Bez tebe noc je trochu šedá...

Oslava posledního dne roku musela být velká. Nemohla být menší. Vína nemohlo téci méně. Hudba nemohla duněť tišeji. Všechno muselo být super.

Všechno bylo super.

Připouštěl, že večer dávno minul a vládu nad nocí přebralo vzdálené svítání, ale nemohlo mu to zabránit v požitkářském sledování sklenky vína spící v nonšalantně pozvednuté dlani. Do skonání věků by ho vlnky červeného světla neomrzely…

Sám sedíc v křesle zahříván jejím unaveným tělem, snad usínala, nebo jej pouze objímala… mohl by někdo usnout v tak hlasité hudbě? A ve společnosti takových zvrhlíků, jako jsou támhle ti tři? Pohladil ji po vlasech, vzdychla, políbila ho na krk, zavrtěla se a odpočívala dál.

Do rytmického dunění hudby se přidal jiný, stejně rytmický zvuk… přeslechl se? Pohlédl k monitoru, na kterém právě jeden z jeho nalomených společníků spouštěl porno.

„Ty zmetku, hned to shoď!“ Překřičel dunění hudby a vzdechů, díky kterým zbystřila i ona a rozesmála se. Nemít ji na klíně, vstal by a odnesl ožralu pryč od svého pc, teď se mu ovšem zvedat ani v nejmenším nechtělo.

„Sestřel to, nebo bonznu tu trapárnu, cos spáchal s tamtou na díze!“ Věděl, že nasazuje těžké zbraně, a také by musel porušit daný slib, že bude mlčet. Stejně tak si na ten slib kupodivu vzpomněl i kluk u klávesnice.

„To neřekneš! Nebo snad porušíš svůj slib?“ Zakřenil se na něj, a to dost významně.

„Klidně to profláknu, protože tehdá's na mým komplu nepouštěl porno! Pak to bude bez výčitek!“

„Klid, klid, už to vypínám, šéfe.“ Marně se strefoval myšítkem do miniaturního křížku okna videa a z reproduktorů se záhy přestal linout rušivý hekot na znamení, že se mu to konečně povedlo.

„Spokojenej?“ zeptal se s drzým pošklebkem.

„Idiote,“ vrátil mu jeho škleb a vrátil se ke kroužení se sklenkou svého milovaného červeného.

Dívka se opět zavrtěla…

„Nespi.“ Bez reakce. Pohladil ji po tváři, sklenku odložil na zem vedle křesla. Dívka vzdychla a zavrněla, že už má popito a nemůže překonat spánek.

„Prober se, nebo tě vymáchám ve sněhu před chatou,“ pohrozil jí šeptem.

„To neuděláš…“

Reprodukoval rozhovor ostatním. Zvedl se řev a jekot, v němž zaznívaly jen tři slova… on, to, udělá…

Dívka se probrala. Právě ji podebral pod koleny, vstal z křesla a zvedl do výše. Bez rozpaků zamířil ke dveřím na chodbu, které mu hned jeden z kluků otevřel. Dívka se začala s jekotem bránit, jiný kluk ji chytil za nohy, aby sebou moc házela, smíchy nemohla dýchat a nechtěla se smířit s tím, že to opravdu udělají.

Popadla dech a zakřičela:„Musím ti něco říct!!!“

Zastavili se a on k ní sklonil hlavu. Ostatní mohli zaslechnout jen první slova… „Pokud mě pustíš, tak…“ Zbytek byl šeptem jen pro jeho uši.

„Souhlas… kluci, končíme,“ usmíval se na všechny kolem a čekal, až ji pustí na zem. Těm se do toho ovšem vůbec nechtělo.

„No jistě, nám je to jasný! Hele, že seš tady jedinej s holkou, no budiž… ale to, co ti slíbila, tak na to si teda dneska budeš muset nechat zajít chuť, protože my ji v tom sněhu vyválíme tak důkladně, že ji nantuty přejde chuť! Kluci, pokračujem!“ Řehot a smích se rozlehl před chatou a přeřval rachot dopadajících vloček…

Než jim mohl v čemkoli zabránit, rozhoupali ji jako při hoblu a hodili přímo do vysoké hromady prašanu vedle chodníčku. Zmizela v něm celá a s nepříčetnými nadávkami z něj zase rychle vyskočila. Ostatní hýkali smíchy, snažili se jeden druhého vymáchat ve stejné hromadě sněhu jako ji, zatímco ona jím byla rychle vtažena z mrazu do chodby celá rozklepaná a stále šťavnatě nadávající. Za třemi hýkajícími opilci vykopl tři páry bot, z věšáku u vchodu strhl tři bundy a vyhodil je za nimi, aby jim nebylo smutno.

Smích venku odumřel a cvaknutí zámku bylo jako úder věžních hodin. „Naschle zejtra!“ ozval se řehot z chatky, do níž jim byl odepřen přístup.

„Ten hajzl…“ nemohl uvěřit jeden z promrzajících, ovšem rychle si nazul svoje boty plné sněhu a oblékl bundu. „Tak tady jsme dneska skončili.“

„Tys jim tam chtěl dělat křena až do rána nebo co?“ rozchechtal se ten nejmladší a sehnul se pro svoji bundu.

Přiložil do krbu další polínka, roj rudých jisker vyrazil na pouť ke hvězdám, dívka svlékala svetr, na kterém roztával sníh.

„Co tvůj slib?“ usmál se na ni od krbu.

„Ty jsi ten svůj nesplnil, miláčku, takže se necítím povinna dodržet svoje slovo, rozumíš?“ Odzbrojující úsměv jejích rtů mu vzal odpověď. „Nehodlám tedy hnout ani jedním prstíkem, což je trest za ten sníh… ty sám si se mnou ovšem můžeš dělat, co jen budeš chtít.“ S úsměvem se k němu blížila pohrávajíce si s lemem svého trička…

před 14 roky | Spisovatel | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.