Dovolená v Orlických horách

Tož to jsem se v závěru srpna pořád snažil dokopat sepsat si něco z krásného letního měsíce, co by za podzimních plískanic zahřálo vzpomínkami, a nedokopal se … až už je za námi i malá dovolená, ke které jsme se – především já – nakonec odhodlali. Ivka by někam jela celé léto, ale já to zatvrzele odmítal. K moři s ani ne dvouletým Adamem? Kamkoli s ani ne dvouletým Adamem? Někam do hotelu s ani ne dvouletým Adamem, který na tamním pískovišti umlátí první dítě, co mu sáhne na špinavej traktor, se kterým si o chvíli dříve sám hrál? Ale postupně jsme se shodli, že na nějaké blízké kopečky bychom na tři noci vyjet mohli, prostě „mít změnu“ … a když už máme Jeseníky prochozené, tak co vyrazit v prvním zářijovém týdnu do Orlických hor? Ivka si vyhlédla Kozí chlívek v Deštěném, ale volný pokoj byl až v druhém týdnu září. Slovo dalo slovo, a pomalu jsme se mohli balit. Což ve výsledku vypadalo, jako bychom se chtěli odstěhovat. Jako byl jsem velký skeptik ohledně naskládání všech těch cestovek do kufru oktávky, ještě navíc s „poctivým“ x-lander kočárkem. A nakonec tam stačilo kočárek trochu poštelovat, prorovnat cestovkama, a zbývalo prostoru, až jsem tam ještě mohl přihodit Bářino kolečko a Adamovo plastovou motorku. Třeba se využijí.

Cesta proběhla kupodivu bez problémů. Ubytovali jsme se pod střechou penzionu, v pokoji pro pět, takže naštěstí dost prostorném – děti jej hned vystlaly hračkami ze svých dvou kufříků. Pěkné to tam bylo, pěkné. Chvíli jsme pak pobyli na dětském hřišti, ale to je hned – z houpačky, což bylo těžké dřevěné křesílko na řetězech, Adam padal, takže pak navíc dostal rozhoupaným dřevěným masivem, kouzačka jezdila jak sviňa, takže z ní dole vyletěl jak z tobogánu do koupaliště … prostě „odložení dvouletého dítěte na dětské hřiště“, nonstop focus na 1000 %, aby se tam nezmrzačil. Pak jsme se prošli po Deštném k dětskému hřišti u školy, kde měli na pískovišti plastové traktory a Adam vrčel na každé dítě, které i jen lehce naznačilo přiblížení k pískovišti… do kočárku – od traktorů – jsme ho dostali jen za cenu hysterického řevu. A šli jsme Deštným dál, kolem koníků, … sem tam naráželi na vyřezávanou panenku Kačenku, kterou si Bára velmi oblíbila. Na penzion jsme se vrátili akorát na večeři, a to bylo jak krmení dravé zvěře v narvané hospodě. Hodinový stres, Adame nelez na tu židli / nepatlej ty dveře / Báro, ty taky ne! / Jděte od těch dveří, někdo je otevře a bouchne Vás! / nepatlej te to okno! / To jsou takový malovaný kravský zvonky, Baru, pověšený tady na zdi jako ozdoba ADAME NETAHEJ ZA NĚ UTRHNEŠ TO!!! / Nestůjte u těch dveří! / TADY SE NEBĚHÁ!!! / Necasnuj za ty zvony! / … ty vole, jen to sepisuju, tak mi naskakuje PTSD. Po večeři pak pod stolem nastláno jak po nějaké bitvě s jídlem… a večerní klid na pokoji pak sestával z jančení a dupání až do desíti. 

Ke snídani měl každý pokoj přidělený svůj stůl, a my se našli v druhé místnosti „za pecí“, kde byl i malý dětský koutek a vyvýšená patérko s matrací, polštářky, plyšáky … pro děti ráj. Ovšem neustálá pozornost, aby tam opravdu jen seděli a válely se a nechodily, neb to byla jasná pozvánka na pád z metrové výšky na podlahu. Do toho ivka ze těch všech možností (párečky, …) Adamovi naservírovala misku míchaných vajíček, kterou jsme pak akorát mohli zase z podlahy sesbírat … no prostě velká VELKÁ škola v sebeovládání (a ne vždy jsem prospěl s vyznamenáním). Pupky plný, na nebi sluníčko a mráčky na azuru, hurá na Šerlich a projít se s kočárkem na Velkou Deštnou (1115 mnm) – takže, s kočárkem na Velkou Deštnou je to naprosto bez problémů, na začátku tedy závora přes cestu, ale jinak starý asfalt a mírné stoupání. Jde se pořád lesem, až na maličké výjimky se neotevírá žádný výhled. Dost naprd. Vysvětlit Báře po kilometru šlapání lesem, že je to strašně super, byl docela problém. Adam se vezl a spal. Posledních ale 200 metrů k rozhledně už je regulérní kamenitá pešina, třešnička na dortu, kterou si terénní xlander samozřejmě namaže na chleba (tlačí-li ho chlap), ale s nějakým městským kočárkem a pidikolečky bych tama jet nechtěl. Vynesl jsem Báru na rozhlednu, zatímco ivka čekala u kočárku, a nahoře mi došlo, že jsme ji kurva zapomněli navlíct. Přetáhl jsem přes ni svoji bundu, koukl do kraje nalevo, napravo, na mámu dolů, a fofrem … dolů. Báře byl nějaký výhled ukradený, byla jí zima, a chtěla dolů. Takové to „dvě hodiny šlapu k rozhledně, na které pak strávím třicet sekund“. Yep, rodičovské radosti. Počkali jsme tedy u kočárku, zatímco se ivka pijánko rozhlížela do kraje, a vydali se se spícím Adamem zpět. To už Bára pletla nohama, nosil jsem ji na koníkovi, v náručí … takže s kočárkem na Velkou deštnou bez problémů, ale pokud máte ještě malé dítě, co to má pěšo odškromtat, tak máte mnohem větší problém než kočárek. A dobře půlka cesty k rozhledně je do mírného kopce, takže ani na kole by to neušlapala. Adam se záhy probudil, a padlo rozhodnutí raději do kočárku naložit Báru a Adama nést, přece jen je to pár kilo rozdíl. Ale jak byl kočárek položený na spaní, tak si říkám, že by se tam Adam v sedě za Báru snad nějak zapasoval, ne? Jak na sáňkách, a just jo. Ujal jsem se řízení, a vyrazil vpřed, zatímco ivka mládež krmila křupkama či čím, a svištěli jsme z mírného kopce k autu, až to v přetíženém kočárku skřípalo. V závěru cesty ale začala vysílená Bára regulérně usínat a polehávat na Adama, který pištěl útlakem, takže jsem ho musel vzít a nést v teplejch. Ale to už jsme došli k autu … uff. Návrat na chlívek, pozdní oběd, kafíčko na pokoj a chvíle oddechu. Pak ven na dětské hřiště, a opět do Deštné, tentokrát s kolem a motorkou … pocourali jsme se po liduprázdném a tichém městě, rušeném jen drnčením Adamova plastového stroje. Zastavili jsme na pívo u nějakého sport baru, kde na zahrádku hezky svítilo, ale jak z nějakého špatného filmu se z něj o chvíli později vypotácela nějaká místní existence a jala se chcát na roh stavení, zrovna na plácku, kde děcka tůrovaly svoje stroje … měl jsem co dělat zahnat je na trampolínu, aby nezačaly z blízka zjišťovat, co to tam ten kymácející se pán dělá. Na večeři jsme pak obsadili dětský koutek, kde se Bára jala hrát s plyšáky a Adam se zamiloval do roztrhané knihy plné traktorů na poli atd. O půl desáté pak ještě na pokoji dělaly jak koně, tak jsem je sprdl a zahnal do postelí, kde během pár chvil odpadly. 

I v úterý se vyloupl nádherný slunečný den, a tak hurá do auta a přejet Orličky na druhou stranu, na polské pomezí, a vyjet na Anenský vrch. Tedy, opět k němu dojít. Tentokrát horší cesta, ale celkem po rovině, takže jsme Báře vytáhli z kufru kolo … a hned to bylo o něčem jiném. Tedy, jak se cesta mírně zvedla, tak hned sesedala, ale já byl připraven – z jedné cestovky jsem odepl popruh, a nyní jej vždy někde připnul na kolečko, a hodil si jej přes rameno, a mohlo s jít. Pohoda. Kolem cesty vojenské bunkry, velký zážitek. I pro Báru. Závěr cesty k rozhledně už byla docela stoupačka, kdy jsem ke kočárku přivázal gumicuky a s kolem na rameni jej ještě ivce táhl… ale pomoc to prý moc nebyla, když jej musela jednou rukou řídit a druhou táhnout Báru :-D Ale k rozhledně jsme vylezli. Adama jsme zanechali osudu u její paty, a vylezli na horu společně. Pěkné výhledy. Anenský vrch s kočárkem tedy bez problémů, cesta prašná, místy kamenitá, drncavá, opět mluvím o kočárku s velkými koly. Závěr celkem stoupání, ale jinak víceméně rovina. Zpátky si Bára drandila na kole skoro celou dobu, držky měla tuším jen dvě. Jako druhý cíl jsme měli Neratov, ale cestou jsme se ještě stavili na jídlo v Černé vodě? Jakási samota, ovšem s luxusním dětským hřištěm … ale jídlo bych tedy čekal lepší. Ivka dětem poručila kuřecí směs s rýží, což v Adamově případě skončilo tím, že jsem si na závěr vyprosil lopatku se smetáčkem, odsunul stůl a pár minut se snažil dostat všechnu rýži z koberce. Neratov, kostel se skleněnou střechou. Zážitek. Pár sekund dojímání a rozjímání, dlouhé minuty snahy udržet Adama potichu, aby tam v tom tichu a pokoře nezačal mezi ostatními ztichlými souputníky něco ječet, nebo bouchat autíčkem do lavice … úžasné místo, ale „turboprohlídka“. Ale vůbec ta krajina tam – louky, kopce, vše zelené a krásné, ticho a klid. Nádherná část, ono orlické záhoří (jak se tam jedna z obcí i jmenuje). Vraceli jsme se zpět, a na večerní procházku vyrazili na kole a motorce od penzionu na druhou stranu, směrem k lanovému centru, kde jsme objeivli další vyřezávanou panenku Kačenku, a také „volnou“ lanovečku pro děti mezi dvěma stromy, takovou tu pomu pověšenou na mírně se svažujícím ocelovém laně. Opatrně jsem se na ní svezl, a jak to Bára viděla, co to je, tak se na tom vozila furt. A že zítra tam musíme znovu! Se zapadajícím sluncem návrat na penzion, a večeři s řáděním v dětském koutku. A protože i nadále hlásili krásné počasí, a v pokoji po nás nikdo nebyl, tak jsme si pobyt ještě o den prodloužili. 

Ve středu ráno azur, sluníčko, bohatá snídaně, a „kam jet“ … padla volba na stezku v korunách stromů na Dolní Moravě. Bratru 70 kilometrů zajížďka, ale zase lanovka, bezbariérová vyhlídka (Adam bude spát…), bobová dráha … a tak jsme se nabalili a jeli. No, Adamovi se cesta moc nezdála, na loukách bylo málo traktorů, takže nic zajímavého, no před Neratovem (přes který jsme opět jeli) začal ječet už tak, že jsme tam zastavili a chvíli se prošli … a využili tamní obchůdek pro nákup darů pro rodinu. Neratov je teď jedna velká „chráněná osada“ pro osoby s postěžením atd, co tam tvoří a vyrábí všechno možné, tak jsem byl rád, že jsme onomu spolku pěkně přispěli. Čokolády, místní pivo, vycpané kočky dětem … a jeli jsme dál. Poslední kilometry k Dolní Moravě už byl Adam skoro nepříčetnej. Na lanovce ale koukali jak puci :-) Nechali jsme se vyvézt nahoru, kde jsme byli vybavení na severní točnu, ale na tom horském slunci to bylo tak akorát na tričko. Na nebi azur a paraglajdy. Na stezce Adam okamžitě zabral, a protože je to taky pěkného chození, než se vyjde až nahoru, tak to Báru taky záhy přestalo bavit, nějaké výhledy na okolní krajinu ji nezajímaly. Z jednoho patra je možné takovým síťovým tunelem vylézt do dalšího, a že to s Bárou zkusíme, ale po pár metrech bylo jasné, že se toho bojí, a lezli bychom to půl dne, tak jsem to stornovali a pustili ostatní. Takže ani „slza“ na vršku ji nenadchla, velká síť, na které může člověk stát, a pod ním jsou desítky metrů vzduchu. A dolů už jsem ji musel nést na koňovi, nožičky už byly ušoupaný. To jsem s ní chtěl sjet dolů po bobové dráze, ale i to si rozmyslela a chtěla na lanovku :-) A největší zážitek? Velká trampolína tam někde u paty lanovky, a kovová klouzačka v mezi u hotelu Vista. Jojo. A před námi zase ta dlohá cesta zpět, ještě opepřená tím, že jsme měli na penzionu objednánu výřivku (i s dětmi, samozřejmě). Takže svižně domů, a na polích opět žádné traktory, takže Adam v ráži. Tož ivka otočená vzad a mluvící na Adama, odpovědí hysterák, já svírající volant s klouby doběla, kopečky, zatáčky, serpentiny, silničky pro jedno auto, … ale tak krásná krajina tam. Až jsme stejně někde v polích zastavili, přebalili Adama na dece v jeteli, prošli se trávou k balíkům, ticho a klid. Na objednanou vířivku jsme s časovou rezervou dorazili, nechali zavést do místnosti v přízemí penzionu, kde nám ji obsluha hned na ukázku zapla na turbo, místnost se naplnila pekelným randálem, a s vyděšenými dětmi už dále nic nebylo. Takže sedět v teplé vodě a mít puštěné tak maximálně vodní trysky potichu vrnící, ale řvoucí a rachotící „bubliny“ ani smykem. Tož dobré. Po dvaceti minutách chtěl Bára ven, osušil jsem ji a zakryl osuškou na lehátku, to chtěl ven i Adam, tak jsem osušil i jeho a nechal ivku ještě chvíli relaxovat, a prohlíželi jsme si na telefonu fotky :-) Večer procházka k lanovému centru za Kačenkou a lanovkou, a na večeři. V hospodě tentokrát narváno, takže kdepak stůl u dětského koutku, ale pěkně na opačné straně u dveří, jako poprvé. Opět tedy zážitek za všechny prachy, ale to to už nás všichni znali, takže věděli :-) Po jídle jsme  se do uprázdněného koutku přece přesunuli, a po děsném reji hospodu s dětmi někdy po deváté málem zavírali. 

Ve čtvrtek ráno škaredě a jemný déšť, nasnídali jsme se, dobalili, já vše odnosil k autu a naložil jej, rozloučili jsme se a vyrazili domů. Adam řval už asi po pěti kilometrech, auí bříčko, auí pusa, auí krk … dalších pár kilometrů, zase histerie, pak v Rychnově nebo kde. Potřebovali jsme domů nakoupit, tak jsme se tam stavili v Tescu, kde jsme Adamovi koupli k narozeninám velký traktor a především tam trávili trochu času, už pěkne v rouškách, aby se přiblížila jeho doba spánku a v autě zabral. To se celkem podařilo, po chvíli jízdy usnul, a spal pak až domů. 

Ale bylo to fajn.

před dvěma týdny | Cesty Ze života | 1 komentář

Komentáře

1 | Onder | před dvěma týdny

Opět pěkné čtení jako vždy. Zatím jedna dvouměsíční dceruška a srpnová dovolená na 4 dny v Harrachově byla pohoda. Příští rok už čekám letní dovolenou asi v podobném akčním stylu :)

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.