Inu, Skrillexův randál mě v poslední době docela zaujal. Ale především proto, protože tahle „hluková muzika“ je v mém případě ideální pracovní doprovod. Když mi do kódu zpívá Záviš nebo Tomáš Klus, tak mě to odreagovává, ale když se rozjedou tyhle elektronické srandy, tak mě to popohání … pracuje se mi při tom dobře. To stačí.

Půl dvanácté, kávička. Popravdě … v televizi jsem zahlédl nějaký dokument ze Srí Lanky se Zikmundem? A byli tam sloni. Vypadali … přesně jako sloni v Age of Empires II. Tam se mi vždycky líbilo, jak reálně tam měli slony zpracované. A celou dobu nemyslím na nic jiného, než jak si teď v noci zahraju nějakou mapku. Se slonama. A tak jsem si uvařil kávu. Ale nejdřív ještě doženu nějaké resty. Možná.

Divoce jsem bušil celý den, až jsem s tím v 16:05 sekl a řekl si „Jedu na kolo!“ Objel jsem celou přehradu a trasu na dle předpokladu dvě hodiny bych ujel za hodinu, kdybych na různých místech nerozjímal. Dřel jsem jako kůň a nedaroval si odpočinek, nohy bolely, ale pak jsem do sebe lupl dva hroznový cukry … a najednou jsem si během rozjímání uvědomil, že už pět minut šlapu naplno po rovince třicet v hodině a vůbec necítím únavu. Další dva cukry a osm kilometrů do kopce dvanáctkou bez známek únavy. Opravdu to funguje tak jednoduše? No funguje, potvrdil jsem si to už hodněkrát. 

V týdnu jsem vytáhl na kolo i ivonku, na jendu polňačku nad údolí. Na jaře jsem ji párkrát projel, krásná krajinka i výhledy, ale letní deště ji docela vydrhly a nyní to bylo samé kamení. Ivonka nadávala, ale statečně šlapala. A pak bylo třeba se vyhnout jedné větvi a přejet z jedné koleje do druhé, vzala to moc kolmo a v té pomalé rychlosti zadním kolem z koleje nevyjela, a přední se jí v druhé koleji stočilo a jak se snažila silou zabrat, tak nesesedla ze šlapátek a skácela se plnou vahou do kamení cesty. Ještě teď mě mrazí při tom výkřiku hrůzy v pádu a hysterickému sténání z šoku a bolesti. V koleni díra div ne na kost, to stejné loket, se kterým se neodvažovala ani hnout, … děs. Bezmocnost. Ale asi to bude bez následků. Když si představím ty svoje rajdy na hraně hrany, … kdybych se při těch položil jak ona, tak jsem bez přehánění dolámaný na roky dopředu. Aspoň že by si mě na Latitude po pár hodinách vyhledala a zjistila, kde ležím. Měl bych se pojistit.

No a teď k té práci, káva je dopita.

(Ano, opravdu, druhé blognutí během jednoho týdne!)

Aha, tak prd, on tu nervózně pochází s patkou rohlíku, co někde splašil, a hledá místo, kde by si ho zašantročil na horší časy. Myslel jsem si, že je celý nesvůj z toho, že už je půl druhé, po domě se svítí a on stále není ve svém pelíšku a nechrní. A to ještě díky bohu že je hluchý jak poleno, starouš jeden, protože tohle by jen tak nerozchodil.

Inu, hlídám dům. Naši odjeli na tři dny kamsi do jižních Čech a ivonka má jak na sviňu v nemocnici pohotovost, takže sedí doma (= v dojezdové vzdálenosti do Brna) a čeká na případný telefon. A tak jsem tu sám jen s Kimem. Snášíme to dobře Já pracuju jak o život, produktivita mě docela překvapuje. Odpoledne vždy přelomím cyklovyjížďkou, abych alespoň zdáli zahlédl záda své jarní formy, a v noci pak pokračuji. Dnes jsem dokonce dotáhl jeden rest, co mi ve schránce ležel snad někdy od dubna. Ještě tři mejly a „inbox zero“. 

Takové ty nezvyklé starosti – nezapomenou postavit popelnici před dům, pojedou popeláři. Otrhat nejzralejší keřík borůvek. Nezapomenout zalít muškáty na parapetech. Nezapomenout vyvenčit Kima. Nezapomenout mu dát jeho ranní a večerní prášek. Ha, na to jsem dnes zapomněl! Jistě, dostává ho „než se jde spát“, ale to také nebývá ve dvě. Sákryš. 

Tak, prášek zamaskovaný do paštiky zhltnut. Navnadilo ho to a doráží večeři. Alespoň jsem ji nepřipravoval zbytečně.

Pokračování tohoto článku »»»

Nevěřil bych, že já, dříve takový grafoman, budu po letech psát jednou za čtvrt roku. A je to tu. Ale čím to je, to netuším … nebo možná ano – prakticky jsem přestal po večerech vysedávat u pc. Přes den sedím u práce, pak přijede ivonka a jsme spolu a určitě se nevytratím blognout o tom, jak jsem celý den seděl u pc. Večer chodím spát víceméně s ní a neponocuji, abych ji zbytečně nerušil ze spaní, vstává-li v pět ráno. A víkendy? To jsou prakticky off-line stavy. Čas sednout si a něco zapsat prostě není. A srdce mi to netrhá.

V červnu jsme se na dva týdny podívali do Norska na ryby, byl to super výlet a parádní zkušenost s polárním dnem. Tresky jsme ztrestali, vrátili se živí zdraví …

Dva týdny nato jsme ve čtyřech odletěli do Řecka, ke mně s ivonkou se přidala sestra a mirda. Z našich plánů moc nezbylo, nakonec jsme brali co bylo, protože sehnat společné bydlení pro čtyři byl docela problém. Průměrné ubytování v odlehlém letovisku vynahradily každovečerní hody řeckých pokrmů, u moře jsme byli prakticky sami … žádný zázrak to nebyl, ale žádná tragédie také ne. Kampak poletíme příště? 

No a práce. Na kole moc nejezdím, jsem z formy a ještě mi divně lupe ve středu šlapátek, což nejsem schopný nijak odhalit … naši jedou na tři dny pryč, budu hlídat dům a kima, a i kdybych mohl řádit na kole, tak se o mě zase nikdo nepostará, až to někde vykotím. Takže budu asi pracovat. Teď je čtvrt na deset a o půlnoci by se měly na jednom eshopu rozjet velké slevy. A já čekám na podklady … mám chuť se tak akorát opít a jít na něco koukat. Manky byznys.

Po čtvrt roce je opět čas na další zápisek do blogu. Lunar už hraje, káva chladne, inu, začínáme! Minulou středu se asi nestalo nic zajímavého. Byl jsem u ivonky. Zajímavější byl čtvrtek, neboť rána potřeboval od rána doma pomoc na stavbě kůlny za domem. Ráno jsem vstal po sedmé, vydatně se nasnídal a ještě na půl hodiny sedl k PC, než mi pojede autobus. Ale pak mi to nedalo. Bylo krutě krásně, chladné vlahé ráno, v garáži místo auta kolo. Osedlal jsem jej a domů jsem cválal 13 km proti proudu řeky, aby mě byl autobus předjel 200 metrů od vesnice A tak jsme šalovali, betonovali, chystali fošny, až bylo poledne a facha padla. A já se opět vydal k ivonce, ale přes lesy a kopce (to především), až jsem se ocitl na lesácké cestě klesající dva tři kilometry do údolí. Cesta uhlazená od klad, sem tam stopa traktoru, stále dolů a dolů, tlumič řvoucí a kotouče pískající, oči těkající po úzké lajně po tažené kládě pět metrů před kolem a setiny sekundy na rozhodování, kterou stopu zvolit. Bájo. Ale ivonka byla odpočatá, a tak chtěla na procházku, nejlépe pod horou. Dobrých pět kilometrů šlapání večerním lesem. Jedno pívo a domácí veget.

Jenže už jsem si konečně vzpomněl, týden začal pondělím. To jsem měl u ivonky již kolo a neboť bylo krásně, po obědě jsem koukl na mapu se zajímavostmi v okolí a našel jakousi studánku kdesi v lesích, zatopenou stříbrnou štolu. Zajímavé. S chytrým mobilem jsem za ní vyrazil, nahoru do Píče. Stoupák jak do nebe, převod 1:3, smrt na jazyku a koupel v potu, partyzáni se tam za války neschovávali jen tak z rozmaru. Neznámými lesy po cestách, co mé pneumatiky ještě neznají… a studánka nikde. Asi hodinu a půl jsem projížděl půl na půl kiláku kvadrant lesa, ale že se uložené souřadnice studánky budou lišit o cca 700 metrů, co jsem opravdu nečekal. Po jejím odhalení jsem se odevzdaně konečně spustil dolů do údolí a objevil maňifik sjezd … polní cesta nad potokem, znásilněná lesáky, samé poházené smrkové větvě… pral jsem to přes ně a dral se vpřed, až se cesta vyčistila a spadla do sjezdu, který už opravdu budil respekt. A náhle jsem byl v údolí. Ale už domů? Ještě jsem si udělal kolečko a po úbočí s rozkvetlými trnkami vyšlapal nad údolí, kde mě cesta – světe div se – dovedla opět k oné studánce a já si tak dal onen divoký sjezd podruhé během půl hodiny. Pak už jsem se vydal domů a jal se poutahovat všechny šroubky, co jsem na kole našel. Už to bylo třeba.

Pokračování tohoto článku »»»

Občas volím nadpisy, co mi něco připomenou … a ne jen obligátní „To už je to zase měsíc“. Ale on už je to zase měsíc. Zase. Znáš se, řekni mi, co je jiný …

Leden utekl. Mně začala práce, ivonce začala práce. Já se programátorsky podílím na spuštění budoucího kaprařského serveru No. 1, který se měl prvního února rozjet, ale bylo to rozumně odloženo. Celé ty týdny jsem všechny zakázky odkládal na únor, že leden mám bez výjimky zabitý, a najednou je únor, práce mám stále hodně a musím zvládat i odkládané věci. A bude hůř. A bude líp? Finančně? Ivonce začala práce, neb nastoupila do Brna do nemocnice na transplantační oddělení… zatímco ve škole kuchala kytky, tak nyní kuchá sleziny a rozhoduje, komu je možné co transplantovat.

A to jste věděli, že jsme všichni automatičtí dárci, pokud svůj nesouhlas výslovně nevyjádříme? Umřeš, a sklidí tě jak obilný lány …

No a tak každý den dojíždí … bourák kroutí 100 denně, plnou nádrž točím každý druhý víkend. A vstává. Ve 4:55. Zůstávám teď přes týden u ní a poslední dobou vstávám s ní. Jdu jí otevřít bránu, ona odjede, já si dojím snídani a s kávou dojdu k probouzejícímu pc, aby mi za zády ještě dvě hodiny světlala tma … po obědě už netuším, co jsem ráno vyřizoval a je to pro mě pomalu „včera“. Ale mám pár hodin na drobnosti, než vůbec začne pracovní den.

A teď jsou ty brutální mrazy (první únorový týden 2012). Celé měsíce nadprůměrně teplá zima, pohůdka, ještě minulý týden jedině v botaskách, čepice? k čemu … a nyní desítka pod nulou jako nic, dnes ráno mínus devatenáct a bourák startoval jak tuberák v pátým patře bez výtahu. Den za dnem mrazy a slunce … kolem druhé mi začne do pokoje svítit ve správném úhlu, kdy vytáhnu žaluzije a přistavím si ikeácké křeslo do paprsků, nechám hrát hudbu a spočinu … a pak mě za hodinu probere telefon, nebo příjezd ivonky. Absolutní relax … taky proč ne, to už mám dávno pracovních osm hodin za sebou. Kéž by.

Únor … byli jsme bruslit! Tedy ještě v lednu. Na zimáku na veřejným, v bruslích po dvou letech, do kolečka mezi dětma … fajné. 

Divokej bill.

A víno, ano. Život.

Rok se s rokem sešel … a letos ani nemám čas zamyslet se nad tím, jaký ten rok byl. Především byl takový, že jsem moc nepsal. Loňské roky mi trvalo vždy projít texty každého měsíce, abych sepsal odstaveček, co se vůbec dělo, a nyní … napsány tři texty za měsíc. Záda bolí, muzika hraje, plechovka plzně poloprázdná …

Leden
Silvestr byl tentokrát tradiční a bez průseru, s ivonkou u televize, procházka, šampíčko, pak postel. Žádné dráma jako loni. A jinak nic. Práce. Žádné vzrůšo, týden za týdnem, klávesnice nebo kafe, zima. Ale na přelomu ledna jsem se nechal zlákat k výletu na hory (Jeseníky) s bandou od ivonky, což byl megamegamega hukot. Na takový zážitek prostě není spořádaný člen středostavovské rodiny připraven. Pronajatá chata, nějakých dvanáct lidí, kde každá noc byla divočina, návštěva místní restaurace/bowlingu se zvrhávala v becherovkovou smršť a megakrádež skla … (mám půllitr Holba! Pivo z hor!). Upřímně, naprostou většinu těch lidí jsem znal maximálně od potkání, a a to jsem byl s ivonkou sedm let … a nyní? No kurva kamarádi, no ni? Ještě jsem první večer na bowlingu vyhrál dvě hry ze tří, a tak jsem zboural představu nějakýho levorukýho ajťáka… lyžování mi moc nešlo, tím jsem se netajil, dvakrát jsme si na Ramzovou dojeli a potřetí došli v noci pěšky na jakousi diskotéku, což vyústilo v odvoz jednoho z bandy do nemocnice v Jeseníku poté, co ho tam rozbili dva vyhazovači o parket a já pak druhý den otevíral chatu policajtům vykulený jak jalůvka pod kopcem. „Jdu otevřít, někdo si asi zapomněl klíče.“ „Policie České republiky, dobrý den, hledáme pana XY…“  Nejlepší bylo, že jak jsem všechny znal dva dny a jen přezdívkami, tak jsem v tu chvíli nebyl ani schopný říct, jestli na chatě někdo takový bydlí. Leitmotivem také bylo, že pomalu každý večer se někdo zlil a někdo nechal ostříhat strojkem dohola (ne nutně ta samá osoba). Upřímně to bylo tak živelné, že jsem se opravdu obával o svoje vlasy. Prý na mě jeden večer taky šli, ale nedostali se k nám do pokoje. Divoký závěr měsíce …

Únor
Práce, u komplu, zima, chození do lesa. Ano, zase to začalo. Jinak také nic zvláštního. Na začátku února odjela sestra do Řecka na půlroční studijní pobyt. A dokonce z února nemám ani jedinou fotku. Ten měsíc se prostě nic nedělo … 

Březen
Jel jsem do Prahy na školení, den za všechny prachy. A hned návrat domů a další den v mínus deseti stupních do lesa. Také návštěva jakéhosi plesu se lehce vyvedla, druhý den jsem jel domů a doma nadýchal skoro … vlastně si to už nepomatuju. Ke třem promilím? Ostuda. A šlo se do lesa. Nejlepší očistec. Začalo se holt chodit do lesa, dřevo se samo neudělá… ale také bylo podezřele teplo, bez sněhu, pár stupňů nad nulou, a holo. K vánocům jsem dostal softšelku, tak jsem jednoho dne zkusil vytáhnout kolo a vyrazil … a už z něj neslezl. Od března jsem vyrážel do pár stupňů, po seschlých loukách, lesích, lesních cestách… s klukama i sám.

Duben
Ježdění na kole, práce v lese. Nic víc. Už sem tam nějaká párty venku, čarodky u vojty. Sestra se na Velikonce vrátila z Řecka.

Květen
Na kole … především, jak jsem v březnu začal jezdit při pár stupních, tak jsem začal jezdit po loukách a lesních cestách. Asfalt mě nelákal. A vydrželo mi to. Takže když se oteplilo a už se rajtovalo jen v tričkách, tak jsem stejně vyhledával neznámá zákoutí a správně naznal, že kam dojde člověk pěšky, tam není problém dojet na kole. Zoraná pole, čistočistý les,… všechno jde. A tak jsem na kole „objevoval“. Doslova. A stále na dřevě. Rozhodlo se prodat hafo dřeva zájemcům, a bratranec si uhnal na čtvrt roku berle, a týden před jejich odložením se pro změnu sekl sekerou do ruky, takže veškerá práce kolem dřeva zbyla letos na mě, tátu a strejdu. Jak na kostele, jak na kostele… někdy to byly neskutečné zápřahy. A kolo, kolo, a kolo. Nic jiného jsem neměl. Naši odletěli na pár dní za sestrou do Řecka, nám zůstal dům na opatrování a ivonce se blížili inženýrské státnice.

Červen
Z ivonky se stala inženýrka. Já jezdil na kole. bylo krásně. Sem tam pršelo. S klukama na kole. Pozvání na svatbu bratrance. A poslední víkend června čundr k přehradě s klukama z Prahe. No to byla zase akce! V životě jsem na čundru nebyl, přijeli Dan a Dan a šli i Mirda s Djem… celodenní pochod k vodě přes hospody a louky lesy, pak širák na skále nad vodou, noční/ranní pytlačení u vody a cesta zpátky. Parádní zážitek.

Červenec
Začal jsem objevovat i lesní pěšiny u ivonky, vyjížděl do divočiny s chabou představou, kudy kam, ale neztratil jsem se. A pak jsme vyrazili do Chorvatska do Podgory. Já moc nechtěl. Známý nám už dva měsíce sháněl auto, peněz moc nebylo a dávat dvacku za „celkem zbytečný“ zájezd k moři… ale ivonka byla inženýrka a chtěla jet za odměnu k moři. A tak jsme jeli. A pěkně si tu užili. A prožrali… poslední dovolené fakt dáme nehorázný peníze za to, abychom si tam dobře pochutnali. Co večer na večeři a minimálně do dvou tří různých hospod na pivko a vínko … krásný relax. Naši mířili s příbuznými také do Chorvatska, ještě někam pod nás, takže jsme jednoho brzkého rána došli k magistrále a potkali se s nimi  

Srpen
Léto, kolo, práce kolem domu, betonování budoucí boudy na dřevo a sklepa. V city se jel světový pohár horských kol, s klukama jsme tam vlakem vyrazili, na kolech tam počumovali a pak jeli domů. A opět kolo, nebo práce. Sem tam večerní párty u ohně. Měli jsme v plánu s ivonkou vyrazit pod stan na Mělice (pískovna u Labe) , ale pracovní podmínky mi nedovolily odjet na více dní od pc. A to byl v závěru srpna týden třicítkových hiců… tím také vzrostla teplota vody v přehradě na zajímavou hodnotu a já se tam po x letech zajel párkrát vykoupat. Zakázáno, samozřejmě. Ale paráda! 

Září
Září bylo jen o škaredém počasí a o práci … a kole. Nic zvláštního. Pouze koupě auta. Ivonka si hledala práci v Brně a bylo jasné, že bude dennodenně dojíždět, takže bylo potřeba auto. Od jara nám ho známý sháněl, starší oktávku tak kolem 80 tisíc. Když se něco objevilo, tak to zase padlo … a pak … že by měl jednu luxusní za 220 tisíc. No ty krávo. Ale když jsem ji pak viděl… černou jak noc, dvojkovkou, chromovanou, na sedmnáctkách … za týden byla naše. A najednou, já, co brázdil vysočinu dva roky ve starém červeném pežotku, jsem projížděl obec v černé limuzíně, ze které jen jen vystoupit nějaký ministr … sebevědomí to zvedlo pěkně, jen co je pravda. 

Říjen
Babí léto jsem lehce promarodil, sračka z burčáku nebo strhané  břicho z betonování, těžko říct. Ale na kole jsem do té podzimní krásy nevyjel. Ale pak jsem si udělal k narozeninám radost a koupil si profi pneušku a obul ji na zadní kolo, a poznal nové dimenze přilnavosti… ta mě od té doby v lese nezradila, a já začal jezdit ještě větší divočiny. A pořád lítání po lesích, cestách … sem tam i pracovně. A Tom se ženil … nejdříve jsme s ním vyrazili do Brna do stripbaru, což byl taky zážitek jak pes, pak měl o týden později svatbu. 

Listopad
Opět na kole, především do lesů. Na rychlejší ježdění po asfaltu je zima, zatímco při ploužení lesem ne. Koupil jsem si držáček foťáku na helmu a natáčel videa z divokých sjezdů, za které sklízel patřičný obdiv Ochlazovalo se, ale neodrazovalo to … opuštěné louky, sychravá obloha, odreagování od práce. Zajímavým hřebem bylo lezení Býčí skálou, speleovýlet jako loni, na který jsem tentokrát přizval i Dje a sliboval mu horor v podzemí. místo toho to byla procházka jak pro důchodce (nebýt jednoho plazení párstupňovým potokem). I tak fajn zážitek, a víkend s Danem a Katkou.

Prosinec
Nahromadění práce, spousta blbostí i velkých věcí, finančně přesto mizérie, že jsem ani nehodlal příliš řešit Vánoce, přece jen máme auto za čtvrt mega, nemluvě o nutnosti podstoupit nákup zimních kol i s disky a pravidelnou výměnu rozvodů. Na kolo už jsem nelezl, pomalu dvakrát týdně musel do Brna, a už tu byl štědrý večer … to jsem projednou na kolo sedl a vyjel si do lesa do sněhu. Nádhera. Víckrát už to neudělám Ježíšek byl bohatý a štědrý, Vánoce příjemné a pohodové … a nyní už práce, a zítra Silvestr. Tak uvidíme.

Dlouhý rok … během kterého se nic nedělo. Z ivonky jen inženýr, byli jsme u moře, máme pěkné nové auto, a stále bydlíme u rodičů. Jestli se to v příštím roce nezmění, tak dojde k radikálním změnám. Nebo taky ne. Uvidíme. Hodně štěstí a zdraví v novém roce!

To zase jednou bylo … nevím, jak to nazvat. Hágen mě do toho umotal někdy v září, respektive hned na začátku prodeje lístků, a já se nechal zviklat a jeden si promptně koupil a PDFko k vytištění mi tu na ploše viselo až do minulého pátku. To jsem ho konečně vytiskl a zamířil s ivonkou autem do pátečně večerního Brna (nápad za všechny prachy). Ta si šla po nákupech, a já na hlaváku počkal na Hágena a Dana. Střízliví nepřijeli a hned mě hledali v hale hulákáním jména na všechny strany Pak už jen obligátní stížnost u okénka a reklamace kvality služeb Českých drah včetně servírování tří plzní, zatímco chudák pán za přepážkou přemýšlel, jak s jejich stížností naložit. Večer se začínal rýsovat, jen co byla pravda 

Před hlavákem nás přebral Ferenc, kterého jsem potkal tuším potřetí, a od kterého jsem očekával přínos trochy klidu a rozvahy, tak přece jen, zastupitel městské části Brno-Střed, že. No hovno leda! Když se nevrhal do cesty tramvajím při přecházení megadopravního uzlu, tak nás táhl do študácké hospody Desert, cestou k níž kluci poznávali hospody, nonstopy a kluby, kde se kdysi buď zlili jak dobytci, nebo kradli polštáře, nebo se tvářili jako fanoušci komety či se vyhýbali vytaženým kvérům. Musela to být tehdy divoká noc. No a v Desertu to začalo zostra, po prvním absinthu mi vstaly chlupy na zátylku hrůzou z neblahého očekávání, ale po pátém už nebylo co řešit  

Pokračování tohoto článku »»»

Tak dlouho jsem nebyl v administraci, až jsem byl permanentně odhlášen. Tedy asi více než měsíc. No … život utíká, nic moc se neděje, a co se děje, o tom se mi nechce psát, na kole jsem jezdil, ale je blbý psát pořád jen o ježdění na kole … lezli jsme jeskyní, ale o tom jsem chtěl napsat samostatný článek… ach jo. A za dva týdny vánoce.

Letos jsem byl opravdu odhodlaný – jezdit na kole, dokud nebude deset čísel sněhu. A pozor – on to není žádný problém! Na zimu jsem se připravil koupí zadní pneumatiky, která mě ještě nezradila, Schwalbe RocketRon se vyhrabe po jakémkoli terénu. Mám kvalitní oblečení, takže ve třech stupních není problém vyjet, a většinou zamířím hned za domem do lesa a nejdříve několik set metrů stoupám lesními cestami do luk na sever od obce (= hned se zahřeji), do krajiny nikoho na opuštěné cesty mezi pole, abych se obloukem vracel zpátky. Nízká mračna nad údolím, lehlá mokrá tráva, sem tam ojíněná, pára od huby a zamlžené brýle, jakmile jen někde přizastavím. Lesy bez listí, není problém uhnout kdekoli z cesty a vydat se na nízký kvalt mezi stromy a křižovat les… proč ne. Ale teď už jsem dobře dva tři týdny nevyrazil, za mokra mě to nebaví. Ale až přituhne …

Práce je spousta, ale peněz málo. Bourák potřeboval fungl nová zimní kola i s disky, což hned spolklo skoro 12 tisíc, a dva týdny nato nastal interval výměny rozvodů a jiných serepetiček, a dalším 8 tisíc výdaj. Různé ptákoviny kolem a vánoce už tím pádem moc neřeším, protože na dárky stejně nemám. Úžasná situace. A než si na to stěžovat, tak to řešit … brněnské IBM prý bude od nového roku nabírat sedmdesát lidí měsíčně, ivonka už bude od ledna také pracovat v Brně … člověku pak ještě v neděli upadne na rohlíku korunka, co měla vydržet dvacet let, takže v úterý v šest do Brna, ve středu znovu na půl dne na vyloženě zbytečnou schůzku a do večera už jsem se ani nedostal k pc, ve čtvrtek sotva vyřízení mejlů ze středy a v pátek v osm přebírat sokolovnu, po obědě ji chystat na večerní zábavu a od šesti do sobotního rána pořádat hokejistickou zábavu s lokální rockovou skupinou. Pracovní týden v prdeli … kdy se to sakra změní? Teď před vánoci? Těžko …

Pokračování tohoto článku »»»

… zeptala se jedna ze slečen v negližé, co přišly k našemu stolu, a nám zajícům vylétla tepovka až k infarktu a kdo říká že ne, tomu bije srdce splašeně dodnes. Tom se o víkendu žení, jako první z naší bandy, a my znalí pouze emerických filmů a tamních striptýzů sličných holek v policejních uniformách točících pouty na ukazováčku rozkračujících se nad nebohým skoromanželem … jsme nevymysleli nic jiného než výjezd do brněnského stripbaru. 

Nikdo jsme nevěděli, do čeho jdeme, a nakonec to byly přesně takové ty typické plechové dveře s malinkým průzorem z filmů, které nám otevřela mašina na smrt, jejíž bicák byl jak moje obě stehna vedle sebe … a k tomu všemu jsem byl ještě já považován za odborníka a toho, kdo ví, do čeho jdeme, neboť kdykoli na to došla řeč, dávaly se k dobru moje historky od Zlatého stromu z Prahy. Tohle bylo úplně něco jiného, malý sál s dlouhým barem, od kterého na nás koukalo několik spoře oděných slečen („Co je to tu dneska za zajíce?“), pár stolů v rozích a velké pódium se třemi tyčemi, kde se slečny střídaly na všelijakou muziku, zatímco mi si objednávali první plzně za šedesát a snažili se předstírat, že se při koukání na pódium nestydíme Opravdu vám řeknu, bylo to k potrhání smíchy. Obzvlášť, když každý musel prozkoumat nápoják, jestli jako fakt to pívo stojí šede a pod. Aneb jak celému lokálu ukázat, že ten keš tam fakt … není. Blbci. 

Sranda a samý smích, první druhé pivko a najednou se u stolu setmělo, jak nás všechny ty nahotinky obestoupily a jestli nám mohou dělat společnost. Krve by se nedořezal v nikom z nás, a komu se některá z nich hned nenasocila na klín, ten zařezaně koukal do svého půllitru a mlčel. Spolkl jsem srdce vylítlé až do krku a řekl se srandou že samozřejmě, ale že netušíme, co se od nás potom očekává, čímž vytušily, s kým mají tu čest a hned se ujali našeho zaučení do tajů a pravidel takového stripbaru. Přisedla si ke mně Tína a na spešl nápojáku „pro slečny“ nám popsala drinky, co jim můžeme kupovat, aby s námi seděly a bavily se. Úvodní dvě stovky za nealko drink moc oslňující nebyly, takže jsem Tíně ten „strong“ drink za 250 poručil, a doufal, že nebudu u našeho stolu jediný gróf. Jako pravda, ty končiny náapojáku s lahvemi šampaňského za 8 000 Kč jsem fakt navštívit nehodlal A tak jsme s Tínou seděli vedle sebe, ona se cítila/vypadala nesvá stejně jako my ostatní, takže nebylo na co si hrát a s odzbrojující upřímností jsem jí popsal všechny reálie a to, proč tam jsme a jak jsou v nás malý dušičky. Každému, komu vyprávím, jak dobře jsme si s Tínou povykládali, to musí být asi k smíchu, ale přitom je to fakt pravda, hodinku či kolik tam s náma holky různě na střídačku seděly – než začali chodit další hosti, u kterých byl ten cash fakt vidět, a dokud jsme jim kupovali drinky. Když jsem jí se smíchem řekl, že jí druhý ještě koupím, ale další už fakt ne, tak … no jak to říct, brala to sportovně a tak, jak to je Ale byla přátelská a povídali jsme si o všem možném, o Brně, o Praze, o studiu a tomhle zaměstnání, o její operaci kolene – kdo by si nevšiml té škaredé jizvy na tom sličném kolínku („No občas mi vyskočí z kloubu i při tancování u tyče, ale už mám naučený pohyb, kterým ho zase nahodím zpátky…“). Fakt to byla dobrá společnost. Když dopila svůj druhý drink, tak se omluvila, že bude muset jít, protože nemůže jen tak sedět s hostem, který jí nebude dál platit pití, protože by jí to podnik strhával z platu. Zajímavá informace. Dál jsme se potkávali a usmívali se na sebe, a byl to večer jak má být. Jenže bohužel, ke vší mé stydlivosti, byl to přesně ten den, kdy jsem slavil sedmadvacáté narozeniny. Ve stripbaru.

Pokračování tohoto článku »»»

Další blognutí „Ach božínku, ten čas tak letí?“ Asi ne … jsem unavený a nechce se mi tu moc vysedávat, nemám co extra psát a pět týdnů nevrátím, abych si vzpomněl na to, co se dělo. Jediné světlejší výkřiky jsou chvíle, kdy jsem někde blbnul na kole, jinak 80–90% času trávím u pc. A stále bez peněz … pravda, nekupovat auto, tak jsem na tom jinak, ale … ale.

Před pár týdny mě dobře zbořil burčák. Asi. V pátek ho máma dovezla, dal jsem si tři vínovky a šel spát … druhý den práce kolem domu, řezání dřeva, a stolice velmi znepokojující konzistence. Jako kdybych se vychcal prdelí, byla moje oblíbená hláška. Tak stane se, burčáček, no. V neděli jsem pomohl tátovi se šalovačkama – to jsou 120×60cm velké dřevěné desky, ze kterých se sestaví „forma“ pro vylití betonem. Potřeboval je dostat na půdu strejdovy stodoly, tak jsem mu je od země strkal po šikmé fošně až nad hlavu, kde už na ně dosáhl z půdy a vytáhl si je. Každá (z asi 20) vážila nějakých 15–20 kil, a nebyla to žádná sranda ji od země dostat co nejvýše, stát na špičkách a konečky prstů ji tlačit po fošně nahoru … strhaný jsem byl jak kočka, a to doslova – tři dny jsem pak proležel v teplotohorečkách ještě s tím dědictvím burčáku, ačkoli to už mohlo být ze strhaného břicha při zvedání šalovaček. No týden jak víno, ještě že po mně nikdo nic nechtěl.

A víš co? No ano – to bylo to krásné babí léto roku 2011. Pár dní před víkendem, kdy jsem seděl od rána do večera u pc a ani nevyjel na kole, pak víkend, kdy jsem byl zapřažený u domu, pak tři dny v posteli a zbytek týdne u pc, a víkend, poslední hezké dny. Takže jsem i po tom všem hned v sobotu sedl na kolo a s janysem vyrazil do lesů. A pak už bylo hnusně. Tak jsem se na babí léto těšil, a tak krásné letos bylo.

S ivonkou jsme si také – poté, co jsem se dal dokupy – vyjeli na badminton do city, a při té příležitosti vyzkoušeli novou restauraci/picérku, která nás úplně nadchla. Na zdejší poměry pěkný podnik. A tak jsme tam tento víkend spáchalo sčuch, který jsem zorganizoval a kdy jsme tam nakonec zabrali 12 míst a díky bohu za rezervaci, v sedm večer tam nebyl JEDINÝ VOLNÝ stůl a ač poloprázdno, vše bylo rezervované. Po deváté už nebylo slyšet vlastního slova. Tom se bude za týden ženit, tak se tam vymýšlelo co a jak (nakonec jedu o víkendu do Brna loučit se s jeho svobodou do nějaké stripbaru, či co). Nemluvě o tom, že mám v pátek narozeniny. No uvidíme.

Hágen mi také připomněl, že v prosinci přijede do Brna Geťák, tak jsem si už také koupil lístek (a na tom sčuchu zjistil, že asi půjde i míra). To zase bude noc … hágen mě také namočil do zajímavé práce … [censored] … Každopádně – nuda to nebyla a nebude 

Koupil jsem si na kolo novou pneumatiku, pěkně 2.1" širokou Schwalbe RocketRon … obul jsem ji dozadu a i když je na asfaltu pěkně líná, tak v lese je to držák jak pes. Takže plán je jasný – koupím si další, minimálně 2.25" (možná fakt až 2.5"), a tuhle dám dopředu … přede mnou jsou jen měsíce vyjížděk do lesů a luk, na jaře si na asfalt můžu koupit zase něco normálního. Dnes jsem si v odpoledním brejku vyjel do lesa a šlapu si to tak po lesňačce vzhůru, až najedu předním na kámen… „To zase bude drcanec,“ říkám si a s hrůzou zpozoruji, jak přední plášť ten šutřík spíš pohlitil, než aby na něm kolo poskočilo. „Já někde píchl a uchází mi přední kolo!“ Seskočil jsem a pomačkal ho a fakt, měkký jak prase, ale podle všeho „jen měkký“, ne píchlý. Ona už je pravda zima, mohlo být kolem 9 stupňů … takže by se vzduch v už tak měkké v pneumatice „trošku srazil“? No příjemně mi z toho nebylo. Tlačit kolo domů se mi nechtělo, a vracet se zpátky sjezdem a přední kolo v trysku žvejknout také ne. Zajel jsem do lesa prozkoumat jakési archeo vykopávky a pěkně se vyřádil … prodírání listím, kličkování mezi stromy, spadané větve … a v jednu chvíli jsem se šprajcl v kopečku, tak akorát na sesednutí a vytlačení kola. Tak si říkám „Sakra, vzadu mám obutí do nejtěžšího terénu, to bych mohl rozjet…“ A ono jo! Zabral jsem, vzorek se zakousl a já vyšlapal pár metrový kopeček hlubokým listím přes větvě a kamení … ani se mi tomu nechtělo věřit, na takovou trakci nejsem zvyklý.

Dost již o kolu, jdu se zabít k Capitánovi z Ameriky.