Junova reality-show

V mezidobí

Wed, 22 May 2013 09:06:00 +0200

Tedy mezi ránem a obědem, respektive mezi ukončením práce na jedné věci a rozhodnutím, do které se pustím nyní. A protože tohle rozhodnutí dost často vyústí v proklikávání internetů, tak nyní těch několik (desítek) minut rovnou zabiju blogískem.

Ségra je v Calgary. Exxon ji vyslal z Prahy na čtvrtletní stáž (?) do Kanady a nemohla si moc vybírat. Rozdíl je debilních osm hodin „vpřed“, čímž se úplně míjí s našima. Když máma přijde ve čtyři z práce, tak ségra do práce právě odchází (má osm ráno). Když z práce v pět přijde, je u nás po půlnoci. To jen já se s ní každé ráno vtipně potkávám na Facebooku, protože o té půl šesté, kdy s kafem sedám k PC, má ona půl desáté a chystá se do betle, takže si chvíli píšem a ona jde spát a já pracovat Časové zóny jsem vždycky bral jak jsou a nijak nad nimi nepřemýšlel, ale nyní jsem si uvědomil, že my tady v Čechách žijeme oproti ní vlastně „v budoucnosti“, že to není prostě jen časový rozdíl. Já jí píšu ve středu ráno tam kamsi za oceán do úterního večera. Vtipná představa.

Ve čtvrtek jsem ráno dojel za tátou a celé dopoledne jsme na štípačce štípali metry. Táta „hejbal páčkou“ a pomáhal mi pokládat polena do mašiny, a já kmital kolem všeho ostatního. Dokulit poleno ke štípačce, dostat ho na ni a usadit proti klínu, počkat na puknutí a sekerou se snažit přetnout všechny „vlákna“ držící dvě poloviny polena u sebe … a to samé s oběma polovinami, a štípy o ideální velikosti pěkně do teplech a skládat na vlečku za zády. A furt dokola, desítky děžkých polen, obrovský březový svině, co „vláskujou“ a je třeba desetkrát přetnout vlákna mezi polovinami, než to „vzdají“ a špalek se rozpadne … a až byla vlečka naložená, tak popojet o dvacet metrů a zase každou štípu do teplejch a skládat do rázu. A když byl dorovnaný, tak na něj do dvou metrů výšky natahat vlnitý plechy na zakrytí, a vyzvedat dvaceti kilový šutry, aby je neodfoukl vítr. Přeparkovat máňu s prázdnou vlečkou o pět metrů jinam, dvakrát ji naložit suchým smrkovým, a zase složit o kousíček jinde, aby se uvolnilo „prominentní“ místo pro právě štípaná polena a ty tam mohly dva roky schnout … opičárna. A opět natahat plechy, nazvedat na ně šutry … Když už jsme montovali zazimované čerpadlo zpět na jeho štont u studánky, a táta šel pro jakýsi zapomenutý šroubek, tak jsem si jen lehl do vyoké trávy a koukal na nebe. A říkal si: „Kdy sis takhle za posledních deset let jenom lehl do trávy?“ Byla to nádhera … a pár minut na to svědění na ramenách a osypaný biceps. To jako jsem za tu dobu zalergičtěl na trávu? Nenapadlo by mě to, kdyby s tím nemívala problémy ivonka … nevzpomínám si, že bych s tím měl jako kluk problémy. Navečer pak přijela ivonka s jejicho a posedělo se pod pergolou až do devíti hodin, a pilo se a jedlo a vykládalo … ale na to, proč se naše rodiny sešly, tedy plánování svatby, došlo až pri odchodu Ale ivonka to má stejně všechno vymyšlené a zařízené a rodiče se jen vezou

V sobotu se jel memoriál. Ivonka nemohla kvůli pohotovosti z domu, janys se moc netvářil a když už, tak by jel dlouhou trasu, která je mi u prdele, protože si chci objet milovanou přehradu po krátké trase a fotit. To zase pojedu sám samec samotinký? A stejně mělo být hnusně. Ale když jsem v sobotu v 8:55 otevřel oči a vykoukl z okna, tak bylo hezky – navzdory šumění deště někdy v noci. Sakra teda. Že bych tedy houpl na kolo, dojem 13 kilometrů domů a tam se teprve postavil na „start“ okruhu kolem přehrady, a poté zase dojel až sem? To by šlo, ale nestihnu se ani najíst … a co, kurva, přece nechcípnu! Do kapsy jsem strčil balení hroznového cukru a šlápl do pedálů. Ráno se probouzelo, příroda voněla po dešti, pneumatiky svištěly po asfaltu… janys jel samozřejmě delší trasu, ale mě nezviklal a sám jsem si vyjel na tu kratší stejně jako 95% dalších účastníků. Chtěl jsem fotit přehradu a cyklisty, abych měl nějaké „novinky“ na obecní web. A tak jsem předjížděl spolujezdce, zastavoval a fotil, a znovu předjížděl ty samý lidi, a zase fotil, dojížděl je, nechal se pouštět a pak zase zastavoval… jak u blbejch Na prvním checkpointu jsem oklopil půl litra koly (každých 15 kostek cukru dobrejch) a vyrazil na Veselej kopec, který dělá z mužů borce a z žen chlapy a vyšťaveně po dvaceti minutách stanul na nejvyšším bodě trasy. A pak uhnul z trasy a bahnitou lesní cestou se brodil ke kouzelné louce, na jjímž vrcholku plném divokého kvítí a zakrslých křovin se mi otevřel pohled od údolí přehrady … mám ji jako na dlani, vysoko pod mraky, shlížím do údolí Svratky a příkrých kopců svírajících její tok, a mezi nimi jezero vzduté uzounkou betonovou hrází… a pak už se moc nedivím lidem, co nechápou, jak pod ní můžeme klidně spát. Z tohohle pohledu je to obzvlášť zneklidňující Vrátil jsem se na trasu a na druhém checkpointu (správně na brutálním kopci) klopím dalších patnáct kostek cukru a jedu dále, stavuji se za tátou v práci a pak za mámou domů. Nakrmila mě, já jí pošteloval Skype, aby si o víkendu mohla volat se ségrou a snesli jsme po schodech náš letitý citrón na jeho letní místo pod domem. Taky akce hodná nebojácných chlapů. A vyrazil jsem za ivonkou, lážo plážo posledních 13 kilometrů. Dobré to bylo.

Víkend jsme zakončili rybolovem při večerním slunci, kdy jsem ivonku porazil 5:2 na pstruhy. Dnes bude další kolo.

Včera jsem vyjel opět na kole domů, táta chtěl poštípat zbylé – největší – metry. U toho jsem samozřejmě nesměl chybět, obzvlášť proto, že by mě musela zastoupit máma, kdybych nedojel. A tak jsem se s těma kurvama mamutíma pral a ťal do nich jak Stalin do soudruhů, až nám nad hlavami hřmělo. Přišla bouře, přijela ivonka, popíjeli jsme doma kávu, a já se hodlal svézt s kolem s ní – do auta ho nacpu v pohodě, jen toho štráchání, než ho tam napasuju. A když venku ani nebyla po dešti moc velká zima, a silnice suché, tak jsem se stejně rozhodl jet na kole. A vyrazil. A mířil na fotbalku na pívo. Patnáct kilometrů. Kolem řeky po toku (= dolů). Tak jsem lehl na řidítka a šlápl do toho, a zajel heroický výkon, kdy jsem patnáct kilometrů držel na nejbrutálnějších širokých terénních pneumatikách průměrnou rychlost 30,6 km/h. King, Ozzi, kurva king

Tož a nyní zpět do práce …

Ticho před bouří?

Fri, 10 May 2013 12:49:00 +0200

Žádné dráma, jenom v Čechách od rána chčije a sem na Moravu to má dojít. Ale zatím svítí slunce a jen se zvedá vítr. A zítra máme dětské rybářské závody a to to tu asi propukne naplno. Asi to nebude taková pohoda jako dříve.

Před třemi týdny jsme s ivonkou malovali pokoj. Vymalovaný byl už dlouho, a v posledních letech se do malby u stropů a za skříněmi pustila plíseň. Drobné tečky přerostly v hrůzy, na které jsme my byli zvyklý, ale neznalému by vyrazily dech. Jeden den se odsunul nábytek, vše vyšplíchalo savem, a my šli spát k staromódní babičce. Ta moje představy vtipně překonala hned záhy, kdy se nás cca v deset večer přišla potichu zeptat, jestli máme dost polštářů pod hlavou. Hm Ivonka chodila do práce, já se známým malířem dva dny úřadoval a pak čtvrtek pátek doháněl práci. Pokoj je nádherný, nábytek trochu odsunutý od stěn (aby dýchaly), vyházela se spousta bordela, co si tu ivonka všemožně syslí … úspěch.

Týden nato byly čarodejnice, kdy se nic velkého nepořádalo, poseděli jsme do noci na fotbalce a pravda, nebáli jsme se toho. Co si vzpomínám, pivo, pivo, pivo, becher, becher, pivo, becher, rum, a navrch půl litra vína v noci pod třešní uprostřed zahrady. A prvního, ve středu, na Prahu! Sestra byla druhý týden v Thajsku a my jeli k ní na byt, postarat se o kytky a povýletovat po Praze. Vzali jsme to přes Pardubice a nabrali Dana, který nám slíbil schovat auto v garážích pasáže kousek od bytu, kde dva roky pracoval. Prošli jsme s ním kousek Prahy, na Olši si dali plzeň a večeři a na bytě padli do postele, ráno nás čekal Karlštejn. Dorazili jsme tam vlakem, zamraženým mokrým dopolednem vylezli až na horu, kde nás jedna srbská držka předběhla ve frontě, že jí „na jižní spojce stojí čtyři autobusy výletníků, co mají revervaci, kterou už nestihnout…“ atd atd … bylo mi to relativně jedno, měli jsme cca 40 minut čas do další prohlídky, ale přesto bych těch 24 minut ve frontě využil jinak. Třeba s pivem v ruce! Prošli jsme si hrad, já si osvěžil znalosti mapy cs_karlstejn.map a posilnění jsme jeli zase do Prahy. Ivonka si zalezla do postele, já si musel sednout k vyřizování mejlů a večer jsme vyrazili za Danem, Ondrou a Jakubem (mí bývalí spolužáci) do Tlustý koaly. Střídmý večer se samozřejmě protáhl až do půlnoci, neb si jeden netroufl tamním drsným servírkám říct něco jako „Další pivo už nechci“ tak, aby ho z toho nepíchlo v děloze. Jemným poprcháním jsme se tedy blížili k bytu, a po vystoupení z posledního autobusu zkušeně přešli správnou ulici a mířili pěcho ven z Prahy a vůbec nám to nebylo divný, že těch padesát metrů k bytu jdeme už deset minut V pátek nebylo o moc lépe, ale do ZOO jsme stejně vyrazili a byli tam až do kdoví kdy… medvědi, sloni, gorily … sice jsem pořád dělal ofuky, jak se mi tam nechce, ale bylo to tam fajn. Únavný, to ano. Dokonce byla taková zima, že jsem si nedal ani pivo. To až na Olši nad svíčkovou, která mě dokonale uspala. Z toho mě vytrhl telefonát Dana ohledně odjezdu a začalo balení a scuk u garáží, kde jsme vyzvedli auto, u bytu naložili saky paky a vyrazili z hlavního města na východ – že Dana s Katkou vyhodíme tam u nich a někdy v noci dojedeme domů. To se zvrhlo v přespání u nich na chalupě, noční procházku temnou obcí a ládování trekového kola do kufru oktávky tak, aby v ní i poté mohli jet čtyři lidi Což se podařilo V sobotu ráno jsme ještě pomohli Danové mámě nasoukat na půdu překážející dřevo a vyrazili jsme dál, na langoše na Lichnici a pak už rovnou domů.

V sobotu jsem posekal trávník kolem domu, spálili jsme větve z hlohyně a jabloně, a s takto hezky udělanou žízní se šlo na čtyři pískovnu. Z neděle si nic zajímavého nepomatuji, a to se snažím. V úterý přijela sestra z Thajska, tak se popíjelo doma (v sobotu či kdy zase letí na čtvrt roku do Kanady, pro změnu), ve středu jsme jeli do Brna nakoupit ceny na dětské závody a včera jsem si užil zabití, kuchání a čištění cca 75 pstruhů, kteří se budou dnes na ony udit. Chtěl jsem vyrazit i na kolo, ale taky tu mám dřevo na štípání, a blíží se ten déšť … a já tu zatím sedím a datlím blbosti do blogu. Ale jednou za čas je tomu třeba

Po konci dlouhé zimy

Tue, 16 Apr 2013 19:54:00 +0200

Vzpomínáte, jak byla zima na začátku roku 2013 dlouhá? Velikonoce připadly přímo na apríla, prvního dubna, a napadlo sněhu, že jsme se s ivonkou k Balcarce přibližovali vyloženě sněhovými pláněmi a v jeskyni bylo tepleji než venku. Na parkovišti jsem ani nemohl zaparkovat na vyhlédnuté místo, protože tam bylo 15 čísel sněhu a jak jsem přibrzdil, tak už jsem se nerozjel. Teď je polovina dubna a dá se říci, že zima skončila minulý týden. Kolo jsem v poslední týdny vyměnil za pomáhání v lese, ale nyní jsem dva dny po sobě vyjel a to dokonce jen v tříčtvrťákách.

Les … tátovi bude 57, dře celý život a udělat ve dvojici s lehce mladším bratrem každé jaro 50 kubíků dřeva, to už začíná být nad jeho síly. Tedy, síly stačí, ale jednu ruku má z minulých let pochroumanou od výbuchu kompresoru, a druhé rameno ho začalo bolet tak nějak z ničeho nic, ale bolí ho jak sviňa. Zánět šlach? Zánět kloubu? Místní ortoped je příbuzný a nechce se mu k němu jít, protože ten mu nakáže klid a odpočinek, ale ty kubíky dřeva nepočkají, takže doktor ho týden nato uvidí štípat metry nebo skládat vlečku dřeva … a tak ať se ivonka tváří jak se tváří (protože dávám lesu přednost před ní), tak když můžu, pomůžu. Ráno sednu na bus, dojedu domů tak akorát, abych si upil trochu kávy a pak do termoprádla, roztrhaných džín, čtyř vrstev oblečení a hurá promrzlou máňou do lesa. Nikdy, ještě nikdy jsme na lese nepracovali ve sněhu. Týdny zpátky byl táta nervózní z toho, jak už se do stromů natahuje voda a je třeba je pokácet co nejdříve, jinak budou zbytečně mokré a pořádně neproschnou … a stromy se pokácely, a na měsíc na ně napadl sníh. Máňa si to údolím uháněla po sněhu ledu, zmrzlé hlíně, ve filcákách jsme se brodili sněhem a chvilka stání na místě a už mi mrzly paty … zážitek. Opravdu. Tak to není každý rok No, ale především se snažím být k dispozici pokaždé, když mohu. Vojta už toho v lese dvě sezóny moc neudělal (prakticky nic), domů ho to moc netáhne a dělat tam na dřevě také ne, a tak jezdím „v druhém sledu“ jen já. Ale to je mi jedno, dřu tam, abych ulevil tátovi, a víc neřeším (narozdíl od našich). A tak dřu. Jak kůň. Osekávání padlých stromů sekerou, co jsem tátovi kdysi koupil k vánocům a dělám s ní sám (a je to úžasný švédský nástroj od husqvarny), zatímco on se strejdou jedou s pilou… nebo likvidování větví, co po nich zbyde. Stahování stromů a metrů kdesi z kopce, aby tam o týden později nemuseli chodit oni. Naposledy vytahování kmenů do svahu Máňou, kdy strejda jezdil s traktorem, táta pod svahem zapřahoval ocelové lano, a já jej nahoře zahákával k traktoru, nastavoval řetězem, odpojoval vytažený kmen, odpojoval jej od traktoru, běžel s druhým koncem zase ze svahu dolů k tátovi a pak zase nahoru, abych druhý konec připojil k traktoru, odpojoval vytažený kmen a druhý konec od traktoru, aby mohl přijet zpátky … pot mi tekl do očí, že jsem chvílemi ani neviděl, ležel na studené zemi pod ocelovým nebem a „jen byl“ a popadal dech. Ocelové lano jsme nakonec i přetrhli, a to mi ztuhla krev v žilách, protože to bývá fatální nehoda … a taky se třicet metrů dlouhé lano odstřelilo až k traktoru, ale strejdovi nic neudělalo. Ale těch pár sekund, než mi bylo jasné, že je vše ok … ty za to kurva nestojí. Napružené ocelové lano dokáže přeseknout chlapa vedví, respektive rozseknout zezadu řidiče traktoru, co jej má zapojené. Fuj.

No a tady u ivonky oslavil děda osmedástiny, popili jsme dvacetipěti letou slivovici a teď už týden jezdí do lesa, kácí smrky a o víkendu budeme dělat na tomhle dřevě. Co by ne, průpravu na to mám

A proč to píšu? Pro sebe, jako vždy. Jen mě k tomu tentokrát přikopl hágen odpoledním telefonátem, ale už pár dní jsem se na nějaký zápisek chystal… protože dny, týdny i měsíce letí. A to jediné zajímavé z mého života je práce v lese, projížďky na kole (včera první držka, dnes první zabloudění v temném lese) a … víc mě nenapadá.

Možná jsem ani nestihl zmínit, že se v srpnu žením. O tom třeba příště

Všechno je jednou poprvé

Thu, 14 Feb 2013 08:17:00 +0100

… třeba jako první pracovní pohovor.

Na lehkém třídním slučáku mezi vánočními svátky (lehký = jen večer v hospodě, nikoli víkendová chata a hustokrutopřísná pařba) jsem se nepotkal s Lukym, protože ten došel později, kdy já po třech hodinách jako nepijící řidič odjel. Ten mi pak napsal z práce, že je škoda, že jsme se minuli, a že právě u nich ve firmě všechny obesílají inzerátem, že shánějí grafika a jestli zaměstnanci nemají nějakého známého, co by to splňoval. Tak mi to přeposlal. Tohle nebylo nic pro mě, ale pracuje tam už i další spolužák, a tak jsme o tom po mejlech chvilku podebatovali a hlavně ať mi klidně další nabídky posílá dál, třeba tam pro mě něco bude. Začátek roku byl na práci fakt slabý, přitom se mi letos sejdou pěkné výdaje, a na náladě to nepřidalo. Že by byl čas seknout s tímhle příštipkařením a raději nastoupit do mezinárodní IT firmy? Ivonka na Brno jezdí každý den, vstávám s ní v pět tak jako tak, takže by to velká změna nebyla. Ale finanční určitě.

Po dvou týdnech napsal znovu, že shánějí specialistu na Javu. Zasmál jsem se, přeposlal mi další inzerát na BI specialistu, to už jsem zauvažoval, co a jak, ale specialista na to po dvou semestrech na vejšce také nejsem. Luky není z oboru, takže to pro něj jsou jen různá cizí slova, a tak ještě přeposlal další jemu nic neříkající poptávku „PHP programmer part-time“. A fuck, řekl jsem si, to už je jiná. Přelítl jsem náplň práce i požadavky očima a viděl přesně to, co dělám už roky. PHP, HTML, MySQL … a fuck, řekl jsem si znovu. A ještě to skvělé „part-time“, kdy mi zbude dost času na moji současnou práci a klienty. Den jsem nad tím přemýšlel, a pak poslal životopis s všeříkající infromací „Work experience: 2004-now self-employer“. Ozvala se HR holka, pozvala na pohovor a pak si ještě vyžádala zdrojáky, na které jsem (slovy případného budoucího) „nejvíce pyšný“. Z toho jsem sklesle hodinu koukal na monitor a probíral se těmi svými bastly … něco jsem vybral, poslal, ale zdali to někdo zkoumal netuším.

A přišel den D a já jel klidně a vyrovnaně zasněženými pláněmi do Brna. Byl jsem spíš zvědavý než nervózní. Především díky neporovnatelně lepší situaci, než lidé mívají, a to že tu pozici „nepotřebuji“. Pracovní rok se zase rozjel, práce mám dost nyní a v blízké budoucnosti jsou také naplánované větší projekty, takže jsem pomalu i sám sebe přesvědčoval, že to případně ani vzít nemůžu … tedy jen zvědavost a lehké napětí, ale nikoli stres z rozhodujícího životního okamžiku.

Pocoural jsem se po Vaňkovce a když mi Nexus oznámil „Schůzka v 10:00, je třeba vyrazit, chcete-li tam být včas“ (love it!), vyrazil jsem. Chumelilo na mě a já netušil, co mě čeká. Začne na mě už recepční mluvit anglicky? Budou vědět, kdo jsem a co tam chci? Najdu vůbec správný vchod? Mega WTF byl příchod na recepci: „Dobrý den, jdu na pohovor do XYZ.“ „Pan Juneau, že ano?“ Wuuuut? To už holka na recepci podniku s 1000 zaměstnanců hned ví, kdo jí vejde do dveří? Samozřejmě tam asi měla seznam cizích lidí, kteří jsou ten den očekáváni, ale nečekal jsem to. HR holka si mě vyzvedla, zasmáli jsme se lehkému zaškobrtnutí výtahu (který prý dříve opravdu její kolegyni a účastníka pohovoru na dlouho uvěznil) a už mě obřím openspejsem vedla do mísnůstky pro pohovory.

Teď to přijde, teď mě rozeberou. Uspěju? Rozbrečím se? Vysmějí se mi jako neschopnému? Došel i budoucí vedoucí a začal můj první pracovní pohovor v životě

A byl fajn! Vše v přátelksém duchu. Nejdříve mi představili, co ta firma vůbec dělá, pak vedoucí představil, proč a na co shánějí nové programátory, a začal se mě vyptávat na moji pracovní historii, nástroje, co používám, a různé technologické věci. Popravdě mě hodně překvapil. V životopise jsem vypsal 8 let zkušeností s PHP a spol, a on se mě zeptá, jak bych mu popsal PHP, HTML, CSS a SQL a k čemu to je. Nebo k čemu slouží POST, GET a SESSION v PHP. Kde se získají data pro GET pole (v URL) … prostě tak strašně základní věci, které jsem chvílemi ani nedokázal přesně popsat. Říkal jsem si – v životopise jsem vyjmenoval někderé weby, které jsem naprogramoval – eshopy s milionovými obraty, portálové weby s tisícovkami uživatelů … a nyní mě zpovídá, jako by chtěl vědět, jestli jsem vůbec někdy viděl nějaký PHP zdroják alespoň z dálky. Zaráželo mě to. Pak lehce načrtl schéma databáze případné budoucí aplikace na rozdělování faktur mezi fakturanty v závislosti na tom, jak často spolupracují s kterými dodavateli, a nechal mě popsat, jak bych to řešil … což byla brnkačka a i on vypadal spokojeně. Jediné mínusy vycházely z toho, že celé roky pracuji naprosto samostatně a nemusím vůbec řešit nějakou kooperaci s více lidmi na jedněch zdrojácích, takže nemám zkušenosti s verzovacími systémy a spol., deployment řeším jednoduše přes FTP atd … zaostalé metody práce, řekl bych a jemu to bylo také jasné Po snaze o pár minut anglické konverzace jsem se červenal určitě ještě půl hodiny, protože co je mi platné, že mám PHP manuál a StackOverflow přečtené anglicky od začátku do konce, když mám výslovnost jak indická IT podpora (a stejnou gramatickou zmatenost). Tohle je jen o cviku, o nutnosti muset mluvit … mohl jsem se na to připravit. Ale jak jsem psal, jel jsem tam s tím, že si to jen zkusím, protože to vzít stejně nemůžu, neboť za a) už mám najednou dost práce, za b) mohl bych dojíždět jedině s ivonkou cca na sedmou ráno, a kdybych směl do firmy až třeba na devátou, tak bych měl problém, a za c) stejně mě nevezmou (neprogramuji dle současných trendů a těžko budou najímat někoho, aby ho teprve učili to, co každý druhý uchazeč už ovládat bude) … a najedou jsem si říkal – vzhledem k tomu, z jakých základních prkotin mě zkoušel, že bych vlastně mohl být vhodný kandidát. A s docházením do práce na sedmou by také prý problém určitě nebyl. „Pokud jde o platové podmínky, pak předpokládáme hodinovou mzdu X-Y Kč, vyhovuje vám to?“ „No, předpokládal jsem tak těch Y Kč“ (tedy tu horní hranici) – a oba si hned začali divoce zapisovat nějakou poznámku Je pravda, že to není žádná těžká palba, ale jak pak poznamenala ivonka, že kdybych tam byl na full-time, tak budu mít více než ona i víc než její nadřízená vedoucí laboratoře po dvaceti letech. „A to my tam rozdělujeme orgány a když uděláme chybu, tak nás zavřou!“

Vedoucí odložil s úsměvem papíry: „Fajn, já jsem spokojený, nic víc nepotřebuju“, a pohovor byl u konce. Za chvíli mi zase chumelilo za krk a já se celý optimistický vracel do centra.

Měl jsem tři hodiny do další – tentokrát pracovní – schůzky, takže jsem si sedl do rožku poloprázdné kavárny, vytáhl noťas a jal se hledat volnou wi-fi. Překvapilo mě, že všechny chtěly nějaké heslo, tak jsem to přestal zkoumat, připojil modil na USB, aby se mi příliš nevybíjel (noťas vydrží dýl), zapnul na něm wi-fi tethering a dojil mobilní data, která tam byla rychlejší než můj net tady doma A těžce moderně kavárensky pracoval za popíjení Colombiana Lungo. Koukám, že jsem ze svého 2GB limitu nevyužil ani 50 MB. Že já raději nechtěl levnější volání … a tak jsem si úřadoval, zašel si na oběd, dočkal se druhé schůzky a po třetí se sešel s ivonkou, aby si mohla koupit jakési barevné papíry a boty a jeli jsme lehkým sněžením domů.

Dlouhý a únavný den. Ale aspoň se zase něco dělo

Dnes jsem vstal tradičně s ní za tmy, ale kdo by taky spal, když se mu zdá o tom, jak se jakási „pouliční“ debata o jaderném palivu uprostřed obce zvrhne v neodborné zacházení s vyhořelou palivovou tyčí a nejbližší okolostojící se začnou běchem chvíle rozpadat. Co je mi pak platné, že v hrůze couvám pryč, když vím, že jsem právě dostal takovou dávku záření, že jsem prakticky mrtvý. Hrůzou jsem se probudil ještě před budíkem a nadával si „Blbče, už raději neusínej, copak máš tohle zapotřebí?“ Ty pocity hrůzy a děsu ve snech jsou protivně autentický. Ale čeho se bojím … po několika rozhovorech vím, že na kole přojíždím místy, kde místní uranová žíla dosahuje až přímo k zemskému povrchu, takže tu krásně záříme všichni

Sníh venku drží, a děda včera nařezal metry dřeva na špalky, takže si dneska po obědě zase krásně zacvičím s fiskarskou, až se bude štípací špalek třást strachy. Aby ne, minule jsem ho rozštípl i s polenem … čím déle sedím u klávesnice, tím více bych se pak strhal při opravdové chlapské práci. Ať je to štípání dřeva, tahání klád v lese, házení lopat písku do míchačky … v březnu to začne! Už se těším do lesa. Ale těšit se můžu i na blízké věci – jako třeba jak si ty zasněžené lesy dnes projedu na kole! Ha!

Sobotní ranní káva

Sat, 09 Feb 2013 09:55:00 +0100

Zvláštní, jak mi sobotní ráno s kávou u počítače přijde po týdnu u počítače „idylické“. Jak to? No asi proto, že není moc co lepšího dělat. Venku jsou minus tři, ale řekl bych, že je zima až praští. Takže co venku. Ivonka odjela za Míšou do květinářství podrbat u jiné ranní kávy, já nanosil do kotelny denní dávku dřeva a nyní mám hodinku pro sebe. A tak ji věnuji počítači.

Ale ne ledajakému počítači! Pořídil jsem si totiž nový laptop. Starý Acer XY (střední třída), který zažil ještě koleje na Jarově a do dnešního dne sloužil bez jediného problému (protože nefungující kolečko na ovládání zvuku opravdu nepovažuji za problém, stejně jako nefungující mechaniku, kterou vůbec nepotřebuji) mi už přestával výkonově stačit. Jestli tam byl nějaký 2GHz dvoujádrový procesor? A RAM, kterou jsem sice postupně doplnil na 4GB, ale 32bitový systém se odvážil používat jen 3GB? Spouštění Photoshopu na půl minuty čekání, otevírání složitých PSD souborů také, pak jeho minimalizování a otevření jiného programu (takže se Photoshop „nastránkoval“ z RAM na pevný disk, a potom zase jeho pomalé obnovování z disku …) Po těch pěti letech už byly i Windowsy zanešené vším možným, a než bych to reinstaloval a vše instaloval znovu, to už bych si opravdu raději koupil nový laptop. A tak jsem o tom začal vážněji uvažovat a nastalo martýrium „jaký a za kolik“. Víc jak 25 tisíc jsem do něj dávat nechtěl, ale podmínky jsem měl jasné – 8GB RAM, pokud možno (malý) SSD disk pro rychloobrátková data, Intel procesor libovolné rychlosti, ovšem řady i7, disk libovolně nad 500 MB (které jsem doteď na starém laptopu nestihl zaplnit), a minimálně dva grafické výstupy, abych konečně mohl připojit dva monitory. A hlavně! BEZ TÉ POSRANÉ NUMERICKÉ KLÁVESNICE! Já ji na laptopech úplně nesnáším.

Chvíli jsem hledal – čemuž se dal věnovat i celý den – a vykrystalizovaly mi laptopy Lenovo Thinkpad Edge E430 a E530. Myslel jsem, že zůstanu věrný Acerům, ale omyl. Delly se mi nelíbily, a tyhle dva konfigurací odpovídající Thinkpady vypadaly dobře. Vybral jsem menšího, bez numerické klávesnice a s horší obrazovkou (kterou mám v 99% času odpojednou) a vytáhl platební kartu

Den před přivezením jsme v Brně prošmejdili snad čtyři velkoprodejny s nábytkem, neboť jsem na stůl potřeboval dva stojánky na moje monitory, abych je měl výše. Neuvěřitelný problém! Takový kus nábytku se nevyrábí. Nakonec jsem v Kice či kde našel jakési moderní poličky na zeď ve tvaru hooodně roztáhlého obráceného písmene U, které stačilo jen na stole otočit a mám odpovídající dva cca 15 cm vysoké stojánky, na kterých mám nyní po jednom monitoru pěkně ve stejné výšce, a pod nimi dokonce ještě spoustu prostoru pro zastrkování všemožného bordýlku

Laptop přivezli, chvíli jsem ho koketně nechal bokem a pracoval, pak krabici otevřel a a po pár minutách měl nainstalováno … ach. Krása. Ta rychlost! Ten výkon! Hmm… škoda jen toho větráčku, problému, o kterém jsem se dočetl – jestli je mají Lenova nějak špatně nakonfigurované či co, no nevím, ale když přesáhne počítač nějakou teplotu, tak se větráček spustí na minimální výkon, ale už jede trvale. A to je slyšet. Na starém aceru jsem si mohl dělat svoji kancelářskou práci a ten byl úplně zticha. Případně se na chvilku zapnul, odvětral, a zase vypnul. Ale tady jede větráček pořád. No alespoň že nemám ty strašné problémy jako někteří jiní majitelé, že se jim větráčky zbláznily a vyloženě pracují „v sinusoidě“, tedy pět sekund pomalu, pět sekund naplno, pět sekund pomalu … a takhle jim zběsile vrčí pořád. S tím už se moc žít nedá. No chvilku jsem se kochal, ale instalaci a všemu hodlal věnovat až další den. A tak jsem od rána instaloval, nastavoval, přesouval stovky GB fotek a pracovních dat, a tak dál a tak dál. A pak se rozhodl trochu jej pročistit od desítek továrních programů, o kterých jsem vůbec netušil, k čemu jsou. Všemožné blbosti od Lenova, Intelu atd. Tolik odinstalací, že to laptop po jednom restartu nepobral, zasukoval se a nehodlal se spustit. Přihlašovací obrazovka, a pak už nic. Restart, okamžitě zase přihlášení, a nic. A půl hodině zoufalství mě napadlo vytáhnout baterku, a pak už restart proběhl jak měl, a systém najel. A roztočil se větráček. Vžžžuuuuum … VRRRRRRUUURURURURM ..... vžžžuuuuum … VRRRRRRURURURURURM … svezl jsem se do židle, jako by mi před očima zastřelili syna. Moje odinstalovací mánie „nějak“ rozhodila lenováckou konfiguraci a větráček se přepnul do „maniac“ módu. Večer. Po celém dni, kdy jsem nedělal nic jiného než instaloval a nastavoval. Po restartu se větráček zklidnil, ale jel pořád. Kdepak nějaký tichý chod. Žádné utilitky pro zjištění nebo nedejbože nastavení jeho otáček nefungovaly (E430 je asi nějakej jinej gang). A tak jsem seděl a říkal si „Stojí ti to za to, znovu to celé přeinstalovat?“ A stálo. Návrat do továrního nastavení, a znovu. Zdrceně.

Ale kupodivu mi zůstal disk D, který jsem si vytvořil, a přeinstalovalo se jen Céčko. Čekal jsem, že obnovení uvede i všechno na disku do původního stavu. Takže stovky GB fotek a práce nebylo třeba znovu kopírovat. Jen některé (a hodně) programy měly takový ten starý problém, že i když byli nainstalovány na jiném disku, tak po přeinstalování Windows se odmítaly spustit. A jiné, co se bez problémů spustily, zase Windowsy neznaly, takže chyběli v kontextových nabídkách, jejich přípony souborů nebyly rozpoznávány a podobně … a větráček? Vesele si hučel dál (tedy v normální úrovni). Očividně jsem vše reinstaloval kvůli ničemu, protože on prostě takhle bude hlasitý vždy. Hořce jsem se pousmál. Reinstal k ničemu nebyl, a jen z toho mám trochu rozdrbaný systém. A neodvažuji se odinstalovávat všechen ten lenovácký bordel, abych zase větráček nesplašil

Ale nyní jsem už těžce spokojený. Konstantně se točící větráček mi nevadí, ať si jede, stejně mám pořád nějakou muziku. Výkon čtyř jader je brutální, když si spustím v JpegResampleru zmenšení složky fotek, tak to seká čtyři fotky naráz jak Baťa cvičky, obrovsky se zrychlil i můj domácí server na práci, reloady webů jsem bleskové, práce s databází taky, Word se taky nespouští deset sekund ale jednu … no a dva 24 palcové monitory, že

Inu, to by byl počítač. Venku je sice kosa, ale na kolo mě to táhne pořád. Ivonka jezdí s kamarádkama cvičit, na TR-X či co, a já jen sedím u pc a maximálně štípu a nosím dřevo (ale zase když se velká fiskarska zakousne do sukatýho špalku … slast)… a tak mi ani to mrazivé počasí nevadí. Nakonec, ani bláto. To jsem si vyjel do lesa při oblevě, kdy slezl sníh a zůstal led. Půlku cesty jsem jel po ledu, druhou blátem, obojí opatrně – abych nehodil držku, nebo si při nějakém prošlápnutí nenahodil záda Pak zase slabých deset čísel napadlo, a bylo krásných ale pět stupňů tepla. Tak jsem se také sebral a vyrazil. Silnice byly mokré, mrholilo, ale já na kolo chtěl a vyrazil jsem. A do lesů, přes kopec, a tak vysoko, že tam už nemrholilo ale sněžilo! A tak se moje drapáky zakusovaly do neporušeného sněhu polňaček … nikdy jsem na sněhu nejel (vyjma krátké projížďky předloni na Štědrý den), a tohle byla neskutečná nádhera. Sněžilo, před kolem byla jen bílá rovina, protože v ní vubec nešly rozeznat nějaké hrboly, a v ideálně mokrém sněhu kola držely jak bejk, takže jsem nehrabal a šlapal nahoru. Jen sjezd na opačné straně kopce dolů byl horší, protože kola ujížděla na větvích pod sněhem a ten mi lítal od kol do botasek … ale liduprázdné lesy, ticho, klid, vyplašené srnky. A pak mi přední kolo ujelo na větvi, položilo se na (levý) bok, já se snažil to levou nohou ustát, ale hladká botaska taky podjela a já se ocitl ve vzduchu v saltu nazad s nohama i rukama nahoře. Dopadl jsem na záda do sněhu a zatímco kolo již dávno nehybně leželo, tak já ještě ujel po zádech jak obrácená želva dobré dva metry ve směru jízdy Nic se mi nestalo, sníh to všechno zachránil, ani softšelka neutrpěla. Naštěstí tam nebyl žádný kámen a helma byla samozřejmě taky na svém místě … no a o sto metrů dál mi podjela bota při tlačení kola na metrový kopeček, klekl jsem na koleno a roztrhl si super sportovní kalhoty proti větru a vodě za tisícovku. No kurva teda.

Včera – v pátek – jsem vyrazil znovu, ivonka jela cvičit a já budeu sedět doma? Co na tom, že jsou minus dva a půl páté na krku? Šlápl jsem do toho, a (vy)objel jeden kopeček. Dolů mě čekaly dvě možné trasy – prudká a rychlá a krátká, nebo pozvolnější, pomalejší a delší? Zima na xicht mi bude v obou případech, ale v tom prvním to bude trvat kratší dobu. Tak jsem jel tudy a za minutu, kdy mi mráz rozřezával obličej žiletkami i při pomalé jízdě jsem naznal, že čím dříve budu dole, tím lépe, protože pak si zastavím a nechám obličej prohřát – takže jsem druhou polovinu kopce sjel padesátkou a takovou bolest od mrazu jsem fakt dlouho nezažil. Rozmrzal jsem u přejezdu přes potok, za kterým se zdvihal krásný kopec do „Sedla“, ale vodu jsem si tentokrát netroufl přejíždět, a jel raději domů.

Poprvé na kole, poprvé na blogu

Thu, 17 Jan 2013 16:08:00 +0100

Silvestr zase dopadl. Kurva jak jsem starej, tak jsem blbej. Byla to náramná párty, ale na rok zase klid. Na fotky jsem neměl odvahu se podívat doteď. Ty z mobilu jsem smazal rovnou – ani jsem si nevzpomínal, že bych jím byl něco fotil. S djem se to taky víceméně vyvrbilo, finálně jsem s ním skončil a na svatbu ho nepozvu tutově. Sprosté slovo jsem smazal, protože kvůli tomu jsem nakonec psát nezačal.

Byl jsem totiž na kole! A tak budu asi držet loňskou tradici, že jsem něco psal jen o cyklistice. Při sezení u PC mě moc zajímavých věcí nepotká. Kolo jsem zašel zkontrolovat a když jsem překvapeně zjistil, že nestojí na ráfkách, ale je cca nachystané k vyjetí, bylo rozhodnuto. Ani ten mínus jeden stupeň mě neodradil. Zimní cyklo rukavice jsem měl, pod helmu natáhl čepici, na vánoce jsem dostal neprofoukafé „tepláky“, pod které už mi stačilo jen termo … pneumatiky jsem trochu dofoukl a vyrazil na vedlejší silnice mezi pole k Dopíčelní. První metry po ujetém sněhu byly takové koketně nedočkavé – jaké to bude? Bude to klouzat? Budu hrabat? Neujede mi přední kolo? Rychle jsem se s tím ale zžil, hrubé pneu se drželo a občasné podklouznutí nevadilo. Dokud tedy neujelo přední kolo, to už jsem si raději začal dávat pozor.

Původně jsem chtěl jet po rovince kolem řeky, jenže to bych držel nějakých 15–20 km/h a to už bylo na obličeji znát. Domů bych se vrátil s omrzlinami. Takže jsem odbočil do lesů, šlapat si pomalu na 2–3, hezky se zahřát a nemít strach, že mě ofoukne. A nakonec jsem to protáhl na 6 kilometrů, vyjel lesem do vsi na kopci a z ní sjel zase dolů. Vyjet nahoru – pohoda. Sjet dolů? Dost problém. Ani né tak po dvacetistupňové spojovačce mezi horní a údolní částí obce, protože na ni si žádné auto netrouflo a tak jsem si vesele brzdil na sněhu a opatrně sjížděl dolů, ale hned první odbočení na ujetou silnici mě řádně nakoplo k opatrnosti. Uježděný sníh plný štěrku vypadal solidně, ale houby leda. Štěrk tam byl jen na okrasu a vše bylo hladké a kluzké jako čistý led. Pro auto relativně pohoda, ale na kole celkem sranda. Neustále jsem zadní brzdou zkoušel přilnavost, až mi šlo zadní do smyku i poté, co jsem přestal brzdit. To už mi strach nahnalo, a čekal mě dobrý kilometr takové cesty. Nakonec mi nezbylo než jet úplně krajem a neujetým sněhem, protože co už bylo ujeté od auto, to bylo smrtelně kluzké. Pak už to šlo.

Jak jsem ale najel na hlavní tah a cca 300 metrů se vracel, tak jsem mohl opět umrznout. Jezdit po asfaltu vyššími rychlostmi ještě nějakou dobu nepůjde, ne když je pod nulou. A že by se mi chtělo shánět nějakou banditskou kuklu, to moc ne

Bilantaine 2012

Mon, 31 Dec 2012 10:10:00 +0100

Tak mi nezbývá než napsat desátý a poslední letošní zápisek … když už HGN minule komentoval, že je to jediná jistota v jeho světě (nebo tak něco), tak je to povinnost. Letos jsem na to zapomněl jako na smrt, na nějaké to zhodnocení roku, a nyní nemám čas. Za tu půlhodinu to asi nestihnu … ještě nás čeká polední silvestrovský lov na rybníku

Leden
Na nic si nevzpomínám. Tedy až na legendární silvestr u Toma na tehdejší chalupě, kde jsem řádil jak černá ruka, a to dokonce doslova, protože jsem si při odpalování pyra krutě popálil prsty (hojilo se mi to čtvrt roku). A ráno v osm jsem se rozhodl dojít pěšky domů k ivonce, což byl taky kurva nápad, protože se mě ožratý zbytek party vydal hledat a ve stejném stavu i řídil. No. Letos to bude jiné Ivonka nastoupila do práce v bohunické nemocnici a každý den dojížděla se vstáváním v pět ráno. Nic jiného si nepomatuju. Pracovali jsme na jednom kaprařském portálu, kdy jsem měl přes leden a únor o práci opravdu vystaráno. Na nic jiného čas nebyl.

Únor
V lednu a únoru mrzlo až praštělo, s bandou jsme se vydali na přehradu a procházeli se po desítkách centimetrů dunícího ledu. Chvílema to bylo opravdu o strach, když v ledu zapraštělo, až se celý zachvěl … můžeš vidět, že máš pod sebou třicet čísel ledu, které by se neprobořily ani pod traktorem, ale … ale. Když v něm pod nohama zaduní jak u Verdunu, tak si strachy ucvrkneš. Venku haldy sněhu, výlety k přehradě, ledové stěně … a práce a práce.

Březen
Sníh byl pryč, oslavili jsme to výletem na blízkou rozhlednu, já poprvé vyjel na kole … a dne 8. března mi bylo přesně 10 000 dní Kaprařský web byl spuštěn, práce ale moc neubylo. Na kolo jsem vyrážel častěji, na kopečky za domem, opět začala jarní lesní práce, olše a javory padaly jak sirky a pila vyřvávala dlouhé hodiny. Po několika letech přetékaly přepady přehrady, vděčný to cíl odpoledních výletů, s rybáři jsme u rybníka začali opravovat dezolátní klidový koutek. A především – po nevímkolikaletech jsem si pořídil (a slušně vyhandloval) nový telefon – Samsung Galaxy Nexus s 2GB mobilním internetem. Kvalita života se dost zvýšila, dobrý foťák po ruce, přístup na net skoro kdekoli … ty okamžiky, kdy se v hospodě o něčem dohaduje, a já vím do pár desítek sekund správnou odpověď. K nezaplacení

Duben
Jednoduché – buď v lese, nebo na kole po jarních kopcích, nebo u rybníka s rybáři. Na kole jsem začal zkoumat kopce taky kolem ivončina bydlení, neb jsem tu byl stále více a více – buď jsem mohl být sám doma, nebo u ivonky, neb ta dojížděla do své práce z svého domu a od nás to nepřipadalo v úvahu. A tak mi nezbylo, než důvěrně poznat všechny lesní cesty tady v okolí. A stálo to za to! V lese probíhala těžba topného dřeva, vyklízel se jeden státní svah od suchých borovic (samozřejmě se souhlasem hajného). Svah, který šel horko těžko i vyjít … nahoře jsem si zabřáhl na lano kládu(y), rozpohyboval je ze svahu a pak už jen běžel před ní, směroval ji do mezer mezi stromy a snažil se nenechat přejet … a pak zase výšlap nahoru … tohle byly největší dřiny posledních let, a to jsem netušil, co mě čeká na podzim. O velikonocích jsme s ivonkou prozkoumali jeskyni Výpustek – paráda!

Květen
První květen jsem s mirdou oslavil projížďkou brody svatojánského údolí, tak jako před rokem s Djem … ten se mě ale začal nějak stranit. Podivné. Krásné počasí v plné palbě, na kole jsem byl každou chvíli a Svratecká pahorkatina mi začínala říkat pane Ke konci se také chýlila oprava korunky, kdy jsem co dva týdny dojížděl do Brna k zubařce (už někdy od února). Ta nakonec konstatovala, že dvě vylezlé osmičky už také v hubě nemají co dělat, čekala mě tedy ještě tato sranda. Ale jejich extrakce byla fajnová, bezbolestná, a následné hojení taktéž. Paráda. Nejen práce v lese, ale i naplno betonování základů a stěn tátovy nové boudy. Stará plechová dosloužila, a tak se táta loni rozhodl postavit echtovní kůlnu. Pomáhal jsem mu, kdy jsem mohl, víkendy měl rozplánované na měsíce dopředu. Memoriál, narozeniny Marcely, expedice k borovici …

Červen
Zahájili jsme jej rybářskými závody pro děcka, já dál kroužil na kole tady na jihu, a domů k našim se vracel stále méně, „na návštěvu“. Hlavní ale byl zájezd do Snillfjordu v Norsku! Deset čistých dní rybolovu ve fjordu, kdy naše loďka masakrovala tresčí posádku jako ještě nikdy. Předloni se nám takto nedařilo. Dny byly krásné, moře klidné, filetovalo se dlouhé hodiny … ke konci mi to už bylo dlouhé a únavné, ale tak je to u mě asi se vším. Domů jsem se těšil, ale po týdnu bych se tam nejraději vrátil. Tentokrát jsem ani nechytil kapitální rybu. Předloni jsem ovládl soutěž, a letos se musel spokojit s cca 80cm treskou obecnou. Lepších lovců byla spousta, nemluvě o ivončině 95 cm tresce černé. Nejkrásnější rybě letošního lovu Táta zatím za dobu mé nepřítomnosti sám postavil celý krov boudy a chystal se na pokládání plechové střechy.

Červenec
V červenci nám grilování u nás doma přerušila těžká letní vichřice, která naše údolí zasypala kroupami, a u ivonky dokonce pokácela kompletně jeden les. Tehdy jsme ještě netušili, že v našem lese zařádila obdobně, a na zemi nám tam leží desítky smrků a borovic … a já s ivonkou, sestrou a mirdou vyrazili na Krétu! Tak nějak jsme to plánovali od zimy, ale nechali jsme to až na last minute, a pak to nebylo nic snadného. Ani financí nebylo nazbyt, a tak jak mirda čekal luxus v hotelu s all inclusive, my hledali něco levného a abychom byli všichni čtyři pohromadě. Ve výsledku jsme byli pěkně rozčarovaní opuštěným zapadákovem v Kokani Chani … relativní zapadlost jsme si vynahrazovali luxusními večerními hody na místních specialitách místo nějakého uni hotelového jídla. Příště ale s ivonkou zvolíme náš tradiční dovolenkový styl A po návratu opět kolo, vysedávání u rybníka

Srpen
S tátou jsme položili střechu boudy, a s ivonkou si udělali výlet do Prahy, kde nám sestra přenechala na víkend byt. Navnadila nás zastávka v Praze před odletem na Krétu, tak nás to táhlo zpět. Bylo to tam fajn. Já drandil na kole po okolí, objevoval zarostlé cesty i lesní pěšiny, ivonka dál jezdila do práce a já stále častěji vstával ráno v pět s ní, a pracoval, abych měl pak odpoledne bez výčitek volno. Boudě už zbývalo jen vybetonovat podlahu, což byla pěkná jednodenní šichta.

Září
Chodilo se relaxovat k rybníku, kde se pak odehrály i podzimní ženské závody. Na těch se mi podařilo ulovit kapitálního duháka 55 cm či kolik. Tři dny předem jsme také s ivončiným tátou připravovali 70 sivenů na uzení, od zabití, vykuchání, naložení až po vyuzení … dřina jak sviňa. A jejich nasazení bratři potom vůbec nebrali, takže favorizovaná ivonka si na zájezd do Paříže musela nechat zajít chuť a vyhrála holka, co hned přezbrojila na červenky a vyhrála s nimi Za sestrou toho dne přijeli pražáci, tak jsme jim čerstvě nalovené pstruhy ještě ugrilovali a byli velice pochváleni Dál jsem rajtoval na kole, a na konci září jsme se vydali do podzimního Adršpachu jako před lety. Nádhera. Krásná malá dovolená. V lese už měl také táta se strejdou nachystané dřevo z polomu na odvoz … jako by měl málo práce na boudě, tak musel ještě každý den s pilou do lesa a likvidovat katastrofu, a to tím rychleji, čím rychleji se blížil podzimní nečas a nesjízdnost jediné přístupové cesty. Pro Máňu se musela vykácet lesem cesta, aby mohla najet po čumáku vysoko do svahu, tam zapřáhnout za předek klády, a scouvat s nimi zpátky na louku. Tolik strachu jsem snad ještě nezažil … když už se jí zvedaly přední kola nebo se ve smyku štimovala neovladatelně mezi stromy… A i pro nás sjízdná cesta byla nesjízdná pro těžkou lesáckou techniku, dřevo jsme jim tedy museli svézt až do obce, kde už by si to naložili. A tak jsme ve třech lidech s pajcry a gravitací nakládali x-metrákové klády na vlečku a několikrát denně s nimi rachotili z lesa do obce. Tohle byly největší dřiny, co jsem kdy v lese začil. Odpoledne jsem se musel převlékat do suchého oblečení, neb jsem byl kompletně durch a stejné kvantum potu mě ještě čekalo … skoro za tmy jsme pak před domem skulovaly klády na asfalt, kdy se pak s duněním třásly skleničky až u nás doma. Ženský nemohli uvěřit, jak jsme je mohli na vlečku vůbec naložit. Fakt zážitky.

Říjen
Vyrážel jsem na podzimní kopce, do chladu podzimu. Moje jediné odreagování od práce. S tátou jsme vyrazili sklidit rakytník, ze kterého si naši dělají různé léčivé šťávy a marmelády, což byl taky dost punk zážitek Táta si také pořídil pětadvacítku zetora, kterého hned zagarážoval v boudě a už se těší, jak ho bude příští rok pucovat … snad na to bude konečně mít čas. Poslední projížďky na kole, poslední rybaření u rybníka.

Listopad
To už jsem dávno vstával nonstop s ivonkou, pěkně budík na 5:04 ráno. Práce se pak stíhalo hodně, ale už nebylo jak se odreagovávat, na kole jsem vyjel jen jednou. Vánoční jarmark, vánoční výstava, martinská husa … maximálně se vysedávalo po večerech po hospodách. Hlavní událostí bylo jeskyňaření s Danem a Katkou, kdy nás doprovodil mirda. Prolezli jsme Lopačem a minimálně já si to parádně užil, tohle bylo speleo podle mého gusta! Už se těším na příští rok.

Prosinec
Venku zima, na kolo jsem už nevlezl. Hokejistům jsme opět uspořádali zábavu, abychom mohli z výdělků platit ledy a zápasy, a i přes slabší start se i letos hezky vydělalo. Je to zajímavá zkušenost, stát od osmi do čtyř za barem a pak ještě dvě hodiny uklízet. Kolem hokeje se ostatně prosinec docela točil, na zimáku provozujeme při zápasech občerstvení, svařák s rumem tečou proudem, pořádání zápasu starých pánů se starou kometou, pak turnaj čtyř týmů s tradičně vyhroceným zápasem úhlavních soupeřů … skromně plánované vánoce se opět zvrhly v zápavu dárků. Dvacátého třetího jsme se sešli celé příbuzenstvo u babičky na příjemném posezení (a že se to dokáže zdramatizovat…). Tentokrát vše v pohodě, jen za okny dávno padal led a mě čekalo nějakých třicet kilometrů po ledovce. V takových podmínkách jsem ještě neřídil a s bourákem si to pořádně užil Přes svátky jsem konečně i trochu vypnul od práce a až na krátké výjimky sedím dnes déle u pc. Klávesnici jsem odvykl, musel jsem se rozepisovat

A silvestr … za pár hodin začne. Navzdory očekávání se nás sejde obrovská banda na dejfově chatě, dokonce i s Danem a Katkou, takže to bude stát za to. Sestru to naštvalo, protože ta odjela s pár kamarády do Orlických hor „protože tady asi nic nebude“, a za těch pár dní, co je pryč, se najednou vše domluvilo a vypadá to na fajn akci. Bude tam překvapivě i Dj, který pravda s dejfem dál kamarádí, ale nás odstřihl … když mi před pár týdny ani nereagoval na zprávu na fb, tak jsem se s ním nadobro rozloučil. Tak uvidím dnes. Nevím.

Loni jsem prorokoval, že se něco musí změnit. Nezměnilo se nic.

Ale kdo ví, co bude příští rok ;)

Táhne na Štědrý večer ... pomalu

Thu, 20 Dec 2012 22:23:00 +0100

… a já prožívám … večer. Ano, lahev veltlínského červeného svatomartinského (stále ještě) jsem za poslechu Ellie Goulding vypil sám, neb ivonka má službu a musí být na telefonu pro případ, že by se zase někdo rozsekal na náledí a jeho ledviny se někomu hodily. Vstávat v 5:09 ráno a v 22:25 u toho posraného pc stále ještě sedět. #drunktweet

Řeším s eshop managementem nastavení brutální slevové akce na štědrý den, což je třeba řešit do noci, neb je fajn mít to připravené předem. Kdo by se s tím chtěl v ten svatý čas řešit, raději to mít vše přednastavené.

Dj … kamarád. Roky nejbližsí kamarádi na vesnici, a letos jako když utne. Doslova. Bylo to tím mým blbnutím na silvestra? Nedivil bych se. Bylo to jeho nástupem do ajbíemka a jinam v Brně a „zpičovatěním“, jak říkají ostatní? Možná. A tak jsem mu dnes před koncem světa na fejsbůku napsal „Chlape, co my celej tenhle rok děláme?“ … a i přes „zobrazeno“ nedostal odpovědi. No, považuju to za vyřešené, krok jsem udělal. To budu na své svatbě bez člověka, díky kterému jsem potkal svoji ženu?

Prosinec. Ivonka vstává v 4:59, můj budík v 5:04 mi jen dává na vědomí, že druhé zvonění v 5:09 je finální. A tak vstávám také a v polovědomí si čistím zuby, předcházím jí do zimy, abych jí otevřel bránu z dvorka a „vypustil“ ji ve vymrzlém bouráku vstříc Brnu, a jdu si z dolčegusta vyždímat ranní espreso grande … po čtvrté odpoledne ji přivítám, stmívá se a opojeni vínem se k osmé válíme pod peřinami konzumujíc, co nám nova nabídne.

Nechávám se unášet svou vinnou depresí.

Dj nereagoval. Přišel jsem o kamaráda.

Ať si nasere.

Lezení jeskyní Lopač

Tue, 27 Nov 2012 19:48:00 +0100

Po měsísích zase jednou zážitek, o kterém stojí spát. Po roce jsme se s Danem, Katkou a tentokrát Mirdou vydali opět pod zem, prolézt nepřístupnou jeskyni Lopač v rámci Rajbas festivalu. Loni jsme s djem absolvovali procházku Býčí skálou, která svojí nenáročností příliš nenadchla, zatímco letos nás v Lopači mělo čekat něco lepšího. Při hledání informací předem se mi nejednou opotily ruce z nervozity, jestli mě nečeká něco podobně drsného jako má speleo premiéra při lezení jeskyní Vintoky. Proto jsem také náležitě děsil Mirdu, a doufal, že to v tomto směru nebude takové fiasko jako Býčí skála

V sobotu ráno jsme vyrazili k Blansku a k parkovišti u Balcarky dojeli jako první, ale vzácné helmy jsme nakonec stejně přebírali poslední, protože se distribuovaly za správní budovou, kam jsme během oblékání u auta neviděli Nakonec jsme ulovili nějaké funkční, a pobaveně poslouchali instruktář skupinky vyrážející na Vintoky, zatímco my se chvilku po nich vydali na opačnou stranu. Zastavili jsme se u meze, ze které čouhala betonová šachta s pomníčkem potápeči, který se v hlubině pod našima nohama v devadesátém pátem utopil a pro vyproštění jeho těla bylo nutné vyhloubit 30 metrů hlubokou šachtici. Tou jsme začali sestupovat dolů. Třicet metrů po žebříku, prakticky výška desetipatrového domu. Docela šichta Ale už jsem byl ve svém živlu! Respektive – nadšený! To bylo lezení podle mého gusta! Úzké prostory, šumící potok pod nohama, soukání se po čtyřech těsným závalem, brodění se tůňkami a vodopádky uzounkou soutěskou, ocelové žebříky, lanový traverz přes zatopený úsek … fakt jsem byl nadšený Postoupili jsme cca 400 metrů do hloubky nějakých 80 metrů pod zem, tam jsme si prolezli poslední zpřístupněné chodbičky/plazivky, které už byly opravdu náročné, a vydali se bez odpočinku zpátky. Únava už byla znát, a finální tečka byla ještě onen 30m žebřík na denní světlo, které jsme spatřili po necelých dvou a půl hodinách. Fotka na rozlouženou a už jen převlékání do čistého oblečení.

Lopač se mi moc líbil. Nebylo to tak „vostré“ jako Vintoky, ale do těch už se popravdě těším taky! Nezmění-li se program pro příští rok, budeme si muset zvolit jeskyni, kterou jsme již navštívili. Hlasuji pro Vintoky ;)

Cestou zpátky jsme se stavili v pivovaru Černá Hora a nechali si od vrátného/prodavače namíchat jednu kastličku, abychom doma pořádně zahnali žízeň. Ivonka nám mezitím připravila pečená uzená žebra, její táta přibalil pár uzených sivenů a makrel, a my si hodovali co se do nás vešlo. K vytrávení jsme zvolili procházku po večerní hrázi přehrady, a na sedmou dorazili na bowling. Někdy po desáté jsme se vrátili domů, slupli ještě jednu rybičku a šli po zásluze spát. V neděli se už jen vegetilo. Byl to fajn víkend.

Tři týdny v září

Fri, 21 Sep 2012 12:58:00 +0200

Jsem zaseknutý v pátečním časoprostoru, je jedna odpoledne a já dodělal jednu větší ucelenou věc, nic nového začínat nechci (protože jsou to také velké věci) a za tři čtvrtě hodiny jedu za ivonkou na nákupy. Tak mám najednou 45 minut času a nevím, co s ním. A samozřejmě jsem si při psaní první věty hned vzpomněl na jednu věc, na které bych pracovat mohl a využít tak čas tohoto týdne do mrtě, ale co už.

Zase to uteklo. Ale dosavadní září bylo krásné. Týdny sluníčka od pondělí do pátku, ježdění na kole, chození na pívo. O druhém víkendu proběhly ženské rybářské závody, kde se soutěžilo o zájezd do Paříže (!). Ivonka si na něj hodně myslela. Dva dny předtím jsme s jejím tátou připravovali a udili 71 sivenů (pěkné galeje), které se před závody také premiérově nasadili do rybníka. A to byla chyba. Oproti duhákům jim byly nástrahy a návnady úplně ukradené a za celé závody se chytlo jen třicet ryb! V minulých ročnících to byly stovky, a vítězka měla nachytány desítky ryb. Nyní vyhrála holka, co se po úvodní neaktivitě přezbrojila na červenky a vytáhla jich 40. A holka se dvěma siveny tak skončila třeba pátá. A ivonka? Ani drb, za celé závody Zpestřením bylo, že si sestra prohodila s našima bydlení a oni odjeli na víkend do prahy, a ona přijela s kamarády na vesnicu. V pátek jsem ji a dvě kamarádky jel odvézt od vlaku, a v sobotu jsem odvážel zase zpozdivší se kluky, kteří měli nějakou párty. Podle toho v sobotu vypadali, z vlaku vypadli hned do hospody (a já na ně u kolejí deset minut čekal), a pak se rozhodli jít podívat k rybníku. To bylo fajn, protože jsem mohl jako velký rybář machrovat a učil jsem je chytat Večer už jsem se do toho mohl opřít sám a všechny jsem tam vyškolil, když jsem si chytl ale dvacet sivenů a jedno 59 cm duháka. Ryba jak sviňa.

Od té doby jsme chodili k rybníku skoro den co den, jednou přijel i táta, který dostal povolenku k vánocům, ale ryby (tedy siveni) nebrali a nebrali. Ale hospoda je přes silnici a je to skvělý relax.

Obzvlášť nyní, kdy jsem zavalený prací tak, že nemám čas ani si vyjet na kole a kdy mi nedělá problém už pátý den po sobě vstávat s ivonkou v pět a od půl šesté sedět u komplu až někdy do šesti. Ale včera už jsem na kolo konečně sedl, navlečený jako v zimě, a hurá na kopce. Ale jen na chvilku, právě jsem pracoval na docela zábavné věci, a tak jsem se k počítači zase i těšil.

A příští týden do Adršpachu! To bude odměna …

Smutnou zprávou bohužel je, že jsme přišli o Kimíčka. Po třinácti letech pejsan najednou ze dne na den začal hubnout a hubnout, skoro nežral (až na pamlsky, samozřejmě), ale nic ho viditelně netrápilo. Pak byl najednou schopný pětkrát denně doma udělat bobek, žrát prakticky přestal a začala mu chybět vitalita. Poslední týden už byl jen polovinu vážící kostra potažená kůží, celé dny jen spal. Doktor konstatoval vodu na plicích (prášky na srdíčko bral už roky), pak selhávající ledviny a nutnost napíchnutí kapačky s výživou, pokud nezačne žrát. Jeden den pak speciální směs s námahou snědl, všichni jsme se radovali, a za dva dny to vyzvracel netknutý. V pondělí ho tedy naši vezli na napíchnutí kapačky, a mě pak jen k rybníku došla smska, že Kimíček už spí pod šeříky a nic ho netrápí. Asi je doktor přesvědčil, že už je jeho uspání nejlepší řešení. Doteď jsem se jakž takž držel a tady „v cizím“ u ivonky to nebyl problém, ale bojím se, abych si dneska pěkně nepobrečel až dorazíme domů do toho slzavýho údolí.

Září. Podzim.

Produktivní týden, ten poslední prázdninový

Sat, 01 Sep 2012 10:27:00 +0200

Ale co, nás skoro třicátníky nějaké prázdniny moc nezajímají Ale týden to byl hezký, především z počasíového hlediska. A neboť se mi dařilo celý týden vstávat brzy, několikrát i s ivonkou po páté, tak jsem měl kolem druhé třetí spoustu práce hotové a za odměnu vyrazil na kole pod modré nebe.

V pondělí jsem si musel ovšem nejdříve zalepit duši, neb jsem v pátek našel kolo na ráfku, a to jen pár minut poté, co se mi v ruce rozlomily jezdecké brýle. Bylo to mé první lepení, takže nadvakrát, a docela jsem se obával, jak dlouho mi to vydrží. Hned ten den jsem vyrazil jen kousek na kopeček, kde jedna červencová vichřice položila celý les a lakatoše to tam stále ještě likvidují. Vypadá to tam působivě, je to prudký svah s lesní cestou po vrstevnici a bez lesa se otevřel nádherný výhled do údolí.

Duše to vydržela, a druhý den bylo opět hezky, vyrazil jsem tedy zostra do kopce … dle mapy si našel místa, kde jsem ještě nebyl, a jel. Potřeboval jsem to objet rychle, abych se s ivonkou scukl na pívu, a tam jsem to dřel. A bylo třeba vyšlapat 350 výškových metrů. Nešetřil jsem se a zvolňoval jen tehdy, kdy už se s nutkáním zvracet opravdu nedalo bojovat, a šlapal a šlapal. Mezi strniště, zoraná pole, po lesňačkách (v tmavých plážových brýlích!). Neustále na hraně.

Druhý den jsem jel stejnou trasu, neboť poprvé jsem se odchýlil od přesného plánu, tak tentokrát jsem se již při odbočování nespletl. Jel jsem již trochu s rozumem, do extrému jsem to nehnal, předchozí den mě trochu vyřídil. Ale i tak jsem se žádného stoupání nebál a s lesníma cestama se laskal. Dvacet čtyři kilometrů těžkého terénu (to jsem také vjel do zad dědovi, co si v lese zpracovával kalamitní dřevo, a já se mu tam proplétal mezi kořeny), podle GPSky nastoupáno 1200 výškových metrů.

A ve čtvrtek opět krásně! Tak na opačnou stranu údolí, kopce jsou i tam. Táhlý stoupání z tří set do sedmi set metrů, a pak úžasná zapomenutá lesácká asfaltka temným lesem zase dolů. Ty dlouhé minuty čtyřicítkou padesátkou a víření prvního listí, nikde ani živáčka, jen svištění pneumatik. Ráj. Jako bonus vyplašení dvou milenců, ale v té padesátce jsem toho moc neviděl a ani mě to nezajímalo, úzká cesta má úzké zatáčky, takže to chtělo spoustu soustředění.

A v pátek už nic, ochladilo se o deset stupňů, sem tam pršelo, pracoval jsem celý den.

Nevím, mě prostě ježdění po asfaltu a po rovinách nebaví. A vůbec mi nevadí šlapání do kopce. Spíš je to výzva, jak fyzická (dokážu to vyšlapat?), tak technická (dokážu šlapat tak plynule, abych neztratil trakci? najdu vhodný převod? dovedu najít optimální stopu?). To, že pak nahoře nemůžu popadnout dech, pot mi teče za brýlemi do očí a lokty pálí od kopřiv, to mi nevadí. Tupě zírat do asfaltu před sebou je něco jiného než se popasovat s vymletou neudržovanou rozježděnou bahnitou cestou.

Bez kola bych se asi zbláznil.

Bangarang!

Thu, 16 Aug 2012 23:22:00 +0200

Inu, Skrillexův randál mě v poslední době docela zaujal. Ale především proto, protože tahle „hluková muzika“ je v mém případě ideální pracovní doprovod. Když mi do kódu zpívá Záviš nebo Tomáš Klus, tak mě to odreagovává, ale když se rozjedou tyhle elektronické srandy, tak mě to popohání … pracuje se mi při tom dobře. To stačí.

Půl dvanácté, kávička. Popravdě … v televizi jsem zahlédl nějaký dokument ze Srí Lanky se Zikmundem? A byli tam sloni. Vypadali … přesně jako sloni v Age of Empires II. Tam se mi vždycky líbilo, jak reálně tam měli slony zpracované. A celou dobu nemyslím na nic jiného, než jak si teď v noci zahraju nějakou mapku. Se slonama. A tak jsem si uvařil kávu. Ale nejdřív ještě doženu nějaké resty. Možná.

Divoce jsem bušil celý den, až jsem s tím v 16:05 sekl a řekl si „Jedu na kolo!“ Objel jsem celou přehradu a trasu na dle předpokladu dvě hodiny bych ujel za hodinu, kdybych na různých místech nerozjímal. Dřel jsem jako kůň a nedaroval si odpočinek, nohy bolely, ale pak jsem do sebe lupl dva hroznový cukry … a najednou jsem si během rozjímání uvědomil, že už pět minut šlapu naplno po rovince třicet v hodině a vůbec necítím únavu. Další dva cukry a osm kilometrů do kopce dvanáctkou bez známek únavy. Opravdu to funguje tak jednoduše? No funguje, potvrdil jsem si to už hodněkrát.

V týdnu jsem vytáhl na kolo i ivonku, na jendu polňačku nad údolí. Na jaře jsem ji párkrát projel, krásná krajinka i výhledy, ale letní deště ji docela vydrhly a nyní to bylo samé kamení. Ivonka nadávala, ale statečně šlapala. A pak bylo třeba se vyhnout jedné větvi a přejet z jedné koleje do druhé, vzala to moc kolmo a v té pomalé rychlosti zadním kolem z koleje nevyjela, a přední se jí v druhé koleji stočilo a jak se snažila silou zabrat, tak nesesedla ze šlapátek a skácela se plnou vahou do kamení cesty. Ještě teď mě mrazí při tom výkřiku hrůzy v pádu a hysterickému sténání z šoku a bolesti. V koleni díra div ne na kost, to stejné loket, se kterým se neodvažovala ani hnout, … děs. Bezmocnost. Ale asi to bude bez následků. Když si představím ty svoje rajdy na hraně hrany, … kdybych se při těch položil jak ona, tak jsem bez přehánění dolámaný na roky dopředu. Aspoň že by si mě na Latitude po pár hodinách vyhledala a zjistila, kde ležím. Měl bych se pojistit.

No a teď k té práci, káva je dopita.

Asi Kimčovi nabourávám denní režim

Thu, 02 Aug 2012 01:32:00 +0200

(Ano, opravdu, druhé blognutí během jednoho týdne!)

Aha, tak prd, on tu nervózně pochází s patkou rohlíku, co někde splašil, a hledá místo, kde by si ho zašantročil na horší časy. Myslel jsem si, že je celý nesvůj z toho, že už je půl druhé, po domě se svítí a on stále není ve svém pelíšku a nechrní. A to ještě díky bohu že je hluchý jak poleno, starouš jeden, protože tohle by jen tak nerozchodil.

Inu, hlídám dům. Naši odjeli na tři dny kamsi do jižních Čech a ivonka má jak na sviňu v nemocnici pohotovost, takže sedí doma (= v dojezdové vzdálenosti do Brna) a čeká na případný telefon. A tak jsem tu sám jen s Kimem. Snášíme to dobře Já pracuju jak o život, produktivita mě docela překvapuje. Odpoledne vždy přelomím cyklovyjížďkou, abych alespoň zdáli zahlédl záda své jarní formy, a v noci pak pokračuji. Dnes jsem dokonce dotáhl jeden rest, co mi ve schránce ležel snad někdy od dubna. Ještě tři mejly a „inbox zero“.

Takové ty nezvyklé starosti – nezapomenou postavit popelnici před dům, pojedou popeláři. Otrhat nejzralejší keřík borůvek. Nezapomenout zalít muškáty na parapetech. Nezapomenout vyvenčit Kima. Nezapomenout mu dát jeho ranní a večerní prášek. Ha, na to jsem dnes zapomněl! Jistě, dostává ho „než se jde spát“, ale to také nebývá ve dvě. Sákryš.

Tak, prášek zamaskovaný do paštiky zhltnut. Navnadilo ho to a doráží večeři. Alespoň jsem ji nepřipravoval zbytečně.

Mno … dopoledne strávené prací, před obědem jsem si zajel nakoupit. Takový ten „chlapský“ seznam – čtyři piva, půlka chleba, dvacet deka šunky. Ve šlapátkách mi už nelupe, pravděpodobně bylo kolo nějaký vyměklý. Přestalo to poté, co jsem si dal jeden „lepší“ sjezd lesem terénem, kdy mi z rámu opadalo i zaschlé bahno. A dnes odpoledne jsem vyrazil na jih za ivonkou. Při včerejší projížďce, kdy jsem se také moc nešetřil, jsem se zařekl, že dnes vyjedu a pojedu nakref, protože půlka léta v tahu a jsem chcíplý jak houba. A když už je ta olinpyjáda … Vyrazil jsem tedy zostra a šlapal a šlapal. Na mých těžce terénních pláštích je to na asfaltu trochu větší dřina, ale ani mi to moc nevadí – jezdit zlehounka a bez námahy můžou ženský, že. U rybníka jsem si dal dvě piva (nejkratší vtip na světe: Pivovar Starobrno.) a doufal, že mi tento lehký doping pomůže při jízdě zpět, proti vodě. A kdepak. Martýrium jak víno. Ale proč prostě ten kilometrový kopec nevyšlapat na 3:6? Budu rychleji doma! Jdu do toho, kurva, přece to nebudu dva kilometry objíždět po rovině! A tak jsem to hnal proti proudu řeky, ležel na řidítkách jak profi jezdec, ale asi jsem spíše vypadal jak těsně před smrtí. Tak trochu jsem zapomněl na Kima a jeho obvyklý čas večeře, ještě jsem měl zalévat truhlíky kolem domu, a sám jsem měl hlad … no bylo kam spěchat. Jen jsem se pak po domě ztuhle ploužil jak vyžilá zombí a div se mi hlava nemotala.

Ale co. YOLO. Před půlnocí jsem si uvařil kafe, zdali na mě bude ještě účinkovat. Jen jsem zblbe civěl do monitoru, přitom by se našlo pár věcí, co bych ještě dnes mohl dotáhnout. Tak jsem si zakávičkoval a teď tu už třetí hodinu fretkuju. Zajímavost – když jsem si vařil kafe o půl dvanácté, tak bylo venku jedenáct stupňů. Teď ve dvě je tam patnáct stupňů. Zvláštní.

No zítra má být hicna, mám naplánované posekání trávníku. A pak nějaké to cyclo, bude-li chuť. Jo a taky chci uklidit po domě. to bych měl

Třetí letošní příspěvek

Mon, 30 Jul 2012 21:07:00 +0200

Nevěřil bych, že já, dříve takový grafoman, budu po letech psát jednou za čtvrt roku. A je to tu. Ale čím to je, to netuším … nebo možná ano – prakticky jsem přestal po večerech vysedávat u pc. Přes den sedím u práce, pak přijede ivonka a jsme spolu a určitě se nevytratím blognout o tom, jak jsem celý den seděl u pc. Večer chodím spát víceméně s ní a neponocuji, abych ji zbytečně nerušil ze spaní, vstává-li v pět ráno. A víkendy? To jsou prakticky off-line stavy. Čas sednout si a něco zapsat prostě není. A srdce mi to netrhá.

V červnu jsme se na dva týdny podívali do Norska na ryby, byl to super výlet a parádní zkušenost s polárním dnem. Tresky jsme ztrestali, vrátili se živí zdraví …

Dva týdny nato jsme ve čtyřech odletěli do Řecka, ke mně s ivonkou se přidala sestra a mirda. Z našich plánů moc nezbylo, nakonec jsme brali co bylo, protože sehnat společné bydlení pro čtyři byl docela problém. Průměrné ubytování v odlehlém letovisku vynahradily každovečerní hody řeckých pokrmů, u moře jsme byli prakticky sami … žádný zázrak to nebyl, ale žádná tragédie také ne. Kampak poletíme příště?

No a práce. Na kole moc nejezdím, jsem z formy a ještě mi divně lupe ve středu šlapátek, což nejsem schopný nijak odhalit … naši jedou na tři dny pryč, budu hlídat dům a kima, a i kdybych mohl řádit na kole, tak se o mě zase nikdo nepostará, až to někde vykotím. Takže budu asi pracovat. Teď je čtvrt na deset a o půlnoci by se měly na jednom eshopu rozjet velké slevy. A já čekám na podklady … mám chuť se tak akorát opít a jít na něco koukat. Manky byznys.

Čarodějný víkend

Fri, 04 May 2012 22:48:00 +0200

Po čtvrt roce je opět čas na další zápisek do blogu. Lunar už hraje, káva chladne, inu, začínáme! Minulou středu se asi nestalo nic zajímavého. Byl jsem u ivonky. Zajímavější byl čtvrtek, neboť rána potřeboval od rána doma pomoc na stavbě kůlny za domem. Ráno jsem vstal po sedmé, vydatně se nasnídal a ještě na půl hodiny sedl k PC, než mi pojede autobus. Ale pak mi to nedalo. Bylo krutě krásně, chladné vlahé ráno, v garáži místo auta kolo. Osedlal jsem jej a domů jsem cválal 13 km proti proudu řeky, aby mě byl autobus předjel 200 metrů od vesnice A tak jsme šalovali, betonovali, chystali fošny, až bylo poledne a facha padla. A já se opět vydal k ivonce, ale přes lesy a kopce (to především), až jsem se ocitl na lesácké cestě klesající dva tři kilometry do údolí. Cesta uhlazená od klad, sem tam stopa traktoru, stále dolů a dolů, tlumič řvoucí a kotouče pískající, oči těkající po úzké lajně po tažené kládě pět metrů před kolem a setiny sekundy na rozhodování, kterou stopu zvolit. Bájo. Ale ivonka byla odpočatá, a tak chtěla na procházku, nejlépe pod horou. Dobrých pět kilometrů šlapání večerním lesem. Jedno pívo a domácí veget.

Jenže už jsem si konečně vzpomněl, týden začal pondělím. To jsem měl u ivonky již kolo a neboť bylo krásně, po obědě jsem koukl na mapu se zajímavostmi v okolí a našel jakousi studánku kdesi v lesích, zatopenou stříbrnou štolu. Zajímavé. S chytrým mobilem jsem za ní vyrazil, nahoru do Píče. Stoupák jak do nebe, převod 1:3, smrt na jazyku a koupel v potu, partyzáni se tam za války neschovávali jen tak z rozmaru. Neznámými lesy po cestách, co mé pneumatiky ještě neznají… a studánka nikde. Asi hodinu a půl jsem projížděl půl na půl kiláku kvadrant lesa, ale že se uložené souřadnice studánky budou lišit o cca 700 metrů, co jsem opravdu nečekal. Po jejím odhalení jsem se odevzdaně konečně spustil dolů do údolí a objevil maňifik sjezd … polní cesta nad potokem, znásilněná lesáky, samé poházené smrkové větvě… pral jsem to přes ně a dral se vpřed, až se cesta vyčistila a spadla do sjezdu, který už opravdu budil respekt. A náhle jsem byl v údolí. Ale už domů? Ještě jsem si udělal kolečko a po úbočí s rozkvetlými trnkami vyšlapal nad údolí, kde mě cesta – světe div se – dovedla opět k oné studánce a já si tak dal onen divoký sjezd podruhé během půl hodiny. Pak už jsem se vydal domů a jal se poutahovat všechny šroubky, co jsem na kole našel. Už to bylo třeba.

Pondělní vyjížďka mě namlsala, a úterní program byl jasný. Zkoumání mapy se studánkou mě přivedlo ke značce hájenky, o níž se internet zmiňoval jako o pustých rozvalinách samoty. Cože? Zřícenina starého domu uprostřed liduprázdného lesa? To musím vidět! A zase do Píče, tím stejným horkem dlouhý kilometr stále nahoru … zastavení pod stejnou lípou, a opět až nad vísku na rozcestí v sedle mezi kopci. A tam vůz a nějaký kutil cosi kutící. Když už jsme se tam tak sešli, tak mi bylo blbé jen tak projet kolem, tak jsem se ho na onu samotu zeptal a on mi k ní „zopakoval“ cestu … ale pochybovačně na mě koukal, prý že budu muset kolo vláčet lesem a přenášet přes padlé stromy… no hned jsem si vybavil chatu ze Záhady Blair Witch. A uprostřed těch pustých lesů, kde co chvíli vrzne starý strom a o desítky metrů dál něco zašustí, aniž by se cokoli hnulo … šimrá to tam kdesi vzadu. Ale kdepak drsná cesta, zapíchl jsem kolo do hlíny mezi rozvalinami pravděpodobně staré stodoly a zkoumání nerovností v okolí odhadoval velikost a rozmístění dalších stavení. Do stojící a očividně dlouho opuštěné chatrče jsem se popravdě bál vylomenými dveřmi nahlédnout. Kdyby tam někdo žil, tak určitě ne normální člověk. V lesích vás prostě napadají všelijaké věci. Nasedl jsem a vyrazil dál, k na mapě vyhlédnutému prudkému sjezdu do údolí… až jsem odbočil úplně do prdele a vyjel na nějaké náhorní pastvině. Ale tam jsem aspoň našel zapomenutý smírčí kámen a zpět na cestu se škrábal opuštěným pustým sadem uprostřed lesa. Tajemná místa, říkám to pořád. A pak už onen sjezd, svist v kolejích cesty, ohradníky a … trapný asfalt. Civilizace. A opět stejné úbočí kopce s kvetoucími trnkami. A hovor ivonky, že se sejdeme v hospodě. No tak to mám hodinu času, tak kudy to tam vezmu? Namířil jsem si to ke studánce, když už jsem byl poblíž, a vydal se nahoru do sedla, abych sjel do údolí jinudy jinou neprozkoumanou cestou … lesní cesta končila skvěle – smyčkou. Prostě najednou obkroužila statný smrk a vedla zase zpátky Kolo jsem musel vytlačit lesem na horní cestou kolem starých horních děl a jel dál, vyšťavený jak cyp. Jenže jak se dostat ze sedla na moji cílovou polňačku, aniž bych se musel vloupat do rozlehlých pastvin s ovcemi? Tak to objedu tímhle lesem a na polňačku se nějak napojím … no ty ptáku. Vířím listí v zapomenutém listnatém lese, projíždím kolem cikánského vozu na zrezivělých obručích kdysi loukoťouvých kol, přes kamenité splazy a rezavý ostnatý drát vedoucí odnikud nikam, až jsem se musel na louku prodrat ostružiním a malými trnkami. V tom lese jsem byl snad první člověk po desítkách let. Takový jsem měl pocit. Najel jsem na vytouženou polňačku, co vedla do zmole a zmole se změnila v bahnitý pramen, takže jsem se pomaličku šinul měkkým bahnem vpřed. A potom už jsem tomu ani nemohl napálit, abych i přes blatníky neměl všechno bahno v xichtu. V hospodě jsem lupnul dvě a jel domů.

Tyhle cyklotyjátry si píšu pro sebe, protože tím prostě žiju. Sám si to budu v zimě číst, ty nemusíš.

Ve středu už jsem měl zakázáno vyjet, protože ivonka chtěla se mnou. Neměla ale formu a po chvíli jsme to otočili, udělalo se jí nevolno. S vrozenou srdeční vadou se musí sportovat opatrně. Tak jsme si dali pívo na fotbalce.

Ve čtvrtek ono betonování a večer procházka, a v pátek jsem vyrazil do Brna na nasazení korunky. Asi čtvrtá návštěva za poslední dva měsíce. Zubařka mi musela připravený pahýl zubu ještě trochu ubrousit, ani jsem necekl a byl ohodnocen jako „tvrďák“, ale hodně to krvácelo a netroufla si to navždy nacementovat, tak použila nějaký jiný materiál, kdy si korunka sedne, ale nevydrží dlouho a až spadne, tak se již natvrdo nacementuje. Po tom broušení jsem tak trpěl, že jsem si zašel koupit brufen a lupl si ho hned před lékárnou. Docela nový zážitek. Sedl jsem na vlak a jel domů. Tam mezitím ivončin táta a děda podruhé přijeli z lesa, kde porcovali obří smrk na metrové špalky a ty na místě štípali a na malé vlečce za autem odváželi ale osm kilometrů. Já hlady neviděl, huba mě bolela, ale ani jsem necekl, hodil do sebe polívku a už frčel s nimi. Původně to viděli „na dvě otočky“ a že v deset ráno nebude co řešit, o půl jedné už tam i se mnou jeli tuším počtvrté a ještě se čtyřikrát otáčelo. Nejdříve jsem u obřích špalků jen přicmrndával, ale pak jsem se do toho opřel a po jednom otočení se dřevem tam už zůstával a vše doštípal a připravil k odvezení. Prej programátor… pche. Ani bych se nedivil, kdybych toho za jaro v lese nazvedal víc než kdejaký fitnessmajstr. A aspoň to k něčemu je. K večeru jsme se s ivonkou jeli opět projet na kole, aby z toho taky něco měla.

Sobota byla jasná, Kamil slavil u rybníka od brzkého rána čtyřicetiny a slavilo se, pilo se a jedlo se za úžasného pařáku a ochlazujících poryvů větru. Velké slunečníky jsme museli uzemňovat vlastní vahou, a přesto je vítr dvakrát nadzvedl. K večeru jsem už nic moc nepil, džejmsona, ruma i slivovici jsem už odmítal, nějak jsem se nechtěl zbytečně seprat. Začala mi být zima, byl jsem unavený, byl bych jel domů. Ivonce se to moc nelíbilo, seděla si tam navlečená v teplíčku, já polonahý v kroxkách klepal kosu … to mě trochu namíchla, cestou domů jsem slova nepromluvil, ale doma se jí pak náramně líbilo a už aby byla ve sprše a postýlce … a u vody se na mě tvářila jak na největšího pártyničitele.

V neděli foukalo ještě víc, ale já se s mirdou domluvil na vyjížďce a ivonka měla jiný program, tak jí to moc nevadilo. Ale musel jsem dojet domů. Šlápl jsem do pedálů a s vítrem v zádech se hnal údolím vzhůru, až se vítr v půli cesty otočil a já si docela mákl. Ale co bych pro rajdu na kole neudělal, že. Doma jsem lupl pívo a už jsme s mírou vyráželi vichrem do luk a lesů až na nejvyšší bod v okolí. Stoupák po Javorovém kopci byl o život, při finiši na nejvyšším bodě mi nikdo netleskal, ale stálo to za to. Pak ještě půl kiláku stoupání k vysílači, kde se nám smrky nad hlavou větrem hrůzostrašně nakláněly a asfaltu neubývalo. K vrcholku jsme se fakt přitahovali už i vočima … a pak ještě výšlap mnoha desítek schodů na kovovou rozhlednu. A to byl v tom vichru tedy nápad. Po točitých schodech se člověk na jedné straně proti vichru přitahoval k zábradlí a záhy se zase odtlačoval, když mu foukalo od zad. Na hoře fičelo nepřetržitě takovým způsobem, že se celá desítky metrů vysoká konstrukce samozřejmě znatelně kývala, ale třeba mobil jsem si nedovolil držet jednou rukou, aby mi ho vichr nevyrval z ruky. A po cestách a loukách zase z kopce na jiný kopec, letmý pohled na Jeseníky a sjezd do údolí potoka, kde se dle mapy nacházela příjemně klesající lesní cesta. Ovšem, po letech jsme byli její první uživatelé … došvihaní od větví lehce vpřed po měkkém mechu cestou mezi lesem tak hustým, že z cesty nebylo do lesa vidět dále než pár metrů. Tam nás napadnout divoká prasata, tak nás nikdo nikdy nenajde. A pak uprostřed ničeho rozvaliny jakéhosi stavení! Takový neznámý poklad! Hned jsem ho prolejzal a fotil z každé strany a už se těšil, jak budu zjišťovat, co tam kdy bylo a co se tam stalo. Nádhera. Brzy jsme se dostali kolem potoka až na asfalt u přehrady a dorazili domů. Právě se hrál první poločas fotbalu, tak jsme sedli na dvě pivka a domluvili se na nachystání dřeva na pondělní čarodku. Večer byl ještě mladý, tak proč ho nevyužít. V lese nám strejda ukázal dvě suché borovičky, skáceli jsme je, ruční pilou pěkně naporcovali a dřevo bylo nachystáno.

V pondělí mě čekala dopolední úředničina v city. Vyzvednout značky od rakety z depozitu, koupit montážní pěnu, kroxky, zrušit účet v zasrané České spořitelně, nakoupit. V brutálním pařáku. Domů jsem se vrátil před obědem. Sotva jsem vyřídil mejly, a vyrazil s mirdou opět na kola. Pěkně v nových kroxkách. Sice nepohodlné, ale nutné. Vytáhl jsem ho totiž do údolí Říčky, které je velmi blízko a člověk serpentinami nad ním jezdí do práce třeba celý život, ale klikaté údolíčko pěšky nikdy neokusí. Já ho na kole odpanil loni s djem v půli srpna, kdy jsme se místy prodírali i metr a půl vysokou trávou (nyní nepřeháním), a nyní mě to lákalo znovu. I přes upozornění dorazil mirda v botaskách, ale omlouvala ho jeho neznalost. Údolí vymlela Říčka a kroutí se jím jako had ještě více než údolí sama. Jakás takás polňačka jím vede, a potok na dobře deseti brůdcích překonává. V kroxkách nádherné osvěžení, ale něco jiného je stát ve vodě pět minut každých pár set metrů a chystat mírovi přechod z kamenů suchou nohou. Ve výsledku jsem já ve studené vodě strávil desítky minut, a on údolí překonal bez namočení Ale jinak by ho nepřekonal, musel jsem mu pomoci. Ale je to tam kouzelné a už se těším, jak tam tou divočinou, kde člověka nepotkáš, projedu znovu …

A večer čarodky. V malé sestavě, fajnové grilování i plápolající oheň, žádné velké polejvání jazyka … ale pak tam došel starší brácha druhého míry a nějak se to (pro mě) zkazilo. Nevím, jestli je to tím, že byl po čerstvém otřesu mozku, nebo je takový vždy, ale po dvou hodinách němého poslouchání jeho neustávajícího tlachání o všemožných píčovinách jsem se omluvil na únavu a šel spát. Loni jsem se sežral jako doga, a letos odešel po pěti pivech s čistou hlavou. Žádná tragédie, ale mohlo to být lepší.

Úterý bylo ve znamení obav. Ve středu jsem měl jít na trhání prvních osmiček. Spakoval jsem naše věci od ohniště, vydrhnul gril, a pak se s ivonkou pustil do pucování bouráku, který byl po půl hodině stejně zasypaný pylem jako předtím. Lupnul jsem u toho zbývající tři píva, k obědu dal čtvrté, a ivonka mě vyvezla na výlet k blízké nádrži na slunění na břehu, kde jsem při sledování plachetniček na dálkové ovládání vymlasknul další dvě. Večer jsme vyzvedávali jejího tátu od rybníka, tak jsem si tam dal jednu plzeň a pěšky jsme se pak do městečka ještě vrátili za švagrovou na bar, kde taky tři kousky padly. Zahánění obav jak se patří. A raketa, která mě měla dovést k vlaku, večer ani neškytla. Složité připojení nabíječky a pak už konečně spánek.

Ve středu se již nedalo nic dělat, ráno jsem nastartoval raketu, trochu ji zbavil prachu času a vyrazil hladový na nádraží k vlaku, ani na snídani jsem neměl chuť. Bezcílně jsem pobloumal po Vaňkovce, a v jednu hodinu seděl na Hybešce v čekárně a žmoulal průvodní lístek od zubařky. Trhání osmiček. Co mě čeká? Kolik mi jich budou trhat? A které vůbec? Nic jsem netušil … posadili si mě na křeslo a rozhodli se, že mi vytrhnou jen jednu horní, že ta druhá spodní vypadá sice špatně a divili se, že mě nepůsobí problémy, ale její vytržení bude složitější, tak to udělají samostatně. Inu co. Mezokain do tkání a neustálé ujišťování, jestli neomdlívám a není mi nevolno. Co to tam mají za máničky, proboha? Pak si pan doktor vzal kleště, trochu to tlačilo a po deseti sekundách nebylo co řešit. Podezřele snadné. No tak to asi bude bolet potom, až odezní umrtvení. Poděkoval jsem a s datem další návštěvy se vydal do rozpáleného Brna na vlak zpátky. Ještě s tamponem v hubě jsem na přepážce zašišlal o lístek a za hodinu jsem byl doma. Jazykem jsem se neodvažoval zamířit k díře v dásni, ale nic nebolelo … to spíš píchance od umrtvení. dával jsem pozor, moc nemluvil, pusu neotvíral, trpěl hlady, preventivně trochu chladil gelovým polštářkem, ale bolest nikde. Večer jsem se nechal hodit domů, abych v případě problémů ivonku v noci nebudil, ale bolest se nedostavovala. Najedl jsem se dvou vlažných polívek, vypil si pívo brčkem, spal na dvou polštářích, aby mi do rána huba ve vodorovné pozici neotekla. A nic.

Ve čtvrtek jen těžká dřina u klávesnice s šalvějovým čajem, a dnes v pátek již posekání trávníku kolem celého domu a dvacetikilometrová rajda s mirdou. Neb budu zítra s tátou opět betonovat, tak mě ivonka nechala ve štychu a zůstala doma …

… a tak další večerní pátek s prací. Ale místo práce jsem nyní dvě hodiny psal tento epos. Vidím to ještě na pár kol Death Rally na mobilu.

To byly ty únorový krutý mrazy

Fri, 03 Feb 2012 22:37:00 +0100

Občas volím nadpisy, co mi něco připomenou … a ne jen obligátní „To už je to zase měsíc“. Ale on už je to zase měsíc. Zase. Znáš se, řekni mi, co je jiný …

Leden utekl. Mně začala práce, ivonce začala práce. Já se programátorsky podílím na spuštění budoucího kaprařského serveru No. 1, který se měl prvního února rozjet, ale bylo to rozumně odloženo. Celé ty týdny jsem všechny zakázky odkládal na únor, že leden mám bez výjimky zabitý, a najednou je únor, práce mám stále hodně a musím zvládat i odkládané věci. A bude hůř. A bude líp? Finančně? Ivonce začala práce, neb nastoupila do Brna do nemocnice na transplantační oddělení… zatímco ve škole kuchala kytky, tak nyní kuchá sleziny a rozhoduje, komu je možné co transplantovat.

A to jste věděli, že jsme všichni automatičtí dárci, pokud svůj nesouhlas výslovně nevyjádříme? Umřeš, a sklidí tě jak obilný lány …

No a tak každý den dojíždí … bourák kroutí 100 denně, plnou nádrž točím každý druhý víkend. A vstává. Ve 4:55. Zůstávám teď přes týden u ní a poslední dobou vstávám s ní. Jdu jí otevřít bránu, ona odjede, já si dojím snídani a s kávou dojdu k probouzejícímu pc, aby mi za zády ještě dvě hodiny světlala tma … po obědě už netuším, co jsem ráno vyřizoval a je to pro mě pomalu „včera“. Ale mám pár hodin na drobnosti, než vůbec začne pracovní den.

A teď jsou ty brutální mrazy (první únorový týden 2012). Celé měsíce nadprůměrně teplá zima, pohůdka, ještě minulý týden jedině v botaskách, čepice? k čemu … a nyní desítka pod nulou jako nic, dnes ráno mínus devatenáct a bourák startoval jak tuberák v pátým patře bez výtahu. Den za dnem mrazy a slunce … kolem druhé mi začne do pokoje svítit ve správném úhlu, kdy vytáhnu žaluzije a přistavím si ikeácké křeslo do paprsků, nechám hrát hudbu a spočinu … a pak mě za hodinu probere telefon, nebo příjezd ivonky. Absolutní relax … taky proč ne, to už mám dávno pracovních osm hodin za sebou. Kéž by.

Únor … byli jsme bruslit! Tedy ještě v lednu. Na zimáku na veřejným, v bruslích po dvou letech, do kolečka mezi dětma … fajné.

Divokej bill.

A víno, ano. Život.

Bilantaine 2011

Fri, 30 Dec 2011 18:02:00 +0100

Rok se s rokem sešel … a letos ani nemám čas zamyslet se nad tím, jaký ten rok byl. Především byl takový, že jsem moc nepsal. Loňské roky mi trvalo vždy projít texty každého měsíce, abych sepsal odstaveček, co se vůbec dělo, a nyní … napsány tři texty za měsíc. Záda bolí, muzika hraje, plechovka plzně poloprázdná …

Leden
Silvestr byl tentokrát tradiční a bez průseru, s ivonkou u televize, procházka, šampíčko, pak postel. Žádné dráma jako loni. A jinak nic. Práce. Žádné vzrůšo, týden za týdnem, klávesnice nebo kafe, zima. Ale na přelomu ledna jsem se nechal zlákat k výletu na hory (Jeseníky) s bandou od ivonky, což byl megamegamega hukot. Na takový zážitek prostě není spořádaný člen středostavovské rodiny připraven. Pronajatá chata, nějakých dvanáct lidí, kde každá noc byla divočina, návštěva místní restaurace/bowlingu se zvrhávala v becherovkovou smršť a megakrádež skla … (mám půllitr Holba! Pivo z hor!). Upřímně, naprostou většinu těch lidí jsem znal maximálně od potkání, a a to jsem byl s ivonkou sedm let … a nyní? No kurva kamarádi, no ni? Ještě jsem první večer na bowlingu vyhrál dvě hry ze tří, a tak jsem zboural představu nějakýho levorukýho ajťáka… lyžování mi moc nešlo, tím jsem se netajil, dvakrát jsme si na Ramzovou dojeli a potřetí došli v noci pěšky na jakousi diskotéku, což vyústilo v odvoz jednoho z bandy do nemocnice v Jeseníku poté, co ho tam rozbili dva vyhazovači o parket a já pak druhý den otevíral chatu policajtům vykulený jak jalůvka pod kopcem. „Jdu otevřít, někdo si asi zapomněl klíče.“ „Policie České republiky, dobrý den, hledáme pana XY…“ Nejlepší bylo, že jak jsem všechny znal dva dny a jen přezdívkami, tak jsem v tu chvíli nebyl ani schopný říct, jestli na chatě někdo takový bydlí. Leitmotivem také bylo, že pomalu každý večer se někdo zlil a někdo nechal ostříhat strojkem dohola (ne nutně ta samá osoba). Upřímně to bylo tak živelné, že jsem se opravdu obával o svoje vlasy. Prý na mě jeden večer taky šli, ale nedostali se k nám do pokoje. Divoký závěr měsíce …

Únor
Práce, u komplu, zima, chození do lesa. Ano, zase to začalo. Jinak také nic zvláštního. Na začátku února odjela sestra do Řecka na půlroční studijní pobyt. A dokonce z února nemám ani jedinou fotku. Ten měsíc se prostě nic nedělo …

Březen
Jel jsem do Prahy na školení, den za všechny prachy. A hned návrat domů a další den v mínus deseti stupních do lesa. Také návštěva jakéhosi plesu se lehce vyvedla, druhý den jsem jel domů a doma nadýchal skoro … vlastně si to už nepomatuju. Ke třem promilím? Ostuda. A šlo se do lesa. Nejlepší očistec. Začalo se holt chodit do lesa, dřevo se samo neudělá… ale také bylo podezřele teplo, bez sněhu, pár stupňů nad nulou, a holo. K vánocům jsem dostal softšelku, tak jsem jednoho dne zkusil vytáhnout kolo a vyrazil … a už z něj neslezl. Od března jsem vyrážel do pár stupňů, po seschlých loukách, lesích, lesních cestách… s klukama i sám.

Duben
Ježdění na kole, práce v lese. Nic víc. Už sem tam nějaká párty venku, čarodky u vojty. Sestra se na Velikonce vrátila z Řecka.

Květen
Na kole … především, jak jsem v březnu začal jezdit při pár stupních, tak jsem začal jezdit po loukách a lesních cestách. Asfalt mě nelákal. A vydrželo mi to. Takže když se oteplilo a už se rajtovalo jen v tričkách, tak jsem stejně vyhledával neznámá zákoutí a správně naznal, že kam dojde člověk pěšky, tam není problém dojet na kole. Zoraná pole, čistočistý les,… všechno jde. A tak jsem na kole „objevoval“. Doslova. A stále na dřevě. Rozhodlo se prodat hafo dřeva zájemcům, a bratranec si uhnal na čtvrt roku berle, a týden před jejich odložením se pro změnu sekl sekerou do ruky, takže veškerá práce kolem dřeva zbyla letos na mě, tátu a strejdu. Jak na kostele, jak na kostele… někdy to byly neskutečné zápřahy. A kolo, kolo, a kolo. Nic jiného jsem neměl. Naši odletěli na pár dní za sestrou do Řecka, nám zůstal dům na opatrování a ivonce se blížili inženýrské státnice.

Červen
Z ivonky se stala inženýrka. Já jezdil na kole. bylo krásně. Sem tam pršelo. S klukama na kole. Pozvání na svatbu bratrance. A poslední víkend června čundr k přehradě s klukama z Prahe. No to byla zase akce! V životě jsem na čundru nebyl, přijeli Dan a Dan a šli i Mirda s Djem… celodenní pochod k vodě přes hospody a louky lesy, pak širák na skále nad vodou, noční/ranní pytlačení u vody a cesta zpátky. Parádní zážitek.

Červenec
Začal jsem objevovat i lesní pěšiny u ivonky, vyjížděl do divočiny s chabou představou, kudy kam, ale neztratil jsem se. A pak jsme vyrazili do Chorvatska do Podgory. Já moc nechtěl. Známý nám už dva měsíce sháněl auto, peněz moc nebylo a dávat dvacku za „celkem zbytečný“ zájezd k moři… ale ivonka byla inženýrka a chtěla jet za odměnu k moři. A tak jsme jeli. A pěkně si tu užili. A prožrali… poslední dovolené fakt dáme nehorázný peníze za to, abychom si tam dobře pochutnali. Co večer na večeři a minimálně do dvou tří různých hospod na pivko a vínko … krásný relax. Naši mířili s příbuznými také do Chorvatska, ještě někam pod nás, takže jsme jednoho brzkého rána došli k magistrále a potkali se s nimi

Srpen
Léto, kolo, práce kolem domu, betonování budoucí boudy na dřevo a sklepa. V city se jel světový pohár horských kol, s klukama jsme tam vlakem vyrazili, na kolech tam počumovali a pak jeli domů. A opět kolo, nebo práce. Sem tam večerní párty u ohně. Měli jsme v plánu s ivonkou vyrazit pod stan na Mělice (pískovna u Labe) , ale pracovní podmínky mi nedovolily odjet na více dní od pc. A to byl v závěru srpna týden třicítkových hiců… tím také vzrostla teplota vody v přehradě na zajímavou hodnotu a já se tam po x letech zajel párkrát vykoupat. Zakázáno, samozřejmě. Ale paráda!

Září
Září bylo jen o škaredém počasí a o práci … a kole. Nic zvláštního. Pouze koupě auta. Ivonka si hledala práci v Brně a bylo jasné, že bude dennodenně dojíždět, takže bylo potřeba auto. Od jara nám ho známý sháněl, starší oktávku tak kolem 80 tisíc. Když se něco objevilo, tak to zase padlo … a pak … že by měl jednu luxusní za 220 tisíc. No ty krávo. Ale když jsem ji pak viděl… černou jak noc, dvojkovkou, chromovanou, na sedmnáctkách … za týden byla naše. A najednou, já, co brázdil vysočinu dva roky ve starém červeném pežotku, jsem projížděl obec v černé limuzíně, ze které jen jen vystoupit nějaký ministr … sebevědomí to zvedlo pěkně, jen co je pravda.

Říjen
Babí léto jsem lehce promarodil, sračka z burčáku nebo strhané břicho z betonování, těžko říct. Ale na kole jsem do té podzimní krásy nevyjel. Ale pak jsem si udělal k narozeninám radost a koupil si profi pneušku a obul ji na zadní kolo, a poznal nové dimenze přilnavosti… ta mě od té doby v lese nezradila, a já začal jezdit ještě větší divočiny. A pořád lítání po lesích, cestách … sem tam i pracovně. A Tom se ženil … nejdříve jsme s ním vyrazili do Brna do stripbaru, což byl taky zážitek jak pes, pak měl o týden později svatbu.

Listopad
Opět na kole, především do lesů. Na rychlejší ježdění po asfaltu je zima, zatímco při ploužení lesem ne. Koupil jsem si držáček foťáku na helmu a natáčel videa z divokých sjezdů, za které sklízel patřičný obdiv Ochlazovalo se, ale neodrazovalo to … opuštěné louky, sychravá obloha, odreagování od práce. Zajímavým hřebem bylo lezení Býčí skálou, speleovýlet jako loni, na který jsem tentokrát přizval i Dje a sliboval mu horor v podzemí. místo toho to byla procházka jak pro důchodce (nebýt jednoho plazení párstupňovým potokem). I tak fajn zážitek, a víkend s Danem a Katkou.

Prosinec
Nahromadění práce, spousta blbostí i velkých věcí, finančně přesto mizérie, že jsem ani nehodlal příliš řešit Vánoce, přece jen máme auto za čtvrt mega, nemluvě o nutnosti podstoupit nákup zimních kol i s disky a pravidelnou výměnu rozvodů. Na kolo už jsem nelezl, pomalu dvakrát týdně musel do Brna, a už tu byl štědrý večer … to jsem projednou na kolo sedl a vyjel si do lesa do sněhu. Nádhera. Víckrát už to neudělám Ježíšek byl bohatý a štědrý, Vánoce příjemné a pohodové … a nyní už práce, a zítra Silvestr. Tak uvidíme.

Dlouhý rok … během kterého se nic nedělo. Z ivonky jen inženýr, byli jsme u moře, máme pěkné nové auto, a stále bydlíme u rodičů. Jestli se to v příštím roce nezmění, tak dojde k radikálním změnám. Nebo taky ne. Uvidíme. Hodně štěstí a zdraví v novém roce!

David Guetta v Brně

Wed, 21 Dec 2011 20:33:00 +0100

To zase jednou bylo … nevím, jak to nazvat. Hágen mě do toho umotal někdy v září, respektive hned na začátku prodeje lístků, a já se nechal zviklat a jeden si promptně koupil a PDFko k vytištění mi tu na ploše viselo až do minulého pátku. To jsem ho konečně vytiskl a zamířil s ivonkou autem do pátečně večerního Brna (nápad za všechny prachy). Ta si šla po nákupech, a já na hlaváku počkal na Hágena a Dana. Střízliví nepřijeli a hned mě hledali v hale hulákáním jména na všechny strany Pak už jen obligátní stížnost u okénka a reklamace kvality služeb Českých drah včetně servírování tří plzní, zatímco chudák pán za přepážkou přemýšlel, jak s jejich stížností naložit. Večer se začínal rýsovat, jen co byla pravda

Před hlavákem nás přebral Ferenc, kterého jsem potkal tuším potřetí, a od kterého jsem očekával přínos trochy klidu a rozvahy, tak přece jen, zastupitel městské části Brno-Střed, že. No hovno leda! Když se nevrhal do cesty tramvajím při přecházení megadopravního uzlu, tak nás táhl do študácké hospody Desert, cestou k níž kluci poznávali hospody, nonstopy a kluby, kde se kdysi buď zlili jak dobytci, nebo kradli polštáře, nebo se tvářili jako fanoušci komety či se vyhýbali vytaženým kvérům. Musela to být tehdy divoká noc. No a v Desertu to začalo zostra, po prvním absinthu mi vstaly chlupy na zátylku hrůzou z neblahého očekávání, ale po pátém už nebylo co řešit

Připojil se k nám ještě Viktor a Docent, Ferenc mi ničil večer kouzelnickými triky (bejt holka, tak mě dostal), pak jsme se tuším domluvili na nějakém webu, a řešili bůhvíco s bůhvíkým … až jsme vyrazili k Ferencovi na byt, aby si tam kluci nechali věci a převlékli se. Kousek uzeného, bugr na chodbě / v pokoji / na balkóně, nahánění taxíků, kdy až tuším třetí souhlasil s odvozem na výstaviště za 200 Kč. Ve třech jsme se tedy řítili Brnem k „péčku“, ačkoli do geťákova startu to byla tuším ještě hodina a půl. I tak už mě šokoval neuvěřitelný bordel venku před halou, všude plastové lahve, kelímky, plechovky, no jak po bitvě. Kluci udávali špeka kde mohli, aby se z něho sami dva neposrali, když jsem jim odmítl pomoci, a záhy jsme byli uvnitř. Ty krávo tam to bylo velký … a pak se čekalo na dejva, během popíjení jakéhosi energy s vodkou a piva, ačkoli toho muselo být více, ale mimo ranní vodky s kolou ci jiné drinky nepomatuju. To bych si musel očuchat džíny a triko. A čím se blížilo půl jedné v noci, tím více dav houstl a … už se to rozjelo. Hovno si pomatuju, co hrál nebo jaký měl vůbec nástup, ale lejtka jsem cítil ještě včera, čtyři dny po akci! Zpocenej jak dobytek, zlitej pivem a vším možným sladkým, namačkanej na ostatní, skákal nebo nebo něco řval … to všechno pár hodin v kuse.

Pak jsem ještě do někoho drcnul, tak se otočím a v těch tisících lidí potkám spolužáka z gymplu, co jsem roky neviděl! Ani jsem ho pořádně nepoznával, ale oba jsme se na sebe podezřele zatvářili a já „Nejseš ty Luky?“ a on „Nejseš ty Juneau?“ A už jsme poskakovali jak dvě holky před výlohou se zlevněnejma kabelkama.

Nevím, byli jsme tam do čtyř? Déle? Dejvid už dávno odešel se slibem, že se za rok určitě vrátí (no jen aby), hrál někdo jiný a my se mohli producírovat až po pódiem, popíjet a já nevím co, nohy bolely a hlas nebyl. A kluci se nadchli pro nějakou afterpárty ve Faválu, což jsme nikdo netušili, kde je, a po taxikář nás poslal někam, protože si myslel, že si z něho děláme srandu. Pravda, sto metrů to nebylo, jak říkal, ale našli jsme to a zapadli za kilo do jakéhosi poloprázdného klubu, kde točili utrejch, pardon, starobrno. No nežilo to tam moc, ale co jiného dělat, relax s bagetou a producírování před repráky … z tama už to mám po těch dnech taky zamlžený, organismus už to moc nedával, pít se nic nechtělo, a čumět na ty vystajlovaný holky celý v bílým … něco jsme řešili s Hágenem, snad o odchodu nebo co, ale ve výsledku jsem se pak v jednu chvíli – asi tak o čtvrt na sedm – sebral a řekl si „Hele, před sedmou ti jede první přímej vlak, nemusel by ti ujet, tak se seber a běž.“ Kluky jsem tam nechal, nechtěl jsem se nechávat přemlouvat na zůstání a vypadl nejistým krokem do ranního Brna.

Ale… „Kde to kurva jsem?“ Měl jsem dojem, že když půjdu od výstaviště pořád po kolejích, tak musím po trase jedničky nějak dojít k hlaváku, ale jak jsem daleko nebo jestli mám vůbec pravdu, a zda to můžu taky stihnout za dvacet minut? To jsem netušil. A tam jsem se zeptal první osoby, na kterou jsem narazil, jestli se tímhle směrem dostanu na hlavák, a ona paní mi ukázala přes silnici na zastávku autobusu, že z té mi pojede autobus na mendlovo náměstí a z něj pojede jednička k hlaváku. Tak jsem poděkoval, přešel silnici na zastávku a tam kymácivě vlezl do prvního autobusu, co přijel. A on to byl hned ten správnej Načerno vpřed, bez nějakého řešení. To Viktor mě naočkoval, že v noci revizora nikdy nepotkal Na mendláku jsem se lehce zorientoval a už jela jednička, a kolem tři čtvrtě na sedm jsem byl na hlaváku překvapený sám sebou, jak jsem se dostal přes půlku Brna, kterou absolutně neznám. Dobře já! Lístek na vlak, litr vody a noviny a hurá hledat bratrance vojtu, co psal, že také pojede na Vysočinu. Proploužil jsem se celým vlakem tam a zpátky, než jsem ho našel, a zhroutil se na sedačku k němu.

Morava se probouzela, ze mě to táhlo jak z putyky a když se z mého vyřvaného hrdla vydral nějaký hlas, tak to byla stejně nějaká ptákovina. Pak už u vlaku čekala ivonka, já se nechal odvízt domů, zbouchal nějaké pečivo, smyl ze sebe pot, špínu a chlast a před devátou zapadl do postele. Do půl šesté večerní jsem nevěděl o světě, a před šestou jen vstal a hurá na vánoční rybářskou schůzi.

Píšu to jen proto, že jsem tam dal dvě pivka, a po prvním se cítil jak v horečce, polejval mě pot a lehce se mi chvěly ruce, leč pak to přešlo. Schůze proběhla, zapsal jsme zápis, porozdávaly se dary a my s ivonkou pokračovali na jinou seanci do jiné hospody, kde se už zdatně lilo i bez nás. Došlo tedy na smršť becherů a čtvrnáctek regenta a já se dám divil, jak to se mnou nic nedělá. Prakticky střízlivý, ale s ivonkou to zametlo

A druhý den narozeniny u babičky, sešla se nás tam kupa a zase pivko dvě, a pak smršť slivovice. A opět – po pár locích piva se mi začaly chvět ruce, opocený, a přešlo to. A další pití se mnou už nic neudělalo, až do večera jsem bezvadně fungoval.

Zajímavé Asi to bylo nějakou tou dehydrogenázou, enzymem, co odbourává alkohol a po pití jeho hladina v krvi stoupá a pár dní se udržuje – člověk tedy lépe snese pít hned dva dny po sobě, než třeba v pondělí a v pátek. Proto se také traduje „vyprošťovák“ – dát si ráno po chlastačce další pívo přijde vhod, protože to opět nastartuje onen enzym a ten začne odbourávat nejen nově vypitý alkohol, ale i ten, co je ještě v krvi.

No … takže čtvrtý adventní víkend stál za to

Ani vlastní blog už mě nezná

Sun, 11 Dec 2011 14:21:00 +0100

Tak dlouho jsem nebyl v administraci, až jsem byl permanentně odhlášen. Tedy asi více než měsíc. No … život utíká, nic moc se neděje, a co se děje, o tom se mi nechce psát, na kole jsem jezdil, ale je blbý psát pořád jen o ježdění na kole … lezli jsme jeskyní, ale o tom jsem chtěl napsat samostatný článek… ach jo. A za dva týdny vánoce.

Letos jsem byl opravdu odhodlaný – jezdit na kole, dokud nebude deset čísel sněhu. A pozor – on to není žádný problém! Na zimu jsem se připravil koupí zadní pneumatiky, která mě ještě nezradila, Schwalbe RocketRon se vyhrabe po jakémkoli terénu. Mám kvalitní oblečení, takže ve třech stupních není problém vyjet, a většinou zamířím hned za domem do lesa a nejdříve několik set metrů stoupám lesními cestami do luk na sever od obce (= hned se zahřeji), do krajiny nikoho na opuštěné cesty mezi pole, abych se obloukem vracel zpátky. Nízká mračna nad údolím, lehlá mokrá tráva, sem tam ojíněná, pára od huby a zamlžené brýle, jakmile jen někde přizastavím. Lesy bez listí, není problém uhnout kdekoli z cesty a vydat se na nízký kvalt mezi stromy a křižovat les… proč ne. Ale teď už jsem dobře dva tři týdny nevyrazil, za mokra mě to nebaví. Ale až přituhne …

Práce je spousta, ale peněz málo. Bourák potřeboval fungl nová zimní kola i s disky, což hned spolklo skoro 12 tisíc, a dva týdny nato nastal interval výměny rozvodů a jiných serepetiček, a dalším 8 tisíc výdaj. Různé ptákoviny kolem a vánoce už tím pádem moc neřeším, protože na dárky stejně nemám. Úžasná situace. A než si na to stěžovat, tak to řešit … brněnské IBM prý bude od nového roku nabírat sedmdesát lidí měsíčně, ivonka už bude od ledna také pracovat v Brně … člověku pak ještě v neděli upadne na rohlíku korunka, co měla vydržet dvacet let, takže v úterý v šest do Brna, ve středu znovu na půl dne na vyloženě zbytečnou schůzku a do večera už jsem se ani nedostal k pc, ve čtvrtek sotva vyřízení mejlů ze středy a v pátek v osm přebírat sokolovnu, po obědě ji chystat na večerní zábavu a od šesti do sobotního rána pořádat hokejistickou zábavu s lokální rockovou skupinou. Pracovní týden v prdeli … kdy se to sakra změní? Teď před vánoci? Těžko …

Zábava … ivončin táta tu trénuje hokejové „béčko“, místní omladinu, poslepovaný tým poté, co se rozpadlo áčko. A šéf mužstva přišel s tím, že se udělá zábava, aby se pro hokejisty něco vydělalo. V bandě pořadatelů jsem byl já s ivonkou nejmladší, zbytek byli její rodiče a jejich známí, co byli naposledy na nějaké zábavě ještě než měli své nyní skoro dospělé děti. Takže opravdu docela výzva. Naštěstí je ivonka rozená organizátorka, takže „zařízeno“ to postupem času bylo a jedinou neznámou bylo, jak to celé dopadne. V osm jsme se postavili za bar a pomalu se to začalo rozjíždět. Já stál v druhé lajně, nalíval nealko a hlídal, aby se v ledničce chladilo optimální množství lahví, a všechno ostatní. Rozhodně jsem nechtěl stát přímo za barem a prodávat, na to můj introvert moc není, a „hospodské počty“ jsou přesně to, co mi absolutně nejde. Ale sem tam jsem tam zaskočil a vypomohl, přece jen veškeré ceny sestavené na 25, 30 a 35 Kč snadnému počítání celkem nahrávaly. A pak bylo po půlnoci, ivončina sestra pro něco odjela a já se sám postavil na její místo a už jsem tam zůstal až někdy do čtyř, a obsluhoval jako profík. Ale přiznám se – když jsem to jednou viděl střízlivý z druhé strany, tak už bych nejraději na zábavě nikdy nepil. Panoptikum jak sviňa. Od tří už skupina nehrála a uklízela, ale to ochmelkům stejně nevadilo a dělaly u baru bordel dál, až se konečně někdy před pátou rozlezli do všech končin, zatímco my už dávno uklízeli halu a vše, co bylo třeba. O čtvrt na sedm jsme byli v posteli, a před dvanáctou vstávali, abychom kolem druhé ještě jednou načisto uklidili a ve tři sokolovnu předali. Prý tak pěkně uklizeno jako po nás ještě nikdy po žádné zábavě nebylo. A večer hned na zimák do „budky“ a tři hodiny občerstvovat diváky, zatímco na ledě řádili hokejisté ještě znavení ze včerejší zábavy. První poločas to celkem drželi, ale pak pukli 9:1, jako vždy. Je to banda nezodpovědných mladých kluků, co si chtějí spíš jen tak zabruslit, než aby to brali vážně. To je fajn jen do okamžiku, kdy kvůli nim pět spořádaných rodin pořádá do rána zábavu, kde se oni jen vožerou jak dobytci a dělají bordel. A ještě zajišťují tři hodiny v mrazu občerstvo během každého jejich zápasu, aby všechny výdělky do poslední koruny šli na zaplacení ledu, rozhodčích a všeho. Osobně už bych se jim na to příště vysral, velebnosti.

A teď? Teď je neděle po-o, teprve nyní mě pořádně bolí celé tělo z pátečního zápřahu a od čtyř jdeme do budky zase, tentokrát na zápas přespolní konkurence, která by také byla ráda, kdyby měli její diváci možnost koupit si svařák nebo grog … a zisk půjde opět do kasy té nezodpovědné bandy. Mno.

Ale co, je to na mě, jestli se na tom budu podílet nebo ne, moje volba. Příští pátek geťák, v sobotu vánoční rybářská schůze … vánoce. Svátky klidu a míru, pohody.

Pánové, můžeme si přisednout a dělat vám společnost?

Sun, 23 Oct 2011 19:51:00 +0200

… zeptala se jedna ze slečen v negližé, co přišly k našemu stolu, a nám zajícům vylétla tepovka až k infarktu a kdo říká že ne, tomu bije srdce splašeně dodnes. Tom se o víkendu žení, jako první z naší bandy, a my znalí pouze emerických filmů a tamních striptýzů sličných holek v policejních uniformách točících pouty na ukazováčku rozkračujících se nad nebohým skoromanželem … jsme nevymysleli nic jiného než výjezd do brněnského stripbaru.

Nikdo jsme nevěděli, do čeho jdeme, a nakonec to byly přesně takové ty typické plechové dveře s malinkým průzorem z filmů, které nám otevřela mašina na smrt, jejíž bicák byl jak moje obě stehna vedle sebe … a k tomu všemu jsem byl ještě já považován za odborníka a toho, kdo ví, do čeho jdeme, neboť kdykoli na to došla řeč, dávaly se k dobru moje historky od Zlatého stromu z Prahy. Tohle bylo úplně něco jiného, malý sál s dlouhým barem, od kterého na nás koukalo několik spoře oděných slečen („Co je to tu dneska za zajíce?“), pár stolů v rozích a velké pódium se třemi tyčemi, kde se slečny střídaly na všelijakou muziku, zatímco mi si objednávali první plzně za šedesát a snažili se předstírat, že se při koukání na pódium nestydíme Opravdu vám řeknu, bylo to k potrhání smíchy. Obzvlášť, když každý musel prozkoumat nápoják, jestli jako fakt to pívo stojí šede a pod. Aneb jak celému lokálu ukázat, že ten keš tam fakt … není. Blbci.

Sranda a samý smích, první druhé pivko a najednou se u stolu setmělo, jak nás všechny ty nahotinky obestoupily a jestli nám mohou dělat společnost. Krve by se nedořezal v nikom z nás, a komu se některá z nich hned nenasocila na klín, ten zařezaně koukal do svého půllitru a mlčel. Spolkl jsem srdce vylítlé až do krku a řekl se srandou že samozřejmě, ale že netušíme, co se od nás potom očekává, čímž vytušily, s kým mají tu čest a hned se ujali našeho zaučení do tajů a pravidel takového stripbaru. Přisedla si ke mně Tína a na spešl nápojáku „pro slečny“ nám popsala drinky, co jim můžeme kupovat, aby s námi seděly a bavily se. Úvodní dvě stovky za nealko drink moc oslňující nebyly, takže jsem Tíně ten „strong“ drink za 250 poručil, a doufal, že nebudu u našeho stolu jediný gróf. Jako pravda, ty končiny náapojáku s lahvemi šampaňského za 8 000 Kč jsem fakt navštívit nehodlal A tak jsme s Tínou seděli vedle sebe, ona se cítila/vypadala nesvá stejně jako my ostatní, takže nebylo na co si hrát a s odzbrojující upřímností jsem jí popsal všechny reálie a to, proč tam jsme a jak jsou v nás malý dušičky. Každému, komu vyprávím, jak dobře jsme si s Tínou povykládali, to musí být asi k smíchu, ale přitom je to fakt pravda, hodinku či kolik tam s náma holky různě na střídačku seděly – než začali chodit další hosti, u kterých byl ten cash fakt vidět, a dokud jsme jim kupovali drinky. Když jsem jí se smíchem řekl, že jí druhý ještě koupím, ale další už fakt ne, tak … no jak to říct, brala to sportovně a tak, jak to je Ale byla přátelská a povídali jsme si o všem možném, o Brně, o Praze, o studiu a tomhle zaměstnání, o její operaci kolene – kdo by si nevšiml té škaredé jizvy na tom sličném kolínku („No občas mi vyskočí z kloubu i při tancování u tyče, ale už mám naučený pohyb, kterým ho zase nahodím zpátky…“). Fakt to byla dobrá společnost. Když dopila svůj druhý drink, tak se omluvila, že bude muset jít, protože nemůže jen tak sedět s hostem, který jí nebude dál platit pití, protože by jí to podnik strhával z platu. Zajímavá informace. Dál jsme se potkávali a usmívali se na sebe, a byl to večer jak má být. Jenže bohužel, ke vší mé stydlivosti, byl to přesně ten den, kdy jsem slavil sedmadvacáté narozeniny. Ve stripbaru.

Takže když pak po nějaké době přišla ke stolu Vanessa pro Toma a Tina pro mě, ať jdeme s nimi ještě v doprovodu dj a míry do VIP salónku, tak jsem věděl, že mé modlitby, ať mě nedejbože nepotká žádná divoká specialita, nebyly vyslyšeny … vyšli jsme do patra do útulné místnosti se stolkem obklopeným křesílky a holky nám předvedly regulérní lesbišou, ve které figurovalo jejich rozvalování po onom stolku stejně jako po každém z nás pohodlně usazených v křesílkách a debilně se chichotajících Přiznám se, když si mě Vanessa osedlala a drbala si poprsí o mé strniště, tak jsem byl fakt rád, že mi sedla přímo na přezku od opasku a bolestivě mi ji zatlačila do břicha, tudíž jsem se mohl soustředit na něco jiného a záhy odejít bez stanu a ztráty kytičky. No sranda to byla Ostatních, co zůstali o stolu a pak jen sledovali naše blažené úsměvy a pomrkávání, mi líto nebylo, řekl jsem si, že se nebudu na nikoho ohlížet a budu zdravě sobecký.

Ale netrvalo dlouho a hlavní oslavenec začal v té komorně intimní atmosféře zvracet pod stůl. No to mě kurva poser na holý kozy, co budeme dělat? Všiml si toho někdo? Co barmanka? Ty vole, ty korby u vchodu nás rozbijí na atomy, jsme v piči vole, je ti to jasný? Nikdo ho neviděl, musíme – ježiši, von zase bleje! – ticho, dělejte jakože nic! CO??? Oni ve vlaku ve dvou stáhli flašku rumu a flašku zelený? Bože můj! … situace jak noha. Ta šance, že se nám podaří zdrhnout bez úhony, byla celkem slušná. Hoši, padáme, máme nablitý pod stolem, odveďte ho jakože v poho, my jdeme zaplatit cejch a zabavit barmanku, vy vyzvedněte svý bundy a jak budete ze dveří venku, utíkejte pryč na ulici a někde se tam sejdeme. No, kdyby ti dva volové neztratili lístky od šatny, tak nám to takhle sprostě vyšlo. Ale protože je ztratili a vyhazovači/šatnáři byli v jejich nalezení neoblomní, tak je také stihl jeden z hostů upozornit, že jsme nechali pod stolem brutálně nablitý. Super … byl jsem venku, ale když na mě ze dveří houkli, že máme jít zpátky, tak jsem šel. „Váš kamarád nablil pod stůl, pánové, běžte si to uklidit,“ řeklo nekompromisně 150 kilo steroidů. Bože, přece tam před těma všema holkama a boháčema nebudu s hadrem vytírat ženichovy zvratky … riskni to vole, třeba tě nezabijou: „A kdybych tu nechal tisícovku, vyřešilo by se to nějak?“ Čekal jsem ránu intenzity dopadu meteoritu, ale vyhazovač celkem nezúčastněně podotkl, ať se domluvím s barmankou, že jemu je to u prdele. Uff, žiju. A tak jsem naznal, že jinak to nebude, a vrátil jsem se k baru. Slečna barmanka, nejhezčí holka na place, došla a Copak kluci? No my to jdeme uklidit, hlesl jsem. A co? Kývl jsem hlavou k pekáči pod stolem, který očividně zaregistrovala až v ten okamžik, a pak jen mávla s útrpným pohledem rukou, ať to necháme být, že to uklízečka uklidí. Nejen uklizečka se bude muset činit, ale i ten podlahář, který jim bude spravovat díru od šutru, co mi v ten okamžik spadl ze srdce … mávla ještě na vyhazovače Nechte je jít, to je v pohodě.

A už jsme byli venku, svobodní a zostuzení, rozhodnutí vrátit se brzy zpět a koupit jí panáka mi tedy přišlo jako fakt chabý poděkování, ale nijak jsem to v tu chvíli mírovi nerozmlouval, problémem byl oslavenec zvracející na schody k jakémusi domu. Z Hybešky až na Merhautku, kde mají kluci byt, to byly dobře nějaké tři kilometry, což by mu jen prospělo, jak jsem ho vzal za rameno a vedl ho panoptikem nočního brna vpřed. Vojta, který se rozhodl ho s osmi pivy vést z druhé strany a jehož nesnesitelné tlachání obvykle úspěšně ignoruju, tentokrát dostával kapky tak brutální, že by se jeden i … ne, neslitoval, prostě jsem ho nešetřil a dokud nezavřel hubu, tak si vyschlehl věci, po kterých by přístojný gentleman tasil kord. Fakt jsem byl v tu chvíli v ráži, která by u slabších jedinců vedla k rozpolcení osobnosti. Tak dostal co proto. Dotáhli jsme invalidu nočním mrazem na byt, vojtu tam nechali sobecky na hlídání a protože byly teprve tři v noci, vydali jsme se do klubu Karibik. Navzdory mému očekávání to tam ještě pořádně žilo, ale moc jsme mezi vystajlované slečinky a vystajlované slečny nezapadli, takže jsem se – vzhledem k mému sobeckému předsevzetí – ani nesnažil nějak držet bandy a když mě muzika srala, tak jsem si šel prostě stoupnout bokem a jen jsem to víření pozoroval z dáli, nou stres. Byla tam těžká převaha kluků a o normální holku jsem také pohledem nezavadil, takže jsem se taky moc nepřetvařoval, když se po čtvrté někdo zeptal, jestli tam ještě budeme dál. Před pátou jsme byli na bytě – celou cestu jsem držel poslední zbytky svých sil na uzdě, abych druhého opilého vojtěcha nesejmul deklem od popelnice za neuvěřitelně otravné opilecké řeči o tom, jak tam dostal od nějakého slováka a na čo ty pozeráš facana… tak, jak jak mě první polovinu noci brutálně točil jeden opilý vojtěch, tak to v té druhé přebral druhý opilý vojtěch. V přibližně desetisekundových intervalech (já fakt nepřeháním!) střídal dvě repliky: „A prej na čo ty pozeráš a lisk mě ju zespoda, no ty pičo slovák zapráskanej, bych mu roztočil ciferník, ty krávo vole pičo zapráskaná“ a „Kdy už budou ty vole ty větvě mám hlad kurva jak sviňa“ (větve = vietnamský fastfood). Plné vystřízlivění bylo fakt brutální nevýhodou. Tu hodinku do chystání se na vlak jsme prospali u puštěného filmu, než nás pohltilo brzce ranní Brno, které oslavenec už poxté pokřtil svými… no, však víte. Šalinou vpřed, s párminutovou rezervou na vlak, za pět sedm ve vlaku a ospalé koukání na jinovatku jižní moravy a vysočiny … přestup a po osmé ve Válu, kde ostatní nasedli do autobusu a pro mě si přijela brzy vstávající ivonka naším bourákem.

„Tak co, jak se mu to líbilo?“ zeptal se ivonky táta.
„První, co mi řekl po nasednutí do auta bylo, že s těma kreténama už nikdy nikam chlastat nepojede.“
„Tak vidíš, můžeš být spokojená,“ řekl na to ten moudrý muž

Spal jsem do půl paté večer.

Po pěti týdnech

Wed, 19 Oct 2011 23:24:00 +0200

Další blognutí „Ach božínku, ten čas tak letí?“ Asi ne … jsem unavený a nechce se mi tu moc vysedávat, nemám co extra psát a pět týdnů nevrátím, abych si vzpomněl na to, co se dělo. Jediné světlejší výkřiky jsou chvíle, kdy jsem někde blbnul na kole, jinak 80–90% času trávím u pc. A stále bez peněz … pravda, nekupovat auto, tak jsem na tom jinak, ale … ale.

Před pár týdny mě dobře zbořil burčák. Asi. V pátek ho máma dovezla, dal jsem si tři vínovky a šel spát … druhý den práce kolem domu, řezání dřeva, a stolice velmi znepokojující konzistence. Jako kdybych se vychcal prdelí, byla moje oblíbená hláška. Tak stane se, burčáček, no. V neděli jsem pomohl tátovi se šalovačkama – to jsou 120×60cm velké dřevěné desky, ze kterých se sestaví „forma“ pro vylití betonem. Potřeboval je dostat na půdu strejdovy stodoly, tak jsem mu je od země strkal po šikmé fošně až nad hlavu, kde už na ně dosáhl z půdy a vytáhl si je. Každá (z asi 20) vážila nějakých 15–20 kil, a nebyla to žádná sranda ji od země dostat co nejvýše, stát na špičkách a konečky prstů ji tlačit po fošně nahoru … strhaný jsem byl jak kočka, a to doslova – tři dny jsem pak proležel v teplotohorečkách ještě s tím dědictvím burčáku, ačkoli to už mohlo být ze strhaného břicha při zvedání šalovaček. No týden jak víno, ještě že po mně nikdo nic nechtěl.

A víš co? No ano – to bylo to krásné babí léto roku 2011. Pár dní před víkendem, kdy jsem seděl od rána do večera u pc a ani nevyjel na kole, pak víkend, kdy jsem byl zapřažený u domu, pak tři dny v posteli a zbytek týdne u pc, a víkend, poslední hezké dny. Takže jsem i po tom všem hned v sobotu sedl na kolo a s janysem vyrazil do lesů. A pak už bylo hnusně. Tak jsem se na babí léto těšil, a tak krásné letos bylo.

S ivonkou jsme si také – poté, co jsem se dal dokupy – vyjeli na badminton do city, a při té příležitosti vyzkoušeli novou restauraci/picérku, která nás úplně nadchla. Na zdejší poměry pěkný podnik. A tak jsme tam tento víkend spáchalo sčuch, který jsem zorganizoval a kdy jsme tam nakonec zabrali 12 míst a díky bohu za rezervaci, v sedm večer tam nebyl JEDINÝ VOLNÝ stůl a ač poloprázdno, vše bylo rezervované. Po deváté už nebylo slyšet vlastního slova. Tom se bude za týden ženit, tak se tam vymýšlelo co a jak (nakonec jedu o víkendu do Brna loučit se s jeho svobodou do nějaké stripbaru, či co). Nemluvě o tom, že mám v pátek narozeniny. No uvidíme.

Hágen mi také připomněl, že v prosinci přijede do Brna Geťák, tak jsem si už také koupil lístek (a na tom sčuchu zjistil, že asi půjde i míra). To zase bude noc … hágen mě také namočil do zajímavé práce … [censored] … Každopádně – nuda to nebyla a nebude

Koupil jsem si na kolo novou pneumatiku, pěkně 2.1" širokou Schwalbe RocketRon … obul jsem ji dozadu a i když je na asfaltu pěkně líná, tak v lese je to držák jak pes. Takže plán je jasný – koupím si další, minimálně 2.25" (možná fakt až 2.5"), a tuhle dám dopředu … přede mnou jsou jen měsíce vyjížděk do lesů a luk, na jaře si na asfalt můžu koupit zase něco normálního. Dnes jsem si v odpoledním brejku vyjel do lesa a šlapu si to tak po lesňačce vzhůru, až najedu předním na kámen… „To zase bude drcanec,“ říkám si a s hrůzou zpozoruji, jak přední plášť ten šutřík spíš pohlitil, než aby na něm kolo poskočilo. „Já někde píchl a uchází mi přední kolo!“ Seskočil jsem a pomačkal ho a fakt, měkký jak prase, ale podle všeho „jen měkký“, ne píchlý. Ona už je pravda zima, mohlo být kolem 9 stupňů … takže by se vzduch v už tak měkké v pneumatice „trošku srazil“? No příjemně mi z toho nebylo. Tlačit kolo domů se mi nechtělo, a vracet se zpátky sjezdem a přední kolo v trysku žvejknout také ne. Zajel jsem do lesa prozkoumat jakési archeo vykopávky a pěkně se vyřádil … prodírání listím, kličkování mezi stromy, spadané větve … a v jednu chvíli jsem se šprajcl v kopečku, tak akorát na sesednutí a vytlačení kola. Tak si říkám „Sakra, vzadu mám obutí do nejtěžšího terénu, to bych mohl rozjet…“ A ono jo! Zabral jsem, vzorek se zakousl a já vyšlapal pár metrový kopeček hlubokým listím přes větvě a kamení … ani se mi tomu nechtělo věřit, na takovou trakci nejsem zvyklý.

Dost již o kolu, jdu se zabít k Capitánovi z Ameriky.

A just jo! Blognu o novém autě!

Wed, 14 Sep 2011 10:22:00 +0200

Práce plná prdel, ale dobrý pocit z uzavření všeho kolem nového auta je tu a tak si dopolední kávičku vypiju u psaní bložínku, a ne u prvních pracovních mejlů. Je po desáté, a to už mívám za sebou hodinku dvě práce (drzoun, že?), ale ne dnes – to jsem se právě vrátil z prohlídky auta technikem od Global experts, společnosti prohlížející auta pro Kooperativu v případě sjednávání havarijního pojištění. A tím celá ta naše anabáze s novým autem končí.

Před lety mi děda svěřil rudého pežotka 205, co měl už tehdy bratru 17 let odjěždíno. Nazval jsem ho familiérně raketa, a tak se to ujalo, že tomu autu nikdo neřekl jinak. Své mouchy mělo, sem tam vynechával a kuckal motor (lol), někdy zdechlo hned po nastartování, ale lítalo tady po Vysočině jako… raketa. Jenže ivonka dokončila na jaře školu a rýsovalo se pravděpodobné odpodzimní denodenní dojíždění do Brna za prací. Její rodiče tehdy odstavili starou a krutě vyježděnou felicii a přes známého mechanikoprodejce aut sehnali zachovalou 10 let starou Škodu Octavii za bratru necelých 60 000 Kč. Slovo dalo slovo a stejného chlapa jsme zaúkolovali sehnáním podobného auta i nám. Já, problematikou novějších aut nepoznamenaný, jsem od kamarádů vyzjistil, že pro nás bude ideální jedničková oktávka, s dieslem. Nezničitelný motor, pozinkovaná karoserie, není co řešit, za ty peníze odjezdí ještě spoustu kilometrů. A tak ji Martin, onen mechanik, začal po svých kontaktech shánět. Jediné naše podmínky byly, aby nebyla červená a měla klimatizaci. A cena do 100 000 Kč.

Měsíc nic.

Dva měsíce nic.

V srpnu už přestal tátovi, který to s ním většinou – k mé nevoli, ačkoli jsou to kamarádi – řešil, zvedat telefon. A pak se konečně ozval, že pro nás takové auto našel, ale za 130 000 Kč, je v Ostravě, ze zabaveného leasingu, a že mu ho mají příští den dovézt. S cenou se nedalo nic dělat, nebylo z čeho vybírat, pokud jsme nechtěli čekat další neurčitou dobu na jiné auto.

Za týden se ozval, že už ho to taky štve a že pro to auto pojede do Ostravy sám.

A týden nato zavolal, že ho ten prodejce podrazil, že je to bouraný auto a ještě k tomu se stočeným tachometrem. Omlouval se nám, a že ať klidně hledáme auto přes někoho jiného, že je mu jasné, že nemůžeme čekat do bůhví do kdy. A zmínil, že pojede do Rakouska pro nějaké dvojkové oktávky, bohužel samozřejmě dražší. Inu, tak se na ně zajedeme alespoň podívat, jedna by prý mohla být pro nás ideální. Ale za 220 000 ká čé.

Dvojkové oktávky se mi líbí moc, a ta co mu stála před domem … černá metalíza, chromované doplňky, naleštěná, s výbavou, o jejíž některých funkcím jsem slyšel poprvé… no už odpoledne jsem mu volal zpátky, že ji bereme, ať nám ji někam odstaví a my seženeme peníze.

Polovinu jsme mohli zaplatit hned, ale začala další anabáze se zrušením ivončiného stavebka, které by ještě s menší půjčkou pokrylo zbytek té ceny. Tuhle částku by nám zatím půjčili rodiče, auto bychom zaplatili a po vyplacení stavebka bychom jim to celé zase vrátili. Na pobočce nám pak paní poradila nějaké machinace se stavebkem a jeho přeměnu v jakože úvěr, takže nebylo nutné si brát oddělenou půjčku. S touto nabídkou jsme jeli na návštěvu za sestřenicí, jejíž manžel Tom v pojištění a podobných věcech podniká, takže jsme se pobavili ještě co a jak, ačkoli už spíše o možnostech povinného ručení a havarijního pojištění. Stavebko jsme finálně překlopili do úvěru, paní tehdy poprvé napadlo zeptat se na ivončin příjem, kdy ji její „Prakticky jsem nezaměstnaná“ trochu rozhodilo, ale vše je podepsáno a teď se čeká na schválení toho všeho od pražské centrály. Zadal jsem příkaz na tolik $$$, co jsem mohl, zbytek doplatili naši a ještě jsem poslední část vezl v hotovosti … a ve čtvrtek ráno se jelo pro auto.

Martin mě posadil za volant – holt nevěděl, že fakt strašně nerad řídím auta, se kterými jsem nikdy dříve nejel – a snad deset minut mu trvalo, než nám popsal všechno, co to auto umí. No lol. V knoflíkách a páčkách jsem se přestal orientovat fakt brzy. Obkroužili jsme po městečku, podepsali smlouvy, dostali klíčky a vstříc dešti vyrazili domů v nablýskaném bouráku.

To je jiné svezení … doteď jsem se opravdu snažil vyhýbat všemožnému řízení cizích aut (= které nejsou moje a která jsem doposud neřídil), ale nyní? Ivonka nadává, že ji nechci nechat řídit, a když kamkoli jedeme, kde se bude pít, tak já nepiju, abych mohl řídit taky domů. To se za posledních pět let stalo asi třikrát. Po večerech mě svrbí prsty a jel bych se jen tak z prdele projet po okolí, když nemám do čeho píchnout.

Hned ten den jsme jeli vyřešit růčo a havarijko za Tomem, pár desítek kilometrů v dešti, kdy jsem jen a stále bojoval se stěrači. Na průstřel hlavy to bylo! Až večer jsem zjistil, že nemáme stěrače s cyklovačem, ale se senzorem deště, takže ať jsem páčku nastavoval jakkoli, tak stěrače braly ohled pouze na intenzitu deště. A já si jen celou dobu říkal, co jsem to za debila, když v novém autě ani nedokážu ovládat/nastavit stěrače. U Toma jsem vyložil z auta tiskárnu a sám si u něj vytiskl smlouvy i zelenou kartu Tomovi totiž toho rána odešla ta jeho a nebyl by schopný nám to v rozumné době vše dodat, a my měli na autě jakési krátkodobé povinné ručení jen na další dva dny.

A konečně příjezd k nám domů a večerní svezení mých rodičů na přehradu a zpátky. To sousedi koukali Sama máma říkala: „Já už jen čekala, kdy z toho auta vystoupí nějaký ministr …“. Vypadá fakt pěkně.

Druhý den jsme jeli auto přepsat, hyperaktivní pán za přepážkou to stihl za minutu třicet sedm sekund a už jsem přidělával nové značky. Když už jsem si zelenou kartu se starou SPZ tiskl sám, tak jsem si ji vytiskl i s tou novou Jen jestli to není nějaká levárna

A zdánlivě bylo vše vyřešeno.

Těšil jsem se, jak v sobotu na rybářských závodech šokuju mirdu, až mu tam ukážu toho našeho bouráka, neboť on už měl srandu z toho, jak půl roku mluvíme o autě stylem „příští týden ho Martin doveze“ a pořád nic. A tak jsem mu dopředu nic neřekl, abych efektně překvapil, a zaparkoval ho na prostranství pěkně doprostřed. A když jsme tam pak s mirdou tak různě pocházeli, tak říká: „Tak už máte to auto? Hmm, pěkný, líbí se mně,“ a ukázal na moji oktávku. Byl jsem zaraženej jak prd, kde mohl zjistit, že už máme auto a ještě k tomu vědět jaký? Odpověděl jsem že jo, že je pěkný a jako líbí se mně, žejo, prostě paráda, ale vrtalo mi to hlavou … čekal jsem, že překvapím já jeho, a ne on mě. Ale jako rozhodčí jsme měli jiné starosti. Až dobře po hodině, kdy jsme měli volnější chvilku, se mě zeptal, co tedy to naše auto. Říkám mu „No vždyť támhle stojí, už ses na něj díval.“ „COŽE? To je opravdu vaše auto? Já si předtím dělal srandu! Ono je fakt doopravdy vaše? No ty vole teda …“ No smíchy jsme se tam mohli servat

Když jsem pak jednoho dne jel autobusem k ivonce – neboť mi auto zabavila – začetl jsem se do smluv, co jsem tehdy u Toma podepsal. A najednou šokovaně koukám, že u havarijka je dodatek, že bylo-li auto poprvé registrováno v zahraničí a od první registrace v ČR uplynulo méně než dva roky (do čehož naše auto na 99% spadalo), pak je nutné do deseti dnů od podpisu smlouvy kontaktovat spol. Global experts a sjednat si u nich prohlídku auta. V opačném případě může být smlouva o havarijním pojištění kdykoli vypovězena atd. No studenej pot mě polil … tak já budu platit 12 000 ročně, aby mi pak po nějaké příhodě Kooperativa nakopala koule? Hned jsem volal Tomovi, ten volal svému kolegovi, co mě měl na starosti a to vše pak ještě potvrzoval nějaký jejich nadřízený, a výsledkem bylo, že se to na mě opravdu vztahuje a musíme tu prohlídku podstoupit a že jsem měl sakra štěstí, že jsem si toho všiml, že oni dva (Tom s kolegou) se nikdy s touto situací doposud nesetkali. Čtěte smlouvy, lidi.

A tak jsme si s ivonkou dnes brzy ráno udělali výlet cca 30 kilometrů do nejbližšího zastoupení oné kontrolní společnosti, nechali si auto nafotit, překontrolovat výbavu (pěkných křížků si tam musel pán udělat ), odhalit dva ďůlky na střeše, zatajit jeden 10× větší vzadu na kufru (heh) a mohli jsme jet zase domů. A já řídil jako širón … fakt mě to baví. Pravda, sto pět koní není žádný splašený hřebčín, ale ani si toho nevšimnu a už jedu sto dvacet …

A tím by se dalo říci, že je koupě nového auta uzavřena. No uvidíme, ještě musí ivonce schválit to čerpání stavebka/úvěru. S tím bude možná taky ještě srandy

Před posledním srpnem

Tue, 30 Aug 2011 20:32:00 +0200

Víkend byl fajný. Páteční skoro noční koupání na přehradě přešlo do sobotního rána sahajícího na třicítku, takže už v deset jsem s jdem vyrazil k vodě znovu. Pláž div ne ještě ve stínu, tak jsme přeplavali na protější břeh a slunili se tam. Bájo. Návrat přes obec, kde se u kulturáku chystala největší sportovní událost roku, maraton. Pokecali jsme s janysem a popojeli vedle do hospody na předobědové pívo. Po o přijela ivonka, opět jsme dojeli ke kulturáku a koukli na start maratonu, dali pivko, nechali janysovi s djem náskok, a s holkama jsme za nimi vyrazil autem. Opět k vodě Za život jsem se v přehradě koupal asi 4×, z toho 3× tento víkend. LOL. To už se zvedal vítr a od západu šla mračna, takže ve vodě bylo tepleji než nad hladinou … opět přeplavání nahoru, škádlední dje a jeho potupné zaházení pískem, společná fotka ve vodě a vítr ohýbající stromy. Rychle jsme uschli a vydali se domů, i zajížďku do mikrohospůdky jsme zamítli. Holky se neměly do čeho převlíct a v nastávajícím počasí by to nebylo moc ono, sedět na té větrné hůrce v mokrých plavkách. A ještě že jsme se na to vybodli, během hodiny se ochladilo o deset stupňů … sice jsme se podívali na doběh prvních maratonců, ale pak jsme se rychle zapelešili doma u televize. Občanský průkaz …

Večer byla maratonská, vyhlášená to zábava. Ivonka chtěla jít, ostatní to taky plánovali, pak jeden usnul, druhý nemohl dojet, nemluvě o tříhodinovém dešti … ale ivonka furt pudem pudem pudem, a tak jsme o půl jedenácté konečně vyrazili Akorát přestalo pršet. Nakonec nás tam byla celá stará parta až na sestru, která zůstala s tuberkulózou doma. Janys byl přesvědčený, že se zlijem jak dobytci, takže mi k mému třídecáku vína donesl ruma. No nevím, co čekal … že to vypiju??? Celý večer jsem popíjel víno, a teď na to budu lít rumy. Pche. Kecalo se, postávalo venku, chodilo na bar, blblo na parketu, no jako vždy. Jen dj byl nějakej za/uraženej, neb jsem si dovolil zeptat se ho na jméno kolegyně, se kterou byl minulý víkend v zoo. Neřeknu, kdybych se ptal, jaký má kozy … tak jsem ho dál ignoroval, idiota. A někdy ve dvě jsme se s ivonkou sbalili a bez nějakých cavyků vyrazili domů. Nikomu jsme nic neřekli, on by každý chtěl na panáka a pod, včetně vyčítání tak brzkého odchodu. Já byl unavený, hladový, ospalý, po ničem z předchozího netoužil… a tak jsme ještě s djem vyrazili. To už se rozpovídal a dokonce mi řekl – sám od sebe – to jméno oné holky. Takže ho to fakt celý večer žralo. Vola.

Příjemná neděle, dopolední zevling, odpoledne s ivonkou na kolech do oné mikrohospůdky, ale nebylo nijak teplo. Domů jsme se vrátili přes kopečky, a ivonka odjela domů. Já si sedl k práci, ale později opět sedl na kolo a vyrazil na Rasín a sjel si to k přehradě. Krásný chladnoucí večer, divoké lesní cesty a padající šero, opuštěné lesy. Včera jsem si to večer zopakoval, opět dvacet minut šlapání do kopce na Rasín, a zase jinudy sjezd dolů, po lepší lesňačce, kde se to nechalo fakt dobře pustit … budu muset zauvažovat o širších pláštích. A takové měkčí tlumiče, nebo rovnou kolo v celopéru, citlivější brzdy, kdy po pár minutách přibržďování nechytám křeče do prstů … no až budu mít volných 40k, tak vím, čím si udělám radost.

Ale poslední dny mě znervózňovalo nepravidelné lupání a vrzání při šlapání. Chvíli ano, chvíli ne, podle všeho někde od středu. Střed? Páky? Šlapátka? Nebo něco u tlumičů? Nemohl jsem to odhalit. A tak jsem dnes odpoledne otočil kolo vzhůru kozama a jal se to zkoumat. Utáhl jsem páky ve středu, ale při testovací projížďce skřípání nezmizelo. Tak jsem si řekl dost, vzal sadu imbusů a jal se utáhnout každý šroub, co jsem kde viděl. A vida, ve šlapátkách byl problém – malé šroubky držící „obvod“ šlapátek přišroubovaný k ose, dva na každé straně, a všechny znatelně povolené. Skřípalo to i při utahování. Bylo mi jasné, že jsem to vyřešil. Ale nedalo mi to, abych večer – po dvou hodinách betonování s tátou – opět nevyrazil, tentokrát už pozdě po půl sedmé. Lesem a terénem nahoru do louček, po loukách ve stopách našeho čundru a obloukem zpět – krásnou cestou lesem, loukou, pak po div ne srnčí pěšince a mezi skály, a po jiné žůžově technické pěšince přes kořeny k vyhlídce Mírce. A domů. To snad pojedu zítra znovu, pokud tu budu a nepojedu k ivonce.

A tož tak, no. Práce.

Zakázané ovoce

Fri, 26 Aug 2011 22:15:00 +0200

Na přehradě jsem se koupal naposledy … no ani si nevzpomínám. Bylo to v tomto tisíciletí? Možná ani ne. Taky se to nesmí, že Pitná voda, ochranné pásmo, bla bla bla … ale tentokrát jsem na to celý týden myslel. Janys na to zavedl řeč o víkendu, kdy jsme jeli splavení kolem, ale už se připozdívalo a nebylo sil ani na plavání. Nyní, po týdnu třicítek, to lákalo o to víc. Janys večer dojel z Brna, slovo dalo slovo a za soumraku jsme vyrazili. Opuštěný břeh, voda ustoupená, vítr ve stromech protějšího břehu a temná hladina. Fakt temná. Vlezl jsem tam, teplota mě příjemně překvapila a zatímco janys kníkal v pěti centrimetrech vody zimou, já se tam hned ponořil. A jak byla čistá … jedna z nejznečištěnějších nádrží, a letos jako křišťál. Byl jsem opravdu příjemně překvapený. Jen škoda, že to tady v Čechách moc nenadnáší Je to nějaká větší dřina …

Z druhého břehu jsme koukali na vzdálené obrysy našich kol a nervózně přešlapovali … chmatáků je kolem dost, jít pěšky domů by také chvíli trvalo. A ještě aby nás začal nahánět na člunu hrázný … a jak jsme pak schnuli zase na původním břehu, u kol, vůkol padalo šero a cvrčci řvali, první hvězdy zářily … to by se nahazovalo. Nejteplejší večer roku.

Návrat zpátky byl také zážitek. Vidět jakž takž bylo, teplo bylo nádherné, ale jak jsme přejeli hráz a zanořili se do lesů na kilometrové klesání, tak byly znát jen okolní lesy a světlejší šedý pruh mezi nimi … janys jel první, já za ním, a v jedné zatáčce jsem si snad myslel, že mě šálí zrak, jak divně přede mnou ta tmavá skvrna na tmavě šedé silnici divně kličkovala a uhýbala … a přitom jela stále rovně, respektive plynule projížděla zatáčku. Prostě málo vjemů, o které by se mozek opřel … až jsem se bál, jestli to celé nevyhodnotí špatně a nešvihne se mnou někam do meze. Nebezpečné, ale zážitek.

Zítra mají přijít bouřky. Uvidíme. Jel bych se koupat.

Tehdá, jak byly na konci srpna ty neuvěřitelné hice

Fri, 26 Aug 2011 01:06:00 +0200

Červenec je škaredý, ale na srpen hlásí nadprůměrné teploty a slunečno. Nevyjde ani to, a srpen je prostě „jen“ normální, sem tam sluníčko, sem tam slejvák, zataženo. A pak, týden před koncem, přijdou třicítky pět dní v tahu. Zajímavé. Prý bude i září slunečné a teplotně nadprůměrné, ale známe své lidi.

Tenhle týden stál za to … pracovně. Kapraři si před dvěma měsíci vymysleli soutěž po objednávce … kdo nakoupí, zodpoví deset otázek a podle výsledku dostanu na onu objednávku slevu. Čekal jsem, co z nich nakonec vyleze za koncept, a moc to neřešil. Před dvěma týdny jsem neměl do čeho píchnout, tak jsem na tom začal pracovat … přece jen systém vyhodnocování otázek můžu mít zpracovaný i bez toho, abych znal finální procenta slev. Soutěž měla začít dnes, v pátek (teď je hodina po půlnoci). V pondělí jsem měl dofinišováno, jen sem tam nějaký detail, trochu uhladit podobu … a věnoval jsem se jiné práci kolem. A v úterý si ve firmě usmysleli, že když už se tedy tak snažili, tak tu soutěž spustí i na slovenském e-shopu. Krve by se ve mě nedořezal … celá důkladně otestovaná a připravená aplikace se bude muset dva dny před soutěží kompletně překopat. Doposud o Slovensku nepadlo ani slovo, nikdo tu možnost vůbec nezmínil … a tak jsem měl samozřejmě veškeré texty a určující informace zadrátované přímo v kódu. Celé úterý a půlku středy jsem to předělával a programoval jako už dlouho ne … a teď to běží a funguje. Krásný pocit.

Ale měl to být jiný týden … když bylo o víkendu jasné, jaké hice budou, dohodli jsme se s ivonkou na výletu pod stan na Mělice. Ale kde splašit stan? A budu moct vůbec jet? Přece jen, nemůžu odjet během spouštění soutěže, která na eshop přinese pořádnou zátěž a kterou naplno otestuje až reálné spuštění … takže jsme mohli jet leda v úterý nebo ve středu. Podle toho, jak to uvidím v pondělí s prací … a v pondělí se nahromadila pěkně a bylo mi jasné, že si nemůžu na dva dny odjet od počítače. Ivonka to vzala sportovně … a když pak v úterý viděla mé strhané rysy a rozlomenou klávesnici, tak mi ani nic nevyčítala. V září si zase vyrazíme někam do skal …

Ve středu odpoledne jsem už ovšem musel od pc vypadnout a sedl na kolo. Ano, venku bylo 32°C ve stínu, a já vyjel na kole. Záměrně. Prostě jsem chtěl vědět, jak se bude moje tělo v takových extrémních podmínkách chovat … takže jsem vyrazil do kopců Zase jsem to nehrotil, to ne, po zhlédnutí birell cykloškoly jsem si oblíbil i fakt nízký převody, takže jsem si to chvílemi šupal na 1–2 a byl spokojený. A pak 4km sjezd divočinou, tělo došlehané od větví a kopřiv, slité potem … yummy. A místo abych to v civilizaci otočil k domovu, vyjel jsem na jiný kopec a dal si další 4km sjezd a nechal se zase došlehat vším možným … a pak návrat po lesních cestách… bratru 23 kilometrů, v ďábelských podmínkách. Zítra má být 36°C … beztak si zase něco švihnu.

A jinak už asi půjdu spát. Pokud se zítra začnou objednávky nějak srát, tak ať mě nemusí budit telefonem.

Celý svet nám niekam unikol ...

Sun, 21 Aug 2011 23:14:00 +0200

Léto letí, a já nic nepíšu. Jeden zápisek z července, jeden ze srpna … týdny za týdny, víkend za víkendem. Ale tohle léto se toho snad ani moc neděje. Pár dní jsem doma, pár dní u ivonky, tam i tady jezdím na kole, jednou se griluje u nás, jindy jinde, oslava tady, oslava jinde … žádné zaznamenáníhodné výkyvy. A pak léto uteče a nebude-li nic zapsáno, nezůstane nic. Takže co se dělo …

Dj měl na konci července pětadvacet, a rozhodl se to oslavit. Že nakoupí a připraví maso na grilování, pití a všechno, žádné štráchy a my k nim dojdeme a na zahradě oslavíme. Ale vývoj počasí to zvrátil k úvaze „a když bude chcát, tak mohli bychom to udělat pod vaší nebo vojtovou pergolou?“ Samozřejmě mohli, a samozřejmě chcalo. A tak se vše převezlo k nám, všichni se nacpali pod pergolu – 10–11 lidí je fakt limit, víc už se nás tam nevměstná. A tak když se grilovalo u nás, tak místo aby si to všechno obstaral dj, tak jsem tři hodiny lítal kolem grilu, a pak měl všeho plný brejle. Za trest ode mě dostal žehlící prkno. Ale poseděli jsme tam dlouho a byl to fajn večer.

V NMnM se pak jel závod světového poháru horských kol. Když do nich letos s klukama dost děláme, tak nás to trochu nalákalo. V sobotu ráno jsme vyrazili do city na vlak, ve žluté čumgále pověsili kola ke stropu a vlakem se svezli do cíle … s malou zajížďkou přes rychtu na ryze cyklistický oběd – cmundu, tedy uzené v bramboráku s hromadou zelí. Aby se nám lehce jelo … do areálu jsme přijeli někde z boku, přesto tam stál u zábrany kluk a prodával vstupenky. Stovka za vstup do lesa je tedy docela dost. Slovo dalo slovo a pustil nás zadarmo, že se bude dívat chvíli jinam a stejně už má málo „náramků“ A pak už jsme se jen motali lesem mezi změtí pásek vyznačujících trasy, hledali bezpečné přechody a snažili se zorientovat, odkud kam kdo jede. Byli jsme tam na závod mužů pod 23 let, kde dojel druhý nějaký Čech, Ondřej Cink. Ale uprostřed toho rumraje jsme přehled o závodě stejně moc neměli. Stálo to ale za to, o tom žádná. Návrat zpět byl již po vlastní ose, a já navíc potřeboval dorazit co nejrychleji, protože večer jsme šli s ivonkou na oslavu narozenin. Pálil jsem to tedy vpřed, janys taky a dj se nás tak tak držel, od Západu hrozil déšť a silnice byly stejně mokré. A hodně. Zlaté blatníky

Večerní párty byla fajn, banda bližších i vzdálenějších ivončiných kamarádů, já dorazil až v závěru … ale výhoda byla, že když se pak přiopilí hodinu hádali o nějakých obchodech ve stavebním oboru (co který zedník zfušoval, a jak jeden druhému nezaplatil a jak by to měl kdo vymáhat …), tak já měl čistou hlavu a zapojoval se s neprůstřelnými a vysoce věcnými názory Ivonce jsem ostudu neudělal. Ani v následné hospodě, kde se začalo nějak těžce panákovat a já tam z odmítaných becherů stavěl malou palisádu, protože mi už fakt nebylo nejlépe a vypít je by znamenalo problémy. Před spaním jsem do sebe natlačil mega vody a druhý den nádhera. A ještě k tomu narozeniny ivončinné babičky, že Takže opět popíjení, poté místní fotbalové derby s jedním pívem a milionem vos, a k nám domů.

Začal třetí týden srpna a já seděl doma a pracoval, a odpoledne vyrážel na kolo. Když na fejsu vidím, jak kámoši jezdí padesátkové trasy, tak se mi nechtělo mrcasit jen někde kolem obce, v úterý jsem sedl na kolo, projel kolem přehrady a jel dál proti toku Svratky, až jsem blbě odbočil a dostal se do míst, kde jsem na kole nikdy nebyl. Domů jsem dojel mrtvý s 36 kilometry v nohách. Nebylo to moc, ale já taky nejezdím pomalu. Ve středu jsem vyrazil znovu, s úmyslem tentokrát „odbočit správně“ … to jsem si cestou stejně rozmyslel, a jen trasu z předchozího dne trochu modifikoval. V durch propoceném triku po šesté hodině mířit stále dál a dál od domova, do míst, kde jsem NIKDY nebyl a netušil, jaké jsou tam kopce a jak dlouho mi bude trvat návrat, hladový a unavený, s posledními pastilkami hroznového cukru … k nezaplacení.

Ve čtvrtek jsme jeli s ivonkou na koupák a já se pak nechal hodit domů, abych k ní dorazil na kole – na grilování. Už po kilometru jsem myslel, že umřu … zatímco za dva předchozí dny jsem najel skoro 80 kilometrů, tak těch 12 kiláků k ní domů po proudu řeky byl neuvěřitelný porod. Tedy, že jsem tomu fakt nemohl uvěřit … nohy v ohni, kola snad přilepená k asfaltu, na umřití. Pak mi to ivonka nějakou teorií o kyselině mléčné vysvětlila, ale zase jsem to zapomněl.

V pátek jsem si vyrazil večer do lesů tam u nich, do večerní bouřky. Nějak jsem z radaru neodhadl její rychlost a mystifikoval i tátu, který tak s ivonkou bezstarostně vyrazil na ryby, kde jsme se pak asi minutu před slejvákem také znovu sešli. Já chtěl jet opatrně, jel jsem do neznámého lesa na neznámé cesty, a s pohledem na divoká mračna mi nezbylo než tomu pálit a být co nejrychleji zase zpátky. Inu, co se dalo dělat

V sobotu jsem se na kole vrátil domů, přichystal grilování a pak dojela ivonka s rodiči na párty s našimi. Poseděli jsme pod pergolou, ogrilovali makrely, krkovičku, rodičce si povídali a my se s ivonkou starali o gril, fajn odpoledne. A to už se pomalu rozjížděla akce u sousedů, kam jsem potom odnesl gril, znovu ho rozjel a janys se ujal grilování svého hrnce kuřecích křidýlek a stehýnek. Skutečnost, že „pořadatelem“ byl tentokrát vojta, obnášela pár negativ – jako vlastně všechno. Veškerá iniciativa u něj končila tím, že zapálil oheň a pak si k němu s pivem sedl Kdepak nějaké vymoženosti jako donést pár příborů, tácky a ubrousky, misku na kosti, nůž (!) a spol … pro co jsme ho dvakrát neposlali, to tam nebylo. Ale sešlo se nás kvantum a posedělo se kolem ohně. Ačkoli – „posedělo se kolem ohně“ … nějak jsme zestárli a čím dál víc čumíme do plamenů, než aby to „byla jízda“. Pů večera jsme to řešili Po těch pěti pivech a dvou višňovicích jsem do sebe před spaním zase natlačil půl litru vody a ráno jsem byl čistej jak slovo boží. Fakt funkční antiopičí metoda.

Úřadovali jsme jen s ivonkou, naši vyrazili do Jeseníků. Ivonka mě po obědě opustila a já se s janysem domluvil na výjezdu. Napsal jsem i djovi, a ten odpověděl smskou „jestli to bude mít průběh jako vždycky, tak na to mrdám…“. Málem jsem ve vzteku mrdl mobilem o zem. Co myslel „průběhem jako vždycky“? Jako jestli bude muset šlapat do pedálů? Fakt jsem měl kurevský vztek, něco domlouvám a dostane se mi takovéhle odpovědi. Nic jsem mu na to nenapsal, a pak to jen při šlapání do kopce vylíčil janysovi. Dali jsme si pěkně do těla, na nejvyšší kopec, a pak do dálav ke Svratce a zpět kolem přehrady, 45 kiláčků v nedělním horku. Po dojezdu jsem se s lahváčem naložil do napůl vypuštěného bazénu, který měl u hladiny 30 a dna 20 stupňů. Vtipné. Kafíčko, buchta od ivončinné babičky, večerní internetování …

Před námi je nejteplejší týden srpna. V tahu slibují 30–32 stupňů. Tak uvidíme. Na kolo ideální ;)

Dovolená v Podgoře

Fri, 05 Aug 2011 22:42:00 +0200

Letos jsem s dovolenou u moře ani moc nepočítal. Ivonka do začátku června ležela v knížkách ke státnicím, takže nějaké plánování dovolené nebylo na místě. A když už, tak jsem to odbýval neurčitými „last minute“ plány … pak přišla na pořad dne koupě auta, které mělo z mého pohledu přednost před další dovolenou v Chorvatsku, obzvlášť poté, co se naše cenové představy značně vzdálily od reality. Jenže … premiantka ivonka červeně zainženýrovala a chtěla „za odměnu“ k moři. Rozjednané auto neauto, nešlo jí to zakázat. Ale kam jet? Samozřejmě že do Chorvatska, kde nás dovolená ještě NIKDY nezklamala, zatímco z Řecka a Itálie slýcháme o různých ne úplně dokonalých pobytech … i kdyby, letos přes to nejel z mé strany vlak. Jet do Řecka před bankrotem, to určitě. A do Itálie bych po přečtení Gomory tuplem nejel ;)

Ivonka se koukla, kam bychom mohli vyrazit (samozřejmě „na makarskou“), našla Podgoru, a já ji nasral svým odmítavým postojem. Apartmán vypadal hezky, ale daleko od moře, a Podgora z mého pohledu jako velkoměsto. A prodírat se na promenádě nekončícím davem, to na dovolené fakt nehledám. Nemluvě o narvaných plážích… to už bych možná i raději vyrazil podruhé do Brely. Ivonka se naštvala, nechala to být, přece jen byly i jiné starosti … a najednou byl začátek července, dovolenou měli rozplánovanou i naši, my měli hlídat psíka, sestra si složitě naplánovala práci, aby ho mohla přebrat zase po nás, a když se já smířil s Podgorou, tak nám termín někdo koupil. A sakra. Horko těžko si ségra práci zase rozvrhla tak, abychom mohli jet o týden dříve, a ten večer byl i tento termín vykoupený. To byly právě červencové svátky, v kanceláři mi to nikdo nezvedal, ale ve čtvrtek jsem se tam dovolal a jestli je ten termín opravdu zamluvený, ale doposud nezaplacená, že je klidně přeplatím. Protože než se zase otravovat s vyhledáváním úplně jiné lokality a apartmánu … termín zaplacený nebyl, ale stornovat šel až večer a do té doby by musela přijít cestovní smlouva od jejich obchodníka, co termín někomu „prodal“. Do pěti hodin nepřišla, pak cestovka volala a zájezd byl náš. Pěkné nervy … hned druhý den ráno jsme ho zaplatili a týden nato jeli k moři

Cesta autobusem z Brna byla úplně v pohodě, žádné prostoje, neklid na hranicích, rozvážení účastníků po celém pobřeží jako loni … místo po 19 hodinách jsme byli u moře po 12 hodinách a snad už v devět ráno leželi u moře. Voda jako KAFE. Nepřeháním. Pálila. Vzduch samozřejmě jako v sauně, 36 ve stínu. Příjemná paní domácí nám zatím nachystala apartmán v přízemí (ach jo – chtěl jsem do patra, abych mohl se sklenkou rozhlížet po dálavách chorvatského moře), a my se v poledne nastěhovali. Moderní zařízení, nadstandardně vybaven, spokojeně jsem si vrněl. Sice v přízemí s výhledem do všelijakých citrusovníků, ale nic jiného vytknout nešlo. Tož to by bylo. Nebudu to brát nějak chronologicky, stejně si už prd pomatuju, vypíchnu jen co mě bude postupně napadat.

První dva dny pokračovaly brutální hice (byl to ten víkend, před kterým hořel Brač), ve stínu 35 stupňů, voda úžasná (kdepak nějaké otužování). V úterý v noci přišla tuším bouřka a trochu se ochladilo, moře i vzduch, ale dál bylo krásně. Až v sobotu (v den odjezdu) se počasí zkazilo a moře se ochladilo ještě víc, a hnusně bylo až do středy (to tam byli naši, o 30 km jižněji).

Podgora je docela větší letovisko, a večerní ruch na promenádě mě první dva dny fakt znervózňoval – přesně kvůli tomu bych raději jel někam jinam, než se v davu lidí sunout z jednoho konce promenády na druhý. Na jedné straně je klidnější přístav, na druhé promenáda plná hospůdek a především se čtyřmi hotely vedle sebe – před každým z těch podniků se večer co večer něco dělo, takže nebyl problém, aby na 30 metrech vyhrávali na štokrleti tři různí rádoby hudebníci … to na mě bylo trochu moc. Ale dalo se zvyknout. Upřímně, asi by mi víc vadilo, kdyby bylo večer na pobřeží mrtvo. Nemyslím klid, ale mrtvo. To jsme si třeba vyšli po pobřeží do Čaklje a zatímco v Podgoře to tou dobou žilo a tepalo děním, v Čaklji bylo mrtvo. Ne „večerní klid“, ale „dokonalé mrtvo“. Ticho, a jedna hospoda, co vypadala, že zavírá. Pravda, mohlo být k desáté … ale přesto.

Pláže byly narvané také. Mohly za to také ty hotely hned u městské pláže, protože kam jinam by jejich hosti chodili, že? Takže jsme nikdy moc neotáleli s odchodem k vodě a já ivonku tahal z postele, abychom se brzy nasnídali a šli k vodě, dokud bylo kam si položit rohožky a nemuset se cpát na metr k nějakým Polákům. Mně to vstávání ani nevadilo, u moře vždy vstávám brzy. Vychrápávat do desíti, to by pro mě byla marnivost. Jsme u moře, můžu si klidně chrápat na pláži při šumění vln. A především – jak krásně se pak v noci padalo do postele a usínalo se během minuty i v teplotách, které jsou v českých ložnicích nepředstavitelné. Než se hodinu převalovat …

Přečetl jsem jednu knížku o další arktické výpravě, pak jakousi o tokijském porno průmyslu (Rjů Muramaki?), a musel se začíst do ivončiných 21. století a mého History … já prakticky celé pobyty na plážích pročetl. Ivonka se vyvalovala jak vorvaň, každou chvíli jinak nastavená sluníčku, já se skovával pod osuškou a četl a četl … a tak jsme se letos ani jednou nespálili. Opálili jsme se jak černoši, ale žádné „recovery“ na apartmánu a patlání se první pomocí od avonu, nivey a spol. Jen nějaký aloe krém … vlastně jsem se po pár dnech přestal i mazat opalovákem. Jeden by neřekl, jaká výhoda byla vyjet si víkend před odjezdem k vodě. Poprvé jsme se ten rok koupali, sluníčko pálili, já se lehce přismahl, ale opálil se … a samozřejmě si přečetl knihu o jiné arktické výpravě. Obě byly románově zpracované, a z jedné se odvolávali na výzkumy z té první a pod. Zpestření. No, a tak jsem měl k moři „základ“ a sluníčko dělalo co mohlo, a nepochodilo.

Jeli jsme si žrát. Kdepak paštikáři … hned první den k obědu lazaně – přece nebude ivonka během vybalování ještě vařit, že? K obědu jsme většinou došli na apartmán, na nějaké těstoviny, a také aby se člověk na chvíli ukryl před tím vedrem, ale drtivou většinu večeří jsme řešili po restauracích. Lazaně, pizzy, stejk z tuňáka, stejk ze žraloka, špagety s krevetami, girice (malé, asi pražené rybičky), chobotnicový salát, grilované makrely, smažené olihně … pěkně jsme si nacpávali pupky. A když si takhle člověk večer pěkně posedí dvě hodinky u večeře (jo, někdy to ti číšníci fakt nedávali…), tak pak také opadne ten frmol na promenádě a nechá se sednout někam ještě na další pivečko, a to u stolku zahrají i muzikanti chorvatské lidové, nebo kytarista valí staré hity jeden za druhým … peníze, co jsme si vezli s sebou, byli v tahu už čtvrtý den Se slzami v očích jsem prohnal kartu bankomatem – a žranice pokračovala!

Tentokrát jsme nepodnikali žádný výlet jako loni (na sv. Juru, nejvyšší horu Biokova), ani nelétali na padáku kolem pobřeží … to jsme si fakt raději sedli večer do restaurace pod vysoké palmy, k běle prostřeným stolkům s malými petrolejkami, a nechali se rozmazlovat. Bruschetta jako předkrm / pozornost podniku? Ale proč ne, sem s tím! (a kyd! rajčata na ubrus … ivonko!) Steak ze žraloka a ony špagety s krevetami? No panečku! Koláčky ze smaženého těsta s rozinkami, opět jako pozornost podniku? Domácí pálenka s ledem v nádherných skleničkách jako opravdový konec večeře, opět na podnik? A to vše pod večerními palmami, v přístavu, dva metry od šplouchajících vln…

Ale ti číšníci … třeba výše popsaná večeře začala skvěle, číšník, ačkoli to měl k těmto stolkům od restaurace přes silnici, létal jako fretka, všechno odsejpalo. Ale pak stačilo, aby se i ostatní stoly obsadily, a zaplacení nám trvalo půl hodiny. Jasné, tam také není kam spěchat, v deset večer už nic neuteče, a člověk také není zvyklý na číšníka přes stoly volat a rozhazovat naoko rozzlobeně rukama jako nějaký Ital … jiný číšník byl takhle zpomalený už od začátku, právě za jednoho větrného a chladnějšího večera, kdy to tedy v košili u vody stálo za to Ale zase – dali jsme si jen pivko, víno a ivonka chobotnicový salát, ale přesto nám na podnik přinesl dvě výborné palačinky jako zákusek. Jindy jsme si zašli na noční drink (většinou to byla večeře v jedné hospodě, a pak ještě pivko/vínko v jiné hospodě ) Dali jsme jednu rundu, ale protože já měl ledové pivo navíc v předchlazeném půllitru, tak jsem ho upíjel pomalu – v jedenáct večer to člověk už moc neocení, to už takový hic není. Ivonka dopila víno dříve, objednala si další, a když ho číšník donesl, poklepal jsem i na svůj již prázdný půllitr, že chci ještě jedno … a od té doby se nic nedělo, a pak po delší době číšník přiběhl, postavil přede mě pivo a ještě dva panáky s nějakým červeným pitím. Byl to nějaký tlamolep, a já tak nějak pochopil, že je to za to čekání. A také že ano – ivonka si toho číšníka všimla, když šel po čase kolem, podíval se k našemu stolku, uviděl ji s vínovkou a mě bez pití, plácl se do čela a odběhl k baru napravit svoje zapomenutí. A hned i pozornost … číšníci jsou někdy pomalejší, ale tohle se mi přece jen líbí. Pokaždé se zeptají, jestli bylo jídlo dobré, ti mladší jsou ukecaní a přátelští o106, kyselého xichtu jsem si za celou dobu nevšiml…

Víceméně jsme mezi devátou a desátou chodili k vodě, v poledne na apartmán k obědu. Potom jsme tak do dvou vegetili, četli si i pospávali a pak vyrazili zase k vodě. Vraceli jsme se mezi pátou a šestou, i později, a dle chuti jsme večeřeli tam, nebo se vyrazili najíst do města. Jednou jsme vyrazili k monumentu nad Podgorou, podruhé se prošli kolem magistrály, ale jinak jsme se šourali po promenádě, dvakrát jsme večer došli až do Čaklje (na pivko, samozřejmě).

Naši k moři vyráželi se známými v úterý večer, a jeli kamsi „pod nás“, takže museli projet „po makarské“ přes Podgoru. A náš apartmán měl makarskou magistrálu hned za sebou (ale rozhodně od ní nebyl slyšet žádný ruch). Ideální. Ve středu jsem si přivstal, odběhl nakoupit čerstvý chorvatský chléb (veku) a po pár smskách jsme už stáli u silnici a před námi zastavovaly dvě české oktávky a rozespalé posádky vylejzaly z aut do chorvatského rána. Přivítali jsme je jakousi slanou dobrotou, co jsme koupili na promenádě (kostička slaného sýra obalená sleděm – výborné), nabídli chléb … fajn setkání, tisíc kilometrů od domova. Sem tam se stane, že je nás po pobřeží z rodiny více, posíláme si smsky a prožíváme to I teď jsme vždy koukali, jak to na jihu vypadá a odhadovali, jak asi mají naši.

To byla středa, a ačkoli z noční bouřky a slejváku nic nebylo, odpoledne náhle přišel vítr a vlny. Ale tím myslím VLNY. Takové jsem u moře ještě nezažil. Začátek byl takový nevinný, laškovný, vlny zajížděly do břehu, a pak najednou CHLÉÉÉJST a mega vlna spláchla celý břeh až k promenádě, a stovka lidí najednou stála, protože lehnout si nebylo kam – i metr nad hladinou moře se na oblázcích udělala jezera vody. Takže méně odvážné osoby postávaly zabalené do ručníků u promenády, my ostatní odklidili věci na bezpečná místa (= vysoko) a vrhli se do vln. S ivonkou jsme byli ve vodě nepřetržitě téměř tři hodiny. Opravdu. Na břehu nebylo být kde, tak jsme byli ve vodě. Bylo tam i tepleji, protože nad vodou foukalo, takže zima byla jen na obličej. A pak ta sranda ve vlnách … dokud nebyly ještě nijak extra velké, tak se dalo blbnout u břehu a nechat se válet a jůůů, to byla sranda, jak mě ta vlna posunula … jenže pak přišly vlny vysoké jako já, a když už byl člověk moc blízko břehu, tak ho (mě) vzaly, po zádech se mnou mrštily do oblázků, dva metry mě posunuly dopředu, pak mě vracející se předchozí vlna plná oblázků vyfackovala, že jsem nevěděl, kde je nahoře a dole, a stáhla mě pět metrů zpátky do moře, aby mě další obrovská vrhla až k nohám postávajících čumilů (a třeba i v kotrmelcích). To už bylo fakt nebezpečné, člověk měl čas jen na výdech, nádech, a ohlédnutí se na tu další vlnu v zádech. Později už jsme se do té zóny, kde vlny přepadávaly a bušili do břehu, raději moc nepouštěli, protože tam vládly opravdu ony. Dál od břehu jsme třeba i dosáhli, vlny nás tam pohupovaly a sem tam přišla nějaká jako dům, ale pouštět se ke břehu a snažit vylézt z vody právě během tří čtyř větších vln, to bylo o život. Ivonku to taky pěkně vyválelo, kozy venku, plavky plný kamení, vlasy všude, žádný čas na nádech a jen si opraví podprdu, další vlna ji rozebere na kostečky … no blbli jsme tam ty tři hodiny, pak se to začalo uklidňovat a my šli na apartmán. Rty rozežrané od soli, líce odřené od neustálého stírání slané vody z obličeje … největší zážitek dovolené. Ale takto to bylo jen jeden den.

V pátek jsme se prochlastali večerem po hospodách, až jsme na apartmánu na balkóně vypili i moji „archivní“ skotskou (malinká lahvička), co jsem dostal za nejdelší ulovenou rybu loni v Norsku (treska polak, 92 cm, kdyby někdo nevěděl), a šli se na ten odjezd vyspat. Ranní dobalení bylo otázkou chvilky, ale venku bylo škaredě. Tuším, že byla i nějaká bouřka v noci … nebe zatažené, šedé, teplota nic moc… tedy teplo bylo, ale že by se chtělo lézt do vody. V apartmánovém domě jsme měli společné prostory, kde jsme si mohli vše nechat, k vodě jsme si vzali jen to co vždy a šli ten den nějak přežít. Asi hodinu jsme seděli na lavičce v přístavu a koukali na moře, ale pak se začalo dělat hezky a jako jedni z prvních jsme leželi u vody, jakmile slunce opravdu vylezlo. Voda se ale znatelně ochladila. A netrvalo dlouho a od jihu temná mračna přinesla déšť. Rohožky jsme si na pláži nechali a schovali se pod borovice, a když déšť přešel, vyšlo slunce. Tak jsme ještě vlezli do vody, oschli, převlékli se a vyrazili na oběd. To jsem si dal podruhé lazaně, ale tentokrát mě moc nenadchly. Škoda. Bylo pěkně, zpět na nabitou pláž, kde se sušily naše promočené a notně jeté rohožky. Lidí jak psů, veget a modrá obloha, a za dvě hodiny mezi ostrovy proti nám temno. Viselo tam, pomaličku plulo k nám, ostrovy pod ním mizely za deštěm. Další déšť na obzoru, doslova. A tak jsme se doráchali, osprchli se sladkou, v převlékačkách se oblékli a šli si na molo sednout na jedno pivko a víno, než to dojde k nám. To už se ale valila děsuplná mračna, zvedal se vítr, lidé chvatně opouštěli pláže, ivonka pózovala na molu s mračny, ze kterých kdyby náhle vylétla ufoloď, tak to nikoho nepřekvapí, a najednou jsem musel exovat půlku karlovačka a klidit se a taktak jsme zaběhli do marketu, než ten uragán udeřil na pobřeží. Takovou sílu jsem fakt nečekal, áčka hospod popojížděla po ulici, ubrusy strhávaly skleničky, palmy se ohýbaly a hradba deště byla sto metrů od pobřeží, padesát, dvacet, deset, už jsme u marketu, rychle ivi dovnitř a chlééééjst … slejvák jak za mlada. Za čtvrt hodiny nebylo co řešit, svěžími ulicemi jsme došli k další hospodě, já povečeřel opět stejk z tuňáka, ivonka opět girice/rybičky, salátek z rajčat k tomu … co s posledními kunami, že?

A odjezd v osm od apartmánu, po půl deváté od benzínky a cesta domů. V rozepnuté košili nach Brün.

Byla to skvělá dovolená. Příbuzným nemáme co ukázat než fotky Biokova na Podgorou a talíře přetékající dobrotami, ale stálo to za to.

Tak za rok zase „na makarské“ …

Přesně před týdnem vypadl proud

Fri, 01 Jul 2011 22:59:00 +0200

Tedy přesně plus mínus autobus či hodina. To už byl ale pátek v plném proudu – v poledne přijel z Prahy hágen, tak jsme lehce nakoupili a pak strávili půl dne u ivonky u rybníka, kde jsem ho učil chytat červenky. Večer jsme rozfofrovali krb a gril, vyzkoušeli masíčko, pstruhy, hermelíny, zajeli k vlaku pro dana a už jsme byli komplet. A pak vypadl ten proud. U krbu nám to nijak nevadilo, jen nás zneklidňovala vlezlá zima. Proč? Protože druhý den po obědě …

… jsme vyrazili na čundr. Krosny narvané k prasknutí a těžké jak krávy (aspoň ta moje), a vzhůru do kopců. Za cíl jsme měli dojít po loukách a lesích (a hospodách) k přehradě a tam u (v) jedné pseudojeskyně přenocovat. A možná i trošku zapytlačit, ale pšššt, chytat se tam nesmí.

Celý týden jsem sledoval počasí a děsil se, jak nám tu víkendovou předpověď kurví a kurví, až došlo na sobotu a celý den bylo nádherně. Potěšující. Došli jsme k první hospodě a slabší dvě hodinky tam pobyli, neb tam měl přijet zahrát harmonikář a to si pražáci nechtěli nechat ujít. Zbytek bandy nervózněl, já to neřešil a oni dva bavili celou hospodu Harmonikář nám zahrál na cestu jakousi sprosťárnu a my se vydali přímou trasou dál. Přes ves, přes pole, přes les, kolem starého lomu až na asfalt a pak po silnici dál. Do druhé hospody … nám známá, klukům z prahy neznámá, tak ji celou prolezli, seznámili se s majitelem a pak zbytek „pobytu“ řešili, jak tam oslaví budoucí narozeniny. Prý je to tam úplná pohádka. Svíčkovou jsme spláchli dvěma pivky, na záda nasoukali krosny a nezbylo než se od civilizace vydat nejistým směrem do lesů a dolů k vodě, respektive tam, kde jsem tušil onu jeskyni, u které jsem jednou v životě byl. Šli jsme, nebloudili jsme, dorazili jsme … na skále vysoko nad údolím přehrady, s majestátním výhledem, krosny popadaly, až ze stropu jeskyně pod převisem klesl nějaký ten prach.

Zkontrolovali jsme pidijeskyni a rozhodli, že dokud bude hezky, tak budeme na skalním plácku nahoře a jejích útrob nevyužijeme. A po krátkém odpočinku se vydali podívat k vodě … chvíli jsme se procházeli po zakázaném území mezi neznatelnými troskami kdysi zatopené vesnice, slunce lezlo po lesích vzhůru a na protějším břehu se parta rybářů bez skrupulí rozvalovala na křesílkách v očekávání nočního lovu. Vrátili jsme se do brutálního kopce zpět k jeskyni, po lese posbírali dřeva a rozdělali poctivý oheň. Nenápadní jsme tedy nebyli V kotlíku už brzy bublaly fazole s buřtem a jen škoda toho erárního párku v nich, který byl skoro nepoživatelný. Jedli jsme, rozvalovali se kolem ohně, koukali na temnící hladinu pod námi … pohoda jazz.

Za úplné tmy jsme vzali pruty a vyzkoušeli bdělost štik a candátů, ale byla to spíš prdel než lov. Vidět bylo hovno, jeden aby se bál, kdy vkročí do vody, tvistry nonstop na posledním očku … no nebavilo mě to, usrkával jsem pivo a pindal do toho ostatním. Jednu udici jsme utrhli, a pak se zase vrátili do toho strašného kopce ke skomírajícímu ohni. A tomu se vohulilo jako už dlouho ne … metrový plamen viditelný z daleka, halekání mládeže, záviš z mobilu, plzničky vychlazené nočním chladem, teplo od plamenů … dj usnul, mirda to taky hned zabalil, a zůstali jsme tři až někdy do dvou. To už jsem toho měl asi plné zuby, vůbec si na nic nevzpomínám (no piva taky nebylo málo), rozhodl jsem se nějak usnout opřený o strom a pak mě snad někdo odtáhl od ohně, aby se mi nerozpustily podrážky … no fakt nevím, ranní šero mě probudilo jinde než jsem usínal, a to ještě uplynula asi tak jedna hodina (nebo dvě). Byl jsem úplně vyřízený. Jako kdyby mě někdo zmlátil, donutil týden nespat, polil studenou vodou, shodil z letadla, prostě mix debilních pocitů, ale především ta apatie z nevyspání. Šel jsem s klukama zkusit štěstí k vodě, ale jen jsem tam pocházel s rukama v kapsách, hlava mě bolela jak střep a jen jsem zíval. Blbý. Návnadu jsme brzy utrhli a i když jsem měl všeho dost a mohl to během dvou minut celé navázat, tak jsem samozřejmě v té apatii nechal vše nahoře v táboře. Ale hágen si vytáhl jednoho malinkého candáta, takže alespoň nějaký úspěch byl. Vrátili jsme se, opekl jsem si z nouze buřt (to tedy špekáček se 70% masa nebyl) a začali jsme se v jemném mrholení pakovat. Kolem sedmé jsme byli na nohou a vzhůru domů …

Začalo týrání. Hágen udal tempo a vyšlápl do dvoukilometrového stoupání, jako by túroval s krosnou cihel každý týden Ale proč jít pomalu, když bylo tak hnusně, o tom žádná. Ani asfalt nepřinesl úlevu, protože prostě bylo potřeba ujít dalších cca 8 kilometrů domů. Šli jsme po krajnici roztáhlí na padesát metrů, ostrým tempem napoleonových vojáků a já si i chvílemi říkal, že kdyby člověk zpomalil, tak mu prostě ostatní „ujdou“ a on nebude mít jak je dostihnout, leda tak během … s krosnou. Upřímně, to šlapání domů byl fakt zážitek v pozitivním slova smyslu, respektive „úžasná zkušenost“. Pro mě to byla ve špatných botách a po výše zmíněném probuzení fakt tvrdá makačka, ale kdo by si nechtěl občas „sáhnout na dno“, jestli na to má? Člověk šel, snažil se držet tempo vyšší než jakým by šel sám, přemýšlel o všem možném, toužil jít měkkou mokrou trávou, místo ní šel po suchém tvrdém asfaltu, paty pálily, šlapky bolely, popruhy se zařezávaly do ramen … a vpřed a vpřed a vpřed. Cestou jsme potkali při venčení psů starostu jedné vísky (člověk je čtyři hodiny vzhůru a pak potká rozespalého venčitele psů … zvláštní), chvilku si s námi povídal … shodou okolností je to moje vzdálená přízeň, ale také děda servírky z druhé hospody, se kterou se snažil dan flirtovat, a právě venčil psa, se kterým si kluci v té hospodě hráli. Setkání. Ale byli jsme sotva v polovině cesty … dál už jsme šli po rovině kolem vody, pak jsme si to zkrátili přes kopec kolem vleku (zasraná vysoká mokrá tráva) a … a doma. Po deváté.

Já už ani nemohl chodit. Na vlastní kůži jsem si ověřil, že moje kolena takové tempo a hlavně zatížení nevydrží, poslední kilometry jsem div neměl zatlý zuby bolestí a doma už jsem jen seděl. Zlatý kolo. Relax, čajíček, sprcha, veget, oběd, odvoz kluků na vlak a pak už jsem jen zapadl do postele, zbytek rodiny i s ivonkou odjel k prarodičům na návštěvu a já spal a spal a spal, dokud mě neprobrali. Teprve pak jsem jakž takž začal existovat…

Ale nic mi to nebránilo, abych to v pondělí nenapálil na kole na jih, zatímco ivonka jela autem a vezla mi všechny věci. Tak jsem do toho i po té vyčerpávající neděli hrábl jako zamlada a dojel k ní domů pod 25 minut, což je brutál rekord. Půl hodiny jsem držel rychlost na skoro 32km/h. A nohy mě ani nebolely … tedy, píšťale mě bolely jak sviňa, ale ty na kole nejsou potřeba

Zůstal jsem u ní až do čtvrtka, od rána do večera seděl u pc a vždy si jen po obědě vyjel na kole. Ale kam tam u nich jet? Koukl jsem na mapu a vyrazil do kopců a pak odbočil na lesní cesty a doufal, že vedou tam, kam myslím. Miluju tu nejistotu, rozhodování na jejich křižovatkách, neznámou divočinu. Sjel jsem do údolí a kolem potůčku jel pár kilometrů po svažující se lesňačce. Nádhera. Ale protože ta vedla i na opačnou stranu, tak jsem tam vyrazil i druhý den a zkusil najít její horní konec, abych tím svažujícím se údolím sjížděl ještě déle. A povedlo se … ještě větší bloudění neznámým lesem, po cestách vedoucích všemi směry, došlehaný od větví, tlumiče zadýchané, ale pak ten čtyř kilometrový sjezd … žádná rychlost, klesalo to jen zvolna, ale byl to terén, hlína, tráva, pozůstatky těžby, potůček čtyřikrát křižující cestu … nádhera. A tak jsem tam vyrazil i třetí den za sebou, opět to zabijácké stoupání a pak krásný sjezd. Tentokrát, znalý terénu, jsem to už trochu pouštěl … ono občas mám taky paranoidní strach, co v těch lesích může být. Oči mám upřené pár metrů před sebe, skenuju trasu, větvičky, větvě, kamení, stopy od traktorů, jen to pořád a pořád a nemůžu si dovolit se rozhlížet (na to prostě opravdu není čas), a pak vedle mě v křoví něco zapraská, jak jsem něco vyplašil … ale není to třeba zdivočelý zatoulaný pes? Není to prasnice divočáka s rodinkou? To raději trochu hrábnu do pedálů a ujíždím, aniž bych se podíval (protože to ani nejde). Taky se ve zdejších lesích před lety mediálně vděčně vraždilo … nepotěší. No a tak jsem to pouštěl, jak ze znalosti terénu, tak ze strachu z neznáma (paradoxně). Po najetí na lesní cestu kolem potůčku tomu nebylo jinak, a byla to prostě balada … přišlapával jsem si, uhýbal větvím, bez skrupulí přejížděl spadané klacky, sral na trávu či ostružiny, jen se pevně držel řidítek a hnal to přes kamení stále vpřed … a pak ten divný čvachtavý zvuk, nejistota na rovince a měkké zadní kolo. A do piči. Ještě nějaká stovka metrů a jel jsem po ráfku. Konec. Nějaký kámen využil situace a měkké zadní kolo o něj procvaklo duši o ráfek. Dobře dva kilometry od civilizace. No, vzdychl jsem si, a vyrazil pěšky, kolo tlačil vedle sebe. Výbavu s sebou nevozím. Zavolal jsem ivonce, tak byla právě ve městečku, takže stačilo dojít na jeho okraj (kde ona cesta taky končila) a tam už za chvilku dojela autem. Pěkně jsem se prošel, nezdá se to. S kolem v kufru oktávky mě hodila až domů a já už se po zbytek dne jen bavil prací.

Dnes jsem si zajel na jednu schůzku a cestou domů koupil dva epesní superterénní pláště (duši jsem doma měl), neb ty původní už mám dost sjeté. Těšte se, lesňačky …

Teď jsem na fejsa napsal, že jdu pracovat

Sat, 18 Jun 2011 22:44:00 +0200

Ale neudělám to a těžko si to budu v So o tři čtvrtě na jedenáct vyčítat. Kafíčko si vypiju u blogu. Pak možná na práci dojde.

Zase jsou dva týdny června pryč. Předminulý víkend jsme rozhodcovali na dětských rybářských závodech, a bralo to tak málo jako ještě nikdy ne. S mirdou jsme většinu času postávali ve stínu pod švestkou, bavili se o všem možném a jednou za deset minut šli změřit nějakého pstruha. Tragédie. Odpolední rybolov rozhodčích nebyl o moc lepší a po třech hodinách lovu si mirda mohl odvézt pět pstruhů. Na to nám loni stačilo deset minut. Ale jak jsme se opekli… Během toho postávání jsme se také domluvili na podvečerní výjezd na kolech, ale já musel ještě dojet na kole domů … a nebál jsem se toho! Jen v 3/4ťákách, triko za opaskem a vyrazil jsem vstříc asfaltu, ale myslím, že záhy po dojezdu se rozpršelo a já tak už jen seděl doma a sobota končila. Ivonka zůstala u sebe, v neděli relaxovala a já vyrazil s klukama kolem přehrady, do kopců, luk, na polní cesty … „po zelené“. Takže z toho bylo toulání se po svazích a loukách nad mou rodnou vískou a hledání, kde asi tak vede zelená. Objeli jsme přehradu a při návratu po prudkých svazích nad obcí se dj poctivě vysekal. Ono se to dá pochopit … vyjížděli jsme fakt dlouhé stoupání s třiceti kiláky v nohách, na vršku u rozhledny rychle slupli každý jednu plzeň,… no a pak při sjezdu z nejvyššího kopce v okolí pak člověk trochu postrádal pud sebezáchovy. Dj víc. Při sjezdu nabral obrovský šutr, ten odlítl doprava, přední kolo doleva, jezdec stále vpřed a otupělé reflexy způsobily, že se nestihl pustit řidítek a brzdil držkou o hlínu a kamení. Kdyby neměl helmu … fuj … takhle se o ni bokem opřel a 95% dření o cestu pobrala ona, na xichtu neměl skoro nic a jen si nabral hlínu do huby (LOOOOL ). Otřesený byl dj pěkně, nebyl to pěkný pád.

A bylo tu pondělí a ivončiny inženýrské státnice. Podporoval jsem ji zdáli, nepochyboval o jasném výsledku, a večer pro nic jel do Brna a odvezl ji domů. Když jsem pak viděl, jak tam po celém dni na jednom chlebíčku a čtyřech hroznech s ostatními kopla tři vodky, tak jsem jen černě přemýšlel, kde budu na výpadovce z Brna zastavovat, aby se mohla vyzvracet. Ale bylo to přehnané obavy Po půl osmé jsme byli doma, stáhli dvě šampaňské a šli spát. V úterý jsme vyrazili na inženýrský steak do Habrů, kde jsme byli už dvakrát a nemůžeme najít dostatečně vychvalující slova. Ale tentokrát to bylo už v sezóně a kdepak nejdražší domácí hovězí bio stejk za 180 Kč, krásně za 350 ty nejlevnější Ale to jsme neřešili, kochali se úžasnými pokrmy v jídelňáku a pak si pochutnali na médium stejčcích, co se ještě před pár měsíci proháněli po okolních loukách Vysočiny. Jsme v tom amatéři, samozřejmě, ale prostě … lahoda. Večer se slavilo dál, takže jsem se ve svých 26 letech ubezpečil, že po čtyřech Černých horách už flašku šampaňského nevypiji. To nebyl dobrý nápad. Ostuda. Středa, čtvrtek, pátek … nevzpomínám si. Ke konci týdne jsme šli opět po pár týdnech do lesa, dřevo domluvené s hajným je třeba zpracovat, aby neměl pindy a neprudil. A tak zase tahání klad a vycházení prudkého kopce, v kapse mobil s muzikou a brýle na čele, protože přes ně nebylo vidět. Potil jsem se tak, že mi po nich tekly čůrky potu. Stejně propocené jsem měl rukávy svetru, jak jsem si neustále otíral xicht. Ale to chlapství … boj se dřevem, boj s kopcem, boj s únavou.

V sobotu jsme byli pozváni na svatbu ivončiného bratrance. Byla pěkná, jednoduchá, do čtyřiceti lidí, a já vše pozorně pozoroval a byl překvapen, jak je to bezproblémové. Hned jsem se vlastní svatby přestal bát. Nakonec, blíží se to. Já jsem ze školy, ivonka je ze školy … první dítě, auto, dovolená v jugoslávii, druhé dítě … znáte to.

V neděli se jen posedělo u rybníka, kde jsem si já četl. Jak to vlastně bylo od Stanislava Budína. Done. A zase týden, v pondělí doma, v úterý na kole k ivonce, ve středu domů, ve čtvrtek na kole k ivonce, dnes v sobotu domů. A s klukama na kolo. Ale na kole jsme vyjeli i v pátek s ivonkou, krátký okruh tam u nich, kolem řeky, po lesní cestě, kde jsme jeli již xkrát, oblíbená a nenáročná trasa pro pěší i cyklisty. A najednou jen vidím, jak se kolo ivonky na místě zastavilo, vymrštilo ji vpřed a vrhlo proti cestě, aby se přes ni ležící převalilo a odkutálelo pryč. Z ničeho nic. Vystouplý kámen, snad na něj přímo najela, dostala ránu do řidítek a instinktivně se pevně chytla, aby je udržela. Asi měla ruku na přední brzdě a natvrdo ji stiskla, jinak by k tomu nemohlo dojít. Stihla řidítka pustit a přistála na rukou, já jen viděl, jak na její záda padá rozkutálené kolo a děsil se nejhoršího, a ono ji přitom lehce překutálelo a snad se jí ani nedotklo. Těžce jsem ji se sevřeným srdcem sbíral z cesty, lesní špínu měla ve výstřihu, v podprsence, v pupíku, všechno jí bolelo, DÍKY BOHU má jezdecké rukavice a půlmetrové brzdění rukama o kameny přežila bez svlečené kůže z dlaní, pak si urovnala rozcuchané vlasy a srdce se mi sevřelo ještě více, když se jí na prstech objevily rozmázlé šmouhy krve. Naštěstí jsem našel jen malou ranku, a o chvilku později ještě jednu hned vedle. Je to neuvěřitelné, ale když se přes ni překutálelo její kolo, tak ji trefilo do hlavy jedním z předních ozubených kol přehazky (těch u šlapátek) a dva jeho zuby se jí „lehce“ zapíchly na temeni do hlavy. Taky otřesená, zmatená, ruce se jí třásly, ale žádné vážnější zranění neměla … dojeli jsme zpátky, ještě si sedli v hospodě na jedno pivo a jeli domů, ale večer už nemohla hýbat s rukou a má ji ovázanou a staženou. Snad to nebude nic vážného. Ale okamžitě si kupuje helmu. Takovýhle pád po hlavě do kamení na cestě … to končí málokdy dobře. A jak jsem napsal, z ničeho nic. Žádné blbnutí, žádná puštěná řidítka, žádná velká rychlost. I ty jednou spadneš z kola. Určitě. A nebude to do trávy. Rukavice, kterými budeš brzdit o asfalt, stojí dvě stovky, když moc, a helma, která ti zachrání polovinu xichtu před plastikou, stojí kolem tisícovky (a pojišťovny na ni často přispívají). Je to jen otázka času. Já už bez helmy vůbec nevyjíždím, i kdybych jel pro rohlíky. Dobře padesátkrát jsem to říkal i ivonce, ať si ji koupí. Smála se mi. Když jsem ji zvedal ze země, tak to byla jedna z prvních věcí, co řekla, když chtěla trochu odlehčit situaci. „Kupuju si helmu, okamžitě.“ Pád z kola není otázkou JESTLI, ale KDY. Koupě helmy, až ji budeš potřebovat, je už z principu pozdě. Nemít helmu dj před týdnem, tak má ještě teď ovázanou půlku hlavy a už navždy bude pohled kolemjdoucích přitahovat podivný šlinec na levé líci.

No a dnes jsme vyjeli znovu, a ustáli to bez karambolů. Mělo pršet, sem tam pár kapek spadlo, opět kdesi lesy po žluté, křížem krážem po lukách, až začalo pršet vydatněji a my tomu napálili a posledních patnáct kilometrů to hnali domů, co to šlo. Zlatá bunda, ve které jsem se do kopců potil jak prase, a v dešti si pak jel jak král. Nemluvě o blatnících. Pohodička. Večer jsem se s djem sešel u krbu, ale mirda se na nás vysral a tak nebylo z domlouvání nocování pod širákem o příštím víkendu nic. Uvidíme. Pokud bude jak dnes, tak to bude fakt HC zážitek. Spát pod hvězdami je něco jiného než spát v neustávajícím dešti a desíti stupních

Padá na mě spánek

Thu, 02 Jun 2011 21:39:00 +0200

Týden s opuštěným domem utekl a je pryč, dokonce je téměř pryč další týden … naši odlétali v úterý, ivonka se celé dny učila na zahrádce. Úterý, středa, čtvrtek … to byly tropické dny, kdy jsem ráno natáhl jen nějaké tříčtvrťáky a až do noci chodil jen do půli těla. V žabkách. Hlídali jsme i kima, kterého jeho prostatický močáček vyhnal z pelechu vždy nejpozději do půl osmé a pak jen pocházel po pokoji, fňukal, neměl stání, opíral se o postel a knučel mi do xichtu, dokud jsem se neposadil na posteli a nešel ho v prvních paprscích slunce klubajícího se nad lesem vyvenčit před dům. Na mě musel být pohled Ivonka si pospávala trochu déle, aby byla na to učení čerstvá, a já už měl před osmou den v plném proudu. Ale moc práce jsem nestíhal. Vymýšlel jsem, co bude k obědu, pak to jel nakoupit, pak chvíli sedl k práci a už bylo k jedenácté, takže k plotně.

Přesně tak. Před pár týdny jsem ivonce slíbil, že když tu se mnou bude ten týden, co budou naši pryč, tak jí budu vařit a nakonec dělat všechno možné, aby se ona nemusela o nic starat. A tak jsem se činil. Ne že by ty obědy a večeře byly nějak převratný, se zásobami těstovin jsem pěkně zatočil, ale občas jsem ze sebe měl radost. V pátek ivonka odjela na jednu noc domů, tak jsem měl volný haus. To se konečně ozval i dj, co se také připravuje na státnice, že jde do obchodu … tak jsem nastartoval raketu a dojel doplnit zásoby piva. Ani to dje nezlákalo k nočnímu koukání na nějaký film, tak jsem sedl k práci, ale v deset večer se už přes fejs ukecat nechal a před jedenáctou došel. Koukali jsme s lahváčema na Benga v záloze. Půlku toho stejně prospal

A čím později jde kimča spát, tím dříve vstává. To mě tedy před šestou svým fňukáním trochu šokoval. Nedal jsem se a spal dál, ale brzy jsem musel vstát, brzy. A opět do obchodu, vymyslet oběd (tedy v opačném pořadí), počkat na ivonku, uvařit … mimochodem, od pátečního dopoledne pršelo. Slabě, ale vytrvale. I v sobotu, dopoledne, odpoledne, a až před večerem přestalo. Nějakých třicet hodin v tahu. Hned bylo o starost méně, nebylo třeba zalívat zahrádku vyprahlou po třech dnech hiců.

Neděle se už umoudřila, a dopoledne jsem vyrazil na kolech s janysem na Šperk. Odpoledne na místní fotbal a před večerem na přehradu až k vodě. Prošli jsme se po holém břehu u Orlího hnízda a koukaly na štiky a boleny, jak si naháněly hejna rybiček v mělké vodě.

V pondělí se kim rozhodl opět vstávat v 5:50 a protože fňákal fakt přesvědčivě, tak jsem s ním o čtvrt na sedm opravdu šel ven. Plazil jsem se kolem domu, ale kafe mě na nohy postavilo a týden jsem tak mohl začít pěkně zostra. Po obědě jsem konečně na chvíli vytáhl dja na kolo, což bylo taky kontraproduktivní, protože cestu na Šolec si rozhodl zkrátit přes louku pod lesem. Asi nebyl dlouho venku a netušil, že už je všude víc jak půl metru luční trávy. No pěknej vojeb, tahle část cesty Dojeli jsme zpátky a ze srandy jsem navrhl „marcelu“, protože mi bylo jasné, že se na pivko vykašle a pojede se učit. A on že by jedno dal. Překvapení. Tak jsme dali dvě a pak že navštívíme ivonku, ať si spolu na zahrádce pokecají o učení … a zůstali jsme tam vyplesklí až do večera. Pondělí za všechny prachy. A to se ještě v noci vrátili naši z Řecka, takže jsme s nimi ještě dlouho do noci vykládali.

Úterý bylo na druhou stranu produktivní až běda, pracoval jsem celý den a až pozdě k večeru se rozhodli dát si sprintík kolem přehrady. Nabral jsem hroznový a cukr a vyrazil do večera … nechtěl jsem to celé valit po asfaltu, kudy to znám, ale rozhodl jsem se to ze Selího sjet dolů k vodě přehrady, kde dříve stávala turistická chata a od které už vedla stará asfaltka k silnici. Sjezd z kopců k hladině byl úžasný! Cesta, po které jsem nikdy nejel, šlehající větvě lísek, kameny v cestě, úseky brutálně rychlé i úseky brutálně vymleté, a stále vpřed bez zpomalení, tam někam dopředu neznámou strží neznámou cestou… až přede mnou probleskla hladina a já vyjel na břehu přehrady, pár metrů od vody. Jenže – jinde. Místo o původní turistické chaty jsem skončil o kilometr dál, na regulérním břehu jezera mezi lesy a skalami … tam, kde se málokdy vyskytne někdo pěšo, natož na kole. Hned mi bylo jasné, že jsem měl odbočit na tu jedinou cestu, která se z té mé odpojovala. Asi o dva kilometry zpátky v kopci. Bylo mi jasné, že tím terénem se vracet nebudu, že se musím nějak dostat po břehu na původně zamýšlené místo. Měl jsem hlad, padal večer a slunce už obkreslovalo okolní lesy, a já byl docela ztracený. Nemluvě o slabém tričku, ve kterém jsem vyrazil. Rozhodl jsem se to tedy zkusit přetlačit po břehu – vody bylo málo, bahno vypadalo zatvrdle a já mohl jít po kamenech, zatímco kolo tlačil vedle sebe. No moc ztuhlé to bahno nebylo, musel jsem poskakovat po placáčcích a sem tam si nějaký pohodit na místo, kde mi záchytný bod chyběl. Jednou jsem zkusil i nasednout, ale to jen zadní kolo prohráblo a zajelo do bahna, jak jsem jej moc zatížil. Jojo …

Byl to zážitek. Pak jsem se konečně dostal na zbytky cesty kdysi vedoucí k nyní zatopené vesnici a už do toho mohl kopnout. Po půl kilometru jsem byl na místě předpokládaného výjezdu z lesa a najel na starou asfaltku. Pral jsem do sebe cukry a šlapal do toho jako o život, abych byl co nejdříve doma … úžasný zážitek.

Ve středu přišly bouřky a deště, já pak vyrazil k ivonce a dnes jsme zajeli do Brna nakoupit ceny jako výhry na dětských rybářských závodech, co v sobotu pořádáme. No a to je tak vše. O dnešním výjezdu s djem a sjížděním snad 45stupňového kopce lesem mezi stromy už psát nebudu. To není pro každého ;)