Bílé peklo v Praze
Pozdní usínání (nejdříve ve dvě v noci), brzké vstávání
(nejpozději v 8:15) … no dobře, není to tak brzké vstávání. Ale
přesto to tak cítím a že bych se probouzel odpočatý a už už chtěl
vyskočit z postele, to ne. I dnes jsem se probral jak zmlácený, ale čas je
drahocenná záležitost, a tak jsem po té osmé z postele vylezl a šel do
sprchy. Sotva jsem se tam domotal, už jsem se řáchal v teplé vodě a
probíral se. V pokoji jsem se oblékl, pustil noťas, sebral drobné a vydal
se k Židovi koupit si nějaké pečivo na snídani. A tak se s ještě
mokrými vlasy a v pantoflích na chodbě koleje míjím s lidmi mířícími
do školy a říkám si, proč je všude takové podezřelé světlo … a pak
vykouknu oknem ven. Praha je kompletně pod sněhem! A já prošel už kolem x
oken a ani si toho nevšiml, nehledě o výhledu z pokoje rovnou na
zasněžený strom. Má důvod vstávat, pokud člověk očividně
nevnímá?
Zážitky týdne. Evakuace! V pondělí po sedmé večer se
školou rozlehl tlampač vyzývající všechny k poklidné evakuaci. Učitel
zíral, nechtěl tomu věřit, ještě nám chtěl zadat domácí úkol, ale to
už jsme se všichni balili a ve spěchu opouštěli školu. Co kdyby opravdu
někde hořelo? Naše moderní budova je taky tak hi-tech, že se v podobných
případech na různých místech spustí protipožární „dveře“ a
rozdělí ji do několika uzavřených částí, odkud už jde utéct pouze
nouzovými východy. A tak jsme spořádaně odcházeli átriem k východu,
před nímž byla protipožární stěna stažena asi tak do poloviny. Ale to
bylo jen zdání, ona se pomalinku spouštěla pořád. A když si to dav
uvědomil, zběsile se rozběhl a snažil se pod ní ještě projít Taky jsem byl jeden z nich
Zbytek už zůstal
uzavřen v hale a musel vyjít ven nouzových východem, pak přelézt jakýsi
plůtek, protože nikdo z ostrahy se neráčil přijít jej odemknout … no
sranda. Druhá budova školy o ničem nevěděla, jen z ní sledovali, jak se
najednou v místech, kde obvykle stojí jeden dva kuřáci, valí stovky
studentů
To bylo asi to jediné zajímavé týdne. Po nocích plánujeme a domlouváme
Švédsko, kdy kde kam jak a za kolik. Letíme z Prahy v neděli, do pondělí
budeme u Hágena ve Stockholmu, kdy letíme do Kiruny na sever za polární
kruh. V Kiruně pobudeme asi jednu noc, vypůjčíme si tam auto a vyrazíme po
E10 do Norska do Narviku. Hlavní cíl jsou zatím Lofoty, kouzelné ostrovy
u pobřeží pospojované mosty. Takže budeme courat po nich. Ale, sákryš…
kousek na sever od Narviku je Tromsô, benátky severu. Ten kousek je
nějakých 300 km, ale zase co bychom taky v Narviku celou dobu dělali?
A když už (možná) budeme v Tromsô, tak kam už je to jen 600 kiláků?
Na Nordkapp! Nejsevernější bod Evropy, za ním už je jen ledová pustina
Severního oceánu. Mystické místo, démonické pobřeží … ale pak jsme
vystřízlivěli Jen
benzín na trase Narvik – Nordkapp – Kiruna by nás vyšel na 5000 Kč, a
taky je kurva pořád březen, severská zima se netváří jako naše jaro!
Stačí, že budeme dávno za polárním kruhem, nemusíme ještě zapřahat psy
a nazouvat sněžnice. Silnice až na Nordkapp bývá taky touto dobou ještě
uzavřená. A je-li otevřená, vede sedmikilometrovým tunelem a mýtné by
nás vyšlo na 2500 Kč! No lol
No včera v noci to byla sranda, jen co je pravda. Zpět do
Kiruny musíme v pátek, abychom v sobotu odlétli zpět do Stockholmu a
v neděli brzy ráno do Prahy.
Bude to Velké severské dobrodružství!
před dvanácti roky |
Praha Ze života |
2 komentáře