5. den polární výpravy - cesta do Å

Ačkoli to v zápiskách z cesty po Švédsku a Norsku ještě nepadlo, tak naším neoficiálním cílem byla minivesnička Å (občas značená jako Å i Lofoten). Ze švédské Kiruny vedoucí mezinárodní silnice E10 končila na konci Lofot, na nejzápadnější výspě severního Norska, v malinké nehostinné rybářské vesničce s úžasným názvem Å. Uznejte … u téhle cedule jsme se prostě MUSELI vyfotit.

Náš hlavní denní plán tedy sestával z úkolu dojet do Å. Ze Svolværu, kde jsme nocovali v rybářské chatce, to bylo nějakých 130 kilometrů. Ale jak budou vypadat cesty na konci Lofot, to jsme si netroufali odhadovat.

Ranní fjord nás kolem deváté hodiny přivítal přílivem, my posnídali a sbalili se. Ivonce teplá postel určitě prospěla, ale moc dobře jí nebylo. Fred řídil, ale protože on je takový ten „kochací typ“, tak jsem se rozhodl po něm řízení odpoledne převzít, aby z těch panorámat jednak taky něco měl a druhak abych trochu uklidnil ivonku, která takový styl řízení a vůbec kohokoli jiného za volantem těžce nese. Já měl v plánu řídit co nejopatrněji, aby se její stav zbytečně nezhoršoval. Ale to jsme ještě nevěděli, co nám severské podnebí připraví za překvapení.

Hned po pár kilometrech jsme narazili na „skulpturu“, jedno z několika moderních uměleckých děl rozmístěných po severním Norsku. Byla to taková trojúhelníková konstrukce ze zrcadel na břehu moře, ve které se krásně odrážely skály a vše ostatní a do které se dokonce dalo vlézt. Tamní břeh jsme důkladně prozkoumali (čti nafotili) a pokračovali v cestě dál. Počasí nebylo nic moc, bylo zataženo, ale pocitově asi tepleji než v předešlých dnech. Přes ostrov Vestvågøy jsme zvolili jinou trasu než po E10 (tedy silnici po jižním pobřeží), protože ta dle průvodce nabízí krásnější pohledy, otevřené moře … ale cesta to byla horší, užší, kopírující pobřeží a tím pádem samá zatáčka a fjordík … strašná zdržovačka.

Blížili jsme se k posledním dvěma západním ostrovům, jenže ono začalo sněžit. Chumelit. To byla tedy čára přes rozpočet … ne že by předtím bylo jasno, ale cestovat těmi místy ve vánici nikoho moc nelákalo. Po chvíli ovšem chumelení ustalo, a tak jsme se (nebo alespoň já) opět uklidnili. Zastavili jsme si u rozlehlé opuštěné písečné pláže, kde jsem se nemohl přestat divit nánosům písku na ledu či sněhu v několika vrstvách nebo se vynadívat na šumění modrozelených vln rozbíhajících se po písku vstříc nám a nenechávajících nikoho na pochybách o své ledovosti. Studený Atlantský oceán, nad ním temná těžká mračna, všudypřítomný vítr a křik racků. Jenže ivonce se opět přitížilo …

Někdy tou dobou jsme v některé z vesnic narazili na sušáky rybích hlav blízko u silnice, Fred nechal auto autem a vyskočil s foťákem ven, sotva ale ušel pár kroků k oné smrdící atrakci, přiřítilo se v protisměru auto, které vedle nás – dodávky stojící uprostřed silnice na blikačkách – nemohlo projet, ale které také nezačalo brzdit, dokud to nebylo kriticky nutné (až holky málem začaly ječet). Řidič to zapíchl vedle nás, spolehlivě nám zablokoval cestu a rozhodil nasraně rukama, co jako teď bude. Kdyby ten DEBIL zastavil o dva metry dřív a počkal, až Fred vrátivší se do auta popojede, tak by to bylo naprosto v pohodě, protože ten se k autu okamžitě vrátil, jen co cizí auto pár desítek metrů od nás spatřil. Ale ten norský VŮL zastavil tak natěsno vedle nás, že by byl Fred ani nenastoupil, kdyby to nebyl už předtím stihl. Fredovi při rychlé snaze popojet zdechl motor (tak jako jsme si to my všichni řidiči užili za ten výlet xkrát) a netrpělivý Nor projel raději sněhovou závějí napůl v pangetu. Nepochopitelné chování. Obzvlášť pro to, že Fred odstavil auto na kraji a šel si s foťákem dofotit onen sušák a řidič s autem zacouval zpátky a začal ho znovu jebat. Takže očividně nespěchal. A to všechno před mladým synkem na místě spolujezdce. Trpká příchuť…

Dorazili jsme na poslední ostrov, Moskenesöya, kde už to byly fakt jen samé špičaté nechutně vysoké skály a rybářské vesničky kolem silnice, která se v zatáčkách zužovala tak pro jedno auto (a Fred do nich raději troubil, aby na nás případné protijezdce předem upozornil). V jedné vesnici jsme dojeli k vysokému mostku přes fjord, ovšem jen pro jedno auto a s průjezdem řízeným semafory. Tamní mosty jsou totiž strašně vysoké, aby pod nimi mohly proplouvat lodě a tím pádem člověk přes jejich oblouk nevidí na druhou stranu ( = protijedoucí auta). Semafor nás hned pustil na most (určitě automaticky vyhodnocoval, ze které strany právě co přijíždí a podle toho uděloval dříve zelenou), my stoupali do výšky nad mořem a Fred ještě před vrcholem mostu zastavil a vyskočil udělat pár fotek malebné rybářské vesničky takhle z výšky. Ve mně by se krve nedořezal! Fred s focením nijak nespěchal a protože jsme neviděli na druhou stranu mostu, nemohli jsme ani vědět, jestli tam nepřijíždějí auta a semafor je po určité době nevpouští na onu jednopruhovou silničku … a Fred se najednou bleskem vrací, naskakuje na sedadlo, já se otáčím dozadu a jediné, co vidím přes zadní dveře je černý chladič tiráku s obrovským chromovaným nápisem SCANIA, opět naprosto nebrzdící a blížící se s hrůzyplností valící se laviny. Jeho troubení zaniklo v řevu motoru a pískotu našich pneumatik.

Bylo mi jasné, že cestu zpátky odřídím já a řídit už budu pokud možno co nejvíce.

Do Å jsme dojeli, auto odstavili ve vesnici a vrátili se 100 metrů k té úžasné modré značce s jedním jediným písmenem Å. Dan před ní rozbalil velkou českou vlajku, já v začínající chumelenici postavil foťák se samospouští na blízkou skálu a všichni jsme se navždy zvěčnili na konci silnice E10, na konci Lofot. Tam někde za posledními skalami, dál na západ, tam už bylo jen Grónsko, nejsevernější ostrovy Kanady, sever Aljašky…

S autem jsme dojeli až na úplný konec E10, což je velké parkoviště a do centra Å se dá sejít již jen pěšky. Tam se vydala jen sestra s klukama a já s ivonkou zůstal v autě, u té už žádné courání v zimě (a pokračujícím chumelení) nepřipadalo v úvahu.

Když se pak ostatní vrátili, seděl jsem na sedadle řidiče a hrál si s rádiem, případně se stěrači, když přes sníh na předním skle přestalo být vidět ven, ale hlavně měl auto nastartované a topení naplno. Už v tu chvíli mi bylo jasné, že ivonka potřebuje další noc v teplé posteli a jakékoli přespávání v autě nepřipadá v úvahu.

Za volantem jsem už zůstal a z Å řídil zpět do Svolværu, předběžného cíle (ale počítali jsme s tím, že ještě dnes přejedeme na sever na Vesteråleny). Chumelení nepřestávalo, ale já jel pomalu (přece jen jsem s tou krávou ujel zatím jen pár kilometrů večer předešlého dne). Shodli jsme se ovšem na tom, že musíme koupit nějaké pohledy a co nejdříve je poslat, proto jsme po pár minutách jízdy zastavili ve vesnici Reine, která byla v nedávné minulosti vyhlášena nejmalebnější obcí Norska. V hustém sněžení to moc ověřit nešlo, ale obchod jsme tam našli, dokonce dva – květinářství (tam???) a supermarket. A tak ostatní nakoupili pohledy a já s ivonkou opět zůstal v autě a topil jí tam. Ta si udělala pelíšek na poslední řadě sedadel a poloseděla tam zkroucená v poloze, kdy ji záda bolela co nejméně. V autě jsme pak do sebe naházeli další polní oběd a prakticky bez zastávek vyrazili na severovýchod.

A pak začalo peklo… ze sněžení přecházejícího do hustého chumelení se stala zuřivá sněhová vánice! Na konci Lofot nám severské podnebí svým mrazivým představením připravilo pěkně horké chvilky. Chumelilo vodorovně, přes silnici se míhaly sněhové poryvy, za zatáčkami se znenadání vynořovaly sněhové jazyky zasahující do půli silnice, vidět bylo sotva na 50 metrů a někdy ani na metr, když proti autu vichr vrhl oblak oslepujícího sněhu. Ale já si to ďábelsky užíval! Na sněhu řídím strašně rád a nejinak tomu bylo i nyní. Ford si razil cestu sněhovými jazyky s jistotou a neohrožeností těžkého tanku, elektrické vyhřívání předního skla zatočilo s mrznoucím sněhem v mém výhledu (byl to děsivý moment, když jsem si uvědomil, že mi plíživě a důkladně namrzá přední sklo) … dojel jsem taxík, který jsem pár kilometrů předtím pouštěl před sebe (Noři jezdí stejně rychle sníh nesníh, tak jsem ho nechtěl zbytečně brzdit) a nyní jsem se ho držel jak klíště, protože podle jeho chování jsem mohl odhadovat, jak vypadá cesta těch pár desítek metrů přede mnou. A tak jsme společně urazili pár desítek kilometrů sněhovou divočinou, až vánice zeslábla a brzy se nadobro vytratila. Tahle cesta, to byl nejúžasnější řidičský zážitek mého života! Byl jsem nadšený :)

Ale to nemohlo nic udělat s dusivou bezmocí, která mě jímala ve chvílích, kdy ostatní poskakovali po jiné písečné pláži u cesty a ivonka se vedle mě třásla bolestí, vyčerpáním, nevolností. Co jsme mohli dělat? Hledat doktora, nemocnici? Co by to znamenalo? Pojištění jsme byli, ale jak bychom to vysvětlovali? A co by doktor řekl? Dva týdny v absolutním klidu a teple? Vždyť jsme se museli dostat do Kiruny, abychom mohli odletět domů… snad jen to spaní v teplé posteli se dalo nějak zařídit, ideálně na stejném místě jako předchozí noc za nádhernou cenu 500 NOK (u Svolværu). Jenže tama jsme projížděli už v šest večer a Fred chtěl jet dokud to šlo, abychom už v šest nebyli někde upíchlí a neměli co dělat. On si asi nikdo neuvědomoval vážnost ivončiné situace, jenže to jim nelze vyčítat, protože i hrob je proti ní ukecaný společník, když jde o její zdravotní problémy. A tak jsem na to šlápl, abych nás v hodině zbývající do odjezdu trajektu dovezl do Fiskebølu a my se mohli přeplavit do města Melbu na Vesteráleny. Jenže i to mě děsilo – tam dorazíme kolem osmé a jak budeme mimo sezónu shánět nějaké ubytování? Průvodce ohledně tamních možností moc optimistický nebyl, rozhodně méně než Dan, kterému jsem jeho „To se nějak vyřeší“ moc nevěřil, obtěžkán myslí plnou katastrofických scénářů. Těžký den a nervy na pochodu…

Na trajekt nás už nalodil Dan, já do té chvíle řídil nějakých pět hodin v kuse. Malinký trajektík, ale v jeho patře byly překvapivě příjemné prostory s malým bufíkem, až jsem zíral. Ivonce jsem koupil čaj, ze kterého sice párkrát usrkla, ale jakmile jsme vyjeli na otevřené moře a loď se začala lehce kymácet, projevila se její averze přesně k tomuto typu pohybu (tedy jako když klesá nebo se propadá letadlo) a její nevolnost vyskočila na nový level. Popravdě, já mít takové příznaky jako ona, tak chci okamžitě pod cétéčko a sepisuji závěť. Po čtvrt hodině jsme byli na druhé straně průlivu a z toho prokletého parníku vyjeli. V Melbu jsme ani nic nehledali, průvodce tvrdil, že se tam ubytovat nedá, a tak jsme vyrazili do většího (?) Stokmarknes. Ne a ne všimnout si v něm typické „camping“ cedule, až před námi jedna vyskočila, osvětlená velká recepce, na břehu za ní rybářské chatky, ideál. A překvapená paní za pultíkem vysvětlující, že se tam toho dne koná nějaký kongres a v celém městě není jediná volná ubytovací kapacita. Na kulku! Nezbylo nám než pokračovat třicet kilometrů do Sortlandu a doufat, že nalezneme nějaký kemp (s chatkami) tam. Podle průvodce tam nějaký vhodný a levný být měl, měli jsme jeho přesnou adresu, ale navigace Božena si vybrala svoji slabou chvilku a vedla nás úplně do prdele. A tak jsme bloudili po zasněžených silnicích nočního města, až jsme podle šipek dojeli k osvětlené, ale zamčené recepci. Papír s mobilním číslem na dveřích nám dával naději, majitelce jsme se dovolali a ta za chvíli i s manželem přijela. Ale když nám nabídla chatku pro šest lidí za 1000 NOK (a to tuším slevila z 1200 NOK), tak jsem šel málem do mdlob. Fred se snažil vyjednávat, ale byla to drsňačka a obchodnice každým coulem, také to bylo mimo sezónu a další menší chatku pro čtyři osoby nám o 50 NOK zdražila na 900 NOK, protože jí bylo jasné, že nás tam stejně bude spát všech pět. Nedalo se s ní hnout a zbytečně to tam protahovat nemělo smysl, jiné možnosti jsme neměli a já vnitřně tušil, že kdybych se po těch dvaceti minutách vrátil k autu s tím, že jedeme dál a asi budeme muset zase přespat někde v divočině, tak by se z toho ivonka zhroutila. Nevím, jestli by to tak opravdu bylo, minimálně Fred byl přesvědčený, že to vytopené auto a přespání na sedačce místo na podlaze vyřeší a od zaplacení takové částky mě zrazoval. Ale o peníze nešlo, šlo o zdraví, peníze se vydělají vždycky. Vytáhl jsem kartu, potom druhou, potom ji vytáhla sestra a nakonec Fred a všechny nám její bezdrátová platební mašinka odmítla. Na kulku! Posílala nás do města k bankomatu, ale ivonka u sebe naštěstí 500 NOK měla a sestra přidala svých 400 NOK, takže jsme požadovaný obnos vyměnili za klíče a mohli se jít ubytovat. S majitelkou předtím nehnula ani informace, že se chceme ubytovat hlavně kvůli nemocné člence výpravy, ale nyní nám do mapky zakreslila ordinace doktorů ve městě a potom i zajímavá místa na Vesterálenech. Moji zášť k ní to nezmenšilo, ale nemohl jsem jí nic vyčítat. Jen už jsem byl prostě zoufalý …

V chatce bylo hned veseleji. Oroštovali jsme všechny přímotopy, ivonku jsem zabalil do dek a spacáku na pohovce, Fred s Danem se jali prohnat po pánvi spoustu cibule a párky nakoupené ještě ve Stockholmu. Zapili jsme je vychlazeným pivem a pohli se zásobami slivovice a višňovice při sledování Jackass na malé televizi. A pak jsme šli spát.

Zajímavosti:

  • Když je zima, tak člověk nepije. Nepotřebuje to, nemá pocit žízně. Ráno si dá kafe, odpoledne dva loky vody a večer kafe a nepřijde mu to divné. Až dokud ho nevyděsí barva moči.
  • Snad nikde na severu jsem nenarazil na vodovodní kohoutky podobné těm našim. V paměti mi nejvíce utkvěla vtipná „baterie“ se dvěma páčkami.

Ranní výhled z verandy chatky do fjordu

obrazek

Zrcadlové „cosi“ na břehu

obrazek

Odraz hor v zrcadlech

obrazek

Depresivní pláž a mraky plné sněhu

obrazek

Sušené tresčí hlavy – delikatesa

obrazek

Jedna z vesniček před koncem E10

obrazek

Tuhle chvíli už nám nikdo nesebere…

obrazek

Dan s Fredem u břehu v Å

obrazek

Sušáky na tresky v Å

obrazek

Pronásledování taxíku sněhovou vichřicí

obrazek

Chumelit už přestalo, ale je třeba omlátit led ze stěračů

obrazek

Další písečná pláž

obrazek

Kluci v chatce připravují delikátní večeři

obrazek

Průběh výletu den po dni:

před osmi roky | Cesty Obrázkově | 11 komentářů

Komentáře

1 | -hgn- | před osmi roky

Ta chatka v Sortlandu byla luxusní. Nezapomenu na tamější ‚kabeláž‘, aneb čtyři lampičky na zdech místo lustru. A kabely se k nim táhly pěkně po zdi. Takže celej pokoj vypadal jako elektrárna. Škoda že to není na fotkách! :-)

Jo, a souhlasím s tebou. Jízda z Reine byla nejúžasnější zážitek mého života na místě spolujezdce. Vrhat se do bílý tmy, a čekat jestli to vybereš, to byl adrenalín k nezaplacení – ještě že máš natrénováno z těch vašich kopců :-)

reagovat

2 | juneau | před osmi roky

Vidíš, na to elektrikářské šílenství jsem už zapomněl :)

reagovat

3 | Skrnda | před osmi roky

Dala se do mě při čtení pěkná zima 8-) Jste fakt blázni…taky občas dělám extrémy, ale tohle… :-D

Ivonce smekám…v tomhle stavu cestovat kdy ostatní se kochaj a užívaj si a vůbec to všechno přetrpět…nezávidim.

Super tipy…na skleněnou boudu se těšim. Jo a krásný fotky!

reagovat

4 | ivka | před osmi roky

jojo, byl to zážitek, na který jen tak nezapomenu, takhle zle z bolesti už mi ještě nikdy nebylo… :-|

ale všechno jsem přežila, doufám, že bez následků…

kam pojedeme příště, hlasuju pro teplejší oblast 8-)

reagovat

5 | Skrnda | před osmi roky

Že by druhej extrém a někam do pouště? :-D

reagovat

6 | juneau | před osmi roky

Já se nadchl pro Skotsko :) Ale je pravda, že tu byla loni nějaká debatě o Římě ;)

reagovat

7 | ivka | před osmi roky

já bych teď raději Skotsko, já mám raději přírodu než památky 8-)

reagovat

8 | Skrnda | před osmi roky

V Norsku je ale krásná příroda…v létě :-D

reagovat

9 | juneau | před osmi roky

Květen 2010 a okolí Trondheimu je naše ;) Pozdní jaro musí stačit.

reagovat

10 | sestra | před osmi roky

To je teda depresivní zápis. Nemáš tam vypisovat všechno to zlý, je potřeba hlavně vypíchnout to dobrý, na to zlý by se totiž později zapomnělo.

reagovat

11 | juneau | před osmi roky

Hele, beru to s nadhledem jen protože vím, že jsi dnes večer taky pila.

Bylo to tak. Že to tu bude napsaný nemění nic na tom, že to nikdo z nás už nebude v následujících měsících číst … naopak, my sami si budeme pamatovat jen to hezké a bezproblémové. Ale až na tenhle text někdy narazím, uvědomím si, že ne všechno je pohádkové, krásné, bezproblémové. Nemyslím si, že je to špatně. Z chyb, které zapomenu, se nepoučím.

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.