Asi Kimčovi nabourávám denní režim

(Ano, opravdu, druhé blognutí během jednoho týdne!)

Aha, tak prd, on tu nervózně pochází s patkou rohlíku, co někde splašil, a hledá místo, kde by si ho zašantročil na horší časy. Myslel jsem si, že je celý nesvůj z toho, že už je půl druhé, po domě se svítí a on stále není ve svém pelíšku a nechrní. A to ještě díky bohu že je hluchý jak poleno, starouš jeden, protože tohle by jen tak nerozchodil.

Inu, hlídám dům. Naši odjeli na tři dny kamsi do jižních Čech a ivonka má jak na sviňu v nemocnici pohotovost, takže sedí doma (= v dojezdové vzdálenosti do Brna) a čeká na případný telefon. A tak jsem tu sám jen s Kimem. Snášíme to dobře :-) Já pracuju jak o život, produktivita mě docela překvapuje. Odpoledne vždy přelomím cyklovyjížďkou, abych alespoň zdáli zahlédl záda své jarní formy, a v noci pak pokračuji. Dnes jsem dokonce dotáhl jeden rest, co mi ve schránce ležel snad někdy od dubna. Ještě tři mejly a „inbox zero“. 

Takové ty nezvyklé starosti – nezapomenou postavit popelnici před dům, pojedou popeláři. Otrhat nejzralejší keřík borůvek. Nezapomenout zalít muškáty na parapetech. Nezapomenout vyvenčit Kima. Nezapomenout mu dát jeho ranní a večerní prášek. Ha, na to jsem dnes zapomněl! Jistě, dostává ho „než se jde spát“, ale to také nebývá ve dvě. Sákryš. 

Tak, prášek zamaskovaný do paštiky zhltnut. Navnadilo ho to a doráží večeři. Alespoň jsem ji nepřipravoval zbytečně.

Mno … dopoledne strávené prací, před obědem jsem si zajel nakoupit. Takový ten „chlapský“ seznam – čtyři piva, půlka chleba, dvacet deka šunky. Ve šlapátkách mi už nelupe, pravděpodobně bylo kolo nějaký vyměklý. Přestalo to poté, co jsem si dal jeden „lepší“ sjezd lesem terénem, kdy mi z rámu opadalo i zaschlé bahno. A dnes odpoledne jsem vyrazil na jih za ivonkou. Při včerejší projížďce, kdy jsem se také moc nešetřil, jsem se zařekl, že dnes vyjedu a pojedu nakref, protože půlka léta v tahu a jsem chcíplý jak houba. A když už je ta olinpyjáda … Vyrazil jsem tedy zostra a šlapal a šlapal. Na mých těžce terénních pláštích je to na asfaltu trochu větší dřina, ale ani mi to moc nevadí – jezdit zlehounka a bez námahy můžou ženský, že. U rybníka jsem si dal dvě piva (nejkratší vtip na světe: Pivovar Starobrno.) a doufal, že mi tento lehký doping pomůže při jízdě zpět, proti vodě. A kdepak. Martýrium jak víno. Ale proč prostě ten kilometrový kopec nevyšlapat na 3:6? Budu rychleji doma! Jdu do toho, kurva, přece to nebudu dva kilometry objíždět po rovině! A tak jsem to hnal proti proudu řeky, ležel na řidítkách jak profi jezdec, ale asi jsem spíše vypadal jak těsně před smrtí. Tak trochu jsem zapomněl na Kima a jeho obvyklý čas večeře, ještě jsem měl zalévat truhlíky kolem domu, a sám jsem měl hlad … no bylo kam spěchat. Jen jsem se pak po domě ztuhle ploužil jak vyžilá zombí a div se mi hlava nemotala.

Ale co. YOLO. Před půlnocí jsem si uvařil kafe, zdali na mě bude ještě účinkovat. Jen jsem zblbe civěl do monitoru, přitom by se našlo pár věcí, co bych ještě dnes mohl dotáhnout. Tak jsem si zakávičkoval a teď tu už třetí hodinu fretkuju. Zajímavost – když jsem si vařil kafe o půl dvanácté, tak bylo venku jedenáct stupňů. Teď ve dvě je tam patnáct stupňů. Zvláštní.

No zítra má být hicna, mám naplánované posekání trávníku. A pak nějaké to cyclo, bude-li chuť. Jo a taky chci uklidit po domě. to bych měl :)

před pěti roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.