Chci se bavit, dneska nejdem spát

Na včerejší brigádu jsem cestoval jednak s holkama, druhak se smíšenými pocity. Co se mi může stát v hale plné mašin a hejblat jen jen čekajících, aby mi urvaly ruku (resp mě protáhli celého prokládacím procesem, pokud bych se jí nehodlal vzdát), když nedokáži ani sníst večeři bez toho, abych si neulomil kus zubu.

Na tomto obrázku úst právě ten označený jako first premolar, první zub třenový. (To by jeden nevěřil, co je to za fušku najít to, co chci… ale google se opravdu vyzná)

No a tak o podstatnou část tohoto zubu jsem přišel při neopatrném skousnutí nějakého šutru v krající chleba či co. Rána jako kdybych rozkousl štěrk, ztuhnu jako vždy, kdy mě tenhle okamžik vyděsí možností poškození zubů. Nic mě nebolelo, díky bohu… vytáhnu z pusy onen kamínek a koukám, že je to kousek nějaké bílé hmoty. Docvakne mi, vyděšeně přejedu jazykem po zubech a pravá čtverka nahoře je jak struhadlo. Shit… že to nebolelo, to v ten okamžik nic neznamenalo. Spíš mě vyděsilo, co všechno to může znamenat do budoucna…

S tímhle v hlavě odjíždím na brigádu…

Nemám onu práci na vkladu rád… to, že je fyzicky náročná, bych s klidem přežil, ale ona je to taková hra se štěstím a hlavně závod s časem. Povede se ti dobře nahmátnout pakl časopisů (25+25(?) na sobě, přičemž jedna polovina je obráceně), dobře jej sklepnout, aby byl srovnaný, dobře jej vložit do mašiny… kritický je levý horní roh sloupku časopisů, protože tam dochází k mechanickému oddělování jednotlivých časopisů… a stroj jede a jede. No a když se ti nepovede dobře nahmátnout, špatně sklepneš a ještě z toho čouhá nějaký pomačkaný roh, který je nepřípustný (mašina se na něm sekne a hotovo, je nutné ji stopnout a rychle vyndat seklý obsah, vložit nový pakl, zapnout,…) a který musíš vytáhnout, tak začínáš nestíhat… a pokud jsi ve dvojce s klukem, co je tam poprvé, tak je to vážně na provaz.

On to byl trochu podraz od těch ostatních na vkladu, protože s ním nechtěl nikdo dělat a tak ho dali ke mně. Jsem tam malý ucho, co nadělám… a hlavně je mi tohle chování ostatních naprosto proti srsti! Nějaké zkušenosti už mám, takže bych to mohl ustát. No co, tak si holt ostatní taky mákli, protože pokud nám hapruje vklad, tak ostatním, co mají právě volno, padají neproložené noviny dolů a oni je prokládají magazíny ručně. Stovky a stovky novin… pak se ale vůči nim cítím blbě, když jsem to já, kdo může za to, že se to tak se*e a oni musejí makat

Ale pravda je, že člověk je za tu práci docela vděčný… minimálně já. Není nic horšího než tam ve tři ve čtyři v noci pocházet a nemít co na práci. Totálně deprimující a demotivující… a tak si třeba i chodím pro spadané noviny k jiné lince (žlutá, červená a zelená), kde jich mají hodně a objektivně by třeba ani nestíhali ručně vkládat… lepší než nuda. Cokoli je lepší než nuda.

Ještě na jednu věc si vzpomínám, brigádě předcházela… v praze je jaro. Naprosté jaro. Takové teplené změně bych nevěřil, kdybych ji sám nezažil. V úterý jsem se ke koleji brodil deseti ceňťáky sněhu (nepůjdu přece rozbahněnou cestičkou), a ve středu se rozhlédnu a všude kolem vidím jen slehlou trávu… sníh byl fuč. A horko… ano, říkám horko, stupně nevím, ale např vítr foukal a nebylo to nepříjemné. Jako když v létě fouká horký vítr… a právě tak mi to nejvíce připadalo při cestě na brigádu. Vystoupím z hromady a ovane mě horký (přeháním) vzduch… jako každé jiné letní noci. Přesně takový pocit jsem měl…

V tiskárně to tentokrát vázlo, první směna končila někdy k půl třetí místo ve dvě a my k půl šesté místo k půl páté. Z cesty na vlak (6:16) se stává honička s časem, bus před tiskárnou chytáme okamžitě, ale metro s námi 7 minut stojí… pak už to ale vychází a na nástupiště vylézáme souběžně s příjezdem vlaku. Nevím, co bychom tam dvě hodiny dělali, kdyby nám tenhle spoj ujel.

Do kupé se nám cestou vsockla nějaká nafintěná dáma, ale to holkám nijak nevadilo ve spánku, ostatně ani mě… budík nás probral v havlbrodu, dál už jen koukáme z okna a přemýšlíme, co je za ním tak zvláštního. Sníh, co jiného… v bigcity na courák, už jen já a zuzka, povídáme si, ani jednomu z nás se už nechce spát. A mezi řádky čtu v zuzčiném životě, jak mnohonásobně těžší jej má. Nebudu to tu rozebírát, ale někdy mě (relativní!) jednoduchost mého života až zaráží.

… pokud právě nepřicházím o zuby.

V city zamířím (i s cestovkou) ke správkyni mikroregionu a na základě stránek mé vesnice se domlouváme na webu mikroregionu. Je fajn, že na to nemá ani ona čas, protože takhle mě nebude uhánět Pak za mámou pro auto a hned domů stihnout před polednem zubařku v ordinaci (máme ji ve vesnici)… a tak jako obvykle (když jedu sám po holé silnici a za světla) prošlapuju plyn a uháním krajinou, ke které mám vztah jako k žádnému jinému kousku té naší malé planetky.

Doma vyčistit papulu a s litrem v kapse (nástavba zubu je drahej špás) do ordinace. Nejraději bych si nechal zoubek spravit hned, ale moc s tím nepočítám… a hned po vstupu do (prázdné) čekárny v 11:45 si připadám, jako bych obtěžoval. Následné jednání personálu mě o tom jen přesvědčí. Pochopení pro to mám (šlo by o dvou hodinový zákrok), ale čekal bych více pochopení od nich pro člověka, kterému v puse z jednoho zubu zbyl jen ostrý pahýl. Kdyby to bolelo, tak mě musejí ošetřit, ale v tom jsem jim lhát nechtěl a tak šlo jen o objednání na budoucnost… jenže v úvahu připadá jen pondělí a pátek, kdy jsem doma. Tak tedy pátek v 8:15.

Až při zajíždění autem do garáže mi dojde, že každý pátek v 8:15 jsem ve vlaku přibližně někde u HavlBrodu Přes telefon jsem se tedy domluvil na jindy… snad to ten zub dva týdny vydrží. Sice jej teď nechrání žádná sklovina, ale já budu kartáček tahat s sebou snad kdekoli

Najedl jsem se při sledování červeného trpaslíka a pak to na pohovce zalomil. Jít spát do pokoje, tak vstávám až ráno, takhle jsem měl jisté, že někdy k večeru vstanu.

Což by bylo asi tak vše…