Dnes to bude asi na dlouho

Ptáš se proč? Mám minimálně tři směry, kterými bych chtěl svoje prsty po plastových písmenkách hnát… mám dokonce i několik nálad, ve kterých bych mohl psát a přiznávám, že ta nas*aná třímala otěže ve své moci ještě pár chvil před tím, než jsem si pustil malou mořskou tanečnici a následně stáhl mejly. Zatečkuju tuto větu a po rtech mi přelétne úsměv :) A nepřestává, potvůrka :) Je to snad rok a něco zpátky, kdy jsem si z nekonečných probdělých nocí do školy neodnášel jen nevyspání, ale i úsměvné vzpomínky. Dnešní důvod je jiný (kdepak, téměř v ničem se neliší ;) ), ale výsledek je stejný: úsměv a neochota jej vysvětlit :) Ani nevíš, jak jej po večeru potřebuji…

Kdo si myslí, že mě vzala prohra našich fotbalistů, je vedle jak ta jedle. U tv jsem seděl, ale během dvou poločasů a prodloužení stihl přečíst desítky stránek a trávníku se opravdu nevěnoval. Ale aby vše zapadlo do skládačky, začnu brzy ráno.

Kdepak, ještě dříve.

Ne, ani v osm ne, ještě dříve.

Neblbni, to bys mi něco přála! Díkybohu až v 6:12 (resp 18:12)… chvíli lezu z postele, všechny úkony se shodují s odchodem do školy, já ovšem s tátou odjíždím na úpravnu vody na první den brigády. Po chvíli je tam i dlouholetý parťák a dostaneme práci: u jednoho vodojemu v kopcích zkvalitnit uzemnění. Jak? Kolem celého objektu (15×15) vykopat rygol a do něj uložit zemnící drát, do rohů zatlouct železné tyče… na pomoc nám přispěchal bagr a zatímco on vybagroval tři strany, my dva vykopali třímetrový mělký příkopek. Kdyby nám týpek s bagrem nepomohl, asi bychom měli práci na dva týdny. Ne že bychom se dnes strhali, ale kopej si něco v zemině, jež je tvořená pouhoupouhými kameny a kořeny stromů. Nepodařilo se nám ani pořádně zatlouct tyče, bagr je radlicí tlačil do země a obě ohnul. Zaražení jedné téměř ukázkově nás stálo zlomenou palici. Od půl osmé do dvou odpoledne…

Přijedu domů, sednu k novinám, pak si vzpomenu na Studijní program a zavolám na VŠE. Vše oukej, už mi ho posílají. Otázka je, zda jej odešlou už zítra. Pokud ne, budu mít reálný problém v tom, že pošta bude tak jako tak pracovat až od středy. Nevim nevim, ale zápis mám tuším příští úterý. No bude to veselé…

Venku bouří živly, blesky, hromy, fujavice, zalezu si na pohovce pod deku s knihou, ale během okamžiků spím zaslouženým spánkem naprosto strhaných a polomrtvých únavou… z těch tří metrů jsem já vykopal dva a půl, jestli tě to zajímá ;)

Probuzení? Někdy k sedmé, rozcuchaný, umolousaný, otupělý, apatický, nevrlý, kousavý… jako obvykle. Spát přes den se nevyplácí. Tak si uvědomuji, že bych si zase jednou mohl uvařit kafe. Ještě zjistím, že mi sestra patrně vymazal eRWko s fotkami z maturit. Příjemné. Ale přesto od pc odejdu a usadím se s knihou k fotbalu. První poločas mi prozradí, jaká nuda to bude a dále se mu nevěnuji, čtu si… na křesle, v teple, netypicky opět zavrtaný do chundelaté deky, v naprosté pohodě s výhledem na teplou sprchu, měkkou postel.

Přijde mi sms. Ptá se, zda za nepřijdu na chatu, že si s princeznou udělají menší pařbičku. Kdo je asi tak princezna… proto jsem do nadpisu napsal, že to dnes bude na dlouho. Princezna je holka z vesnice, mladší tuším o tři roky. Dávné roky kolektivních akcí, kdy se nás scházely necelé dvě desítky mladých lidí na fotbal, pinec, procházky po vesnici. Já a ona z nich vycházíme za ruku, ale v našem tehdejším věku to byl možná tak šílený sen. Když s ní začne chodit míra (byl to vůbec alespoň jeden měsíc?), tak mě to kvalitně rozhodí (proč začínají hrát blink 182? ;) ). Dlouhé období ignorace její existence, ale ani s mírou jí to nevydrží nijak déle. Do cesty se připlete ona a od té doby je to taková skrumáž, že by jsi mi tu beztak usnula jako posádka naší chatky na cyklisťáku, které jsem se snažil vývoj místních poměrů vysvětlit a byl odvděčen kolektivním spánkem už v jedenáct večer. Proč to opakovat…

Roky přešly, zařadila se do špatné party, ale ze svého kouzla a krásy neztratila nic. Jenže naše cesty se už dávno rozdělily a nebýt jejího nástupu na gympl, asi bychom se již nevídali vůbec. Nejsem rozhodnut, zda by mi to vadilo. Zda bych si kvůli tomu vlasy rval… těžko, opravdu těžko. Upřímně, co by se v mém životě změnilo, kdyby se odstěhovala pryč? Nic, naprosto nic. Měl bych na ni vzpomínky, jež končí v minulosti… ze současnosti si toho moc nevybavím.

Když na díze přitančila s přítelkyní/spolužačkou lentilkou k djovi, jenž tančil ani ne dva metry ode mě, věnovala mi možná tak mávnutí. A to píši jen proto, že jí nechci křivdit, kdyby tomu tak opravdu bylo, neboť já si nic takového nevybavuji. Ale vystihuje to náš vztah. Tehdy bych byl moc rád, kdyby… kdyby. Záleží na tom?

Smska od přišla nevhod. Z křesla by mě nezvedlo nic, ani deset gólů během pěti sekund. Z apatie po předchozím spánku nevyprchalo nic. Odmítám pozvání, což si obě dvě vysvětlují pouze tak, že se bojím s princeznou otevřeně konfrontovat. Argumentace, že se jen bojím, protože kdybych byl opravdu unavený, dávno již spím, mě z křesla nadzvednout mohla. Měla na to potenciál. To poslední, čeho bych se bál, je mluvit s pohodovou princeznou… ale po čem jsem vůbec netoužil, byla celkem náročná cesta k nim na chatu v deset večer ve stavu, v jakém jsem byl. Vidím v živých barvách, že bych tam klidně zůstal až do rána… ale co bych zítra na brigádě zvládl? Vždyť já se tam dnes k poledni ploužil mezi stromy, neboť mi pět hodin spánku nestačilo. S tímhle dluhem a dnešním mankem bych tam zítra žral kamení zoufalstvím a co by mě čekalo doma? Další spálený den a naprostá nechuť k účasti na zítřejší diskotéce. Vzpomínám si, co jsem prováděl na jedné díze po sportovním dnu: drsně sejmul holku, jež mě měla ráda.

Kašlu na to, tohle téma utnu. Popravdě to tu všechno píšu tobě, neb si to časem přečteš a chci, abys věděla, proč jsem vaši lákavou nabídku odmítl. A abych ti za tepla oznámil, že už dlouho mě žádný sms rozhovor tak nenasral jako ten náš. Dočíst se v smsce přestaň utíkat před životem, to hraničilo s rozmlácením mobilu.

Měl jsem tímto začít a roztomilým mejlem skončit, protože takhle jsem na závěr opět pouze… , a to opravdu hodně.

V tento okamžik jsi prohrála na celé čáře. Moje nálada se změní lusknutím prstů, samozřejmě, a já sám budu jen rád. Ale rád bych upozornil, že už pár lidí (holek?) si myslelo, že ve mně mohou číst jak v otevřené knize. Že jsem si v posledních dnech pustil blízko k tělu neznamená nic jiného než nahlédnutí do první kapitoly. Jen jedna holka měla možnost číst vše… jen jedna… co jsem to udělal, zuzko? Co jsem to jen udělal…

před 15 roky | Ze života | 5 komentářů

Komentáře

1 | pif | před 15 roky | www.pifik.com

mno tak tenhle post je od te diskoteky zase takovej, co me hodne bavil ;)) a taky jsem se u par postrehu pousmal

reagovat

2 | Hughhh | před 15 roky

vis co by me zajimalo?? chtel jsem se na to zeptat uz dlouho, jak to ze je jmeno u meho komentare vzdycky oranzovy?? nekdo ma jinou barvu. to je nejak specialne upraveny, nebo to je nahoda??

reagovat

3 | juneau | před 15 roky

Samozrejme, nejvice vas bavi texty, kdy muzete opravdu nahlednout do meho zivota. Kdo stoji o postrehy, myslenky… zajimava je realita, zivot, zazitky, vztahy… proto takova uspesnost vsech moznych reality show.

S timhle jsem smiren, ale podrizovat se tomu nehodlam :)

reagovat

4 | juneau | před 15 roky

vzhledem k tomu, hughhhu, ze ja osobne pouzivam Island dizajn, tak mam tvoje jmeno zelene a jindy modre. Je to tim, zda je tvoje jmeno jen jmeno nebo zaroven i odkaz (pokud ulozis url webu). Nejsi sam, koho to udivuje :)

reagovat

5 | pif | před 15 roky | www.pifik.com

nojono :) jelikoz delam neco podobnoho tak to plne chapu, ja bych nebyl schopen ani zpoloviny toho co sem napises ty :))

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.