A to ten víkend tak krásně začínal
Často si říkám, že bych mohl do RS2 dodělat takovou ptákovinku, která by vzala data publikování všech textů a určila by z nich průměrný čas, kdy nebohý bloger klikl na tlačítko Odeslat. Posledních pár textů to táhnu mezi první a druhou hodinou ranní. I dnes si ukrojím půl hodinu ze spánku, jen abych něco těžkého lehce blognul.
Pátek byl nádherný. Bylo tak příjemně teplo, až jsme se vydali vyhřívat na kopec pod les a koukali do údolí řeky, jak se tam po poli plahočí traktor a nějakým verglem jej uhlazuje.
Sobotní počasí už za moc nestálo, ale slavily se narozky/svátek ivonky a její sestry. Jenže se tohle posezení s prarodiči vždy zvrhne v probírání aktuálních pohřbů a nemocí 
Večer se blížil a s ním asi historicky jediný ples, ze kterého mám pozitivní pocit a kde jsem byl již pokaždé za poslední tři léta. Za stovku, v džínách a elegantní košili… stojím před dlouhatánským švédským stolem prohýbajícím se pod těmi horami dobrot, kterých si můžu nabrat, co jen hrdlo ráčí Jo, tam to mám rád. Bylo nás tam víc, byla to fajn a byla zábava, dokud u ivonky nezemřel po náhlé několikadenní nemoci vlčák Rex.
Jako rána z nebes zkolaboval již ve středu a pak byl každým dnem lepší a lepší, až šel v sobotu i na procházku. A pak v noci ve spánku zemřel.
Těžko o tom cokoli psát, protože nevím jak. Rodina zničená, všichni brečeli, jen já tam beze slov stál a hladil ivonku po ramenou. Jako kus ledu. To až včera v noci při jejím utěšování jsem se náhle rozbrečel jak želva taky. Poprvé po tolika letech, že si to už ani nepamatuji. Pochybuji, že by to bylo kvůli Rexovi… jen se moje myšlenky neustále točily kolem tří pohřbů, kterých jsem se v ne tak dávné minulosti zúčastnil a které mnou naprosto nijak emocionálně nepohnuly. Jako kus ledu sypu lopatku hlíny na rakev, jako kus ledu sděluji upřímnou soustrast plačícímu strýčkovi, jako kus ledu vysvětluji tátovi, že má zákonné právo odmítnout dědictví (dluhy) po svém zesnulém otci, mém dědovi, který zemřel někdy před několika lety. Viděl jsem ho jednou v životě kdysi dávno a nyní už vůbec nevím, jak vypadal. Nebyl jsem ani na pohřbu svého dědy. Nakonec jsem si na něj a jeho smrt vzpomněl spíše náhodou.
A pak to všechno konečně po letech obrečel.
Amelie Poulain – Theme principal
Dnešek nebyl ničím významný, třetina dne ve vlaku, pětina dne ve škole, pětina dne na kurzu matiky, zbytek na koleji. Až na zkoumání zlobícího notebooku sousedek přes chodbu nic zvláštního, večeře v 22:30, práce až do dvou. Teď půjdu spát.
Pacifik – Drahoušek
před jedenácti roky |
Ze života | 
7 komentářů
