Dovolená v Podgoře

Letos jsem s dovolenou u moře ani moc nepočítal. Ivonka do začátku června ležela v knížkách ke státnicím, takže nějaké plánování dovolené nebylo na místě. A když už, tak jsem to odbýval neurčitými „last minute“ plány … pak přišla na pořad dne koupě auta, které mělo z mého pohledu přednost před další dovolenou v Chorvatsku, obzvlášť poté, co se naše cenové představy značně vzdálily od reality. Jenže … premiantka ivonka červeně zainženýrovala a chtěla „za odměnu“ k moři. Rozjednané auto neauto, nešlo jí to zakázat. Ale kam jet? Samozřejmě že do Chorvatska, kde nás dovolená ještě NIKDY nezklamala, zatímco z Řecka a Itálie slýcháme o různých ne úplně dokonalých pobytech … i kdyby, letos přes to nejel z mé strany vlak. Jet do Řecka před bankrotem, to určitě. A do Itálie bych po přečtení Gomory tuplem nejel ;)

Ivonka se koukla, kam bychom mohli vyrazit (samozřejmě „na makarskou“), našla Podgoru, a já ji nasral svým odmítavým postojem. Apartmán vypadal hezky, ale daleko od moře, a Podgora z mého pohledu jako velkoměsto. A prodírat se na promenádě nekončícím davem, to na dovolené fakt nehledám. Nemluvě o narvaných plážích… to už bych možná i raději vyrazil podruhé do Brely. Ivonka se naštvala, nechala to být, přece jen byly i jiné starosti … a najednou byl začátek července, dovolenou měli rozplánovanou i naši, my měli hlídat psíka, sestra si složitě naplánovala práci, aby ho mohla přebrat zase po nás, a když se já smířil s Podgorou, tak nám termín někdo koupil. A sakra. Horko těžko si ségra práci zase rozvrhla tak, abychom mohli jet o týden dříve, a ten večer byl i tento termín vykoupený. To byly právě červencové svátky, v kanceláři mi to nikdo nezvedal, ale ve čtvrtek jsem se tam dovolal a jestli je ten termín opravdu zamluvený, ale doposud nezaplacená, že je klidně přeplatím. Protože než se zase otravovat s vyhledáváním úplně jiné lokality a apartmánu … termín zaplacený nebyl, ale stornovat šel až večer a do té doby by musela přijít cestovní smlouva od jejich obchodníka, co termín někomu „prodal“. Do pěti hodin nepřišla, pak cestovka volala a zájezd byl náš. Pěkné nervy … hned druhý den ráno jsme ho zaplatili a týden nato jeli k moři :)

Cesta autobusem z Brna byla úplně v pohodě, žádné prostoje, neklid na hranicích, rozvážení účastníků po celém pobřeží jako loni … místo po 19 hodinách jsme byli u moře po 12 hodinách a snad už v devět ráno leželi u moře. Voda jako KAFE. Nepřeháním. Pálila. Vzduch samozřejmě jako v sauně, 36 ve stínu. Příjemná paní domácí nám zatím nachystala apartmán v přízemí (ach jo – chtěl jsem do patra, abych mohl se sklenkou rozhlížet po dálavách chorvatského moře), a my se v poledne nastěhovali. Moderní zařízení, nadstandardně vybaven, spokojeně jsem si vrněl. Sice v přízemí s výhledem do všelijakých citrusovníků, ale nic jiného vytknout nešlo. Tož to by bylo. Nebudu to brát nějak chronologicky, stejně si už prd pomatuju, vypíchnu jen co mě bude postupně napadat.

První dva dny pokračovaly brutální hice (byl to ten víkend, před kterým hořel Brač), ve stínu 35 stupňů, voda úžasná (kdepak nějaké otužování). V úterý v noci přišla tuším bouřka a trochu se ochladilo, moře i vzduch, ale dál bylo krásně. Až v sobotu (v den odjezdu) se počasí zkazilo a moře se ochladilo ještě víc, a hnusně bylo až do středy (to tam byli naši, o 30 km jižněji).

Podgora je docela větší letovisko, a večerní ruch na promenádě mě první dva dny fakt znervózňoval – přesně kvůli tomu bych raději jel někam jinam, než se v davu lidí sunout z jednoho konce promenády na druhý. Na jedné straně je klidnější přístav, na druhé promenáda plná hospůdek a především se čtyřmi hotely vedle sebe – před každým z těch podniků se večer co večer něco dělo, takže nebyl problém, aby na 30 metrech vyhrávali na štokrleti tři různí rádoby hudebníci … to na mě bylo trochu moc. Ale dalo se zvyknout. Upřímně, asi by mi víc vadilo, kdyby bylo večer na pobřeží mrtvo. Nemyslím klid, ale mrtvo. To jsme si třeba vyšli po pobřeží do Čaklje a zatímco v Podgoře to tou dobou žilo a tepalo děním, v Čaklji bylo mrtvo. Ne „večerní klid“, ale „dokonalé mrtvo“. Ticho, a jedna hospoda, co vypadala, že zavírá. Pravda, mohlo být k desáté … ale přesto.

Pláže byly narvané také. Mohly za to také ty hotely hned u městské pláže, protože kam jinam by jejich hosti chodili, že? Takže jsme nikdy moc neotáleli s odchodem k vodě a já ivonku tahal z postele, abychom se brzy nasnídali a šli k vodě, dokud bylo kam si položit rohožky a nemuset se cpát na metr k nějakým Polákům. Mně to vstávání ani nevadilo, u moře vždy vstávám brzy. Vychrápávat do desíti, to by pro mě byla marnivost. Jsme u moře, můžu si klidně chrápat na pláži při šumění vln. A především – jak krásně se pak v noci padalo do postele a usínalo se během minuty i v teplotách, které jsou v českých ložnicích nepředstavitelné. Než se hodinu převalovat … 

Přečetl jsem jednu knížku o další arktické výpravě, pak jakousi o tokijském porno průmyslu (Rjů Muramaki?), a musel se začíst do ivončiných 21. století a mého History … já prakticky celé pobyty na plážích pročetl. Ivonka se vyvalovala jak vorvaň, každou chvíli jinak nastavená sluníčku, já se skovával pod osuškou a četl a četl … a tak jsme se letos ani jednou nespálili. Opálili jsme se jak černoši, ale žádné „recovery“ na apartmánu a patlání se první pomocí od avonu, nivey a spol. Jen nějaký aloe krém … vlastně jsem se po pár dnech přestal i mazat opalovákem. Jeden by neřekl, jaká výhoda byla vyjet si víkend před odjezdem k vodě. Poprvé jsme se ten rok koupali, sluníčko pálili, já se lehce přismahl, ale opálil se … a samozřejmě si přečetl knihu o jiné arktické výpravě. Obě byly románově zpracované, a z jedné se odvolávali na výzkumy z té první a pod. Zpestření. No, a tak jsem měl k moři „základ“ a sluníčko dělalo co mohlo, a nepochodilo.

Jeli jsme si žrát. Kdepak paštikáři … hned první den k obědu lazaně – přece nebude ivonka během vybalování ještě vařit, že? K obědu jsme většinou došli na apartmán, na nějaké těstoviny, a také aby se člověk na chvíli ukryl před tím vedrem, ale drtivou většinu večeří jsme řešili po restauracích. Lazaně, pizzy, stejk z tuňáka, stejk ze žraloka, špagety s krevetami, girice (malé, asi pražené rybičky), chobotnicový salát, grilované makrely, smažené olihně … pěkně jsme si nacpávali pupky. A když si takhle člověk večer pěkně posedí dvě hodinky u večeře (jo, někdy to ti číšníci fakt nedávali…), tak pak také opadne ten frmol na promenádě a nechá se sednout někam ještě na další pivečko, a to u stolku zahrají i muzikanti chorvatské lidové, nebo kytarista valí staré hity jeden za druhým … peníze, co jsme si vezli s sebou, byli v tahu už čtvrtý den :-D Se slzami v očích jsem prohnal kartu bankomatem – a žranice pokračovala! :-D

Tentokrát jsme nepodnikali žádný výlet jako loni (na sv. Juru, nejvyšší horu Biokova), ani nelétali na padáku kolem pobřeží … to jsme si fakt raději sedli večer do restaurace pod vysoké palmy, k běle prostřeným stolkům s malými petrolejkami, a nechali se rozmazlovat. Bruschetta jako předkrm / pozornost podniku? Ale proč ne, sem s tím! (a kyd! rajčata na ubrus … ivonko!) Steak ze žraloka a ony špagety s krevetami? No panečku! Koláčky ze smaženého těsta s rozinkami, opět jako pozornost podniku? Domácí pálenka s ledem v nádherných skleničkách jako opravdový konec večeře, opět na podnik? A to vše pod večerními palmami, v přístavu, dva metry od šplouchajících vln…

Ale ti číšníci … třeba výše popsaná večeře začala skvěle, číšník, ačkoli to měl k těmto stolkům od restaurace přes silnici, létal jako fretka, všechno odsejpalo. Ale pak stačilo, aby se i ostatní stoly obsadily, a zaplacení nám trvalo půl hodiny. Jasné, tam také není kam spěchat, v deset večer už nic neuteče, a člověk také není zvyklý na číšníka přes stoly volat a rozhazovat naoko rozzlobeně rukama jako nějaký Ital … jiný číšník byl takhle zpomalený už od začátku, právě za jednoho větrného a chladnějšího večera, kdy to tedy v košili u vody stálo za to :) Ale zase – dali jsme si jen pivko, víno a ivonka chobotnicový salát, ale přesto nám na podnik přinesl dvě výborné palačinky jako zákusek. Jindy jsme si zašli na noční drink (většinou to byla večeře v jedné hospodě, a pak ještě pivko/vínko v jiné hospodě :) ) Dali jsme jednu rundu, ale protože já měl ledové pivo navíc v předchlazeném půllitru, tak jsem ho upíjel pomalu – v jedenáct večer to člověk už moc neocení, to už takový hic není. Ivonka dopila víno dříve, objednala si další, a když ho číšník donesl, poklepal jsem i na svůj již prázdný půllitr, že chci ještě jedno … a od té doby se nic nedělo, a pak po delší době číšník přiběhl, postavil přede mě pivo a ještě dva panáky s nějakým červeným pitím. Byl to nějaký tlamolep, a já tak nějak pochopil, že je to za to čekání. A také že ano – ivonka si toho číšníka všimla, když šel po čase kolem, podíval se k našemu stolku, uviděl ji s vínovkou a mě bez pití, plácl se do čela a odběhl k baru napravit svoje zapomenutí. A hned i pozornost … číšníci jsou někdy pomalejší, ale tohle se mi přece jen líbí. Pokaždé se zeptají, jestli bylo jídlo dobré, ti mladší jsou ukecaní a přátelští o106, kyselého xichtu jsem si za celou dobu nevšiml…

Víceméně jsme mezi devátou a desátou chodili k vodě, v poledne na apartmán k obědu. Potom jsme tak do dvou vegetili, četli si i pospávali a pak vyrazili zase k vodě. Vraceli jsme se mezi pátou a šestou, i později, a dle chuti jsme večeřeli tam, nebo se vyrazili najíst do města. Jednou jsme vyrazili k monumentu nad Podgorou, podruhé se prošli kolem magistrály, ale jinak jsme se šourali po promenádě, dvakrát jsme večer došli až do Čaklje (na pivko, samozřejmě).

Naši k moři vyráželi se známými v úterý večer, a jeli kamsi „pod nás“, takže museli projet „po makarské“ přes Podgoru. A náš apartmán měl makarskou magistrálu hned za sebou (ale rozhodně od ní nebyl slyšet žádný ruch). Ideální. Ve středu jsem si přivstal, odběhl nakoupit čerstvý chorvatský chléb (veku) a po pár smskách jsme už stáli u silnici a před námi zastavovaly dvě české oktávky a rozespalé posádky vylejzaly z aut do chorvatského rána. Přivítali jsme je jakousi slanou dobrotou, co jsme koupili na promenádě (kostička slaného sýra obalená sleděm – výborné), nabídli chléb … fajn setkání, tisíc kilometrů od domova. Sem tam se stane, že je nás po pobřeží z rodiny více, posíláme si smsky a prožíváme to :) I teď jsme vždy koukali, jak to na jihu vypadá a odhadovali, jak asi mají naši.

To byla středa, a ačkoli z noční bouřky a slejváku nic nebylo, odpoledne náhle přišel vítr a vlny. Ale tím myslím VLNY. Takové jsem u moře ještě nezažil. Začátek byl takový nevinný, laškovný, vlny zajížděly do břehu, a pak najednou CHLÉÉÉJST a mega vlna spláchla celý břeh až k promenádě, a stovka lidí najednou stála, protože lehnout si nebylo kam – i metr nad hladinou moře se na oblázcích udělala jezera vody. Takže méně odvážné osoby postávaly zabalené do ručníků u promenády, my ostatní odklidili věci na bezpečná místa (= vysoko) a vrhli se do vln. S ivonkou jsme byli ve vodě nepřetržitě téměř tři hodiny. Opravdu. Na břehu nebylo být kde, tak jsme byli ve vodě. Bylo tam i tepleji, protože nad vodou foukalo, takže zima byla jen na obličej. A pak ta sranda ve vlnách … dokud nebyly ještě nijak extra velké, tak se dalo blbnout u břehu a nechat se válet a jůůů, to byla sranda, jak mě ta vlna posunula … jenže pak přišly vlny vysoké jako já, a když už byl člověk moc blízko břehu, tak ho (mě) vzaly, po zádech se mnou mrštily do oblázků, dva metry mě posunuly dopředu, pak mě vracející se předchozí vlna plná oblázků vyfackovala, že jsem nevěděl, kde je nahoře a dole, a stáhla mě pět metrů zpátky do moře, aby mě další obrovská vrhla až k nohám postávajících čumilů (a třeba i v kotrmelcích). To už bylo fakt nebezpečné, člověk měl čas jen na výdech, nádech, a ohlédnutí se na tu další vlnu v zádech. Později už jsme se do té zóny, kde vlny přepadávaly a bušili do břehu, raději moc nepouštěli, protože tam vládly opravdu ony. Dál od břehu jsme třeba i dosáhli, vlny nás tam pohupovaly a sem tam přišla nějaká jako dům, ale pouštět se ke břehu a snažit vylézt z vody právě během tří čtyř větších vln, to bylo o život. Ivonku to taky pěkně vyválelo, kozy venku, plavky plný kamení, vlasy všude, žádný čas na nádech a jen si opraví podprdu, další vlna ji rozebere na kostečky … no blbli jsme tam ty tři hodiny, pak se to začalo uklidňovat a my šli na apartmán. Rty rozežrané od soli, líce odřené od neustálého stírání slané vody z obličeje … největší zážitek dovolené. Ale takto to bylo jen jeden den.

V pátek jsme se prochlastali večerem po hospodách, až jsme na apartmánu na balkóně vypili i moji „archivní“ skotskou (malinká lahvička), co jsem dostal za nejdelší ulovenou rybu loni v Norsku (treska polak, 92 cm, kdyby někdo nevěděl), a šli se na ten odjezd vyspat. Ranní dobalení bylo otázkou chvilky, ale venku bylo škaredě. Tuším, že byla i nějaká bouřka v noci … nebe zatažené, šedé, teplota nic moc… tedy teplo bylo, ale že by se chtělo lézt do vody. V apartmánovém domě jsme měli společné prostory, kde jsme si mohli vše nechat, k vodě jsme si vzali jen to co vždy a šli ten den nějak přežít. Asi hodinu jsme seděli na lavičce v přístavu a koukali na moře, ale pak se začalo dělat hezky a jako jedni z prvních jsme leželi u vody, jakmile slunce opravdu vylezlo. Voda se ale znatelně ochladila. A netrvalo dlouho a od jihu temná mračna přinesla déšť. Rohožky jsme si na pláži nechali a schovali se pod borovice, a když déšť přešel, vyšlo slunce. Tak jsme ještě vlezli do vody, oschli, převlékli se a vyrazili na oběd. To jsem si dal podruhé lazaně, ale tentokrát mě moc nenadchly. Škoda. Bylo pěkně, zpět na nabitou pláž, kde se sušily naše promočené a notně jeté rohožky. Lidí jak psů, veget a modrá obloha, a za dvě hodiny mezi ostrovy proti nám temno. Viselo tam, pomaličku plulo k nám, ostrovy pod ním mizely za deštěm. Další déšť na obzoru, doslova. A tak jsme se doráchali, osprchli se sladkou, v převlékačkách se oblékli a šli si na molo sednout na jedno pivko a víno, než to dojde k nám. To už se ale valila děsuplná mračna, zvedal se vítr, lidé chvatně opouštěli pláže, ivonka pózovala na molu s mračny, ze kterých kdyby náhle vylétla ufoloď, tak to nikoho nepřekvapí, a najednou jsem musel exovat půlku karlovačka a klidit se a taktak jsme zaběhli do marketu, než ten uragán udeřil na pobřeží. Takovou sílu jsem fakt nečekal, áčka hospod popojížděla po ulici, ubrusy strhávaly skleničky, palmy se ohýbaly a hradba deště byla sto metrů od pobřeží, padesát, dvacet, deset, už jsme u marketu, rychle ivi dovnitř a chlééééjst … slejvák jak za mlada. Za čtvrt hodiny nebylo co řešit, svěžími ulicemi jsme došli k další hospodě, já povečeřel opět stejk z tuňáka, ivonka opět girice/rybičky, salátek z rajčat k tomu … co s posledními kunami, že?

A odjezd v osm od apartmánu, po půl deváté od benzínky a cesta domů. V rozepnuté košili nach Brün.

Byla to skvělá dovolená. Příbuzným nemáme co ukázat než fotky Biokova na Podgorou a talíře přetékající dobrotami, ale stálo to za to. 

Tak za rok zase „na makarské“ … 

před šesti roky | Cesty | 1 komentář

Komentáře

1 | Onder | před šesti roky

Pěkná dovolená. S těmi vlnami mám taky zkušenosti, na Bašce na Krku loni byly dva dny obrovské vlny, ve kterých se člověk parádně vyblbnul. Taky se mi z toho moře vůbec nechtělo. :)

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.