Dej ajťákovi sekyru, sekne se do nohy

To to utíká. Další týden pryč… ale tentokrát se toho i hodně stalo.

Předně jsem byl v Brně nakoupit. V prvním obchodě jsem si koupil brýle, ve druhém boty a ve třetím tříčtvrťáky. Tak se to dělá! Byl jsem se sebou spokojenej jak sviň a mohl jet domů.

Víkend byl nabitej až po střechu. V sobotu ráno jsem s tátou, sestrou a strejdou vyrazil do lesa nad obcí vyčistit jeden plácek od všelijakého křoví, kterým zarostla jedna dřívější prořezávka. Takže klůčení džungle jako za mlada a oheň, který by dokázal měsíc vytápět rodinný dům. Zničil jsem se tam festovně, ale stejně jsem vymyslel cyklistický výlet kolem přehrady na pívo v obci na jejím konci, kam jsme vyrazili se sestrou, ivonkou (pro tu a její kolo jsem se musel fofrem otočit s raketou), djem a mirdou. Moc jsme si po té dopolední šichtě v lese nefandili, ale stejně jsme to ujeli a v prázdné hospodě do sebe (někteří) otočili tři piva, aby se nám dobře šlapalo zpátky :) Doma jsme si ještě sedli na jedno na zahrádku u marcely a pak už konečně dojeli úplně domů. Úplně odepsaní.

Neděle začala také brzy, protože jsme s ivonkou vyrazili k Chotěboři do údolí řeky Doubravy na výlet. Jako malý jsem tam byl a moc se mi to líbilo, tak proč se tam nepodívat znovu. Jenže řeka byla nějaká rozvodněná a špinavá, nebyl to ten bystrý potůček jako kdysi. V lesích ještě nic nerostlo, nekvetlo, nezelenalo se … prostě to nebylo úplně ono. A ještě to bylo dlouhý jak prase, ušli jsme nějakých sedm kilometrů. To není tak zlý, ale kamenitým údolím, po šutrech a skalách, se chodí dost blbě. Ale bylo na co koukat a měli jsme z toho dobrý pocit umocněný výborným obědem v penzionu Bílek. Prorostlá krkovička s uzeným a cibulkami, mňam.

Doma jsme se jen tak zastavili, a hned pokračovali do jedné vzdálenější obce na fotbal, měly tam být ivončiny kamarádky (a na ploše jejich přítelové). Fotbal ušel, a posezení na sluníčku také neurazilo. Pak už jen cesta domů, naložit kolo a k ivonce a večeře dvou zapečených hermelínů.

Víkend skoro bez internetu, bez chvilky na lelkování. Jaro.

Teď už jsem ponořený v učení na státnice, ačkoli jde o takový spíš rozvážný a pozvolný rozjezd. Šest týdnů …

A během toho ještě pomáhám tátovi se dřevem, kterého je za domem fakt hafo. Strejda byl pár měsíců nezaměstnaný, a protože je to neúnavný dříč, tak se bavil prací kolem dřeva. Jenže teď už nastoupil do nové práce a pracuje až do večera, vše kolem dřeva tedy zůstává na tátovi … a mně. A tak jsme třeba včera tři hodiny štípali hromadu metrů na půlky a čtvrtky, až štípačka řvala jak stará kurva u soudu. Stál jsem u klínu, na který hydraulický píst pomalu tlačí metrové poleno, které chtě nechtě musí puknout. Jebal jsem do něj sekerou, abych mu pomohl, jednu z půlek pak usadil zpátky a zase se rozštípla, ty dvě čtvrtky hodit na ráz za sebe, usadit druhou půlku, rozštípnout, hodit za sebe … pořád v předklonu nebo zvedajíc polena skoro až nad hlavu. Zádový svaly si zacvičily. Dnes jsme dodělávali zbytek a při jednom obyčejném polenu mi odskočila sekera a já se ťal ostřím přímo do píšťale (naholo). No kurva to byla bolest! Sekera byla úplně tupá a zubatá, takže mě jen „cvakla“ do nohy, nezasekla se do kosti, ale zůstal po ní epesní krvavý … zásek :) Měl jsem víc štěstí než rozumu.

Půl dvanácté.

před osmi roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.