Blízká setkání s oblíbeným druhem

Dva dny po sobě vstávat ve dvanáct, to můžu jen já a pár dalších vyvolených. Nakonec proč ne? Nikdo po mně nic nechce. S dnešní únavou tomu zítra nebude jinak.

Mám svůj svět, ty máš svůj, můj nakresli svůj narýsuj. Pak máme ještě jeden a v tom se spolu vždycky sejdem.

Až by se mohlo zdát, že celý den neposlouchám nic jiného než Tatabojs.

Tvůj svět je celý virtuální, v tom mém je všechno naturální. Pak máme ještě jeden a v tom se spolu vždycky sejdem.

Jsem utahaný jak kočka. Ve výsledku po dvou týdnech lenošení rovnou 60 kiláků na kole. A rozhodně jsem si je neplánoval. Odpoledne mě už pc opravdu nebaví, sednu na kolo, že si vyjedu na hráz. Nedělní odpoledne, to tam můžeš potkat klidně i půl sta turistů. Jisté procento budou vždy holky :) Na hrázi jsme dříve trávili klidně i několik hodin. Ano, tak zoufalé je to tu se zábavou.

Dnes se tam nikde nevystavuji, zamířím kolem vody po staré stezce na konec přehrady tak jako tolikrát předtím tento rok. A moc dobře vím, že i tam natuty pár desítek lidí potkám. Cyklisti, výletníci, čumilové… těm všem rozčísne účes vichr ženoucí se za mnou a mým kolem. Pro minulých sedmnáct minut jsem div duši nevypustil, jen abych si pomasíroval ego, že za sedmnáct minut urazím… sedm kilometrů? Tentokrát to nebylo kvůli egu, ale kvůli těm lidem na cestě. Rád udivuji, šokuji, překvapuji… všichni ti lidé na výletech, kochají se krajinou, líně kráčejí po asfaltu… proletím kolem nich jako vítr, oranžové brýle, rozevlátá košile, nohy pumpující jako písty zaoceánského parníku, jako neapolské špagety… což pochopí jen znalci Červeného trpaslíka, nejlepšího britcomu všech dob :) Každý, kolem koho jsem prolétl, si musel pomyslet, že jsem zešílel :) Ten pocit zbožňuji… pocit šílenství ;)

Na konci se ani nevydýchám a už letím zpátky, se stejným nasazením, se stejnou rychlostí. Ale co, musela bys tam být, takhle ti to nic neříká.

Stala se mi také hezká nehůdka: jedu po úzkém můstku přes řeku, ucuknu před hejnem much a řidítky vlétnu do zábradlí. Pár metrů to ještě ustojím a pak se kolo prostě sekne a tělo jde vpřed. Dopředu. Dolů. Na rám. Rozkrokem. Auuuuu. Obdivuji svoji duchapřítomnost, zatnu všechny svaly a zapřu se o řidítka, jako bych dělal klik. Dopadnu botama na zem, ale tělo se díky setrvačnosti převažuje vpřed a rozkrok se blíží k rámu. Až do okamžiku, kdy už během milisekund stojím pouze na špičkách bot, jež logicky zůstávají na místě (a zbytek těla se pohybuje vpřed), nic nenasvědčuje tomu, že bych v následující chvíli neměl přijít o možnost mít někdy děti a neukončit svoje bolestivé vřeštění skokem do hlubin pod mostkem. To by se stalo, kdybych neudržel svůj postoj. Takhle jsem jel po špičkách ještě tak dva metry ve stejné pozici, jako bych se opíral o řidítka. Špičky na botaskách mám efektně sedřené na původní barvu podrážky :) Vůbec to ale nechápu. Jak jsem mohl tušit, že když zatnu všechny svaly, tak se nezhroutím na rám kola, ale naopak svůj rozkrok udržím pět centimetrů nad chrommolybdenovou rourou? Asi mi tím někdo naznačuje, že je pro vývoj světa důležité, abych měl někdy v budoucnu děti. Třeba bude můj syn ředitelem vesmíru ;)

Domů dojedu s roztomile nataženým levým tříslem. Opláchnu se vodou, zbaštím něco čipsů a už je tu dj, který mě hodlá vytáhnout na fotbal. Ve dvou lidech. Raději někam vyjedeme na kolech, je k šesté hodině… pod přehradou odmítá vyjet tisíckrát projetou silnici nahoru. Máme tedy na výběr mezi ~200 schody s kolem na rameni nebo lesní stezku s kolem na rameni. Jdeme stezkou. Radí mi, že kdybych svoje kolo do toho kopce tlačil, měl bych to snažší. No nevim. Nahoře jsem na něj dobrou minutu čekal :)

Hráz téměř prázdná. Poslední zapomenutá turistická rodinka s dětmi nastupuje do auta, na protější straně cesty se neznámá holka osvěžuje vodou z cyklistické lahve. Být to odpoledne, asi bych si jí ani nevšiml… mezi desítkami jiných lidí. V tento okamžik, kdy tam prakticky byla jen ona a já, mi to přišlo podezřelé. Která holka vyrazí v šest na kole? Která holka vyrazí na kole? Opřen o betonové zábradlí čekám na dj, holka mezitím vyrazí po staré stezce kolem vody. Prohlížela si svoje zadní kolo nebo se ohlédla na mě? Kdo ví.

Úsměvné, právě se mě zeptala, co jsem si myslel, když jsem ji tam spatřil. Že me skutečnost holky na kole šokovala odpovídám i jí. Nepřemýšlel jsem. Kdyby ano, rozmyslel bych si svůj záměr ji poznat. Takhle jsem nenechal dje ani vydechnout a vyrazil stejným směrem jako ona. Dojedeme ji na úpatí prvního stoupání, dj jede zbaběle dál, ale já přibrzdím a pozdravím ji „Ahoj cyklisto“. Uznej, že nic horšího než projet kolem bych udělat už nemohl. Možná ji ještě srazit do křoví pod cestou :)

Odpovídá mi stejnou frází a tím vše začalo, přátelé. Nechci a ani nemohu reprodukovat celý hovor a zbylé tři a půl hodiny, kdy byla v naší společnosti. Ale vzájemně jsme se toho dozvěděli tolik, až v tom mám mírný bordel. Předně sportuje a to hodně. Na hrázi už měla v nohou dvacet kilometrů, jinak prý byla v mé vesnici poslední dobou každý den. S cestou zpátky denně třicet kiláků, to už je výkon. Po půl hodině povídání na vyhlídce (a půl hodině djova mlčení) nahlas uznávám, že už se známe dost dlouho na to, abychom se mohli představit :) Jmenuje se ivonka. Ani nevím, na kolik let jsem ji odhadoval, ale když mi pověděla, že svoje kolo dostala za maturitu, těžko jsem skrýval překvapení. Ale díky bohu že je to takhle a ne naopak.

Do hovoru zapojuji i třetí kolo u koloběžky dje, pak vyrážíme cestou dál a on navrhne jednu trasu po lesních cestách. Nikdy jsem tam nebyl, proč ne. Jen je už něco po sedmé a ivka má před sebou dlouhou cestu domů. Ale i ona souhlasí. Btw, už vidím, jak právě já s djem budíme takovou důvěru, aby s námi holka, co nás zná půl hodiny, vyrazila do temných a opuštěných lesů :) Kamení, bahno, mírné stoupání, pak jeden ubohý výhled na hladinu přehrady, kvůli kterému bych tam tedy rozhodně nejel, kdybych to byl věděl. Zpátky nebo lesní cestou dál? Dj tama již jel, ukecá nás v pokračování. Bahno, kameny, bahno, kameny… boží. Ale co se dá dělat…

A víš, kde vyjedeme? U vodojemu, kde jsem předešlé dva pracovní dny na brigádě kopal uzemnění! To jsem nečekal. Alespoň už pak znám cestu domů, neustále z kopce. Bahnem. Dj z toho se svými blatníky vyjde v pohodě, ivčiny bílé šortky jsou již méně bílé a já úplně bez blatníků hodlám dje podříznout jak čuně na jatkách. Sundal jsem si je kdysi sám, to je pravda :)

Konečně na silnici, návrat do vesnice, je půl osmé, ivka má před sebou sedmnáct kilometrů po rovince, také se citelně ochladilo… doprovázíme ji, když už kvůli nám absolvovala takovou šílenou trasu po zdejších horách. Před posledním kopcem, který ji dělí od domova, bychom to otočili, jen co si vezmu její číslo… beznadějně vybitý mobil. Ani dj, ani ona nemá. Navrhuje, abychom jeli tedy kousek k ní domů, že nám ho dá na papírku… abychom se pak někdy mohli vzájemně upozornit, až zase zamíří k nám. Což, jak podotýká vzhledem k únavě, v příštích dnech rozhodně nebude :)

Pomalu se loučíme před jejím domem a dojíždí nás (náhodně) tom s laďou. Vyrazili dolů na jih a potkali nás. Chvíli si povídáme společně, ale pak je již konečně (napotřetí) rozjedu, rozloučíme se a vyražíme… kdepak domů, do blízké metropole (1700 obyv?), kam mířil tom s laďou. Proč ne, je to kiláček navíc, pak se konečně vrátíme. Ono už k té deváté taky bude :) Já jen v šortkách a košili, hladový a unavený… ta kosa byla extrémní, to musím zdůraznit. V městě nějaké pivní slavnosti či co, lidé se tam promenují jak u moře, jen to moře chybí… spousta holek, spousta možností zábavy. Jen slintáme a jezdíme kolem :) Po chvíli se vydáváme zpátky, prorážíme hejna mušek, mrzneme, hladovíme, ale přesto šlapeme a šlapeme… bráním se mouchám tím, že si nasadím sluneční brýle. V půl desáté večer. Hned je naprostá noc. Šílené…

Jedeme tak 20–25 za hodinu, chceme být co nejdříve ve svých domovech, od kterých nás dělí sedmnáct kilometrů. Šlapeme a šlapeme… rovinka či kopec, nic se nemění. Ten nejdelší kopec v okolí vyjíždím na 3:6, vstanu v šlapátkách a letím vzhůru. Myslí mi zní jediné: „Dolů dolů dolů…“… takovou frekvencí zabírám a nemyslím na nic jiného než na opakování těchto slov. Díky nim vydržím až téměř na vrchol stoupání. To už mám za sebou asi padesát kilometrů a za normálních okolností bych to prostě nevyjel. Rozhodně ne v takovém zápařhu. Letíme nocí, v brýlích vidím mizerně a to je to poslední, co by mě donutilo je sundat. Když hardcore, tak hardcore… jako minulá cesta z chorvatska, celou noc jsem je měl na očích. Proč? Proč ne?

Silnici rozeznávám jen podle dvou bílých pruhů po stranách, v lesích se řídím světlejším flíčkem tam vpředu, vymetám každou díru, kterou potkám, protože ji prostě nevidím, nerozeznám kraj silnice a panget… kouzelné kouzelné kouzelné, není to kouzelné? Hlavně že to není normální. Ano, takovéhle úchylařinky mi dávají pocit bytí, pocit odlišení od normálního šedého středního proudu. Ehm, nic proti tobě ;)

Doma v 22:07. Večeřím, osprchuji se, dokoukám s tátou fotbal (to mě poser…) a od té doby tu sedím… od 23:42. Nyní je 01:27. Píšu to už téměř dvě hodiny. Ty se dají využít jinak…

Mobil mlčí, poslední sms pending… přesto se usmívám. Přesto je mi fajn. Budu muset djovi zaplatit pivko za to, že mě dnes k večeru vytáhl za vlasy ze dveří, posadil na kolo a roztlačil z kopce. Dobrovolně bych ven asi nešel…

Jen čas ukáže, co všechno bych si nechal utéct.

před 15 roky | Ze života | 13 komentářů

Komentáře

1 | Mynx | před 15 roky

A me sokuje, ze te to sokovalo.Co sis myslel, ze holky ve volnych chvilich delaj?:)

reagovat

2 | pif | před 15 roky | www.pifik.com

mno :)) samotna holka na kole… to se vazne nevidi… Kdyby byla jeste s nekym tak jo :)

reagovat

3 | ailyn | před 15 roky | ailyn.wz.cz

mate snad nekdo neco proti samotne holce na kole? :) cyklo a plavani jsou jedine dve veci (ze sportu), ktere me OPRAVDU bavi.

reagovat

4 | pif | před 15 roky | www.pifik.com

to urcite ne :)

jenom samotna holka na kole – no to se moc casto nevidi ;)) ale budiz budiz, nechme to plavat, nechci urazit zenske pohlavi

reagovat

5 | Maja | před 15 roky | so-amazing.com

Zvlastni, jak si vsichni chlapi mysli, ze budou mit syna…. :)

Mimochodem, ja taky jezdim na kole sama (alespon me neotravuje zadny chlap)…

reagovat

6 | juneau | před 15 roky

Hraz, kde byvaji desitky lidi, je nyni prazdna az na jednu holku opirajici se o kolo. Kde je vetsinou cvrkot turistickeho ruchu, je nyni ticho. Slunce je uz za kopci, stojime ve stinu. Aby se clovek dostal sem, musi vyjet kilometrove stoupani. A jeste vyrazi stezkou do temneho lesa, kde za sedm kilometru nemusi potkat zivacka ani cokoli zajimaveho.

Ze ja vubec neco vysvetluju.

reagovat

7 | Hughhh | před 15 roky

to si psal vloni ty o ty nude na vesnici?? vcera to asi neplatilo…

reagovat

8 | juneau | před 15 roky

Ctyrmi hodinami tydny nevykoupis.

reagovat

9 | Hughhh | před 15 roky

ja psal VCERA to asi neplatilo…

reagovat

10 | juneau | před 15 roky

Ja vim. Az si na to nekdy vzpomenu, tak se ty ctyri hodiny snadno ztrati. A budu o zacatku prazdnin stejne premyslet jako o „kvalitni nude“. Odpovidal jsem v sirsim kotextu kontextu.

reagovat

11 | pif | před 15 roky | www.pifik.com

kotextu :))) sry me to pobavilo, ale rozhodne tady z toho nedelat vedu! prave takovy chybky rulez

reagovat

12 | Hughhh | před 15 roky

udelals dobre, zes jel na kolo, mel bych taky, ale nechce se mi, proto se tady kopu do zadku…

reagovat

13 | pif | před 15 roky | www.pifik.com

omg june tos nemel opravovat! kotex rulez

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.