Dovolená v Igrane

Z týdenní dovolené u moře v Chorvatsku jsem se vrátil před nějakými desíti hodinami a do sepsání vzpomínek se pouštím teď, ať to mám z krku. Smysl má tato činnost asi pouze pro mě, a čím více bych to oddaloval, tím spíše bych se na to vykašlal :) A tak si tedy zaznamenám, jak jsme tam ty dny prožili, co jsme dělali a jak jsme se měli.

Fotografie konečně nahrány na web.

Pátek 13. 7. 2007 – odjezd

Tradiční odjezd autobusem z parkoviště u ústředního hřbitova v Brně. Mě, sestru, rodiče a ivonku tam zavezl ivončin táta a my se vydali moderním a poloprázdným autobusem na jih. Jelo se fajn, seděli jsme sami v poslední čtvrtině autobusu, koukali na (docela známou) krajinu, rozjímali nad rakouskými vesničkami atd atd. Cesta tam vždycky ujde. Není nad kochání se svěžími loukami na okrajích Alp, výhled na zapadající slunce nad vzdálenými kopci… ale ty dlouhé zastávky mě docela štvaly. Co má člověk 45 minut dělat, obzvlášť když řidiči zamknou autobus?!

Po dokoukání Pirátů z Karibiku usínání posádky a na volné dvojsedačky se snažily pohodlně vsoukat a uložit kdejaké dámy, jejichž sledování stálo za to :)

Sobota 14. 7. 2007 – Příjezd do Igrane

Až dloubnutí mě probudilo na chorvatském pobřeží při sjíždění od Brely k moři… okamžitě jsem ale opět usnul a probral se až před Igrane, kde nás autobus vyvrhl na zastávku nad městečkem s tím, že si pro nás přijede delegát a odveze nás s věcmi do apartmánu. Byl tam během okamžiku… cestou k apartmánu jsem zpozoroval auto příbuzných a tedy i přibližnou lokaci jejich apartmánu, kam jsme se záhy po odložení věcí vypravili. Náš apartmán se měl uvolnit nejdříve v jedenáct a ono bylo tak osm hodin.

Příbuzné jsme tedy smskou probudili a za chvilku už (nejen) tátové popíjeli na balkónku whiskey a těšili se na příštích sedm dní :)

Nastěhovali jsme se do apartmánu, moderně zařízený, dle očekávání stísněný, sestra spící na přistýlce (ve výsledku na zemi), k obědu se nakrájela zelenina a nějaký ten salám, tátu jsme ohromili bůčkem od ivončiné babičky a pak se šlo k moři.

Hic byl hrozný, ale městská pláž (120m) nás nelákala, když nám příbuzní popsali pohádkovou pláž asi tak kilometr od města. Jenže kančí stezka… slézt k moři stálo za to, v ťapkách a v jednom místě brodění přes potok, ale dole kamenitá pláž s oblázky, azur nad hlavou i před nohama, no nádhera. Jen to nebyla ta správná pláž :) Ta se nacházela ještě dále, po kamenech jsme se na ni tedy dobelhali a alespoň já nelitoval. Dlouhý bílý pruh oblázků, díky fakt mizernému přístupu minimum turistů, moře bohaté na oploutvené potvory… nádhera.

A jaké bylo horko… usnout se nám po mizerné noci naštěstí nepodařilo, ale že bych se dvakrát mazal opalovákem, to tedy taky ne. Tropická vedra vysoká i na Chorvatsko nakonec panovala celý týden, po oblázcích se nedalo chodit, teplé moře skoro neosvěžilo, projít městem vydalo na litr potu, jen studená sprcha v apartmánu byla zárukou přežití.

Ten večer jsme tam také poprvé a naposledy zažily velké vlny, o den dříve tam prý bylo úplné vlnobití… užil jsem si jich dosyta, a díky bohu za to, od té doby nepřišly – asi mé tamější největší zklamání :( Přesto jsem se pěkně dodřel a nechal je, ať si mě tam otloukají o břeh a jen se pološílené smál a užíval si ten divoký živel :)

Se sestrou a ivonkou jsme se po večeři vydali do města, ochutnali zmrzlinu, obhlídli přístavní molo z pohledu rybího potenciálu a nakoupili pohledy.

Neděle 15. 7. 2007

Probudil jsem se brzy a ještě před snídaní se vydal zaplavat si na městskou pláž. Jako každou dovolenou u moře :) Snídani nám zpestřilo zvonobití z kostelní věže svolávající občany na mši, poté jsme sepsali pohledy a neboť naši odešli nakoupit a poslušni příkazu paní domácí uzamkli vchodové dveře do apartmánu, musel jsem já s ivonkou překonat cestou k vodě překonat nejen ukrutné horko, ale i drátěný plot kolem našeho balkónu :)

Pěkně jsme se na naší pláži vyžili, sbíral jsem růžové oblázky, stavěl přehradu z kamení, vylovil pro ivonku zakroucenou škebli a pak ji vozil na lehátku – sranda srandoucí, dostat se (a udržet se) dva na jedno lehátko. Pak se táta v rámci terapie zad nechal zahrnout do horkých oblázků až po hlavu, kterou jsem mu podložil pohodlným šutrem.

S ivonkou jsme vyrazili tou šílenou kančí stezkou dříve na ap.… proč kančí stezka? Protože málokdy potřebujete k dostání se k moři pořádný pevný boty, neroztrhatelný kalhoty a pokud možno i cepíny. Neměli jsme ani jedno z toho, zato jsme disponovali ťapkami, holými nohami a taškami s osuškami, rohožemi a jinou přímořskou veteší, s níž bylo třeba onen asi tak padesátimetrový výškový rozdíl skrze kamenné zídky a olivová a fíková křoviska zdolat. Ivonka mě za to snad už přestala nenávidět :)

Z ap. jsme vyrazili do města a v nejprestižněji vypadající restauraci pod hotelem Punta si dali pizzu. Zasytila, ale jinak taková obyčejná. Ale na začátek pobytu dobré.

Na ap. se mezitím sešli příbuzní a probíhala volná zábava se sestrou míchanými koktejly, mnou čtenými vtipy (vynikající nápad, musím se pochválit), popíjením a pokuřováním, což už mi tedy s ivonkou moc nevonělo, já byl přejezený a ona přejezená a nějak nachlazená. Zbytek rodiny ještě odešel do města a my s ivonkou šli spát.

Pondělí 16. 7. 2007

Budíček se ustálil na deváté hodině (neomylně dle zvonice), hodina na snídani, pak na chvilku k moři a návrat na oběd. Snad každý den zbytku pobytu… se sestrou jsme zašli na trochu více nóbl pláž pod Puntou pro tamější hosty, ale nijak velká změna. Alespoň se tam promenovaly všemožné krásky :)

Po obědě spánek a trochu pozdější odchod na pláž… tentokrát se o nějakých 10m vlevo přifařilo prsaté blonďaté mládě a vystavovalo tam svoji hruď slunečním paprskům. Já byl až příliš zabrán do budování pohodlných cestiček do vody – smrtelných úrazů při snaze dostat se z rohožky přes oblázky do vody již pár proběhlo – a moc jsem si jí (raději) nevšímal. Stejně jako dvou dalších pokladů o 20 metrů dál, vystavujícím své bimbasy všem na odiv. A to ani nemluvím o jiných dvou nuďácích tančících na kamenech balet. S pindíky vlajícími všude kolem. Při jedné vtipnější chvilce byla strejdou definována část těla opindí, načež jsem já o den později paralelně nadefinoval opičku, respektive opičí. Sranda byla.

Nikdy jsem také netrávil tolik času s brýlemi a šnorchlem. Potápění mě moc nebralo, nebral jsem si ploutve a bez nich je problém v hloubce vyrovnávat tlak v uších – jezdil jsem si prostě po hladině sem a tam a koukal do těch dvou tří pěti sedmi metrů průzračné vody pode mnou a kochal se tím tichým vesmírem a cinkání kamínku v uších (či co je to vždy tak zřetelně slyšet). Nakonec, o den dříve jsem ivonce vytáhl tu jednu mušli a neb jsem se vykašlal na tlakování přes stisknutý nos, šeredně mě bolela po zbytek dne hlava a při každém polknutí bodalo v uších. A za to mi to tedy nestálo.

Opět jsme s ivonkou vyrazili dříve na ap a povečeřeli s vínem, naši pak odešli s příbuznými do města na pizzu, kde jsme se později stejně sešli a já s ivonkou strávil hezké chvilky západu slunce na barových stoličkách nad osvětleným mořem s kolou a zmrzlinovým pohárem stylizovaným do podoby Pinoccia.

Na rybaření na molu bylo už dost pozdě, ale přesto dospěláci nějaké ty rybky chytly. Já si vystačil s nočním focením osvětleného města a pak už jsme jen naprosto strhaní padli do postele. I přes ten neuvěřitelný hic ve dne v noci usínáme každou noc jak nemluvňata, víceméně nazí a nepřikrytí ani tím prostěradlem, co tam k tomu sloužilo.

Úterý 17. 7. 2007

Tentokrát nám dělalo problém vstát i v těch devět, po snídani na přecpanou městskou pláž, kde se sice nedalo nic moc dělat, ale byly tam sprchy a také holky :) Obědvali jsme později a zatímco naši vyrazili na pláž, já s ivonkou vypůjčit si pedalínu (šlapadlo) a na otočku za nimi dojet. No to byl tedy nápad… dobrých dvacet minut jsme se prodírali vlnami a protivítrem na otevřeném moři k naší pláži, tam neměli jak zaparkovat, neb šlapadlo pořád unášel proud a z břehu jej stahovaly vlny, takže jsme se po chvíli vydali zase zpátky, abychom nepřetáhli hodinový limit. Tentokrát s větrem v zádech (a samozřejmě i vlnami)… vlastně to byl další den s relativně velkými vlnami, ale my se po předání šlapadla už na naši pláž nevydali a zůstali na městské. Přece jen, asi nikdo z vás si teď tu štreku od apartmánu na pláž nepředstaví. Obzvlášť ne v těch hicech, co tam byly… ale ta pláž… ta byla :) The beach ;)

Povečeřeli jsme s ivonkou bůček s cibulí, strávili čas čtením 21. století… a řádně posilněni se vydali večerním horkem ke zvonici. Inu, schody schody schody, strmé stoupání a pak schody, načež přišly strmé uličky a schody a hned poté po dalším stoupání a hrbolatých schodech zvonice mezi sloupy elektrického vedení. Ale výhled fajn a litry potu vysušil příjemný větřík :) Slunce ještě stálo vysoko nad mořem, z focení jeho západu tedy moc nebylo… a tam jsme se zvěčňovali na sto způsobů jen tak my dva. Návrat dolů do města, zmrzlina u oblíbeného zmrzlináře – tradiční házení a chytání kopečků, kouzla s kornoutky, trápení kupujícího atd. Všichni jsme poté vyrazili k blízkému (jo, kéž by…) hotelu Nimfa, kde jsme napůl načerno sledovali třeskutě chromé vystoupení jakési free-dance skupiny z blízkého kempu naší cestovky. Inu, alespoň jsme ještě večer někam vyrazili, ale ta cesta zpátky s taháním seschlých jazyků po asfaltu a slyšícím pouze na slova voda či pivo, ta stála zato :) Ale na vodu i pivo došlo a my se na liduprázdné noční promenádě řádně občerstvili…

Středa 18. 7. 2007

K obědu mělo být rizoto, které nejsem ochotem sníst bez kyselých okurek. Ty bylo ale nutno koupit, takže jsme se se sestrou a ivonkou oklikou přes městskou pláž vydali do obchodu a mimo sklenici kyselých okurek koupili i balení papírových kapesníčků, neboť ivka byla nachlazená od pondělí a já od onoho rána. Ale pořádně. Rozhodl jsem si tedy v rámci terapie mořskou vodou máchat držku pod hladinou jak jen to šlo a v zájmu toho strávil ve vodě ještě více času než jindy díky síťce na ryby, kterou jsem si dopoledne akčně zakoupil. Ve 22 letech :)

Bylo mi ale nějak slabo, na slunci se mi podařilo usnout a spálit si hruď i choulostivé nárty nohou, ve vodě mi byla zima, na apartmán jsem se horkem ploužil ještě pomaleji než obvykle ivonka. Studená sprcha ze mě jen vytáhla veškerý zbytek sil a bum, teploměr mi naměřil 37,8°C! No to je tedy nádhera, celý den likviduju jeden balíček kapesníčků za druhým a večer horečka. Lupl jsem do sebe panadol a trochu se zmátořil, nechtěl jsem si nechat ujít rybaření. Jenže nezabralo ani fň. Ani ťuk. Snad ani chlapům ne. Tak jsme se na to s ivonkou vykašlali a jen se na samospoušť různě fotili :)

Závěr večera patřil posezení na pláži s příbuznými, popíjení vína a jiného alkoholu a povídání. To už mi bylo i lépe, horečku mi vyhnala do výšek asi ta šílená cesta z pláže.

Čtvrtek 19. 7 . 2007

Ráno opět na otočku k vodě a cestou zpátky do obchodu nakoupit tradiční sušenky a bombóny příbuzným. Odpoledne nás čekala vodní atrakce, banán tažený za motorovým člunem. Na tuhle a jiné šílenosti jsme den co den koukali z pláže a rozhodli se ji také vyzkoušet. Navlékli nás do vest, posadili na banán a vláčeli po moři. Byl jsem přejezený z oběda a oprávněně přemýšlel, zda mám hodit šavli vlevo či vpravo, neb mi to poskakování nepřišlo právě dvakrát příjemné. Ale pak tyhle pocity přešly – začalo to být akčnější a skákání a smyky po vlnách gradovaly, dokud se těm prevítům na člunu nepodařilo nás převrátit. Spadly holky vepředu, špička se nadlehčila a na vlně se zvedla, sestra padla dolů, ivonka se pustila a jelikož já na konci měl nejvíce času na rozmyšlení dalšího postupu (asi tak 0,0152s), inteligentně jsem padl přímo na ivonku a zasklil ji do hlubin. Budiž mi k dobru, že jsem ji pod vodou okamžitě nahmátl a pokusil se vší silou ji vytáhnout k hladině nehledě na vlastní záchranu – úplně mě ochromil strach, když jsem si uvědomil, že nemůžu nic dělat a padám přímo na ni. Fuj. Banán zůstal přetočený na bok, silácky jsem ho převrátil zpátky (holky pak uznaly, že by to sami nedokázaly) a také na něj první vylezl a z druhé strany ho vyvažoval, aby ho čtyři holky snažící se naráz vyškrábat nahoru nepřevrátily znovu. Záchranář situace :)

Všichni jsme pak vyrazili na naši pláž, podle předpovědi se mělo ochladit, ale akorát se celé pobřeží ponořilo do vlhkého oparu a dýchalo se o to hůř. Na pláži jsem chytal rybky a nebo jsem jen zapíchl síťku do vln a z rohožek jsem se do ní trefovali kamínky. To nám vydrželo docela dlouho :)

Na večer jsme si naplánovali pohár v cukrárně oblíbeného zmrzlináře a bavili se jeho laškováním se zákazníky – dost nasírací kousek byl ten, kdy někomu podal kornout zmrzliny a protože jej držel za spodek, mohl si dovolit jej na poslední chvíli trochu popustit a znovu chytnout. A kdekdo už téměř svírající kornoutek sevřel do dlaně přímo onen kopeček zmrzliny nacházející se původně o 10cm výše. Řeknu vám, tohle by mě nasralo :)

Později jsme dorazili do apartmánu příbuzných a opakovala se seance z počátku týdne… víno, prošek, oříšky, vtipy, povídání… na ap. jsme se dostali někdy k půlnoci.

Pátek 20. 7. 2007 – poslední regulérní den pobytu

Konečně jsme si také jednou ráno vzpomněli a vzali na městskou pláž lehátko i foťák, abychom mohli odplout kousek od pobřeží a vyfotit celé Igrane. Jen jsme to logisticky trochu nedořešili, ucházející lehátko mě nebylo schopno unést bez ponoření, takže jsem nad vodou horkotěžko držel foťák, jehož popruh se válel ve vodě… inu stane se. Fotky jsme udělali, za relativního sucha se vrátili ke břehu a všichni byli spokojení :)

Po obědě cesta na pláž, ale tentokrát tu z prvního dne pobytu, ze které jsme tehdy odešli jinam. tahle byla také hezká, ale blíž, potok stékající přes stezku stihl během týdne vyschnout, hned vedle se válely dvě kozaté koziny a neboť jsem byl v okolí jediný kluk (já, ivonka + 6 dalších obyvatel plážičky) a dalo se předpokládat moje okukování jejich vnad, záměrně jsem si jich vůbec nevšímal :) Nerad dělám to, co se ode mě stereotypně očekává. Takže si pomalu ani nevzpomínám, jak ty dvě polonahé slečny vypadaly. Byl to jiný úsek pláže, jehož dno jsem neměl prozkoumané, brázdil jsem tedy hladinu jak splašený člun a dokonce také ukotvil na chladném dně PETku s pitnou vodou k osvěžování při zpáteční cestě na apartmán. Nakonec jsme tam všichni zůstali tak dlouho, až snad ani žádné osvěžování nebylo třeba.

Znovu jsem si – tentokrát se zbytkem rodiny – vyšlápli ke zvonici, dokonce i o něco později, abychom nechali slunce tak tak zapadnout. A ono nám potvora zapadlo za pohoří ještě než jsme tam vylezli. Sic! Ale i tak jsme pořídili krásné skupinové foto s barevným obzorem a modrými dálavami moře a vydali se zpět do města. Já s ivonkou na nějaký drink pod Puntu, naši se sestrou na lavičky u pláže. Ta k nám ale dorazila ještě než nám objednané pití vůbec donesli, takže si pak s ivonkou vyzkoušela sex na pláži (coura jedna) a já se spokojil s jejich sledováním a popíjením cuba libre. Návrat do města, naši právě platili na terásce jedné hospůdky nad pláží a zvedali se k odchodu, načež došli příbuzní, znovu se usedlo a pilo se až do půlnoci, kdy už mladé číšnici nezbylo než sedět s kamarádkou u dalšího stolu a čekat, až nás to povídání přestane bavit :)

Sranda byla, že odpoledne bohatě stačilo to jedno ponoření pro schovanou PET flašku u dna ( do dvou metrů?) a od té doby bolest hlavy a píchání v uších při každém polknutí. Vypít 2 deci Studenacu byl běh na dlouhou trať.

V apartmánu jsem již měli tak nějak rozsbaleno, zbytek se musel stihnout ráno.

Sobota 21. 7. 2007 – odjezd

Vstávání brzy, balení, uklízení apartmánu, uložení cestovek ve společné předsíni (ping-pong a TV included!) a odchod na pláž pod Puntou. Tam trávili poslední chvíle i příbuzní odjíždějící svým autem někdy k poledni. Rozloučili jsme se s nimi a smažili se na slunci nejdéle ze všech dní, co jsme tam strávili. Nebylo se čím zabavit, jen opalování, ráchání v moři, opalování, ráchání v moři, sprchování v ledové sladké sprše… v restauraci jsme i poobědvali, ale nikomu nám moc nechutnalo. Nevím, jestli je to problém tamějšího podniku nebo chorvatských restaurací obecně, ale tam to tedy fakt bilo do očí… nebo spíše do úst. Z každé večeře U Sudy, kterou s ivonkou absolvujeme, odcházím nadšený skvělým pokrmem a dojmem z něj, ale tady se člověk prostě jen najedl. To v lepším případě (moje pizza), anebo taky ne (holčičí špagety). Nic moc.

A opět pokračování martýria na pláži a čekání na pátou hodinu – návratu do apartmánu pro věci a dopravení delegátem na sběrný bod autobusu. Několikrát jsme se i vyráchali i v hotelovém sladkovodním bazénu, který byl ovšem snad teplejší než vzduch a plný Čechů, ačkoli hotel byl plný Francouzů. Také si vzpomínám, že mě sestra naučila veledůležitou frázi (fotenciky): „Kes-ke ty v, l peti putan?“, v překladu Co chceš, ty malá kurvo? :)

K šesté návrat do ap, odvoz delegátem k jinému ap. domu úplně jiné cestovky, se kterou se domluvili, že nás a ještě jednu rodinu z Igrane odveze. Půl hodiny do příjezdu autobusu, zašli jsme si do Punty na wécko a nachomýtli se ke krizové situaci na břehu, kdy tam omdlela nějaké dívčina a dav se ji snažil velmi, velmi nešikovně ošetřit. V bezvědomí jí drželi klimbající hlavu nad vodou a místo aby ji o metr povytáhli po oblázcích, začali ji tři chlapi soukat na plážové lehátko… no chudák (probírající se) holka. Snad to všechno dobře dopadlo, my už odešli k autobusu. Chaotické naloďování, ze kterého jsem měl minimálně já legraci, protože mi bylo jasné, že nás tam nenechají, čehož se očividně hystericky obávala dobrá polovina ostatních cestujících… autobus byl skoro stejný jako ten před týdnem, jen byl tentokrát plný a čekalo nás tedy tradičních 12 hodin v autobuse, žádné rozlízání po prázdných sedadlech.

Pustili nám Účastníky zájezdu a pak ještě Všechno nejlepší, což docela šlo a do půlnoci bylo co dělat i mimo koukání po místy čarokrásné chorvatské krajině a supernové supermoderní superdálnici A1, a pak náhle bum, tři hodiny ráno a přemýšlení, jestli jsme u hranic se slovinskem nebo s rakouskem, a ono už to bylo opravdu rakousko, a najednou bum, šest hodin ráno a Vídeň, bum a půl osmé v Mikulově, v osm v Brně, strejček s devítimístnou Toyotou a odvoz domů.


V Igrane dokonce byla internetová kavárna (i když…), ale nehodlal jsem jejích služeb využít. K čemu by mi to bylo. Přes mobil nikdo nešílel, nebylo tedy třeba se strachovat o běžící projekty… když jsem pak ale doma zapnul svého miláčka, nahrnula se na mě mejlová korespondence, desítky dotazů ve fóru, x objevených chyb, 35 položek ve čtečce… nějak mě to znechutilo a otrávilo. Mám tohle zapotřebí? nebylo přece jen to horko a vzdálená pláž v Igrane lepší?

Jenže těžko říct… poslední den jsem se se svou touhou vrátit se konečně domů nijak netajil, už nebylo do čeho píchnout a net mi chyběl. Ale všechno je relativní.

Protože tahle dovolená byla fajn. Stála za to.

před jedenácti roky | Cesty | 7 komentářů

Komentáře

1 | QuickShare | před jedenácti roky

A co fotky, budou?

reagovat

2 | CZNeo | před jedenácti roky

opindí a opičí – chlíváku :)

„…mě sestra naučila veledůležitou frázi…“ – a nefoneticky?

skvělej report, už aby byly fotky

reagovat

3 | ivka | před jedenácti roky

fotky určitě budou, jen je musíme z těch třech foťáků poskládat :-) Jj, chlívák…, na blbosti ho užije ;-)

reagovat

4 | CZNeo | před jedenácti roky

[3] ivka : jestli jsem to dobře pochopil, tak ti ale i zachránil život (aby ne, když tě o nanosekundu předtím nechtě utopil)

reagovat

5 | Jur4 | před jedenácti roky

To jste se vraceli stejně jako my(z Rabacu). Já tam sice byl jenom na otočku na koupání (v pátek odjezd, sobota koupaní a o půl šesté objezd domů) ale stačilo mi to, stačil jsem se i spálit :). Stejně nejlepší byla jedna ženská na celnici se slovinskem a rakouskem, za půl litru ondrášovky a plechovku piva nas nechala projet bez kontrol :).

reagovat

6 | juneau | před jedenácti roky

Konečně jsem dal dnes do kupy těch 597 fotek ze tří foťáků. Takže fotky se brzy na webu RS2 objeví :)

reagovat

7 | Tomáš | před čtyřmi roky

Ahoj, mohl bys mi poslat GPS souřadnice té vaší pláže, popř. naznačit cestu k ní? Můj mail: tomesso@seznam.cz
Díky!

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.