Včera jsem tu seděl do půlnoci, a v 6:15 zase vstával … asi bych zamačkával budík, ale Bára vstávala a chtěla mlíčko, a tak jsem poté vylezl taky. Ivonka již zase muchlala polštář, ale madam čumákovala v postýlce, rozhazovala rukama, a vztekala se. A tak jsem si ji vzal, poroztahovali jsme žaluzie, prošli pokoje, podívali se na posekaný orosený trávník, a vrátil jsem ji zpět do postýlky. Před obědem jsme jeli „na kloubky“, kontrolu správného vývoje kyčlí. Ve vydýchané čekárně velikosti mého kanclíčku čeká vždy osmdesát tři maminek s dětmi od jednoho měsíce do patnácti let věku, v různém stavu zuřivosti (miminka) a odevzdaného vyčerpání (maminky) … aby byl pak člověk v ordinaci přesně padesát dva sekund. Nechápu, co ten MUDr. může na tom ultrazvuku za ty tři sekundy ověřit. Doma jsem pak čekal na balíček od DPD, místo abych šel na kolo, jak jsem si plánoval. Loni jsem totiž na blízkém kopci hledal pozůstatky staré rozhledny, o které mluvil děda a ze které prý bývala vidět pára parních vlaků nad nádražím v Brně … Maloměřicích? Znamenalo to vyšlapat na kole 350 výškových metrů na nějakých třech kilometrech, závěr regulérním bukovým lesem zapomenutou lesní cestou do střechy. Rozhlednu jsem tehdy nenašel, ale na tom nohu člověka neznajícím zalesněném kopci nalezl koberec krásně kvetoucích květinek. To se jen tak nevidí. A tak jsem se tam po roce na den přesně vypravil znovu, a tentokrát již bylo býlí v odkvětu. Inu, co se dá dělat. Mimo to jsem tam také asi vyplašil dobře 30–40 hlavé stádo muflonů, naštěstí dostatečně vzdálené … v těch končinách je nezvaní návštěvníci asi moc netrápí. Sedl jsem na kolo, a sesvištěl to lesem zase dolů do údolí.
Poslední nevyřešený email … ale tentokrát už jdu spát.
Připojte váš komentář