Bouráme

Zateplování zpomalilo. Na obou půdách se zateplilo první vrstvou vaty, a šlo se na druhou … což bylo ještě o nějaký ten řád větší peklo. Pás vaty dlouhý 4,3 metru a metr dvacet široký, ve třech lidech nějak přikládat ke krovům a snažit se jej uchytit provizorně drátky, a pak lépe a finálněji, ale stále tu všude převiselo (gravitace, mrcha) a nešlo to dodrátkovat, protože tam bylo třeba napojit další pás … peklo, peklo, peklo. Pak už to bylo hotové (po pár dnech), vata všude vyboulená, cik cak, no bědný pohled … nastala fáze finálního drátkování, kdy jsme přes celou šířku půdy vatu zajistili horizontálními nafest napnutými drátky od štítu ke štítu, které sloužily hlavně k zafixování krokvových držáků, aby se ani nepohly, a mezi nimi jsme pak už vázali drátek do malý ixek a všelijak jinak, aby byla vata co nejvíce utemovaná a nečučela ze stropu do prostoru. To už jsem si dělal sám , hodiny a hodiny na půdě, v respirátoru, ruce dorasované od ukrutného dotahování dátků co největší silou, aby byly co nejvíce napnuté a vata tak co nejméně prověšená … 

Zbývala druhá půda, kde byla jen první vrstva izolace mezi trámy. Nojo, jenže tam chci mít časem pracovnu. A časem znamená tak za rok za dva. A dávat tam teď pracně druhou vrstvu vaty, když by se třeba už na jaře nebo v létě zase sundávala, aby se mohl udělat sádrokartonový obklad? No, vzhledem k tomu, co je to za strašnou práci, tak raději za zimu protopím o pár stovek na plynu víc, a necháme to jen částečně zateplené. 

Takže půdy by byly… sice ještě polovinu té první finálně dodrátkovat, ale to už můžu kdykoli, netřeba se s tím honit hned teď. A co tedy dále? Shodit strop v budoucím dětském pokoji a udělat tam sádrošový strop ještě přes zimu? Jeden den táta přijel, odpojilo se světlo, a i když jsem se na to moc netvářil, tak zatáhl za kábl a během chvíle byla ve stropu díra … staré dobré dřevěné desky, k nim přibytý palachový rošt, a ten nahozený omítkou. Bejvávalo. Pokoj nachystaný na demolici stropu, už byla tma, a tak že táta příští den přijede a budeme pokračovat. A my s ivonkou večer došli k tomu, že bychom ten plánovaný děcák rozšířili vybouráním příček na obou stranách do zbytečně rozlehlých půd po stranách. Protože když už se bude dělat sádroš, nová elektřina, nové omítky … tak to přece zase za rok nebudeme rozbíjet, abychom vybourali příčky. A když to neuděláme teď, před „nastěhováním“ dítěte/dětí … tak kdy? Nikdy. A tak jsme seděli s vínem v obýváku, dohadovali se o tom, bára spala, a na mě padala deprese, že aby bylo možné tento plán realizovat, tak bude třeba zase odstrojit celou tu finálně zateplenou a zadrátovanou polovinu půdy, se kterou jsme se dva týdny dřeli (aby se tam mohl onen výklenek a šikmina zasádrokartonovat). 

Jak u blbejch. Zateplíme rovné stropy. Nojo, ale vždyť tam začneme s rekonstrukcí, a všechny stropy budeme shazovat a dělat sádroš. Tak to necháme, a jdeme zateplit šikmé půdy. Zatepleno, ta větší kompletně, ta menší částečně, tam se udělá brzy sádroš. A tak tedy uděláme nový strop v budoucím děcáku, aby se na něj mohla dát finální vata. Nojo, jenže tam chceme časem vybourat příčky, a to by tedy chtělo udělat rovnou. Nojo, jenže to jsme neměli zateplovat tu část půdy, do které se děcák bude rozšiřovat, protože tam teď nemůžeme dát sádroš … prostě se postupně postupovalo od jedné věci k druhé tak nějak organicky, neudělal se přesný promyšlený plán. Prostě byl právě čas se tomu věnovat, tak se do toho šlo. A teď si připadám jak idiot.

Až se mi to ani nechtělo psát na blog. Té kurevské zkurvené práce, ty desítky hodin v respirátoru, ruce zhrublé a prsty rozedřené od natahování stovek metrů jednadvojky drátku na deset metrů široké půdě, oči i přes brýle plné prachu z minerální vaty, usínání na gauči v devět večer a ploužení se druhý den jak mátoha … a copak já, ale tá práce, co tu odvedl táta s mámou? … a tak za pár dní vezmu kombinačky, a polotinu toho všeho zase odcvakám. 

Doprdele to jsem se zase nasral. No. Strop začneme osazovat příští pondělí, do té doby musíme vybourat dvě příčky, odklidit cihly, nachystat vedení nové elektřiny … strop už je pryč, z pokoje se dívám do střechy. A venku mrzne.

A práce jak na kostele.

před osmi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Zateplujeme

Toho se zase za ty tři týdny událo … vezmu to letem světem. Pustili jsme se do plánovaného zateplení střechy a půdy. Máma s tátou to sami promysleli, naplánovali, a nakoupili nám vatu „jako dárek“. Než jsem měl já čas na to sednou a začít zjišťovat, co to obnáší, tak už bylo vše zařízeno … až si připadám blbě, že se v tom všem jen vezu (nejen finančně). Druhý týden tedy skáču kolem tohoto. A to jsme během chystání toho všeho naznali, že než zateplíme (křivé palachové) stropy nad prvním patrem, tak bude nejlepší je všechny shodit, a udělat plánovaný sádrokarton. Protože položit tam mezi trámy izolaci, vše doladit, a za rok za dva to všechno zase rozhodit kvůli novým stropům … to by bylo na houvno. Zateplujeme tedy prvně šikmé půdy v prvním patře, a na stropy nad patrem zatím izolaci jen volně položíme. Jednu místnost (strop) máme v plánu co nejdříve, a zbylé dvě asi až na jaře. Ale to se všechno uvidí.

Moje dny tedy probíhají tak, že se mezi 5:55 a 6:15 vyhrabu z postele, do odpoledne sedím u práce, pak vletím do montérek, narazím kšiltovku čelovku pracovní brýle a dýchací masku, a hurá na půdu – buď s tátou pokračujeme v zateplování, nebo mám úkoly k dokončení, než táta další den zase dorazí. A pak je tma, před domem jen v trenkách vyklípám prach z oblečení, a zničený se jdu umýt, vypít pívo, najíst, a vracím se od osmi do cca desíti k práci. Hodinu s ivonkou sedím u televize/mobilů a vína, a pak jdeme spát. Báru si beztak někdy ani nepochovám. Ale dnes jsem ji hlídal celý den a jsme největší kámoši a parťáci. Poklad.

Co mě baví je naprosto překvapivá spojitost mezi zateplováním a prolejzáním jeskyní. Teď musím sem tam dělat v tak stísněných místech a pozicích, že se mi jasně vybavuje plazení a škrábání se tam někde desítky metrů pod zemí v prasklinách Vintok. Ať už si muset lehnout do prachu půdy na záda někde pod trám, a natahovat se pro konec pásu vaty, nebo se nacpat do 40cm široké škvíry za jiným trámem, a tam zatloukat stovku hřebík do spáry mezi cihlama,… 

Chytám krtky. Teď v pátek jednoho, v sobotu druhého, a v neděli se na tom samém místě objevil třetí. K neuvěření. První dva jsem vykopl a odnesl 100 metrů od domu za silnici, ale ten třetí je zkušený mazák, první vykopnutí přežil, a od té doby je sakra opatrný. Když na něj čekám, tak se nic neděje, a pak přijdu druhý den, a na dvou metrech je sedm krtečáků jako himaláje. Ale ty pudeš, kamaráde. Stejně tak jsem začal v dílně chytat myši, když jsem si všiml, že mi serou všude po ponku a nářadí. Tři dny, tři kusy v pastičkách. Ještě piluji správné nastavení pasti s propadlištěm.

Sbírám ořechy. Statný ořech už úplně zežloutl a listí se z něj sype jako zlatý déšť, ale nejdříve opadalo snad 90 % ořechů … Před dvěma týdny, když naši přivezli zakoupenou vatu, mi jich máma pár posbírala a nadšeně kvitovala, že alespoň nějaké máme, že oni na stromě nemají ani jeden. Do té doby jsem si jich nevšímal, ale od té doby je sbírám jak vzteklej, vždy po pár kusech, když se jdu ráno podívat ven, odpoledne naložit kočárek do auta, podívat se do schránky, … už mám pod radiátory pěknou zásobu. Vořechy jak menší slepičí vejce. Ještě vymyslet, co s nimi. 

Před domem jsem měl hromadu hlíny a různého bordela a sutě z půdy/stropů … plné kusů cihel a tašek, ale zase takové spíš hlínovité. A tak jsem se tím jal vyrovnat terén na hraně pozemku, abych tam mohl zasadit posledních deset tújí, co jsme si dovezli na vytvoření stěny proti čumilů od silnice. Kolečko za kolečkem jsem převozil, přebral, poslední část jsem najemno přesel, vytvořil na hranici pozemku odpovídající hranu (byla tam proláklina), na to vše navezl kompost a jinou regulérní hlínu, a teď už tam jen osadit túje. Čtyři hodiny házení lopatou bez zastavení. Pro někoho dřina, pro mě nedělní odpoledne.

No … zítra v poledne zajet k našim pro průmyslový vysavač, rychle vysát na půdách prach a nepořádek, než dorazí táta s mámou na druhou fázi zateplení (po 12cm vatě pojedeme druhou vrstvu 18cm vaty). Takže do tmy zase na půdě, kdoví co v pátek, v sobotu s chlapama do lesa, pak hned zase zateplovat … asi se blíží tuhá zima.

před osmi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Nezabil jsem!

Ta chuť vítězství! Fanfáry se rozezněly nad trávníkem, když jsem to mrštné zvíře vykopl z vlahých hlubin všeobjímající matky Země, a šoupl ho do studeného a prázdného kýblu vyhnanství.

krtek-nahled

Chlapec pištěl a kvičel, ale pak se uklidnil a schoulil u kraje kýblu, až jsem si říkal, jestli není nějak zraněnej. Snad ne. Odnesl jsem ho za silnici do šáší, k ostružinám, kde už opodál krtečák byl, tak tam bude mít kámoše (nebo soka). A na trávníku bude klid.

před devíti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Když jsem sundal pracovní rukavice ...

… tak vyšly první hvězdy. V sedm večer už se zkraje října venku pracovat nedá. Bez čelovky. Ve čtyři hodiny jsem to u klávesnice zapích, a šel do montérek. A mikiny. A bundy. Od rána tu fičí jak na severní točně, břízou cloumá vítr a její lístky roznáší po okolí. A já se jal rozebrat kovový přístřešek na dřevo. Nebo spíše „regál na palety“, který předchozí majitelé využívali na uskladnění dřeva. Hnusná kovová oranžovočerná konstrukce z jeklů, ze které jsem poslední dřevo minulý týden odvozil, a nyní tu už jen strašila. Asi ji rozeberu a někde zašiju … a ještě k tomu je podestlaná rozpadlou lepenkou, kterou můžu frknout hned v sobotu do svozu nebezpečného odpadu (aspoň doufám). O důvod víc se do toho rozebrání konečně pustit, stejně to chci teď na podzim udělat, a co pak se starou lepenkou?

… chtěl jsem popisovat celý zdrouhavý proces, ale k čemu to. Nezastavil jsem se, toť vše. Vše rozšroubovat, odskládat bokem, zajistit rázík polínek dřeva původně o onu konstrukci původně opřený, vytrhat a očistit do hlíny zarostlou IPU, jekly a vše ostatní odnosit a uskladnit za dřevník, a finálně zajet s grilem do dílny. Už za tmy. Jeden by neřekl, že to bylo na tři hodiny práce. Ještě jsem zašel zavřít bránu, a vracel se šerem k domu se zářícími okny. V koupelně se svítilo, ivonka tedy už koupala malou, já si sundával rukavice a na temně modrém nebi zářily první hvězdičky. Zítra mají být čtyři stupně … říjen. Brzy mi bude … hm, kolik je mi vlastně let? Třicet dva mi bude. 

před devíti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Nedělní rozbřesk

V 5:55 je v ložnici skoro tma, ale za žaluziemi už přece jen svítá. Stále ještě. Kdybych nešel spát relativně brzo (22:01), tak bych z postele asi nevylezl, ale po osmi hodinách odpočinku po vydřené sobotě to už docela šlo. A tak kávička, odpovídání na e-maily, buchtička, sledování rozbřesku …

Na víkend se sešly dva projekty – túje a dřevo. Švagrová nám v Brně domluvila „túje za nákupku“, čtyřicet kousků, co si chceme zasadit na jedné hranici pozemku (k silnici). Mohli jsme pro ně jet v sobotu (celý den), nebo nejpozději v pondělí (odpoledne). Sobota dopoledne by kvůli provozu byla lepší. Jenže táta taky celý týden řezal dřevo, a nařezal tři kubíky polínek i pro nás. A na sobotu domluvil po velkých peripetiích velký firemní vozejk za auto, na kterém bych to nadvakrát snadno převezl. Hm. Noco, sobota je dlouhá, času dost.

V pátek jsem končil tenhle vymagořený pracovní týden ve tři, a na čtvrtou hodinu se domluvila procházka na pívo s Bárou a ivončinými rodiči. Takže hodina času, během které musím stihnout jednu věc – nachystat na sobotní odvoz staré dřevo, co tu zbylo po původních majitelích. Cca metr kulánků (které nemám jak nařezat) a velkých sukatých polen (které bych sekerou nepoštípal, i kdybych se posral). Vznikl tedy plán, že až přivezu jeden vozejk polínek a složím je, tak naberu všechno toto staré dřevo a zase jej zavezu tátovi, který jej časem zpracuje. Fajn. Jenže v sobotu to bude muset švihat, tak musím toto dřevo nachystat jen na rychlé naložení, ne se s ním vozit přes půl pozemku. A tak jsem za tu páteční hodinku musel stihnout odskládat všechen bordel, co se na to staré dřevo nanosil, a na kolečku jej převozit k bráně. Za tři čtvrtě hodiny na turborychlost jsem měl hotovo, a odměnil se třemi jedenáctkami na vycházce s rodinou. Což se v třeskuté bolesti hlavy projevilo i následující den …

Sobota. Po osmé ráno jsme vyrazili s Bárou dolů k babičce a bezostyšně jim ji na půl dne šoupli, a jeli na Brno pro túje. Provoz byl stejně úúúúplně na hovno, celé Brno odjíždělo na chatičky. Za hodinu jsme byli v zahradnickém areálu, vše vyřídili a do oktávky naskládali čtyřicet 60–70cm sazenic v koflíkách, a spěchali zase zpátky. Dobře o půl dvanácté byly túje vyskládány za dům, a bez zastavení – po ujištění, že Bára nezlobí – jsme vyrazili k našim pro dřevo. Za tátou do firmy pro vozejk, hurá s ním k domu. Tam čekala hromada polínek, takže hurá na ni, za dohledu sousedů, co se chystali na sobotní grilovačku. Každé jedno polínko vzít do ruky, a dát na kolečko, o 15 metrů dál ho zase vzít do ruky a hodit na vozejk. Ten se naplnil, zbývala menší polovina hromady, fajn, jedeme. U domu jsem i s tím kurvatěžkým vozejkem umně zacouval tak, aby byla hromada co nejblíže k okénku do sklepa, a zase jsme každé jedno polínko vzali do ruky a vyhodili z vozejku. Lupl jsem prášek na bolest hlavy, naložili jsme všechno staré dřevo (ani se všechno nevešlo!), a jeli zpátky. Za našiho domem jsme staré dřevo vyskládali a vyvozili, a navozili zase všechna polínka. Sousedi nám zatím ugrilovali stejčky, nedali se odmítnout, chvilku jsme tedy poseděli a popovídali, ale čas běžel a práce bylo ještě hafo. Za domem jsme polínka zase složili na hromadu, uklidili vozejk pod zámek, a byly tři hodiny. Ivonka jela pro Báru a jejicho, že se pojedou podívat na fotbal, a já se pustil do uklízení dřeva. Každé jedno polínko jsem nyní vzal zase do ruky, dal na kolečko, popojel deset metrů k okénku do sklepa, každé jedno polínko vzal zase do ruky, a hodil jej okýnkem do tmy. A takhle v tahu bez zastavení dvě hodiny. Ke konci už jsem měl co dělat a musel se pořádně soustředit, abych se polínkem trefoval skrz okýnko a neomlátil rám. V pět hodin bylo dřevo uklizené, tři kubíky polínek „pod střechou“. Ještě zbývalo poštípat ale deset velkých starých špalků, co jsem si tu nechal z toho starého dřeva a co vypadaly, že pod mojí fiskarskou povolí. Některé šly snadno, ale dva roky suché špalky břízy tedy nejsou ke štípání moc svolný. Ale naložil jsem těm kurvám jak Gerendáš, a bylo. Jo, když dělám se dřevem, tak jsem sprostej až haňba! Pouklízel jsem, sklidil jsem všechen vercajk, a cca v šest šel domů. Otevřel jsem si plzeň, a jen tak seděl u stolu.

Dneska už to bude relax den … tedy poté, co naložím zbytek starého dřeva, zajedu s ním k našim, vyskládám ho, pak vymetu vozejk, zavezu ho tátovi do práce, pojedu zase domů … taky by to chtělo dokončit terénní úpravy, když už tu máme túje, ať zbytečně neotálíme se sázením. Taky se musím stavit k babičce přeladit jí satelit … mohl bych taky rozebrat kovovou konstrukci, ve které bylo původně staré dřevo a která tu teď nehezky straší … dřevo ve sklepě by se taky mohlo přeskládat, ať to není halabala hromada … jojo. Víkend na vsi.

před devíti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Zase facha

Ochladilo se, léto je definitivně pryč. Včera jsem zatopil v krbu, byl jsem nějaký prochladlý a vyšťavený … křoviňákem jsem posekal meze, letos naposledy. Pak jsem ještě prošel trávník a vypelčil z něj pampelišky a jiné velké lopuchy, co tam na jaře určo nechci vidět. Tak proč je nezlikvidovat hned na podzim. 

Ale s ochlazením se také dá vylézt na strop, a začít jej chystat na zateplení. Přes léto bylo pod střechou asi 700 stupňů, ale nyní už to jde. V sobotu jsem nasadil čelovku, dýchací masku, a šel na to. Poskakoval jsem po trámech, a snažil se zaméct a vybrat co nejvíce bordelu napadaného na desky mezi ně – a tyto zespoda přibité desky tvoří strop místností v patře. Takže kdybych stoupl na ně (místo trámů), tak se buď propadnu do místnosti, a nebo v ní minimálně brutálně popraská strop. Tož bojovka. A tyto prostory chceme vyplnit zateplovacími pásy, ale ne v současném stavu, kdy je tam po rekonstrukci střechy předchozími majiteli napadán strašný bordel – jak z břízy vedle domu (očividně z ní padala semínka právě když byly shozené tašky), tak kusy tašek, betonu, a především stovky starých vosích hnízd. A šedesát let prachu. To vše chce holt uklidit, než se tam položí zateplení. Po pár minutách zametání je vzduch nedýchatelný, díky bohu za masku s filtry.

V sobotu jsem tam byl tuším tři hodiny a vynesl šest kýblů bordelu, cca polovina stropu byla uklizená, tři hodiny dřepění. Když jsem si po dvou hodinách donesl pivo, tak jsem ho musel pít stylem „nadechnout se v masce – sundat masku – napít se piva – nasadit masku – polknout – vydechnout – nadechnout se“. Bez masky se vůbec nedalo dýchat, okamžitě pálení a šimrání v plicích.

Dnes jsem pokračoval, po celém dni nepříjemné práce. I to se někdy stává. Web tak graficky extravagantně navržený, že mi to grafik snad udělal naschvál, aby byl „co největší problém“ ho nakódovat. Nakreslit web široký 1900 pixelů zvládne každý, ale já pak musím vymyslet, jak to má fungovat na mobilu širokém 360 pixelů. To už je grafikovi putna. Grrr. A tak jsem s tím ve čtyři sekl a šel zametat strop. Byla to dřina, podmínky pekelné, vzduch nedýchatelný … ale odreagování parádní.

Zítra jede ivonka do práce, budu mít na starosti malou. Tak copak spolu stihneme udělat, holka.

před devíti měsíci | Ze života | 2 komentáře

Zabil jsem

Zabil jsééém – v lese jéléna – bez nenávistíííí – bez jméééna –  když přišééél – dolů k řécé pííít… Skupina Jelen, písnička Jelen. Můj objev tohoto léta, dokonce slyšeni naživo „na fesťáku“. Jenže o tom jsem psát nechtěl.

Zabil jsem krtka. Chráněného tvora. Nikoli toho, se kterým se džentlmensky škádlím za domem a neustále mu splachuju kupky zpátky do děr, ale toho, co se náhle objevil na okraji trávníku (což mě fest sejří). Spíš než hromádky dělal chodbičky pod trávou a úplně to tam zryl, vždy jsem to chodil zašlapávat, krtečák udělal snad jen dvakrát. Ale dnes se do něj opřel, a už jsem nesl dva kýble vody, když jsem si všiml, že se hlína pohnula. Ha! Opatrně jsem kýble položil, a vycouval pro motyčku. Jenže co s ním? Táta krtka vždy vykopl (teda když se zadařilo), odchytil do kýblu a odnesl pryč z pozemku k vzdálenému lesu … ale kam bych ho zanesl já, obklopen pozemky sousedů? A v kýblech mám vodu. Dřepěl jsem u hromádky, nic se nedělo, jen se ozývalo občasné … chroupání? Myslel jsem si, že to vítr hýbe s plotem, ale náhle se společně s chroupnutím zatřásl trs trávy vedle krtečáku. A znovu. Je tam. Postavil jsem se, s nervozitou v kolenou, a zaťal motyku naprosto přesně, s drnem se vyvalil na světlo boží obrovský krásně sametově černý krtek, dopadl do trávy a bylo to rychlejší než já nestihl se ani pohnout motyka se zhoupla znovu přimáčknuté černé tělíčko znehybnělo v zeleném moři trav. A bylo. V tu chvíli mi to bylo tak kurevsky líto… co v tu chvíli, pořád je mi to líto. Přece jen je něco jiného nekompromisně zabít vosu, a velkého hbitého krtka snažícího se zachránit si život. Dřepěl jsem u něj, a pohřbil ho do země pod vykopnutý drn, ten vrátil zpět a vše kolem uhladil, krtečák rozmetl. Nikdo by nic nepoznal.

Tedy, za předpokladu, že bych tam v rohu trávníku záhy nevztyčil malý dřevěný křížek. 

A tak si říkám, co udělám, až takto přijdu na toho prvního krtka? Už jednou jsem z okna pozoroval jeho nadzvihující se krtečák, a jen lenost mi zabránila v pokusu o jeho chycení. Co tentokrát? Zase ho zabiju? To už určitě ne. Pokud se mi ho podaří chytnout, tak ho můžu přece v kýblu zanést za silnici, do křoví. Sice je to okraj lesa, žádná zelená louka, ale bude mít svobodu. A život.

Pořád musím myslet na to, jak táta krtka chytil, a odnesl pryč, aby mohl dál žít. Jak mi to teď imponuje. Přece pro Báru nebudu „ten, co zabíjí krtky“. Musím být lepší. 

před desíti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Dvacet dní

Srpen skončil, a září je v polovině. Jen Google Photos mi asi řeknou, co se za ty tři týdny událo. Ha, minule jsem psal o tom, jak si pohrávám s myšlenkou, že bych web mého tehdejšího bydliště přenesl z RS2 na WordPress … protože jsem neměl celkem do čeho píchnout. No a shodou okolností dnes ten slavný den nastal. Týden práce. Tisíc článků, pět a půl tisíce fotek a obrázků, šedesát fotogalerií … deset let postupného přidávání obsahu. 

Zatímco konce srpna byl chladnější, a vzpomínám si i na spuštění plynu / zatopení v kamnech, tak dva týdny září jsou prodloužením léeta jako bič. Teploty atakují třicítky, sucho, parno … jen brzká tma, pozdní východy slunce, a večer už také není úplně vlaho. Ale rozjezdil jsem se na kole, a teď za dva týdny září toho našlapal skoro 2× tolik než v kterémkoli jiném měsíci tohoto roku (směšných 107 km). Ale zase když někam vyjedu, tak to stojí za to – 32, 37 a 38 kilometrů. Tady na svrateckých kopcích docela hárdkór šlapání.

Bára roste jako z vody. Nebo ani tak moc neroste, jako spíš řádí. Plazí se, hejbe se, chce pořád sedět nebo stát (s jištěním), v postýlce už jse schopná se vytáhnout za hrazení do stoje a je to strašná sranda. Pro rodiče především. Ostatní její vrstevníci se prý líně válí, a ona už nevydrží v autosedačce, protože by se pořád mlela, někam se plazila, něco ochmatávala … 

Celým zářím se také prolíná to, kdy tchán před dvěma týdny při obvyklé kontrole cukrovky a tlaku zmínil nějaké obtíže „na hrudníku“ … a domů již nedojel, poslali ho do nemocnice, a týden nato ležel na operačním sále na mimotělním oběhu a s čtyřnásobným bajpasem. „Víte, na tohle má vliv třeba i jen každodenní dojíždění do práce. A nedělá náhodou na vedoucí pozici?“ „Ano“. A dnes po týdnu zotavování dorazil domů, o deset let starší, hubený, bledý, zmuchlaný … ale však Bára mu tu rekonvalescenci zpříjemní.

Já zatím vedu džentlmenský boj s krtkem. Začalo září, a za domem „na loučce“ se objevil krtečák. Tak to kurva ani omylem. To poslední, co chci, jsou hromady hlíny, až se to tu budu snažit posekat sekačkou. Šel jsem, napustil kýbl vody, a krtečák „spláchl“ zpátky do díry, a nalil tam dalších deset kýblů. Hajzle. Ale pak jsem si přečetl, že to je krtkům egál, že umí plavat. A tak od té doby je to již souboj stylem „krtek do rána vykope hromádku či dvě, a já za rozbřesku jdu, a dvěma třemi kýbly vody mu je zase spláchnu do díry“. Každý den. Vody mám ve dvou kubíkových bečkách dost, na zimu ji schovávat nebudu … a tak si tu tak hrajeme. Nyní se ale objevil nějaký hraboš na druhé straně pozemku, otevřel se mi tedy boj na dvou frontách. 

Do toho dvě jabloně obalené jablky, které den co den shazují … asi tak kýbl denně, když to zprůměruju. Okamžitě nahnilá, navrtaná, vykousaná. Mravenci, slimáci. Na kompostu už mám víc jablek, než jsem kdy v životě snědl. Ta hezká jsou dobrá, ale mně jablka vadí na zuby – dám si jablko, a den dva pak brečím z čehokoli kyselého. Třeba vína. Takže to za to nestojí. Švestka je obsypaná také, větvě ohnuté, plody zrají jen flašky cinkají … a tak sbírám to, co popadá, a plánuji sklizeň. Včera jsem vystříhal všechny výhonky kolem kmenu, propelčil vedle rostoucí trnitá křoviska, aby mi nevadila při sběru … i když, bude to max pár kýblů. 

A to je asi tak vše.

před desíti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Slunce nejen že vychází později ...

… ale ono i vychází už docela kus jinde. O pořádný kus. Njn, Země se točí, a voda plyne. Otevřel jsem okno, opřel se o rám a díval se ven na krajinu před jeho východem. Na kuličkách černého bezu mi hodují kosi, tráva pod ním je váhou rosy úplně slehlá. Naproti na louce pod lesem popochází statný a skoro oranžový srnec, a na rovině na vzdálenějším kopci se líně převalují zbytky mlhy. Když si to tak vezmu, tak z okna kanclu vidím – s výjimkou domu souseda úplně napravo a silnice – jen přírodu. Zeleň a nebe. K nezaplacení. Na vše ostatní je tu MasterCard.

Jen ten depresivní pocit, že s přemisťujícím se Sluncem končí i léto a přichází podzim. No, nebudu se tu příliš zdržovat, chtěl jsem si jen vypít kávu u něčeho jiného než prolejzání internetu. V pondělí jsem ani nevstával na budík, protože mě nečekala žádná práce. A pak najednou dorazila zakázka na jeden hezký web i s plnými podklady. Připravit do konce srpna, prosím.  A za hodinu připomenutí od jiného klienta, že už mi „konečně“ dodá podklady pro slibovaný web, který je třeba zhotovit do konce srpna. A za moment třetí klientka s dotazem, zda pokud mi podklady k čtvrt roku slibovanému webu pošle ve středu, tak jestli jej do konce srpna stihnu. No, jsou věci, které už beru se stoickým klidem.

První web jsem promptně dokončil, a dnes samozřejmě vstával s emailem žádajícím předělání jedné jeho sekce. Stoický klid. K dalším dvoum samozřejmě podklady stále nemám. A tak si od včerejška pohrávám s myšlenkou, že bych konečně po letech přenesl webové stránky mého bývalého bydliště z mého starého RS2 redakčního systému na WordPress. Což by nebyl takový problém, pokud bych také nechtěl zachovat veškerý bohatý obsah a tisíce komentářů ve fotogaleriích a spol. Myslel jsem si, že nad tím budu nyní ráno dumat dále, ale něco na práci tu již také mám …

… ale je jasno, nebe křižují jen chemtrails, avizované poslední letní dny. Chci jít na kolo. V dresíku, v teple, na kopce mezi pokosená pole. Vůně žní. 

před desíti měsíci | Ze života | 0 komentářů

S Bárou za zády

Je úterní ráno, ledové srpnové ráno, kdy měla jet ivonka zase na půl dne do Brna a já se starat o Báru. Nakonec nejela, ale přesto jsem ji nechal spát a Báru o půl osmé vysvobodil z postýlky. Má tu za mnou na podlaze rozloženou deku, horu hraček a zajímavých věcí (ponožky, plastovou krabičku, řetízek k dudlíku) … a všechno to postupně zkoumá. Když jí to přestane bavit, přemístím ji do chodítka, kde nadšeně poskakuje a posunuje se po pokoji, po chvíli ji zase vrátím na deku … a tak si tu úřadujem.

V neděli dopoledne přijel táta a s kamarádem začali plánovat, kde postavíme přístřešek na auto. Tedy umístění bylo tak nějak jasné, ale jak přesně „to udělat“. Plácek je v mírném svahu do dvou stran, což je tak jaksi napiču, pokud tam má být 5×3 metry rovná plocha. Na jedné straně betonové základy, na ně ztracené bednění, jeden šár nebo dva šáry? A tady základy od takové výšky do takové, jeden šár bednění nebo dva? Nojo, ale pak to tady v rohu vyjde pět centimetrů pod zem, to je blbost, a další šár 25 cm vysokého bednění by znamenal 20 cm schodek nad trávu … takže jinak, půjdeme tady níž, támhle přidáme šár, tady budou betonový základy jen šedesát čísel a od … no tři hodiny jsem je sledoval, jak nad tím dumají a plánují. Něco takového bych já dokupy nikdy nedal. Do toho padla letmá připomínka, abych se podíval na internet, jaké jsou podmínky na stavebním úřadě … no a splňujeme všechno pro jednoduché ohlášení až na to, že stavba nesmí být blíže jak 2 m od hranice pozemku. A to je ta slavná mezka, co ji máme sice oplocenou svým plotem, ale je to pás pozemku patřící sousedce. Tak asi začneme řešit odkoupení, do budoucna se to stejně plánovalo – je to zdánlivě integrální součást našeho pozemku. Na další straně patří takto pás pozemku obci. No a na další straně je zase náš pozemek oplocen cca o pět metrů blíže než je hranice, shodou okolností to je louka té samé sousedky. Takže by se ideálně nabízela směna dvou pozemků, ale ten náš bychom museli nechat rozdělit, není to vyčleněná parcela. No, a teď tedy jak s tím … než začít něco řešit s přístřeškem, tak bude asi ideální vyřešit pozemky. Ach jo.

Do toho po výměně zadního brzdového třmenu nějak přestalo brzdit auto. Brzdí, ale pedál jde mnohem dále, než začne brzdit. Ach jo. Mechanik naznal, že bude asi nejlepší odvzdušnit všechny brzdy, a ne jen tu jednu, která se měnila. Takže v pondělí zase k němu, ale brzdy zavzdušněné nebyly, vše bylo cajk. Chod pedálu se mu ale nezdál, po nastartování (a „zapojení“ posilovače) byl jeho chod divný … dumali nad tím, až došli k tomu, že bude prasklá „membrána v posilovači“. Časem zteří, a i když v normálním provozu funguje jak má, tak během odvzdušňování oné jedné brzdy, kdy se pedál prošlápne až na podlahu, a tedy i ona membrána je donucena jít až do nějakého svého maxima … tak po čtvrt milionu kilometrů a deseti letech stáří praskne. A posilovač začne posilovat trochu méně. Tak fajn, mám opravenou brzdu na zadním kole, a díky tomu posilovač brzd na odpis … fajné.

A pak jde člověk ještě ráno obejít dům a čuchnout si čerstvého ranního vzduchu, a na rohu má na trávníku nasráno jak od psa se sračkou. Kurňa? To jako když odejdeme s malou na procházku a necháme otevřenou bránu, tak nám sem zaběhne nějaký toulavý čokl a vysere se na trávník? Nebo sem něco proleze v noci? Odkud? A co, proboha? Samé otázky.

No nic, jdu si najít něco na práci.

před jedenácti měsíci | Ze života | 2 komentáře