Dnes se mi zdál sen

Nevím už ani, jak končil. Nevím to možná díky tomu, že jsem vstal. Že jsem chtěl vstát… a proč to píšu, když už jsem dnes jednou blognul? Dokonce dvakrát. Píšu to, neboť nechci jít spát. Nechci vstávat. Nechci porušit den

Les… mohla jsi jej vidět na fotkách ve fotoalbu, chodili jsme jím sáňkovat. Tento les je beze sněhu, cestou stoupáme vzhůru já, míra, moje sestra a pro mě naprosto cizí holka, kterou ve snu všichni důvěrně známe. Ani nevím, jak vypadala. Stoupáme cestou k loučkám, před něčím prcháme… nikdo ale neběží.

Les je asi časně jarní, listé není zelené, listí možná ani není, nikde ovšem žádný sníh… přicházíme na louku, tráva je zažloutlá a suchá, ulehlá po zimě… zdůrazňuji, že naprosto všechny lokace, kterými jsme ve snu prošli, přesně odpovídají realitě. Až nebezpečně věrně. Kdo viděl fotky ze sáňkování, dobře ví, jak prudký svah přecházíme (po vrstevnici)… spěcháme po suché trávě k protější aleji stromů, jež by nás skryla pátravým pohledům. Snad míra a ta holka jdou trochu výše než my, a objevivší se vojenský džíp zamíří k nim než dolů ke mně a sestře. Míra nemůže nic dělat, jsou zajati, chyceni, spoutání, sám nevím… vojáci v džípu míří k nám, aby nás měli pohromadě (míra a ta holka zůstávají na svém místě), vozidlo má ovšem se svahem problémy, i ve snu se divím, jak strašně prudký ten svah je.

Nebyl by to můj sen, aby v něm někdo neumíral. Džíp se utrhává, ve smyku se rozjíždí svahem a dole v údolí je katapultován přes potok. Vše pečlivě sleduji, protože vím, že nás zachrání pouze smrt jeho posádky. Naprosto racionálně to vím. My budeme žít, pouze pokud tito vojáci zemřou. Džíp v kotrmelcích ukončuje svoji jízdu, i vysoko na svahu slyším křupání páteří… vybízím sestru a spěcháme k mírovi a cizí holce. Jde do tuhého, víme to všichni… musíme pryč, někdo po nás jde, vojáci po nás jdou, a jedinou záchranou je dostat se co nejdál… stará polní cesta kolem roztátých černých polí, holka nadává, že nemáme žádné jídlo, že se daleko nedostaneme, a že bychom tedy měli vzít tu hlávku zelí, co jsme před chvílí minuli. Naštve se a zodpovědně se pro ni vrátí. Než nás dožene, najdu v poli jinou… očistím ji a nesu ji v náručí, spokojený a šťastný. Nic nám nehrozí, hlady neumřeme… asi je to k smíchu, ale ve snu to byl reálný pocit bezpečí.

Přicházíme do cizí vesnice, záhy ji podle řeky a specifického okolí silnice poznávám. Tady poloha nesouhlasí (na přímce leží body A, B, C v řadě za sebou… z bodu B jsme vyšli do A a objevujeme se v C). Silnice je pro nás nebezpečná, přebíháme několikasetmetrový úsek k odbočce, opět reálné místo, a míříme po rozbitém asfaltu vzhůru do lesů… opět teleportace na jiné místo v okolí, ale to asi jen díky tomu, že sám nemám jasno, co přesně na té silnici leží. Přesněji, která ze tří vesnic to je. I ve snu se zastavujeme, a já se snažím z paměti vydolovat, kam se po oné silnici dostaneme… nemohu si vzpomenout. Vzpomínám si na léto, kdy jsem tama jezdil na kole, snažím se vybavit si nějaké vzpomínky z cest. Nejde to. Ale náhle je všude kolem pozdní léto, všímám si spadaných modrých švestek… příjemnný slunný den, stejně jako při vyjížďkách na kole, přesně jako ve vzpomínkách. Probouzím se…

před 14 roky | Sny | 2 komentáře

Komentáře

1 | Skrnda | před 14 roky

nic proti tomu, jaký jsem já dělala v mým snu kaskadérský kousky…ufff..;o)

reagovat

2 | juneau | před 14 roky

tak o tom nekdy napis :)

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.