Další den. Nic víc.
Od včerejška minimální změna v pohledu na svět. Možná od rána do večera, ale teď, s blogem před očima… to opět všechni vidím jinak. Proč píšu, když se mi nechce? Jen dělám cokoli, abych se nemusel jít učit. Budu muset. Jsem hrozný flákač.
Na wesnici jsem tolik práce neudělal, teď už je to všechno jenom o ladění chybiček a layoutu, redakční systém mě nechává chladným. Na ten bude spousta času o prázkách. Stavil se starosta, aby mi oznámil, že vesnice má podle všeho zaregistrovanou doménu. Což dodnes nikdo nevěděl, ale dva litry za ni ročně platili. Nebo tak nějak, aktuální ceny neznám. Na netu jsem ji ovšem nenašel, jediná zmínka o ní neexistuje… kdoví, o co jde. Pomalu se celý web rýsuje, jen div s obrázkem do hlavičky je prázdný… nevím, co hezkýho tam narvat, nejsem grafik. Ani mě to nijak extra nebaví.
Spíš je to náladou. Melancholií. Letargií. Webem. Blogem. Lidmi. Netem. Chladem.
Ano, chladem. Něco ochladlo. Strašně moc. Mám z toho nepříjemný pocit, zda to tak cítím jenom já. Asi ano, to jen já jsem ten pochybovač, který se na svět nedokáže dívat přes růžové brýle. Který nedokáže v něco věřit.
Nebo někomu?
Třeba je to zase jen moje chvilková nálada. Jenže… trvá už pár hodin. Náhle mě to nudí. Ne, není to náhlé… trvá to už dlouho. Ale dnes mě to opravdu štve. Štve… to také není přesné. Dnes jen cítím tu nejistotu. Copak to takhle mělo dopadnout?
„Láska je jako bolest z probuzení…“
Jenže mě nic nebolí.
Holky, proboha, nebuďte nikdy tak pasivní. Neříct nikdy žádné rozhodnutí, vždy čekat až na aktivitu kluka… nikdy nezačít nic sama, až pouze jako odpověď na jeho čin, dotek… copak jsou i holky, které dokáží tak dlouho mlčet???
„Velká a odvěká tajemství přírody, že jenom z člověka člověk se narodí…“
Mám ještě psát dál? Mám se v tom víc topit? Urovnávám si myšlenky a možná bych to neměl dělat. Takhle totiž můžu dojít k nějakému rozhodnutí. Teď, v tento okamžik, jsem zoufalý.
před 17 roky |
Ze života | 
9 komentářů
