Brutální dřina

… aneb Tradiční víkend na venkově. A to jsem ani nebyl v lese. Tam jsem měl jít v pátek, táta měl dovolenou, dojel bych busem a jeli bychom na dvě hodiny do lesa ořezávat vytahané stromy, a pak doma naložili vlečku suchého dřeva na topení a dovezli ji k nám. I kdyby až na další zimu, co je doma, to se počítá. Jenže předpověď hlásila déšť, a hlásila přesně. A tak jsme jen v jemném poprchání naložili vozík dřevem, a jeli s ním k nám. Vyházeli jsme jej na hromadu do garáže (kterou stejně používám jen jako skladiště a přístřešek na popelnici), a šli rozřezat na polínka poslední větve, co jsem dříve vyřezal z šeříku (aby nelezly k sousedovi). A kmen tújosmrku … jejíž kořen jsem vykopal minulý týden. Byl to keř túje, ze které ve dvou metrech výšky vyrůstal smrk. Táta ho nařezal na polínka, a šli jsme domů, na kafíčko. Páteční poledne, upršené deštivé mokré. Den odpočinku.

Ale neodpočívá se, když má člověk za domem hromadu polen! Šel jsem je skládat, respektive poštípat ta velká tújosmrková … notypičoanismykem. Vyvalil jsem si špalek, postavil na něj jedno poleno, napřáhl se fiskarskou jako kat Mydlář, a prd. Jen se ponořila do špalku, a nic, nikde žádná prasklina. Znovu. A znovu. Dvacetkrát. V polenu jizvy od čepele a nic, stále kompaktní v jednom kusu. Nemám kalač, nemám klíny, ale našel jsem staoru sekeru (bez topůrka), a použil ji jako klín … a poleno konečně rozštípl, a naporcoval. Po patnácti minutách. Čekalo jich dalších šest. Hned jsem nasadil onen neumělý klín na další z nich, a začal do něj bušit … a ten masivní kus železa se raději začal kroutit, než aby se zanořil do dřeva. No to teda doprdele… to už mi to poleno mohlo rovnou do xichtu flusnout. Stmívalo se, narovnal jsem je pod střechu a šel domů. Normálně jsem měl zkažený večer. Ale ivonka vařila šunku v šunkovaru, já hlídal teplotu, popíjel, a sepisoval úkoly na sobotu. Formát A5.

– očistit přepad septiku (fuj)
 – vytahat fošny a trámy z dřevníku
 – navozit dřevo z garáže do dřevníku
 – uklidit v dílně
 – rozbít starý nábytek z dílny (a pozůstatky holubníku) a odvozit jej do garáže
 – sestrojit Gabčíkovo (propojení dvou kubíkových beček na vodu hadicemi a ventily)
 – vyplevelit pameplišky z trávníku (nožem)
 – nastříkat bránu a jiné panty WéDéčkem

Nevím, jestli jsem měl na papíru ještě něco, ale začal jsem v sobotu v devět ráno, a skončil v neděli ve čtvrt na osm večer. Něco tam bylo na chvilku, ale s dřevem a úklidem dílny a dřevníku jsem strávil hodiny a hodiny. Ale starý nábytek je rozmlácený, kukaně z holubníku taky, vše je nachystané v garáži na odvoz do sběru, dřevník je srovnaný jako nikdy, stačí na terásce vyskládat zahradní nábytek a spokojeně se ně něj dívat (na dřevník). 

A to jsme si ještě v neděli odpoledne vyrazili s Bárou na vycházku … krátkou, sto metrů jsme šli půl hodiny. Ale to nevadilo, stejně jsme pak Báru rychle předali babičce, a šli pomáhat švagrové s úklidem velikonoční květinové výstavy. Takže jsem dalších 45 minut chodil s květináči a bedýnkami velikonočních cetek z výstavky do květinářství, a běhal (!) zpátky… jít pomalou chůzí bylo plýtvání časem. A doma jsem pak v šest večer v neděli zase vlezl do montérek, a šel nanosit dřevo ke krbu, přemístit brambory ze sklepa do předsíně, deseti konvemi vody zalívat túje, vyplet druhou část pozemku od pampelišek, a konečně nastříkat WéDéčkem panty … A pak už bylo konečně čtvrt na osm večer.

Napadl mě vtip: Jak poznám, že je víkend? Nařizuju si budík až na sedmou! ;)

před osmi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.