Čtyři letmé vzpomínky

Jakousi cestou se ke mně dostalo vyzvání k účasti na jakési řetězovce – napsat čtyři vzpomínky. Tuším. Nechce se mi to dohledávat. Ani se mi do toho nechce moc ponořovat… bez hranic si člověk může psát o čemkoli.

Vzpomínám si na ráno, kdy jsem v chatě nad údolím své vesnice poloseděl pololežel ve starém křesle, kamarád vedle mně v druhém křesle povzdychával spánkem těžce opilého a jak se blížila čtvrtá pátá hodina ranní, začalo se rozednívat. Nebe modralo, a zatímco po protějším kopci se objevily slunečními paprsky orámované obrysy kopce druhého, v údolí pode mnou byl stále noční chlad a šero. Kamarád vedle mě, holky v patře nad námi, úsvit nového dne… přede mnou. Bylo mi šestnáct.

Maturita, kolem páté hodiny večer nás zavolaly do třídy, my čtyři si tam nastoupili vedle sebe a čekali na vyřčení známek. Tuším, že jsem byl poslední. Prospěl z českého jazyka výborně, z matematiky výborně, z informatiky výborně, z anglického jazyka výborně. Celkově tedy prospěl, domluvila předsedkyně maturitní komise. S vyznamenáním! vyhrklo několik profesorů naráz, abych snad nebyl ošizen Ale bylo mi to jedno, v tu chvíli už mi vše docházelo: skončilo osm let života v kolektivu, který už nikdy nic nenahradí. Jestli si šli ostatní někam sednout nevím, já usedl do auta, povolil si kravatu a šlápl na plyn.

Marně si vzpomínám na další dvě vzpomínky… které by stálo za to zmínit. Poslední tři roky jsem částečně strávil v praze. A, tak vida, jedna by byla.

Mozartovo povstání či povznesení, minuloroční 250leté výročí jeho narození, šli jsme se na něj s hágenem podívat na letnou, kde na jeřábu zvedali jeho nafukovací hlavu, až byla výše než kyvadlo. Jarně letní den, žízeň, inu zašli jsme na blízkou právnickou fakultu UK optat se, kde je poblíž nějaká putyka. A tak jsme půl hodiny poseděli v hospodě U Flinta vedle hotelu Continental, dali si po dvanáctce a jakýchsi toustech s horou cibule. To není marná vzpomínka 

A poslední snad ještě taky vymyslím…

Nevymyslím. Vzpomínky budou jen tři. Moje averze k řetězovkám se projevila alespoň takto. Ovšem abych nebyl jen starým morousem, tak bouchymu za toto předání děkuji. Sám k sepsání svých čtyř (nebo jen tří) vzpomínek nabádám všechny, kteří o to stojí. Přece není nutné dostat k tomu svolení