Chce se ti spát... chce se ti spát...

Určitě se ti chce také spát. A tak usínáš. Krajinu za víčky nepoznáváš, ale její ráz je ti povědomý. Stoupáš po svahu kopce, míjíš zvláštní nízké budovy, pomalu přichází večer uprostřed vyprahlých luk a skupinek borovic. V budovách brečí děti a ty nevíš proč, jen (to hrůzyplně) tušíš.

Pláž jak na francouzském pobřeží, pruh zlatého písku omývaného mořem, nohy ve vodě, opřený o lokty a za zády vysoké domy nad promenádou, ani neomítnuté, jen z kamene v barvě písku. Krásný den. Mezi dvěma domy stojí mezikontinentální balistická střela. Bezpochyby s jadernou hlavicí, prostě si tam tak stojí. No a co. Co bylo příčinou následujícího šrumce si již nepamatuji, možná nějaký výbuch na pláži, ale raketu cosi zasahuje – kus konstrukce – a ta se pomalu kácí k zemi se zažehávajícím tryskovým motorem. Vystřeluje po pláži, přes zátoku k další části města, skrze přímořské domy se vbourává dále do ulic. Zírám na to a bojím se, kdy exploduje. Exploduje za okamžik. Země se zatřese a v dáli za domy k nebi vyrazí atomový hřib. To už jsem schovaný ve tmě za dveřmi, které nejdou dovřít a v malém prostoru vnímám i svého tátu. Já jen v plavkách, on oblečený normálně. Kolem dveří se rozzáří mezírky neskutečně jasného světla a žár za nimi je okamžitě cítit i uvnitř. Vzpomínám si, jak jsem se do dveří opíral plážovou ťapkou, jako bych je chtěl podepřít, aby se nevlomili dovnitř … a čekal, kdy se ťapka rozpustí a já si spálím nohu, nebo kdy shořím úplně, prakticky nahý. V temné komůrce, za jejímiž dveřmi, které nešly zavřít, zuřilo peklo.

Pak už jsem se probudil. Njn.

Víkend utekl, v sobotu nákupy v brně k blížícímu se svátku, takže mám epesní červenou košili do saka, nějaké trenky a letní tričko. Sukces. V deštivém odpoledni práce doma i kolem domu, uklízení po zabíjačce (zase bude guláš na kolej). Neděle byla taky pod mrakem, ale přesto jsem s ivonkou vyrazil na menší výlet na zříceninu, kde jsem nebyl dobrých deset let. Zbytky loupežnické tvrze v rozpukané skále, kde očividně probíhají vykopávky a její neumělá obnova. Shodou náhod v pár kilometrů vzdálené obci hrálo venkovní zápas naše oblíbené fotbalové mužstvo, takže jsme se jako skalní fanoušci zúčastnili, ale odjeli pár minut před koncem (a před jediným gólem). Prohráli, ale teda fotbal to byl na levačku celkově. Ivonka po návratu lehla s teplotou a až do pondělního večera jsem jí vařil čaje a všelijak se o ni staral. Odpoledne jsem na štípačce rozštípal supersmrk, co v zimě padl pod náporem Emy a odvezl ivonku domů.

Úterní ranní odjezd do prahy se ovšem nekonal, zítra máme rektorské volno a ve škole musím být až ve čtvrtek v poledne, takže mám hafo času na to dát si do kupy školní povinnosti. Odevzdání té nejnechutnější seminárky se pomalu blíží. Stejně bych chtěl se vším skončit co nejdříve.

před desíti roky | Sny Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.