Disko za bílého dne

Každý den, respektive každý okamžik, kdy vysvitne slunce mezi mraky, mu nastavím tvář, třeba i zavřu oči a říkám si, že je to možná poslední krásný den léta. Že už bude jen pršet. Že bude chladné sychravo. Kimča šmejdil pod hnědnoucími šeříky, já strčil ruce do kapes a na mokré trávě nasával teplo. Teď už je venku opět jen světlo. Slunce už nesvítí.

:music: Enya – Storms in Africa

Přemýšlel jsem (venčíc Kima), co budu dál dělat. Po třetí hodině odpoledne… vstával jsem brzy, něco napracoval, odhodil klávesnici, navlékl rukavice a do oběda vozil dřevo na zimu. Pak na posezení snědl celou pizzu… snídaně se u mě scvrkávají do kávy, a dvě hodiny náročné manuální práce mi pěkně rozhoupaly prázdný žaludek. Odpoledne opět trocha práce, tentokrát s PhotoShopem…

:music: Madonna – Furure Lovers

A teď tu sedím s muzikou a Disko sušenkami a čekám na večer, není totiž co dělat. Mohl bych si jít lehnout s nějakým filmem, ze včerejšího dne mě bolí záda a zítra cestou na převzetí kolejí si taky dost posedím…

Včera… včera ivonka odjela po obědě domů s tím, že bude-li i nadále tak hezky jako tou dobou, mohli bychom vyrazit na kolech. Jenže to je tradiční setkání na půli cesty od nich k nám a od nás k nim a co tam potom? To jsem raději souhlasil, že dojedu k ní a pak ještě dva kiláčky za míšou do hospody. A tak jsem jel. Po delší době na kole a v rychlém tempu, vítr ve vlasech a překvapující výdrž při šlapání – tak vždy poznám, že jsem se už dlouho pořádně neprojel. V hospodě posezení, domluvení bowlingu, zhodnocení víkendového vinobraní… z jednoho piva byly dvě a cesta domů měla stále mlhavější obrysy. Ale případů, kdy jsem k ivonce dojel na kole a pak se nechal i s kolem odvézt autem bylo pro moje cyklistické ego již příliš, a tak jsem vyrazil domů. Jistě, nezodpovědné. Dvě dvanáctky nalačno během hodiny, to už má na vnímání určitý dopad. Silnici jsem ovšem nešněroval, právě naopak – v pět jsem chtěl být doma, a přitom v 16:55 jsem se teprve rozloučil s ivonkou a dobrých třináct kilometrů jsem měl před sebou – a alkohol v krvi byl naprostým dopingem! Ujel jsem tu trasu za 24 minut, samé mírné stoupání, sevřená řidítka a smrt v očích. V jednom stoupajícím úseku jsem už byl naprosto vyfluslý a potřeboval jsem trochu zvolnit, ovšem zařekl jsem se, že nepojedu pomaleji než 20km/h, takovou hezkou odpočinkovou rychlostí. A po pár desítkách metrů mám na tachometru opět přes 25km/h… posledních 150 metrů rovné stoupání k domu, šlapu ve stoje a pak už jen ležím na trávníku a odpočívám.

:music: Beatles – A Hard Day's Night

Nikomu alkohol a kolo nedoporučuju, ale rozhodně bylo zajímavé zjištění, jak vůbec funguje doping. Pokud vůbec lze těch pár desetin promile srovnávat se specializovaným chemickým dopingem cyklistů. Únavu jsem cítil, svaly bolely, ale stále šlo udržet vysoké tempo a neustále jsem se hecoval k lepší a rychlejší jízdě – možná tohle byl ten jediný doping, aneb alkohol projevující se pitomými nápady.

Výlety s ivonkou jsou taky fajn, ale nejvíce miluju tyhle špásy, kdy jsem jen já, kolo, asfalt a oranžové brýle. Ještě pár týdnů a na dlouhé měsíce na to budu jen zasněně vzpomínat…

:music: Hugh Grant – Pop Goes My Heart

před jedenácti roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.