Dnes nebudu brouzdat

Proč dnes nebudu obcházet dvě hodiny net a hledat novinky? Není důvod. Není chuť. Potřebuji začít psát dopis (ano, papírový) a potřebuji jít spát. Nějak zamáznout dnešní tři a půl hodiny spánku. Ale můžu říct, že Den poté za to stál. Film plný trikových sekvencí, panoramatických záběrů a nastupující doby ledové. Opravdu se mi líbil… budu ho mýt (??? heh ) v mysli dlouho, neboť jsem už během sledování přemýšlel o tom, zda by lidstvo mělo šanci přežít dobu ledovou a nezačínat znovu od nuly.

Trochu to souvisí s mým nejoblíbenějším citátem, který pronesl Albert Einstein a který je znám všem hráčům hry Operace Flashpoint: „Nevím, jakými zbraněmi bude vybojována třetí světová válka. Ale vím jistě, že ta čtvrtá klacky a kameny.“ To je hluboká myšlenka…

Kdo film viděl, vzpomene si na scénu, kdy syn volá v přízemí Národní knihovny z telefonního automatu otci a kolem pomalu stoupá voda, až je celý prostor zaplaven. Vzpomněl jsem si na pražské metro a záplavy… přemýšlel jsem, co by se stalo. Náhlé zalití metra masami vod, zatopené prostory. Někde tam já, uvězněn v bublině vzduchu u stropu, jež by stejně unikala a voda stoupala… jistota smrti v ledové lázni. Ten pocit… pocit nevyhnutelnosti, zmaru, konce. Křičel bych, že nechci zemřít. Křičel bych… na koho? Na co? A proč vůbec? Neměl bych naději a jen v posledních okamžicích života viděl vše, co jsem ještě mohl prožít, co všechno mě čekalo a co vše bude nesmyslně zmařeno. Bylo mi hrozně. Z představy, že lidé umírají… že takhle umírají.

Fuj, brrr! Byl to velmi intenzivní, živý a nepříjemný pocit. S usnutím ve 2:30 ovšem žádný problém nebyl. Vstávání v 6:05 bylo zajímavější. Překvapilo mě ticho za okny: nepršelo. A nezačalo, dokud jsem nevytáhl kolo z garáže. Koleno nešetřím, ženu se na druhý konec vesnice jako vítr, déšť zesiluje, ale pořád ještě jde jen o vlhnutí látky, ne promočení. Kopeček k úpravně sprintuji, magastoupák k budově taktéž, u vchodu hýkám vysílením… převléknu se do pracovního, minutku po mně přichází další pracovík promočený až běda. Voda z něj prostě crčela… stačilo se o minutku zpozdit

Jak včera čas uháněl, tak se dnes zastavil. Naprosto neskutečný opruz, oba jsme určitě odpočítávali minuty. Zatím bezkonkurenčně nejhorší den v práci. A tuším, že tento úkol budeme plnit ještě celý příští týden. Brzy se začnu také každých deset minut nasraně ptát, kdo ty zku*vený vokna vymyslel, ať v tom není parťák sám…

15:00, padla… no dobře, 14:25. Ale odjezd ve tři. Tak jako tak, konečně vysvobozen. Koleno je lepší, ale rozhodně to nechci celé zahodit nějakým výletem. Sedím doma, ani nevím, co dělám… pípne mi smska od ivky, že vyrazí na kole a přijede za mnou. Fajn, naopak to nehrozí. A za chvíli přijde smska od tami, zda bych pro ni do Rova nepřijel autem, že ji tam vyhodí autobus a ona se nemá jak dostat sem do vesnice. Tami je moje dlouholetá kamarádka z brna, tady má chatu. Z mé strany v našem vztahu (už) není nic skrytého, je to jen přátelství. Na její pohled se neptám a přistupuji k ní, jako by byl identický s mým. Pokud není, nechtěl bych to řešit.

Ale je to moje kamarádka a já jí pomohu, aby nemusela pět kilometrů šlapat s taškami pěšky. Jenže jak očekávám, celkem se sejde její čas s časem ivky. Ta přijela s kamarádkou k cukrárně, kde na mě počkaly, já s nimi chvilku poseděl, vysvětlil situaci, vrátil se pro autí a dojel pro tami, mezi řečí ji informoval o svém novém vztahu a zavezl ji na chatu. Zaskočil jsem ji. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet…

Kamarádka nás brzy opouští a sama se vrací domů, mám ivku pro sebe. Kam jít? Jezdit se nám totiž nechce ani jednomu. A tak schováme kola k nám, já si do báglu přibalím foťák a vyrazíme lesem do louček, jak se nádherná krajina na sever od vesnice jmenuje. Je to tam kouzelné kdykoli, ale dnes, při západu slunce, to bylo opravdu úžasné… dlouhé údolí, lesy, ostrůvky kamení, na nich bílé břízy se závoji zelených lístečků, jejich šumění ve vánku, paprsky slunce, mračna plující mo modré obloze, zvuky přírody, vzdálený cvrkot vesnice dole pod kopcem a za lesem. A kolem dokola nikdo, jen já a ona.

Červencové večery chladné, že se zimou třesu… to pes nežral. Představa, že bude muset touto zimou cestovat ještě dobrou půl hodinu, mi také klidu nepřidala. Doprovodil jsem ji jen kousíček a přesto více, než by si ona sama přála…

Ale nyní ještě stála na suché trávě vrcholku kopce, přímo proti západu… objímám ji zezadu kolem pasu a ona mě hladí po rukou, opírám se bradou o její rameno a cítím horký dotek její tváře, zavírám oči.

Stejně jako nyní. Už chci jen spát… ani dopis, ani cokoli jiného mě neodradí. Tu moc by měla snad pouze ona. V duchu jí přeji dobrou noc a krásné sny.