K čertu s tím jarem!

Zpičené jaro! Začalo v úterý. Podezřelé to ale bylo už v pondělní večer, kdy na mě padla nějaká únava a šel jsem si raději lehnout dříve. Ani večerní pívo jsem si nedal. Tak se mi dokonce podařilo úspěšně zahájit „týden bez alkoholu“, nad kterým jsem ze zvědavosti přemýšlel. No, divná únava mi napomohla neposrat to hned v pondělí. V úterý ráno (první jarní den) jsem došel k práci, venku krutý mráz, zabalil jsem se do deky a pracoval… ale ruce jsem měl zmrzlý pořád dál. Po osmé jsem se šel podívat za vstávajícíma holkama, a cítil se nějak zesláble. Jen jsem se vedle nich svalil do postele, a „vypnul“. KO. Nemoc. Když někdy kolem páté večer nadšenci vítali astronomické jaro, tak já se klepal v lehké zimnici pod dekou na gauči, a všechno šlo bokem. Do té doby ostře šlapající pracovní stroj se zasekl pompézním stylem, že během pár hodiny byly všechny důležité pracovní úkoly a rozjeté zakázky přesunuty do šuplíku „fuck it“, a absolutní nezájem. Ve středu jsem se z toho trochu sebral, ale začal brutální kašel, kdy jsem se rozkašlal při každém výdechu. Super, už se těším na pátek, kdy jsem objednaný na oční. Doktorka se mi bude čumět do očí, a já jí budu chrchlat do xichtu … ve čtvrtek jsem už musel být natolik fit, abych mohl hlídat Báru, zatímco jela ivka do práce. Celé dopoledne jsme proleželi u televize. Jak ivka přijela, tak jsem vyrazil k doktorovi, aby mi předepsal něco na ten kašel, ideálně kodein nebo kulku do hlavy. Už mě nebavilo nonstop si cpát plíce zpátky do krku, od rána do večera. Prakticky jsem ani nemohl mluvit, ani šeptat, okamžitě jsem začal kašlat. A ten pocit, že to ode mě nakonec chytne ivka nebo bára … no, doktor koukl, viděl, zánět nosohltanu / horních cest dýchacích, hupky šupky do lékárny, kde jsem nechal půl tisíce a už jedu ATB. A v pátek do new city na oční. Holky musely se mnou, protože byla 99% šance, že mi rozkapou oči, a pak nebudu moci řídit. Vyhodili mě u nemocnice, a šly si po nákupech, byl jsem objednán přesně na 11:30, tak to snad půjde rychle. Našel jsem oční, v temném suterénu si sedl mezi důchodce a dedukoval, jestli se mám nějak ohlásit, že jsem dorazil, nebo mě bude sestra „na čas“ vyvolávat. Nikdo mě nevyvolával, ostatně se to tam ani moc nehýbalo. Po čtvrt hodině jsem šel zkoumat, jestli jsem na dveřích nepřehlédl nějakou informaci, když vylezla sestra a překvapeně mě lustrovala, kdo jsem a co tam chci. „Brýden, já jsem objednán na půl dvanáctou na oční, pan juneau.“ „Tak to nejste, pane june, Vás jsme tu totiž čekali včera!“ Ale piču! „No opravdu, mám Vás tady napsaného na čtvrtek.“ Ale piču! Objednali mě blbě, na čtvrtek bych se neobjednával, neb jsem natuty měl hlídat báru. Zrovna tam vešla doktorka a zjišťovala, co chci, a že by mě mohla vzít až tak v jednu … nepřipadalo v úvahu, holky by na mě musely skoro dvě hodiny čekat, přes oběd. Přeobjednal jsem se po velikonocích, sestra mi to drze napsala na papírek, a šel jsem. Super výlet. Klidový režim jak má být. Na chvíli jsem pak sedl k práci, ale fit prostě nejsem, a během hoďky dvou jsem ležel s holkama u televize, až do večera.

No, a dneska se rozstonala Bára. Od rána fňukala, a teplota jí vylezla na 39. Jet hned na pohotovost, aby se hned nasadily nějaké prášky, nebo čekat až na pondělí? No jeli jsme, opět do new city do nemocnice. Doktorka tam na ivku nejdřív trochu nasazovala, že je potřeba nemoc nechat trochu rozjet, aby se dalo určit, o co vůbec jde, že rodiče přiletí hned a dítě má akorát teplotu a ona jim nic víc říct nemůže. No, koukla Báře do krku a „máme tu angínu jak trám“. Tak dostala prášky, a frčeli jsme domů. Ivka je taky nalomená, rýma a pokašlávání. 

Posrané jaro!

před sedmi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Mrazivý první březen

Prvního března někdy k šesté se ivka tiše vytratila z postele, aby nevzbudila Báru, a odjela do práce. Já v posteli zůstal, abych Báru ukonejšil, kdyby si při jednom se sedmiset zavrtění všimla, že tam máma není. Při svém babysittingu jsem na ranní práci „než Bára vstane“ letos rezignoval, často jsem se ani nestačil nasnídat a už chůvička bečela … a než jsem seběhl z patra dolů, tak rozespalá Bára už s dudanem a Yšou ťapkala z ložnice a hledala mámu. A pak si ju uspi … no, takže jsem včera spal dál, ale o půl sedmé se vytratil také, neb na sedmou měla přijet hlídat dovolenkující máma, a já ji měl pustit domů bez toho, aby musela zvonit na zvonek. A zatímco jsem koukal z okna obýváku, začal mi zvonit mobil. Bylo 6:59, že by už máma šla od autobusu? Ivonka. To ještě nemůže být v Brně. A taky ne. Po dvaceti kilometrech jí v mínus patnácti stupních auto za jízdy zhaslo, v koloně aut na hlavním tahu na Brno. Dokázala ho ještě odstavit ke kraji, dvě auta kolem ní natěsno projet mohla. A volala, co má dělat. Prý že klekla baterka, protože na ni začala za jízdy svítit (když auto zhaslo). Prdleda, jednak nejsem líný vylézt každý večer do mrazu a připojit ji na nabíječku, a jednak při následných pokusech o nastartování motor točil, ale nechytal. Zamrzla nafta, co jiného by to bylo. Což nic neměnilo na tom, že vyděšená ivka seděla o dvacet kilometrů dál ve vymrzlém autě v mínus patnácti, bez šance jej zprovoznit.

Volám dvornímu technikovi, v sedm ráno už většinou pracuje (neb má práce nad hlavu). Vozejk na odtah auta má, ale rozbitý naviják, auto neodtáhne. Pošle mi číslo na odtahovku, co kolem něj operuje. Za chvíli mám číslo, a v 7:11 volám odtahovku. Zvedni to, zvedni to, zvedni to … zvedne to! Domluvím se, a chlápek slíbí, že u auta do dvaceti minut bude, a i s ivkou ho odveze k mechanikovi. Volám zpátky ivce, že auto odtáhneme k mechanikovi, že ho přes noc nechá v garáži a ráno vymění palivový filtr (…), a bude to ok. Ivka se teď musí aspoň zabalit do deky, co máme v kufru, a mrazu čekat na záchranu. Jak ji ale pak dostat od mechanika domů? Že se pro mě staví švagrová, ta za čtvrt hodiny pojede do práce, a já si nechám její auto. V tu chvíli k nám zabočí máma, která nakonec přijela autem. Jaj! Volám to ivce, ta stornuje švagrovou, pustím do domu mámu, předám během minuty instrukce ke stále ještě spící Báře a vystřelím ven, a jedu za ivkou. I kdybych slaboučkou hjundé strhal, tak tam těžko budu dřív než odtahovka, což se po čtvrt hodině jízdy potvrdí a změním tedy kurz k mechanikovi. Na celé ulici je tam jedno jediné místo pro podélné parkování u chodníku na cca dvě auta, tedy takové, kam by se snad dala nějak zaparkovat nepojizdná oktávka. Za zachvíli dorazila i s promrzlou ivkou a chlápkem odtahovkářem … který auto spustil z auta, a na prostředku ulice zatáhl ručku, než jsem ho stihl zastavit. Kurva! No just že se zase zasekla, takže i z mírného svahu mě musela ivka i on tlačit, abych s autem zacouval k chodníku … bez posilovače brzd a především posilovače volantu dost zážitek. A bylo to. Zachránci z odtahovky jsem dal 1500, mechanikovi zanesl klíčky, a jeli jsme domů. Ivka se klepala ještě tam, o půl hodiny později.

A tak máme vyměněný palivový filtr, a nakonec i lanka k ručce, když už teda auto „stálo na špalkách“ … poté, co nám odešel vstřik, jsem začal tankovat jen Verva dýzl od Benziny, dle mechanika to nejlepší, co v okolí je. Takže se tomu docela divil. Nádrž taky nedojíždím do dna, nejsem kokot. Ale i přesto byl filtr komplet KO jako bych tankoval já nevím co … no začnu tam zase lít zimní aditiva, s čímž jsem u Vervy přestal, protože ta už aditivovaná je. 

Dnes by ten pátek mohl být takový poklidnější …

před osmi měsíci | Ze života | 5 komentářů

Mrazivý konec února

Pondělí odpoledne, kdy jsem celé dopoledne strávil off-line, a nyní místo překotného dohánění práce … píšu na blog. Njn, co se dá dělat. 

Seděl jsem v pátek odpoledne u práce a volá máma s jobovkou, že si sestra v Alpách zlomila ruku (škaredě). A že pro ni asi budeme muset jet. Ruku má od paže po prsty v sádře, zlomenina v lokti s nutností operace, na tu ale půjde až v Praze. No doprdele, kde že je vůbec Salzburg? Šest set kilometrů. Že se ještě uvidí, že pokud to půjde nějak přežít, tak by sestra raději zůstala s bandou tam, a jela s nimi pak rovnou do Prahy (a na operaci půjde tam). Nechat se dovézt sem domů by jí moc nepomohlo. Chystali jsme se na ples, a večer máma volala, že se sestra rozhodla zůstat v esterajchu a jezdit pro ni nemáme, že to nějak dá. Hrdinka. Šli jsme tedy na ples a plesali, docela vydatně, i když jsem se měl raději hlídat … protože ráno se mohlo všechno změnit a fičel bych směr Salzburg. Zaplesali jsme, zatančili jsme, v hlavní tombole jsme vyhráli poukaz na odběr štěrku a písku za 1000 Kč (gut!), a … dvě plastové popelnice. Naposrání. Vyhrajeme popelnici, ivka pro ni jde, vylosuje dalšího výherce, zase náš los, a druhá popelnice. Jednu jsem hned před sokolovnou vyměnil za sadu nožů fiskars … které jsem dal pořadatelům do tomboly já :-D Tak si je schovám na další rok :-) Popelnice za cca 600 Kč, nože za litr, jsem v plusu :-) Ráno mi zavrněl mobil pod polštářem a já se vyšokoval, že máma píše, že budeme tedy muset pro sestru jet … naštěstí nikoli, že tam opravdu zůstane až do odjezdu party. Ještě že tak, foukl jsem si 0.8.

V sobotu večer jsem vykoupal Báru v plné vaně, a pak poslouchal nekonečné hučení nahřívajícího se plynového bojleru … šel jsem pak kvůli něčemu do kotelny, a všiml si na něm zaschlé „mapy“ od vody, na horním víku. To je divný … že bych to za ty dva roky neutřel? Nebo to tu nebylo? Kde by se tu vzala nějaká … jo aha. Tady. Loužička vody, pomaličku se zvětšující. Trubka na přívodu studené vody, která vede k expanzce, na jednom místě lehce narezlá a tam kapička vody. Očividně je tam nějaká mikroskopická dírka, kterou se voda protlačí jen tehdy, když se vypustí bojler teplé vody, dopustí se studenou a ta se naráz ohřeje. Na přívodu studené vody je zpětný ventil, rozpínající se teplá voda tedy nemá kam utéct a „upustit“ tlak (pokud se zrovna někde nepustí teplá voda), a nárůst tlaku tedy pořeší expanzní nádrž. A také mikrodírka na trubce. Naštěstí nám tedy nezačal týct bojler, ale jen … no, jedna trubka. Na noc jsem raději zavřel vodu do bojleru, aby tam nezačala crčet voda někdy v noci, a druhý den ráno jsem to opravil, dle nejlepších kutilských tradic elektrikářskou páskou :-D Omotal jsem to zrezlé místo, a stáhl to kovovou stahovačkou na hadice, a od té doby ani kapička. Zítra dorazí táta a kompletně to demontujeme a trubku vyměníme. Hlavně aby se „na vodě“ něco posralo, když jdou venku teploty k mínut čtrnácti … jak jinak.

V neděli měl tchán narozeniny, jeli jsme je oslavit k babičce a když jsme po třech kilometrech jízdy vylezli z auta, tak smrad od brzd jak sviňa. Doufal jsem, že někdo pálí bordel a smrdí na celou ulici, ale stačilo kouknout na zadní levé kolo a žhnoucí disk, a bylo to jasné … zaseklá brzda. No doprdele! Může se na tom autě aspoň pár měsíců něco neposrat? A zrovna kolo, kde se zasekla brzda už loni a je tam vyměněný celý brzdový třmen! Jak je to možný?! Zmínil jsem to pak u stolu a hned padl dotaz, jestli neparkuju s ručkou. No, parkuju, přece jen máme cestu do mírného svahu. „Tak to máš jasný, zamrzla ti ručka. S tou v mrazech stát nesmíš, v lankách může být voda, venku máš přes noc mínus čtrnáct … to chce zajet do vytopené garáže a nechat roztát.“ Moc se mi tomu věřit nechtělo, nikdy jsem o tom neslyšel. Když jsme pak popojeli ještě k tchánovi, tak po dvou kilometrech kolo opět rozpálený. Hodinu jsme tam byli, a když jsme pak vyjeli ještě kilometr k nám domů, tak kolo ledový. Že by to bylo povolilo? Tedy to „sevření brzd“, lanko těžko rozmrzlo, venku byl pořád tuhý mráz. Auto jsme nechali na kvaltu, já ještě na noc připojil baterku na nabíječku, a vymýšlel, co dál. Vytápěnou garáž mají naši, a ještě k tomu jsem dnes vezl mámu na vyšetření do nemocnice, takže ideální situace → naši ráno zatopí, já přijedu s mým autem, dám ho do garáže, jejicho autem pojedeme na x hodin pryč, a pak se uvidí – buď zase přesednu do mého, a nebo ho tam raději nechám až do večera. Fajn. 

Ráno jsem sedl k práci, ale vrtalo mi to hlavou … musel bych dojet ale 14 kilometrů. Pokud by ta brzda byla zase seklá, tak si koleduju o poškození kola. V sedm ráno jsem tedy vylezl do mínus třinácti, odstrojil nabíjení baterky a rozhodl se jít auto pár kilometrů projet. Pokud se kolo zahřeje, tak se na to vykašlu a máma mně bude muset jejich autem vyzvednout, a to svoje budu řešit odpoledne. Nastartoval jsem zmrzlého dýzla, zcouval k zavřené bráně, zatáhl ručku-JÁSUIDIOT!!!! Okamžitě jsem ucítil, jak zůstala „viset“, zatímco předtím šla od prvního zubu v tahu. Já jsem takový debil! Místo abych šel těch dvacet metrů pěšky a otevřel bránu, tak jsem si tam sjel v autě, a ve svahu zabrzdil na ručku, a do té chvíle odbržděné kolo se zase zaseklo. A to tak, že se auto ani nechtělo rozjet. Jezdil jsem autem nahoru dolů po cestě, a nejelo to. Pak jsem si řekl, že to chce možná projet kousek dál, že to odlehne jak večer. Vyjel jsem na silnici a jel z kopce dolů, a auto zpomalovalo! Já kokot! Úplně bez problémů bych dojel k našim a auto tam nechal pořádně roztát v garáží, kdybych bezmyšlenkovitě nezatáhl tu ručku! Boha jeho! A teď tu mám nepojízdný auto … a i když to neohrozí máminu cestu k doktorovi, tak se svým autem nic neudělám, protože tvrdě mrznout má celý týden. Vrátil jsem se domů, kolo rozpálené, zavolal jsem mámě změnu plánu a šel se se svým úspěchem „pochlubit“ ivonce. Já kokot! Zavolal jsem technikovi a ten se zasmál a poradil, ať lehnu pod auto s fénem a nahřívám lanko, případně ať ho odpojím od brzdy, pokud se mi s tím chce tedy takhle laborovat. Což se mi tedy nechtělo, jednak je venku brutální mráz, a jednak bych musel sundat kolo… které se včera brutálně připíkalo. Takže bych mohl ještě servat šrouby, a mít o problém víc.  Ale kurňa, pokud se tedy bavíme o tom, že je pořád přitáhlá brzda a je to vyloženě mechanická záležitost lanek a táhel … tak kdybych se dostal k té páčce, kterou to na brzdách ovládá, tak bych ji snad dokázal zatlačit do výchozí nebrzdící polohy. Převlíkl jsem se tedy do pracovního a lehl na vymrzlou dlažbu pod auto a čuměl za kolo. Lanko i páčku jsem identifikoval, ale jak se k ní dostat, a nesundávat kolo … po chvíli vrtění jsem na páčku dosáhl, vergloval s ní, a pak se mi ji podařilo zatlačit pár centimetrů zpět. No kurnik šopa žeby? Oprášil jsem se, sedl do auta, vykvaltoval a auto ve svahu se hned rozjelo bez jakékoli známky odporu. Mama mia! Vyskočil jsem, rychle zase zavolal mámě a vrátil plány na původní domluvu, pochlubil se ivce nápravou své kokotiny a vyrazil k našim. Cestou jsem kolo dvakrát zkontroloval a bez jakékoli známky zahřívání. U našich jsem zaplul do garáže, a pokračovali jsme dál v dopoledním programu. Mámu už týdny sužují jakési žlučníkové záchvaty, ač žlučník nemá, takže dnes jela „na šlauch“ na kontrolu, nemá-li žaludeční vředy atd. Vtipné je, že o týden dřív jsem takhle vezl tátu, kterého zase sem tam trápí žaludek, tak byl také objednán na tuto kontrolu … teoreticky tam můžou člověka hodně nadopovat, aby tu hadici v krku přežil, a pak potřebuje doprovod, který ho odveze domů. Být po týdnu v té samé čekárně s druhým rodičem, vtipný vývoj situace :-)

Mno, a teď už tedy hurá do práce … a pak večer hurá pro auto. Ale jak otestovat, že už je ručka „volná“? Pokud bude fungovat jak má, tak to bylo zamrzlým lankem … pokud se zase zasekne, tak problém. Ale aspoň vím, jak ji odblokovat, a válet se budu po podlaze vyhřáté garáže.

před osmi měsíci | Ze života | 5 komentářů

Únorové bezčasí

To tak člověk v únoru 2018 zjistí, že mu v červnu 2017 last.fm přestalo scroblovat poslech hudby. Zasraná nefunkční extenze do Chromu. Byl to slabej rok. Vlastně nejslabší, od roku 2006, kdy jsem naposlouchal přes 11 000 songů, tak to letos… teda loni …  padlo na 6 300. Maxnuto 2011 na 22 800 songů. Změnil jsem extenzi, a táhnu to nahoru. Osm hodin denně u pc, po čtyřech minutách song … to by se nasbírat dalo.

Což je fajn oslí můstek k tomu, že závěr roku byl pracovně neuvěřitelný, a začátek roku osmánctého je naprosto … unbelievable. Leden pracovně našlupky, únor up to eleven. Ale zase jsem přestal vstávat v pět. Protože v prosinci se Bára nachrmlala, a začala spát s námi / mezi námi v posteli, a nepřestala. A tím pádem jde spát, až my jdeme spát, až my oba jdeme spát, a i kdybych si já šel spát v půl desáté, tak mi tam bude šomtat a zjišťovat, co tam dělám, když máma ještě kouká na televizi … takže vstávám v šest. Přitom mi nepřijde, že by byl takový problém vstávat v pět … ale nějak mi to nyní v novém roce nejde. V pondělí od půl sedmé u pc do sedmi, namazat dva chleby k večeři, a vrátit se k nimi na dvě hodiny k pc. V úterý od čtvrt na sedm do sedmi, pak už ko. A dnes vstávačka v pět dvacet … protože poslední dva dny je madam v noci nějaká neklidná a točí se mezi námi jak když blbě přiložíš do míchačky a chytne se ti tam lopata, a míchačka se s ňou vohání kolem dokola … tak tak Bára spala. A v 5:20 mi dala podesáté kopačku do hlavy, a já naznal, že je čas jít k práci. Ale o půl čtvrté holky přišly, že jedou k babi, a já naznal, že si ten voraz zasloužím, a jel za dědou na pívo a nejakou tu slivovici. Nasrat. 

Takže tu teď sedím značně ovlivněný, poslouchám :music: The Killers a popíjím vínko. A co se za ty týdny od půlky ledna stalo? Nic. Pracuju, od rána do noci. Jeden klient neustále kolem dokola předělává svůj web, jeden den přijde s jedním nápadem, já ho druhý den čtyři hodiny realizuji a deset minut po dokončení to celý zahodí a přijde s něčím novým, já spáchám sebevraždu, vstanu z popela, zvednu mu hodinovou taxu na 1000 Kč/hod a další den to zase předělávám, zatímco na mě ostatní klienti vrší svoje požadavky… no a pak si řeknu že mrdat, a jedu si raději dát s tchánem pivko a slivovici. 

Ale už jsem byl 2× na kole! Od prvního srpna 2017. Zimní výjezdy, navlečený jak sněhulák, na zasněžené kopce … boží. On jednak nebyl moc čas, ale jednak nebyl ani mráz … a já v zimě nejezdím trasy po asfaltu, kdy bych mohl šlapat a kolem mě fičel ledový vítr 30 km/h. Kdo by o to stál? Já chci vyšlapat někam na kopec, lesní polní cestou … a na to potřebuju zamrzlo, tvrdou hlinu, ne blato. Takže letos žádná sláva. Je půlka února, vlastně dokonce valentýn, a dny se už sakra prodlužují. Dneska jsem si ráno zatáhl rolety, abych nesvítil ven do ranní tmy projíždějícím autům, pak si je s rozedněním zase roztáhl… a pak zase zatáhl, protože mi poprvé v tomto roce začalo svítit slunce do pokoje a já přestal vidět na monitory! Letos poprvé! Jaj!

Blíží se to. Blíží se jaro. Blíží se práce. Den za dnem sedím u práce od tmy do tmy, a pak přemýšlím, jak to bude na jaře, v létě … přece to takto nemůže jít dál, trávník a jiná práce kolem domu se neptá. Loni nevím o jediném letním dni, kdy bych jen relaxoval. To prostě nebylo, každý den jsem odpoledne vyšel z domu v roztrhaných tříčtvrťákách a šel něco dělat, co nemělo zbytí … a nyní? Ráno scházím z kanclu dolů jak holky vstávají, a vyjdu ven do (lehkého) mrazu otevřít bránu. Od nové cesty je jen tak na ozdobu a uzavřená drátem, aby se neotevírala větrem, tak ať se s tím případně nemusí pošťačky casnovat. No a pak vždycky vyjdu po obědě, kdy už pošťačky jely kolem a možná nechaly něco ve schránce … a tak se jdu podívat. A obejdu si dům po pozemku kolem dokola. A. Nikde. Není. Nic. Na. Práci.  Je zima, je zamrzlo (někdy), venku není nic potřeba dělat. Jsem z toho úplně nervózní. 

před osmi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Přežili jsme ples

Že plesy a plesání nemám rád, to není udivující … a přežít takové akce je fajn. Jiný level je, když ten ples pořádáme. Respektive jej pořádá kamarádka a my jí s tím vším pomáháme. Od podzimu se to lehce plánuje, a je to stále měsíce a měsíce daleko, pak se to blíží, a zase dostanu místo za barem, pro introverta mého ražení ideálka, že. Ale to si člověk nevybere. A pak je to tu, ve čtvrtek odpoledne chystání sokolovny, nošení stolů a sedaček, všechno v teplejch, protože po rekonstrukci se nesmí poškrábat nová podlaha, dřina až do večera. A v sobotu večer na značky … ale letos to bylo celkem pohodové. Za barem se mohou motat max tři lidi, aby si nepřekáželi, my tam byli konstantně čtyři, a šrumec byl mnohem mnohem menší než v dřívějších ročnících. Jako kdyby se návštěvníci lehce zkultivovali a pilo se hlavně víno, takže se odšpuntovávaly lahve a podávaly skleničky … zatímco na prvním druhém ročníku jsme uráželi hrdla litrovek rumu o bar a lili je rovnou do hrdel nenasytného davu za barem, a pořád to nestačilo. Ve dvě jsme to s ivkou zabalili a jeli domů za Bárou (a babičkou), ostatní tam byli do čtyř do pěti. A po poledni zase na značky a dobře čtyři hodiny uklízení, opět nošení všeho nábytku, zjišťování škod … víkend za všechny prachy. Ale přežili jsme ples.

A v pondělí ráno hurá s autem k mechanikovi. Na výměnu oleje, ale také na kontrolu divného chování motoru … od podzimu jsem si všímal občasné změny jeho zvukového projevu, ovšem pouze na neutrál a volnoběh. Byl trochu drnčivě hlučnější. Jednou za čas dokonce začal motor na volnoběh tak drnčet, že se chvělo celé auto. A to „není dobré“. Pak zase měsíc nic. Při jízdě všechno OK. Počítal jsem, že budeme měnit v lednu olej, a tak to budu řešit až společně s tím. Dovezl jsem to mechanikovi a on že vymění olej a až napíchne jednotku na počítač a vynuluje interval výměny oleje, tak se koukne, jestli tam nejsou nějaké chyby … „Hele, takže mám to napíchlý … tři žhavící svíčky jsou v hajzlu, tam žhaví jenom jedna. Ale hlavně je v hajzlu čtvrtý vstřik, ten se musí vyměnit. Dá se to repasovat, ale to bych musel poslat pryč a auto by tu týden dva stálo, než by to udělali. Nebo můžu objednat úplně novej, a zítra by to bylo hotový … kouknu se, … jo, novej by vyšel na cca 11 táců.“ Jupi jou. 

A já místo vydělávání peněz píšu na blog … 

Edit: Tak oprava dohromady 19 500 Kč. Jaj!

před devíti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Technikálie

To POSLEDNÍ, na co mám nyní čas, je psát na blog … ale pomalu se blížím do stavu „fuck it“, takže co. Práci na celý leden jsem měl už od prosince, a v první pracovní den roku mi stálý klient naposílal požadavky na „včera bylo pozdě“ překopání jeho dvou webů, které se mnou dopředu vůbec nekonzultoval, a které jsou na dva tři týdny práce, a se kterými se vážou různé reklamní kampaně a částky do nich již vložené. Super. Potom se ozval jiný dlouholetý klient se zásadními úpravami na webu, na kterém stojí jeho podnikání. A pak kolegyně s tím, že obrovský web o různých kurzech, co jsme před vánoci ještě nedokončený rozjížděli a který mi ona už proplatila, chce klientka úplně dokončit, jinak kolegyni neproplatí zase její fakturu … což jsou ještě týdny práce. Na druhou stranu, od klientky je to trochu nerozumný postup, naštvat si developery svého nového „totálně na míru“ webu, na kterém taktéž stojí její podnikání se statisícovými měsíčními obraty. Ale kdyby tohle byl ten jediný „pitomý nápad“, se kterým tahle klientka přišla, tak by to bylo ještě zlatý …

Takže tak. Vstávání v 4:54, u monitorů minimálně do 21:30, snaha urvat šest sedm hodin spánku. Fatalistické stavy included. Do toho mi včera erberáci ještě přijeli ořezat ořech, aby jim nezasahoval do vedení, a já tak musel navíc ještě za světla uklidit ořezané větve. Super. Odtahal jsem je na jednu hromadu, po dvou „fůrách“, a zjistil, že se mi vysílením třesou nohy. Do toho svrabu ještě uvědomění si, jaká jsem zdechlina, co na kole seděla naposledy za srpnových třicítek …

Takže tak, nic nového pod sluncem.

Technikálie. Nexus 5 mi slouží snad už čtvrtým rokem, ale sestra mě přivedla na možnost výměny baterie (což u Nexusu 5 není tak snadné). Normálně mám telefon položený půl dne na bezdrátové nabíječce pod monitorem, takže těch pár hodin do večera klidně doklepe, ale přes vánoce, kdy jsem jej měl po poledni na 50%, mi výměna baterky přišla jako dobrý nápad. Akorát to už vyžaduje trochu pečlivější postup. Objednal jsem si tedy novou baterii i sadu nářadíčka pro IPhony, která se cca shodovala s tím, co jsem viděl v YouTube videích, a pak se pustil do operace. Kryt jsem šetrně odcvakal, baterii vypáčil (byla jakási přilepená), a vyměnil. Vše složil zpět, a kochal se dlouhou výdrží. A druhý den položil telefon na bezdrátovou nabíječku, a nic. Nenabíjel se. Přes kabel ano, ale bezdrátově ne. No ty krávo doprdele, to by mě nasralo. Že by nějaká aušus noname baterie, co to nepodporuje? Ani pořádně nevím, co to za technologii je, kde to najdu a co to žere, takže první co, tak mě napadla baterie … ale googlením jsem zjistil, že je to právě častý problém při její výměně. Ta nabíjecí anténa je totiž na samotném krytu, a když se ten odcvakne, tak po znovuzacvaknutí pak často nedoléhají jeho kontakty na kontakty na těle telefonu. A opravdu, když jsem telefon k nabíječe přitlačil a zadní kryt se přitlačil k tělu, tak nabíjení fungovalo. Fajn, co s tím? Znovu telefon rozdělat, odchlípnout (přilepený) konektor na těle telefonu, a podlepit jej několika vrstvami elektrikářské pásky. Tím se nadzvedne, a kontakty z krytu se jej budou dotýkat. Jenže jak moc jej nadzvednout??? Kolik vrstev? No přilepil jsem tam tuším čtyři nebo pět proužků, vše zase složil, a zjistil, že to bylo doprdele moc … kryt je na onom místě lehounce vyboulený, a na boku je znát i malá mezírka mezi ním a tělem telefonu. Ale znovu to už rozdělávat nebudu, nabíjení nyní funguje jak po másle. 

Jenže … mi přestalo fungovat NFC, právě když Google ohlásil svoje nové telefonní Pay. No to mě tedy … chtěl jsem napsat poser na holý záda, a napíšu poser na holý záda! Na alze jsem u té baterie dohledal (opět přesvědčený, že to je její součást) „plně nahradí originální baterii“, a pod tím „NFC: ne“ … kurvááááá. Když jsem telefon přiblížil ke svému starému ISICu, tak mlčel jako ruský partyzán, místo aby zatrylkoval jakousi melodii jako vždy před tím. Ach jo. Vygooglil jsem, že NFC se týká toho samého konektoru, jehož kontakt jsem již spravoval, a že se to po výměně baterie stává. Takže zase rozdělávat telefon? No, aspoň opravím to vyboulení, ale … když se spravilo nabíjení, tak jaktože NFC ne? Co tam můžu udělat jiného? No, zjistil jsem to celkem záhy, když jsem si na nějakém fóru všiml poznámečky „Super, NFC mi po podložení kontaktů funguje, nevíte ale někdo, jestli jde zařídit, aby fungovalo i se zamčenou obrazovkou?“ Ehm. Vzal jsem telefon, odešel do kuchyně, odemkl obrazovku, přiložil ISIC, a tydlidydlidááá. Celkem snadná oprava, předtím jsem to zkoušel jen se zamknutou obrazovkou.

A s technikáliemi souvisí i tajemný balíček, jehož doručení mi oznámilo DPD smskou s názvem odesílající firmy, o které jsem nikdy neslyšel, a nic si nikde neobjednával. A dorazila chytrá zásuvka jako dárek od EONu za prodloužení smlouvy. Was ist das? Wifi zásuvka ovladatelná přes telefon, a co ještě k tomu umí realtime měřit protékající proud?? Hmmm, bardzo fajný! Pěkně si poměřím, co nám v domácnosti žere kolik proudu, každá úspora dobrá. A pak mě napadla ještě božejší věc – plynový kotel ovládám ručně, ale touto zásuvkou by se to dalo šikovně řešit! Zásuvku vypnu, kotel nastavím a zapnu, ale bez proudu se nic dít nebude. Pak odjedeme přes noc k našim, a druhý den dopoledne jen vytáhnu telefon, odkliknu zapnutí zásuvky, doma naskočí kotel a začne topit… což poznám jednak protékajícím proudem, jednak začne Anička (Netatmo) hlásit stoupající teplotu. Jupi jou! A dojedeme do vyhřátého domova, a ne do 17°C.

Tak jednoho napadne, proč si doprdele nepořídím termostat, že … třeba rovnou ten od Netatma a nerozšířím tak svůj smart home. Ten jednak stojí pět táců či kolik, ale – to ruční spouštění kotle je pro mě prospěšné. Když mě totiž ráno probere budík, a já si říkám fuck it budu spát s holkama až do osmi … tak vím, že kdybych až v osm zapnul plyn, tak bude dobře dvě hodiny trvat, než bude v býváku teplo. Bára se tam tedy bude pelešit v nějakých 19°C a to není úplně komfortní. Takže jdu, vylezu z postele, a ještě nahatej cvaknu spínač na kotlu, a jdu do koupelny …  prostě je to pádný důvod „proč vylézt z postele“ ještě za tmy. A pak jít pracovat.

No, i když nyní bych mohl kotel zapínat z potele přes mobil, že :-) Jenže tento plán skončil na tom, že ta malá zásuvka (s malou wifi anténou) musí být … v dosahu wifi. A to u kotle není, tam nemám wifi ostatně ani na telefonu. Takže prd, a zklamání. Ta možnost vyhřát dům, když jsme mimo, by byla super. A tak jsem zásuvku nainstaloval v kuchyni k ledničce, té tiché vodě, co břehy mele a točí kolečkem elektroměru celý den. A pak mi to došlo! Vždyť mi – když budeme někam odjíždět – nic nebrání natáhnout ke kotlu prodlužku od některé zásuvky, kde ta chytrá zásuvka funguje! Že budu mít přes dvě místnosti natažený kábl, když tu nebudeme, to je mi přece totál egál! Jaj, to mě potěšilo. 

A tak si zatím měřím spotřebu. Stará lednička žere za běhu 110 Wattů, dle grafů přibližně tři hodiny jede, pak dvě stojí, denní spotřeba lehce nad jednu kilowatthodinu, tedy cca 5 Kč. Ale už 150 Kč měsíčně … a co ta moje kancelářská centrála s monitory zářícími celý den? Ta žere podobně jako lednička, 110–120 Wattů, nyní cca 12–14 hodin denně. Přes noc 10 Wattů, kdy jede wifi router. Vtipné je, že kdybych se pak v aplikaci uklikl a zásuvku přes mobil vypnul, tak už ji nezapnu, protože vypnu i wifi :-D 

Ještě chci změřit televizi, ta také jede krtka a pandu celý den, a dle specifikace by měla v průměru brát 115 Wattů … to se také pěkně nasčítá. 

Ale teď už se tedy fakt vrátím k práci … ale jako odreagování a terapie takové ublognutí není špatné.

před devíti měsíci | Ze života | 2 komentáře

Nový rok 2018

Je po vánocích. I po silvestru. Několik let zpět jsem psával jakési bilancování s předchozím rokem, loni nebo už předloni jsem to naprosto zasklil, a začínat se mi s tím stejně nechce. Vtipné je, že jsem s tím skončil právě v roce, kdy se v mém nudném životě konečně děly ty největší zvraty :-D Těhotenství, hledání bydlení, vyřizování hypotéky, pár dní před koncem roku převzetí domu … o rok později celý rok s miminkem, od zavinovačky po první krůčky v prosinci, a s novou rolí otce živitele, a letos … tedy loni … od prvních narozenin po skoro dvouletou slečnu, co už běhá až za ní blond culíky vlají, začíná mluvit a rozumět. Možná je to tím, jak jsem s ní strávil přes vánoce více času než že jsem vždy půl dne v kanclu, ale prostě náhle mluví více a rozumí (mnohem více, než mluví). Je to ten nejkrásnější čas. Jen si člověk nedovede představit, že bychom si nyní pořídili druhého drobečka a všechna ta úmornost malého křehkého miminka by začala odznovu … 

Ale ono to ani nejde … pořídit si druhé dítě je jednoduché jako facka (tedy, dokud se to první nerozhodlo spát mezi námi jako přirozená antikoncepce), ale reálně to vyžaduje dokončení rekonstrukce patra, kde bude dětský pokoj (pro Báru), a do vedlejšího pokoje (mého kanclu :-( ) bychom přemístili ložnici s postýlkou, abychom spali společně s dětma na jednom patře. Jenže to je spaní … přes den bude ivka dole, tudíž i mrně, a (cca tříletá) Bára samotná nahoře v dětském pokoji? Nad nevytápěným schodištěm, tedy za třemi zavřenými dveřmi? Tedy samozřejmě když nebude ve školce … no a bude-li dále pokračovat rekonstrukce, tak se bavíme o tom, že se celé spodní patro rozbourá. Propojit ložnici s obývákem, z ložnice se stane kuchyně, ze stávající kuchyně budoucí ložnice, všechno provést brutálně rychle. Nová voda, nové odpady, nová elektřina, nové sádrošové stropy … a v tom všem bordelu a prachu rodina s malým dítětem a s miminkem. A na účtu mít samozřejmě odložené našetřené statisíce (lol). Reknostrukce (stále nedokončená) toho jednoho pokoje, to byly desetitisíce v průběžném materiálu, pořád nějaký pytel toho či onoho, vše kolem sádrokartonů, desítky/stovky metrů chrániček na kabely (ty jsou naštěstí z tátových zásob) … a nyní ještě podlaha. Položíme OSB desky, nějakých 25 metrů čtverečních? A to máme hned metr po 150–200 Káčé a pět táců za něco, na co stejně přijde plovoučka (další love …). To chce člověk rekonstruovat místnost pro kuchyň, ale tím pádem musí mít také 50–100 tisíc bokem na novou linku a vybavení, a ne na to pak rok zase šetřit.

Ty vole, kdybych, KDYBYCH já tehdy v 2015 ty bitcoiny dál řešil a nevykašlal se na ně, protože se vše začalo točit kolem hledání bydlení a vyřizování hypotéky. Na účtu jsem měl skoro šest set tisíc a přemýšlel, že si tak za pade bitcoiny nakoupím, bylo to po prvním výstřelu nad 1000 USD a poklesu někam k 300 USD. Jenže jsem věděl, že během půl roku budu stejně potřebovat každou korunu, a tak jsem to pustil z hlavy… asi těžko bych je byl udržel až do současných vánoc, ale kdyby ano, tak bych se byl vykešoval někde mezi 1.5 a 2 miliony. Jojo. Ale kdoví, jak by to všechno bylo … a to jsem já blbec v té době vrážel tisíce do sportky. Kdybych radši vždy na těch pár stovek nakoupil bitcoiny… ááá, už na to nesmím myslet!

před desíti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Vánoční únava

Dvacátého sedmého prosince, a Vánoce jsou pryč. Venku je teplo, žádný sníh nebo mráz, vánoční nálada nic moc. Ani ptáci na krmítko nelítají. Třeba teď je po deváté a venku jsou tak nízké mraky a asi i mlha, že je doma úplná tma. Holky ještě možná spí. Báru už druhý týden trápí nějaké nachlazení s kašlem, co ji v noci budí … a když se probudí a zjistí, že je ve své posteli, tak chce za maminkou, a docupitá a vyleze mezi nás. A natlačí se na ivku, případně mně zareje paty do ledvin, pro sichr. Pětkrát za noc. Maminka se nevyspala už hodně nocí, já to většinou registruji právě jen když dostanu kopanec, a nebo začne Bára plakat… třeba že maminka si dovolila odejít ve tři ráno na záchod, a tak ji musí jít madam zkontrolovat. Ale teď jsem dvě (sváteční) noci spal mizerně i já – nějaké nachlazení vlezlo i na mě, a i když nekašlu a nesmrkám, tak jsem unavený a sem tam si skorohorečku naměřím. Ale hlavně mě bolí záda mezi lopatkami, a za noc se stokrát, STOKRÁT otočím do nějaké jiné méně bolestivější polohy, a snad vždy se probudím. Peklo. Včera jsme se s ivkou prakticky jen přeplazili z postele do obýváku k televizi, roztáhli gauč na letiště, a váleli se tam až do oběda. Ale žádné takové to sváteční pelešení, ale rezignované odložení …

Tento způsob Vánoc zdá se mi poněkud nešťastný :-)

Edit: ááá, tak pro sichr 38.1°C … tak to jóóó … tak to si jdu zase akorát tak lehnout k televizi.

před desíti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Sněží

A zase další měsíc pryč, středa před vánoci. Kdyby nebyl mínus jeden stupeň, tak bych řekl, že mrholí, ale něco jemňoučkého se z nebe sype. Přes noc centimetr sněhu vše pocukroval, ale na dlouho to nebude.

Týdny ubíhaly stále stejně – (snaha o) vstávání před pátou v týdnu i o víkendech, do tmy u počítače, po večeři ještě často na hodinku dvě znovu. Není to marné, si „uklidit stůl“ od sranců, co mi lidi stihli někdy od páté hodiny naposílat, a moci ráno začínat vyloženě s hlavní prací, a ne řešením drobností … postupně z toho na mě přestaly padat i deprese. Ono zdvojnásobení výkonu neslo ovoce a uhrazené faktury, zakázky začaly dobíhat. Obrovsky rozsáhlý web o jakýchsi alternativních porodech (jop, přesně tak …) je spuštěný. Loni touto dobou se začal řešit! A reálně jsem na něm pracoval od půlky srpna, a poslední dva měsíce dennodenně. No taky je to asi nejvyšší faktura, co jsem kdy vystavil. Jaj! Další náročný web je z 99% dokončený a zítra spouštíme, prominentní zakázka pro jednu z českých top tenistek. Jaj! 

A tak už si pár dní před vánoci dovoluji i trochu lajdačit (třeba v pracovní době psát na blog)  … ale když jsem včera kolem páté skončil za holkama … tak co dělat? Koukat na Krtka a Pandu? Po deseti hodinách čumění do monitorů si číst? (Co když zase k vánocům dostanu knížky, aniž bych sáhl na ty od narozenin?) Venku je tou dobou tma nebo mráz, nebo obojí, a dělat se tam nic nedá. Chtěl jsem uklízet a reorganizovatbordel v patře, aby po vánocích nic nezdržovalo pokračování v rekonstrukci … jenže ivka naleštila dřevěné schody něčím, co se pomalu vstřebávalo, a já bych se tam během neustálého chození buď zabil, nebo tam brutálně našlapal … tak třeba dnes.

Před oknem z obýváku jsem do země opět zatloukl kůl a přivázal k němu „větef“ (z jabloně), pověsil na ni krmítko a připevnil světýlka … a vánočně záříme. Také jsem chtěl skácet „malý“ smrk vedle plynobudky, který měl dva metry, když jsme to tu koupili, a nyní má šest a roste dál … do drátů. Tak bych ho uřízl, zkrátil, a že bychom ho postavili zase na druhou stranu domu nad silnici, a také ozdobili? Proč ne?! No, nakonec jsem ho nekácel, protože ivka přivezla jiný smrček od holek z vánoční výstavy, a tak jsme ozdobili ten, a vánočně záříme ještě nad křižovatkou. Spešl kvůli tomuto stromečku jsem si objednal třicetimetrovou prodlužku za půl tisíce, abych jej mohl také připojit na časovač v zásuvce v dílně na opačné straně pozemku. Prozatímně jsem vytáhl krátkou prodlužku ze sklepa a každý den ji chodím strkat a vytahovat ze zásuvky, ale není to nic moc – pokud večer zapomenu a jdu tam skoro nahý div ne z postele. Není tam o moc tepleji než venku, kvůli otevřenému okénku. No, a pointa je, že onen balík s prodlužkou a pěti dalšími dárky ke mně vyrazil už před dvěma týdny, a přesně sedm dní už leží bez pohybu na PPL depu v Brně (asi). Začínám být nervózní.

A na kole jsem byl naposledy 1. srpna …

před desíti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Možná bude sněžit ...

A zase další skoro měsíc pryč … tvrdý měsíc. Srpnovo zářijové budování cesty si vybralo svoji daň, kdy jsem v září fakturoval nula nula nic a pálil úspory. V říjnu pracoval, ale stále neměl co fakturovat, a neměl už ani úspory k pálení. Na účtu tři tisíce, konec měsíce se blížil, na začátku dalšího jsou nastavené trvalé příkazy na bratru jednadvacet tisíc … prošmejdil jsem všechny poznamenané práce, co by se daly fakturovat, a rozesílal faktury na všechny strany. Vždycky mě překvapí, kolik peněz mi v takovýchto „drobnostech“ visí. Během týdne jsem se „vrátil do plusu“, a přestalo to být tak depresivní, ale něco se musí změnit. Musím pracovat víc. A k tomu vede jednoduchá cesta – přestat večer popíjet pivečko vínečko. Ruku na srdce, a nepíše se mi to lehce, ale popíjíme docela dost. S padáním šera dondu zvenku, svlíknu se z montérek, hlady šilhám a v jen trenkách vycucnu nalačno pívo „za odměnu“ za tu dřinu … a pak panáčka becherovečky (slivovice došla), pak vínečko … pak jede v telce Modrý kód nebo Ohnivý kuře, což ivce mlčky trpím, ale taky bych nemusel dvě hodiny čumět do telefonu – mohl bych jít raději pracovat. Jenže to už tak úplně dobře nejde, když jsem ovíněn. A stejně tak se po večerním popíjení v 5:55 těžko vstává, vyhrabu se z postele před sedmou zežmoulanej…

A tak jsem s tím skončil, a přestal pít. Navečeřím se, uvařím si černý čaj a odejdu do kanclu, do devíti do desíti do jedenácti … spíš se ale snažím končit tak, abych měl sedm hodin na spánek… a to už týdny vstávám opět v 4:50. Pokud ale spím méně jak sedm hodin, tak to hned cítím. Třeba mě budík „poprvé“ probere až v 5:20, takže jej během té doby šestkrát zamáčknu, aniž bych se pořádně probral a začal přemýšlet o vstávání. Těch sedm hodin spánku je pro mě očividně nutné minimum.

A tak tedy vypadaly moje poslední tři týdny … jeden týden jsem prakticky ani nevytáhl paty z domu. A toho listí, co kolem leží. Vichřice Herbert roznesla polovinu listí z břízy po celém pozemku, do narostlé trávy. To nejde shrabat, musí se to doslova vyčesat. VYČESAT! Včera jsem na trávníku před domem, na nějakých 200 metrech čtverečních, hrabal tři hodiny. TŘI HODINY!!! Strašný. Loni bříza opadala krásně pod strom, shrabalo se suché listí a bylo. Ale co, škoda slov to dál popisovat. Má začít sněžit, a já ještě nemám uklizené listí … po čtvrté hodině se začne šeřit, a přitom to bych teprve tak měl končit s prací, chci-li opravdu „dělat víc“. A kdybych šel ještě za světla dělat ven, a po setmění se vrátil k práci, tak jezdí ivka dvakrát týdně cvičit … což je chvályhodné, ale znamená to, že od šesti hlídám Báru. A když se po osmé vrátí, tak já utahaný, od pěti ráno onlajn, si jdu uvařit čaj a jdu na dve tři hodiny pracovat …  

… jenže ono to ve výsledku není ani „nadpracovávání“. Protože ve středu Báru hlídám celý den, zatímco ivka jede do práce, většinou tak od osmi do tří. Tudíž celý jeden pracovní den v prdeli, a po dvou hodinkách ho musím rozpustit do zbylých čtyř pracovních dní, chci-li cca dodržet „pracovní týden“. A pak na mě jde deprese z přemýšlení o tom, že bychom měli pokračovat v reskonstrukci … na kterou nemám peníze, ani čas. Leitmotiv každého dne posledních týdnů. Apatie, deprese. Záře monitorů. Do čeho samozřejmě ještě zařízly některé typičoužměneserte zakázky jako implementace platební brány, kde si klientka po naprogramování všeho dle zadání vymyslela, že to má fungovat ve dvou měnách, EUR a CZK … tak se to doprogramovalo, a pak se rozhodlo, že CZK měna se stejně nyní používat nebude. Pak se překopaly všechny cenové položky … no škoda slov, škoda slov. 

A jeli jsme na wellness víkend, do oblíbené Branné. Bez Báry. Ivka o tom mluvila celé léto, někdy v září jsem to tedy objednal. Samotnému se mi nechtělo, nejsou to malé peníze … ale ještě to bylo v době, kdy jsem je měl. Já tedy víkendový odpočinek „nutně nepotřeboval“, ale ivce jsem to zakázat nemohl, že … a pak se po dvou měsících onen (minulý) víkend přiblížil, a bylo to v ten nejdebilnější čas popsaný výše. Měl jsem sto chutí ivce říct, ať jede třeba se švagrovou … prostě se mi nechtělo. Po celém týdnu práce od tmy do tmy by se víkend na práci kolem domu hodil, a já si odjedu pryč. Vyhazovat prachy, ještě k tomu. Člověk by si řekl, že takový relax je přesně to, co by mi prospělo, ale nevím. Pořád je to taky ekvivalent čtvrt roku topení plynem. 

Dojeli jsme do hotelu a tak nám řekli, že nás tam nemají v evidenci. A dohledali, že máme přijet až o týden později. No super. Vytáhl jsem na telefonu objednávku na správný termín, i provedenou platbu, a ukázalo se, že je chyba na jejich straně. A že naštěstí mají volný pokoj. Ovšem „obyčejný“, nikoli podkrovní „jeden z nejlepších“, co jsme si speciálně objednali. Cenově to moc rozdíl nebyl, ale konfortem ano. No pěkný, no. Nejdřív jsme z toho byli trochu přešlí, ale postupně jsme to přestali řešit. Pak nás hned zaskočili znovu, že vstup do wellness světa je „v rámci pobytu“ jen na dvě hodiny, nikoli neomezeně jako roky předtím. Pravda, nevydržíš v saunách pět hodin, ale zase dvě hodinky utečou jako voda … pak se ukázalo, že to měla recepční asi nějaké spletené, že neomezený vstup platí pořád.

Druhý den jsme chtěli jet do Jeseníku, a tam uprostřed hor v malé obci Branná jsem nenastartoval. Motor chytl, hned zdechl, a pak už nechytl. Startér točil, motor mlátil (to je asi tak nejpřesnější popis zvuku), ale nechytal. Ani neblafal, neškytal, nic. Jen naprázdno točil. Seděli jsme ve vymrzlém autě, a zírali oknem ven. Vybitá baterka by se dala řešit, snad bychom někde sehnali startovací kabely, nebo prostě povolali nějakou asistenci… jenže baterka vybitá není, auto „jen“ nechytne. A jak tohle na parkovišti vedle hotelu řešit. V sobotu dopoledne. Zkusil jsem štěstí a zavolal našemu mechanikovi, který mi to o 150 kilometrů dále naštěstí zvedl, a po popsání problému postupně naznal, že nám „padla nafta“ (tedy v případě, že úplně neodešlo palivové čerpadlo). A ať zkusím desetkrát jen brnknout startérem, že to vždy palivové čerpadlo tři sekundy tlačí naftu z nádrže k motoru. Pokud nám padla nafta, a stekla až do nádrže, tak bude dobu trvat, než ji čerpadlo zase dotlačí až ke vstřikům. Položil jsem telefon, a poctivě desetkrát „přistartovával“, a nic, bez výsledku. Když jsem pak zkusil regulérně startovat, startér jen točil jako předtím. A když jsem to pak zkusil ještě dvakrát, tak motor zařval a chytl a spokojeně si vrněl, jak se na studený dízl sluší a patří. Tak. Byla to padlá nafta. Nyní máme nastartováno. Ale co dál? Zhasneme motor, zůstaneme celý den na hotelu, a zítra ráno při odjezdu co? Zase nenastartujeme? Nabouchal jsem do navigace všechny autoservisy v Jeseníku a vyrazili jsme tam. A tam nás samozřejmě všichni postupně „poslali do prdele“, že v sobotu v jedenáct nemají čas něco takového řešit. Postupně z toho vykrystalizovalo, že by mohla být netěsnost v palivovém okruhu, ale pokud není motor zaliskaný od nafty, která by někde viditelně stříkala, tak to není jak odhalit mimo kompletní rozebrání všeho možného. Mezitím jsme motor několikrát zhasli a nastartovali, a postupně se uklidňovali, že to asi byla jednorázová věc – což bylo ostatně to hlavní, na co jsem se ve všech servisech ptal. A že kdyby se nám to stalo znovu, tak už víme, jak to řešit a nastartovat a alespoň dojet domů. 

Z takhle okořeněného víkendu jsme se vrátili domů. Zrelaxovaní, unavení. Bylo to fajn. Nejvíc se mi líbilo na Červenohorském sedle – tam byla regulérní zima, sníh, led, mínus stupeň, vichr. Mysl na to nebyla připravená, úplný šok! Z podzimního sychravého údolí výjezd do zasněžených lesů. 

A teď mi tu pršosněží za oknem. Jenže potřebuji jít hrabat listí. Kdy jindy taky, že … 

před jedenácti měsíci | Ze života | 5 komentářů