Ach jo. A stokrát zopakovat.

Hodně se povídalo, nejvíce snad o filmech… alespoň v našem koutku. A pilo se… ať už jsem včera tvrdil cokoli, realita byla jiná. Možná i podle očekávání. Nepít by bylo fajn, ale co tam pak dělat? V tak skvělé atmosféře to prostě nedá…

Příště se už ovšem pohlídám. Klidně si tam nějaké víno vezmu, ale pak také nealko. Protože je mi prakticky jedno, co piju. rád držím hrníček v ruce a upíjím z něj Komu záleží na tom, co za pitivo v něm je? Příště, příště…

Dokonce jsem odešel i dříve. Ovšem zase nevím kdy Dnes mě čekala prezentace eseje v angličtině a tak jsem svědomitě ukončil svůj pobyt na sedmém patře a po jednom zabloudění se dostal na pokoj. Nalil jsem do sebe vody co to šlo a šel spát… ani jakubovo dobývání do pokoje ve tři v noci mě neprobralo, musel vstát lukáš a otevřít těm, co nenosí klíče Já je u sebe mám nonstop

Ráno bylo… kruté. Na anglinu jsem se z fleku vykašlal a spal dál. Nebylo mi zle, ale strašné horko a všechno mě bolelo. Však jsem také půl hoďky po probuzení obědval, na to bych si jinak netroufnul Hlava mě ale bolí stále a nejraději bych spal, protože mi tělo nějak nevěří těch devět hodin spánku… jenže mě čeká matika. Tam půjdu.

Hned po obědě jsem vyrazil do města vyzvednout sestře iPod Shuffle… metrem na kobylisy a pak najít Na Hlínách 19. Vylezl jsem na Kobyliském náměstí a koukal. Kudy se asi tak vydat… znal jsem to tam jen podle leteckých fotek (zoomovaná mapa). Takže kam jít? Samozřejmě jsem ani nevěděl, jakým směrem stojím, natož kde hledat ten barák. Podle tvaru křižovatky jsem se zorientoval a vyrazil… Apple snad bude mít někde nějaké logo, značku, ceduli… hovno leda! Připadal jsem si tam jak debil, kráčeje pořád dál a dál ulicí a hledající nějakou popisku Na Hlínách. Pak jsem se rozhodl odbočit mezi domy, neboť ta část neležela přímo u silnice (podle mapy). Zeptal jsem se usedlíka, který o této ulici nikdy neslyšel, ušel dvacet metrů a stál před cedulí. Ani se mi nechtělo věřit, že jsem to našel Že jsem šel opravdu dobře

Pak jsem to tam ještě 15 minut obcházel, než jsem našel danou budovu. Taky bych ocenil logo větší než 20×30cm v rohu dveří… nejhorší bylo, že mapa našla jiný dům, proto mě to tak mátlo. A eplové stejně sídlili v domě s jiným číslem. Ale našel jsem to… ujala se mě mladá holka, podpis převzetí, igelitka s nakousnutým jablkem a cesta zpátky. Dvě hodiny v tahu…

iPod mi samozřejmě visí na krku a právě hraje KůlTýEnTý či jak se to asi vyslovuje. Hezká hračka. Mohl bych to sestře dovézt komplet zabalené a zalepené, ale nedalo mi to vyzkoušet. Není to jen tak. Uvidíme, jak si s tím poradíš, sestřičko, zatímco já budu v pátek chrápat po brigádě a ty celá natěšená zapojovat iPoda do usb

Za pět minut vyrazím na matiku… teď opět sedím na pokoji, napsaní si spotu dopředu je hodně pohodlné. Už díky normální klávesnici. Teda, taková mrňavá hračka a jak to hraje nahlas.

Jenže pak je tu ještě jedna věc, která mě trápí. Ivonka. V průběhu večera jsem si s ní čile smskoval a nepřestal ani pozdě v noci. V tom stavu, v jakém jsem byl… poslední uložená zpráva je jen sled písmenek, ze kterých přeložím pouze „spim“. Zbytek nedává smysl ani mě, a to jsem autor! Co si vzpomínám, tak odpověď miláčka obsahovala něco ve smyslu, že uz ji to nebavi. Což se nedivím… teď už si můžu jen nadávat do debilů. Cestou metrem jsem jí napsal a omluvil se za to. Nechci z toho samozřejmě dělat žádnou vědu ani tragédii, ale chci ji ujistit, že vím, že to nebylo nic, co bych chtěl někdy opakovat.

A mobil mlčí. Už strašně dlouho.