Babička má sedmdesát let

Tenhle text píšu do tématu akce, ale žádné jízdy ve stylu silvestru zde rozhodně nehledej. No co… sedím před monitorem, je mi horko, bolí mě hlava, je mi zle, je mi slabo… a ze všeho nejvíce je mi zle. Asi jsem nemocný.

Nebyl by to žádný div, k babičce jsme jeli s vědomím, že z ~15 zúčastněných lidí tam bude minimálně deset nemocných. A také že ano. Co se dalo dělat… ne že by mi bylo nějak fajn, poslední týdny mám trošinku náročné, ale mírný kašel jsem si tam přivezl a domů se vrátil s pěkně protivným. Co nadělám.

Celé příbuzenstvo, oběd, oslava, od dvou hodin do jedenácti, různě se obměňovalo osazenstvo, pilo se a pilo… vypil jsem toho hodně, začal na červeném, přes oranžové (pomerančové) k bílému, které mi při střídání s pepsi a multivitamínem vydrželo až do hluboké noci. Vypil jsem, co by mě jindy složilo, a nepocítil nic. Ještě aby, po pátku… nemysli si, že bych se opít chtěl. Ale vůči prázdné sklence před sebou mám opravdu averzi. A je mi vcelku jedno, čím ji naplním. Pepsi, oranž, víno… hm, jen to bílé teplé bylo mírně řezající. Fujky.

Naše rodina je různorodá, často se vidíme, přičemž v okruhu dvaceti metrů od babičky bydlí obě rodiny strejdů :) Člověk by tedy s napětím čekal, jak taková seance dopadne, ale myslím, že byla úspěšná… z mého pohledu. Moc jsem toho nenamluvil, pokud se někdo neptal, dal jsem do placu nějaký ten vtip a veselou historku ze školy… vzpomínání na školu, na vojnu a na průšvihy s policajtama, to bylo vděčné téma. Když přijel dědův bratr, ausgerechnet stejná nátura jako on, tak to se člověk smát nepřestával… na co všechno si dospělí nevzpomenou.

Ale byl jsem utahaný, po pátku vážně dost, bylo tam horko, šárka s tomem se sbalili brzy, protože právě šárka patřila k těm chronicky nemocným, stejně jako její taťka, no a tom se k ní přijel nachladit. Ach jo… v krku pálí…

Foťák jsem tam měl, ale nepřišlo mi nijak úžasný fotit dvacetkrát stejnou místnost se stejnými lidmi, kde by se pouze měnily skleničky a obložené talíře… to jsem si raději druhý den fotil různé krajinky na obrazech, pěkně přes makro, bez rámů… klidně bych si některé z nich dal na plochu. To bych ale nesměl prolízat deviant art galerie…

Druhý den jsem dočetl Marťanskou kroniku. Víš, nějak nevím, co k ní napsat… rozpačitý pocit z úvodu se vytratil, zůstalo mi něco divného. Jen ve střípcích si vzpomínám na své apokalyptické sny

Druhou částí knihy je povídka/novela/román (???) 451 stupňů Fahrenheita. Kvůli té jsem si knihu vůbec vypůjčil. Ale přišlo mi neetické začít číst od půli knihy… jak stojí v předmluvě: „451 stupňů Fahrenheita… teplota, při které začíná hořet papír…“. Na mysli mi také zůstal citát Juana Ramona Jimeneze: „Když ti dají nalinkovaný papír, piš napříč!“… přemýšlel jsem nad tím a uvědomoval si, jaké takové lidi znám. Pár jich ve třídě máme… jeden z nich je extrémní. Někdy mám sto chutí… to je jedno. Najevo to nedávám, tudíž jako by to ani nebylo. Je drzý, ale bez důvodu. Když má v němčině, s naší nejlepší profesorkou, na lavici otevřený sešit fyziky a na otázku „co to děláš?“ jí odpoví „Učím se fyziku“, tak mě vážně chytá rapl. Ta poslední profesorka na škole, které bych psal písemku napříč…

Ach jo… nemám rád neděle. Učit se stejně nic nebudu. Jen snad nějaké to rýsování do deginy. Povězte mi, co mám dělat. Abych neměl pocit, že svůj život dávám nějak lacino.

před 14 roky | Akce | 3 komentáře

Komentáře

1 | Maja | před 14 roky | maja.bella-blonde.org

Kde jsou ty casy, kdy jsem ujizdela na Martanske kronice…. miluju tu knihu, pokazde, kdyz ji ctes, prijdes na neco noveho.

reagovat

2 | juneau | před 14 roky

takovy tuseni jsem mel taky… ze ji budu muset precist vicekrat. nekdy mi to tak proste prijde…

reagovat

3 | Skrnda | před 14 roky

Asi se zacnu taky koukat na cervenyho trpaslika:o)))ty hlasky jsou fakt super…

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.