Bílé peklo v Praze

Pozdní usínání (nejdříve ve dvě v noci), brzké vstávání (nejpozději v 8:15) … no dobře, není to tak brzké vstávání. Ale přesto to tak cítím a že bych se probouzel odpočatý a už už chtěl vyskočit z postele, to ne. I dnes jsem se probral jak zmlácený, ale čas je drahocenná záležitost, a tak jsem po té osmé z postele vylezl a šel do sprchy. Sotva jsem se tam domotal, už jsem se řáchal v teplé vodě a probíral se. V pokoji jsem se oblékl, pustil noťas, sebral drobné a vydal se k Židovi koupit si nějaké pečivo na snídani. A tak se s ještě mokrými vlasy a v pantoflích na chodbě koleje míjím s lidmi mířícími do školy a říkám si, proč je všude takové podezřelé světlo … a pak vykouknu oknem ven. Praha je kompletně pod sněhem! A já prošel už kolem x oken a ani si toho nevšiml, nehledě o výhledu z pokoje rovnou na zasněžený strom. Má důvod vstávat, pokud člověk očividně nevnímá? 

Zážitky týdne. Evakuace! V pondělí po sedmé večer se školou rozlehl tlampač vyzývající všechny k poklidné evakuaci. Učitel zíral, nechtěl tomu věřit, ještě nám chtěl zadat domácí úkol, ale to už jsme se všichni balili a ve spěchu opouštěli školu. Co kdyby opravdu někde hořelo? Naše moderní budova je taky tak hi-tech, že se v podobných případech na různých místech spustí protipožární „dveře“ a rozdělí ji do několika uzavřených částí, odkud už jde utéct pouze nouzovými východy. A tak jsme spořádaně odcházeli átriem k východu, před nímž byla protipožární stěna stažena asi tak do poloviny. Ale to bylo jen zdání, ona se pomalinku spouštěla pořád. A když si to dav uvědomil, zběsile se rozběhl a snažil se pod ní ještě projít Taky jsem byl jeden z nich Zbytek už zůstal uzavřen v hale a musel vyjít ven nouzových východem, pak přelézt jakýsi plůtek, protože nikdo z ostrahy se neráčil přijít jej odemknout … no sranda. Druhá budova školy o ničem nevěděla, jen z ní sledovali, jak se najednou v místech, kde obvykle stojí jeden dva kuřáci, valí stovky studentů 

To bylo asi to jediné zajímavé týdne. Po nocích plánujeme a domlouváme Švédsko, kdy kde kam jak a za kolik. Letíme z Prahy v neděli, do pondělí budeme u Hágena ve Stockholmu, kdy letíme do Kiruny na sever za polární kruh. V Kiruně pobudeme asi jednu noc, vypůjčíme si tam auto a vyrazíme po E10 do Norska do Narviku. Hlavní cíl jsou zatím Lofoty, kouzelné ostrovy u pobřeží pospojované mosty. Takže budeme courat po nich. Ale, sákryš… kousek na sever od Narviku je Tromsô, benátky severu. Ten kousek je nějakých 300 km, ale zase co bychom taky v Narviku celou dobu dělali? A když už (možná) budeme v Tromsô, tak kam už je to jen 600 kiláků? Na Nordkapp! Nejsevernější bod Evropy, za ním už je jen ledová pustina Severního oceánu. Mystické místo, démonické pobřeží … ale pak jsme vystřízlivěli Jen benzín na trase Narvik – Nordkapp – Kiruna by nás vyšel na 5000 Kč, a taky je kurva pořád březen, severská zima se netváří jako naše jaro! Stačí, že budeme dávno za polárním kruhem, nemusíme ještě zapřahat psy a nazouvat sněžnice. Silnice až na Nordkapp bývá taky touto dobou ještě uzavřená. A je-li otevřená, vede sedmikilometrovým tunelem a mýtné by nás vyšlo na 2500 Kč! No lol No včera v noci to byla sranda, jen co je pravda. Zpět do Kiruny musíme v pátek, abychom v sobotu odlétli zpět do Stockholmu a v neděli brzy ráno do Prahy.

Bude to Velké severské dobrodružství!