A just jo! Blognu o novém autě!

Práce plná prdel, ale dobrý pocit z uzavření všeho kolem nového auta je tu a tak si dopolední kávičku vypiju u psaní bložínku, a ne u prvních pracovních mejlů. Je po desáté, a to už mívám za sebou hodinku dvě práce (drzoun, že?), ale ne dnes – to jsem se právě vrátil z prohlídky auta technikem od Global experts, společnosti prohlížející auta pro Kooperativu v případě sjednávání havarijního pojištění. A tím celá ta naše anabáze s novým autem končí.

Před lety mi děda svěřil rudého pežotka 205, co měl už tehdy bratru 17 let odjěždíno. Nazval jsem ho familiérně raketa, a tak se to ujalo, že tomu autu nikdo neřekl jinak. Své mouchy mělo, sem tam vynechával a kuckal motor (lol), někdy zdechlo hned po nastartování, ale lítalo tady po Vysočině jako… raketa. Jenže ivonka dokončila na jaře školu a rýsovalo se pravděpodobné odpodzimní denodenní dojíždění do Brna za prací. Její rodiče tehdy odstavili starou a krutě vyježděnou felicii a přes známého mechanikoprodejce aut sehnali zachovalou 10 let starou Škodu Octavii za bratru necelých 60 000 Kč. Slovo dalo slovo a stejného chlapa jsme zaúkolovali sehnáním podobného auta i nám. Já, problematikou novějších aut nepoznamenaný, jsem od kamarádů vyzjistil, že pro nás bude ideální jedničková oktávka, s dieslem. Nezničitelný motor, pozinkovaná karoserie, není co řešit, za ty peníze odjezdí ještě spoustu kilometrů. A tak ji Martin, onen mechanik, začal po svých kontaktech shánět. Jediné naše podmínky byly, aby nebyla červená a měla klimatizaci. A cena do 100 000 Kč.

Měsíc nic.

Dva měsíce nic.

V srpnu už přestal tátovi, který to s ním většinou – k mé nevoli, ačkoli jsou to kamarádi – řešil, zvedat telefon. A pak se konečně ozval, že pro nás takové auto našel, ale za 130 000 Kč, je v Ostravě, ze zabaveného leasingu, a že mu ho mají příští den dovézt. S cenou se nedalo nic dělat, nebylo z čeho vybírat, pokud jsme nechtěli čekat další neurčitou dobu na jiné auto.

Za týden se ozval, že už ho to taky štve a že pro to auto pojede do Ostravy sám.

A týden nato zavolal, že ho ten prodejce podrazil, že je to bouraný auto a ještě k tomu se stočeným tachometrem. Omlouval se nám, a že ať klidně hledáme auto přes někoho jiného, že je mu jasné, že nemůžeme čekat do bůhví do kdy. A zmínil, že pojede do Rakouska pro nějaké dvojkové oktávky, bohužel samozřejmě dražší. Inu, tak se na ně zajedeme alespoň podívat, jedna by prý mohla být pro nás ideální. Ale za 220 000 ká čé.

Dvojkové oktávky se mi líbí moc, a ta co mu stála před domem … černá metalíza, chromované doplňky, naleštěná, s výbavou, o jejíž některých funkcím jsem slyšel poprvé… no už odpoledne jsem mu volal zpátky, že ji bereme, ať nám ji někam odstaví a my seženeme peníze.

Polovinu jsme mohli zaplatit hned, ale začala další anabáze se zrušením ivončiného stavebka, které by ještě s menší půjčkou pokrylo zbytek té ceny. Tuhle částku by nám zatím půjčili rodiče, auto bychom zaplatili a po vyplacení stavebka bychom jim to celé zase vrátili. Na pobočce nám pak paní poradila nějaké machinace se stavebkem a jeho přeměnu v jakože úvěr, takže nebylo nutné si brát oddělenou půjčku. S touto nabídkou jsme jeli na návštěvu za sestřenicí, jejíž manžel Tom v pojištění a podobných věcech podniká, takže jsme se pobavili ještě co a jak, ačkoli už spíše o možnostech povinného ručení a havarijního pojištění. Stavebko jsme finálně překlopili do úvěru, paní tehdy poprvé napadlo zeptat se na ivončin příjem, kdy ji její „Prakticky jsem nezaměstnaná“ trochu rozhodilo, ale vše je podepsáno a teď se čeká na schválení toho všeho od pražské centrály. Zadal jsem příkaz na tolik $$$, co jsem mohl, zbytek doplatili naši a ještě jsem poslední část vezl v hotovosti … a ve čtvrtek ráno se jelo pro auto. 

Martin mě posadil za volant – holt nevěděl, že fakt strašně nerad řídím auta, se kterými jsem nikdy dříve nejel – a snad deset minut mu trvalo, než nám popsal všechno, co to auto umí. No lol. V knoflíkách a páčkách jsem se přestal orientovat fakt brzy. Obkroužili jsme po městečku, podepsali smlouvy, dostali klíčky a vstříc dešti vyrazili domů v nablýskaném bouráku.

To je jiné svezení … doteď jsem se opravdu snažil vyhýbat všemožnému řízení cizích aut (= které nejsou moje a která jsem doposud neřídil), ale nyní? Ivonka nadává, že ji nechci nechat řídit, a když kamkoli jedeme, kde se bude pít, tak já nepiju, abych mohl řídit taky domů. To se za posledních pět let stalo asi třikrát. Po večerech mě svrbí prsty a jel bych se jen tak z prdele projet po okolí, když nemám do čeho píchnout.

Hned ten den jsme jeli vyřešit růčo a havarijko za Tomem, pár desítek kilometrů v dešti, kdy jsem jen a stále bojoval se stěrači. Na průstřel hlavy to bylo! Až večer jsem zjistil, že nemáme stěrače s cyklovačem, ale se senzorem deště, takže ať jsem páčku nastavoval jakkoli, tak stěrače braly ohled pouze na intenzitu deště. A já si jen celou dobu říkal, co jsem to za debila, když v novém autě ani nedokážu ovládat/nastavit stěrače. U Toma jsem vyložil z auta tiskárnu a sám si u něj vytiskl smlouvy i zelenou kartu :-D Tomovi totiž toho rána odešla ta jeho a nebyl by schopný nám to v rozumné době vše dodat, a my měli na autě jakési krátkodobé povinné ručení jen na další dva dny. 

A konečně příjezd k nám domů a večerní svezení mých rodičů na přehradu a zpátky. To sousedi koukali ;-) Sama máma říkala: „Já už jen čekala, kdy z toho auta vystoupí nějaký ministr …“. Vypadá fakt pěkně.

Druhý den jsme jeli auto přepsat, hyperaktivní pán za přepážkou to stihl za minutu třicet sedm sekund a už jsem přidělával nové značky. Když už jsem si zelenou kartu se starou SPZ tiskl sám, tak jsem si ji vytiskl i s tou novou :) Jen jestli to není nějaká levárna ;-)

A zdánlivě bylo vše vyřešeno.

Těšil jsem se, jak v sobotu na rybářských závodech šokuju mirdu, až mu tam ukážu toho našeho bouráka, neboť on už měl srandu z toho, jak půl roku mluvíme o autě stylem „příští týden ho Martin doveze“ a pořád nic. A tak jsem mu dopředu nic neřekl, abych efektně překvapil, a zaparkoval ho na prostranství pěkně doprostřed. A když jsme tam pak s mirdou tak různě pocházeli, tak říká: „Tak už máte to auto? Hmm, pěkný, líbí se mně,“ a ukázal na moji oktávku. Byl jsem zaraženej jak prd, kde mohl zjistit, že už máme auto a ještě k tomu vědět jaký? Odpověděl jsem že jo, že je pěkný a jako líbí se mně, žejo, prostě paráda, ale vrtalo mi to hlavou … čekal jsem, že překvapím já jeho, a ne on mě. Ale jako rozhodčí jsme měli jiné starosti. Až dobře po hodině, kdy jsme měli volnější chvilku, se mě zeptal, co tedy to naše auto. Říkám mu „No vždyť támhle stojí, už ses na něj díval.“ „COŽE? To je opravdu vaše auto? Já si předtím dělal srandu! Ono je fakt doopravdy vaše? No ty vole teda …“ :-D No smíchy jsme se tam mohli servat :-D

Když jsem pak jednoho dne jel autobusem k ivonce – neboť mi auto zabavila – začetl jsem se do smluv, co jsem tehdy u Toma podepsal. A najednou šokovaně koukám, že u havarijka je dodatek, že bylo-li auto poprvé registrováno v zahraničí a od první registrace v ČR uplynulo méně než dva roky (do čehož naše auto na 99% spadalo), pak je nutné do deseti dnů od podpisu smlouvy kontaktovat spol. Global experts a sjednat si u nich prohlídku auta. V opačném případě může být smlouva o havarijním pojištění kdykoli vypovězena atd. No studenej pot mě polil … tak já budu platit 12 000 ročně, aby mi pak po nějaké příhodě Kooperativa nakopala koule? Hned jsem volal Tomovi, ten volal svému kolegovi, co mě měl na starosti a to vše pak ještě potvrzoval nějaký jejich nadřízený, a výsledkem bylo, že se to na mě opravdu vztahuje a musíme tu prohlídku podstoupit a že jsem měl sakra štěstí, že jsem si toho všiml, že oni dva (Tom s kolegou) se nikdy s touto situací doposud nesetkali. Čtěte smlouvy, lidi. 

A tak jsme si s ivonkou dnes brzy ráno udělali výlet cca 30 kilometrů do nejbližšího zastoupení oné kontrolní společnosti, nechali si auto nafotit, překontrolovat výbavu (pěkných křížků si tam musel pán udělat ;-) ), odhalit dva ďůlky na střeše, zatajit jeden 10× větší vzadu na kufru (heh) a mohli jsme jet zase domů. A já řídil jako širón … fakt mě to baví. Pravda, sto pět koní není žádný splašený hřebčín, ale ani si toho nevšimnu a už jedu sto dvacet …

A tím by se dalo říci, že je koupě nového auta uzavřena. No uvidíme, ještě musí ivonce schválit to čerpání stavebka/úvěru. S tím bude možná taky ještě srandy ;-)

před šesti roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.