And i need your light tonight...

Vlak se blížil k vysočině a já v tichém kupé obývaném jen zuzkou a mnou pronesl, jak moc se netěším domů.

„Jak to? Můžeš se přece těšit na ivku, na pohodu, relaxování…“ Chvilku jsem mlčel a palk přikývl. „Hm.“ „To je mi teda nadšení.“

Nevím, jak to vysvětlit. Ale domů se prostě netěším… jsem tu doma, ale je to jiné než dříve. Nějak… se na to dívám jinak.

A těšit se na ivku? Měl bych, viď. Jenže to tak také není… kdybych měl zůstat přes víkend v praze, zůstal bych bez nejmenších výčitek. Ale ne, přeháním… ale kdyby se na mě na koleji vrhla nějaká sexy holka a hodlala využít mé chvilkové rozkolísanosti, odvrátil bych tvář. Nedokázal bych ivku podvést.

Jenže jak velkou roli v tom hraje to, že bych jí nechtěl být nevěrný a jak moc velkou roli v tom hraje to, že bych to pak nedokázal napsat ani tady? Asi bych nesnesl, kdyby jsi mě odsoudila. Přemýšlím, jestli to ovšem není to nejdůležitější, nad čím při podobných situacích blízkých zlomům ve vztazích přemýšlím. Znamená to pak, že je pro mě virtuálno důležitější než realita?

Blbost… znamená to vůbec něco?

„Někdy bys měl prostě přestat přemýšlet,“ říká stále častěji zuzka. Měl bych se tím řídit.

Jenže i tohle veřejné propírání myšlenek má svoje pozitiva. Když mi do komentů napíšeš, že jakmile podvedu ivku, přijdeš mi bez váhání na kolej utrhnout koule, taky to bude mít svůj dopad. Drtivou většinu věcí posuzuju podle svého(!) smyslu pro dobro či zlo. Vše se ovšem odvíjí od excentrické osobnosti a kdo mi zaručí, že to všechno posuzuju tak, jak by danou problematiku posuzoval normální morálně nezávadný člověk?

Extrém nikdy není jednostranný. Potkal jsem až moc případů, kde pánbů někde přidal, ale jinde ubral. Razantně.

O čem to tu plácám, že? Vždyť je to jedno… jsem neskutečně unavený, vidím to na klidný mikrospánek. Zítra gruntování před návštěvou, večer návštěva, v pátek do prahy…

O nějakém relaxu nelze hovořit. Dnes jsem také po dlouhé době potkal dje, svezl se se mnou busem ze city do vesnice (ano, české dráhy měly opět zpoždění, devět minut… a to ten vlak na dvou místech pěkně dlouho stál). Strašně rád jsem s ním zase jednou mluvil. Přece jen jsem s ním po boku sedm let chodíval každé ráno na gympl. Že jsme se vždy div do krve nepohádali, to je jen milá historka k posezení u ohně…

Ale copak jsou ty letní noci tak daleko?

Kašlu na to, sbalim se, vezmu klíčky…