Dlouhé dny, krátké noci

Chtěl jsem dnes ještě pracovat, nebo jsem tím alespoň strašil ivonku, že dříve než k půl druhé spát nepůjdu. Ale už mě to nebavilo natolik, abych u toho zůstal. Vstát musím brzy, nebo mi to po venčení toužící kimča neodpustí a nestihnu udělat co potřebuji/chci.

Hm, protřel jsem si oči a jedním pomalu ani nevidím na monitor. Super super. Pak už mě bolí jen nohy a záda, ty z celodenního sezení u monitoru a nohy z večerního výletu na kole. Nějak jsem si ani nevšiml a opět jsem zapadl do toho hrůzného stereotypu, kdy se v sedm ráno koukám na probouzející údolí s hrnkem kávy, abych došel k pc a před nad obzorem vycházejícím sluníčkem zatáhl žaluzie. Po obědě třeba rozházet seno, udělat co je třeba kolem domu, mezi třetí a čtvrtou se pozdravit s rodiči, a pak kolem půlnoci či jedné jít spát. Jak já si budu zase nadávat, až bude hnusně, až budu mít vzpomínky na léto nějak podezřele protkané bledou září monitoru a pochybnými programátorskými zásluhami.

Jo, to u srdce fakt zahřeje.

A co vím, třeba se zítra naseru a v osm už budu vysoko na kopečcích nad vesnicí fotit ranní scenérie. Což mi připomíná – venku prší – že zítra budeme s ivonkou tři roky spolu. Zajdeme si na večeři.

Njn. V nejbližší době změním hosting, zaznamenávám extrémní výkyvy v dostupnosti webu. A určitě nejsem sám.