Dnes mám psavou, léčím to psaním

K cyklotripu bych chtěl dodat dvě věci: za celou cestu jsem potkal snad čtyři cyklisty, přitom mě zaujala dvojice „muž a holka“ při vyjíždění svahu na hráz. Ani jsem se na ně nepodíval, když mě míjeli, šlapal jsem si svoje. Jenže dívčino „Ahoj!“ mě záhy natolik vyvedlo z míry, že jsem jí dokonce odpověděl. Ale nepoznal… vůbec nevím, kdo to mohl být, můj věk možná ano, blond vlasy… toť vše. Pokud jsi to byla ty, tak se hernajs přiznej, nemám rád podobná překvapení.

Zelená PET flaška Aqua dobré vody či kýhovýra. Ležela ve škarpě vedle stezky. Nechal jsem ji být, před vrcholem stoupání mě nemohlo nic rozhodit… vem si ovšem tu ironii: cyklostezka dokonce tak promakaná, že po kilometrech jsou po ní rozmístěny odpadkové koše! Kolem přehrady! Div ne v divoké přírodě! Osobně jsem při cestě kolem vody potkal jednoho člověka! A k takové trase někdo zodpovědně zařídí asi šest nebo sedm odpadkových košů. Jediný bordel, který jsem spatřil, byla tato pet flaška. Ležela deset metrů od odpadkového koše na druhé straně cesty. Ironie, maximální ironie a výsměch… kurvy zkurvený… někdy si nemůžu pomoct.

Na zpáteční cestě jsem ji vzal, popojel s ní deset metrů a s pocitem zadostiučinění ji vyhodil do koše. Ten byl téměř prázdný. Ale ještě že tam je. Z vyhlídky mě možná sledoval právě ten jeden cyklista, kterého jsem u vody potkal a doufám, že mě sledoval pozorně. Sám totiž musel flašku také vidět, když kopec klidnou jízdou zdolával. Třeba se zastyděl. Třeba příště jinou flašku zvedne a vyhodí sám. Třeba ne, nebudu se na něj zlobit. Ale té kurvě, co ji tam zahodila, bych ruku urazil.

Možná mě nechápeš… ale když jsem se kdysi zamýšlel nad tím, v co vůbec věřím, došel jsem k (pro mě) nijak překvapivému závěru, že věřím v Přírodu. Přírodu s velkým P. Něco si pod tím představ, já necítím potřebu cokoli vysvětlovat. Druhá věc je, že okolí svého bydliště miluji a ať jsem byl kde jsem byl, nepotkal jsem krásnější kraj než je tenhle. Příroda, kopce, skály, zříceniny, přehrada, řeka, potůčky, studánky, louky uprostřed lesů, stromy na vrcholcích kopců, staré rozbité asfaltové cesty… všechno to krásné, co jinde už třeba není. Já to tu mám a nechci se toho jen tak lehce vzdát.

Už pár hodin se hýčkám myšlenkou, jak si s sebou příště vezmu igelitku a posbírám veškerý bordel kolem přehrady. Ze svého přesvědčení. Vzhledem k dnešní morálce společnosti mám asi pošahaný žebříček hodnot. Ani nevíš, jak mě to těší.

Pokud někde ve městě zakopnu o petku, ani mě nenapadne ji zvedat… i když co já vím, dlouho jsem na žádnou nenarazil, což bude spíše tím, že jsem dlouho v městě nebyl než že by tam bylo čisto. Ať si města chcípnou utopený v bordelu, nebude mi to vadit. Jako správný vidlák k nim mám silnou averzi a jako ujetý filozof v nich vidím symboly společnosti. Zkus se nad tím zamyslet. Jenže tady kolem, v těchto lesích, na těchto cestách, u těchto potůčků… to je můj kraj, který mám setsakramentsky rád a kvůli kterému s radostí ohnu hřbet, abych tu pet flašku zvedl, jinak by tam taky mohla zůstat ležet ty tisíce let, než se umělá hmota rozpadne.

Řeknu to upřímně: nechápu, jak někdo může v přírodě vyhodit umělohmotný obal, ať už od tatranky nebo pet flašku. Nechápu to, nerozumím tomu… nedokážu to pochopit. A co vůbec, naprosto nevím, co bych k tomu mohl napsat. Netuším, čím to mohou tito „lidé“ ospravedlnit. Máme právo dělat něco, co nelze ospravedlnit?