Stání pro auto roste

Tři týdny od výletu do Prahy jsou pryč, a je tu nedělní ráno, kdy holky ještě spí … málokdy se „nechám spát“ i já, vrcholem víkendové lenosti je pro mě nařízení budíku až na 7:10. A tak jsem si potichoučku uvařil kávu a připravil chleba s máslem a medem, a vyšel na terasu nasnídat se při východu slunce. Jen kvůli tomu se vyplatí si nařídit budík. 

Před dvěma týdny v pondělí se šlo na věc, písek navozený, čtyři metráky cementu, sedmnáct metrových obrubníků … zaměřovali jsme, natahovali provázky, pečlivě vodováhovali, chystali šalování, a pak se konečně rozhrčela míchačka. A do oběda nám došel písek :-) A to jsme se do betonu snažili prát kamení, co to šlo. Odpoledne jsme si dovezli vozík písku a pokračovali dál, a dodělali dvě strany obrubníků. Uff. Táta odjel, já hodinu vše uklízel, umýval, v 18:04 skočil do sprchy a od 18:10 hlídal Báru, neb ivka odjížděla na večerní cvičení, a to stylem „slon v porcelánu“ … místo aby se tiše vytratila a Bára si nevšimla, že jí odjíždí maminka, tak se hlasitě rozloučila, a já se pak dvacet minut snažil to hysterické štěně utišit. V úterý jsem pak navozil při třech cestách tunu a půl písku (jeden kubík), abychom mohli ve čtvrtek pokračovat. Vrhli jsme se na to už v sedm ráno, protože ve dvě musel táta odjíždět, a makali jak šroubci. A je hotovo, základ stání pro auto by byl, s takovými betonovými základy pod obrubníky, že by tam mohl parkovat i tank.

To byl totiž trochu ten „problém“ – když jsme to tu úplně původně zaměřovali ještě na neporušeném trávníku, v mírném svahu, tak mi bylo řečeno, ať v nejnižším bodě ještě uberu 15 čísel hlíny, a odkopávám v rovině zbytek svahu. Na opačné straně stání už jsem byl 40 čísel pod úrovní trávníku, a obrubníky jsme nechali 5–10 čísel nad terénem (částečně se kolem dosype hlína). Ve výsledku mám tedy nyní obetonovaný skoro 50 cm hluboký „bazén“.  A ten je třeba až na posledních cca 20 cm vyplnit kamením (pak hrubý štěrk, jemný štěrk, dlažba). A to, kde sehnal a jak k nám dovézt TOLIK kamení, to řešíme už měsíce. Při ploše 3×5 metrů a výšce cca 30 cm se bavíme o cca 5 kubických metrech kamení, což je klidně 7–8–9 tun šutrů. Kamení by celkem bylo, totiž lesy, v nichž děláme dřevo, bývala dříve pole, jsou tam tedy hromady kamení, co naši předci ručně vyrvali půdě Vysočiny a odnosili je na hromady. Jenže tohle kamení by se muselo naložit na vlečku, dvacet minut s ní jet z lesa tak jako se na jaře jede 50× se dřevem, kamení složit před domem našich (4–5×), pak by se musel půjčit traktor s pořádným vozem, vše růčo naložit, a absolvovat 12 km cestu ke mně, „nějak“ sem s 10 tun vážící vlečkou zacouvat na pozemek (proti svahu), a vyklopit ji. Každá z fází toho plánu má své problémy, ale kamení se platí zlatem, a kamení zdarma je kamení zdarma. 

Když jsme ale – už loni – jezdili s v ozíkem pro písek do blízkého areálu sousesídího s jézédé, tak si tam táta všiml obrovské hromady polního kamení, co jezeďáci nějak vybírají z polí, a sváží jej. Tátovi zasvítily oči, protože kamení budeme potřebovat mnógo, a tohle byla ideálka. Zjišťoval jsem, jestli by se to kamení dalo koupit, a předběžně to měl přislíbené. A když došlo na lámání chleba a díra ve stání se třásla na tuny a tuny kamení, tak jsem si toto pondělí ráno zavolal, jestli bych si tedy konečně mohl to kamení koupit, i s přivezením na nějakém traktoru. Domluvili jsme se na druhý den, ale za hoďku mi volají zpátky, jestli jsem doma, že se cestou kolem zastavili u brány a zkoumají, jak by se ke mně dalo zajet traktor … a že by mi to z areálu navozili raději rovnou ve žlici jejich „maniťáka“. No jsem všemi deseti pro, hrňte mi to sem! Vehementně mě přesvědčovali, že mi to z něj budou sypat rovnou do díry, ale to jsem se bál toho, aby nějaký padající kámen nepoškodil obrubníky (to by mě fakt nasralo), a druhak to chci trochu skládat (velké šutry dolů, menší nahoru). A o hodinu později jsem měl vedle stání takovou hromadu polního kamení, že jsem ji pak celý den mlsně obcházel jako nové naleštěné auto. Je to hodně velký rozdíl, řešit transport kamení jak jsem popsal výše, a nebo jen ukázat prstem „Tady mi to složte!“ , a mít za hodinu dostatek kamení na místě (při 50 Kč za tunu, tedy ~350 Kč celkem).

V úterý hromada trochu opršela, ve středu jsem se na ni vrhl, a začal to na kolečku vozit do díry a trochu to tam skládat, aby to bylo nafest a ne nějaké rozviklané. Ve čtvrtek pokračování, a v pátek bych měl hotovo, kdyby mě nepřijel navštívit Vojta na kole, a my pak později nešli spláchnout týden do hospody. Ale hromada kamení je skoro pryč, a v díře by ještě bylo třeba (už jen drobného). No bude devět ráno, dnes to asi dorazím, neděle neneděle. Než začne pršet …

Tak to byly mé poslední dva týdny. Před týdnem v neděli jsem si je spestřil první vyjížďou na kole po třech měsících a šesti dnech. Když jsem vyjížděl naposledy, tak v softšelce a do sněhu. Nebál jsem se toho a šlapal jsem do kopců, a pak se vracel „po červené“ do údolí. Krása, krása. Ale nezvyklý zadek jsem si tak otlačil, že další dny nebylo na ježdění ani pomyšlení … no a to už jsem měl stejně kamení, takže jsem skákal kolem něj.

Holky vstávají. Lenory jedny.

před čtyřmi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Víkend v Praze

Strávili jsme víkend v Praze. Sestra má volný byt (trajdá kdesi po Nepálu), potřebovala také zalít kytky, také jsme od ní někdy dříve dostali lístky do ZOO, a tak jsme vyrazili. Jaké to bude jsme netušili, tři hodiny jsme Báru nikdy v autě nedrželi, také bude muset spát v cestovní postýlce, s kočárkem jsme po Praze také nikdy necestovali … a i když hned po vyjetí na hodinku usnula, tak pak před námi pořád delší část cesty ještě zbývala. I proto jsem se snažil jet v rámci možností co nejrychleji, ale předjíždění bylo nějaké líné … až mi pak došlo, že máme auto kvůli těm dvěma dnům naložené až po střechu, a vezeme pěknou váhu. Odnosit to na byt bylo také výživné. Zabydleli jsme se, a vyrazili na Parukářku na večerní pívo a na tamní dětské hřiště. Musel jsem se ještě vrátit na byt, nešlo mi odemčít rozhrkané vstupní dveře do domu, a křup, a klíč se v zámku zlomil. Notypičo! Zůstal jsem stát před zamčeným domem a uvědomil si, že máme z ničeho nic fakt problém. Naštěstí o pár ulic vedle bydlí sestřina kamarádka Lucka s rezervními klíči (měla jí dojít zalít kytky, kdybychom si my výlet rozmysleli). Mám ale číslo jen na její druhou kamarádku Terku, volám tedy jí, mluvím s ní po letech, vysvětluji naši situaci a ona mi záhy číslo posílá. Volám Lucce, vysvětluji, že potřebujeme její klíče, a ona mi smutně odpovídá, že je ve vlaku, očividně na cestě z Prahy pryč … tak, to by bylo. Jedinou možností se stává to, že se dozvoníme na nějakého souseda, ten nás pustí do domu, a pokud možno nám půjčí svůj případný rezervní klíč od vstupních dveří, abychom tam mohli přes víkend fungovat. Pak volá (přes Viber) sestra z Nepálu, že má ještě jedny klíče na bytě, stačí tedy, když nás někdo nyní pustí do domu… tak namátkou na někoho zvoním, a jsem nakonec vpuštěn, a klíče v bytě nacházím. No to by bylo.

Jdeme na véču do italské restaurace v átriu hotelu Olše (Olšanka?), kde se to s Bárou nakonec zvrhne v to, že jeden z nás sedí opuštěný u stolu a druhý jí dělá garde v átriu, kde je kašna s vodou, květinky, dekorační oblázky … ta moc sedět nechce.

V sobotu jedeme do zoo. Původně jsem chtěl jet autem, abychom se nemuseli třikrát naloďovat s kočárkem do MHD, ale to bychom pak ze zoo museli jet zpátky na byt zaparkovat, a nikoli vyrazit někam dál do Prahy. Ale kdybych tušil, jak budou busy a metro nacvaklý, tak bych to asi zvolil. Cesta tedy výživná, protože ten den do zoo vyrazila celá Praha :-) A ty fronty u vstupného … jak se pak hodí, když máte dva lístky v ruce, díky ségra! ;) Jen jsme prošli turnikety a byly v areálu. Zoo. Zvířata, příroda, davy lidí. Bára z toho na větvi až tak moc nebyla. K obědu jsme si dali buřta a grilovaný hermelín, opět na přeskáčku, protože Bára začínala v kočárku zabírat a bylo třeba s ní pořád jezdit, pokud možno mimo hluk občerstvovacího plácku. Nakonec jsme se mým skvělým plánováním ocitli na stezce po úbočí jakéhosi kopce (s lanovkou), kde byl klid a krásný výhled na Prahu, takže tam si Bára chrupkala v kočárku a my zkoumali město pod sebou. Pak ještě spodní část, gorily atd, a vyrazili jsme pryč, na Letnou. Jenže bylo zřejmé, že město už konečně zasáhne slejvák, co se mu celou dobu vyhýbal, takže jsme do sebe hrkli nápoje zakoupené u Letenského zámečku, a spěchali dolů na šalinu, abychom popojeli zastávku na malostranské metro, kde bychom se mohli minimálně schovat ve vestibulu. Nás míjeli bezstarostné páry, zatímco my frčeli s kočárkem z kopce jak jen to šlo. Vystupovali jsme do prvních kapek, a ve vestibulu byli těsně před slejvákem. Tak tak. Nakonec jsme procházku po Malé Straně odpískali a metrem přejeli na Flóru, a obešli si obchody (Bára prospala už i cestu metrem). Především jsme ale mířili k Vodouchovi na křidýlka, ale tam měli i v pět beznadějně narváno. No totok? Bez křidýlek bude ivka výlet považovat za smutné fiasko. Ovšem Vodouch má filiálku ještě pod Vítkovem (U Slovanské lípy), tak jsme zamířili umytým Žižkovem tam. Tam bylo poloprázdno a celkem prostorno, aby Bára mohla běhat po place… což byla samozřejmě její jediná zábava, kdepak sedět v židličce. K ní se přidala ještě nová kamarádka Máša od jiného sotlu, takže tam najednou řádili dvě malé holčičky a já jako neustálý dozor za Bárou… udělali jsme z toho číšníkům pěknou školku. Pak si Bára na chvíli sedla, abychom se najedlo, nahrnul jsem to do sebe jak to šlo a pak ji zase musel vzít a asistovat jí, aby si ivonka mohla své vysněné jídlo užít :-) Večer jsme zakončili na Parukářce opět na (mokrém) dětském hřišti, kde prakticky nikdo nebyl. Blížil se ale další déšť, který bychom snadno přečkali v tamním altánku … kdyby ovšem Bára neřičela, že si chce jít hrabat lopatkou v kamínkách. Na déšť. V altánku byl ještě jeden kočárek s možná usínajícím miminkem, tak mi nakonec nezbylo než vzít deštník a držet ho nad Bárou, zatímco se ona spokojeně rejpala v kamínkách … a mně pršelo na záda :-) 

V neděli jsme se prošli po Vítkově, což nám s Bářiným tempem zabralo celé dopoledne. Peklo sluníčko, koukali jsme na Karlín, a plánovali si oběd v blízké pizzerii a pak rovnou cestu domů. Jenže při návratu začala Bára zabírat, a tak jsme se rozhodli, že lepší bude, když usne na cestu, než abychom se v klidu naobědvali, zatímco bude ona spát … a tam jsme skočili do auta a vyrazili, ale madam neusnula a dobře půl hodiny se vztekala a řičela. Pak teprve usnula, ale zase spala dobře hoďku a čtvrt … zatímco já šilhal hlady na silnici před námi. A pak jsme byli doma … obhlídnout škody na pozemku po deštích, zkontrolovat jej, zhodnotit výšku trávníku, všechno vynosit z auta, vybalit, … a přepnout se z toho bezstarostného pražského režimu do normálního života, zatímco nad kopci se kupila temná mračna na další déšť.

před pěti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Další prodloužený víkend

Druhý květnový víkend, další svátek v pondělí. V sobotu se šlo do lesa, rozřezat poslední velké klady na metry, a ty největší naložit a odvézt… aby tam pak již zbyly pokud možno lehčí metry, které táta se strejdou naloží bez nějaké velké dřiny sami. V sobotu jsem tedy vstal opět brzy, chvíli snídal a pracoval u PC, a odešel na autobus k našim. V lese jsme byli ale do dvou, otočili jsme se se třemi vlečkami dřeva, a vycukaný jsem byl pořádně. Až mi nebylo moc dobře a bál jsem se, že jsem si strhal břicho. Ale v plánu bylo ještě naložit na zahradě hromadu kamení, tu vyvézt za traktorem k silnici, a tam ji přeložit na vozík za auto a až to pak převézt k nám, aby bylo kamení do betonu. Jenže před tím vším bylo třeba složit vlečku dřeva (aby se na ní mohlo převézt kamení), které táta v týdnu přivezl a kde 90% byly tenké klacky, tedy dřevo „z větví“ místo „z kmenů“. Skládali jsme to snad hodinu, stovky a stovky šťaklíčků … taky to shoří, ale práce s tím je k nasrání. Pak se naložilo kamení, přejelo se k silnici, zajelo se pro vozík, kamení se přeskládalo do něj … a vezl jsem si ho domů. Tam jsem po trávníku vyjel až k domu, a kamení se mohlo sházet přesně na místo … jenže bylo půl sedmé v sobotu večer, a já potřeboval ještě posekat trávník. Takže jsem se ani nenapil a z auta vyskočil hned za nastartovanou sekačku, a běhal s ní po pozemku, abychom to tu měli hezké. Ivonka zatím kamení složila (nebyly to těžké šutry, spíš spousta menších párkilových), Báru měla posazenou ve vozíku. A po sedmé bylo hotovo. Usnul jsem u televize.

Pokračování tohoto článku »»»

před pěti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Začal květen

Víkend přelomu z chladného dubna do chladného května a svátečí pondělí svátku práce je pryč. Dělo se toho celkem dosti. V sobotu jsem se udřel … ráno jely holky do bazénu, já do montérek. Pohnojil jsem borůvky, pak probral staré cihly z bourání příček, které jsem chtěl původně zlikvidovat, ale tátovi to přijde škoda, a tak jsou ty „lepší“ dány bokem … a ty horší rozmlácené na menší kousky, a půjdou do cesty v lese. Především jsem ale potřeboval posekat trávník, který byl po nočním dešti mokrý… musel jsem si hledat práci, kterou bych mohl dělat, než třáva poschne. V pátek jsem vylezl na půdu dílny a jal se tam zlikvidovat jakýsi vikýř pro vlet holubů do holubníku, co tam kdysi byl. Ten se rozpadal a zatékalo do něj, a proč mít na očích takovou příšernost. A když jsem zjistil, že původních šest tašek předchozí majitelé schovali bokem, tak bylo jasno – doprdele s ním! Rozebrat jej z půdy a neposhazovat okolní tašky byl kumšt, a umístit pak staré tašky zpět zevnitř z půdy byla ještě větší sranda. Ruce bolely fest, jemná hodinářská práce to nebyla. Jednu tašku jsem také nahradil skleněnou, co jsem našel na půdě domu, a ač tam moc nepasuje, tak drží. Jenže zrovna v té části půdy jsou už dva skleněné průhledy a je tam světla dost, zatímco v druhé části je šero, a tam jem vylezlý často.

Jeden z hlavních sobotních úkolů tedy byl vyměnit některou z tamních tašek další skleněnou – opět nepadnoucí. Ale nakonec jsem zjistil, že když z vedlejšítašky urazím rožek, tak tam skleněná bezpečně sedne a ještě se zaklesně za lať tak jak je zamýšleno. Jenže urážej si rožek staré tašky, když nemáš žádné náhradní. Raději jsem ho půl hodiny piloval pilníkama, a nachystal si to úplně na míru, „jak z výroby“. A shodou okolností jsem si vybral místo ve střeše, ze kterého se dalo dosáhnout na rozbitý hřebenáč … a jeden nepoškozený jsem kdesi také našel. Prosoukat se mezerou po dvou taškách stojíc na židli, a ještě operovat s hřebenáči … žádná sranda. Ale dílo se povedlo, hřebenáč vyměněný, tašky vrácené na místo (jedna skleněná), a na půdě je nyní světla jak sviň. Z toho jsem měl absolutní radost. Po roce hotovo.

Odpoledne jsem pak posekal celý pozemek, pak ještě dlouho vyrejpával pampelišky. A jelo se na návštěvu k našim, kde už jsem byl úplně KO a chtělo se mi strašně spát. Na nedělní ráno jsem si poprvé po měsících nenařídil budík, především proto, že jsem neměl nic na práci (u PC). A ještě po takové sobotě se odpočinek hodí. A navíc – v noci z neděli na pondělí jsem měl zavézt mámu se sestrou na autobus do Brna (aby dojely do Vídně na letiště a odletěly na výlet do Turecka), jmenovitě o půl čtvrté ráno. A tak jsem si myslel, že když si pospím, tak to pro noční vstávání bude lepší. A spal až do desíti.

No nevím … spíš to mělo úplně kontraproduktivní účinek, protože jsem šel v deset spát, a nemohl zabrat. Když už jsem tak tak začal pospávat, tak mi mozek naservíroval představu ivonky nesoucí báru v náručí a škobrtající na nějakém kameni a padající bezmocně na zem … ta hrůzostrašná představa mi napumpovala adrenalin do žil a byl jsem totálně probraný. Pak došla od televize ivonka, a dobu se neklidně převalovala, kdy mě zašustění peřiny vždy vytrhlo z usínání. Pak mi bylo teplo. Pak byla neklidná Bára. No horor. Z možných pěti hodin spánku ubývalo a ubývalo, až jsem se sebral a odešel si lehnout na gauč do ticha obýváku (v jednu). Jenže jsem si nebral peřinu, a tamní deka nebyla moc teplá. Když jsem si ji přitáhl k bradě, čouhaly mi nohy. Co chvíli jsem slyšel Báru, pak šla Ivka ohřát mlíko. A pak, když jsem už usnul, tak vypadl proud. To by nebyl problém, kdyby s jeho nahozením nezapípala mikrovlnka. A to asi tak pětkrát, než se jim to povedlo nahodit. Ve výsledku jsem spal asi půl hodiny, než zabzučel budík. Chystal jsem se – a přemýšlel o tom celou tu dobu, co jsem nemohl usnout – uvařit si celou plechovku kafe, jenže on zase nešel proud. Snědl jsem buchtu, zapil to studenou vodou, a nalodil se k našim do auta a zavezl je do liduprázdného Brna, a s tátou jel pak zpátky. O půl šesté jsem byl opět na gauči, a až do desíti spal, to se pak vypelešily i holky. Díky bohu za těch pár hodin spánku.

Bylo totiž hezky, a ivonka chtěla jet ve svátek na výlet. A tak jsme jeli. Přes Brno (!) do Židlochovic do zámeckého parku, abychom mohli tu naši divou zvěř celkem bez obav vypustit. Pěkná procházka, a ještě jsme si natrhali medvědí česnek, jaj! Cestou zpět jsme se stavili v Olympii nakoupit Báře nějaké zamýšlené hračky a oblečky, vy rychlosti si ji celou obešli, a zastavili se na jídlo. Pak ještě rychlá zastávka v Makru, kam ivonka zaběhla koupit kovové ohniště … které si může člověk postavit kam chce, zapálit v něm oheň, opéct buřty, pak vymést popel a zase uskladnit. A už se jelo po tom kurevsky dlouhém dni domů. 

před šesti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Mrzlo

Je pátek odpoledne, kolem půl třetí, chcí jít ven pracovat, neb mám inbox zýrou, ale ještě si chvilku blognu … někdo by si ještě mohl rozpomenout na nějaký úkol, a v montérkách by se mi sem vracet nechtělo.

V pondělí byly Velikonoce. A bylo chladno. Ne ta tragicky jako dle předpovědi, ale nic moc. Na výlet jsme přesto vyrazili, hned jak se madam vyhrabaly z postelí a postýlek. Cílové zahradnictví mělo dle super zákona zavřeno (ale na web si to nenapsali), takže to byla spíše autoturistika, ale aspoň jsme neseděli doma a nešekali na případné šmerkustníky. Bránu jsem zavřel, a na schránku nalepil lístek, že jsme na výletě. A všechnu čekuládu si můžu sníst sám.

Jenže chladné pondělí byl jenom začátek, v úterý fičela neutuchající vichřice, sněžilo, pršelo, v noci bylo chladněji a chladněji, až jsem dnes v šest ráno viděl na teploměru mínus pět. Každý den jsem pozorně sledoval květy obalenou třešeň, jak to ochlazení snáší, a vypadalo to dobře. Dnes už je ale jasné, že je to v píči. Květy hnědnou. Takže třešně nebudou ani letos. Loni jsem jich natrhal jednu hrst jen aby se neřeklo … zamrzí to, zamrzí. Zamrzne.

Kopu stání pro auto, obdélník cca 5,5×3,5 metru. Tedy kopal jsem o velikonočním víkendu (na velký pátek ne, ale v So a Ne jsem tomu urval drápy), od té doby nikoli … v pondělí byl veget, v úterý by mě odnesl vítr, který se teprve dnes uklidnil. Včera jsem poprvé vyšel na půl hodinky něco dělat – posbírat popadané větve z břízy rozfoukané po celém pozemku – a byl jsem zmrzlý jak sviň. Tak se do toho zase pustím, dnes už to půjde. Není to na rovině, mírně se to svažuje. V nejnižším rohu jdu 15 čísel pod zem, což znamená, že v protějším nejvyšším musím dobře 40 čísel – kamení, makadam, jemný štěrk, dlažba. Skoro na centimetry vypočítané, a od toho se odvíjí hloubka. Hromadu hliny už mám pořádnou. Táta pořád dumal, jak na to pozvat nějakého bagříka na půl hodiny za tisícovku, ale já si to chci vykopat sám. Aspoň se po celém dni u PC trochu pohnu! Ale pravda, žádný odpočinek a rekreace to tedy není …

Pořád také řeším vodu, tedy zachytávání dešťovky. Jen se zatáhnou mračna nebo Aladin předpovídá déšť, tak nervózně obcházím okna a vyhlížím vodu. Při pohledu na bující zeleň by to člověk neřekl, ale za poslední týdny toho moc nenapršelo… v gabčíkovu jsem ze čtvrtiny střechy zachytil cca 200 litrů, a stačilo se během teplé neděle před dvěma týdny rozhodnout zavlažit lonit vysázené túje a zaseté travní semeno kolem nich, a byl jsem na suchu. Nějakých deset konví vody. Nyní přibylo horko těžko 400 litrů, což se zdá dost, ale při pohledu na dvě propojené kubíkové bečky je to dvacet čísel nade dnem. Loni bylo přes celé léto vody, že jsem měl gabčíkovo konstantě plné (2 000 litrů) a nevěděl, co s vodou, a nyní … škoda mluvit.

Jdu kopat.

před šesti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Včera to šlo!

X týdnů mi tu ležely větve z ořezaných (a pokácených) stromů, tráva pod nimi určitě žloutla, vypadalo to hnusně, Velikonoce se blíží … ale spálit je, to není jen tak. Jsme obklopeni sousedy, a i když jsem v tomhle směru asi až zbytečně ohleduplný, tak přece jen raději čekám na den, kdy na našem větrném vršku nebudou fičet tak, že mi to strhává kšiltovku z hlavy (jako teď o víkendu). Raději ať kouř stoupá k obloze, než aby jej vítr hnal při zemi k sousedům. Nemluvě o tom, že pálit velký oheň během vichru taky není úplně chytrý.

Každý den jsem na mobilu sledoval předpověď síly větru … nejdříve hlásili naprosté bezvětří na neděli, jenže to je neděle, a také byl krásný jarní den. Ne na to jej zamořovat kouřem. A pak už zase foukalo … předpověď ale předpověděla, že ve středu ráno se vše uklidní a přes den zase foukat začne. Takže pokud bych neměl nutnou práci, tak bych se hned ráno mohl vrhnout na pálení větví, dokud to jakž takž půjde. 

A tak se i stalo! V 6:30 jsem už venku škrtal sirkou a začal táboták futrovat větvemi jabloní, bezu, šeříku, ořechu. Všechny jsem pečlivě olamoval, abych si mohl velikost ohniště hlídat, ne aby mi na každou stranu čučely metrové klacky. Ručně zlámat a olámat stovky (ne-li tisíce) větví … celkem šichta. Makal jsem bez zastavení, oheň hučel, jediný vážnější pracovní požadavek jsem dokázal naklikat přes vzdálenou plochu na telefonu, a po očku sledoval dveře do obýváku, kdy za nimi začne výskat Bára a já budu moci ivce přikázat, ať mi fofrem donese pííívo. No trvalo to dlouho, holky si pospaly! :-)

Větve z listnatých stromů jsem měl skoro spálené, dovezl jsem si na kolečku z jiné části pozemku větve ze smrku, tújí a jiné drobnosti, a po jejich spálení si v kolečku všiml pobíhajícího pavouka … jakého jsem nikdy neviděl. Hned mi připomněl zápřednici jednovatou, o které byla o den dříve reportáž v telce. A kurva. Nafotil jsem ho, ivka mi podala skleničku a uvěznili jsme ho pro další zkoumání. Na netu jsem si pak našel web o pavoucích, a poslal majiteli rovnou mejl s fotkou, jestli by mi ho nemohl určit. A nakonec to bude asi nějaká šestiočka.

Větve skoro spálené, sám jsem byl překvapen, jak to jde rychle … tak už to jen dodělat, a pak vymyslet, kdy a jak převézt zbylé větve z tújí dolů k tchnánovi „na samotu“ a spálit je tam, bez nutnosti ohlížet se na sousedy. Větve z tújí totiž kurevsky kouří, a hromadu jich mám pořádnou. Nutnost zajet si pro vozík, nějak se s tím porovnat na pozemku, naložit několik metrů dlouhé větve, abych je nepoztrácel … určitě se nevejdou, budu muset jet dvakrát, pak to tedy dole nějak spálit … no, tak alespoň tyhle malé větvičky mohu spálit tady. A tak jsem vytahal menší větve a postupně jsem je přikládal. Ohniště vždy na pár sekund zahučelo dvoumetrovým plamenem, a bylo po túji. No, takhle by to i šlo. Když to nezapálím vše naráz, tak to shoří i bez dusivého kouře. A tak jsem začal větve tújí porcovat na menší kusy, a postupně je přihazovat, a ke svému velkému nadšení spálil i ty. A pak už zbývala jen celá připrclá huňatá túje, co jsme ufikli u země, ta se na vozík naloží jednoduše a odveze se raz dva. No ale sakra, co kdybych z ní odštípával větvičky nůžkama nebo pilkou, a spálil i tu?! A jak jsem si usmyslel, tak jsem i provedl, a cca v půl dvanácté jsem měl pozemek vyčištění od větví, pocuchanou trávu zalitou a prosypanou travním semenem, vše uklizené …

… a byl jsem úplně mrtvý. Pět hodin jsem se nezastavil, bůh ohně vyžadoval neustálý přísun dřeva. Ale takový pocit zadostiučinění… ten byl! Konečně uklizeny hromady větví vysoké jako já, trávník volný, … jen posekat. To se taky blíží.

před šesti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Brutální dřina

… aneb Tradiční víkend na venkově. A to jsem ani nebyl v lese. Tam jsem měl jít v pátek, táta měl dovolenou, dojel bych busem a jeli bychom na dvě hodiny do lesa ořezávat vytahané stromy, a pak doma naložili vlečku suchého dřeva na topení a dovezli ji k nám. I kdyby až na další zimu, co je doma, to se počítá. Jenže předpověď hlásila déšť, a hlásila přesně. A tak jsme jen v jemném poprchání naložili vozík dřevem, a jeli s ním k nám. Vyházeli jsme jej na hromadu do garáže (kterou stejně používám jen jako skladiště a přístřešek na popelnici), a šli rozřezat na polínka poslední větve, co jsem dříve vyřezal z šeříku (aby nelezly k sousedovi). A kmen tújosmrku … jejíž kořen jsem vykopal minulý týden. Byl to keř túje, ze které ve dvou metrech výšky vyrůstal smrk. Táta ho nařezal na polínka, a šli jsme domů, na kafíčko. Páteční poledne, upršené deštivé mokré. Den odpočinku.

Ale neodpočívá se, když má člověk za domem hromadu polen! Šel jsem je skládat, respektive poštípat ta velká tújosmrková … notypičoanismykem. Vyvalil jsem si špalek, postavil na něj jedno poleno, napřáhl se fiskarskou jako kat Mydlář, a prd. Jen se ponořila do špalku, a nic, nikde žádná prasklina. Znovu. A znovu. Dvacetkrát. V polenu jizvy od čepele a nic, stále kompaktní v jednom kusu. Nemám kalač, nemám klíny, ale našel jsem staoru sekeru (bez topůrka), a použil ji jako klín … a poleno konečně rozštípl, a naporcoval. Po patnácti minutách. Čekalo jich dalších šest. Hned jsem nasadil onen neumělý klín na další z nich, a začal do něj bušit … a ten masivní kus železa se raději začal kroutit, než aby se zanořil do dřeva. No to teda doprdele… to už mi to poleno mohlo rovnou do xichtu flusnout. Stmívalo se, narovnal jsem je pod střechu a šel domů. Normálně jsem měl zkažený večer. Ale ivonka vařila šunku v šunkovaru, já hlídal teplotu, popíjel, a sepisoval úkoly na sobotu. Formát A5.

– očistit přepad septiku (fuj)
 – vytahat fošny a trámy z dřevníku
 – navozit dřevo z garáže do dřevníku
 – uklidit v dílně
 – rozbít starý nábytek z dílny (a pozůstatky holubníku) a odvozit jej do garáže
 – sestrojit Gabčíkovo (propojení dvou kubíkových beček na vodu hadicemi a ventily)
 – vyplevelit pameplišky z trávníku (nožem)
 – nastříkat bránu a jiné panty WéDéčkem

Nevím, jestli jsem měl na papíru ještě něco, ale začal jsem v sobotu v devět ráno, a skončil v neděli ve čtvrt na osm večer. Něco tam bylo na chvilku, ale s dřevem a úklidem dílny a dřevníku jsem strávil hodiny a hodiny. Ale starý nábytek je rozmlácený, kukaně z holubníku taky, vše je nachystané v garáži na odvoz do sběru, dřevník je srovnaný jako nikdy, stačí na terásce vyskládat zahradní nábytek a spokojeně se ně něj dívat (na dřevník). 

A to jsme si ještě v neděli odpoledne vyrazili s Bárou na vycházku … krátkou, sto metrů jsme šli půl hodiny. Ale to nevadilo, stejně jsme pak Báru rychle předali babičce, a šli pomáhat švagrové s úklidem velikonoční květinové výstavy. Takže jsem dalších 45 minut chodil s květináči a bedýnkami velikonočních cetek z výstavky do květinářství, a běhal (!) zpátky… jít pomalou chůzí bylo plýtvání časem. A doma jsem pak v šest večer v neděli zase vlezl do montérek, a šel nanosit dřevo ke krbu, přemístit brambory ze sklepa do předsíně, deseti konvemi vody zalívat túje, vyplet druhou část pozemku od pampelišek, a konečně nastříkat WéDéčkem panty … A pak už bylo konečně čtvrt na osm večer.

Napadl mě vtip: Jak poznám, že je víkend? Nařizuju si budík až na sedmou! ;)

před šesti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Inbox zero

Je čtvrteční dopoledne a inbox na chvíli vyprázdněný, opájím se iluzí „volna“. Kdybych chtěl, tak si hned najdu hafo věcí, co si nadělat, ale … nechci. Minulý týden byl šílený, souběh dvou velkých projektů, kde jeden bylo třeba dokončit „co nejdříve“, a druhý přesně do 1. dubna (= sobota). Odvykl jsem si pracovat po večerech, nyní mi nic jiného nezbylo, ani jsem u toho moc nepopíjel a až byl zaskočený, jak moc se toho dá udělat. A pak bylo hotovo, a víkend to vše ukončil.

Větrnou sobotu jsem strávil v lese, vytahování stromů do míst, kde je nejvýhodnější je ořezat a rozřezat, tedy tam, kam je možné přistavit traktor s vlečkou, a nemuset polena nosit přes celý les. Ale byl to divný den, ráno jsem přicházel od autobusu k domu proti vycházejícímu slunci a mžoural, co to táta dělá u silnice … záhy mi bylo jasné, že to bílé nehybné na vozovce je kocour Bertík. Ach jo. Po pěti letech ho osud koček bydlících v domu u silnice dohnal. Aby toho nebylo málo, tak po příjezdu z lesa jsme se dozvěděli, že si strejda na hoblovce uhobloval tři prsty. Odpoledne pak dorazily holky a oslavili jsme ivončiny narozeniny, tak aspoň něco pozitivního. V neděli návštěva u babi, kde se sešla větší část rodiny, a nějak se to rozšouplo.

V pondělí si chtěla ivonka vybrat poukaz do wellness, co jsem jí dal k vánocům, a tak jsme se odpoledne cachtali v bazénu a saunovali. V úterý bylo náplánované využití poukazu na rodinné focení, takže jsme toho našeho malého kocoura vystavovali různě po louce a po lese, zatímco fotografka cvakala spouští jako o život. Ve středu odvoz auta na přezutí a výměnu dvou nových pneumatik / doplnění chladícího média do klimatizace / utažení ručky / možná i výměnu brzdových kotoučů a destiček … no chystám si desítku bokem. Dneska si pro auto patrně zase pojedeme, takže další odpoledne rozbité, navíc večer jede máma cvičit, takže od půl šesté budu mít Báru na starosti … 

… a tak to bude další jarní den, kdy nemohu kolem domu ale lautr nic udělat. Čekají tu hromady větví na spálení (ale to musím stejně počkat na bezvětří), za domem vykolíkovaný plácek pro stání auta, kde je třeba odkopat hlínu do třiceti čísel pod zem, na některých místech už by si trávník zasloužil posekat … 

A tak stíhám akorát bojovat s krtkem. Z ničeho nic se uprostřed „loučky“ za domem udělal krťák, což mě překvapilo, protože jsem si myslel, že krtek musí odněkud doputovat. Nebo to tam byl celou zimu zakopaný a teď se probudil a reje? Zvolil jsem trochu jiný postup než loni – když vidím aktivitu, tak na něj jdu číhat s motykou. Ale tentokrát mě to moc nebaví, takže krtečák rozhrnu a poctivě kolem něj dupu, abych tu svini černou vyplašil a vystresoval. Dříve jsem se snažil o sobě nedat vědět a číhat a číhat. Druhý den jdu a vidím malé kopečky ve směru pryč z loučky. Rozhrnu je, dupu jak slon. A to klidně několikrát denně, při mém homeofficu to není problém … takže se pak krtečák objevil skoro před vchodovými dveřmi, krtek tedy obkopal dům téměř dokolečka. Rozhrnuto, dupu mu po celé trase chodbičky. Další den ráno se krtečák objeví zase na úplně původním místě na loučce, vyplašený krtek se tedy zdekoval zpátky z té zóny chvějící se země. Tam jsem se ko pokusil vykopnout, nezadařilo se, druhý den se objevila aktivita zase na opačném konci u dveří. Tam jsem mu dneska zase udělal peklíčko … ten jestli nepadne stresem, tak nevim nevim.

Inbox stále zýrou. Jdu si něco najít.


EDIT: A je tu večer, zkoumám výkazy s prací a vystavuji faktury každému, kdo mi něco dluží, neb bourák dostal nejen dvě nové pneu a médium do klimatizace, ale i jednu novou pružinu předního tlumiče (původní prasklá), a komplet všechny brzdové kotouče a logicky tedy i brzdové destičky, a tomu ještě jeden brzdový třmen (původní „na sračky“). Kdybych byl v sobě neměl pívo (no a slivovici, oukej), když se ivonka večer vrátila s vozem vyzvednutým u machanika cestou ze cvičení, tak bych si ho šel projet a zjistit, co to znamená, když „to fakt brzdí“ (její slova). Zítra to musím zkusit. Měl jsem bokem nachystanou desítku, hóplo to na šetnáct a půl anisnemrk. Ale když si uvědomím, že mám teď na autě poctivý pneušky nachystaný na léto, a všechny brzdy nachystaný zabrzdit tak, že se rotace Země zpomalí, když právě pojedu na Západ … tak co je důležitější? Podběhy mi můžou plesnivět a škrábance pomalu kvést rzí, ale hlavně ať mi to fest sedí a kurva brzdí, když s sebou vezu dvě nejcennější ženský na světě. 

před šesti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Víkendová dřina

Rychle si ukradnu pár minut z pracovního rána … na pozadí se mi nahrávají velké soubory na net, tak se nebudu cítit moc provinile. 

Víkend byl pracovní. V sobotu jsme měli jít do lesa (letos bych šel poprvé), jenže předpověd počasí se splnila do puntíku – pršelo. V pátek večer jsme jeli „na chvilku“ do hospody domlouvat založení jakéhosi spolku, který by zastřešoval kulturní (…) činnost holčičí party, a když je to „na chvilku“, tak bych mohl řídit, pivo mi tam stejně nechutná (starobrno). Slova ivonky, sliby chyby. Původně jsem chtěl zůstat doma, že budu raději hlídat Báru. No, holky si vyžahly každá svou lahvinku, a po třech hodinách jsme jeli domů. Šel jsem naštvaně spát, s čistou hlavou, a v šest mě budík vzbudil jako rybičku. Nasnídal jsem se u PC, a zkoumal, jak venku prší, a ještě pršet bude … práce v lese se tedy odvolala. Ale co s načatou sobotou? Kolem domu mám pod stromy ořezané větve, vše chci konečně uklidit … ale prší. A tak jsem vyrazil do dílny, a za šumění deště se rozhodl udělat pořádek na půdičce, jmenovitě v holubníku. Možná jsem to před rokem psal, ale o něm jsme při koupi domu vůbec nevěděli. Na půdě dílny bylo x let staré seno, a když jsem to tam vylezl zkoumat, tak mi vůbec nepřišlo divné, že je půda menší než půdorys dílny … ani mi nepřišlo divné, že jeden štít je z cihel, a druhý z dřevěných desek :-) A pár dřevěných desek se ještě tvářilo jako stlučené dveře. Regulérně jsem si myslel, že je otevřu a budu se dívat ven na pozemek (přitom na štítu samozřejmě žádné dveře nejsou), a místo toho se dívám do místnůstky … plné jakýchsi kukaní, bidýlek, harampádí, s otevřeným vikýřem … a to vše pokryté vrstvou vysušených holubích hoven. Bluééé. Zase jsem dveře zavřel, a dělal, že žádný holubník neexistuje. Staré seno jsme nakonec zlikvidovali, půdu jsem uklidil a začal využívat, ale uklízení holubníku nebylo na pořadu dne. Až dokud celý den nepršelo …

A tak jsem se na to pěkně v respirátoru vrhnul, špachtlí oškraboval trus, vynášel špinavé kukaně stlučené z dřevotřísky (ty vole, jak tohle budu likvidovat???), pak jsem si donesl „mazlíka“ (průmyslový vysavač, nejlepší kauf posledních let), a vše povysával. Tím se odhalily ještě neoškrábané zbytky trusu, takže jsem to dofinalizoval, znovu vysál, a byl jsem celkem spokojen. Po asi čtyřech hodinách práce. Teď už jen zlikvidovat vikýř, kterým dovnitř mírně zatéká, a vrátit na jeho místo tašky. A nějak se zbavit „holubího nábytku“. Kdypak tady bude svoz velkoobjemového odpadu …

V neděli se mi podařilo vstát až v sedm, ale venku bylo hezky, akorát „na práci“, takže po osmé jsem vlítl do holínek a pustil se do práce. S tátou jsme v pátek pilou mírně ořízli šeřík, aby nelezl k sousedovi, já ještě pilkou uřízl dva slabší kmínky, polínka odvozil na hromadu, větve odtahal na jinou k budoucímu pálení, pak odtahat větve z pokácené staré (a dle ivonky hnusné) túje zpod meze u silnice, ztama ještě nějak vysoukat asi metr a půl dlouhý špalek kmene jakési jiné tůje či čeho, ze které původně vyrůstal i regulérní smrček. Docela dřina, pro jednoho člověka. Pak ztama v plastové krabici vynosit několik koleček starého jehličí a jiného bordelu. Pak konečně uklidit i všechny větve pod jabloněmi. Ve výsledku to nevypadá tak zle, ale 4 hodiny jsem se nezastavil, a ke konci už měl rozhodně zařazený nižší kvalt, a bylo mi z vyčerpání a hladu až špatně. Naobědval jsem se, ale moc se to nezlepšilo. Ivonka chtěla ale vytáhnout paty z domu, někam na výlet, do cukrárny … no nakonec začalo pršet, a tak se jelo na rodinný výlet do Ikey. Dopoledne jsem vynášel bordel zpod meze v plastové krabici, ve které jinak nosím dřevo ze sklepa, a nalomil jí úchyt, takže možnost koupit si hned novou přišla vhod. Ale byl jsem KO, takže jedině že si to ivka sama odřídí … a to ještě volala švagrová, jestli se u nich pak nestavíme, abych pomohl přestěhovat pračku :-D Ikeu jsem přežil, krabici si koupil, a až u bezobslužné pokladny jsme zjistili, že je to set společně s deklem, bez kterého je neprodejná (a který je mi k ničemu, takže jsme jej nevzali). Fuuuu … jediná věc, kterou jsem potřeboval, zbylé ivčiny volovinky by mě nepálily. A tak jsem se v té své mizérii ještě poklusem vracel do patřičného oddělení pro dekl, a zase zpět k pokladnám, tam se u displeje odbavil šmahem, ze kterého by nejednomu nedigitálnímu důchodci zvlhly dlaně nervozitou … domů jsem se nechal odvézt, pračku jsme přestěhovali, ale ani pivo jsem nedopil, cítil jsem se jako v horečce, dobře mi nebylo.

Doma jsem se chtěl jen odložit na gauč, ale bylo potřeba zatopit, tohle, tamto … až jsem se konečně zastavil a lehl si. Což bylo jen chvíli předtím, než naznala ivka, že jí je nějak špatně, a odešla blejt. A tak se vyjasnilo, že jsem se dopoledne nestrhal prací, ale že máme oba střevní chřipku :-) Akorát já to snáším vždy lépe než ivka. V té své mizérii jsem nakonec já byl z nás dvou ten schopnější, takže jsem se se zatnutými zuby musel starat o Báru, aby pokud možno nehysterčila pokaždé, když máma zapluje do koupelny a ona ji ztratí z očí. Pak jsem ji vykoupal, nachystal na večerní rej, nachystal papů … ivka už se začala pomalu sbírat, já byl vyřízený a donesl si dětský teploměr, ať mě konečně změří, že se už x hodin cítím jako v horečce. A just jo, byla tam! Zalezl jsem pod deku, třásl se zimou a odpadl. Bára šla spát, a my se doploužili do postele také… moje noc byla doslova horečnatá, dopoledne také za moc nestálo, k snídani piškoty, k obědu krajíc chleba. Ale pak už to bylo ok.

Tak hurá do práce … 

před sedmi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Jaro

Jaro je ješta daleko, vlastně jediný jeho náznak je zpěv ptactva. Tuším, že je to dva tři týdny zpět, co se ranním šerem začalo ozývat cvrlikání? Ptáci se oklepali z mrazů, a začali zpívat, a lákat samičky s vidinou páření a jara. Mrazy skončily, dvacet čísel sněhu odtálo, i bahno už odschlo, vše je nachystané na pučení. Ráno sem tam ještě tráva křupe mrazem, ale odpoledne se už sluníčko dokáže opřít. A je to pět týdnů, co jsem něco napsal. Nyní jsem se do toho pustil, ale co si tak vybavím …

Rekonstrukce se zase rozjela … v budoucím děcáku jsme s tátou zlikvidovali původní elektřinu, aby bylo možné se pustit do „jemné“. Ještě před tím jsme v nově vzniklých šikminách fasádním polystyrenem zateplili štítovou zeď, která v prostoru původních půd měla jen 15 čísel, oproti 30 v tehdejším pokoji. Poté jsem za neskutečné dřiny oškrábal veškerou starou malbu až na omítku, a vrhli jsme se na natahování lepidla, perlinky, a zase lepidla. A když toto bylo, tak došlo na natahování jedné vrstvy jemné, druhé vrstvy jemné, a filcování. A pokoj dostává tvar.  Mezitím neustálé řešení nové elektřiny, krabiček, přepínačů, zapojování … pro mě španělská vesnice, ale táta očividně ví, co dělá. Ránu dostal jenom jednou. No a já už tu v patře pár týdnů funguji tak, že mám nataženou prodlužku ze zásuvky u vchodových dveří až k počítači, protože patro je kompletně odpojené od hodin. A ještě dlouho bude.

Chlapi už druhý týden chodí do lesa, za tři dny (so) jdu poprvé také, a zase to začne. Jarní bodybuilding. Táta celou zimu topí úsporně, pálí kde co hořlavého, každý den čistí kotel, aby stopil co nejméně nadělaného dřeva, a mohl ho vozit k nám. Já tak s koncem mrazů přestal dřevo šetřit a přešel na režim, kdy zapínám plyn jenom ráno na dvě hodinky, dokud nevstanou holky, pak plyn vypnu, a zatopím v kamnech, ve kterých se poté topí celý den a spolehlivě se vyhřívá celé přízemí. Za plyn ušetříme, ale jít si večer sednout k pc znamená zabalit se do deky, protože radiátor mi tu nahoře v patře hřál naposledy v cca devět ráno. A venku ještě žádné hice nejsou … 

Od podzimu nám tu strašila hromada desek strhaných ze stropů, které jsme nahradili sádrošem, a ivonka nad tím pořád mrchtala, až jsem je včera konečně napodruhé odvezl k našim … že je táta nařeže a spálí. Padesát let suché dřevo, kotel bude poskakovat. Konečně tedy z trávníku zmizela hnusná hromada starých desek … a já se rozhodl ořezat starou jabloň. Zgruntu. Dlouhé roky to očividně nikdo neudělal. Takže nyní, po jednom dni „hezkého pozemku“, tu mám na trávníku takovou hromadu větví, jako bych byl skácel několik ovocných stromů. Řez to byl radikální. Když jsem se radil s tátou, tak ten mi popisoval, za kolikátým očkem mám větývku stříhat, a já se smál, že budu řezat větve silné jako moje zápěstí. A taky že jo. Znásilnil jsem ji poctivě a bezohledně, ale jablka z ní byla stejně hnusná, takže to mě netrápí, snad jen aby dělala trochu bariéru před pohledy od silnice. Teď ještě zkulturnit druhou malou jabloň, která měla jablka výborná, pak mladou švestku, co se mohla pod tím modrým nadělením k zemi ohnout (!!!), a vzrostlou třešeň, která byla obalená květy až k pláči, a pak celá pomrzla. Ještě trochu probrat bez (ta limonáda z květů!), a starý šeřík (ta vůně!) trochu ošetřit, aby nelezl k sousedům …

Bože, já už se tak těším, až budu chodit za sekačkou a vzduchem bude vířit chlorofyl … až zase nechám pozemek za domem zarůst lučním kvítím, a pak otáčet seno … pod třešní opečovávat jahodí …

před sedmi měsíci | Ze života | 0 komentářů