5:06. Que?
Jedna v noci, jdu spát. Sbalím si věci a potichu naskládám do cestovky, ondra už spí, hágen datluje nějaké seminárky. Zalezu náramně ospalý do postele a úplně se laskám s myšlenkou, jak okamžitě usnu. A taky že jo 
Na chodbě (v jiném patře) sice zuří nějaká urputná akce, ale já jsem opravdu hodně ospalý.
Buch, co? Probírám se, hágen ještě svítí, ale asi se taky chystá ke spánku. S pocitem, jako bych podřimoval pět minut, zaostřím na jeho budík. 1:30? 2:30? To by věděl on, já si už nevzpomenu. Znovu usínám.
Hulákání, halekání, nadávání, bordel. Na chodbě pořvává nějaké vychlastané slovenské eso. Usínám.
5:06. Que? Všude tma, nikde žádný zvuk a já se přesto proberu. Kouknu na mobil, tam zmíněný čas. Hergot, vždyť jsem měl budík na 5:04! Očividně mě probral, ale co jsem dělal poslední dvě minuty? Zase usínal? Hrůza z možného zaspání mě dokonale probrala. I když… po těch 4 hodinách spánku jsem byl jak zombie a nedělalo mi při potichém škromtání po pokoji ztrácet rovnováhu. Pohled z okna na střechu před ním mne zarazil. Podíval jsem se pořádně. No fakt, sníh! A kdepak jen tak nějaký poprašek… vyrazil jsem na šalinu, na chodbě akce stále ještě jela, podle všeho byla stále živější. Venku zima, oranžová tma, sníh…
A zapomněl jsem si zalít kytičku. Musím napsat hágenovi, který mi její zalití dnes odpoledne včera večer nabízel a já jej odmítl s tím, že si ji určitě stihnu ráno sám zalít. Teď si připadám jak debil
Na hlaváku jsem byl příjemně brzy, žádný rush rush rush smoky a plant doleva jako minulý pátek. Vlak, respektive jedny z jeho dveří, mi také zastavil přímo před nosem, nonšalantně jsem tedy ještě před sebe pustil dva tři lidi a nastoupil do prázdného vagónu. Topilo se v něm, v kupéčku jsem si udělal pohodlí a Libeň si už nepomatuji. Jen mě pak někde zase probrala hrůza z ze zapomenutí nařízení budíku, takže bych taky mohl prospat cílovou stanici a nechat se unášet železným ořem třeba až do prdele.
A pak už jen záblesk z kolína, čáslavi, havl brodu… vytrvale jsem spal a spal a spal. Vždycky ve vlaku jen tak nějak mizerně klimbám, ale tohle byla fakt sladká jízda snů Žádný se mi nezdál, ale klidně mohl
Sněhový poprašek tak nějak dokresloval fajn pocit z příjemného rána, dokud jsme nedorazili na vysočinu. Tam dostala začínající zima novou dimenzi díky pořádné sněhové vánici a následnému efektnímu setmění. Vypadalo to kouzelně, vlak svištěl po kolejích a generoval při tom zvuk blížící se spíše k letadlu prodírajícímu se bariérou zvuku než tradičním českým rychlíkům. Taky to byl vagón vyrobený v německu. Tak si to svištěl stísněným úvozem, zvedal oblaka prašanu a i tak byl všude kolem jen sníh způsobující kvalitní temno. Efektní.
Cesta courákem ubíhá pomaleji, spát s noťasem na kolenou přece jen nemohu Ale je tu kolem nádherně, sníh, jím prostupující tráva, modrá obloha s obláčky. Cesta z města domů.
před dvanácti roky |
Jarov Ze života | 
7 komentářů
… pak jsem dobruslil do auly 