Den kozama vzhůru za koule v průvanu visící

Vstávat ráno s tím, že mě nečeká nic než prezentování před učebnou, to opravdu nemám rád. Ale vstal jsem, sbalil noťas a vydal se do školy. Náš tým se brzy sešel. První měl prezentovat teoretický rámec přednášky o dohledových systémech (= programy za stovky milionů, které dokáží řídit informatiku ve firmách typu ČEZ nebo O2), druhý kolega se měl rozpovídat o řešení od Hewlett-Packard, po něm já o CA Inc. a nakonec Dan s přednáškou o programech od IBM. Takto celý semestr jednotlivé týmy prezentují na různá témata a věř mi, dost často je to pěkný opruz s desítkami slajdů textů a jejich monotónní přednášení. Proto jsme to pojali jinak. Prezentaci jsme plnili videi z youtube, potažmo vtipnými reklamami na různé produkty našich firem a vzájemně se špičkovali, čí řešení jsou lepší a podobně. Rozhodně si myslím, že naše přednáška byla zajímavější než většina dosavadních a učitel nás pak hřejivě pochválil, takže 100% success.

A takový success se musí zapít, takže jsme cestou na šalinu s Danem zapadli k Churchillovi na dvě točené Stelly a trochu toho men's talk o roštěnkách a spol ;) Především o našich drahých polovičkách, samozřejmě, vendy a ivíku :) No a po dvou dvanáctkách ještě před polednem nabral den nečekaný směr… na vápence jsem si koupil ingredience k obědu, na pokoji jsem si ve dvě připravil kuřecí se sladkokyselou omáčkou a rýží, spořádal tuto obrovskou porci a přišel na to, že nemám co dělat. A ani jsem nic dělat nechtěl – měl jsem za sebou úspěšnou prezentaci a chtěl jsem mít celý den klid. Absolutní klid. Takže jsem se někdy ke čtvrté hodině sbalil, dal si dlouhou sprchu a vlezl do postele. Jiné řešení nebylo. Usnul jsem okamžitě a spal až do šesti hodin, na kdy jsem měl nařízený budík. Jenže… zdál se mi děsivý sen o tom, jak spím. Jak ležím v tom samém pokoji na té samé posteli a jsem brutálně slabý a nemocný, nemohl jsem se ani otočit na bok, vysílený, propocený, zesláblý, v horečkách, v pitomé praze, kde nemám ivonku, která by se o mě postarala… probudil jsem se tak zmatený, že jsem ani nevěděl, jestli se mi to jen zdálo, nebo jsem v takovém stavu předtím opravdu lezl do postele. Příšerně mě bolela hlava, nebylo mi moc dobře, rozhodně mi to nemyslelo, prostě jak přejetý parním válcem. Nenávidím spaní přes den.

Dal jsem se nějak dokupy a po sedmé hodině jsem čekal s míšou na Strážní na honzu, vendy a dana, abychom se zúčastnili cestovatelské besedy, kterou pořádal jeden náš učitel, velký cestovatel a šovinista (nesouvisí to spolu, ale nelze to nezmínit). Dříve jsem na jeho besedy často chodil, od osmi hodin večer v některé z poslucháren ve škole, promítání fotek z cest a následné dotazy, ale pak je začal držet v pondělí a to jsem v praze ještě nebýval… a tak na to o víkendu nějak přišla řeč, sestra všechny na facebooku obeslala aktuálním termínem besedy o putování po Islandu a v osm jsme tam všichni seděli a koukali na nádherné fotky. Někdy se až tajil dech a nechtěl jsem věřit, čeho všeho je Příroda schopna. K tomu nezaměnitelný komentář učitele a občasné výbuchy smíchu a dvě hodiny … neutekly jako voda, ale byly velmi zajímavé.

Plánované zapití u Churchilla nedopadlo, tak se jelo do Blafničky na Biskupcovu, ale číšník Miroslav už měl nakoupíno a odmítl nás obsloužit. To se neodpouští. Inu co, bylo už po desáté a nakonec nás přijal až bar U hroznýše přímo na jarovských kolejích, kde jsme do půlnoci poseděli nad pivem/vínem v ruchu studentského dění s teráriem se dvěma obřími hady za zády.

O půlnoci jsme došli na pokoj, já si namazal chleby k večeři a pustil Cestu do středu Země. Budou čtvrt na tři a já půjdu spát. Snad se mi to podaří.

před devíti roky | VŠE Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.