Do Brna na nákupy, volume 2

Nemám Brno rád. Ví to jak štamgasti, tak i nováčci na tomto blogu. Nemám Brno rád… vidím špinavé ulice, všude samé dráty poutající nebe, masy lidí, všelijaké smrady, hluk… hlavně ta špína a zašlé/posprejované omítky na každém kroku. A tak málo zeleně… vím, že je to všude stejné, ale já jezdím do Brna. A tohle město na mě působí skličujícím dojmem…

Džíny, košile, oranžové brýle… díky nim jsem byl tak trochu nad věcí… podíváš-li se na někoho, podíváš se mu do očí. A ty se mohou mračit, usmívat, mohou být smutné, mohou být veselé… hned do tohoto člověka trošinku vidíš. Ale co uvidíš skrze brýle? Klidně i jen přes oranžové? Nejasné obrysy očí… dívá se na mě? Prohlíží si mě? Kam se dívá? Nevidíš-li člověku do očí, jsi nejistá. Snad víš, jak to myslím. A já brýle nesundal na déle než pár minut z celého dne…

Nevím, jak ti tyto pohnutky vysvětlit a nevím, zda se o to mám snažit. Byla to jen další role. Tolik typická pro okamžiky, kdy jsem obklopen davem cizích lidí. Trochu sobecky si v davu připadám výstřední, originální… lepší. Já mezi ně přece nepatřím. Mohu se zastavit a stát uprostřed ulice, nic mi neuteče. Než abych to dále rozváděl, tak pouze připomenu, že mé vnímání světa je znatelně pokřivené… možná jen zbytečně moc přemýšlím. Ale když už mám vědomí a osobnost, tak by byl hřích s nimi neexperimentovat.

A co jsem si pořídil? Nové šortkové plavky v oranžové barvě, vypadají parádně, vnitřní látka je zářivě žlutá… taková příjemná kombinace. Nemůžu se dočkat, až v nich rozčísnu hladinu koupáku. Mráz ze mi prochází po zádech… už aby to bylo. Druhý kousek látky je modrobílá košile bez rukávů, která se mi strašně líbí a koupil jsem si ji i přes protesty mého módního guru, sestry. Stejně ji beztak zavrhla jen proto, že jsem jí upřímně řekl, že ji její vyhlédnutý obleček dělá trošku… rozměrnější. Věřím, že by mi nyní každá druhá z vás vyťala jednu od srdce, ale já jí vždy opakuji jednu věc: lepší, když ti to řeknu já jako tvůj brácha, než když ti to řekne nějaký líznutý kluk na díze. Nekoupila si to a byla na mě naštvaná, moji košili označila za příšernou, později za buzerantskou. Bylo mi to stejně pouze k smíchu.

Kenvelo, NewYorker, HáeMko, CéÁčko, kdejaká obuv, Terranova… měl jsem toho samozřejmě brzy plné zuby, ale s dvěmi igelitkami hopkám spokojeně za nervní sestrou, jež se nehodlala smířit s představou, že si z Brna nic nedoveze. Bylo horko, antiperspirant naštěstí svědomitě plnil svoji funkci… ale ta poslední půl hodina, kdy jsem už zůstal stát na ulici před Terranovou, než abych lezl dovnitř, kde bylo ještě nedýchatelněji než venku, mi dala zabrat. Pohled na obtloustlou cigánku, kterak testuje aroma svého podpaždí… ne-e, víckrát ne-e. Děkuju bohu, že jsem si mohl na wc opláchnout obličej. Podruhé narozen… na přechodu na protější straně stála typická městská blondýnka. Rovné blond vlasy, velké sluneční brýle, 3/4 kalhoty, tričko na ramínka a nad pupek, malinká kabelka. Semafor se flákal a já ji (skrze brýle) pozoroval. Setřela si dlaní polovinu čela, pak druhou, jednu líci, druhou, nadzvedla brýle a věnovala se očím, očistila si bradu. Vše tak nějak mimoděk, jako by to praktikovala neustále. Nic proti tomu, sám to také v horku dělám, když nemám jinou možnost, ale vždy použiji papírový kapesník!!! Kdo by stál o umaštěné ruce. Což si blondýnka uvědomila hned záhy, ale ani se je nepokusila otřít o kalhoty. Pro mě nepochopitelné Z tohoto odstavce nic nevyvozuj, byla to jen věc, co mě zaujala, a tak o ní píši.

Až do osudné půlhodinky čekání před Terranovou mi bylo celkem fajn. Připadal jsem si dobře, spokojený, nikterak unavený… stojím si na rohu, mám přehled o celé ulici, přes oranžová skla pozoruji spěch ostatních postaviček… a nikdo si mě nevšímá. Pro exhibicionistu mého formátu to bylo velmi nepříjemné. Opak povznášejícího pocitu… zbytek rodiny vyvrhnul vchod obchoďáku, vracíme se k centru a dál k autu kdesi v dáli. Bylo mi mizerně v tom smyslu, že se vytratila moje spokojená nálada. Půlhodinka stání mi zdecimovala nohy, nezájem davu sebevědomí.

Víš, co jediné pak stačilo k naprostému obratu? Postava pohledné holky v černých šatech těsně se se mnou míjející, jež mi pohlédla se zájmem do očí a kdyby mě to v ten okamžik tolik nepřekvapilo, měl bych i spoustu času se na ni usmát. Od té chvíle mi opět patřil svět…

Ano, jsou to drobnosti, pro tebe dost možná všední realita, jež mi dělají radost. Bez těchto střípků bych byl ztracený.