Víkendová dřina

Rychle si ukradnu pár minut z pracovního rána … na pozadí se mi nahrávají velké soubory na net, tak se nebudu cítit moc provinile. 

Víkend byl pracovní. V sobotu jsme měli jít do lesa (letos bych šel poprvé), jenže předpověd počasí se splnila do puntíku – pršelo. V pátek večer jsme jeli „na chvilku“ do hospody domlouvat založení jakéhosi spolku, který by zastřešoval kulturní (…) činnost holčičí party, a když je to „na chvilku“, tak bych mohl řídit, pivo mi tam stejně nechutná (starobrno). Slova ivonky, sliby chyby. Původně jsem chtěl zůstat doma, že budu raději hlídat Báru. No, holky si vyžahly každá svou lahvinku, a po třech hodinách jsme jeli domů. Šel jsem naštvaně spát, s čistou hlavou, a v šest mě budík vzbudil jako rybičku. Nasnídal jsem se u PC, a zkoumal, jak venku prší, a ještě pršet bude … práce v lese se tedy odvolala. Ale co s načatou sobotou? Kolem domu mám pod stromy ořezané větve, vše chci konečně uklidit … ale prší. A tak jsem vyrazil do dílny, a za šumění deště se rozhodl udělat pořádek na půdičce, jmenovitě v holubníku. Možná jsem to před rokem psal, ale o něm jsme při koupi domu vůbec nevěděli. Na půdě dílny bylo x let staré seno, a když jsem to tam vylezl zkoumat, tak mi vůbec nepřišlo divné, že je půda menší než půdorys dílny … ani mi nepřišlo divné, že jeden štít je z cihel, a druhý z dřevěných desek :-) A pár dřevěných desek se ještě tvářilo jako stlučené dveře. Regulérně jsem si myslel, že je otevřu a budu se dívat ven na pozemek (přitom na štítu samozřejmě žádné dveře nejsou), a místo toho se dívám do místnůstky … plné jakýchsi kukaní, bidýlek, harampádí, s otevřeným vikýřem … a to vše pokryté vrstvou vysušených holubích hoven. Bluééé. Zase jsem dveře zavřel, a dělal, že žádný holubník neexistuje. Staré seno jsme nakonec zlikvidovali, půdu jsem uklidil a začal využívat, ale uklízení holubníku nebylo na pořadu dne. Až dokud celý den nepršelo …

A tak jsem se na to pěkně v respirátoru vrhnul, špachtlí oškraboval trus, vynášel špinavé kukaně stlučené z dřevotřísky (ty vole, jak tohle budu likvidovat???), pak jsem si donesl „mazlíka“ (průmyslový vysavač, nejlepší kauf posledních let), a vše povysával. Tím se odhalily ještě neoškrábané zbytky trusu, takže jsem to dofinalizoval, znovu vysál, a byl jsem celkem spokojen. Po asi čtyřech hodinách práce. Teď už jen zlikvidovat vikýř, kterým dovnitř mírně zatéká, a vrátit na jeho místo tašky. A nějak se zbavit „holubího nábytku“. Kdypak tady bude svoz velkoobjemového odpadu …

V neděli se mi podařilo vstát až v sedm, ale venku bylo hezky, akorát „na práci“, takže po osmé jsem vlítl do holínek a pustil se do práce. S tátou jsme v pátek pilou mírně ořízli šeřík, aby nelezl k sousedovi, já ještě pilkou uřízl dva slabší kmínky, polínka odvozil na hromadu, větve odtahal na jinou k budoucímu pálení, pak odtahat větve z pokácené staré (a dle ivonky hnusné) túje zpod meze u silnice, ztama ještě nějak vysoukat asi metr a půl dlouhý špalek kmene jakési jiné tůje či čeho, ze které původně vyrůstal i regulérní smrček. Docela dřina, pro jednoho člověka. Pak ztama v plastové krabici vynosit několik koleček starého jehličí a jiného bordelu. Pak konečně uklidit i všechny větve pod jabloněmi. Ve výsledku to nevypadá tak zle, ale 4 hodiny jsem se nezastavil, a ke konci už měl rozhodně zařazený nižší kvalt, a bylo mi z vyčerpání a hladu až špatně. Naobědval jsem se, ale moc se to nezlepšilo. Ivonka chtěla ale vytáhnout paty z domu, někam na výlet, do cukrárny … no nakonec začalo pršet, a tak se jelo na rodinný výlet do Ikey. Dopoledne jsem vynášel bordel zpod meze v plastové krabici, ve které jinak nosím dřevo ze sklepa, a nalomil jí úchyt, takže možnost koupit si hned novou přišla vhod. Ale byl jsem KO, takže jedině že si to ivka sama odřídí … a to ještě volala švagrová, jestli se u nich pak nestavíme, abych pomohl přestěhovat pračku :-D Ikeu jsem přežil, krabici si koupil, a až u bezobslužné pokladny jsme zjistili, že je to set společně s deklem, bez kterého je neprodejná (a který je mi k ničemu, takže jsme jej nevzali). Fuuuu … jediná věc, kterou jsem potřeboval, zbylé ivčiny volovinky by mě nepálily. A tak jsem se v té své mizérii ještě poklusem vracel do patřičného oddělení pro dekl, a zase zpět k pokladnám, tam se u displeje odbavil šmahem, ze kterého by nejednomu nedigitálnímu důchodci zvlhly dlaně nervozitou … domů jsem se nechal odvézt, pračku jsme přestěhovali, ale ani pivo jsem nedopil, cítil jsem se jako v horečce, dobře mi nebylo.

Doma jsem se chtěl jen odložit na gauč, ale bylo potřeba zatopit, tohle, tamto … až jsem se konečně zastavil a lehl si. Což bylo jen chvíli předtím, než naznala ivka, že jí je nějak špatně, a odešla blejt. A tak se vyjasnilo, že jsem se dopoledne nestrhal prací, ale že máme oba střevní chřipku :-) Akorát já to snáším vždy lépe než ivka. V té své mizérii jsem nakonec já byl z nás dvou ten schopnější, takže jsem se se zatnutými zuby musel starat o Báru, aby pokud možno nehysterčila pokaždé, když máma zapluje do koupelny a ona ji ztratí z očí. Pak jsem ji vykoupal, nachystal na večerní rej, nachystal papů … ivka už se začala pomalu sbírat, já byl vyřízený a donesl si dětský teploměr, ať mě konečně změří, že se už x hodin cítím jako v horečce. A just jo, byla tam! Zalezl jsem pod deku, třásl se zimou a odpadl. Bára šla spát, a my se doploužili do postele také… moje noc byla doslova horečnatá, dopoledne také za moc nestálo, k snídani piškoty, k obědu krajíc chleba. Ale pak už to bylo ok.

Tak hurá do práce … 

před devíti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Jaro

Jaro je ješta daleko, vlastně jediný jeho náznak je zpěv ptactva. Tuším, že je to dva tři týdny zpět, co se ranním šerem začalo ozývat cvrlikání? Ptáci se oklepali z mrazů, a začali zpívat, a lákat samičky s vidinou páření a jara. Mrazy skončily, dvacet čísel sněhu odtálo, i bahno už odschlo, vše je nachystané na pučení. Ráno sem tam ještě tráva křupe mrazem, ale odpoledne se už sluníčko dokáže opřít. A je to pět týdnů, co jsem něco napsal. Nyní jsem se do toho pustil, ale co si tak vybavím …

Rekonstrukce se zase rozjela … v budoucím děcáku jsme s tátou zlikvidovali původní elektřinu, aby bylo možné se pustit do „jemné“. Ještě před tím jsme v nově vzniklých šikminách fasádním polystyrenem zateplili štítovou zeď, která v prostoru původních půd měla jen 15 čísel, oproti 30 v tehdejším pokoji. Poté jsem za neskutečné dřiny oškrábal veškerou starou malbu až na omítku, a vrhli jsme se na natahování lepidla, perlinky, a zase lepidla. A když toto bylo, tak došlo na natahování jedné vrstvy jemné, druhé vrstvy jemné, a filcování. A pokoj dostává tvar.  Mezitím neustálé řešení nové elektřiny, krabiček, přepínačů, zapojování … pro mě španělská vesnice, ale táta očividně ví, co dělá. Ránu dostal jenom jednou. No a já už tu v patře pár týdnů funguji tak, že mám nataženou prodlužku ze zásuvky u vchodových dveří až k počítači, protože patro je kompletně odpojené od hodin. A ještě dlouho bude.

Chlapi už druhý týden chodí do lesa, za tři dny (so) jdu poprvé také, a zase to začne. Jarní bodybuilding. Táta celou zimu topí úsporně, pálí kde co hořlavého, každý den čistí kotel, aby stopil co nejméně nadělaného dřeva, a mohl ho vozit k nám. Já tak s koncem mrazů přestal dřevo šetřit a přešel na režim, kdy zapínám plyn jenom ráno na dvě hodinky, dokud nevstanou holky, pak plyn vypnu, a zatopím v kamnech, ve kterých se poté topí celý den a spolehlivě se vyhřívá celé přízemí. Za plyn ušetříme, ale jít si večer sednout k pc znamená zabalit se do deky, protože radiátor mi tu nahoře v patře hřál naposledy v cca devět ráno. A venku ještě žádné hice nejsou … 

Od podzimu nám tu strašila hromada desek strhaných ze stropů, které jsme nahradili sádrošem, a ivonka nad tím pořád mrchtala, až jsem je včera konečně napodruhé odvezl k našim … že je táta nařeže a spálí. Padesát let suché dřevo, kotel bude poskakovat. Konečně tedy z trávníku zmizela hnusná hromada starých desek … a já se rozhodl ořezat starou jabloň. Zgruntu. Dlouhé roky to očividně nikdo neudělal. Takže nyní, po jednom dni „hezkého pozemku“, tu mám na trávníku takovou hromadu větví, jako bych byl skácel několik ovocných stromů. Řez to byl radikální. Když jsem se radil s tátou, tak ten mi popisoval, za kolikátým očkem mám větývku stříhat, a já se smál, že budu řezat větve silné jako moje zápěstí. A taky že jo. Znásilnil jsem ji poctivě a bezohledně, ale jablka z ní byla stejně hnusná, takže to mě netrápí, snad jen aby dělala trochu bariéru před pohledy od silnice. Teď ještě zkulturnit druhou malou jabloň, která měla jablka výborná, pak mladou švestku, co se mohla pod tím modrým nadělením k zemi ohnout (!!!), a vzrostlou třešeň, která byla obalená květy až k pláči, a pak celá pomrzla. Ještě trochu probrat bez (ta limonáda z květů!), a starý šeřík (ta vůně!) trochu ošetřit, aby nelezl k sousedům …

Bože, já už se tak těším, až budu chodit za sekačkou a vzduchem bude vířit chlorofyl … až zase nechám pozemek za domem zarůst lučním kvítím, a pak otáčet seno … pod třešní opečovávat jahodí …

před devíti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Obleva a tání!

Po třech týdnech mrazy povolily a začala obleva. Sněhu tu nakonec leželo bezpečně 20 centimetrů, ale stačily tři dny s pár stupni nad nulou, a je to vodou nabančených pár čísel. I obří krtečák, co se tu objevil během mrazů, už vystupuje nad sníh jak miniaturní sopka. Ten mě tedy šokoval, vše promrzlé a najednou krtečák … to bude pomalu kolečko hlíny. V napadaném sněhu jsem si kolem domu proházel cestičky – k dílně, ke kůlně se dřevem, ke kompostu … a protože všude kolem bylo dvacet čísel sněhu, tak je využívala u různá zvířata, a sem tam z nich odbočila sněhem mimo náš pozemek. A sem tam se taky vysrala přímo na cestičku … což bych nezmiňoval, kdyby to nebyly hovna jak od psa, teď naposledy válečky jak můj palec. Ty vole co to je? Kdyby kočka, tak o velikosti malého lva, a kočky přece bobky způsobně zahrabávají (nebo se o to pokusí) … takže podle všeho kuna, a to asi o velikosti středně velkého vlčáka. Až zase půjdu jednou za tmy se zbytkama ke kompostéru, tak mě něco roztrhá na kusy. 

No a tak mrzlo, celé dny k mínus deseti, plynový kotel hučel, v krbovkách praskala polínka, rekonstrukce se od předvánočního času zastavila, a tak jsem jen pracoval a párkrát vyrazil na kole, na pár kilometrů do lesů, mrazy nemrazy. Vždy jsem si vzal dva igelitové pytlíky a na zasněžených lesních cestách si je natáhl přes špičky děravých botasek, aby mi do nich alespoň nepadal sníh, kterým jsem se jím prodíral vpřed a nebo ho přední kolo odhazovalo přímo na šlapátka. Celkem šikovné. Neestetické, ale funkční. Když jsem vyrážel potřetí, v mínus osmi, kdy už ale 14 dní nesněžilo, tak jsem si myslel, že na plánované trase už sněhu tak nějak přirozeně ubylo … a pytlíky si nevzal. A x kilometrů od domova uprostřed lesní cesty s ještě vyšší peřinou přemrzlého sněhu mi došlo, že to byla chyba. Nechtěl jsem se vracet stejnou cestou, a už jsem byl jen kousek od začátku klesání do údolí … tak jsem kolo sněhem chvíli potlačil, a pak se snažil co nejrychleji zklesat lesem dolů (s botama plnýma sněhu). Nebudu popisovat martýria sjezdu hlubokým sněhem (vůbec to nejelo, šlapal jsem i z kopce, a ve stopách po zvěři či lidech se nedal udržet směr), ale když jsem konečně dosprintoval domů, tak jsem měl jednu ponožku obalenou ledem. Dost se mi ulevilo, když jsem ji svlékl a neměl palec černý od omrznutí … protože to jsem si myslel, že to opravdu odnesu na zdraví. Hned ten večer jsem si objednal návleky na boty, a za pár dní začala obleva. Ale aspoň mi do bot nebude foukat :-)

Bára oslavila první narozeniny, a dalo by se říci, že cca od té doby hůř spí. Každý ivce záviděl, že Báru cca mezi osmou a desátou uspíme, a ona spí až do rána, nebo se jednou v noci vzbudí, ivka jí dá mlíčka, a spí se dál. To se nějak změnilo a Bára může být v osm extrémně unavená a protivná, okamžitě usne v postýlce, a o půl desáté se probudí odpočatá a nachystaná na dvě tři hodiny lumpačení po obýváku, zatímco my dva jsme úplně KO. Ivka zkoušela nechat ji ráno spát do kdy bude chtít, pak ji nechat spát jen jednou odpoledne „do syta“, jenže to je pak ospalá brzy večer a v noci se probudí do čilosti … když ji nechá spát hodinku někdy před večerem jako dříve, tak zase pak bez problémů vydrží do jedenácti … a nebo vše proběhne ok, a madam se probere v jednu, a dvě hodiny se nenechá uspat, a pak stejně spí neklidně … dva tři týdny jsou ty večery a noci opravdu divné. Ale ony jí také rostou další zuby, poslední týden měla neustále horečky, což se nijak zvláštně neprojevovalo (že by „vypadala nemocně“), ale doktor naznal hnisavou angínu … tak bere antibiotika, a řádí jak černá ruka.

A je pondělní ráno. V sobotu i v neděli jsem vstával po šesté, abych mohl hodinku dvě pracovat, než holky vylezou z postelí a postýlek, a když se to spojí s xtýdenním ponocováním vždy minimálně do půlnoci, tak jsem se dneska z postele hrabal hodinu. Ale víkendové drobnosti jsem už odhrnul, půjdu se podívat za holkama, dám další kávu, a vrhnu se na dlouhodobější rozpracovanou zakázku … tedy pokud mi během těch patnácti minut nepřijde zase x mejlů, což by nebylo nic zvláštního.

před desíti měsíci | Ze života | 2 komentáře

Mrazy a sníh!

Panečku, to byl studený týden! Tuším minulou sobotu ráno jsem vstal brzy a šel k práci, za okny tma, avizované mrazy tam vidět nebyly. Když jsem pak sešel dolů a ivka právě krmila Báru, tak jsem se zeptal, kolik je venku stupňů. Dostal jsem odpověď, ať se jdu podívat sám, že bych jí stejně neveřil … no budiž. Cože, mínus dvacet??? No ty krávo. Po chvíli ivka bezelstně navrhla, že bych měl rychle zajet koupit chleba, než ho vykoupí a než pekárna v 11 zavře. Podíval jsem se na ni s nevěřícným výrazem, jestli jako myslí vážně, abych kvůli pitomé půlce chleba v mínus dvaceti startoval vymrzlého venku stojícího dýzla, jel s ním dva kilometry, zase ho zhasl, minutu nakupoval, zase ho startoval a jel dva kilometry domů. Ženský. Nemluvě o tom, že jsem se zeptal, jestli náhodou nemáme chleba v mrazáku „pro případ nouze“. „Nojo, vidíš, máme!“ … bych jí liskl.

Mrazivo pokračovalo, a švagrová tuším v pondělí ráno nenatočila auto (i když tam byla jiná závada), a volala, jestli bych ji nezavezl do práce. To bylo kolem mínus sedmi stupňů, bourákovi se nechtělo, ale nastartoval, chlapec hodná. Závada na švagřině autě byla na více dní, a tak mě poprosila, jestli bych ji mohl zavézt i druhý den. Jasně že. Druhý den v ráno –17,5°C … bože můj, nééé. A auto ještě k tomu celé omrzlé. Nastartoval jsem, ale kurevsky se mu nechtělo, startér jsem držel asi 4–5 sekund, zatímco se to v motoru rozkašlávalo a nešlo znát, jestli už chytl nebo se tam hádají válce … moje ubohé autíčko. Oškrabat okýnka mi trvalo deset minut, protože obě škrabky už jsou tak odřené, že škrabou jen centimetrovým proužkem. Vytápení zadního okna námrazu ani nerozpustilo. A aby toho nebylo málo, tak se pár sekund po nastartování auto rozpípalo a na palubce blikal červený symbol teploty chladící kapaliny … červená blikající kontrolka, „okamžitě zastavte motor a odstavte vůz, hrozí porucha“. Ty vole ne … zrovna chlazení. Na podzim se mi totiž povedlo nezašroubovat nádržku chladící kapaliny, a ztratil jsem víčko, a kapalina se při dvou jízdách vždycky vycákala, a já ji dolíval destilkou … takže ji ředil. Namíchaná byla na –34°C, ale postupné dolívání destilky ten bod zamrznutí snižovalo. Fridex jsem tam pak od oka dolil, ale pořád jsem si říkal, jak zajedu za technikem, ať mi to celé vypustí a naleje tam přesně namíchanou směs. Njn, říkal jsem si to … a mínus dvacítky jsou tu.

A tak jsem stál vedle klapajícího auta a říkal si, co to může znamenat. Otevřel jsem kapotu a houpal s autem a snažil se vypozorovat, jestli se kapalina v nádržce vůbec hýbe – a zprvu to vypadalo, že ne, že je fakt zamrzlá. Což by znamenalo, že už mi mráz patrně roztrhal blok motoru! Ale ne, úplně normálně tam šplouchala. Takže co ta kontrolka znamená? Že by jen zaregistrovala nízkou hladinu? Auto stojí trochu do kopečka a v náklonu, při startování sebou motor házel a auto se třepalo … že to je falešný poplach bych zjistil, kdybych auto zhasl a znovu nastartoval, a čekal, jestli se signalizace zase objeví. No pokud si chci odpálit baterku, tak to tak můžu klidně udělat, druhý takovýhle studený start po pár minutách by už přežít nemusela … no nedá se nic dělat, budu muset jet, švagrová na mě spolíhá. Zavezl jsem ji, ale cestou jsem se dokázal soustředit jen na to blikající červené světlo a to, kdy se z motoru konečně ozve hrozné zaskřípění a na palubce se rozsvítí úplně všechno. Jenže než abych auto co nejdříve zase odstavil, tak jsem měl v plánu s ním pak ještě objet okolní obce, aby se po tom startu baterka pokud možno trošičku dobila. Jenže protahuj si trasu, když ti na palubce bliká červené varovné světlo! No ještě pět kilometrů jsem přidal, a před domem pak auto zhasl, a znovu nastartoval. Motor už byl trochu zahřátý, nastartoval na brnknutí, a kontrolka se už nerozsvítila. Uff. Odpoledne jsem pak dolil fridex až po rysku maxima.

A takhle si tu žijeme. Leží tu sněhu jako za celou zimu (i loňskou?) ne, včera připadl další. Takže jsem si ráno hodinu a půl odhazoval v nějakých mínus deseti či kolika (bylo dobře patnáct čísel nového sněhu). Ivonka jela na služebku do Prahy, vyprovodil jsem ji, s chůvičkou v kapse, a vrhl se udělat pořádek se sněhem. Pokud možno co nejrychleji, abych neměl odházenou půlku cesty, a pak musel jít za probouzející se Bárou, a zbytek bych mohl odházet zase až kolem poledne usne … no na to, že ji ivka musela uchovat už když vstávala (Bára se taky nějak probudila), tak pak ještě dobře dvě hodiny bez hlesnutí spala. V devět jsem ji musel regulérně probudit, a fest se jí nechtělo, vypadala jak po flámu. Jindy už o půl osmé klidně poskakuje v postýlce. A tak jsme tu celý den úřadovali spolu, a já už to musím utnout, za okny se rozednívá a taky musím začít dělat něco smysluplného. 

před jedenácti měsíci | Ze života | 1 komentář

Jak jsem uklízel dílnu

Někdy na jaře jsem postupně likvidoval nepořádek v dílně, kdy ty hlavní záchvěvy kopírovaly termíny svozu nebezpečných odpadů, kovů a velkoobjemového odpadu… probíral jsem se harampádím po (všech) předchozích majitelích, různé zajímavé či historické kousky si schovával. Mezi tím vším i dvě stará masivní sedla na kolo. Potažené kůží, vycpané plstí či čím, spodek kovový… to ale do kovů dát moc nemůžu, to abych někdy hodil do popelnice, asi. Nebo nejdřív prohnat ohništěm? Přece jen jsem docela třídič. No odložil jsem je na nějakou volnou polici a čas utíkal.

V červnu se začaly opravovat schody, a táta něco hledající v dílně si obou sedátek všiml. Zatímco já je tehdy nijak nezkoumal, tak on naznal, že jsou to sedadla z nějaké staré motorky, a i když se na nich čas dost podepsal, tak pořád vypadaly dost dobře. „Uvidíš, june, nafoť je, dej to na internet, někdo určitě bude ochotný je koupit. Nějakej nadšenec si ho obrousí, potáhne novou kůží, …“ … no zkušenosti člověka, co si „pro radost“ koupil zašlou pětadvacítku a celou ji rozložil a složil a nyní má špičkového nablýskaného veterána. Inu, sedla jsem už nevyhazoval, jednou je nafotil, podruhé nafotil, ale jaksi zůstalo jen u toho, byly jiné věci na práci.

Až teď o Vánocích – naši dorazili na návštěvu, a táta mi podal jakousi nablýskanou kovovou součástku, jakýsi bazmek, součást motoru staré motorky. Na jaře si ho všiml v kovovém šrotu, co jsem mu „daroval“, ať si ho odveze do výkupu, a dal ho bokem a obrousil a vypucoval. To že beztak taky někdo koupí … tak jsem nafotil i to, a když byly ty svátky a volněji, tak jsem jednoho rána nahodil na internet inzerát. Táta mě ponoukal, ať dám klidně každé sedlo za tisícovku, že slevit můžu vždycky. Ťukal jsem si na čelo, stav těch sedel nic moc, třicet let byly pohozené někde v dílně na skříni … ale jak říká, slevit můžu vždycky, třeba si to kupce najde. Odbouchl jsem inzerát, a slyšel Báru z vysílačky, jak vstává. Měl jsem ji na hlídání, a tak ji šel přebalit a nakrmit.

A když jsem s ní za dvacet minut seděl na gauči a držel jí butelu s mlíkem pěkně u tlamičky, tak kouknu na telefon, a tam dva zmeškané hovory a dvě emailové reakce na inzerát. „Máte ještě ty sedla? Koupím je!“ „Chci se zeptat na ty sedačky, máte je ještě?“ „Zasielate i do Slovenska?“ … první zájemce 12 minut po uložení inzerátu. Notyvole! Zrovna jsem přemýšlel, jestli tedy napsat tomu prvnímu zájemci, co mi poslal email, když mi volá neznámé číslo … no, tak to zvednu, třeba je to ten první zájemce a snaží se mě uhnat přes telefon. Nakonec to byl zase úplně jiný zájemce, a já byl tak vykolejený, že jsem mu je slíbil, vlastně tomu nejpomalejšímu :-D Ale nevadila mu drobná poškození, co na těch sedlech byly, a tak jsem se domluvil s ním. Když jsem pak odepisoval tomu, co mě naháněl už po 12 minutách, že už jsem se domluvil s někým jiným, tak mi nabídl ještě 500 Kč navrch. No lol!

Sranda teprve začala s posláním 6 kg balíku s Českou poštou na dobírku … podací lístek, poštovní dobírková poukázka typu A, nalepovací štítek na balík už i se sledovacím číslem … první odpoledne, kdy jsem se to snažil dát rychle do kupy, než vyrazím se malou na procházku a hodím to na poštu, jsem se tak rozzuřil, že jsem málem rozkopal počítač, a pak i balík, a došel jsem dolů za holkama nasraný jak mraky a oznámil jim, že žádnej posranej balík tou zapičenou zmrdskou poštou nikam posílat nebudu! Tohle tušit, tak to řeším jedině s platbou na účet předem. Uff. Úplně jsem se vytočil znovu. Druhý den ivka povypisovala všechny ty lístky, na poště balík bez keců přijali, očividně to tedy bylo vyplněné správně. Boha jeho … bylo by tak těžké to zadat v nějaké aplikaci online (bez nutnosti být firma nebo tam mít nějakou registraci, prostě one-time záležitost), a pak jen dojít na poštu s nějakým kódem, oni by si vyjeli nálepku, bóchli ji na balík a šmitec? Tohle že je to 21. století?

A dnes mi pípl telefon, že mi peníze na dobírku přistály na účtě, pět dní po odevzdání balíku. To jde. Může dva týdny mrznout, na plyn je.

A na půdě mám 4 staré demižony … jdu čeknout, za kolik se prodávají. 

před jedenácti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Nový rok

Nový rok se rozjíždí velmi líně … pondělí, druhého ledna. Školáci mají prý ještě prázdniny, kupodivu po mně nikdo z klientů nic moc nechce. Snídal jsem cukroví, na které mě vždy ale rychle přejde chuť, takže mám nyní hlad, a do oběda ještě chvíle je. Bolí mě za krkem, jakýkoli pohyb hlavou hned cítím, ostatně celý se cítím trochu zmlácený … 

A jaké byly ty vánoční svátky? Naše první „vlastní“ Vánoce? Na Štědrý den jsme ráno nastrojili stromeček a s obavami očekávali, co na něj bude říkat Bára. Koukla na něj, a šla si zase po svých, nijak ji větvičky a baňky nezajímají … párkrát pak bylo třeba ji odehnat, ale jestli to za těch 10 dní bylo pětkrát, tak je to moc. Takže stromeček byl, zajeli jsme po obědě za babičkou, kde se sešla část rodiny. Trochu píva, trochu slivovice, a za okny začal padat trakaře. Sníh se držel celý týden, a na Štědrý večer napadaly ještě dvě tři čísla čerstvého. Bílé Vánoce. Já musel ještě sem tam šaškovat u PC, zabalit poslední dárečky, ivonka se pustila do smažení dvou kapřích filátek, a okamžitě je na uhel spálila :-D Kdyby jí byla máma nevnutila čtyři kousky, tak jsme si museli rychle rozmrazit tresku :-) Čekal jsem, že po těch slivovičkách a dalším popíjení udělám nějaký škobrtanec já, a ona vrchní kuchařka! Pak jsme si rozbalili dárky, Bára to celé víceméně ignorovala, nové hračky si prohlédla, ale žádné extra vzrušení. Pak ivonka rozbalila poslední dárek, zabalený manuál k sušičce, a šokovaně zjistila, že jsem jí koupil sušičku, a dokonce to i utajil. No v jednom člověku ji vynést do patra a schovat na půdě byl fakt kumšt. A pak už jsme jen leželi u televize, koukali na Popelku, na Pelíšky …

Na Boží hod se oteplilo a do večera byl tuším všechen sníh pryč. My z půdy sesoukali sušičku, v přízemí vyklidili kotelnu, kde zůstal jen plynový kotel a plynový bojler, a napasovali ji ještě k nim. Dost natěsno, ale vejde se tam. V chodbě to ale vypadalo jak po výbuchu, než jsem zase vše nanosil zpět na svá místa v kotelně. Odpoledne jsme jeli „na malé Vánoce“ k našim a za sestrou, a probíhalo další kolo dárečků. Dostal jsem pořadač na šroubky matky podložky, takovou tu skříňku se spoustou šuflátek, co jsem si strašně přál – a hlavně aby byla naplněná :-D Bára si pak při návratu schrupla pár minut v autě, a stačilo jí to na mouzování až ale do jedenácti.

Na Štěpána došla na návštěvu zase rodina od ivky, a tak se posedělo popilo s nimi. Venku už bylo beze sněhu, vše povolené, rozbahněné. 

Původně jsem chtěl mezi svátky pracovat a dohnat resty, ale nakonec jsem se na skoro všechno vykašlal, řešil jen to, co se objevilo, a válel se s holkama dole u televize. Odpočinek je potřeba. Jen doufám, že se mi podaří najet na pracovní režim. Dnes tedy nic moc.

Blížil se silvestr na chatě, už několikátý den mrzlo, silvestrovská sobota byla slunečná a já konečně v montérkách (a termoprádlu) řešil resty kolem domu – vyčistit jeden okap, sundat truhlíky, očistit parapety, pouklízet po dílně, tuhlencto a tamhlencto … odpoledne jsme se stavili ještě k ivončiným rodičům popřát do nového roku a nechat je poňuchňat se s Bárou, a hned jsem měl v sobě pivko a čtyři slivovice. Pak jsme přejeli k našim, tam se sešli se sousedi i s Hágenem a Káťou, připilo se na nový rok a v grupě jsme vyrazili mrazivou tmou na chatu. Bylo nás tam jak psů, a bylo to fajn, jen to kurevsky rychle uteklo. Najednou bylo za deset minut půlnoc, vyletěli jsme si připít ven a mávat prskavkami, koukat na ohňostroje po vesnici. A pak to utíkalo stejně rychle a účastníků ubývalo, pouštěla se muzika, jakožesetančilo, až nám pan domácí začal pouštět nějaké etno uspávací melodie, snad aby nás vyrazil / donutil jít spát. A tak jsme někdy mezi čtvrtou pátou? zůstali sami s Hágenem a Káťou, donesli dřevo ke krbu, a rozložili se po nábytku. Ale to dřevo, co jsme donesli, bylo tuším úplně čerstvé, a vůůůůbec nehořelo. Asi jsme byli líní jít až do kůlny, a vzali první, na co jsme venku padli :-) Já se schoulil v křesle, přehodil si přes nohy deku, a za chvíli spal, a za chvíli byl zimou vzhůru. To bylo šest ráno, doškrabal jsem se tedy ke krbu, přiložil do něj a dobu se ho snažil rozfoukat, ale že by to pak nějak moc hořelo, to ne. Nakonec jsme se vypelešili tuším o půl deváté, a za chvíli se vypakovali k nám domů. Tam už bylo také vše na nohou, nasnídali jsme se, děcka za chvíli vyrazila domů, jen mě ještě hodili na chatu posbírat všechno sklo, které jsme pak prohnali myčkou, zavezli ho zpět, rozvezli další propriety jiným účastníkům, a po obědě jsme také vyrazili domů.

No, domů. Zase k ivončinné babičce, popřát do nového roku, ukázat Báru… dát si pívo a čtyři slivovice. Já byl úplně KO z únavy, jedno promile jsem ránko také ještě měl, … jedno k druhému, a zmohlo mě to hezky. Doma jsem zatopil, osprchoval se, snědl misku utopenců, a pak na gauč jak za vlast. Myslel jsem si, že si jen lehce poležím a přivřu oči, a po třech hodinách mě ivka vzbudila, ať jdu raději do postele. Nebylo mi úplně hej, jako by mi nesedly ty utopenci, ale přežít se to dalo a v posteli jsem byl dřív než Bára. 

A ráno jsem se vzbudil s takovou bolestí za krkem, že mi přijde, jako bych měl natažené vše od lopatek až po uši. Asi z toho klimbání v křesle na chatě. A teď už je čas oběda, a hlad mám jak vlk. Jdu to za holkama zkontrolovat.

před jedenácti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Vánoce jsou ještě blíž

Pátek 23. prosince, ráno. Všude klid a mír.

Ve středu večer jsem sepisoval letargii, ale především čekal na pozdější hodinu, abych změnil nastavení domény klienta, a jeho eshop se začal načítat z jiného nachystaného hostingu. Tedy – nachystané jsem to měl já, ale nikoli ta IT firma, pracovně nazvaná „kokoti“. Eshop se tedy v deset večer odmlčel, a přestal fungovat, na doméně nic nebylo. No, můj problém to není, šel jsem spát.

Ráno stále nic, jejich server na požadavky na doménu nereagoval. Volal jsem technikovi, ten že o tom ví, ale že je celý den na cestách, ať zavolám jinému technikovi, „ale ten chodí až na půl devátou“ … ten konečně nefunkční web napravil a vše začalo šlapat. Tak jsem ho poprosil o nastavení DKIM podepisování emailů, protože hromadná pošta rozesílaná z toho eshopu na seznamácké schránky je kvůli chybějícímu DKIM odmítána. Což je skoro třetina zákazníků. A včera bylo třeba rozeslat info o největší letošní slevové akci. No a tenhle druhý technik mi řekl, že třetí technik, co to má na starosti, je až do odpoledne v Praze. Ale že odpoledne to nachystá. No to mě poser na holý záda. Nenaděláš nic. Kokoti.

A tak jsem si chystal jiné věci, čekal na podklady z eshopu, co se vůbec budou rozesílat, bylo poledne. Po obědě se také stále nic nedělo, a když holky odjely na procházku, a já čumákoval v přízemí, tak jsem vytáhl vysavač a dokončil středeční úklid. Pak jsem zašel do dílny a kladivem rozmlátil bezpečnostní magnet zapomenutý na jednom zakoupeném oblečení. Pak jsem umyl nádobí, vyskládal myčku. Nachystal krbovky na zatopení. A pořád nikdo nic, neozývali se z eshopu s tím, co se má vůbec poslat zákazníkům, a neozývali se z IT firmy s podklady pro to, abych vůbec mohl newsletter rozesílat. Já byl každopádně v klidu, můj problém to není.

Holky se vrátili, začalo se stmívat, rozzářila se nazdobená větev s krmítkem před domem, škrtnul jsem v kamnech, ivka pozapalovala všech 703 svíček, co má v obýváku, uvařila si čaj s rumem na zahřátí, já si otevřel lahváča „za odměnu“ po dlouhém dni, Bára měla odpolední spaní … 

… a až do večera se nikdo neozval, večer se nikdo neozval, v televizi Nedotknutelní, Bára si pobíhala po obýváku a rozhazovala plastové baňky, co dostala na hraní … a najednou to byl krásný předvánoční večer po pohodovém předvánočním odpoledni. Navzdory všem očekávaným stresům. 

A tak je tu páteční ráno před sobotním Štědrým dnem. Kokoti z IT firmy se stále neozvali, z eshopu je také ticho po pěšině, venku se po několika dnech inverze rozjasnilo, ale stále jsou –4°C, tak snad sníh vydrží. Do krmítka jsem už dosypal, holky dle dupání dole vstávají,… odpoledne, bude-li to Báře se spaním vycházet, vyrazíme na předvánoční návštěvu za babičkami. A pak už si můžou všichni trhnout nohou. Budou Vánoce.

před dvanácti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Předvánoční letargie

Za těch jednadvacet dní prosince se toho událo hodně, několikrát jsem si to chtěl zapsat, a nakonec otvírám blog dnes, 21. prosince o půl deváté večer. Ale vlastně co se událo? Jen jsme dokončili sádrokarton v budoucím děcáku. Původně obdélníkový pokoj nalevo i napravo rozšířen do šikmin půd, a nyní již kompletně zasádrošován a zateplen. Stačí zapojit už natahanou elektriku, osadit krabičky a vypínače (no, to asi jen tak nebude), a začít perlinkovat, lepidlovat, natahovat … a pak líčit. Do jara práce dost. A na jaře se pustíme do dalších dvou místností v patře (strhat stropy, osadit sádroš, zateplit), a do schodiště. Na jaro práce dost. Včetně půl roku v lese na dřevě.

A proč jsem letargický? Protože práce. Tři dny do Štědrého dne, a sere se to jak sníh před třemi dny. A tak už také třetí den lehce mrzne a napadaných pět čísel sněhu krásně drží a vytváří krásné předVánoce … jenže na víkend a Vánoce se má oteplit. A práce? Tak co to včera všechno bylo … ale prd, nebudu se to snažit moc rozepisovat, tak jen v bodech:

1. Neznámý člověk si objednal plugin pro migraci rozsáhlého webu z jedné free služby do WordPressu, kde jsem ho upozornil, že to není tak jednoduché, a že ten plugin jsem sice vytvořil, ale nejde použít univerzálně a že ho používám jen pro své potřeby a neprodávám ho, tedy že daný web z té služby zmigruji, a pak ho klientovi kamkoli nahraji. Vše bylo přeneseno, ale on trval na předání toho pluginu. Očividně aby vzal můj soukromý nástroj, a sám si převáděl jiné weby z oné služby na WP. Web měl převedený přesně jak chtěl, ale trval na tom, že chce i ten plugin, který jsem použil. Tůdle. 

2. Nutnost přenést rozsáhlý eshop na hosting jiné společnosti, která se na hostování webů nespecializuje (dodává firmám připojení k internetu), s čímž jsou pořád problémy, furt jim něco nefunguje, komunikace jak za cara klacka, a na Štědrý den (za tři dny) se spouští největší slevová akce roku … (a včera večer ten přenos nedopadl, protože to ti kokoti neměli nachystané a místo webu klienta se na jeho doméně začal načítat úplně jiný nesouvisející web). 

3. Mnou cenově těžce podceněná zakázka, web pro nějakou konferenci, kde jsem odevzdal podstatnou část ke kontrole, a klient naznal, že to, co je z mého pohledu drobná nedokonalost vynucená okolnostmi a napjatým rozpočtem, je zásadní „uživatelsky absolutně nekomfortní“ věc, kvůli které se to celé musí předělat. Situace „já zahodím týden své práce, a další týden budu programovat něco, co klientovi jednou ročně ušetří minutu práce“. Tak jsem dal najevo, že to nebudu předělávat ani za zlaté prase, a ať jdou klidně do prdele, na hypotéku na tento i příští měsíc mám, a raději si užiju klidné vánoční svátky, než dohánět resty na tomhle projektu … což se nakonec dnes po jemných úpravách vytříbilo a nic se kompletně předělávat nemusí. Samozřejmě to nebylo tak akční, ale napětí v tom bylo.

(… prej v bodech…)

A TYHLE tři srandy se včera vpodvečer krásně prolínaly, řešily se, kynuly … a já jen nevěřícně bloumal po domě, informoval ivonku o vývoji. Někdo by se stresoval, já vždy jen letargicky mávnul rukou. Tohle už mě po těch letech nevzrušuje. Já se z toho nezblázním. 

A dnes jsem celý den hlídal Báru. Po její nepokojné noci jsem se po šesté vyhrabal z postele, ještě rychle pořešil nějaké emaily, vyprovodil ivonku k autu a cestě do práce, a od osmi hodin se staral o pískle. Všechno mi od té doby stálo, a když o půl čtvrté ivonka dorazila z práce, tak už jsem měl nachystanou bialetku na plotně a jen ji zapnul, za tři minuty nalil kávu do hrnku a odešel pracovat. Nesu to těžce, výpadek jednoho pracovního dne v týdnu. Když to přeženu, tak to znamená 20% pokles příjmů. A hypotéká se neptá. Měsíčně osmička za hypotéku, dvojka za elektřinu, čtyřka za plyn, čtyřka socko zdravko, litr a půl životko a důchodový. A 129 Kč předpladné Google Music. Dvacet táců fixní náklady každý měsíc, a cokoli nad to jsou teprve prachy na chlast, a jiné důležité věci. A až se čas posune, tak já budu ten, kdo bude Báru +n vozit do školky, kdo pro ni bude jezdit, kdo bude pořád na telefonu, neb matka bude už o půl sedmé ráno v Brně, a vrátí se nejdřív ve čtyři. 

Kurňa, to jsem si chtěl tu předvánočí depresi ještě takhle poštelovat? Dobře on, povedlo se.

Čas vsadit si sportku.

Minulý týden jsme si Báru začali mezi sebou na pár krůčků posílat, už dokázala popojít a vždy si řádně zatleskat, jak je šikovná. A dnes sedím na gauči a ona kolem mě s rykem prošla a zamířila do haly a do koupelny, a byla fuč. No doprdele?! No a večer už s ivkou jen sedíme a koukáme, jak chodí po obýváku dokolečka, rozhazuje rukama a huláká. 

Čas právě zařadil další kvalt.

před dvanácti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Před sedmou ráno

Právě jsem dosnídal, dopil kafe, přitáhl si klávesnici – a místo do pošty se přepnul na blog. Je čtvrtek ráno, tma za oknem začala přecházet do tmavě modré, na všem leží čerstvý sníh. Pracovat budu celý den. Pracovat i „pracovat“.

V pondělí jsem ve dvě se vším sekl, a sedl na autobus (kurva ten si taky jezdí jak chce, zase jsem musel sto metrů běžet, když jsem ho viděl z druhé strany dojíždět) k našim, tam zatopil, a jen co přijel táta z práce, tak jsme vyrazili do city pro materiál na další sádrošování. V prodejně jsme byli sami, šli jsme najisto, a stejně tam strávili hodinu. A to jsem si i do seznamu vypisoval kódy produktů a u pokladny to sypal z rukávu, že to prodavač ani nestíhal ťukat do klávesnice. Serepetičky jako různé druhy šroubů a „natloukaček“, tmelu, pásek, závěsů, spojek … a venku u skladu pak naložit 12 desek a hafo všelijakých plechových profilů. V hustém sněžení. Za tmy jsme to u nás složili do garáže, a byl večer.

V úterý jsem měl úkol – nakoupit vatu na odpolední zateplení jedné šikminy. Na těch 10 metrů čtverečních, kde bude jen zateplení mezi krokvemi, tu pokud možno nejlepší (a nejdražší). Furt jsem dumal, jestli vyrazit s vozíkem, nebo bych těch 5 balíků nacpal do oktávky. Tak jsem si nejprve zavolal, a zjistil, že tu vatu stejně nemají – v síle 120 mm. No kurva. Takže někdy od desíti dopoledne jsem řešil možnosti, až jsme došli k tomu, že bychom mezi 12–13 cm vysoké krokve mohli dát 160 mm vatu (která byla k dispozici). Vyrazil jsem pro ni, nacpal ji do oktávky, a odvezl domů, a pak ještě pro elektrikářské krky zase do city. Dvě hodiny v tahu. Pak dorazili naši, ponatahovali jsme zbývající káble a krky, a zateplili šikminu. To byl kurva rozdíl, tahle vata proti té, kterou jsme zateplovali první půdu. Tvrdý obdélník držící tvar, stačí ho zatlačit mezi krokve (v jednom člověku), a on tam zůstane. U té horší vaty ho tam dva lidi museli držet, a třetí rychle drátkovat. Jenže je taky rozdíl dát za metr 50 Kč nebo 150 Kč. 

Pak jsme se pustili do zateplování stropu dvanáctkou vatou, na kterou pak přijde osmnáctka odstrojená z druhé šikminy. Naši v pokoji řezali vatu podle rozměrů, co jsem zeshora hulákal přes respirátor a sádroš, táta mi ji nosil do druhé půdy, já si ji nosil nad pokoj a štimoval mezi trámy … v podmínkách připomínajících plazení se jeskyněmi. 

A bylo hotovo, já si oklepával kolena, a koukal na naše, kdy se začnou chystat k odjezdu, a oni že musíme odstrojit ještě tu druhou již (moc) zateplenou šikminu, a tu osmnáctku vatu dát na tu dvanáctku právě položenou na strop. Wut, ještě dneska? Vždyť táhle na sedmou, a tohle už si klidně v pohodičce udělám já zítra! Nope, jdeme na to, ještě je čas. A tak začalo cvakání kombinaček a moje pracně zadrátovaná půda se oddrátovala a vrstva vaty se dala bokem, a začala tahat na půdu jako předtím, a podvlíkat pod pochozí trámy do druhé vrstvy na položenou dvanáctku. A bylo půl deváté a bylo hotovo. Takové tradiční úterý.

Ve středu jsem si objednal profi průmyslový vysavač, který tu bude pár let sloužit jak otrok. A celý den dumal, jestli ještě z té druhé šikminy neodstrojím u tu první vrstvu „horší“ dvanáctky, a nenakoupím tu lepší, a nevyměním to tam. A dumám nad tím i celou dobu od probuzení. Hodina dvě práce.

No budu dumat dál. Za okny se rozednilo, jdu pracovat. Vydělávat vatu na vatu.

před jedním rokem | Ze života | 0 komentářů

Hořící mládí

Volala máma, že v souvislosti s reorganizací obýváku by chtěli dát některé staré skříně do mého bývalého pokoje, odkud by se dal pryč můj velký psací stůl. Můj pokoj už to není, letos jsme tam nepřespávali ani jednou, takže ať si s ním dělají co chtějí. Jen když tam bude postel, pokud někdy zavítáme přespat. Ale ten masivní stůl s osmi zásuvkami… vzal bych si jej sem k nám, a dal si ho do dílny, ideální „ponk“, místo toho rozhrkaného, co tu stojí už asi padesát let a pomalu se propadá do podlahy, jak mu červotoči užírají nohy. To bude pracovní plocha, to bude úložného prostoru, to se budou organizovat hřebíky, kladiva, šroubováky …

Jenže to se nejdříve musí něco udělat s tím, co je v těch šuflatech nyní. 

Moje mládí.

Když loni máma vyklízela jiné skříňky, které mně se sestrou dlouhé roky sloužily jako „školní“ na sešity, učebnice a vše kolem, tak jsem zamáčkl slzu a až na pár drobností vše poslal do kotle / sběru papíru. Co s tím také? Deset let jsem na to nesáhl, a proč bych to někdy později dělal? Sešit matematiky z kvinty … 

Ve stolu byl ale mix všeho možného osobního. Malá dřevěná skříňka, poklad na zámeček, a v ní … ani za ty roky nevím, co všechno. Mám ji od mala. Plechová krabička od čaje, a v ní cetky, co kdysi měly nějaký význam. Šufle plné drobností, papírů, srandiček, sešitů, šufle skript z vejšky (kam se vyhazují knížky?), šufle plné písemek z gymplu (stovky…), které jsem vždy poskládal do zadní kapsy džín, a doma hodil do šuflete, šufle plné alb se známkami a balík s desítkami obálek a dopisů z mého dopisovacího období, šufle jiných ptákovin. Člověk by u toho mohl sedět a probírat se tím vším, ale zatvrdil jsem své srdce a vše to sortýroval do plastů, do směsného odpadu, do krabice na spálení, a do krabice „na půdu“. Ale i přes zatvrzené srdce na mě padal splín. Sešity pokreslené ptákovinami, různé psané blbosti ještě ze základní školy, ale pak také první deníky, se záapisy nadepsané spešl formátem data, které jsem dokázal i po těch letech dešifrovat … třináct mi tehdy bylo. Divoká puberta na gymplu, mladá duše rozervaná celým světem a šedivá mračna nad krajinou … držel jsem to v ruce, sem tam prolistoval, hanbil se studem a trapností a doufal, že se mě ivka nezeptá, co to je. Do plamenů. Co s tím? Budu si to někdy pročítat? A co hůř, budu chtít, aby se v tom vrtal někdo jiný, až bude šmejdit po letech na půdě? Uff, rozhodně ne. Neotevřel jsem ty sešity dvacet let, pak tedy do plamenů. Poznámkové bloky počmárané vzpomínkami ze školních výletů, zájezdů, z dovolených, i jen z čekání na autobus v city, offline blog psaný propiskou, ještě než to bylo cool, a než to potom přestalo být cool. Vzpomínky na zážitky kolem holek z jiných tříd, které mi už podle jmen ani nevyvstaly ze vzpomínek. Tak důležité to pro mě bylo, a tak moc je to pryč. Mezi tím neumělé básničky, pokusy o jiné psaní … špatný básník své básně z mládí vydá, ten dobrý je spálí, vyvstalo mi na mysli. Neměl jsem odvahu se do nich ani začíst. Zamilovaný pubertální kluk. Do plamenů! Popsané papíry, po pár slovech poznávám přepisy nočních intimních sms konverzací s dávnými kamarádkami, v duchu se červenám a taky se stydím číst dál. Do plamenů! Tohle bych TEPRVE nechtěl, aby četl někdy někdo jiný … 

Šufle za šufletem se vyprázdňovalo, v plastové krabici na půdu sem tam něco přibylo, v kamnech hučelo. A pak jsem prázdná šuflata odnesl tmou do dílny, a depresivně poloprázdnou plastovou krabici nachystal „k archivaci“. Ležel na mě splín. Ale co bych s tím vším dělal? Probíral se starými písemkami? I Bára jich za ten večer prozkoumala víc než já za tu dobu, co se v tom šufleti vršily. Bylo třeba do toho říznout, a řízlo se, a dnes už mě to tak nepálí. Krabicí plnou papírů pomalu krmím krb, sem tam se podívám, co z mého mládí právě shoří, a víc to neřeším.

Však taky musím sednout na bus, dojet za tátou, a vyrazit s novým seznamem sádrošového materiálu do city. Vyložit, zítra zateplit jednu šikminu, a odstrojit část vaty z druhé, tu přesuneme na rovný strop nad místností, ale tam už musí být položená spodní dvanáctka vata, a tedy i ponatahovaná elektřina … o dřině z víkendu nemá smysl ani psát nic víc než že v sobotu od devíti do osmi večer na nohou (omítání příček a různých rohů a natahování elektřiny, pak tři hodiny uklízení), v sobotu stěhování nábytku u našich, pak reorganizace dílny s dovezeným stolem, pak výměna zámku ve vratech do garáže, pak chystání falešného stromu pro krmítko, aby mohla Bára z obýváku pozorovat ptactvo, pak dvě hodiny sezení a přebírání šuflat … dnes jsem nevstal, prospal jsem se, a do teď jsem stejně udělal prd, a po obědě už ani neudělám.

před jedním rokem | Ze života | 5 komentářů