Přeskočit na obsah Přeskočit na navigaci

Junova reality-show

Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.

Dvacet dní

Srpen skončil, a září je v polovině. Jen Google Photos mi asi řeknou, co se za ty tři týdny událo. Ha, minule jsem psal o tom, jak si pohrávám s myšlenkou, že bych web mého tehdejšího bydliště přenesl z RS2 na WordPress … protože jsem neměl celkem do čeho píchnout. No a shodou okolností dnes ten slavný den nastal. Týden práce. Tisíc článků, pět a půl tisíce fotek a obrázků, šedesát fotogalerií … deset let postupného přidávání obsahu. 

Zatímco konce srpna byl chladnější, a vzpomínám si i na spuštění plynu / zatopení v kamnech, tak dva týdny září jsou prodloužením léeta jako bič. Teploty atakují třicítky, sucho, parno … jen brzká tma, pozdní východy slunce, a večer už také není úplně vlaho. Ale rozjezdil jsem se na kole, a teď za dva týdny září toho našlapal skoro 2× tolik než v kterémkoli jiném měsíci tohoto roku (směšných 107 km). Ale zase když někam vyjedu, tak to stojí za to – 32, 37 a 38 kilometrů. Tady na svrateckých kopcích docela hárdkór šlapání.

Bára roste jako z vody. Nebo ani tak moc neroste, jako spíš řádí. Plazí se, hejbe se, chce pořád sedět nebo stát (s jištěním), v postýlce už jse schopná se vytáhnout za hrazení do stoje a je to strašná sranda. Pro rodiče především. Ostatní její vrstevníci se prý líně válí, a ona už nevydrží v autosedačce, protože by se pořád mlela, někam se plazila, něco ochmatávala … 

Celým zářím se také prolíná to, kdy tchán před dvěma týdny při obvyklé kontrole cukrovky a tlaku zmínil nějaké obtíže „na hrudníku“ … a domů již nedojel, poslali ho do nemocnice, a týden nato ležel na operačním sále na mimotělním oběhu a s čtyřnásobným bajpasem. „Víte, na tohle má vliv třeba i jen každodenní dojíždění do práce. A nedělá náhodou na vedoucí pozici?“ „Ano“. A dnes po týdnu zotavování dorazil domů, o deset let starší, hubený, bledý, zmuchlaný … ale však Bára mu tu rekonvalescenci zpříjemní.

Já zatím vedu džentlmenský boj s krtkem. Začalo září, a za domem „na loučce“ se objevil krtečák. Tak to kurva ani omylem. To poslední, co chci, jsou hromady hlíny, až se to tu budu snažit posekat sekačkou. Šel jsem, napustil kýbl vody, a krtečák „spláchl“ zpátky do díry, a nalil tam dalších deset kýblů. Hajzle. Ale pak jsem si přečetl, že to je krtkům egál, že umí plavat. A tak od té doby je to již souboj stylem „krtek do rána vykope hromádku či dvě, a já za rozbřesku jdu, a dvěma třemi kýbly vody mu je zase spláchnu do díry“. Každý den. Vody mám ve dvou kubíkových bečkách dost, na zimu ji schovávat nebudu … a tak si tu tak hrajeme. Nyní se ale objevil nějaký hraboš na druhé straně pozemku, otevřel se mi tedy boj na dvou frontách. 

Do toho dvě jabloně obalené jablky, které den co den shazují … asi tak kýbl denně, když to zprůměruju. Okamžitě nahnilá, navrtaná, vykousaná. Mravenci, slimáci. Na kompostu už mám víc jablek, než jsem kdy v životě snědl. Ta hezká jsou dobrá, ale mně jablka vadí na zuby – dám si jablko, a den dva pak brečím z čehokoli kyselého. Třeba vína. Takže to za to nestojí. Švestka je obsypaná také, větvě ohnuté, plody zrají jen flašky cinkají … a tak sbírám to, co popadá, a plánuji sklizeň. Včera jsem vystříhal všechny výhonky kolem kmenu, propelčil vedle rostoucí trnitá křoviska, aby mi nevadila při sběru … i když, bude to max pár kýblů. 

A to je asi tak vše.

| Ze života | 0 komentářů

Komentáře (0)

Zatím žádný komentář.

Připojte váš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou (*) jsou povinná.