A bientôt, mes amies aneb Pařížské dobrodružství

Velký výlet do Paříže. I po všech těch peripetiích se nakonec uskutečnil. Dnes ráno jsem se vrátil, sedím tu s kávou a hodlám o tom blognout. Někteří by se spokojili s jednou dvěma větami, já ne. Lucince by stačilo koupit si pohled, mně ne.

Fotogalerie

Fotografie jsem nahrál do galerie.

Den předem

Škola. Co naplat, před odletem mě čekaly ještě dvě zkoušky v rozmezí dvou hodin. Celou noc jsem jim chtěl věnovat a když dojdu na pokoj, tak co nevidím – je plný cizích lidí a hluku, nedá se v něm hnout a očividně se něco slaví. Jen jsem hodil tašku do kouta (už jsem napsal, že bych byl ke své posteli ani neprošel a kdyby ano, neměl bych tam kam odložit věci?) a šel na pokoj k sestře rozčarovaný na max. Ale stejně bylo třeba lépe se domluvit na zítřek. Pařba se pak přesunula na chodbu, dal jsem si tedy sluchátka, muziku na max, učení před sebe a do dvou v noci jsem se tomu věnoval. Pařbu 4× rozháněli policajti, roman si stěžoval, proč za nima ten stěžující si nepřijde a proč hned volá policajty, aby pak jedna z tamních slepic poslala ondru do prdele, když podotkl, že fakt dělají docela bordel. Za týden už mě to nebude pálit.

Zkoušky dopadly dobře, za jedna a za dvě, lehce jsem se otočil na koleji a už jsem jel na hlavák vyzvednout ivonku, její sestru a dje (Peťák). Sestra se k nám připojila na koleji, sbalili jsme se, přendali věci z baťohů do kufrů (co by neprošlo rentgenem) a vyrazilo se.

Co si myslím o Francii?

O Francii si myslím, že by ji měli vytrhnout z kontinentu, odtáhnout loděma doprostřed Atlantiku a tam ji potopit. Francouzi jsou kreténi a líní idioti s neschopnými politiky, co si myslí, že jsou pupkem Evropy a dějiny jim přitom utekly již před sto lety. Jen se s tím zapomněli srovnat tak jako to udělali Angličani. Jenže mají Paříž, prevíti.

Paříž (kdo neví, o čem je řeč)

eiffel

Poprvé v letadle

Do svých 23 let jsem ještě neletěl. Na dovolených brázdíme srdeční záležitost zvanou Chorvatsko, a kamkoli dál po Evropě jsem se také dopravil autobusem (Londýn, Berlín, Paříž před lety). Takže pln očekávání a vzrušující nervozity. Letiště Ruzyně (Terminál 2) je nádherné, flákali jsme se tam docela dlouho – let se o hodinu zpozdil. Nemluvě o bouři nad Prahou s efektními blesky a deštěm. Letět poprvé a hned v bouři, mon dieu! Boeing 737–400, autobus s křídly, nic víc. Kdepak first class :) Kapitán John nás naložil, odroloval na ranvej, kde letoun zastavil na brzdách, rozeřval motory a my přitom stále stáli, nepohnuli se vpřed ani o píď, letadlo se chvělo jak formule na startu a ta pak ohlušujícím randálem a úžasným zrychlením vyrazila vstříc ranveji a nebi. Za okýnky jen šmouha, co se zvláštně naklonila, letová paluba jakbysmet a člověk zaražený v sedačce stoupal k nebi.

Jak říkám, letěl jsem poprvé.

Krásné mraky, sem tam zhoupnutí, kolem letící letadla, řepková pole viditelná z jakékoli výšky, podvečer nad Paříží, Paris Orly Sud a přistání. Opak vzletu. Letadlo se chvěje díky vysunutým klapkám (větší odpor vzduchu ho spolehlivě brzdí), lehounce dosedne na zadní kola, pak klesne i čumák a jakmile je na zemi, začne brzdit s takovým randálem, jako by se mělo rozpadnout na šroubky. Úžasné. Ale kdo nezažil…

Samozřejmě, že jsem si mezi ostatními cestujícími, co možná již obletěli zeměkouli, připadal jak vidlák se slámou v botách, ale proč by mě to kurva mělo trápit? Je to můj život.

Paris, ma belle

V Paříží nepršelo, bylo prakticky jasno. Podle předpovědi mělo lít skrz celý náš pobyt. Inu, překvapení. Orly je staré letiště, oproti Ruzyni docela změna. Čekání na OrlyBus a jízda do Paříže, ke stanici metra Denefér-Rošefurt či jak. Ale bez drobných. A jak donutit automat na jízdenky, aby nám nějaké dal, bral-li jen kovová eura a karty. Až třetí přijal a mohlo se vyrazit. To jste věděli, že v Paříží jezdí i soupravy s pneumatikami? A že se tam dveře vagónů otevírají fakt podivnou kličkou, jejíž ovládnutí stálo nejednoho turistu výstup na stanici (viděno na vlastní oči)? A že „východ“ se řekne „Sortie“? Dojeli jsme na Corvisart a sto kroků od něj se „check-inovali“ v Timhotel Itali. Dva pokoje, na přespání ideální.

Moc jsme se ale nezdržovali, bylo po desáté a my chtěli na mrakodrap Montparnasse, ze kterého je magnific výhled na noční Paříž a hlavně na blikající Eiffelovku. Pro ty co neví – nyní je na věži přidělána miliarda výbojek, které večer vždy deset minut po celé hodině blikají a vypadá to kouzelně. A proč se na to nepodívat z mrakodrapu. Na metro, na Montparnasse-Bienevue a výtahem do ~220 metrů. Bylo za pět jedenáct a noční město pod námi. Dechberoucí. Výkřiky úžasu s rozblikávající se eiffelovkou nebyly výjimkou. Viz výše vložený obrázek. Opomenul jsem, že věž je nyní majákem, který osvětluje obzor. Taky hezký efekt, na obrázku znatelný. V dáli se začalo blýskat a ostraha nás z tohoto obřího hromosvodu raději vyhnala, bylo k půl dvanácté a my se vrátili s lahví vína na hotel. Přípitek na zdar našeho výletu a šlo se spát.

Uelaturefel?

Snídaně šampionů – formou švédského stolu v jídelně hotelu, tři kroasanty – s marmeládou, se sýrem, se sýrem a šunkou, káva s mlékem a pařížský den před námi. Na metro a k ajfelovce, pod níž se již vytvořila úctyhodná fronta, ale i přesto jsme již za chvilku jeli nahoru (Tchoasiem etáž, silvuplé.). V druhém patře jsme se nezastavovali – proč se spokojit s demoverzí, když plná verze je již jen jeden výtah od nás :) A pak ten výhled z 320 metrů… a počasí opět nádherné. Tehdá se školou to bez bund nešlo a nyní krásně v šortkách a košili, teploučko a když vítr, tak nestudil. Byla tam spousta Čechů. Párkrát jsme se nechali vyfotit a také samozřejmě zvěčnili každý domek pod námi. Věděli jste, že i tam nahoře v 320 metrech jsou záchody? Peťák: A proč taky nikdo přímo dole pod ajfelovkou nestál… ;)

Nasedli jsme do výtahu dolů a ucítili ryby – smažené (jako v celé Paříži u jakékoli restaurace). „Proč tu smrdí ryby?“ „Protože jsme tu namáčklí jak sardinky!“ :-D

Z druhého patra jsem to s Peťákem sešel po schodech – kdo to může říct? – a pak nás přivítaly Martovy zahrady. Válení v trávě, skupinové fotky, opírání o věž, a tak podobně. Zůstali bychom tam déle, ale z jedné strany se valily mraky (má přece chlejstat) a na druhé straně na nás čekal Montmartre. Kolem Invalidovny (stál jsem 20m od hrobu Napoleona, největšího tyrana všech dob) došli na metro a hurá k Sacre-Cour. A tam bylo lidí… hafo. Posadili jsme se na lavičky nad těmi zelenými svahy, vytáhli bagety a Paříží u nohou se naobědvali. Pohoda… kousek od nás stál na jednom dva metry vysokém pilíři fotbalista a všelijak tam blbnul s míčem. To bylo tak neskutečné umění, že jsem mu musel hodit pár mincí. Dokázal bych na něj zírat celý den. Namísto těch neumětelů s pastelkami a skicáky, podle kterých je každý greta garbo nebo james dean (i já, a stálo mě to tehdy ale 15€), tenhle fakt uměl něco, co jen tak někdo nedokáže. A na schodech kousek od něj hrál jeden na kytaru, druhý zpíval Dancing in the Moonlight a kdyby nad námi nebyly ty mraky… tak bychom si tam taky poseděli. Takhle jsme prošli starými uličkami až do míst, kde se turisti již moc netoulali – třeba k nejstarší a jediné vinici v paříži. A pak uličkami zpět k metru, do parku pod stíny stromů, protože bylo opravdu teplo a my toho měli v nohách již docela dost. Na jedné zdi u tohoto parku bylo snad všemi možnými jazyky/písmy světa napsáno „Miluji tě“. I česky. I v hieroglyfech.

Rozhodli jsme se pro návrat na hotel přes OC na Place d'Itali, lehkou večeři a další výpravu do Paříže až v podvečer. Courání po supermarketu, nakupování vín, sýrů, dlouhých baget, skvělé šunky… a pak lebedění na pokoji, hraní Hádej kdo sem a všeobecné pohody. Stále nespadla ani kapka. Pak jsme se lehce oklepali a vyrazili k chrámu Notredame. S lahví vína :) Procházka městem, posezení před ním – taky na vás působí tak depresivně? Temné mraky se nad jeho zlověstnými chrliči točily jako by se uvnitř sám ďábel zpovídal ze svých skutků… a pak začalo pršet. Paniku vystřídal ústup k nejbližšímu metru, během kterého pršet zase přestalo a my stáli na břehu Seiny. Notredame je na ostrově, že. Na místě původní keltské svatyně a vůbec prvního osídlení dané oblasti. Touching. Vydali jsme se po nábřeží řeky, na dotek od vody… u dalšího mostu vystoupali opět na úroveň města a koukali na výletní lodě. A mávali na ně. Ne že bych musel mávat na všech milion, co pod námi proplul, ale když jejich posádka mávala taky, tak proč ne. Nábřeží za mostem pokračovalo dále a směrem k nám přijeli dva cyklisti, muž a žena, ve večerních šatech. Museli by vynést kola po schodech a my na ně z mostu koukali, jak to vyřeší. Muž zvedl kolo, ale žena zavrtěla hlavou – připomínám, večerní šaty oba dva, romantická projížďka kolem řeky, ne kondiční jízda jako příprava na Tour de France. A tak otočili kola a že vyrazí stejnou cestou zpátky – a my se na mostě rozesmáli… prostě tak nějak normálně, ne posměšně Hele, ti blbečci musí jet zpátky!, to vůbec ne. Spíš jsem se vžil do kůže toho kluka, kterému také nezbývalo než to vzít s humorem, tuto prohru v boji s architekturou města :) Jenže ti dva nás i přes určitou vzdálenost, hluk města a šumění řeky slyšeli, kluk se na nás otočil a s úsměvem pokrčil rameny co mi zbývá?, žena nám zamávala (tedy, oba kolem třiceti) a také se tomu smáli, protože to vtipné prostě bylo. Jen jsem pak měl výčitky, protože peťák se smál jak nezřízený debil očividně naprosto nepřipouštějící možnost, že by se někdy do takové situace taky mohl dostat. No co, jeho vizitka. Po nábřeží jsme pokračovali dál, přešli z ostrova na pevninu a došli až k večernímu Louveru, k zavřeným Tuilerejským zahradám a sedíc na kamenném rantlu čekali na blikání ajfelovky. Návrat k Louveru, průchod k metru a cesta na kolej. Třetí lahev se ani nevypila, šli jsme hned spát.

Den odletu

… byl přesto také bohatý. Odlétali jsme až v osm, do čtyř jsme se tedy mohli klidně courat po městě. A tak jsme – po vydatné snídani – začali u Vítězného oblouku. Obětovali jsme eura za vstup nahoru, pže je z něj krásný výhled na ajfelovku (to z montmatru třeba ne), vyšlapali si schody a koukali na město ze čtvrté vyhlídky za tři dny. A na obzoru opět mračna… v oblouku jsou sály s výstavami a také plazmová obrazovka, která snímá dění přímo pod obloukem. Nechali jsme tedy holky nahoře a seběhli schody dolů, kde jsme se pak uprostřed celého prostoru postavili mezi nic netušící turisty a zběsile mávali rukama ke stropu oblouku, kde byla znát malinká kamerka. Skvělé fotky :)

Po ŠampsElyzé se pokračovalo k tomu náměstí, co je pod ním (Concorde?), včetně návštěvy Sephory a opětovného odnesení testpapírku s Escadou – tak jako před lety, a i ten stále ještě voní. Vůně Paříže. Koupily se bagetky na oběd, s kuřecím a rajčaty, vešlo se do zahrad a u velkého jezírka jsme si tak jako ostatní posedali na křesílka, nechali se nahřívat sluníčkem a lenošili dobrou hodinu. Tam to byla pohoda největší. Dj pak jezírko obešel a z druhé strany nás vyfotil, jak si tam hovíme se zahradami, Carousselem a Louverem za zády, přímo na spojnici s Vítězným obloukem. V zahradách jsme nakoupili malé eifelovky – jednu jsem usmlouval z pěti na tři eura, další mi jiný potulný prodejce nabídl rovnou za tři a dál smlouvat nešlo :) Stále hafo peněz za ten kus kovu, ale přesto – na stole se bude hezky vyjímat.

Pod Louverem jsme sešli k l'Pyramide Inverse, tedy tam, kde je ukrytý svatý grál, jak ví každý čtenář Šifry mistra Leonarda. Ale do muzea jsme nešli – to je sranda na celý den. Přesto i ten vestibul působí impozantně. Východ na povrch, cesta k metru, jedna palačinka s nutelou za skoro stovku, návrat na hotel přes supermarket na Place d'Italy, vyzvednutí kufrů na hotelu (poprvé opravdu pršelo!) a cesta na letiště. Odbavení bez komplikací, jen jsme museli jeden 24,5 kilový kufr přeskládat do ostatních :) Holt tři flašky vína a plechovky piva, to je tíha. já to musím vědět, já ho tahal :)

Let s kapitánem Bonnem (?) byl jiná káva než s Johnem před pár dny. Dj to po přistání shrnul do jednoho všeříkajícího slova: „Řezník.“ Ivonka, ta moje malá cíťa strávila půlku letu se zavřenýma očima, její sestra míša při jednom metrovém propadnutí letadla svým vyjeknutím pobavila půlku cestujících, moje sestra zatínala strachy nehty do opěrek a jen já byl naprosto v pohodě. Tak to trochu házelo… co by člověk chtěl, když oblétá dvě bouřky a ve třetí přistává ;) Fakt jsem se bavil, ale samozřejmě měl strach o stav ivonky, které dělá špatně i zhoupnutí auta na specifické nerovnosti (takové to nadnesení, kdy si člověk připadá jako ve stavu beztíže) a tyto podmínky panovaly pomalu celý let, o klesání skrz bouřku nemluvě. Aspoň že neviděla ty blesky, co kolem letadla švihaly (měla zavřené oči). Zle jí bylo opravdu fest, cesta vydýchanou 119 tomu nepomohla, metro taky ne, šalina jakbysmet, nakonec jsem děcka poslal na kolej samotné a jednu zastávku s ní šel (=vedl ji) pěšky, v jedenáct v noci jen v košili, jako bych přiletěl z havaje. Na koleji už bylo líp, aklimatizovali jsme se z podmínek 2 hvězdičkového hotelu do –3 hvězdičkové koleje a šli spát.


Bylo to fajn. Moc se mi tam líbilo, měli jsme pořád krásně, všechno nám vyšlo, let byl zajímavý (obecně) / super (z mého pohledu), nepozabíjeli jsme se (ačkoli dj je skvělá rozbuška), viděli jsme co jsme chtěli… stálo to za to. Paříž…

Zítra ráno zpátky do prahy, musím se přestěhovat z koleje na jiný blok (bez netu!!!!!!!!), tři dny tam přežít (dvě zkoušky) a pak se vystěhovat kompletně. A začnou prázdniny…

Otázkou zůstává… kam poletíme příště, Ivíku? :)

PS: Fotky budou časem.

před desíti roky | Cesty Ze života | 2 komentáře

Komentáře

1 | katyka | před osmi roky

paríž je mooc nadherné město!!! mooc si přeju abych tam jela a podivala se na rozhlednu EIFFELOVÉ VEŽI . je to muj sen.. muj cíl :-) :-) :-)i love paris!!!!!!!! ;-) ;-) ;-)

reagovat

2 | LOki | před osmi roky
:-) :-D

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.