Dvacetiny, devatenáctiny a dabl osmnáctiny

No proč asi? Stalo se toho hafo a na hafo z toho nechci zapomenout.

V pátek návrat z prahy domů… cestu vlakem jsem strávil v příjemné společnosti zuzky, spolubydlící danči. S těmi dvěmi jsem strávil velkou část čtvrteční noci, kdy jsem jim promítal Jak ztratit kluka za 10 dní a pak si dvě hodiny povídal. Víceméně poslouchal jejich povídání o svých klucích, o problémech s nimi, o hádkách a skřípání… bylo to přínosný.

Tehdy se se mnou zuzka dohodla, abych ji ráno při odchodu z koleje procinknul, že půjde se mnou. Když jsme se takhle (náhodně) potkali před dvěma týdny, moc jsme si toho jako prakticky neznámí lidé neřekli. Tentokrát byla cesta metrem (15–20min) zábavnější. I s těmi lidmi nacpanými až kdovíkde kolem nás. Na hlaváku čekání jen pár minutek, nález do vlaku, kupéčko s dvěma staršími studenty, jedním klukem a dvěma cizojazyčnými lidmi. Seděli jsme vedle sebe, povídali si, smáli se… pak mě donutila načtverečkovat linkovaný papír a zahráli jsme asi deset her piškvorek (8–2 pro mě). Fajn zábava

Holčičí chování… tak nějak bych mluvil o tom kouzelném světle, co kolem sebe holky mívají. Je to v jejich chování, způsobu řeči, pohybech. Je to v nich U ivky jsem si už musel zvyknout, ještě k tomu je to taková pragmatičtější holka (jen trošku), ale u zuzky jsem byl tomuto fenoménu po delší době opět na delší dobu vystaven a vrněl blahem. Strávit ty tři hodinky s ní bylo moc fajn… taky by člověk nevěřil, kolika způsoby může exitovat křeček. Když došlo na křečka xy a v jeho pitevní zprávě stálo „příčina úmrtí: usmažení“, tak jsem (přes nezpochybnitelnou hrůznost) hýkal smíchy a skládal se na podlahu kupéčka.

Ale teď se jdu navečeřet… V čáslavi jsem vystrčil hlavu z okna a hledal na nádru martinu z pátku, že bych na ni zavolal… ale patrně v pátek jela jinak, nikde tam nebyla a neobjevil jsem ji ani v bigcity, nastupovat totiž měla na busáku na vedlejší zastávce. Matně si její tvář vybavuji, snad ji příště poznám…

Doma nahození db, počkání na ivku a hurá k dejfovi na chatu, kde proběhla oslava mých dvacetin, mírových devatenáctin a sestřiných a janiných osmnáctin. Účast: já, ivka, sestra, jana, vojta, míra, dj, dejf, adéla a její kamarádka renata, pro nás nová holka. Ale byla fajn a byla s ní sranda, takže všechno ok. A je to černovláska, ještě k tomu.

Dovezl jsem si tam noťas, ale dejf měl připravený svůj kompl, takže se jen stáhly moje mp3ojky a můj notebook sloužil jen jako moderní doplněk místnosti. Většinou jsem na něm pustil fullscreen vizualizaci do winampu, aby tam jen tak nestál…

Někdy kolem desáté se odešlo na dízu. Ne že bych tím byl moc nadšený, ale na chatě jsem zůstávat nechtěl… co šlo dělat, vzal jsem digoš a ivku a šel s proudem. Díza už pořádně jela, ani jsme si nesedali a už se blbo na parketu (protože tanec to nebyl). Co chvíli jsem někoho otravoval bleskem, ale tentokrát jsem si výhradně všímal lidí, co jsem znal, nikoho cizího jsem nedráždil. Na panáka mě pozvala ona (tekyla) a láďa (fernet citrus?), sám jsem pozval princeznu. Té se taky blížily narozky, které tam tak trochu s předstihem slavila (info od ní), takže ji potěšilo, že jsem si vzpomněl

Potkal jsem tam bývalou spolužačku klárku a dokonce i zuzku z koleje, s níž jsem jen o pár hodin dříve cestoval domů. Popovídal jsem si s oběma, ale pak jsem se už věnoval pouze ivce. Byl jsem pretty good opilý, bezprostřední, zábavný, příjemně šílený. A spousta věcí mi byla ukradená… takže mi bylo úplně ukradené, když na mě před budovou skini a narušení něco pokřikovali (resp zaslechl jsem jen svoje jméno), nahlas jsem se rozesmál a dál objímal ivku. Ti mi tak mohli něco… políbit.

Návrat někdy kolem druhé hodiny, já s ivkou odešel spát domů do pohodlí postele. Tam bychom totiž už nic nevyakčnili, oba zničení ze spánkových výkyvů vysokoškolského života…

Příštího dne jsme se po obědě vrátili, v zatemněném pokoji se hrály sázky a dostihy, já s ivkou sedl k noťasu a prohlížel fotky, pak již uložené fotky z prahy, pak ty na fotoalbu. A dívčí část publika neustále vyžadovala film. V zájmu pohodlí jsme ho spustili na obou pc, dejf ho nahrál na disk, já jel z cd a vypl zvuk, který spolehlivě pokrylo dejfovo audio (dva půl metru vysoké repráky). Nastavili jsme pozici na pár sekund po startu a na tři dva jedna teď film spustili. Ti v křešílkách a na židlích koukali na dejfův crt monitor, ti na pohovce (já, ivka, sestra, jana) koukali na lcd noťasu Parádička pohodička Ivka se opírala zády o stěnu, já jí ležel mezi koleny a hlavu měl v jejím klíně, hodinu a půl mě hladila po tváři… příjemné

Další film (po Oku, jap. horor) byl Kruh, který se už kvůli vadnému cd pustil jen na mém noťasu s mega titulky (verdana 36!), i hudební jack se jen přepojil ke mně a hotovo. Já s ivkou a vojtou se staral o várku kuřecího masa na řožni, rozfoukával permanentně vyhasínající dřevěné uhlí… a pil. A samozřejmě příležitostné koukání na film… seděli jsme u sebe, ivka na židli, já na nižším bobku před ní, na který jsem si nakonec lehl a opět skončil víceméně v jejím náručí. Vojta datlil do mobilu smsky sestře ivky (15), nakonec jsem jí napsal i já („pozdravuj vojtu“), pak jsem hafu lidí v místnosti posílal smsku ve tvaru „jak ti dupou králíci?“ Měl jsem popito, fráze „Vojto, dolej!“ byla častá jak úleky diváků filmu (tedy častá). Víno s ársí kolou teklo proudem… a za chvíli se místností linula vůně eňoňuňo kuřecího masíčka. Hned se šlo do druhé várky, v televizi začínal vřískot tři, na který se všichni těšili a u kterého jsem já vřískal smíchy. Takhle si představuju béčkovou komedii, ale ne horor.

Dvě hodiny v noci, chuť na něco šíleného… tehdy na silvestra to byla recesivní krádež dřeva do kamen sousedům Tentokrát jsme naši akci vylepšili a v sestavě já, ivka, vojta, dj a míra vzali pepo na podpal, kofolu s krabicí vína, sklenku a náruč dřeva sousedům a vyrazili pár set metrů nocí ke kapličce, kde je kolečko z laviček a uprostřed ohniště. A tak jsme si ve dvě v noci zapálili uprostřed vesnice ohníček, který spokojeně plápolal této horké noci, my popíjeli víno s kofolou a povídali, blbi… nevěřil bych, že kolem projde takových lidí. To si na nás z druhého břehu řeky dokonce posvítil nějaký děda baterkou Zas nějací chuligáni…

Fajn chvilka.

Návrat na chatu, kolektivní odchod do patra do postelí… vojta do dětské postýlky, já s ivkou do samostatné postele, renča janča áďa na trojmanželskou postel, dejf s djem na martačky na zem… takže tuším, že míra spal dole sám. Ale na to jsem tehdy nemyslel… chvilku se vtipovalo, pak kolektivně vyprávěla pohádka, kterou jsem se svou přemírou fantazie (a vína) popostrkoval dopředu neuvěřitelnými zvraty v ději aneb Jak mlynářova dcera, co umí upříst zlato ze slámy s japonským velvyslancem, váňou ivanem, čarodějnicí a vlkem pořádně ulítla.

V pokoji byla absolutní tma, nikdo jsme na nikoho neviděli… a ivka mi při jednom vtipu, který jsem vyprávěl, začala cumlat lalůček ucha, kousat do něj a všelijak „otravovat“, aby mě vyvedla z konceptu. Nepodařilo se jí to, nedal jsem na sobě nic znát Tedy, vědomě Jen dodám, že tahle její aktivita je moje oblíbená A ona pro změnu to samé nenávidí, protože je jí pak zima… běhá jí z toho mráz po zádech

Probuzení někdy k desáté, afterparty a mega škytavka (to jsem měl už v noci)… to taky bylo, něco říkat a škytat. „NoŠKÝÝÝÝÝÝT, abych to dopověděl…“ Všichni mohli smíchy chcípnout.

Doma oběd, válení v pokoji… chtěl jsem ivce pomoci s derivacemi, ale tenhle příklad byl tedy nad moje síly, takže stejně zůstalo jen u toho válení. A probuzení někdy před pátou večerní. Ivka odjela, a já už si tak trochu žiju pro sebe… poslední hodinky… musím jít brzy spát, nebo zítra po cestě do prahy (resp v praze) chcípnu. Je přede mnou sudý týden, a ten je těžší. Bohužel…

Ve čtvrtek volno, jenže v pátek anglina… možná se na ni vybodnu, a… teď jsem asi deset minut zkoumal jízdní řády. Mohl bych jet vlakem, kterým jezdím v pátek, ale nemám přípoj autobusem z bigcity (svátek?), takže bych musel dojet do city osobákem a měl 40min na přesun z jednoho konce města na druhý. Na busák. S cestovkou… božsky boží, takové tři kilometry (když uberu).

Uvidíme, uvidíme…