Budu upřímnej
A nebo ne. Upřímnej jsem už kurevsky dlouho. Na téhle doméně si s tebou taky povídám už pěkně dlouho… bez pár měsíců rok. Spousta lidí sem chodí jako tiché myšky, přečtou si moje myšlenky a odejdou, příště se vrátí. Dřívě mě tento postoj rozčiloval, teď se sám sobě směju. Vždyť je to tvoje věc, zda mi něco napíšeš do komentářů, nechci to po tobě, opravdu ne. Pokud jsi nepsala před tím, nedělej to ani teď… nyní si takových návštěvníků moc vážím.
Pak se objeví také takové identity, co ve mně vidí malej zázrak a potřebují zkomentovat každou myšlenku třikrát a dvakrát z toho naprosto off-topic, vidí ve mně jen továrnu na písmenka. Dokud znají meze, pak mi to nevadí, jsem i vděčný za diskuzi… ale přesně takovéto hraní na pískovišti/knize návštěv uzavřelo můj předchozí web.
Ale sere mě bohorovnost, s jakou se někteří diví, že nepíšu vše, co žiji. Kurva, najdi mi jinej takhle drsně otevřenej blog…
Píšu, protože mě to baví a líbí se mi myšlenka, že se někdo jiný baví tím, co píšu.
Pokud máš potřebu tenhle text nějak komentovat, tak si jej prosím přečti ještě jednou.
před 17 roky |
Ze života | 
9 komentářů
