... co k tomu napsat. U nich to byl jen smutek a žal, půl rodiny na práškách, propršené dny a sychravo během jejího pohřbu. Já jezdil na novém kolo, na garančku si také dojel, což byl jeden z fajn výletů s kluky. Pak naši odjeli na dovču a týden jsme opět hlídali dům doma. Večerní posezení u krbu, kdy přišli snad všichni, s kým se vůbec stýkáme, nějakých třináct lidí. A pak se odjelo do Norska na ryby. Dva dny cesty tam, sedm dní na malé loďce ve fjordu, dva dny cesty zpátky. Bylo to tam naprosto super. Vstávání v sedm, v osm na vodě, déšť nedéšť, zima nezima, ve dvě zpátky, oběd a krátký relax, filetování tresek, a ve čtyři na vodu a kolem osmé zpátky. Každý den. Úžasné.

Září
Celý první týden jsme ještě pluli kdesi v Norských vodách. Podařilo se mi chytit životní úlovek - tresku 92 cm - a vyhrát tak rybářskou soutěž . Vzhledem k tomuhle výletu jsme letos s ivonkou už nikam jinam nevyráželi. Ochladilo se, podzim přicházel v plné síle, za domem řvala cirkulárka a já se litoval, jak už na kolo letos nesednu. A pak najednou přišlo druhé babí léto a já s kolem lítal kolem vesnice, po lesích a loukách, lesních cestách. Také jsem zase jednou dorazil do prahy, na koncert Davida Guetty - první koncert v životě. Byl to nářez!

Říjen
To teprve přišlo to úžasné podzimní léto, kdy začínal každý den modrým nebem, dokud slunce nezapadlo. Hnal jsem kolo po zlatém listí lesními cestami a fotil a natáčel okolí obce, které jsem také věnoval novou verzi webu a to mi opět vlilo krev do žil jej naplnit novým obsahem. Každý den nebylo hezky, ale tenhle říjen jsem si opravdu užil ... vycházky do lesů s ivonkou nebo s klukama, vyjížďky na kole až k umrznutí, pořád něco. A už mi bylo 26.

Listopad
Výjezd do Kolína za klientem, zpátky rovnou do Brna kvůli jinému projektu, a pak už jen práce a práce, venku nebylo moc co dělat. Proběhla další rybářská zabíjačka a večer se šlo na zábavu, která byla doslova EPIC! Sestra se tam sťala jak dobytek, vojtu museli odnést na zádech, dj doma ani nedošel do postele a usnul na botníku ... několik dní jsme dávali dohromady všechny střípky a smáli se a smáli . Týden nato měl dojet Hágen se svojí jeskyňářskou bandou, aby u nás přespali po prolejzání nepřístupných jeskyní, ale nakonec mu odpadli oba kluci a tak jsem sebral odvahu a vydal se do podzemí místo nich. Neuvěřitelný zážitek! Plazení se puklinami, sestupování po lanových žebřících škírkami kamsi do hlubin, tma a bahno, jen světýlka čelovek ... nejúžasnější zážitek tohoto roku! A klaustrofobii očividně nemám. Hned ten večer se šlo opět na zábavu, mysliveckou "poslední leč", která se ovšem s o týden mladší zábavou nedala srovnávat. Škoda.

Prosinec
Prosinec jsme zahájili malováním jednoho patra domu, což byl víkendový záhul jak sviňa. Já jen pracoval, buď doma, nebo u ivonky - to už jsem si k ní taky koupil 24'' monitor, konečně. A pak nakupování vánočních dárků, práce práce práce, štědrý den, práce ... vydal jsem novou verzi RS2, tak jak jsem slíbil.

A to je asi tak vše. 2010.

Tak čerstvé a voňavé!

Thu, 23 Dec 2010 12:08:00 +0100

Ono to není ani moc znát, ale tento blog nyní běží na nejnovějším redakčním systému. Včera jsem si s tím celý den hrál, večer jsem pak novou verzi hodil všanc davům (těm je ale celkem v současném stavu k ničemu) a splnil tak slib, že to do vánoc bude. A mám klid. Teoreticky.

Je to pár chvil, co jsme s tátou slezli ze střechy, kde jsme měnili wi-fi anténu. Ta původní již měla době sedm osm let a začala stále častěji protestovat. Hodiny kvalitního internetu se střídaly s desítkami minut 50% ztrátovosti paketů a bylo potřeba to řešit. A tak jsem ještě v polospánku ráno vyrazil pro novou anténu a pokyny co s ní, vypůjčil si i krimpovací kleště s pár koncovkami a hurá na to. Protáhli jsme síťák, já poprvé v životě nakrimpoval koncovku a skrz mlhu jsme namířili anténu směrem, kde jsme tušili vysílač. A internet frčel jako za mlada. Když jsme před rokem či kdy anténu přemisťovali z rohu domu na střechu, tak nám to zabralo půl dne (bez legrace).

A vánoce mohou začít. Odpoledne objíždíme příbuzné, večer pojedu k ivonce a zítra veget ... a pak sobota veget ... a pak neděle veget. Fakt se docela těším. Doteď mě ten vánoční čas moc nezasáhl, a to už mám všechny dárky zabalené