Absolutně neproduktivní podvečer, večer a noc

Pěkně jsem si tento týden naplánoval. V pondělí do banky, na živnosťák a pak do naší školy (v obci) konzultovat formu/obsah jejich sekce na našem webu. V úterý do prahy (první půle dne), a tam odpoledne na písemku v tom jediném předmětu, který letos mám. Ve středu ráno do školy potvrdit index, revalidovat ISIC, cestou zpět se nechat ostříhat a zasednout k psaní bakalářské práce.

Nějak jsem nepočítal s tím, že o půl páté budu na koleji a nebudu mít co rozumného (!) na práci. Drobné opravy tu a tam, kafe, večeře, a je po deváté a tohle blognutí mi přijde jako nejpřínosnější čin dnešního dne. Když už jsem si psaní BP naplánoval na zítřek, tak se mi do toho nechtělo fušovat. Takže se na to pořádně vyspím a uvidíme. Mám na to tři týdny a den. Tedy, pak budu muset téměř finální verzi prezentovat svému vedoucímu. Dát sedm až deset stránek týdně, to bude ještě větší ohulisko než učení na statistiku, nemluvě o tom, že v posledním týdnu se už budu muset začít učit na matematiku, kterou mám 10. prosince. Sranda musí bejt. Ale… přitom žádná sranda není. V praze jsem jen dvě noci, po večerech se nic neděje, žádný Červený trpaslík, žádný Counter-strike,… a to je tu už sedmý týden semestru. Absolutně se mi tomu nechce věřit, možná je to i jen tou jednou hodinou, co mám – je něco jiného mít týden vyplněný školou a nemít týden vyplněný školou. Je fajn nemuset ve středu vytáhnout paty z koleje, ale taky je to trochu na mozek. Vzpomenu-li si na minulý rok, kdy jsem se třikrát v týdnu vracel ze školy v osm, absolutně utahaný se zul a přešel po koberci ke své posteli, do teplé sprchy a připravit si večeři a skoro jsem ani nedojedl a už jsem se loučil s ivonkou, neb hágen pouštěl trpaslíka… vzpomínám na to teď jako na ideální večery Ale asi jsem jen dnes znechucený tím, jak ten dnešek podivně utekl.

Nepříjemná ranní zima, nakonec i to probuzení bylo divné, jako by mě z vody vytáhli, za okny světlo, ivončin pokoj, no herdek ono je úterý a já jedu za hodinu do prahy! Nechtěl jsem tomu věřit, sníh za okny mě ovšem tak moc nepřekvapil, cesta na nádraží, čekání na rychlík a regulérní vánice na prvních kilometrech cesty. A v praze? Déšť, mokro, leč tepleji, škola a test (no uvidíme), narvané šaliny… nechuť.