Dovolená v Primoštenu

Fotogalerie

Je pozdě v noci, před 24 hodinami jsme se kodrcali po pobřeží Chorvatska a všech 10 věcí, které bych dělal raději než nyní ťukal do klávesnice, obsahují slovo „spánek“ :) Nakonec, tobě to ani nepřijde. Dotrajdáš sem, vidíš nový text, začteš se a nerozumíš úvodní větě, protože za okny je krásné ráno atd. Ale já jsem unavený, bolí mě oči, v buse jsem se pořádně nevyspal a pouštím se do zápisku o dovolené jen proto, abych to měl z krku. Zítra budu mít jiné práce taky dost a každý den, o který to odložím, zvýší šanci, že se na to pro neaktuálnost úplně vykašlu. A to by byla škoda – poznámky jsem si tam psal každý večer, abych se v zimě mohl při sklence vína kochat tím, co všechno jsem v létě u moře dělali. Že to budeš číst i ty… no budiž :)

S ivonkou jsme si dovolenou naplánovali už někdy v únoru, vybrali cestovku, místo, datum, poslali zálohu a víc se nestarali. Pak se uhradila zbylá částka, proměnily peníze, nakoupil proviant a 11. července jsme se nechali dopravit před hotel Grand, odkud CK Vítkovice Tours vyráží na své zájezdy. Bylo horko, slunce pálilo, ale to nás – v džínách připravené na vyhypovanou klimatizaci – moc netěšilo. Ani skutečnost, že bus přijel místo v 16:00 až v 17:00. Hodina se celkem projeví. A proč nás delegátka usadila před pětku naplněnou o něco mladšími nevycválanými dorostenci, zatímco před námi zůstala volná místa? To jako že si jsme věkem příbuzní? Je padlá na hlavu, Slovenka jedna?

Před Novomlýnskými nádržemi kolona. Wtf? Odsud až k hranicím? Vždyť jsme v Schoengenu, hernajs?! Ovšem to se jen srazily čtyři kamiony a jezdilo se kolem toho dost pomalu. Slibný začátek. Ale cesta utíkala, já se musel smát některým hláškám těch za námi, první zastávka v Mikulově. A odjezd dvacet minut po smluveném čase – a čekalo se na řidiče. Čekání ve vydýchaném autobusu (motor off, klima off) a v duchu koncipování nasraného dopisuji majiteli CK.

Pak už Rakousko, vinice, větrníky, dům, v němž bylo podepsáno příměří za Prusko-rakouské války (22. 7. 1866) – natolik jsem si dokázal plaketu na obyčejném domku u silnice přeložit. Nakonec, překládáním billboardů a různých cedulí se bavíme vždy :) Wien hat das erfrischeste Mehr (+/-) atd.

Pustila se Vesnička má středisková – ideální volba – a cesta rychle utekla. Spát se moc nedalo, klima pěkně hučela a dělala zimu, navzdory tomu mě v tričku poléval chladný pot (nebo právě proto?). Minule jsem se díky tomu pěkně nachladil. Kolem půlnoci jsem si na odpočívadle koupil plechovku piva, abych podpořil usínání, ale žádného efektu jsem si nevšiml. Ani mi nechutnalo. Chcánky.

Sobota 12. 7.

Nakonec se mi nějak usnout podařilo a v šest hodin jsme dojeli k pobřeží. Moře. Vykládání lidí ve Vodici, v Šibeniku, a pak my a ještě jedna matka s dcerou v Primoštenu. V 6:45 vyloženi před turistickou agenturu a help yourself. Ta naštěstí brzy otevírala, baba si vzala voucher a putovnice (pasy) a uklidnila nás, že ubytování probíhá od 11 hodin a ne od tří odpoledne, jak nás strašila smlouva. Co dál? Inu, nechali jsme si zavazadla v tomu určené místnosti a vyrazili na pláž. V Primoštenu jsem již před lety byl a lehce jsem se v něm zorientoval, brzy jsme již v plavkách škromtali v oblázcích na prázdné pláži a lezli do moře. Byli jsme tam. Po promenádě na břehu pocházeli nespaví důchodci a běhali odhodlaní joggeři, my se čvachtali a pak na oblázcích čekali, až vycházející slunce přeleze přes vrcholky borovic a začne se do nás opírat.

V deset návrat k agentuře s nákupem v supermarketu, takže jsme mezi bandu čekajících (=nasraných) turistů přišli jen v plavkách, s mokrými vlasy a od soli a s čerstvým chlebem v nákupní tašce k tomu, zatímco oni tam už tři hodiny seděli na kufrech :)

Zaměstnanec agentury nás začal autem rozvážet k apartmánům po městě, až došlo i na mě a na ivonku. Nalodili jsme se do auta, na můj Dobar dan nereagoval, hrubián, a vezl nás pryč. Zabočí na hlavní křižovatce k centru (moři) nebo pojede dál či nedejbože nahoru od moře? Zabočil do centra. Pojede k apartmánům přímo u moře nebo k těm úplně bokem od starého města? Jel k těm k moři. A pak, což jsem naprosto nepředpokládal, přejel úzký most spojující ostrov se starým městem s pevninou, projel hradbami a vysadil nás na náměstí starého města, kde si nás za chvíli převzal domaci pan a posadil nás na elektromobil (golfový vozík), který nás s bágly dopravil uzounkými uličkami starého města až na jeho vršek kousek pod kostelem. Ivan nám ukázal malinký apartmánek (pro dva lidi úplně ideální), rozloučil se s námi a až do odjezdu jsme ho neviděli (krásný opak jedné naší dávné domácí, která s námi hodlala trávit večer co večer). S ivonkou jsme se tetelili nadšením nad plně vybavenou kuchyní, moderním nábytkem a toaleťákem s rybičkami. Prominentní adresa ve starém městě (Ribarska ulica 1) a krásný moderní apartmánek, co víc si přát. Ještě ráno na pláži jsem neměl klid, pže ačkoli si mácháme nohy v moři, tak stále nevím, kde a jak budeme bydlet. Teď už to bylo všechno ok. Vybalili jsme si věci a ivonka se pustila do přípravy oběda.

Později naše nadšení lehce vyprchalo, protože apartmán byl hned vedle rušné uličky, kterou procházelo dost lidí a koukali nám na mírně vyvýšenou terásku. Osobně mi to nevadilo, rád jsem se nechal okukovat, jak jen v trenkách poživačně popíjím vychlazenou Colu / víno / Magistra / pivo v klídku svého hnízdečka lásky. Nakonec i ten výhled na moře tam byl, sice jen průhledem mezi domy, ale byl. Pak také přímo před apartmánem se ona ulička rozdvojovala do dvou větví a neboť pěkně strmě stoupala, postavil tam kdosi pod košatý strom lavičku k odpočinku. Co si budeme podívat, místní babky, dědci a turisti ji hojně využívali, zatímco my pět metrů od nich obědvali (…). Časem mi to ale bylo úplně ukradené. No a pak ta cikáda uhnízděná na onom stromě. Patří ke koloritu moře, ale to nám nebránilo v úvahách, jestli ji lze zabít násadou od koštěte. Poslouchat vrzání cikády někde v dáli, to jde. Mít to nad hlavou, to nejde. A tak jsem fandil kočce, která se ji snažila najít / sežrat a lezla za ní. Koček tam bylo hafo. A vypadaly zlověstně. Vtipné, sledovat místní černou ruku (ivonce se nelíbila), jak zuřivě prohání jakéhosi přerostlého bišonka. „Už to má ta mrcha za sebou?“, ptá se ivonka z kuchyně. „Tys asi neviděla, kdo měl v tomhle souboji navrch, že?“ Chudák pes.

Odpoledne jsme sešli krásnou uličkou mezi domy z kamene k moři a vydali se hledat vhodnou pláž.

Mimochodem…
View Larger Map

Toto je poloostrov se starým městem (dříve ostrov). Na vršku je kostel se hřbitovem. A my bydleli přímo na křižovatce ulic Ribarska a Strma. Strma je ta „krásná“ vedoucí k moři.

Došli jsme na pláž na druhé straně přístavního mola a tam se až do pozdně odpoledních hodin ráchali. Vzal jsem si i potápěčské brýle – rád si jen tak pluji po hladině a pozoruji dění pode mnou, lovec škeblí opravdu nejsem. A tady si jen tak pluji a pode mnou se břeh propadá do závratné hloubky… znepokojující skutečnost. Ale to hejno obrovských cipálů, co si tam jen tak plulo. Hned jsem se těšil, jak budu rybařit a tyhle pstruhovité mrchy tahat z vody.

Dostatečně připečení jsme se vrátili na apartmán, nakrojili bůček k večeři (tradice) a pak se vydali ke kostelu počkat si na západ slunce. Před lety jsem tam na vršku trávil snad každý večer. A tak jsme tam seděli, sledovali cvrkot a čekali, až slunce klesne k jednomu ze tří ostrovů na obzoru. Primošten je jedno z mála míst v Chorvatsku s otevřeným mořem (není před ním žádný velký ostrov). Ale slunce musí zapadat právě za jedním malinkým. Škoda. Sešli jsme na promenádu u městské pláže (na mapě Mala Raduča), dali si zmrzlinu, v marketu nakoupili na snídani (otevřeno do 22:00) a vrátili se na apartmán. Sklenka vína na terásce, meloun nakrájený v míse… dovolená byla v plném proudu.

Neděle 13. 7.

Vstávali jsme brzy, v osm hodin. Spát déle by mi připadalo jako okrádání se o část dovolené :) Ke konci jsme již spávali do devíti. Na nebi ubývalo modra a přicházelo bělavé pošmourno, společně s velkými vlnami. Řádil jsem v nich jak retardovaný neplavec, pěkně na moři dál od břehu, jak splávek nahoru a dolů a k pobřeží jsem se vracel úplně vysílený. Vlny miluju. Nedá se plavat, ale je v nich sranda. Také jsme využili foťák pod vodu na jednou použití, který jsme si zakoupili – a tak jsem s brýlemi šmíroval hejna rybek, útesy zavalené vlnami a ivonku :).

Po obědě už bylo opravdu nehezky, obešli jsme si tedy poloostrov, když začalo lehce krápat. Vrátili jsme se na apartmán, nalili si magistra a na terase hráli kostky (vrhcáby). Nijak nám to nevadilo, byl před námi ještě celý týden. Potom jsem sbalil udici a vyrazili jsme do přístaviště na konci města. Dva kousky jsme vytáhli (do 15cm), ale to už zase krápalo a nezbylo nám než se vrátit. A tak jsme si naproti hlavnímu přístavu sedli do zahrádky hospůdky (u hřiště na vodní pólo – na mapě jsou tam čtyři loďky u břehu naproti molu), objednali pivo a psali sms domů, jak tady máme hnusně :)

Po večeři jsem si vzal opět udici, ale nejdříve jsme se vydali nahoru ke kostelu na další západ slunce. I když jsme potom sešli k moři, tak na rybaření u promenády již byla tma. Nějaká maminka s kloučkem ke mně přišla, ukazovala na udici a něco říkala, snad polsky? Zaboha jsem jí nerozuměl, ale pak nám došlo, že se asi ptala, jestli se tady dá nějaká udice koupit. No, nepomohli jsme jí. Po promenádě jsme došli až před hotel Zora (lesnatý poloostrov Raduča), seděli na schodech k moři a koukali na bouři nad mořem. Krásné blesky. Na apartmánu jsme si dali na spaní magistra s ledem a do mísy nakrájeli meloun s broskvemi.

Myslím, že toho dne jsem také opravil sprchu. Ta měla zanesenou hlavici a ucpané dírky, takže proud vody se místo přes 100 dírek musel procpat nějakými 10 volnými. A to by pak přeřízl i papír. Řeknu ti, omývat si tímhle proudem vody intimní partie (pindíka, pro nechápající), to mělo blíže k sadistickému týrání něž k čemukoli jinému. Nasral jsem se, sprchu rozšrouboval, požádal ivonku o jehlu, kterou jsme s sebou taky měli a postupně všech x dírek prošťouchl. A výsledek? Dostal jsem od ivonky pochvalu, jak krásně se se sprchou najednou sprchovalo :) Bylo to nutný, sprchovali jsme se až 4× denně (sůl/hic je mrcha).

Na posteli jsme leželi sotva pod (krepovým) prostěradlem a ještě jsme si z kuchyně donesli větrák, takový tam byl hic. Mimochodem, mít na posteli hrubé krepové povlečení, to bylo taky tak akorát pro nějaké saďoury. Nedovedu se představit, že bych se spálil a pak se musel vrtět na té superhrubé látce. To by bolelo.

Pondělí 14. 7.

Opět v osm vzhůru, azur a teplo, hurá na pláž. U té byl takový betonový skokánek do vody, tak jsem si tam lehce zařádil s pár šipkami a salty. Před lety jsem tam kraloval a skákal 15 (!!!) různých skoků. Přiznám se, že na některé bych už nenašel odvahu. Taková šipka vzad, kdy nezbývalo mnoho, abych si při dokončení oblouku pod vodou nedodřel držku o skokánek, ze kterého jsem se odrážel… fuj. Byly i vlny, ale nic proti prvnímu dni. Takže zase brýle, šnorchl a klidné plavání u hladiny a kochání se mořskou faunou a flórou.

Před obědem jsme poslali mrtě pohledů – zatímco ivonka nakupovala proviant, já se vydal na poštu, nakoupil známky, všech 13 olízal, nalepil a pohledy odeslal. A až večer jsem zjistil, že mi ženská na pokladně vrátila o 100 kun méně. Třistapade korun dýško, krása.

Po obědě jsme vyrazili na novou pláž, kterou jsme našli při předchozí večerní procházce, hned u starého města – pruh oblázků mezi skalami (zaručující bezpečné lezení do/z vody). Na oblázcích již místo nebylo, ustlali jsme si tedy na hladké skále pod sklonem dobrých 25–30 stupňů. A pak… pak, když už jsem pomalu přemítal o odchodu na apartmán, přišly kurevský vlny, jaký jsem ještě neviděl. Ve vodě jsem strávil snad hodinu v tahu, chvíli dál od břehu, kde jsem se na nich houpal až jsem přes ně ani pláž neviděl, jindy na oblázcích, kde vlny narážely na dno a zvedaly se do dobře metrové výšky, kde pod sebou drtily děcka i dospělé… no balada. S ivonkou jsme vypili půlku jadranu :)

K večeru na ryby do přístaviště a hned jeden z prvních náhozů a zasekl jsem malou makrelku (asi). Její rodič ji asi pronásledoval, protože zatímco jsem ji vytahoval, plavala za ní ryba ještě dobře třikrát větší. Pustil jsem ji, pak už jen pár ťuplů a nakonec jsem při záseku utrhl navázání i se splávkem. A abych kvůli němu skákal do moře, to se mi nechtělo. Měl jsem ještě dva doma. Dali jsme si ve stejném baru pivko a vrátili se na apartmán přes náměstí starého města, kde začínal koncert nějakého „orchestru“. Chvíli jsme je poslouchali, ale já byl brutálně unavený (ach ty vlny) a tak místo trsání na polovážnou hudbu jsme šli na meloun a broskev a spát.

Úterý 15. 7.

Na nohou opět v osm, a kolem apartmánu fičel fičák. Strachovali jsme se, aby včerejší vlny nepřinesly změnu počasí (což dělají), a hlavně aby neochladily moře (což dělají). Ale to bylo stále teplé, takže pak ani ten vítr moc nevadil. Pod vodou bylo tepleji než nad hladinou. Měli jsme opět ustláno na skalách, pěkně soukromí, dokud se kolem nás nerozložily další dvě tři rodiny. Ale jinak to tam nešlo.

Oběd, zpátky na pláž přesně na to samé místo jako včera (na plochou skálu), opět vítr a pomalu se zvedající vlny. Vítr byl zrádný, člověku nebylo teplo, chodil méně do vody a víc se spaloval :) Vzal jsem šnorchl, foťák a jezdil jsem kolem útesů a fascinovaně fotil hejna ryb(ek) plujících kolem mě. Nádhera.

Později jsem dočetl první knížku, Teď vás asi zastřelíme od Sue Williamsové – mladá dáma na cestách po africe, indii, jižní americe,… když už jsem si já na dovolené válel šunky u moře, tak jsem si alespoň četl o dobrodružných cestách :) To už jsme leželi na oblázcích, kde se uvolnilo místo po odchodu nějaké rodiny. Také jsme měli s sebou lehátko a ve dvou na něm jezdili po vlnách – seděli jsme těžce v moři jak potápějící škuner a vlny neměly sílu nás nadzvednout, takže se přes nás spíš přelévaly :) Ale sranda byla.

Vrátili jsme se na pokoj, já převázal udici (háček, olůvka, nový splávek), abych po tom všem zjistil, že jsem vlásku neprovlékl očky na udici, takže jsem to mohl ustřihnout a celé udělat znovu. Vyrazili jsme k přístavišti jen abych zjistil, že jsem zapomněl těsto doma… no dařilo se.

Nejdříve jsme se ovšem stavili do pizzerie na večeři. Dal jsem si pizzu Picante, olízl jednu feferonku a pak je všechny naskládal na hromádku na okraji talíře. Mám rád ostrá jídla, ale všeho s mírou, žádný borec s plechovou hubou nejsem. Pošmákli jsme si a vydali se do přístaviště.

Ryby nebraly vůbec, vinil jsem z toho velký háček, převázal jsem jej tedy, ale jestli to pomohlo… nemám ani zapsané, jestli jsem něco chytil :) Vrátili jsme se na ap., dali Colu s ledem a vyrazili kolem pobřeží do města. Obešli jsme celý poloostrov Raduča, kochali se nočními scenériemi, až jsme se vrátili zpátky do města a koukali na apartmán, kde jsme před lety bydleli. Hned u kruháče s fontánou. Ivonka, ta moje malá nešika, cestou po hladkých mramorových schodem k pobřeží uklouzla tak nešťastně, až to vypadalo vážně. Ona na to má talent, to se jí nedá upřít :) Ale takhle to klouzalo v celém městě, kameny ohlazené miliardami žabek, co už po nich prošly…

Na pokoji jsme si dali svíčku na postel, popíjeli magistra, kolu, oknem k nám doléhal zpěv z náměstí, já zapisoval zážitky a ivonka se tam válela v sexy pyžámku ;)

Středa 16. 7.

Tentokrát jsme vstali v devět a pro změnu šli i na jinou pláž – městskou, před promenádou. Mám k nim vždycky trochu despekt, plno lidí, moře špinavé a dno prozkoumané tisíci potápěči. A spousta ježků. Nutno zmínit, že jsem byl vždy asi jediný člověk, co chodil do vody bez jakýchkoli bot. Všichni vyděšení z ježků, skla nebo ostrých kamenů, na nohou div ne gumové kanady a opatrně našlapovali. A já machírkovsky trajdal po šutrech bez sebemenšího zaváhání, stejně tak po příbřežních skalách a do vody jakbysmet. Nohu jsem si nerozřízl (před lety jsem odjížděl s více než deseti řeznými rankami na každém chodidle), na ježka nešlápl, palec si o skálu neukopl. A aspoň jsem se necítil jak nějaká slečinka v botičkách. Z ježků jsem ovšem respekt měl, na dno jsem zbytečně nešlapal a když, tak jsem se podíval, jestli pode mnou není něco černého a kulatého :) Ale díky ježkům tam byla spousta jejich mrtvých schránek, čtyři jsem tedy pro ivonku vylovil :)

Teď mám v bloku zapsáno „Hic jak v Igrane. Vítr → zima.“ Moc to nechápu :) Asi foukal vítr, ale pálilo sluníčko.

Poobědvali jsme špagety a ve dvě vyrazili opět na pláž. Vítr již přinesl i vlny, ty jsem sjížděl na lehátku daleko od břehu (a ivonka se zlobila)… ale protože vlny byly kvalitní a břeh kamenitý (velké oblázky), nemluvě o lehátku, do kterého se opíral vítr, opravdu těžko se bez bot vylézalo ven. Našlápni si klenbou chodidla na šutr, když se ti vítr opře do lehátka, a jedna vlna tě stahuje do moře, zatímco druhá se ti valí do zad. Vyflákalo to se mnou o dno jak s malým děckem, a lehátko mi uletělo :) Nevýhoda života bez vodních bot :) Snesl jsem to.

Vedle nás se usadila rodina s dvěma dcerkami, z nichž jedna byla fascinující modrooká černovláska. Ivonku jsem narážkami na ni pořád škádlil :) Černovlásky, to je něco pro mě.

Nad hlavami nám přelétala žlutá hasičská letadla a koukneme do vnitrozemí a za kopci stoupá pořádný mrak kouře. Něco hořelo. My si zatím četli Mladou frontu a Blesk, já si spálil stehna, nos a zadek, utírání prosolenými osuškami mi připadalo jaka snaha utřít se dřevěnou deskou. Kvůli opravdu velkému hicu jsme od vody odešli dříve (ono teplé moře člověka moc neochladí) a já usnul na posteli, takže ivonka rozhodla, že půjdeme před večeří do přístavu na presso. Objednali jsme si jej, donesli nám šálečíčky a v něm tak možná polévkovou lžíci supersilného pressa. Vypil jsem jej a pak si co chvíli měřil na zápěstí tep, abych předešel případnému infarktu :) Ale obsluha nás vytrvale ignorovala, takže zůstala bédé (bez dýška).

Po večeři opět ke kostelu na západ slunce a pak hledání nějakého baru, kde by dělaly koktejly. Na promenádě jsme žádný nenašly, až v jedné zastrčenější části ano, tak jsme si dali Mai Tai (já) a Tequilla Sunrise (ivonka), a odpočívali jsme. Za zády nám promítali nějaký fotbal (Dinamo + Linfield?), viděl jsem první gól a pak jsme odešli na apartmán, kde jsem u svíčky popíjeli víno.

Z náměstí duněl rokec, tak jsme se tam vydali a před pódiem podupávali do rytmu (v mém případě), případně se všelijak kroutili (ivonka). Při pauze jsme si sedli do vedlejší zahrádky a objednali si mezzo litre bílého, poslouchali písničky, relaxovali. Zhulákaný jsem už byl kvalitně :)

Na apartmánu pak ve sprše upadl držák závěsu a deset minut jsem se snažil přijít na to, jakým mechanismem se uchycuje. O rozbitém popelníku hned někdy druhý den jsem se ještě ani nezmínil :)

Čtvrtek 17. 7.

Vstávání pozdě po deváté a to jen kvůli randálu z města (taky po tom večeru…) :) Poprvé jsem si dal kávu ke snídani.

Na městské pláži připalování u klidné hladiny, bez větru a bez vln, křižoval jsem to tak se šnorchlem a kochal se dnem. Rozečetl jsem druhou knížku, Pojďme se ztratit od ??? o jiných afrických, indických, jihoamerických, polynéských dobrodružstvích… ale už mě to na pláži moc nebavilo. Pořád ten stejný program dní, kdy se do mě jen opíralo slunce a ve vodě nebylo moc co dělat. Už mi to bohatě stačilo a zatímco ivonka pořád vrkala, jak by tam dokázala ještě týden zůstat, já už bručel jak medvěd.

Odpolední ležení na pláži se ničím nevymykalo, jen jsem měl lehátko. Ale ivonka mě nechtěla pustit na moře a když jsem tam chtěl doplavat sám, tak mě na lehátku hravě doháněla a chytala. A že jsem se jí pokoušel uplavat fikaně. Držel jsem se jejího lehátka, pomalu jsem jej otočil k pobřeží, vší silou ji tam odstrčil a vyrazil jak se žralokem v zádech na volné moře. Trvalo jí to déle, ale stejně mě dojela a zpacifikovala :)

K večeru jsme v marketu ponakupovali dárky pro rodiny, na pokoji dopili magistra a zašli si na pizzu do naší oblíbené pizzerie :) Tentokrát jsem ji nesnědl ani já, byla nějaká velká. Na pláži jsme koukali, jak slunce zapadá za mraky a já dělal divadlo všem ostatním házením mistrovských žabek čeřících hladinu rovnou jako … no bez vln. Až mě pak zbylé dny bolelo rameno :) Posadili jsme se do kavárny u břehu na dcl bílého (značka Debit) a zůstali tam až do čtvrt na jedenáct. Cestou na ap jsme koupili prošek (sladké víno, takové chorvatské portské), doma pak popíjeli víno a já padl do postele jako mrtvý. Usínal jsem už na terase :)

Pátek 18. 7.

Opět pozdní vstávání a na mobilu smska od sestry, že se s bandou sbalili a letí do Zadaru, respektive už tam jsou a posedávají v kavárně, dokud jim nepřipraví apartmán (nebo to bylo v sobotu?) :) Akční. Jenže bylo právě zataženo a já celý nadšený chytl udici a pelášil do přístavu s vidinou lepšího programu než válení se na pláži. Než jsme tam došli, rozjasnilo se a slunce začalo děsivě pálit, že ivonka raději odešla na pláž :) V přístavu bylo málo lodí, dalo se tedy mezi nimi chytat (to doposud nešlo, chodil jsem do jiného přístaviště). A tak jsem si tam jen v šortkách seděl, čupal malé rybky mezi jachtami za miliony a pálící sluníčko mi pranic nevadilo. Ulovil jsem prvního a posledního malého cipála :) A pak, při jednom prudkém záseku, mi splávek narazil do udice a přelomil se vejpůl. Záseky, kdy mi deset metrů vlásky i s háčkem a spol skončilo za zády mezi turisty nebyly nic neobvyklého.

Po obědě městská pláž, bylo brutální horko, se zmrzlinou jsem si četl… pak jsme se hodně pobavili (a čumily na břehu určitě taky), když jsme se ve vodě přetahovali o lehátko a navzájem se z něj shazovali. Na utopení, fakt :) Nebo když mi ivonka vyhrožovala, že mě utopí (už bez lehátka) a ať se raději nadechnu, a já dostal takový záchvat smíchu, že kdyby se o to pokusila, tak se pod vodou fakt nadechnu. Při jakékoli narážce nato jsem se začal tak smát, že si na to opravdu netroufla. Ze břehu jsem musel vypadat jako nějaký rozjívený retard :) Pak jsem zase rajzoval po hladině s brýlemi a na břehu pak došel ke zjištění, že jsem si spálil uši :)

Jinak jsem se ovšem celý týden držel, vzorně se natíral opalovákem (nesnáším, nesnáším mastnotu na rukou… taková oběť to byla), jizvy po znamínku a lipomu pěkně speciálním krémem s faktorem 50. Po příchodu z pláže studená sprcha a nechal jsem si celý hrudník, ruce a záda pošplíchat sprejem, který na kůži vytvořil pěnu, která se pomalu vsakovala (?) do kůže a tak ji hydratovala. Ale deset minut jsem vypadal jako sněhulák :) Obličej obyčejným mlékem po opalování, ale jeden den jsem si přismahl nos a po natření tímhle uklidňujícím krémem mi bolestí vyhrkly slzy, jak to začalo pálit. Úplně jsem se děsil, co to znamená. Až jsem si jej taky raději začal natírat tou padesátkou :)

Protože to byl poslední regulérní den pobytu, chtěl jsem si jít večer zarybařit. Ivonku to moc netěšilo, ryby ani moc nebraly, a tak se trochu naštvala a šla se sama projít kolem starého města. Jenže já hned pět minut nato utrhl i poslední splávek a mohl jsem do moře hodit i udici. A tak jsem vše sbalil a přemýšlel, kde asi tak ivonku začít hledat. Nevěděl jsem, jestli chce měst obejít nebo si jen o kus dál sednout na lavičku a pak se vrátit. A tak jsem vyrazil za ní. Obešel jsem celé město až k místu chytání a nepotkal ji. Nebo šla ke kostelu? Od moře jsem vystoupal až ke kostelu, prohledal hřbitov, a nenašel ji. Vytáhl jsem mobil, naťukal sms „Jdu k ap“ a naštvaně se usadil na terasu (klíče měla ona). Naštvaný jsem byl proto, protože ode mě chytajícího ryby odešla bez nejmenší domluvy – chtěl jsem se jí zeptat, jestli si jde někam sednout nebo obejde celé staré město. Právě kvůli situaci, kdy bych ji chtěl hledat. Jistotou bylo zůstat na tom místě další půl hodinu, než se vrátí. Ale co bych tam dělal? Neměl jsem u sebe ani kunu na pivko v blízké konobě. A nakonec se ukázalo, že jsem měl i špatné číslo, protože v zahraničí používá jinou simku: na své normální nemá aktivní roaming – podle operátorky má, stejně jako má aktivní hlasovou schránku – podle operátorky nemá, zatímco jsem se jí tam promptně dovolal. O2 jde do kytek. Ale u apartmánu jsme se pak sešli.

Prozíravě jsme si zašli dát rohožky na pláž už přes noc, protože kvůli rannímu předávání apartmánu bychom k pláži dorazili nejdříve v deset a to už bychom si nemuseli kam lehnout. Šlo nám o jednu specifickou plážičku, u níž byla i sprcha a převlékárna, což se nám výborně hodilo, protože bez apartmánu jsme tyhle úkony museli zvládnout na pláži.

V přístavu jsme si sedli na dvojku bílého, ale byl tam pekelný rámus a malí fakani hráli mezi turisty vybíjenou s kopačákem, čímž mě neustále znervózňovali. Jednu chvíli jsem si povzdechl, ivonka se zeptala proč, já odpověděl, že kvůli těm všem krásným holkám kolem, se kterými si nemůžu nic začít, tichá domácnost byla na světě a noční balení probíhalo celkem beze slov :) U svíčky jsem pak voskem zalil volný korkový špunt prošku, aby nám obsah lahve nevytekl do tašky a šli jsme spát.

Pátek 19. 7.

Vstali jsme si pohodlně v osm, apartmán předávali v 9:45 a více jsme toho v tu dobu nevěděli (třeba detaily zpáteční cesty). Sbalení jsme již byli, ivonka lehce zametla, vrátili jsme apartmán do původního stavu a na terase čekali i s bágly na majitele. Když jsme se druhý den stavovali do agentury pro pasy, tamní ženská mi řekla, ať v danou dobu čekáme před apartmánem, že … něco … což, jsem si přeložil nejpravděpodobněji jako to, že pro nás přijede opět ten jejich městský elektromobil. Ještě aby ne, táhnout se s cestovkami 200 metrů na náměstí, to by bylo lehce zu viel. Domaci pan přišel, já mu naznačil, že čekáme na vozík (rukama jsem točil vzdušným volantem), pro který se on okamžitě vydal a za chvilku i s řidičem dojel. Tak jsme se nalodili, on nás zavezl až před hradby a tam byl během minuty týpek s autem od agentury. Ten mi opět neodpověděl na pozdrav, což už mi bylo podezřelé, ale odvezl nás k agentuře a to bylo hlavní. Dali jsme si cestovky do skladu a byli na odchodu k moři. O času nástupu do autobusu nás měla delegátka upozornit přes mobil, ale přesto jsem se raději v agentuře optal, jestli něco neví (bylo blbý jen si dát věci do skladu a zmizet). Ženská hned volala delegátce a ta jí řekla, že nás v deset večer vyzvedne autobus u hotelu Zora. Hopla. V deset večer? :) Kulervoucí. Tak ať tedy v devět přijdeme k agentuře a ona nás tam autem s cestovkami hodí. Hotel Zora byl asi tak 50 metrů od pláže, kde jsme hodlali strávit celý den, takže žádná křeč. Ale cestovky bych tam táhnout nechtěl.

Vyrazili jsme na pláž pobavení/zděšení představou, že tam budeme muset vydržet do desíti hodin. Rohožky tam byly, obleženy jinými rekreanty, z nichž většina toho dne přijela (střídání turnusů). Tlačenka tam byla slušná, ale nijak mi to nevadilo. Zato moře bylo studené. A pěkně. Ale ani to mi nevadilo, byl neuvěřitelný hic a možnost vlézt do ledové vody přišla vhod. Dalo se to tam pak přežít. A když jsem stál ve vodě vedle Čechů bílých jako sýr (=právě dorazivších), nemohl jsem si nechat ujít hlášky jako „No konečně se to moře trochu ohřálo“ a spol :) Sranda musí bejt. Věčně jsme pendlovali mezi rohožemi a mořem, opálení jak černoši (ivonce jsem láskyplně říkal ty můj negříku), já pomalu dočítal druhou knihu a okukoval holky na přeplněné plážičce. Brzy se objevily kvalitní vlny, takže banda rozjívených děcek ucpávala uzounký vlez do vody…

Po jedné hodině jsme se osprchovali ve sladké vodě a vyrazili na oběd. Pizzerie měla zavřeno, zašli jsme tedy jinam (stejně na pizzu) a vychlazené Ožujsko k tomu a okukovali jsme superčluny v přístavu, jak parkují, jak je plavčíci pucují… slunce nad hlavami svítilo přímo do vody, mezi loděmi se proháněla hejna cipálů a já do toho zíral jak věštkyně do křišťálové koule. Krása. Ale zase kdyby byl ten přístav špinavější, tak by tam možná ryby braly lépe. Když si vzpomenu na Rab… tam nebylo vidět půl metru pod hladinu, a já nestíhal sundávat cipály a jakési placatice z háčku.

Vrátili jsme se na pláž, opalování, čtení, organizování večera, plánování nákupů. Až to celkem rychle uteklo a byl tu večer. Původně jsme chtěli večeřet v městě, ale hlad jsme neměli ani jeden, tak jsme v pekárně nakoupili jídlo na cestu zpátky, zanesli si je i s věcmi z pláže do agentury a vrátili se na promenádu na dvojku bílého u vody. Seděli jsme tam u stolku, pozorovali lidi odcházející z pláží a pomalu zapadající sluníčko, až bylo před devátou a mi se přes market finálně vrátili k agentuře. Spolu s matkou a dcerou, kteří s námi před týdnem vystupovali, nás ženská zavezla k Zoře, kde nás před recepcí vysadila, zamávala a bylo. Zavazadla jsme si dali do átria, posadili se na kožené sedačky a čekali. Ivonka si listovala v jakýchsi turistických informacích, já konečně dočetl druhou knížku a pak jsme se oba posadili na zídku před hotelem a čekali na autobus, během čehož nás delegátka informovala, že bude mít půl hodiny zpoždění. No vida.

Ve 22:33 přijel prakticky poloprázdný, čímž potvrdil moji hypotézu, že jede od jihu a nabírá po pobřeží cestující. A navzdory tomu, že byl takřka prázdný, nás delegát usadil na pětku mezi dva chlapy na stranách (jedno sedadlo zůstalo prázdné). Wtf? Seděl jsem vedle jednoho, ten se tam koleny sotva vešel a nohy měl roztažené, takže jsem se tam pořádně nemohl usadit sám, ivonka seděla přímo do uličky a jako já bojoval s nohama v malém prostoru, ona bojovala s odérem chlápka sedícího na druhé straně. Obě naše sedačky vrzaly a záď autobusu (jinak moderního) nadskakovala jak splašenej bejček. Nemluvě o tom, že jsem zapomněl z cestovky vytáhnout mikiny, takže nás neztlumitelná klíma brzy docela rozladila (hlavně ivonku). Ale na první zastávce v Šibeniku mi řidič zavazadlový prostor otevřel a oblečení bylo na světě. A když delegát usadil dalších asi dvacet cestujících a přišel na to, že bude nabírat už jen dva lidi, zatímco má nějaké tři dvojsedačky volné, ihned jsem vystřelil z pětky, že se tam rádi přestěhujeme, což on v ten samý okamžik také navrhl. Budiž mu to přičteno k dobru. Kdybych to věděl od začátku, že zbudou volná místa a nás přitom nechá sedět na pětce, tak bych tu hodinu cesty do Šibeniku rozhodně neseděl tak klidně. V televizi běžel Vrchní prchni, tak to alespoň uteklo. A když jsme se pak přestěhovali o pár míst dopředu na prostorné dvojsedadlo, bylo mi jasné, že nás už nic nerozhází a cesta se kvalitativně posune o pár set procent výše.

Zajeli jsme ještě do Vodice a finálně vyrazili po dálnici domů. Kodrcání kolem pobřeží za moc nestálo a ivonce ani nedělalo moc dobře. Zatímco mě nerozhází ani turbulence v letadle, tak ivonka bez avioplantu nikam nevyrazí :)

První zastávka byla asi ve dvě v noci a další hned ve čtyři, což mě tedy doslova nasralo. Po celém dni jsem byl utahaný jak pes a prakticky za chvilku po první přestávce jsem zařízl jako bych ležel v nadýchaných peřinách – a oni za dvě hodinky znovu zastaví a proberou celý autobus. Celý tumpachový jsem se z něj ani nemohl vymotat.

Na první přestávce to ještě šlo, před autobusem na prázdné benzínce jsem si žmoulal pečivo z Primoštenu a sledoval motorkáře na sportovním dělu, jak dojel ke stojanu a čepuje do nádrže benzín na další cestu. Můj sen, vyrazit na motorce k moři, jen s malým baťůžkem a spoustou eur v peněžence, žádná těžká bagáž a spol. A tak jsem to popisoval ivonce a neprozíravě začal slovy „Až se s tebou jednou rozvedu, tak takhle vyrazím k moři, na motorce, jen s baťůžkem a pár tisíci eur a – a bez placení???…“ To už motorka vypálila od benzínky pryč. Motorkář (helmu nesundal) jen zaklapl víčko nádrže, vrátil pistoli do stojanu, nahodil motor, dvakrát protočil plyn a vpálil jak šutr z praku, projel kolem nás a postavil stroj na zadní kolo, po kterém jel dalších sto dvě stě metrů, najel na dálnici a s ještě větším jekotem motoru mířil na Záhřeb. Nejprve jsem si nebyl jist, jestli to co provedl byl krádež nebo ne, protože na benzínce se vůbec nic nedělo, žádná splašená obsluha. Třeba platil automaticky nějak kartou na stojanu. Ale žádného zařízení jsem si nevšiml a jen samotná platba kartou trvá déle než celé jeho tankování. Frikulín jeden. Značku jsem nezaznamenal → což ilustruje rychlost, s jakou odjel, protože jsem ho celou dobu sledoval. Alespoň bylo vzrůšo.

V sedm hodin jsem se probral před vídní, cesta utíkala, instruovali jsme tátu, kdy pro nás má vyrazit, ještě zastávka v mikulově a pěkný hic, ze kterého jsme si dělali srandu, že je to proto, abychom neměli šok ze změny klimatu (tady byla celý týden pěkná kosa). V Brně v jedenáct, hotel Grand, táta už tam čekal, tak jsme se vybatolili z autobusu a vyrazili na hodinovou cestu domů.

A já konečně po dobrých 4 hodinách dopsal tenhle spot, se kterým jsem začal včera v jedenáct a psal až do půl jedné, zbytek dnes (pondělí).

Tak to byla naše první samostatná dovolená. Ivonka už v jejím průběhu plánovala, že na last minute pojedeme ještě v září, ale to jsem přecházel nesouhlasným mlčením :) A zatímco ona by tam ještě týden zůstala, já už se těšil domů. Ale počítač nebo net mi rozhodně nechyběl. Ani jsem k němu po příjezdu nespěchal. Vyřídit asi tak pět mejlů mi trvalo deset minut a pak jsem jen zkoumal, co kdo napsal nového.

Taky jsem rád, že to nebyla žádná paštiková dovolená. Babiččin bůček jsem večeřel s chutí, ale jinak jsme si dopřávali co jsme jen chtěli. A že tam tedy byla přístavní přirážka jak víno. Sedmdesát pět korun za půllitr piva, to je jak na Václaváku. Ale Ožujsko potěšilo, Staročeško chutnalo fakt divně, Karlovačko taky šlo přežít. Narozdíl od Igrane ale tady už uměli vařit a to co tam byla obyčejná pizza a děsuplné špageti Carbonara, tady to byly poctivé pochoutky. Za jídlo, zmrzlinu a cetky jsme vydali kolem 1800 kun, ubytování nás stálo 300 kun denně, inspirován jedním článkem v Blesku jsem to přepočítal na eura a vyšla mi denní útrata přibližně 70 euro. Jojo, chudí čeští studenti :) Utráceli jsme víc než holaňďani a němci, pokud si dobře pomatuji.

Počasí vyšlo nádherně, krom jednoho minideštíčku pořád hic, moře teplé, vlny jako mamuti (inside joke), cesta byla ok, apartmán skvělý, s ivonkou jsme se nerozešli a ponorka taky nebyla (pominu-li vzrušující páteční večer), vařila mi jako vzorná žena a pořád mi předhazovala, že bych mohl ten svůj konkurz na manželku konečně ukončit, protože má vítězství jasně v kapse (kdepak, ať se ještě chvilku snaží ;) ). Nafotili jsme přes pět set fotek, ale přece jen je jiné být tam s x lidmi (rodinou) a být pořád focen, než když jsme na drtivé většině fotek vždy jen jeden (a druhý fotí).

Ale bylo to fajn. Bylo to fakt fajn.

před desíti roky | Cesty Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.