Byli jsme na dovolené

Ivonka mi někdy před dvěma týdny oznámila, že kamarádka by zamluvila chatu v Jeseníkách, a několik rodin by nás tam vyrazilo na dovolenou. Já se smál, že ani smykem. Práce mám, že nevím, co dříve, na pozemku složené obrubníky a dlažba, táta se akorát vrátí z dovolené a můžeme na to nastoupit, … a zase si odjedu já. Stejně tak jsem si moc nedovedl představit, jak budeme s bárou fungovat x dní někde jinde. A navíc na chatě, kde ve výsledku bude pět dospělých a osm dětí… od ročního až po puberťáky. Nakonec pouze já s ivonkou jsme byli kompletní rodina, ostatní tam jeli vždy po jednom jen s dětmi. Ti dva s nejstaršíma dětma se tam také jeli hlavně pelešit a nevěrně si vyšukat mozek z hlavy, a celá dovolená a účast nás ostatních byla jakási zástěrka. Jupi jou.

Nakonec jsem jel. Chata ušla, pozemek kolem fajn, hned vedle terasy tenisový kurt obehnaný plotem, kde děcka pod snadným dohledem řádila a neměla se kam ztratit. Jenže za domem mimo dohled do země zapuštěný magnet … pardon, bazén. Kdykoli se Bára nebo další dvě malé děti ztratily z dohledu, musel někdo během pár vteřin vyskočit a jít se podívat, kde jsou. Do toho jekot a ryk starších dětí vymýšlejících skopičiny, … hlučná zábava nás dospělých u krbu až dlouho do noci, když se děcka konečně uklidnila, resp. přesunuly své řádění do chaty.

V pondělí se jelo kolektivně na Praděd. Vyjeli jsme až na Ovčárnu tak nějak hezky na čas, abychom Báru přesunuli do kočárku a ona se během té hodinky výšlapu prospala. Hm, ani smykem, kámo. Asi jsme trošku přeťápli její čas, v autě jsme ji rušili, aby neusnula už tam … a pak nespala vůbec. Prakticky od naložení do kočárku řvala a vztekala se, byla nespokojená, motala se v něm, ale spát prostě ne … takže s ní jet pryč od skupiny, kde jiné dítě v kočárku spalo. Tlačil jsem ji do kopce, snažil se ji nějak zabavit – nakonec jsem zjistil, že se jí líbí, když s kočárkem jedu rychle, šněruji cestu ze strany na stranu, a nejlépe když běžím. Do kopce. Na Praděd. No ty krávo. A tak jsem poslední čtvrtinu cesty předbíhal zadýchané důchodce s kočárkem div ne smykem, jen aby madam neřvala. Na vrcholu mraky lidí, rastaurace našlapaná, a my v plánu oběd. Nakonec se to v tom vydýchaném prostoru „nějak dalo“, ale Báře jsem 20 minut čekal na párek v rohlíku, aby se nějak zabavila, zatímco my budeme jíst. A po obědě v kočárku okamžitě usnula jak šutr. Tak jsem s ní jel zase dolů, opět dál od skupiny, kde velká děcka řádila jak koně, a ta malá už byla unavená nebo v kočárku také nespokojená, a nechtěly ani nést, ani jít, nic … a k autům kilometry. Bára se v půlce probudila, a začala řvát, chtěla z koráčku ven, ale jít nechtěla, nést se také moc nechtěla … hysterák po celý zbytek cesty. Bože, proč jsi nás opustil …

Míša s těmi dvěma malými dětmi rázně jakékoli další výlety skrečovala, a my se v úterý vydali sólo na Červenohorské sedlo, že je tam nějaký okruh k Vřesové studánce, šest kilometrů s výhledy, pro kočárek. Který kokot to na ten internet napsal??? Vyjeli jsme po hrbolaté makadamové lesní cestě do kopce, a po chvíli potkali vracející se maminku s kočárkem. „Dobrý den, prosimvás, zlepší se ta cesta?“ „Ne, a tohle je ještě dobrý, pak je to jen horší,“ usmála se (hyena). A tak jsem další dobře DVA kilometry tlačil kočárek s Bárou po kamení vstříc nebi a za každou zatáčkou čekal rovinku, ale byla tam stále jen cesta vzhůru. Ale Báře se to líbilo, a ty výhledy, ty byly neuvěřitelný. A voda ze studánky na tom třetím kilometru byla samozřejmě ta nejlepší voda, jakou jsem kdy pil. Nebe modré, všude borůvčí, pod námi sráz do hlubin nějakého údolí, zakrslé stromy a zlámané ošlehané kmeny … no kurňa, já se překonám a nějakou tu fotku sem dám. 

obrazek obrazek obrazek
obrazek obrazek  

Tohle byl prostě úplně nádherný výlet. Náročný, ale nádherný. Doporučuju.

Další den jsme opět strávili dopoledne na chatě, přes oběd dali Báru spát a šli se najíst s chůvičkou do blízké hospody … ale signál dosáhl jen k plotu jejich zahrádky, a i to bylo asi o 200m dál než jsem předpokládal. A tak jsem neustále odcházel od stolu k plotu zkontrolovat, jestli nám to mrně nevstává. Odpoledne jsme vyjeli na Rejvíz, že se tam dá po dřevěných lávkách pohodlně dojet s kočárkem k nějakému mechovému jezírku. Cesta tam autem byla na Báru už docela dlouhá, ale dojeli jsme a vyrazili do lesa. Tam se madam jala co chvíli vystupovat a sbírat šišky, přesněji řečeno všechny šišky, co byly v okolí (do náruče). K jezírku jsme nakonec také dojeli, les a mokřady kolem pěkné, jezírko bylo jezírko … a jeli jsme zase zpět, většinu cesty s Bárou na koni.

Ve čtvrtek už byl naplánován návrat, dopolední předání chaty a cesta na Dolní Moravu na stezku v oblacích. Nedovedli jsme si představit, že zvládneme chatu uklidit do desíti hodin, tak jsme předání o hodinu posunuli. Nakonec bychom ji mohli klidně předávat už někdy po deváté, a místo toho jsme tam museli na dopoledním slunci tvrdnout až do jedenácti, než mohl majitel přijet. Očistec. Všichni znudění, malá děcka nespokojená … a postupně jsme se rozhodli, že 70 kilometrů na stezku v oblacích a x hodin v davech lidí tam by možná aspirovalo na „Praděd 2“, tak jsme to odpískali a vyrazili napřímo domů.

Jsem rád doma. Dovolená to fakt nebyla. Všechna negativa a spol tu prakticky ani nezmiňuju, není třeba si je poznamenávat. Ovšem ověřili jsme si, že vyjet někam s Bárou na x dní by vůbec nebyl problém. 

před sedmi dny | Cesty Ze života | 4 komentáře

Komentáře

1 | youngparisian | před šesti dny

Hehe, ta dovolená dost přesně popisuje mou představu pekla :-D

reagovat

2 | juneau | před šesti dny

Peklo jsou ti druzí! ;)

reagovat

3 | iPetr | před třemi dny

Tyjo, jsem tu po asi 10ti letech, kdy jsem pouzival tvuj CMS, a je super, ze porad pises :) A navic to mame doma taknejak stejny dovolenou akorat resime a nevime :)

reagovat

4 | juneau | před dvěma dny

Nj, čtrnáct let psaní, koukám … nějak to utíká.

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.