Víkend

Bylo krásně, měli jsme se krásně, tak se mi chce poznamenat si to. Ačkoli bych měl v pondělí o půl osmé ráno dělat úplně jiné věci než psát na blog …

V pátek jsem měl práce až nad hlavu, pracoval jsem na jedné malé zakázce „na zkoušku“, ze které jsem slíbil během dne podstatnou část dokončit. Za okny pálilo slunce, tráva rostla centimetr za hodinu … a já ji potřeboval ještě v pátek posekat. Bušil jsem do klávesnice, až z ní písmenka lítala, po čtvrté odeslal všechny informace k onomu webíku, zahodil klávesnici a letěl do pracovního. Posekl jsem úplně vše, trávník před domem, i „louku“ za domem, kolem terasy, kde trávíme nejvíce času, to vzal „na dvojku“, tedy o stupeň nižším střihem … hodinu a půl za sekačkou. Ale není nic krásnějšího než zastřižený trávník. Ještě jsem ani nestihl vyčistit sekačku, a dorazily holky natěšené na grilovaný buřt. O víkendu jsme chtěli udělat první grilování, a tak bylo třeba vyzkoušet, že gril funguje :-) Jen jsem po roštu prohnal čtyři opíkací párky, vše fungovalo, buřty byly výborné, snad lepší než z ohně … Bára k nim dostala „nově objevený“ kepuč, seděla na židli, bradu tak tak nad úrovní stolu, a ládovala se … ho, hlavně tím kepučem. Večerní relax, ale nic naplat, „duben, ještě tam budem“, i přes denní horko je po západu slunce pěkná zima.

A v sobotu do lesa, sázet stromky. Což byl logistický problém – kdybych jel autobusem, tak k našim dorazím až před devátou, ale chlapi chtěli vyrážet už v osm. Ono by to tak nevadilo, protože ženské měly vyjet autem později, tak bych přijel až s nimi. Jenže! Problém bych měl zase odpoledne – buď by pro mě musely přijet holky, kterým by se to v danou chvíli nemuselo hodit, nebo by mě museli hodit naši … a za hodinku dvě k nám jet znovu, na ono grilování. Začalo z toho vycházet, že naprosto nejlepší by bylo, kdybych ráno vyrazil na kole, dal si 12 kiláčků „na zahřátí“, šel se sedřít do lesa kopáním děr pro stromky, a pak si dal 12 kiláčků „na vyklusání“, a doma měl čas nachystat grilování. A tak se to i zrealizovalo – jen mě v sobotu v šest ráno trochu zaskočilo těch venkovních šest stupňů. Kurňa! Vždyť já se budu muset navléct jako při zimních vyjížďkách! Co na tom, že dopoledne už bude 20 stupňů, teď mě čeká 12 kiláků poctivým ranním chladem. Takže komplit zimní ohoz, mrazuvzdorné rukavice, do baťohu letní oblečení „na odpo“, a vyjel jsem. A s pátečním sečením v nohách jsem na prvním kopečku plival krev a myslel si, že se budu muset vrátit a počkat na autobus. Rozšlapal jsem to, nefoukal protivítr, a už to pak šlo. Po pár kilometrech jsem kuklu pod helmou vyměnil za čepici, mrazuvzdorné rukavice za „jarní“ rukavice, vykasal rukávy softšelky, abych se trochu ochlazoval, a šlapal kolem řeky dál. U našich jsem byl před osmou, ale stejně jel až později s holkama autem. Tak jsem si vydechl a dal čaj. Jak jsem psal, šlo hlavně o to, abych se mohl odpoledne vrátit po své ose a být za půl hodiny doma.

Zasázeli jsme ale 200 stromků, ve dvou dvojicích, já vykopal menší polovinu děr a byla to poctivá fuška, na vyprahlém svahu pod poledním sluncem … k obědu buřta, a naložit dvě vlečky největších metrů, a hurá domů. Pomohl jsem je ještě složit, a sedl na kolo, a s brekem začal šlapat. Byl jsem vyšťavený, a taky mě bolela prdel nezvyklá na sedátko. Ale po proudu se jelo dobře, takže můj plán vycházel … tedy až na to, že jsme s prací skončili až kolem půl čtvrté, a já měl půl hodiny na návrat, a pak už jen půl hodiny na chystání grilča … však už mě ivka uháněla, s obavou, jestli neležím někde ve škarpě s infarktem. Holt nebyl čas dát ani echo, že už jsem na cestě domů. 

Nachystalo se sezení, dorazili od ivky, tedy " babinka děda a míša", a pak naši, tedy „babinka děda a míša“, gril zaržál a … no, hodinu a půl jsem u něj stál zády ke společnosti, a moc si to grilování tedy neužil … a pak to všechno ještě hodinu uklízel. Hned jsem si vybavoval věci, co jsme loni během sezóny řešili jinak, a na čem jsme se měli domluvit lépe, … třeba jak jsme došli k tomu, že zeleninu a plátky brambor je nejlepší udělat nejdříve, pak ji dát bokem, a pak udělat naráz maso, a ne to mít na grilu namíchané a ten mít pořád otevřený a otáčet plátek brambor za plátkem, a všechno teplo luftovat ven. A deset jiných věcí, které to grilování zbytečně komplikovaly … no mohlo to být lepší. Holky pak šli domů, já to pomalu pouklízel. Pak dvakrát usnul na gauči, a do betle padl jak do vln.

A nedělní sluníčko se dralo žaluziemi, potichu jsem se vytratil z ložnice někdy po osmé a těšil se, jak si uvařím kafe, namažu krajíc chleba a půjdu si sednout na terasu, kochat se rosou na (krásně posečeném) trávníku. Ale ještě jsem neměl nachystáno a už z ložnice slyšel Báru. Kurnik. Ale ta si vyzunka svoje mlíčko, mámě jsem nachystal snídani také, zatímco se dala trochu do pucu, a v devět jsme seděli na terase všichni. Ráno jak víno. Pak jsem se převlékl do pracovního, něco málo pouklízel, a blížilo se poledne, takže znovu zasyčel gril a udělali jsme si na nich k obědu dva pstroužky. Lahoda. To už ale slunce fest pálilo. Uložili jsme Báru, ivka relaxovala, já čistil gril, a přemýšlel, co budu dělat, až pojedou holky ven. Uklízel jsem dílnu, vyrejpal pár pampelišek, zpod šeříku vystříhal stovky … no, nově rostoucích šeříků. Pak se holky vrátily, a vydali jsme se s babi na pívo. Bára řádila na trampolíně, kterou měla v neděli vpodvečer jen pro sebe, za chvíli dorazil i děda, a hezky jsme ten víkend zakončili. Já tedy ještě za šera zalil vše, co se zalít dalo, a s nadějí vyhlížím pondělní déšť … ale zatím to moc nevypadá.

před třemi měsíci | Ze života | 2 komentáře

Jaro v tempu

Tak dnes jsem si myslel – podobně jako minule – že budu u PC už ve tři. Vzbudil jsem se a nemohl zabrat, přemítal, jak by mi to asi nabouralo den, kdybych šel pracovat už ve tři. Doklepal bych to k poledni a pak bych šel s bárou na hoďku spát, tak bych to pak do večera snad nějak dal. Ale vstávat ve tři? No zkusil jsem to raději ještě dospat, a povedlo se. A v 5:45 se šlo na věc. Ještě s kafem jsem se nějak nachomýtl na mountfield web, že bych si zkusil objednat olej do sekačky (kterou jsem si u nich před lety koupil), a kterého už nemám ani kapičku. Jé, a tohle by se mi ještě hodilo, a tohle taky! Půl hodiny pryč, ale olej mi dovezou až před barák. Za 129 kaček nebo kolik, neber to. Než se táhnout hodinu na opačný konec Brna …

Sekačku jsem poprvé rozzuřil v sobotu. A to už jsem měl v těle dopoledne lese, klouzání v bahně po pátečním dešti. Kdybychom už neměli všechno dřevo (kmeny) stahané na ideální místa, tak bychom si s traktorem ani neškrtli. S vojtou jsme kalačem a klínama rozštípali 4 obrovské metry jasanu, které bychom ani nedokázali naložit na vůz (ani nakulit ke štípačce), pak se různě rozřezávalo to, co ještě rozřezané nebylo … a jelo se domů, byl to takový kratší výpad. Tátovi jsem pomohl u domu naložit obrovskou hromadu větví z pokácené vrby, kterou odvezl do lesa a mě máma za holkama. Já už měl u domu nachystaný vozík s hromadou svých větví (už druhý), svezl jsem ho i s holkama k tchánovi, vyložil holky, vyložil větvě, které děda na zahradě spálí (aniž by si zapálil barák nebo sousedy jako by hrozilo u nás), a fičel na benzínku pro benzín do sekačky. Sobota večer, ale tu trávu ještě musím posekat! V neděli se tráva neseká, tečka. Vyjel jsem se sekačkou, připevnil nabroušený nůž, nalil olej, nalil benzín, na čtyři zatáhnutí holka chytla, a za hodinu byl pozemek zkultivovaný. A já KO.

A jak se nám pak v neděli na zastřiženém trávníku krásně sázely švestky … přesadil jsem škumpu za barák, do její díry zasadil jednu švestku, pak vykopal druhou o kus vedle, fikl tam druhou švestku … bára mi celou dobu strašně moc pomáhala, strávili jsme venku celé dopoledne. Na noc hlásili déšť, takže jsem večer ještě rozházel po trávě hnojivo, holky zapravovaly různá místa substrátem a sely trávu …

V pondělí jsem konečně zasadil tři nové borůvky, s tím mi bára také pomáhala, což ostatně musela, neb máma jela cvičit, takže jsme s bárou do sedmi úřadovali venku. Ale borůvky jsou konečně v zemi! Ještě kolem nich vybudovat dekoračněobrubníkovou ohrádku z kamení, na hlinu netkanku, vysypat říčními oblázky … to možná dneska.

Včera po obědě jsem se šel podívat za slunící se ivkou ven, kde si užívala chvilku bez (spící) báry, a naznal, že by to chtělo konečně uříznout suchou část staré švestky (2/3 stromu). Celou se mi ji kácet nechtělo, protože nám trochu kryje terasu od sousedů … obzvlášť nyní, kdy začala obrážet z kmene i někde v metru dvou výšky, aby kompenzovala mrtvou korunu. Vytáhl jsem žebřík, a začal ji z koruny obřezávat, až byla opelčená jen na zdravou část. Vypadá tedy pěkně zmrzačeně, ale uvidíme, jak bude prospívat dál. Skácet ji můžu vždycky (prakticky neplodila).

No a zase hromada větví … takže jsem odpo přistavil vozík, větvě na něj narval (ale schovával si ty tlustší kusy – na těch si opečeme buřty), a přetáhl jej na druhou stranu pozemku, kde od loňského jara skladuji všechny z cesty vykopané kořeny a jiné větvě, a taky větvičky, co nonstop opadávají z břízy tyčící se opodál. Původně to byla hromada hlíny, na kterou jsem vršil dřevěný odpad … myslel jsem, že je to velká hromada hliny, a trochu klacků, ale byla to malá hromada hlíny, a na ní hora klacků. Takže jsem hodinu tu horu vršil na vozík a děsil se, jak to budu převážet. Ale nadvakrát se mi fakt jet nechtělo. Když se to sešlapalo a brutálně stáhlo provazy, tak už to náhle vypadalo jako celkem obyčejný náklad … ale stále o dost vyšší než já :-D S dotlačením vozíku k autu mi musela pomoct ivka, už to byla váha. A přitom vše absolutně suché … hodit do té hromady sirku, tak vyšlehne 10m plamen a za pět minut není co řešit. Opět jsem to svezl i s holkama dědovi dolů, který už měl předchozí „zásilky“ spálené, zachránil si život jedním pivem, a jeli jsme zase domů. Sedli jsme si na schody na poslední sluníčko, ale já za pár minut vstal, došel si pro kýbl a nůž, a jal se z trávníku pelčit rašící pampelišky. Nesnáším je! Nechci je tu! Klidně budu hodinu v podřepu křižovat trávník a plnit kýble touhle rostlinnou rakovinou … tuším, že první rok jsem z trávníku odvezl snad ale tři kolečka vyrejpaného mlíčí. Letos už to jde jen po kýblech … 

No a když jsem pak už po sedmé „na vyklusání“ zaléval různé stromečky v mezi, tak jsem si všiml, jak se tam hemží 1cm dlouzí slimáci.

Ach jo.

před třemi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Svítá a prší

Těch kapek skadké šumění, zní na dlažbě i na střechách, mé nudící se srdce sní, o melodickém šumění… Verlaine a jeho Zapomenutý popěvek, který jsem se kdysi na gymplu musel naučit  do „literatury“, a pomatuji si ho dodnes. I když tedy v mírně modifikovaném znění, jak jsem si nyní ověřil na netu. Njn, taky je to dobře 15 let.

Občasného nárazu kapky do parapetu jsem si všiml v polobdění, kdy jsem se převaloval na posteli a ve tmě dumal, jaktože nespím. Jasně, ivka před chvílí brala fňukající Báru z její postele mezi nás, ale budík mi ještě nezvonil, venku je tma jak v pytli … proč jsem vzhůru? Nevěděl jsem. Otočil jsem se na bok, na druhý … nezabíral jsem. Odvážil jsem se podívat na budík. No ty krávo, 3:56. A pak jsem zaregistroval to ťukání kapek na parapet (a vyprahlý pozemek). Prší? Opravdu po týdnech sucha prší?! Poloslepý jsem mhouřil na appku s meteoradarem a obrovskými srážkami přes celou Moravu, a učitě mi z toho houpl tep, protože jsem se probral ještě více. Konečně doprdele prší! Úplně mě to, ehm, lehce vzrušilo. Respektive jsem byl ve stavu, kdy jsem věděl, že mohu s klidem vstávat a jít pracovat. Ve 4.03. Ve 4:25 jsem už seděl u pc. To, že nejede internet, jsem zjistil už při čištění zubů, kdy jsem uviděl malý vykřičníček u wifi indikátoru. Neuvěřitelný. Takže na mobilních datech, bez streamované hudby, bez brouzdání po ptákovinách. Zatím profrčelo 100 MB, za hodinu a půl.

To mizerné spaní asi souviselo s včerejším lesem. Ivka byla v práci, já tedy babysittil Báru. Spali jsme bez rozpaků až do devíti, pak snídali, chvíli si hráli s kostkama, malovali vodovkama, a o půl jedenácté šli ven na pískoviště. Doufal jsem, že si tam bude Bára vrtat lopatkou a já budu moci něco kolem udělat, práce je kolem domu víc než dost. Ale madam samozřejmě musela u všeho asistovat. Na jedné mírné terénní úpravě jsem hrábkami uhraboval hlínu, až jsem měl hromádku drobných kamínků shrabaných z horní vrstvy … samozřejmě mi musela přijít s lopatkou pomoct ji nabrat do kýblu. Pak jsem onu kyprou hlínu pomalu ušlapával, samozřejmě v ní musela ve svých bílých botkách také běhat. Njn. Musel jsem se s tím pomocníkem smířit :-) Tak jsem si vzal pytlík hnojiva na túje, Báře naplnil konvičku vodou a šli jsme hnojit a zalívat túje. Já svědomitě hnojil stromky, Bára zalívala cokoli, co jí přišlo pod ruku … od drnů trávy po kalhoty a boty. Ale že by tedy nalila trochu vody k nějaké té tújce … to jsem si pak musel obstarat sám, jemné zalití pár konvemi, aby se hnojivo tročišku „načalo“. A doufal, že předpovídaný déšť v noci opravdu přijde … je tu sucho jak sviňa. Vše v rozpuku, ale voda není. Bára šla spát,  já na hodinku k počítači tak maximálně odpovědět na emaily … a nervózně jsem očekával návrat ivky, neb jsem potřeboval vyrazit k našim a jet s chlapama do lesa, jak jsem jim slíbil. První autobus už ujel, ještě bych mohl jet dalším, ale to už by chlapi seděli v traktoru a já teprve vystupoval z autobusu. Ivka byla na cestě, domluva tedy byla, že mě k našim hodí autem a pak si s Bárou pojedou po svých. Nakonec jsme po různých peripetiích vyráželi cca pět minut před druhým autobusem, ale u našich jsem byl samozřejmě mnohem rychleji než tou místní vyhlídkovou jízdou aka ČSAD.

A jelo se do lesa, něco potahat, něco rozřezat, něco naložit … takové sucho, takové brutální sucho. Za traktorem se prášilo, že se dýchat nedalo, a do toho ještě začalo fičet tak, že ač v údolí, tak se nám nad hlavami koruny vzrostlých olší a jasanů klátily a co chvíli někde vedle nás spadla větvička … a my hleděli do korun a vyhlíželi pád nějaké větší větve. Taková pětikilová „větvička“ padající z 20 metrů … o den dříve jeli chlapi do lesa, a když tam přijeli, tak přímo na fleku, kde se kácelo letošní dřevo, vyvrácený jasan, co při pádu zlomil 30 cm olši na tři kusy jak špejli. Takže když fouká, tak tam stromy padají … a my kokoti tam jedeme ve vichru pracovat. Ale vrátili jsme se ve zdraví. Za holkama jsem dorazil někdy po osmé, dal jedno pívo, naznal, že potřebuju ještě další, a dovolil si ho. Vypil jsem litr tekutiny, a když jsem se chtěl před spaním vyčurat, tak nic. Ani kapka. Byl jsem vyschlej jak ta uježděná hlína v lese. A sedřenej. Kupodivu se mi pak těžko usíná, celé tělo mě bolí, únavou bych padl … ale když tedy padnu do postele, tak nic. A podobně divně jsem se cítil ráno v ty čtyři hodiny, jako bych byl vzhůru kvůli nějakému internímu neklidu z únavy. A taky se mi už mírně chtělo na záchod po těch dvou pivech, což ale není nic, co by mě v noci vzrušovalo. Muset jít v noci na záchod, to se mi stane max párkrát do roka. To se spíš ráno probudím a do koupelny se musím došourat v předklonu, abych to vůbec vydržel … ale rozhodně mě to neprobudí :-)

Rozbřesk jede, nebe šedivé … jaj, jak já se těším, až si to půjdu ven obejít, nadýchat se čerstvého vlahého rána a obhlédnout bečky, kolik do nich napršelo.

před třemi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Tak čím to pondělí načnu ...

Budík na 5:30, to nějak nejde, vylézám před šestou … s protivnou bolestí zad a hrudníku. Jakýsi „záchvat“, co mě probudil ještě před budíkem – píchá mě mezi lopatkami, nijak strašně, ale společně s tím začnu cítit tlak pod hrudní kostí, taková tupá bolest a  svírání, jako kdyby mi neviditelná ruka mačkala hltan hrtan … a moc s tím nejde dělat. Můžu se kroutit jak chci, ale zdánlivě nic na to nezabírá. No, mám málo pohybu, říkám si, že je to něco skřípnutého v zádech, co se takto projevuje… na druhou stranu, v sobotu jsem měl pohybu v lese až až. Stejně tak matrace v posteli máme ty nejtvrdší, co existují … 

V sobotu les a těžba, stahování pokácených stromů z různých končin k cestě, kde už je pak  bude snadné pořezat, a nebo kde se už mohou snadno uvázat „nakrátko“ na řetěz a odtáhnout na lepší místo … bez toho, aby se tahalo 30m ocelové lano, kladka, další vercajk … moje role byla jasná, operoval jsem s lanem, kladkou, řetězem, vázal kmeny a běhal mezi nimi a traktorem, tam a zpátky. Přivázat kmen, s druhým koncem lana / řetězu k traktoru, připojit, vrátit se ke kmenu a jít vedle něj a kontrolovat, jestli není třeba ho pajcrem trochu usměrnit, aby se nezachytil za nějaký kořen nebo stojící strom … po dotažení na místo odháknout, běžet k traktoru, odháknout druhý konec, s lanem běžet zpátky (aby na něj traktor nenajel), třeba do kopce, zapřáhnout další kmen, s druhým koncem běžet k traktoru … a že tam těch padlých stromů bylo. Na oběd buřta nad ohněm, bylo krásně, teplo, jaro. Blížila se třetí hodina, a já už byl úplně KO. Takže „na rozloučenou“ naložit dvě vlečky největších metrů na štípání, motalo se nás kolem traktorů pět, šlápl jsem do hromady kulánků, noha mi ujela, svět se zatočil a já se válel v hromadě dřeva, a jeden kulánek mě fest klepl přes prsty. Píííčo zkurvená, posledních pět polen nakládáme a po celém dnu odjíždíme, a já si dám takovou jebu! Kuuuurva to bolí, se pochčiju! Ostatní se smáli, takhle si tam prsty přicvakl kdekdo. Ale kurva bolelo to furt dál, tak mě napadlo vrazit ruku do ledové vody vedle tekoucího potoka … jdu k němu, sundám rukavici a zírám na ukazováček s naběhlým otokem na nejdelším článku (u dlaně), že jsem měl prst dvakrát tak vysoký. No kurva. Vypadalo to, jako bych měl pod kůží zašitý bonbón. S prstem jsem mohl trochu hýbat, ale když jsem to ukázal budoucímu manželovi sestřenice, povoláním hasičovi, tak mi řekl, že to mám zlomený. No to kurva ani smykem! Padnu do dřeva, a zlámu si prst?! Přes bolest jsem si začal s článkem páčit, a žádný pohyb nebo ostrou bolest necítil, takže to se mi nechtělo věřit a v duchu jsem se uklidňoval, že zlomené to asi nebude. Tři lidi naráz telefonovali a zjišťovali, jestli je o pár kilometrů doma strejda ortoped, a Tomáš s Vojtou mě k němu autem zavezli, zatímco chlapi doložili vlečky a vyrazili s konvojem dřeva domů. Strejda něco montoval na zahradě, odložil cígo a pár opatrnými hmaty naznal, že zlomený to nemám, akorát brutální otok od porušených žilek/cévek. Dezinfikovat, chladit, vyrobit si dlažku z dřívka z ledňáku, a klid. Když to do tří dnů nesplaskne, tak na rentgen. Tak dík, a jeli jsme domů. Tam už mě vyděšená máma čekala ve dveřích, pomohla mi se svléct z propoceného oblečení, nějak jsem se osprchoval, a pak se jal prst chladit svíráním lahváče. Už tehdy otok mírně splaskl, včera (v neděli) už to bylo výrazně lepší, a teď ťukám do klávesnice normostrany bez jakéhokoli omezení. Ale na fyzickou práci to asi moc není, sevřít prst na silu nemůžu. Kolečko neuvezu, lopatu neudržím … kurnik, co budu dnes dělat? Edit: Kolečko jsem uvezl, lopatu udržel, vozil jsem hlinu …

před třemi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Po nemoci

Připadám si úplně okradený, „o čas“. Minulé úterý jsem odpadl, a od té doby je to jen válení a válení. Z domu jsem nohy nevytahoval, fyzická aktivita se omezila jen na to donést dřevo ke krbu, a to jsem se vždy navlékl jak medvěd. Ale dnes ráno jsem dobral antibiotika, a doba válení skončila. Dál tedy beru ještě antivirotika … antibiotika mi totiž vybila bakterie v puse a krku, takže se tam přemnožily herpes viry a někde v krku mám aft velikosti jižní Moravy, tudíž mě navzdory léčbě „brutálně bolí v krku“. Jíst polévku je dobrovolné týrání. 

Přestal jsem pít alkohol, a také kávu. Ani na jedno nebyla vůbec chuť. Čaje jsem za tu dobu ale vypil enormní množství. A dnes odpoledne jsem si dal první kafe po 10 dnech … a ani mi nechutnalo. Zajímavé. 

Čtvrtek odpoledne, zítra sváteční Velký pátek, víkend, a velikonoce … původně si ivonka přála výlet do Prahy, ale pořád je spíš zima než jaro, a na víkend hlásí škaredě. Nemluvě o Báře na antibiotikách. Shodli jsme se, že zůstaneme doma … ale někam vyrazíme v pondělí, šmerkust nás nevzrušuje. Jenže kam? Ten idiotský zákon o uzavření obchodů o svátcích nám hodil vidle do každoročních výletů do zahradnictví. Jestli neskončíme u nějaké autoturistiky a procházky někde tady v okolí … 

Během nemoci jsem dal dokupy přiznání k DPFO. Fakturoid mi sečetl příjmy, nahrál jsem to do jakéhosi brutalistického webu Finanční správy, přihodil životko, úroky z hypotéky, a vyšla mi daň tři tisíce korun. Přihodil jsem slevu na manželku, daň nula káčé. A pak jsem tam přihodil Báru, a hle, daňový bonus 13 404 Kč. Naskenoval jsem přílohy, nasypal je do formuláře, prohnal to datovou schránkou, a hotovo. Hned v pondělí mi z místního finančáku volali, že by chtěli ještě přihodit čestné prohlášení manželky o příjmech, potvrzení od ní z práce bylo fajn, ale mohla by mít víc úvazků. Tak jsem to taky poslal obratem datovkou a bylo.

Věděl jsem, že jsou nějaké slevy na manželku bez významnějších příjmů nebo na dítě … ale nevěděl jsem, že sleva na dítě se otočí na daňový bonus, tedy že „co je pod nula Kč“, to mi finančák naopak vyplatí. Což je gut. Prý se o to dá požádat i nějak zpětně, snad tři roky, takže bych Báru mohl uplatnit i za předchozí rok. Ale zase se mi v tom už nechce vrtat. Kdo mi ale dá třináct táců jen tak? 

před čtyřmi měsíci | Ze života | 0 komentářů

K čertu s tím jarem!

Zpičené jaro! Začalo v úterý. Podezřelé to ale bylo už v pondělní večer, kdy na mě padla nějaká únava a šel jsem si raději lehnout dříve. Ani večerní pívo jsem si nedal. Tak se mi dokonce podařilo úspěšně zahájit „týden bez alkoholu“, nad kterým jsem ze zvědavosti přemýšlel. No, divná únava mi napomohla neposrat to hned v pondělí. V úterý ráno (první jarní den) jsem došel k práci, venku krutý mráz, zabalil jsem se do deky a pracoval… ale ruce jsem měl zmrzlý pořád dál. Po osmé jsem se šel podívat za vstávajícíma holkama, a cítil se nějak zesláble. Jen jsem se vedle nich svalil do postele, a „vypnul“. KO. Nemoc. Když někdy kolem páté večer nadšenci vítali astronomické jaro, tak já se klepal v lehké zimnici pod dekou na gauči, a všechno šlo bokem. Do té doby ostře šlapající pracovní stroj se zasekl pompézním stylem, že během pár hodiny byly všechny důležité pracovní úkoly a rozjeté zakázky přesunuty do šuplíku „fuck it“, a absolutní nezájem. Ve středu jsem se z toho trochu sebral, ale začal brutální kašel, kdy jsem se rozkašlal při každém výdechu. Super, už se těším na pátek, kdy jsem objednaný na oční. Doktorka se mi bude čumět do očí, a já jí budu chrchlat do xichtu … ve čtvrtek jsem už musel být natolik fit, abych mohl hlídat Báru, zatímco jela ivka do práce. Celé dopoledne jsme proleželi u televize. Jak ivka přijela, tak jsem vyrazil k doktorovi, aby mi předepsal něco na ten kašel, ideálně kodein nebo kulku do hlavy. Už mě nebavilo nonstop si cpát plíce zpátky do krku, od rána do večera. Prakticky jsem ani nemohl mluvit, ani šeptat, okamžitě jsem začal kašlat. A ten pocit, že to ode mě nakonec chytne ivka nebo bára … no, doktor koukl, viděl, zánět nosohltanu / horních cest dýchacích, hupky šupky do lékárny, kde jsem nechal půl tisíce a už jedu ATB. A v pátek do new city na oční. Holky musely se mnou, protože byla 99% šance, že mi rozkapou oči, a pak nebudu moci řídit. Vyhodili mě u nemocnice, a šly si po nákupech, byl jsem objednán přesně na 11:30, tak to snad půjde rychle. Našel jsem oční, v temném suterénu si sedl mezi důchodce a dedukoval, jestli se mám nějak ohlásit, že jsem dorazil, nebo mě bude sestra „na čas“ vyvolávat. Nikdo mě nevyvolával, ostatně se to tam ani moc nehýbalo. Po čtvrt hodině jsem šel zkoumat, jestli jsem na dveřích nepřehlédl nějakou informaci, když vylezla sestra a překvapeně mě lustrovala, kdo jsem a co tam chci. „Brýden, já jsem objednán na půl dvanáctou na oční, pan juneau.“ „Tak to nejste, pane june, Vás jsme tu totiž čekali včera!“ Ale piču! „No opravdu, mám Vás tady napsaného na čtvrtek.“ Ale piču! Objednali mě blbě, na čtvrtek bych se neobjednával, neb jsem natuty měl hlídat báru. Zrovna tam vešla doktorka a zjišťovala, co chci, a že by mě mohla vzít až tak v jednu … nepřipadalo v úvahu, holky by na mě musely skoro dvě hodiny čekat, přes oběd. Přeobjednal jsem se po velikonocích, sestra mi to drze napsala na papírek, a šel jsem. Super výlet. Klidový režim jak má být. Na chvíli jsem pak sedl k práci, ale fit prostě nejsem, a během hoďky dvou jsem ležel s holkama u televize, až do večera.

No, a dneska se rozstonala Bára. Od rána fňukala, a teplota jí vylezla na 39. Jet hned na pohotovost, aby se hned nasadily nějaké prášky, nebo čekat až na pondělí? No jeli jsme, opět do new city do nemocnice. Doktorka tam na ivku nejdřív trochu nasazovala, že je potřeba nemoc nechat trochu rozjet, aby se dalo určit, o co vůbec jde, že rodiče přiletí hned a dítě má akorát teplotu a ona jim nic víc říct nemůže. No, koukla Báře do krku a „máme tu angínu jak trám“. Tak dostala prášky, a frčeli jsme domů. Ivka je taky nalomená, rýma a pokašlávání. 

Posrané jaro!

před čtyřmi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Mrazivý první březen

Prvního března někdy k šesté se ivka tiše vytratila z postele, aby nevzbudila Báru, a odjela do práce. Já v posteli zůstal, abych Báru ukonejšil, kdyby si při jednom se sedmiset zavrtění všimla, že tam máma není. Při svém babysittingu jsem na ranní práci „než Bára vstane“ letos rezignoval, často jsem se ani nestačil nasnídat a už chůvička bečela … a než jsem seběhl z patra dolů, tak rozespalá Bára už s dudanem a Yšou ťapkala z ložnice a hledala mámu. A pak si ju uspi … no, takže jsem včera spal dál, ale o půl sedmé se vytratil také, neb na sedmou měla přijet hlídat dovolenkující máma, a já ji měl pustit domů bez toho, aby musela zvonit na zvonek. A zatímco jsem koukal z okna obýváku, začal mi zvonit mobil. Bylo 6:59, že by už máma šla od autobusu? Ivonka. To ještě nemůže být v Brně. A taky ne. Po dvaceti kilometrech jí v mínus patnácti stupních auto za jízdy zhaslo, v koloně aut na hlavním tahu na Brno. Dokázala ho ještě odstavit ke kraji, dvě auta kolem ní natěsno projet mohla. A volala, co má dělat. Prý že klekla baterka, protože na ni začala za jízdy svítit (když auto zhaslo). Prdleda, jednak nejsem líný vylézt každý večer do mrazu a připojit ji na nabíječku, a jednak při následných pokusech o nastartování motor točil, ale nechytal. Zamrzla nafta, co jiného by to bylo. Což nic neměnilo na tom, že vyděšená ivka seděla o dvacet kilometrů dál ve vymrzlém autě v mínus patnácti, bez šance jej zprovoznit.

Volám dvornímu technikovi, v sedm ráno už většinou pracuje (neb má práce nad hlavu). Vozejk na odtah auta má, ale rozbitý naviják, auto neodtáhne. Pošle mi číslo na odtahovku, co kolem něj operuje. Za chvíli mám číslo, a v 7:11 volám odtahovku. Zvedni to, zvedni to, zvedni to … zvedne to! Domluvím se, a chlápek slíbí, že u auta do dvaceti minut bude, a i s ivkou ho odveze k mechanikovi. Volám zpátky ivce, že auto odtáhneme k mechanikovi, že ho přes noc nechá v garáži a ráno vymění palivový filtr (…), a bude to ok. Ivka se teď musí aspoň zabalit do deky, co máme v kufru, a mrazu čekat na záchranu. Jak ji ale pak dostat od mechanika domů? Že se pro mě staví švagrová, ta za čtvrt hodiny pojede do práce, a já si nechám její auto. V tu chvíli k nám zabočí máma, která nakonec přijela autem. Jaj! Volám to ivce, ta stornuje švagrovou, pustím do domu mámu, předám během minuty instrukce ke stále ještě spící Báře a vystřelím ven, a jedu za ivkou. I kdybych slaboučkou hjundé strhal, tak tam těžko budu dřív než odtahovka, což se po čtvrt hodině jízdy potvrdí a změním tedy kurz k mechanikovi. Na celé ulici je tam jedno jediné místo pro podélné parkování u chodníku na cca dvě auta, tedy takové, kam by se snad dala nějak zaparkovat nepojizdná oktávka. Za zachvíli dorazila i s promrzlou ivkou a chlápkem odtahovkářem … který auto spustil z auta, a na prostředku ulice zatáhl ručku, než jsem ho stihl zastavit. Kurva! No just že se zase zasekla, takže i z mírného svahu mě musela ivka i on tlačit, abych s autem zacouval k chodníku … bez posilovače brzd a především posilovače volantu dost zážitek. A bylo to. Zachránci z odtahovky jsem dal 1500, mechanikovi zanesl klíčky, a jeli jsme domů. Ivka se klepala ještě tam, o půl hodiny později.

A tak máme vyměněný palivový filtr, a nakonec i lanka k ručce, když už teda auto „stálo na špalkách“ … poté, co nám odešel vstřik, jsem začal tankovat jen Verva dýzl od Benziny, dle mechanika to nejlepší, co v okolí je. Takže se tomu docela divil. Nádrž taky nedojíždím do dna, nejsem kokot. Ale i přesto byl filtr komplet KO jako bych tankoval já nevím co … no začnu tam zase lít zimní aditiva, s čímž jsem u Vervy přestal, protože ta už aditivovaná je. 

Dnes by ten pátek mohl být takový poklidnější …

před pěti měsíci | Ze života | 5 komentářů

Mrazivý konec února

Pondělí odpoledne, kdy jsem celé dopoledne strávil off-line, a nyní místo překotného dohánění práce … píšu na blog. Njn, co se dá dělat. 

Seděl jsem v pátek odpoledne u práce a volá máma s jobovkou, že si sestra v Alpách zlomila ruku (škaredě). A že pro ni asi budeme muset jet. Ruku má od paže po prsty v sádře, zlomenina v lokti s nutností operace, na tu ale půjde až v Praze. No doprdele, kde že je vůbec Salzburg? Šest set kilometrů. Že se ještě uvidí, že pokud to půjde nějak přežít, tak by sestra raději zůstala s bandou tam, a jela s nimi pak rovnou do Prahy (a na operaci půjde tam). Nechat se dovézt sem domů by jí moc nepomohlo. Chystali jsme se na ples, a večer máma volala, že se sestra rozhodla zůstat v esterajchu a jezdit pro ni nemáme, že to nějak dá. Hrdinka. Šli jsme tedy na ples a plesali, docela vydatně, i když jsem se měl raději hlídat … protože ráno se mohlo všechno změnit a fičel bych směr Salzburg. Zaplesali jsme, zatančili jsme, v hlavní tombole jsme vyhráli poukaz na odběr štěrku a písku za 1000 Kč (gut!), a … dvě plastové popelnice. Naposrání. Vyhrajeme popelnici, ivka pro ni jde, vylosuje dalšího výherce, zase náš los, a druhá popelnice. Jednu jsem hned před sokolovnou vyměnil za sadu nožů fiskars … které jsem dal pořadatelům do tomboly já :-D Tak si je schovám na další rok :-) Popelnice za cca 600 Kč, nože za litr, jsem v plusu :-) Ráno mi zavrněl mobil pod polštářem a já se vyšokoval, že máma píše, že budeme tedy muset pro sestru jet … naštěstí nikoli, že tam opravdu zůstane až do odjezdu party. Ještě že tak, foukl jsem si 0.8.

V sobotu večer jsem vykoupal Báru v plné vaně, a pak poslouchal nekonečné hučení nahřívajícího se plynového bojleru … šel jsem pak kvůli něčemu do kotelny, a všiml si na něm zaschlé „mapy“ od vody, na horním víku. To je divný … že bych to za ty dva roky neutřel? Nebo to tu nebylo? Kde by se tu vzala nějaká … jo aha. Tady. Loužička vody, pomaličku se zvětšující. Trubka na přívodu studené vody, která vede k expanzce, na jednom místě lehce narezlá a tam kapička vody. Očividně je tam nějaká mikroskopická dírka, kterou se voda protlačí jen tehdy, když se vypustí bojler teplé vody, dopustí se studenou a ta se naráz ohřeje. Na přívodu studené vody je zpětný ventil, rozpínající se teplá voda tedy nemá kam utéct a „upustit“ tlak (pokud se zrovna někde nepustí teplá voda), a nárůst tlaku tedy pořeší expanzní nádrž. A také mikrodírka na trubce. Naštěstí nám tedy nezačal týct bojler, ale jen … no, jedna trubka. Na noc jsem raději zavřel vodu do bojleru, aby tam nezačala crčet voda někdy v noci, a druhý den ráno jsem to opravil, dle nejlepších kutilských tradic elektrikářskou páskou :-D Omotal jsem to zrezlé místo, a stáhl to kovovou stahovačkou na hadice, a od té doby ani kapička. Zítra dorazí táta a kompletně to demontujeme a trubku vyměníme. Hlavně aby se „na vodě“ něco posralo, když jdou venku teploty k mínut čtrnácti … jak jinak.

V neděli měl tchán narozeniny, jeli jsme je oslavit k babičce a když jsme po třech kilometrech jízdy vylezli z auta, tak smrad od brzd jak sviňa. Doufal jsem, že někdo pálí bordel a smrdí na celou ulici, ale stačilo kouknout na zadní levé kolo a žhnoucí disk, a bylo to jasné … zaseklá brzda. No doprdele! Může se na tom autě aspoň pár měsíců něco neposrat? A zrovna kolo, kde se zasekla brzda už loni a je tam vyměněný celý brzdový třmen! Jak je to možný?! Zmínil jsem to pak u stolu a hned padl dotaz, jestli neparkuju s ručkou. No, parkuju, přece jen máme cestu do mírného svahu. „Tak to máš jasný, zamrzla ti ručka. S tou v mrazech stát nesmíš, v lankách může být voda, venku máš přes noc mínus čtrnáct … to chce zajet do vytopené garáže a nechat roztát.“ Moc se mi tomu věřit nechtělo, nikdy jsem o tom neslyšel. Když jsme pak popojeli ještě k tchánovi, tak po dvou kilometrech kolo opět rozpálený. Hodinu jsme tam byli, a když jsme pak vyjeli ještě kilometr k nám domů, tak kolo ledový. Že by to bylo povolilo? Tedy to „sevření brzd“, lanko těžko rozmrzlo, venku byl pořád tuhý mráz. Auto jsme nechali na kvaltu, já ještě na noc připojil baterku na nabíječku, a vymýšlel, co dál. Vytápěnou garáž mají naši, a ještě k tomu jsem dnes vezl mámu na vyšetření do nemocnice, takže ideální situace → naši ráno zatopí, já přijedu s mým autem, dám ho do garáže, jejicho autem pojedeme na x hodin pryč, a pak se uvidí – buď zase přesednu do mého, a nebo ho tam raději nechám až do večera. Fajn. 

Ráno jsem sedl k práci, ale vrtalo mi to hlavou … musel bych dojet ale 14 kilometrů. Pokud by ta brzda byla zase seklá, tak si koleduju o poškození kola. V sedm ráno jsem tedy vylezl do mínus třinácti, odstrojil nabíjení baterky a rozhodl se jít auto pár kilometrů projet. Pokud se kolo zahřeje, tak se na to vykašlu a máma mně bude muset jejich autem vyzvednout, a to svoje budu řešit odpoledne. Nastartoval jsem zmrzlého dýzla, zcouval k zavřené bráně, zatáhl ručku-JÁSUIDIOT!!!! Okamžitě jsem ucítil, jak zůstala „viset“, zatímco předtím šla od prvního zubu v tahu. Já jsem takový debil! Místo abych šel těch dvacet metrů pěšky a otevřel bránu, tak jsem si tam sjel v autě, a ve svahu zabrzdil na ručku, a do té chvíle odbržděné kolo se zase zaseklo. A to tak, že se auto ani nechtělo rozjet. Jezdil jsem autem nahoru dolů po cestě, a nejelo to. Pak jsem si řekl, že to chce možná projet kousek dál, že to odlehne jak večer. Vyjel jsem na silnici a jel z kopce dolů, a auto zpomalovalo! Já kokot! Úplně bez problémů bych dojel k našim a auto tam nechal pořádně roztát v garáží, kdybych bezmyšlenkovitě nezatáhl tu ručku! Boha jeho! A teď tu mám nepojízdný auto … a i když to neohrozí máminu cestu k doktorovi, tak se svým autem nic neudělám, protože tvrdě mrznout má celý týden. Vrátil jsem se domů, kolo rozpálené, zavolal jsem mámě změnu plánu a šel se se svým úspěchem „pochlubit“ ivonce. Já kokot! Zavolal jsem technikovi a ten se zasmál a poradil, ať lehnu pod auto s fénem a nahřívám lanko, případně ať ho odpojím od brzdy, pokud se mi s tím chce tedy takhle laborovat. Což se mi tedy nechtělo, jednak je venku brutální mráz, a jednak bych musel sundat kolo… které se včera brutálně připíkalo. Takže bych mohl ještě servat šrouby, a mít o problém víc.  Ale kurňa, pokud se tedy bavíme o tom, že je pořád přitáhlá brzda a je to vyloženě mechanická záležitost lanek a táhel … tak kdybych se dostal k té páčce, kterou to na brzdách ovládá, tak bych ji snad dokázal zatlačit do výchozí nebrzdící polohy. Převlíkl jsem se tedy do pracovního a lehl na vymrzlou dlažbu pod auto a čuměl za kolo. Lanko i páčku jsem identifikoval, ale jak se k ní dostat, a nesundávat kolo … po chvíli vrtění jsem na páčku dosáhl, vergloval s ní, a pak se mi ji podařilo zatlačit pár centimetrů zpět. No kurnik šopa žeby? Oprášil jsem se, sedl do auta, vykvaltoval a auto ve svahu se hned rozjelo bez jakékoli známky odporu. Mama mia! Vyskočil jsem, rychle zase zavolal mámě a vrátil plány na původní domluvu, pochlubil se ivce nápravou své kokotiny a vyrazil k našim. Cestou jsem kolo dvakrát zkontroloval a bez jakékoli známky zahřívání. U našich jsem zaplul do garáže, a pokračovali jsme dál v dopoledním programu. Mámu už týdny sužují jakési žlučníkové záchvaty, ač žlučník nemá, takže dnes jela „na šlauch“ na kontrolu, nemá-li žaludeční vředy atd. Vtipné je, že o týden dřív jsem takhle vezl tátu, kterého zase sem tam trápí žaludek, tak byl také objednán na tuto kontrolu … teoreticky tam můžou člověka hodně nadopovat, aby tu hadici v krku přežil, a pak potřebuje doprovod, který ho odveze domů. Být po týdnu v té samé čekárně s druhým rodičem, vtipný vývoj situace :-)

Mno, a teď už tedy hurá do práce … a pak večer hurá pro auto. Ale jak otestovat, že už je ručka „volná“? Pokud bude fungovat jak má, tak to bylo zamrzlým lankem … pokud se zase zasekne, tak problém. Ale aspoň vím, jak ji odblokovat, a válet se budu po podlaze vyhřáté garáže.

před pěti měsíci | Ze života | 5 komentářů

Únorové bezčasí

To tak člověk v únoru 2018 zjistí, že mu v červnu 2017 last.fm přestalo scroblovat poslech hudby. Zasraná nefunkční extenze do Chromu. Byl to slabej rok. Vlastně nejslabší, od roku 2006, kdy jsem naposlouchal přes 11 000 songů, tak to letos… teda loni …  padlo na 6 300. Maxnuto 2011 na 22 800 songů. Změnil jsem extenzi, a táhnu to nahoru. Osm hodin denně u pc, po čtyřech minutách song … to by se nasbírat dalo.

Což je fajn oslí můstek k tomu, že závěr roku byl pracovně neuvěřitelný, a začátek roku osmánctého je naprosto … unbelievable. Leden pracovně našlupky, únor up to eleven. Ale zase jsem přestal vstávat v pět. Protože v prosinci se Bára nachrmlala, a začala spát s námi / mezi námi v posteli, a nepřestala. A tím pádem jde spát, až my jdeme spát, až my oba jdeme spát, a i kdybych si já šel spát v půl desáté, tak mi tam bude šomtat a zjišťovat, co tam dělám, když máma ještě kouká na televizi … takže vstávám v šest. Přitom mi nepřijde, že by byl takový problém vstávat v pět … ale nějak mi to nyní v novém roce nejde. V pondělí od půl sedmé u pc do sedmi, namazat dva chleby k večeři, a vrátit se k nimi na dvě hodiny k pc. V úterý od čtvrt na sedm do sedmi, pak už ko. A dnes vstávačka v pět dvacet … protože poslední dva dny je madam v noci nějaká neklidná a točí se mezi námi jak když blbě přiložíš do míchačky a chytne se ti tam lopata, a míchačka se s ňou vohání kolem dokola … tak tak Bára spala. A v 5:20 mi dala podesáté kopačku do hlavy, a já naznal, že je čas jít k práci. Ale o půl čtvrté holky přišly, že jedou k babi, a já naznal, že si ten voraz zasloužím, a jel za dědou na pívo a nejakou tu slivovici. Nasrat. 

Takže tu teď sedím značně ovlivněný, poslouchám :music: The Killers a popíjím vínko. A co se za ty týdny od půlky ledna stalo? Nic. Pracuju, od rána do noci. Jeden klient neustále kolem dokola předělává svůj web, jeden den přijde s jedním nápadem, já ho druhý den čtyři hodiny realizuji a deset minut po dokončení to celý zahodí a přijde s něčím novým, já spáchám sebevraždu, vstanu z popela, zvednu mu hodinovou taxu na 1000 Kč/hod a další den to zase předělávám, zatímco na mě ostatní klienti vrší svoje požadavky… no a pak si řeknu že mrdat, a jedu si raději dát s tchánem pivko a slivovici. 

Ale už jsem byl 2× na kole! Od prvního srpna 2017. Zimní výjezdy, navlečený jak sněhulák, na zasněžené kopce … boží. On jednak nebyl moc čas, ale jednak nebyl ani mráz … a já v zimě nejezdím trasy po asfaltu, kdy bych mohl šlapat a kolem mě fičel ledový vítr 30 km/h. Kdo by o to stál? Já chci vyšlapat někam na kopec, lesní polní cestou … a na to potřebuju zamrzlo, tvrdou hlinu, ne blato. Takže letos žádná sláva. Je půlka února, vlastně dokonce valentýn, a dny se už sakra prodlužují. Dneska jsem si ráno zatáhl rolety, abych nesvítil ven do ranní tmy projíždějícím autům, pak si je s rozedněním zase roztáhl… a pak zase zatáhl, protože mi poprvé v tomto roce začalo svítit slunce do pokoje a já přestal vidět na monitory! Letos poprvé! Jaj!

Blíží se to. Blíží se jaro. Blíží se práce. Den za dnem sedím u práce od tmy do tmy, a pak přemýšlím, jak to bude na jaře, v létě … přece to takto nemůže jít dál, trávník a jiná práce kolem domu se neptá. Loni nevím o jediném letním dni, kdy bych jen relaxoval. To prostě nebylo, každý den jsem odpoledne vyšel z domu v roztrhaných tříčtvrťákách a šel něco dělat, co nemělo zbytí … a nyní? Ráno scházím z kanclu dolů jak holky vstávají, a vyjdu ven do (lehkého) mrazu otevřít bránu. Od nové cesty je jen tak na ozdobu a uzavřená drátem, aby se neotevírala větrem, tak ať se s tím případně nemusí pošťačky casnovat. No a pak vždycky vyjdu po obědě, kdy už pošťačky jely kolem a možná nechaly něco ve schránce … a tak se jdu podívat. A obejdu si dům po pozemku kolem dokola. A. Nikde. Není. Nic. Na. Práci.  Je zima, je zamrzlo (někdy), venku není nic potřeba dělat. Jsem z toho úplně nervózní. 

před pěti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Přežili jsme ples

Že plesy a plesání nemám rád, to není udivující … a přežít takové akce je fajn. Jiný level je, když ten ples pořádáme. Respektive jej pořádá kamarádka a my jí s tím vším pomáháme. Od podzimu se to lehce plánuje, a je to stále měsíce a měsíce daleko, pak se to blíží, a zase dostanu místo za barem, pro introverta mého ražení ideálka, že. Ale to si člověk nevybere. A pak je to tu, ve čtvrtek odpoledne chystání sokolovny, nošení stolů a sedaček, všechno v teplejch, protože po rekonstrukci se nesmí poškrábat nová podlaha, dřina až do večera. A v sobotu večer na značky … ale letos to bylo celkem pohodové. Za barem se mohou motat max tři lidi, aby si nepřekáželi, my tam byli konstantně čtyři, a šrumec byl mnohem mnohem menší než v dřívějších ročnících. Jako kdyby se návštěvníci lehce zkultivovali a pilo se hlavně víno, takže se odšpuntovávaly lahve a podávaly skleničky … zatímco na prvním druhém ročníku jsme uráželi hrdla litrovek rumu o bar a lili je rovnou do hrdel nenasytného davu za barem, a pořád to nestačilo. Ve dvě jsme to s ivkou zabalili a jeli domů za Bárou (a babičkou), ostatní tam byli do čtyř do pěti. A po poledni zase na značky a dobře čtyři hodiny uklízení, opět nošení všeho nábytku, zjišťování škod … víkend za všechny prachy. Ale přežili jsme ples.

A v pondělí ráno hurá s autem k mechanikovi. Na výměnu oleje, ale také na kontrolu divného chování motoru … od podzimu jsem si všímal občasné změny jeho zvukového projevu, ovšem pouze na neutrál a volnoběh. Byl trochu drnčivě hlučnější. Jednou za čas dokonce začal motor na volnoběh tak drnčet, že se chvělo celé auto. A to „není dobré“. Pak zase měsíc nic. Při jízdě všechno OK. Počítal jsem, že budeme měnit v lednu olej, a tak to budu řešit až společně s tím. Dovezl jsem to mechanikovi a on že vymění olej a až napíchne jednotku na počítač a vynuluje interval výměny oleje, tak se koukne, jestli tam nejsou nějaké chyby … „Hele, takže mám to napíchlý … tři žhavící svíčky jsou v hajzlu, tam žhaví jenom jedna. Ale hlavně je v hajzlu čtvrtý vstřik, ten se musí vyměnit. Dá se to repasovat, ale to bych musel poslat pryč a auto by tu týden dva stálo, než by to udělali. Nebo můžu objednat úplně novej, a zítra by to bylo hotový … kouknu se, … jo, novej by vyšel na cca 11 táců.“ Jupi jou. 

A já místo vydělávání peněz píšu na blog … 

Edit: Tak oprava dohromady 19 500 Kč. Jaj!

před šesti měsíci | Ze života | 0 komentářů