Z kavárny

Panejo, to je hipsteřina … během pátečního dopoledne pětatřicetiletý hipster programátor vysedává s espresíčkem a sachr dortíkem v kavárně a dělá, že pracuje. Realita: unavený ajťák čeká v city, až u mu vymění v ojeté oktávce olej a filtry, mezitím si skočil do kovomatu pro pár drobností, a pod stolem v kavárně schovává ošoupanou igelitku s nákupem z Alberta. A místo práce ťuká na blog, protože práce na noťasu a touchpadu … jako díky, ne. Času mám ještě tak určitě půl hodiny, tak to bude tak akorátec. 

Ale pravda, ve středu při hlídání adama jsem toho v kuchyni na noťasu udělal docela dost… chlapec si vystačil sám, koukal z francouzkých dveří na projíždějící auta, pobíhající kočky, poletující vločky. Nebo za kuchyňským stolem brakoval dětskou tašku … a pak se hezky najedl, ořval, že po misce dýňové polévky a misce těstovin už další misku těstovin nedostane, nenažranec, a uřval se do spaní. Záhy po probuzení už pak přijela ivka i s Bárou ze školky. Slovansky jsem si k ní dřepl a objal ji, ještě v bundě, vyptával se na školku, a Adam na to koukal a jak se šla Bára zesvlíct, tak mi hned mezi nohy přicupital on a „za tatínkem“. Pak odcupital, zase jsem objal Báru, a Adam se hned cpal zpátky, „jeho tatínek“. To jsou ty chvíle, kdy jsou naprosto k sežrání a člověk by se celou láskou rozněžnil. Podobně se mi stalo méně pohodlným mé válení na gauči, na jeho „lehací“ části, pže když se tam natáhnu, tak se na gauč za chvíli vyškrábe Áda, a vyleze mi na klín / žaludek / močák a spokojeně tam sedí (a nebo ještě nadšeněji poskakuje). Pak musí vylézt i Bára, já musím roztáhnout nohy a tam si ustele i ona, nejlépe s plyšákem a polštáři. A jsem obležen. Včera jsem se tam „na odložení“ ani moc nehrnul a raději jsem normálně seděl na kraji gauče :-D

Minulý týden jsme si také něco málo vyříkali s ivkou, stane se, a oba jsme se rozešli do jiných místností. Byl jsem nasraný, a Adam posraný. Odevzdaně jsem ho vzal a nesl do ložnice na přebalovací pult, a Bára se mě na něco vyptávala. A já byl ve svém otráveném rozpoložení schopný jí tak akorát odpovídat ano, ne, nevím, bez intonace, úplně „mrtvě“. Ještě abych na ni zbytečně nevyjel nebo jí něco neodsekl, to jsem nechtěl. A ona stojí vedle přebalováku, žmoulá plyšáka a špitá „Tatínku, pvoč nemluvíš hezky? Pvoč mluvíš škaredě?“ A co na to té bezelstné dušičce říct. Nadávám si pak do idiotů, a říkám si, že to za to prostě nestojí, nějaké naštvávání, urážení … a o sekundy později předstírání normálního tatínka a šťastné domácnosti. Tak se holt musím víc snažit.

Antobiotika po osmičkách už jsem dobral, s nimi jsem vysadil i nimesil, afty už prakticky zmizely … jediné, co mě trochu znervózňuje, je obrovská lochna v dásni po dolní osmičce. Tam mi očividně asi povolil steh a holt je tam díra. Nerad bych, aby se mi tam dostávalo jídlo, takže koušku jen na durhé straně… což je taky problematické, pokud se tyhle díry do dásně zatahují dlouhé a dlouhé měsíce. Tak uvidím. 

Vtipné je, že víkend před trháním osmiček bylo venku tak akorát na zimní vyjížďku na kole. Bez sněhu, dva pod nulou, všude tvrdo … jenže jsem byl lehce nachcípaný a to poslední, co bych si přál, je uhonit se na kole (půl roku jsem na něm neseděl) a místo pondělního trhání osmiček akorát lehnout. Takže jsem nešel, a s bolavou hubou v týdnu už vůbec ne. A teď, od tmy do tmy u počítače, večer rej kolem dětí, neklidná noc s kašlajícím a dávícím se Adamem …  na druhou stranu, jak pokračuji v suchém únoru, tak spím řádově tvrději než dřív. Žádná játra jedoucí ve tři v noci na 110 %. Snažím se taky všechny hnát do postele o půl desáté, protože proč vysedávat u televize jen se sklinkou vody … a i přes to nejsem zaboha schopný vstát na budík o půl šesté. Vůbec o něm nevím. Pak procitnu, zjistím, že je všude tma, a držím mobil v ruce na hrudníku. Aha, takže první budík už jsem zamáčkl, netuším jak a kdy, kolikrát už … zamžourám na displej, 6:22, doprdeleužpráce to fakt nemůžu vstát v 5:30? Co práce by člověk za tu ranní hodinku navíc udělal … jenže o tomhle budíku už x dní prostě nevím. Jenže na Adama teď zase vlezl Bářin kašel, takže to s tím tvrdým spaním zase nebude tak žhavý.

Víkend před námi. 

před desíti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Osmy

Tento týden se nese ve znamení vytržených osmiček. Posledních dvou. Plodem loňské po dlouhých (bezproblémových) letech první návštěvy zubařky byl drobný spíše estetický zákrok, ale především přeposlání na zubní rentgen kvůli posledním osmičkám. Dolní mi za rok dvakrát popolezla (= den dva bolela), o druhé – horní – vůbec nevím, ta nebyla ani vylezlá. Ale rentgen odhalil, že skryta v dásni roste pěkně vodorovně do sedmičky vedle. A tak „tady máš žádanku na zubní chirurgii, tu dolní osmičku to chce vytrhnout, no a ta horní je na konzultaci s chirurgem“. No v pondělí jsem tam jel (s ivkou a v půlce cesty se poblivším Adamem) a doufal si v trhání jen té hezky obnažené spodní osmičky, ale chirurg mě přesvědčil, že ta horní je „nebezpečná“ a určitě by ji vytrhl také. Kurva! „Ale já bych čekal, že mě to bude bolet, pokud tlačí na kořen té sedmičky vedle. A já o ní roky vůbec nevím.“ „Až vás to bude bolet, tak už ta sedmička může být tak akorát na vytrhnutí. Když už jste tu, tak bych vytrhl obě osmičky, otok budete mít tak jako tak, tak ať je to při jednom. Ono by se vám sem už také nemuselo chtít …“ Kurva! Kurva! Kurva! No tak pojďte na mě, pane doktore. Ale jak je známo, trošičku bolely akorát vpichy umrtvení a pak už jen brněla půlka necitlivé huby a v ní se střídaly nástroje jeden za druhým. Kupodivu i oba zuby něčím vrtali, dle pocitu a drnčení fakt festovním vrtákem … netuším proč (narušení?), ale drnčela mi z toho celá hlava, až se v jednu chvíli ta vibrace/frekvence nějak „dotkla“ centra rovnováhy a já se v tom křesle pocitově „zhoupl“. Věrný pocit ztráty rovnováhy, nebo takový ten pocit pádu ve snu… vyjekl jsem překvapením, doktor se hned ujišťoval, jestli necítím bolest, že by to ještě obpíchl, ale né, „nic nic, dobrý“. Vrtačka znovu zabrala, znovu jsem se zhoupl, pak znovu … no zajímavý to bylo. Zuby vypáčeny, rány zašity, skousknout tampón, tady máte erecept na antibiotika a prášky na bolest … nemohl jsem ani pořádně poděkovat, utíral jsem si nic necítící pusu kapesníkem, a odšoural jsem se zpocený do nabité čekárny. Tam jsem byl původně sám (první pacient po polední pauze), a nyní se v ní nedalo sednout … a tak se ke mně zvedlo pěkných pár párů zvědavých očí. Otřel jsem si hypotetické sliny, oblékl bundu a dumal, zda mám beze slov odejít, nebo se rozloučit. Slušnost zvítězila, a tak jsem k těm napjatým pohledům vyslal zneklidňující „Ašeanou“, a šel si po svých. Nimesol na bolest jsme koupili ještě cestou domů, antibiotika jsem nasadil večer, a „celkem to šlo“. Pusa mi nijak nenatekla, chladil jsem to jen sporadicky, druhý den jsem už normálně jedl … snáším ty osmičky až podezřele dobře. Až tak, že jsem včera ráno už nimesil nebral, a přes den dostal od bolesti pěkně pokouřit. Takže opatrně s tím optimismem, chlapče. No také mám teď hubu plnou aftů, což bolí řádově více než tupá bolest „kosti“ … natírání herbadentem, slivovicí, béčko vitamíny, nimesol, antibiotika, ráno zodac, ocutein, centrum vitamíny … chodící lékárna.

A také už jsem strejda. Švagrové se narodila Ema. Tož to jsem ta týdenní antibiotika nasadil akorát … dnes poslední leden, od zítřka suchý únor.

před desíti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Nasněžilo ... a taje

Od kuchyňského stolu #2. Není čtvrtek, je pondělí. Švagrová má pár týdnů do porodu, malá je velká, ona je malá, ivka je také malá a Adam byl také velký, a jeho porod byl docela „o život“… a tak švagrová objíždí vyšetření, jestli by nebylo mnohem vhodnější (bezpečnější) podstoupit císařský řez. Ivka jí domluvila další vyšetření u nich v nemocnici, a dnes dopoledne tam s ní odjela … a tatínek hlídá děti. Jupijou. Ve čtvrtek pojede opět do práce, a příští pondělí jedu na trhání osmičky, a ivka bude muset teoreticky do práce v onom týdnu 2×. Raději nad tím nepřemýšlet.

Bára má 4 roky. Moje milovaná tatínkova holčička. Z těch mých zápisků tady by jeden nabyl dojmu, že pořídit si děti je největší životní chyba, co člověk může udělat. Přiznejme si to na rovinu – je to životní chyba, ale když už udělat nějakou, tak tuhle. Náš život „skončil“, vše se jen točí kolem dětí. Když Bára trochu povyrostla a už se začalo trochu rýsovat mírné osovobození a trochu náročnější možnosti výletů (bez nutnosti řešit, jestli je to „na kočárek“), tak nám spadl do klína Adama a všechno se zresetovalo a začalo zase od nuly. A jak rádi říkáme, „jedno dítě žádné dítě“, tak druhé dítě je teprve peklo na zemi. Adam je teď ufňačený a chovací, protože ho pořád trápí nějaké teploty a sem tam horečky, buď je to od zubů, nebo pořád bojuje s nějakou virózou, nespí, xkrát za noc se s křikem vzbudí a ječí a ječí, a chce jen chovat … a pak se Bára nechce ráno oblíkat, nechce se vyčůrat, fňuká, pak si s něčím začne hrát a Adam jí to bere, nebo si s něčím začne hrát Adam, a náhle to potřebuje Bára, pak si Bára s něčím staví a Adam si chce hrát s ní, ale všechno ten malý nemotora boří a Bára na něj křičí a uraženě uteče pryč, pak nechce polívku a druhého jídla se skoro nedotkne, dokud tady dvacet minut nebouchám pěstí do stolu, nekřičím na ni a nevyhrožuju výpraskem, a stejně jest nebude, Adam si svého jídla dá tři lžičky a čtvrtou vyplije kolem sebe, tváří se, že chce kousek masa z Bářinýho talíře a pak vyplije i ten … tak nafrčí smykem do postlýlky s dudynem do pusy, a ať si řve do usnutí. No a to by bylo zatím dnešní dopoledne. A pointa? Že pak přijdu po schodech z patra, z práce, děti slyší kroky na schodech a přiběhnou ke dveřím a skáčou a Adam vykřikuje DadaDadaDada! A vrhne se ke mě, obejme mi jednu nohu, pak přecupitá k druhé a obejme ji, a směje se na mě jak rozzářené blonďaté sluníčko. A Bára se pak večer vyškrábe na gauč, kde se rozvaluji na polštářích, přitulí se ke mně a dá mi pusu na tvář, a těší se, jak si pak na spaní vlezu k ní do postýlky a pustím na telefonu jeden díl Boba a Bobka jako večerníček. Když si pak čistím zuby v koupelně, tak se ještě pro jistotu přijde s plyšákem pod paží zeptat, jestli s tím počítám, jestli jsem na to nezapomněl. Člověk by ty dva prostě láskou sežral. A jindy seřezal jak psy. Den za dnem, den za dnem … ale to úplné gró, co jsem chtěl (asi) napsat je prostě to, že oni nás naprosto bezvýhradně milují. Až to člověk ani nečeká. Bára je vyloženě „moje holčička“, až mě to vzhledem k mé přísnosti zaráží … můžu jí za něco nařezat na zadek, a o chvíli později se musím na gauči kousek posunout a udělat jí místo, protože ona chce sedět „vedle tatínka“. Ke kterému se pak přitulí a přitiskne.  

A Adam už pofňukává do chůvičky. Dvě hodiny spánku se chýlí ke konci. 

Napadl sníh, pár čísel, ale první pořádný sníh této zimy (v půlce ledna). A i když je Bára lehce nachcípaná, tak jsme prostě včera museli jít ven. Co když je to jediný sníh letos? Koulovali jsme se se, sněhuláka jsme nakonec postavili, na bobech jsem ji tahal kolem domu … to už ještě víc nachcípaný z okna koukající Adam nevydržel a na ivce si vyřval, že chce jít také ven. Donesl si do obýváku boty a snažil se obout :-) Takže za námi přišli také, a chvíli jsme pobyli venku, a Adam šomtal s lopatkou po terase a vrtal se s ní ve sněhu. Na bobech se projel jednou, a očividně se mu to vůbec nelíbilo, doslova se „netvářil“. Ale sněhulák přes noční a dnešní oblevu utrpěl, mrkev mu upadla, zuby z kamínků vypadaly … a tak mě Bára po Adamovic usnutí přemluvila, že půjdeme opět ven. S chůvičkou a kdykoli se rozječícím Adamem v ložnici dost riskantní vylejzání ven, ale nakonec to prošlo. Opravili jsme naklánějícího se a lehce se bortícího sněhuláka, našly špunty od šáňa z Bářiné oslavy, nahrnovali lopatou zbytky sněhu k tújím … byli na čerstvém vzduchu.

Adam se probudil, ale úplně spokojeně se peleší v postýlce, neplače, nechce ven … tak co bych ho nutil. Aspoň jsem to stihl dopsat :-) No, už fňuká … 

před desíti měsíci | Ze života | 3 komentáře

Od kuchyňského stolu

Takže je čtvrtek a hlídám děti. Obě dvě. Je to taková Sofiina volba – pokud jde Bára do školky, tak ji tam ivka po osmé veze, a jede na (a přes) Brno mezi osmou a devátou, v nejdebilnější špičku. A o to později pak vyráží zpět domů. Jenže Adam si jde po obědě spát, a já mám i dvě tři hodiny času jen na práci. Ale pokud necháme Báru doma, tak ivka vyrazí už o půl sedmé, je v práci raz dva, a přijede mezi druhou třetí. Jenže zatímco Adam spí, tak Bára ani smykem a nehrozí, že bych si já odešel do kanclu regulérně pracovat. Sice si maluje nebo kouká na televizi, ale co chvíli po mně něco potřebuje. Už jsem slepoval dvě tiskátka, chystal jí jiné omalovánky, dával svačinku, teď čokoládky … a to by mě mrdlo, kdybych během těch cca dvou hodin akorát chodil nahoru a dolů po schodech a plnil její přání. Takže mám noťas v kuchyni, a vyřizuju tak akorát emaily a čekám na návrat ivky jako na smilování. Klienti taky. Nerozumím, jak může někdo pracovat / programovat jen na noťasu. Já jak nemám dva velké monitory a pořádnou klávesnici, tak se o to ani nepokouším. 

Ráno jsem vstávání ještě před ivčiným odjezdem vzdal, ale vylezl jsem po ní „z povinnosti“, abych jí šel otevřít bránu a nemusela se tím zaobírat ona. Takže jsem se z postele nasoukal do oblečení a ještě v polospánku nacpal do kapsy kapsičky pro kočky, na krk chůvičku a vyšel s ní ven. No stihl jsem dojít tmou jen k té bráně a při jejím otevírání si říkal, že mi ty kočky motající se pod nohama nějak divně mňačí, jak když mimino řve. Jop, Adam řval. Ivka ještě nescouvala k bráně a já už běžel zpět domů. Kočky byly hlady. Adamec má snad nějaký čuch na startující dýzl. Pro sichr jsem rychle uvařil mlíko a zalezl s ním do postele, ale chlapec byl celkem probraný a na spánek se úplně netvářil. Chvíli mu to trvalo. Někdy po sedmé jsem se konečně vyplížil do kuchyně, a jal se vařit kávu, když jsem mimoděk zaznamenal zvuk auta vjíždějícího asi dost rychle do zatáčky, brzdícího a vše utichlo s tupou ránou. A ticho. Ty vole, co to bylo? Tak buď tady nějaký auto projelo jako prase, a přejelo při tom nějaký zvíře a už je pryč za kopečkem, a nebo tu někde napálilo do naší kamenice pod mezí … ááá, tak kdepak do naší, ale do sousedovic. No ještě že, naši kamenici drží pohromadě už jen Babišovy sliby, místy je mezi kameny jen hlína. Nějaká holka prolétla zatáčkou, nevytočila ji nebo na štěrku u kraje vyjela ven a napálila to bokem sousedům do jejich kamenné zdi. Viděl jsem z okna, jak vystoupila za auta a šla obhlížet škodu, ale výhled jsem měl zakrytý a ani se mi nechtělo moc koukat z osvíceného okna kuchyně. Nevypadalo, to nijak tragicky, taky mohla během chvíle odjet, nevěděl jsem, jestli opravdu někam narazila nebo jen dostala smyk na štěrku, auto bylo na silnici  … a pod mezu a přes túje jsem také moc neviděl … ale děsil jsem se, aby nepřišla poprosit o pomoc / asistenci, když zůstala stát přímo před domem, v němž se svítí a někdo je očividně doma / vzhůru. Odejít k silnici s chůvou na krku by nebyl problém, jenže nehoda se stala přímo u rohu sousedovic pozemku, kde za plotem neustále hlídkuje jejich pomatený vlčák Rex, který mě úplně nesnáší a za ty roky si ještě nezvykl, a chraň bůch abych se já přiblížil k plotu – to se může uštěkat, jako kdybych byl největší nepřítel psů široko daleko. A ložnice s dětmi je přivrácená právě přímo tím směrem (k silnici) a ani plastová okna jeho štěkání neutlumí. Bára se zakreje peřinou, aby měla klid, ale Adama by bezpečně probudil, a protože spí na posteli, tak už si klidně sleze a bude mě (mámu) s hysterickým pláčem hledat po prázdném domě. Na šoférku také dvakrát štěkl, když se mu nárazem zatřásla zem pod nohama, ale pak byl z té situace asi tak vyplašený, že už mlčel. Ale kdybych tam přišel já s chůvou na krku, tak bych po pár sekundách mohl jít se štěkotem v zádech a s pláčem v chůvičce zpět. A tohle teď vysvětlujte nějaké rozhozené holce u dveří :-D Nedošlo na to, zastavovala u ní kolemjedoucí auta a ona je asi posílala pryč, po nějaké době scouvala z exponovaného místa na volnější plac pod zatáčkou … a tehdy teprve bylo vidět, že má čumák nabořený fest a pravé kolo se v pomačkaném blatníku s drhnutím točilo tak tak. Pak dorazila odtahovka a to už ji Bára sledovala ve stoje na posteli, a Adama jsem soukal na přebalováku do bodýčka … a začínal nový den. 

Nasnídal jsem je, uklidil kuchyň, vyluxovali jsme – Adam závislý na vysavači byl v sedmém nebi. Celé svátky jsme měli vysavač vytažený v hale a Adam ho fetoval. Tahal šňůru, tahal hadici, nosil nástavec, pak jsme mu vysavač i zapínali (na minimum) a on si luxoval. Až mě to ale přestalo bavit a vysavač jsme uklidili do komory, a jéje to byl vyrvál / hysterák. Ale stačí vytrvat, a přešlo to. No, dal jsem chlapce po obědě spát, a šel dát konečně kočkám snídani, a opatrně – pokud nebude na rohu Rex – šel přes plot nakouknout na místo činu pod kamenicí. A šokovaně jsem shlédl na rozrytou trávu a polámané plasty v ní už před naší zdí. Auto narazilo „v oblouku“ do naší kamenice a jelo kolem ní škarpou ještě asi deset metrů, než zůstalo stát před zdí kolem sousedovic pozemku. Jenže ta už hraničí přímo se silnicí, takže auto vylétlo zase zpět na asfalt.  Budu to muset jít obhlédnout ještě podrobněji. Pokud se tedy ivka vrátí za světla. 

No a pak se budu moci konečně sbalit a jít pracovat … do tmy / noci. Jupi jou.

před jedenácti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Po Vánocích

A Vánoce jsou pryč, čtvrtý leden, sobota. Možná bude i lehce sněžit. Letos byly svátky fajn – děti i ivka sice stále lehce nachcípané, kašle rýmy, horší spaní, ale jinak nic tragického jako loni. Štědrý den byl fajn. Oblékl jsem se „do svátečního“, a jal se přenést stromeček (fest hustou = těžkou jedli) aklimatizující se v zádveří do obýváku. Než mi došlo, že to v bílé košili nebude jen tak, tak se uvolnila ve stojanu a skácela se do koflíků s kytkami, váz s kytkami, a lahví vína na botníku. Nerozbilo se nic, ale dobrej start. Takže svklíknout a půl hodiny dělat kolem patky stromku – ivka ho nechala ofrézovat na 6 cm, což je fajn služba, ale ne pro náš masivní stojan, který si poradí i snad s 20 cm kmenem. Takže mi nezbylo než část ofrézované patky uříznout pilkou, aby si strom ve stojanu víc sedl a utahovací šroubky se zakously do surového kmene, a ne do té vyfrézované hubené části. A pak jej konečně přenést do obýváku k rodině nadržené na strojení, ještě tam půl hodiny štimovat světýlka, a pak teprve čas na bančičky … byl jsem zpocenej jak dobytek. Ještě že ty jedle prakticky nepíchají. Už mám v kalendáři upomínku na příští rok – stromeček do obýváku i se světýlky nachystat 23. večer! Na Štědrý den už jen „lehká“ zábava s ozdobami. Podobně další poznámka – friťák vyčistit a naplnit novým olejem dopředu, a ne se na Štědré odpoledne srát se špinavým hrncem, slívat litry oleje, … ááá! Příště lépe!

A pak byl Štědrý večer, vše pěkně plynulo, žádný spěch … usadili jsme se ke stolu, výtečná smažená treska a božský salát, hned bych si dal znovu. Na nedávnou rybářské schůzi připravila ivky máma bramborový salát k řízkům, a všichni se nad ním rozplývali, jak byl parádně ochucený a prostě up to 11. Takže jsem ivku pořád popichoval, že náš salát tentokrát musí stát za to, když jsem ochutnal tu tchýninu božskou manu – že se s nějakým obyč vegan bio light salátem rozhodně nespokojím :-) Tak si dala záležet :-)

No a jak to pak před už rozumnou Bárou navléct, aby Ježíšek stihl přinést všechny dárky pod stromeček? Měl jsem plný kancl tašek i velkých pytlů … vymysleli jsme, že půjdeme dát večeři i kočičkám, a vezmeme dlouhé prskavky a budeme svítit Ježíškovi, aby nás našel. Ostatně, Bára ho vyhlížela celý den a co chvíli hlásila, že už ho oknem viděla. Já si ještě odskočil „na záchod“ a sprintoval po schodech a snášel dary, div je nevysypával z tašek za běhu … a pak rychle za dětmi ven do tmy, za prskavkami. A pak domů, zazvonit zvonečkem, a pod stromečkem HROMADA dárků. Fajn to bylo. Děti se přehrabovaly v papíru, krabicích, dárcích, sem tam si s něčím hráli, sem tam jsem do něčeho strkal baterky, … ale zase toho dostali tolik, až mě to štvalo. Dostat toho polovinu, tak to byl stále „bohatý ježíšek“. A to mi ještě nahoře v kanclu trůnil traktůrek za 10k, který jsem hodlal donést až později. To až když – v deset večer – „zavolal ježíšek“, že zapomněl ještě jeden velký dárek, a že ho mám donést … a hle, traktor! Bára si ho osedlala, a popojížděla, ale není to vůbec jednoduché. Člověku nedojde, že dítě nemá řízení „v rukách“, že se dívá na volant, když zatáčí, že vůbec nemá odhad, kdy zatočit, aby vozidlo udělalo nějaký oblouk a vyšlo mu to akorát do futer, atd … takže to bylo ještě hodně surové, ale po x dnech a občasném ježdění (protože to na doma fakt není) už je znát obrovský pokrok. Adamovi stačí, že se vyleze do sedačky a tam vřeští, ale k čemu je pedál plynu věděl taky hned … až jsem tam musel narafičit plastový zámek, se kterým nejde traktor rozjet. Nemá žádný klíček nebo něco, když se sepne plyn, tak jede. Takže i pokud by se na něj Adam právě snažil vylézt a šlápl při tom na pedál. Což by bylo blbé. 

25. jsme se stavili k ivčiným rodičům, 26. k našim, všude ježíšek dětem něco nechal, 27. v pátek v pohodlí doma, 28. v sobotu zase návštěva u nás … podle stavu dětí jsme chodili na vycházky, ale jinak se váleli doma. Adam často ráno vstával (s pláčem/hysterákem) kolem osmé tak jako já, zatímco ivka ještě chtěla spát (ty noci s lehce nemocným Adamem nejsou žádný med), tak jsem se pár rán o mládě staral, choval ho, a po dvakrát mi usnul v náručí na sedačce. Tak jsem si dal po letech Přišerky s.r.o. a Hledá se Nemo. Silvestra jsme neřešili, koukali na televizi, a šli bychom snad v deset spát, kdyby nezačínala Hospůdka na mýtince. Tak jsme koukali, děti nám usnuli na polštářích na zemi u nohou, no a do postele jsme na konec vlezli v 23:50 :-D A pak začala válka … ty lidi jsou fakt kokoti.

A tak nějak není co víc napsat. Je tu konec svátků, zítra neděle, pak první „regulérní“ pracovní den … jenže jak na sviňu hned v úterý jedu do Brna k zubařce. To se mi to začne zase hromadit …  

před jedenácti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Štědrý den

Ráno Štědrého dne … trávím lehce u PC, ale jen abych si zde vypil kávu a nasnídal se. Včera jsem s rodinou – bez budíku – pelešil v posteli až do půl desáté či do kdy, a pak nic nezvládal až do oběda. Tak jsem si dnes budík nařídil … ale … no, to byla noc. Předně – děti opět zmáhá nějaká nemoc, asi viróza. Včera ráno Adam třicet osm tři, Bára třicet osm osm, takže návštěvy babiček odpískány, nurofen, a válení se v obýváku. Neb nurofen zabírá a děti po něm nejeví žádné známky nemoci, tak se Ivka utěšuje, že je to jen nějaká viróza a ne angína nebo tak něco. Ale v noci je to horší, Báře se zdají škaredé sny, kdy vzlyká ze spaní, ale horší je Adam, který má už týden dva rýmu a kašel, neustále ho to budí, kucká, dáví se, pláče, stokrát za noc … a když se úplně probere, tak potřebuje chovat, ale od maminky, a ne od té cizí paní, co ho chová v temném pokoji … jako tohle jsou fakt noci, o kterých bezdětné páry netuší, že existují. Já už včera uléhla taky s teplotou, která sice podle ivky „nestojí za řeč“, ale trochu jsem ji cítil. A pak jsem se před třetí něčím probral, … možná si Adam vyřvával mlíko. V krku nepříjemné pálení, šel jsem se napít, … a už jsem neusnul. Ležel jsem, převaloval se, zíral do tmy, přemýšlel o všem možném, ale to poslední, co bylo na pořadu dne, byl spánek. Do toho co chvíli pofňukával Adam, Bára nasocená na můj polštář se vrtěla … byl mi hic nebo zima, nic mezi tím. Jednu chvíli jsem si i vytáhl telefon a četl si. Co už. Pak se Adam probudil komplet, na mlíko, na nurofen, a nechtěl zabrat … no znovu napít jsem se šel před pátou. Za okny svítat ještě zdaleka nemohlo, ale mezerami mezi žaluziemi už prosvítalo více světla než předtím. Ale to se spíš jen přehnaly mraky. Teď v osm ráno byla venku ještě polotma, jak se nebem valily temné nízké mraky. Budík jsem měl na sedmou, tak jsem si ještě trochu „pospával“, když jsem horko těžko spal jen dvě hodiny. A cítil i v leže „bolavou slabost“ horečky… super, no. Ale měl jsem jen rovných třicet sedm. 

Včera jsem se před obědem pustil do pobalení svých pár dárků, ale především se chystal na sestavení toho elektrotraktora pro Báru. A kriste pane to zase byl projekt. Že si tyhle kompletace velkých darů nechávám až na poslední chvíli! Nějaké vánoce zpátky jsme Báře koupili malou kuchyňku z Ikey, suprová věc, se kterou si vyhraje i Adam … ale tehdy jsem to dopoledne na štědrý den či kdy skládal dohromady snad tři hodiny! A včera s tím traktorem to samé, od cca od dvou do půl šesté … a to to bylo jen o nacvakání plastových dílů tuhle a tadyhle. Kdybychom nakonec jeli navštívit babičky, tak bych neměl šanci. A takové rozvernosti jako když je v x-stránkovém návodu detailně zobrazeno každé přicvaknutí plastové blbůsky, ale při kompletaci nápravy vozíku není vůbec znázorněno, že na kovovou tyč nápravy se mají před natlučením jednorázových „nesmíš to posrat“ upevňovacích podložek (tohohle) nasunout již kompletní kola. Všechno jsem složil a „kdy už na ta kolečka přidělám ty plastové disky? vždyť přes ty upevňovací podložky je už nenasunu…“ … a hurá na dvacet minut do dílny a snažit se z tyčky opatrně po desetinkách milimetru ty podložky stlouct, neb jiné nemám, že. Kupodivu si je toho asi výrobce vědom, protože jsou přiloženy čtyři, ale potřeba jen dvě :-D No a pak už jen traktor polepit nálepkama, aby se člověk rozčílil ještě o 1000 %, a je hotovo. Uff. Baterka na mě bliká, že už je nabitá, takže ji namontuji, a otestuji, a hurá do akce.

Mračna značně zesvětlala i promodrala, vypadá to venku mnohem lépe než před hodinou. Pominu-li +6°C tepla. Nojo, fakt nad nimi prosvítá modro. No kdyby alespoň to, když už nesněží. Poslední tři dny pršelo každý den. Být zima, tak tu leží sněhu … to by byly Vánoce.

No, jestli pak už se dole vstává? Hraje mi muzika, nic tedy neslyším, ale „šmíruji“ je přes Aničku, meteostanici. V obýváku má sound meter, a tam na grafu hluku stále žádná změna, takže je tam ticho. V ložnici je jen jednoduchý modul na teplotu a CO2, ale právě na tomhle grafu poznám, když se otevře okno nebo dveře  – okamžitě se trend CO2 zlomí. Zatím nic. Ale už půjdu dolů, zatím zanesu jídlo kočkám, … a hurá zdobit stromeček. A venku se rozzářilo slunce!

před jedenácti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Svět zpomalil

Ještě kdyby tak byl za okny sníh a trošku mrazu, do Štědrého dne už jen pár dní … ale za okny je sobotní ráno, šest stupňů a asi bude i skoro jasno. Tedy do odpoledne, kdy má začít fest pršet. Včera večer bylo 10 stupňů. 

Úplně cítím, jak už všichni „vypnuli“ … včera, v pátek, mi přišel jen jeden pracovní email. Do odpoledne jsem pracoval na jedné hoooodně zpožděné zakázce, pak pc vypnul, a bylo. Pracovní rok 2019 ukončen. A po tomhle podzimu jde říct „s velkým oddechnutím“. Škoda, že tu mám několik zakázek a úkolů, co si potáhnu do nového roku, ale tenhle podzim tedy stál za to. Prakticky s obdobím, kdy se začalo už tak brzy stmívat, že nemělo smysl chodit odpoledne něco dělat ven, se na mě začalo hrnout takové práce, že bych ven ani jít nemohl. Celý listopad jsem býval bez problémů v kanclíku do šesti do sedmi, v prosinci s klidem to samé … kolega grafik, co se dal na dráhu „full-time“ živnostníka, se vyptává, jak já řeším time management, že to nedává a zakázky se mu hromadí, a pracovně je to neorganizovaný chaos. A já se směju, protože to je můj setrvalý stav, se kterým jsem se už smířil. Dělat jen velké zakázky a odmítat vše ostatní, tak by se v tom trochu zorganizovat dalo. Ale velká část mé práce jsou všemožné šolichy, drobnosti, a nebo také práce na webu, kde je pak měsíc něco „u klienta“, ten naprosto nečekaně odpoví/dodá podklady a čeká, že do dvou dnů bude web kompletně hotový… zatímco pracuji na něčem úplně jiném. 

No a to včera s pátkem docela skončilo a už je tu vánoční „fuck it“ režim. Tak si teď asi uklidím kanclík, vyluxuju, a budu balit dárky. Dětem jsem koupil zahradní elektrický traktor, bratru za 8000 Kč. Ten teda nebudu balit, ten musím smontovat. Vzniklo to tak, že ivka během listopadu řešila „co koupíme dětem za dárky“ a já na to reagoval – vzhledem k výše popsanému – stylem „ježisikryste ještě tímhle mě otravuj“ … ale někde v hlavě mi to vrtalo a naznal jsem, že pokud já budu řešit nějaký dárek, tak ne osmnáct plastových věcí do vany, ale jeden větší dražší dárek a hotovo, Vánoce vyřešeny. A elektrické autíčko, které by mohla Bára prohánět a na nějakém vozíku vozit Adama … to by nebylo marné. A už od tří tisíc, jó? Jenže trochu jsem se do toho ponořil, a takové auto má hnané jedno kolo jedním motorkem, mírný svah nebo nedejbože trávat znamená konec … no začal jsem se „v oboru“ vzdělávat, a stále dokola řešil pro a proti … opravdu to dávat na Vánoce? Další velký vergl, který bude do jara v obýváku. A bude s ním možné vůbec doma jezdit? Jak bude velký? Jak moc se obouchají futra, skříňky? Jaký to bude mít rejd, aby se vůbec dala projet nějaká trasa přes dvě tři místnosti? Jenže jsem do té představy elektroautíčka „tatínkovsky zamiloval“. Máma poslala odkaz na nějaký festovní dvojmístný džípek z Bazoše, jenže ten byl tak velký, že by neprojel ani futry do dílny (90cm šířky). Což je dost omezující podmínka. Ale značka Peg Perego toho vyrábí více … a bylo celkem rozhodnuto, John Deere traktor. Trochu jsem během toho dumal, jestli to „není až moc“. V létě jsem si hodně rozmýšlel, jestli Báře koupíme za 5500 trampolínu a zvažoval pro a proti. A teď za osmičku odbouchnu elektický traktůrek, který není ani na zimu úplně ideální dárek. Jenže Vánoce, žejo. A pak jsem si to taky trochu ospravedlňoval tím, že když jsem celý podzim tvrdě pracoval, tak ať z těch vydělaných milionů něco mají i děti.

před jedenácti měsíci | Ze života | 1 komentář

Začala zima

Teplota se dnes lehce vyšplhala na dva stupně, ale teď po druhé hodině, kdy už slunce zalezlo za kopec a osvětluje jen protější lesy, se zase začíná ochlazovat. Podzim skončil, začala zima. Je čtvrtého prosince. Nějaký víkend zpátky jsem pohrabal všechno listí z břízy, ta potvora ne a ne opadat, tedy vyčesal jej z trávy. A pořád zazimovával to či ono, tedy o sobotách nedělích, ve všední dny jsem stejně ale prakticky končil s prací vždy až za tmy. A když jsem před týdnem naaranžoval krmítko, a tento víkend sklidil před avizovanými nočními mrazy hradice a vypustil kubíkové nádrže dešťovky … tak už je to prostě oficiální. Zima. Dokonce jsem právě dnes na termostatu přepnul plán topení z šablony Podzim na šablonu Zima :-D

A dnes je i trochu výjimečný den, neb ivka je v práci, ale také tam mají vánoční večírek, a dojede domů tedy až někdy v osm. Hlídám tedy děti celý den (bára je s kašlem a rýmou ze školky doma), a navíc je švagrová bez auta, takže je ani nemůže po práci vyzvednout, že by je vzala k babičce … takže táta na plný úvazek až do noci. Ráno jsem i tak vstával o půl šesté s ivkou, abych jí zašel otevřít bránu a oškrabal auto. Do postele jsem se už nevrátil a na chvíli sedl k práci, s tím, že si půjdu spát po obědě s Adamem. Bára to klidně ty dvě tři hodiny vydrží u televize sama, jít po obědě spát nechce ani za zlatý prase. Akorát že to se chtěla jít podívat ven na led, který jsem vytahal z posledního sudu, co ještě venku mám, a hrát si tam na sluníčku s kočkama … pak chtěla stavět auto z dřevěné stavebnice … a pak už si tak akorát můžu uvařit kafe a datlovat si tady v kuchyni do notebooku, než se Adam vzbudí. Ještě šest hodin, než se máma vrátí. Co tedy budeme dělat? Vyluxované už máme. Asi odmrazíme mrazák :-D 

Hm, noťas se na mě rozhučel, což mi připomnělo, že jsem ho chtěl také rozebrat a trochu vyčistit … to bych mohl, zatímco Adam spí, toho bych tu jako asistenta nepotřeboval.

Listopadovou alkoholovou abstinenci jsem vydržel. Tedy mimo nějakých pět šest nealko piv a jednoho přípitkového cucnutí šampáňa. Ty první dny bych večer za lahváča nebo pocucávání vína vraždil, ale postupně to úplně vyprchalo a už mi to vůbec ani nepřišlo. Ivka si večer popíjela víno dále, a mě mnohdy ani nenapadlo, že bych si mohl nalít také. Nepřišlo mi to na mysl, a vůbec mi to nechybělo. Až jsem uvažoval, jestli v tom prostě nepokračovat. Ostatně, výhody byly zřejmé – naprosto bezproblémové vstávání na budík, a také i rozumné chození spát, kdy člověk nebyl přispýdovaný alkoholem, žádné ranní minikocovinky a otupělé civění na monitor … ale pak jsem si dal prvního nedělní pívo, a šňůra byla přetržena. Ale je fajn vědět, že mám v tomhle směru silnou vůli a dokážu se ovládnout. A především je také dobré mít to srovnání, mít osahané ty výhody abstinence a neustále to tam někde napozadí cítit … dám si ještě jednu dvojku? Hm, vole, už bys měl jít spát, a ostatně, vypij si radši sklinku vody. Ale jestli i to během chvíle nevyprchá, tak jako po letním abstinenčním … měsíci? Tak jako tak, tyhle nahodilé suché měsíce si asi budu držet :-)

 Tož, jdu rozebrat ten noťas …

před jedním rokem | Ze života | 0 komentářů

Podzim v plném proudu

To ty dva měsíce zase proletěly, co jsem si naposledy našel čas něco sepsat. Je neděle ráno, dole se spí, venku sem tam drobně zaprší, dušičkové počasí. Dívám se z okna a snažím se rozvzpomínat na něco, co stojí za vzpomínku. Bojuju s krtkem. Takže jsem vstal, a z toho okna se podíval i dolů na loučku za domem, kde je jeho království. Dnes přes noc žádný krtečák, koukám. Jenže včera se přesunul na roh domu, kam z kanclu nevidím. Když vyskočí čerstvá hlína, jdu, chvíli číhám s motykou. Pak rozhrabu hrábkama a jdu zase po svých. A takhle pořád dokola, dva měsíce. Vyčíhal jsem ho asi třikrát, kdy se přede mnou začala hlína zvedat a „byl tam“, ale pokaždé jsem kopl naprázdno. Mám úplný PTSD z oken – kdykoli nějaké vidím, jdu a podívám se z něj ven, jestli tam není čerstvý krtečák … 

Ze dvou koček a následných šesti jarních koťat nám k dnešnímu dni zbyla jen kočka (matka) Evelína a zrzavý kocourek Azor. Kočička Felixa, Bářino nejoblíbenější (a tedy nejvíc casnované) kotě minulý víkend zmizelo, a dnes je to týden, co je pryč. To už je asi finální. Z Evelíny se také stala pěkná macecha, která svá zbylá koťata asi začala nenávidět nebo co. Doma se skoro nedrží, když se ukáže, syčí na ně a odhání je … tedy teď už akorát Azora. Musím se mu asi víc věnovat, teď je mi ho líto. Ale když vidím, jak mi sere doprostřed trávníku, nebo se mi plete pod nohama, když jdu se dřevem / jídlem / se zbytkama … tak bych ho nakopl silou mimořádnou. Jenže teď je tu sám, nebo s krutou matkou.

V září se tu po nás pěkně prošla střevní chřipka. Nejdřív nějak Bára, pak ivka, pak bylo jeden večer mizerně mně, až jsem pak ve dvě ráno vyzvracel i to, co jsem nikdy nesnědl, a už mi bylo fajn. Tedy do čtyř, než Bára pozvracela celou postel. Nějak jsme to překlepali do druhého dne, lehce jsem ještě vyležel horečku, a odpoledne už musel fungovat. Adama to naštěstí jen lehce štrejchlo. 

V děcáku se všechny práce zastavily, už se může pokládat kročejová izolace a OSB desky, ale … není čas. Moc práce. Do toho Adam věčně spí a nejde v patře nad ním mlátit kladivem nebo vrtat vrtačkou. A práce mám tolik, že se mi hodilo tuhle rekonstrukci zase lehce odložit. S hypotékou jsou priority holt trochu jiný. Nahovno ale je, že když jsem tehdá vynosil všech těch ale 40 OSB desek do patra, tak jsem jich 20 složil v chodbě ke stěně před dveře na půdu. Myslel jsem si, jak nebudou do týdne pryč / položeny v podlaze, ale ouha, dva měsíce jsou tam kde jsou, tři metráky váhy …  a já se nemám jak dostat na půdu, abych vymetl komín. Nebo pozval kominíka na revizi. V kamnech dva měsíce topíme … kvůli tomuhle by se na tu podlahu už chtělo vrhnout. A teoreticky už to v listopadu bude schůdnější. 

Venku jsem poslední dobou nic moc nedělal, jen vše lehce zazimovával, odnosil z dílny do sklepa věci choulostivé na mráz (barvy,…), uklidil pískoviště… respektive plastoviště… ještě tento týden v pondělí jsem sekl trávník. Říjen byl teplý, tráva rostla, tak proč ne. Z ořecha začalo popadávat a pak sypat listí, jak na sviňu během místních hodů … přijdou k nám zvát, vyhrávat a tančit, a nemusí to být po kolena v listí, a tak nezbylo než vše pohrabat a trochu zkulturnit, zatímco byla polovina listí ještě na stromě …  následující víkend jsme měli s ivkou wellness v Jeseníkách, takže jsem všechno ořechové listí musel zlikvidovat do víkendu po večerech, a ne až o víkendu, jak by to udělal každý normální člověk. Celou dobu se část listí sype také sousedce před dům, ta to neřeší, ale kdyby tam zůstalo i o víkendu, kdy už je všechno listí ze stromu dole, tak to působí jako „ukliďte si to sama“. No, ořechový listí a já, to je na dlouhý povídání plný nenávisti … aspoň jsem si na to s předstihem koupil 62cm široký fiskars hrábě, se kterýma to byla úplná malina. Teď se sype zlaté listí z břízy, ale pořád ještě není všechno dole … doufal jsem, že letos spadá jen pod strom, ale opět přišel jeden den vichr a listí je po celém trávníku, takže … vyčesávání. Ach jo.

Je mi pětatřicet, a ivka už v létě navrhla, že bychom si mohli „nadělit“ pobyt v Jeseníkám v našem oblíbeném wellness hotelu v malé vesnici Branná. Domlouvalo se to, plánovalo, až tu byl onen pátek, kdy se o Báru s Adamem začal kolektivně starat zbytek rodiny a my vyrazili do Jeseníků na relax. Hned po příjezdu masáže, pak wellness, večeře, pak bowling, druhý den výlet na Šerák, pak na Červenohorský sedlo a Vřesovou studánku, návrat a rychle do wellness, na večeři, a do privátního wellness. Druhý den snídaně, na Stezku v oblacích v Dolní Moravě, a domů … a byli jsme strhaní jak psi. Kdyby nám celý víkend prochcalo, tak bychom se wellnesovalli a relaxovali. Jenže ono bylo tak krásně, až se věřit nechtělo, a my se snažili trhat turistické rekordy … a ještě ten bowling v pátek večer – pro nepřivyklé tělo záhul jako výstup na menší kopec. Nohy mě bolely ještě v úterý. Ale vypadnout od dětí, to byl – především pro ivku – dar z nebes. 

S dětma je to těžké, někam se vypravit je souboj a krocení zlé zveře, když se ivka snaží obléct a obout Adama, zatímco Bára už je ready a jde ven, dveřma nakukují kočky a Adama se může zbláznit, … ale to vše jsou běžné provozní věci. Ale kdyby ty naše poklady proboha nechodily spát v jedenáct a později (i teď, po změně času) … kdyby měl člověk od osmi „volno“, tak to jde. Ale dennodenně vědět, že tě od sedmi večer čeká furt to samé až do hluboké noci. To vysiluje. A to už Adam ani nejde večer spát. Spí jen přes poledne, dvě tři hodiny, spával třeba i hodinku od pěti do šesti, a pak samozřejmě „vydržel“ … ale teď ho udržíme přes večer vzhůru, a on je stejně do jedenácti jak fretka. A v 90 % případů ho uspává ivka, já jdu spát s Bárou, neb přece jen potřebuji ideálně v těch 5:30 vylézt z postele, abych tenhle cirkus finančně utáhl. 

A to ještě tahle zakázka rozsáhlého webu pro velkou IT firmu … na kterou jsem měl vyhrazený celý červen, protože od 1. července ten web musel bezpodmínečně běžet. Potil jsem krev, aby se to tak tak stihlo, a pak se řeklo, že se to vlastně spustí až po prázdninách, v červenci se web dokončí, v srpnu se nasadí další jazykové verze, a 1. září se to spustí. U klienta tím pádem odpovědným zaměstnancům spadl řemen, v září se také nic nedělo, a když, tak se jen předělávaly už hotové sekce, protože klient náhle překvapeně zjistil, že grafikem navržená stránka s odstavcem textu a hezkými obrázky vypadá divně, když je potřeba tam dát pět áčtyřek textu a není k tomu žádný obrázek… a tak podobně. Už jsem nad tím projektem pomalu zlomil hůl a byl ochotný s tím seknout, a odepsat to, když náhle ve firmě asi někdo na vyšším postu dupl a „Nový web musí od 1. 11. běžet!“, těm x lidem odpovědným za tenhle projekt se stáhly půlky a na mě se po měsících nečinnosti začaly valit desítky ticketů, na které byly reálně tři pracovní dny. A 1. listopadu jsem ještě vezl mámu do Brna k doktorovi :-D Docela jsme ten wellness víkend před tímhle týdnem vychytali, od úterý do pátku jsem pracoval od šesti sedmi do půl deváté, den za dnem. A kupodivu to celkem dával. Ivka s dětma naštěstí taky.

A opět jsem, právě od úterý, přestal pít. Měl jsem to v plánu na celý listopad, a přestal jsem tím pádem hned s přeřazením na vyšší rychlostní pracovní stupeň. Popíjet večer vínečko je fajn, ale pokud je to od sedmi do jedenácti, než to děti zabalí, tak to pár víneček je. A pokud potřebuji ráno vyskočit na první zvonění budíku kvůli zakázce, která se konečně po půl roce blíží do finiše, tak to za to stojí. Tak uvidíme. Celý listopad je přede mnou.

Vždy si říkám, že si zapisuju voloviny o tom, jak chytám krtky, ale abych si zapsal nějaké vzpomínky na děti, které si po letech přečtu, to ne. Bára je velká holka / blonďatá princezna, které budou v lednu čtyři roky, už je to naprosto svá osobnost, na druhou stranu hrozný ufňukanec, co všechno ořve. Adam dělal v září první krůčky, a teď už běhá jak maratonec. Naprosto s přehledem. Jak se potřebuje starší sestřičce vyrovnat, tak má neskutečnou motivaci. Tento týden už se dostane na nohy bez problémů ze sedu, nepotřebuje se po ničem vyšplhat. Vysmátej bloňdák, ale vlasy mu lehoulince tmavnou. Je pořklej po kočkách, kdykoli jdu ke vchodovým dveřím (kde kočky odpočívají na rohožce), nebo k francouzským dveřím z obýváku, tak hned „tfsss tfsss“ (jakože „čiči“) a hrne se ke dveřím. Vida, vzpomínka – jak začal v září chodit, tak to bylo samozřejmě ještě takové vratké … a jednou večer za tmy jsem obývák větral, otevřel jsem křídlo dveří díval se na hvězdy, a Bára chtěla hned koukat taky, tak jsem si stoupl bokem a pustil ji koukat se ven. A zezadu se přiřítil Adam, a „zastavil“ se opřením o Báru, čti „vystrčil Báru plnou silou ze dveří ven do tmy“ … a ony jsou ty dveře také dobře třičtvrtě metru nad zemí, nad novým chodníkem. Holka moje nešťastná měla dobité píšťale, naštěstí ji ale Adam vystrčil fakt silou, takže přeletěla až do trávníku a nešla po hlavě do dlažby. A řičela strachy a sápala se dveřmi domů, že nechce být venku se strašidlama. To byla taky moje páka na ni, když nechtěla v létě za šera domů, tak jsem ji strašil strašidly vylejzajícími z lesů kolem, a ukazoval jí, jak je v dálce v křoví vidím … a děvče z nich má pěkný respekt. Takže Adamovo rozchození mělo i tyhle zajímavý aspekty. Ale co si chci zapsat a myslím na to každý večer, kdy jdeme spolu spát… když si zaleze pod peřinu uprostřed naší postele, ať ivčinu nebo mou, zachumlá se a chce, ať jí na telefonu pustím jeden díl Boba a Bobka (většinou „strašidlo“). Dokoukáme jej, uklidím telefon, ona se zababuší, s pejskem, kočičkou, jiným plyšákem, co má tu čest s ní ten večer spát, tulíme se k sobě, usmíváme se, dám jí pusu na čelo … a jdeme spát.  Tatínkova holčička.

před jedním rokem | Ze života | 1 komentář

Léto je pryč

S prázdninami léto skončilo. Dnešní sobotní ráno po prvním týdnu září je pošmourné pro propršené noci (19 mm). Pracuji, dole se ještě asi spí. Adamovi se asi trochu pozměnil režim, a není v so a ne v 7 vzhůru. Pár víkendů už nebylo nutné s ním vstávat a jít koukat na telku už od rozbřesku. Ale že by přes noc spal nějak zázračně, to ne. Vzpomínám si, že s Bárou ivka přišla postupně o mlíko, protože už během pár měsíců Bára prospala celou noc, napila se před spaním, a pak spala šest a víc hodin v tahu … Adam si může vyžahnout 150ku nutrilonu v deset večer, a v jednu řve o další 200, ve čtyři znovu … nenažranec. Co roste jako z vody … zítra je mu přesně rok, poslední dny bojuje o první samostatné kroky. Za prst se nechá vést že div neběží a člověk cítí, že se ho prakticky nedrží, ale jakmile ho pustím, tak se mu podlomí kolena a gecne na zem. Už to není to otravné nemluvně, ale velký kluk, turbomyš, co má sílu jak bejk. Holt cvičení vojtovky … jak vždy říkám, levou rukou bude mít na jemnou mechaniku, a pravou bude zabíjet kočky a menší psy.

Jinak co se od té půlky července událo … vlastně „celkem nic“. S 3.5 letým a skoro ročním dítětem je to jen ta samá únavná denní rutina. Obě ještě k tomu chodí bez problémů spát až po desáté. Zbytek rodiny věčně vyvalený u bazénu, což tedy reálně znamená Báru ve vodě a ivku opatrující Adama na dece či v malém bazénku, starající se, aby nepil vodu, nejedl písek, trávu, kamení, koťata, nesnažil se vyšplhat na dřevo, do pískoviště, po žebříku do bazénu, po slunečníku, po židli, po kočárku … pokud nepřijela k bazénu i švagrová nebo neměl Adam spaní, tak to moc relax nebyl. Já pořád v poklusu kolem domu. Ta slavná podlaha v budoucím děcáku … desky vytrhány již někdy v červnu, vyházeny oknem, trámy poctivě zaměřeny, vydumán způsob, jak je vyrovnat, aby se na ně položil nově rovný záklop … a pak zase nanosit všechny desky zpátky, protože to bude levnější, než 25 m2 silných OSB desek :-D Desky jsme přišroubovali, pořešili spoustu pičovinek kolem dokola (v tom pokoji nemůže být kousek místa normálního)… teď jsme zase část desek rozebrali, protože zatímco na jedné straně pokoje jsme podložením trámu podlahu vyrovnali, na druhé straně ji zase dost zkřivili. Na dvou metrech 2cm kopeček uprostřed. Tož odšroubovat, a bude se dle potřeby hoblovat, desky, trám … těch srpnových podvečerů, co jsem tam strávil. Celkem i s Bárou, protože teď už se tam dá parádně chodit (a ne jen skákat po trámech), tak si tam pustíme muziku na telefonu, já něco kutím, Bára „pomáhá“ a prostě tam musí být se mnou. Moje velká holka. Jak já se těším, až ji budu učit zatloukat hřebíky a spol :-) 

Jak to v děcáku svižně pokračovalo, tak jsem zavelel k nákupu kročejové izolace/vaty a OSB desek, ze kterých bude podlaha (na tom tedy pak finálně lino nebo plovoučka). Nechal jsem ve stavebninách 14 tisíc, a na vozejku 41 15mm OSB desek a pět balení vaty, a jelo se velmi pomalu domů. Nějak jsem si dopředu nepředstavil, jaké množství desek to bude. A kdo je vynosí po schodišti do patra? Dva a půl metru dlouhou šedesát čísel širokou 15kg desku! No já, kdo jiný. Tátu bolí ruce, tchán si dobil koleno, a i tak jsem nechtěl, aby mi s tím někdo pomáhal. Prostě to zvládnu sám… a zvládl, ale byl to tvrdý víkend. Vytáčet se s 2.5m dlouhou deskou na schodišti širokém 2.6m. Naprostá chirurgická práce.

Jenže pak se první dny září ohlásilo pár hezkých dní – 1000% nutnost během nich zlikvidovat a zazimovat bazén, všechno ostatní musí jít bokem. Vyvětrat chlór, vypustit k tújím a do beček, vyčistit zevnitř i zvenku, nechat přes noc schnout na terase, druhý den sklidit, rozebrat filtraci a hadice, ohřev, opucovat omýt, usušit koberec, polystyreny, geotextiku pod tím, sklidit, další den vše narvat do krabic a zazimovat do sklepa. Během toho jeden den posekat trávník. A dnes už prší. Potřebuji posekat křoviňákem meze kolem pozemku. Ze stromů začíná sem tam padat listí, třešeň je skoro holá. 

Tož léto skončilo. 

před jedním rokem | | 1 komentář