Bylo mi třicet

Původně jsem to nijak řešit nechtěl, pak zase jo, bude pařba, pak raději ne, sejdeme se v hospodě, a pak se mi nechtělo zařizovat ani to, ale co, nějak to dopadne, popijeme… pak se do toho vložila smrt ivončiné babičky, a moje narozeniny jakoby ani nebyly. A nebyly. Nepíšu to jako nějakou stížnost, jen takové zvláštní konstatování toho, že se doslova „nic nestalo“. Jen je mi třicet a dva týdny :) A letí to dál.

Pohřbu jsem se trochu bál, především toho, že tam to na mě „konečně a neodvratně“ vše padne. Sedět v první řadě, dívat se na rakev, poslouchat nějaké básně a smutné písničky … a to jsem měl ještě zpestřené tím, že CD jsem „mixoval“ (LOL) já dle sepsaného seznamu, a ony songy hledal na UložTo. Jako proklikal jsem je, jestli sedí k YouTube klipům, ale i tak jsem pak seděl ve smuteční síni, poslouchal první tóny něčeho od Špinarové, Urbánkové atd a říkal si „Ty vole, ať to není nějaká metalová cover verze…“. Problémy. Proti mně byl vystavený nějaký erární věnec … spočítal jsem umělé růže, jakési bílé kvítí, listy kapradí, vše pro jistotu několikrát. Dřevěné obložení přední stěny sálu mělo tuším 48 dřevěných polí … cokoli, jen na to nemyslet. A pak bylo po všem, hlavně přežít kondolování od vlastních rodičů se slzami na krajíčku, a pak už je to vše jen „lepší“. Je po pohřbu. 

A přízemější problémy … co bydlení? A má ivonka nastoupit na atestační kurz, a nesmět dva roky otěhotnět? S tím, že pak asi dostane smlouvu na dobu neurčitou? Nebo ne, a začít konečně intezivně řešit společné bydlení i rodinu? Že není kam spěchat? Taky ale není na co čekat … ach ti naši rodiče, co v našich letech měli desetileté děti. Když si vezmu, že celé dny jen 10–12 hodin sedím u PC … sedím a sedím. A když nesedím u PC, tak se seberu a jdu si sednout na úzké cyklistické sedátko. Nevím, co se fyziologicky za ta léta změnilo, ale dost často si šlapu a šlapu, a pak si mimoděk všimnu, že mi kompletně zmrtvěl vercajk. Jako když si při spánku přeležím ruku, tak si na kole přisednu nějakou „důležitou“ cévu a pak se nestačím divit :) Jó, starosti … adopce to jistí. No, tedy ještě to vlastní bydlení.

A podzim. Na plné kule, ranní mlhy, syrová vlhká zima, spadané listí už není moc barevné, ale především hnědé. Po týdnech jsem vyjel na kole, ale jsem chcíplej. Holt to zase našlapu. Jak já bych chtěl, aby napadl sníh … má neskutečný kouzlo prodírat se na kole mírně zasněženou lesní cestou. Dnes jsem jel žlebem a místy pořádně neviděl … až tam bude sníh, bude to lepší :)

A teď je devět, k PC jsem sedl v 5:45, odešel ve tři, hodinu byl na kole, hodinu čumákoval s ivonkou, a po páté si k PC zase sedl a pracoval … den za dnem. 

před třemi roky | Ze života | 2 komentáře

Komentáře

1 | pól | před třemi roky

chtěl bych přejít své třicetiny také bez povšimnutí… straší mě

zmrtvělý vercajk bude problém celé naší generace :D

reagovat

2 | juneau | před třemi roky

Jóóó, to byla doba, před lety … a teď jsme starci :)

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.