Hořící mládí

Volala máma, že v souvislosti s reorganizací obýváku by chtěli dát některé staré skříně do mého bývalého pokoje, odkud by se dal pryč můj velký psací stůl. Můj pokoj už to není, letos jsme tam nepřespávali ani jednou, takže ať si s ním dělají co chtějí. Jen když tam bude postel, pokud někdy zavítáme přespat. Ale ten masivní stůl s osmi zásuvkami… vzal bych si jej sem k nám, a dal si ho do dílny, ideální „ponk“, místo toho rozhrkaného, co tu stojí už asi padesát let a pomalu se propadá do podlahy, jak mu červotoči užírají nohy. To bude pracovní plocha, to bude úložného prostoru, to se budou organizovat hřebíky, kladiva, šroubováky …

Jenže to se nejdříve musí něco udělat s tím, co je v těch šuflatech nyní. 

Moje mládí.

Když loni máma vyklízela jiné skříňky, které mně se sestrou dlouhé roky sloužily jako „školní“ na sešity, učebnice a vše kolem, tak jsem zamáčkl slzu a až na pár drobností vše poslal do kotle / sběru papíru. Co s tím také? Deset let jsem na to nesáhl, a proč bych to někdy později dělal? Sešit matematiky z kvinty … 

Ve stolu byl ale mix všeho možného osobního. Malá dřevěná skříňka, poklad na zámeček, a v ní … ani za ty roky nevím, co všechno. Mám ji od mala. Plechová krabička od čaje, a v ní cetky, co kdysi měly nějaký význam. Šufle plné drobností, papírů, srandiček, sešitů, šufle skript z vejšky (kam se vyhazují knížky?), šufle plné písemek z gymplu (stovky…), které jsem vždy poskládal do zadní kapsy džín, a doma hodil do šuflete, šufle plné alb se známkami a balík s desítkami obálek a dopisů z mého dopisovacího období, šufle jiných ptákovin. Člověk by u toho mohl sedět a probírat se tím vším, ale zatvrdil jsem své srdce a vše to sortýroval do plastů, do směsného odpadu, do krabice na spálení, a do krabice „na půdu“. Ale i přes zatvrzené srdce na mě padal splín. Sešity pokreslené ptákovinami, různé psané blbosti ještě ze základní školy, ale pak také první deníky, se záapisy nadepsané spešl formátem data, které jsem dokázal i po těch letech dešifrovat … třináct mi tehdy bylo. Divoká puberta na gymplu, mladá duše rozervaná celým světem a šedivá mračna nad krajinou … držel jsem to v ruce, sem tam prolistoval, hanbil se studem a trapností a doufal, že se mě ivka nezeptá, co to je. Do plamenů. Co s tím? Budu si to někdy pročítat? A co hůř, budu chtít, aby se v tom vrtal někdo jiný, až bude šmejdit po letech na půdě? Uff, rozhodně ne. Neotevřel jsem ty sešity dvacet let, pak tedy do plamenů. Poznámkové bloky počmárané vzpomínkami ze školních výletů, zájezdů, z dovolených, i jen z čekání na autobus v city, offline blog psaný propiskou, ještě než to bylo cool, a než to potom přestalo být cool. Vzpomínky na zážitky kolem holek z jiných tříd, které mi už podle jmen ani nevyvstaly ze vzpomínek. Tak důležité to pro mě bylo, a tak moc je to pryč. Mezi tím neumělé básničky, pokusy o jiné psaní … špatný básník své básně z mládí vydá, ten dobrý je spálí, vyvstalo mi na mysli. Neměl jsem odvahu se do nich ani začíst. Zamilovaný pubertální kluk. Do plamenů! Popsané papíry, po pár slovech poznávám přepisy nočních intimních sms konverzací s dávnými kamarádkami, v duchu se červenám a taky se stydím číst dál. Do plamenů! Tohle bych TEPRVE nechtěl, aby četl někdy někdo jiný … 

Šufle za šufletem se vyprázdňovalo, v plastové krabici na půdu sem tam něco přibylo, v kamnech hučelo. A pak jsem prázdná šuflata odnesl tmou do dílny, a depresivně poloprázdnou plastovou krabici nachystal „k archivaci“. Ležel na mě splín. Ale co bych s tím vším dělal? Probíral se starými písemkami? I Bára jich za ten večer prozkoumala víc než já za tu dobu, co se v tom šufleti vršily. Bylo třeba do toho říznout, a řízlo se, a dnes už mě to tak nepálí. Krabicí plnou papírů pomalu krmím krb, sem tam se podívám, co z mého mládí právě shoří, a víc to neřeším.

Však taky musím sednout na bus, dojet za tátou, a vyrazit s novým seznamem sádrošového materiálu do city. Vyložit, zítra zateplit jednu šikminu, a odstrojit část vaty z druhé, tu přesuneme na rovný strop nad místností, ale tam už musí být položená spodní dvanáctka vata, a tedy i ponatahovaná elektřina … o dřině z víkendu nemá smysl ani psát nic víc než že v sobotu od devíti do osmi večer na nohou (omítání příček a různých rohů a natahování elektřiny, pak tři hodiny uklízení), v sobotu stěhování nábytku u našich, pak reorganizace dílny s dovezeným stolem, pak výměna zámku ve vratech do garáže, pak chystání falešného stromu pro krmítko, aby mohla Bára z obýváku pozorovat ptactvo, pak dvě hodiny sezení a přebírání šuflat … dnes jsem nevstal, prospal jsem se, a do teď jsem stejně udělal prd, a po obědě už ani neudělám.

před jedním rokem | Ze života | 5 komentářů

Komentáře

1 | -hgn- | před jedním rokem

Spal mé vojáčky…

reagovat

2 | juneau | před jedním rokem

Rezervoár, mezamí!

reagovat

3 | V.V. | před jedním rokem

Moc hezky jste to napsal, já jsem o dost starší a ještě mám schované dopisy z vojny. A že jich bylo!
Asi to budu muset také spálit, ale nějak na to není čas. V.V.

reagovat

4 | juneau | před jedním rokem

No, v těch cetkách jsem také narazil na fragment tátova „metru“ z vojny. Už je v popelnici. Vše pomíjí.

reagovat

5 | - | před jedenácti měsíci

Když jsme už té prehistorie, míval si crazy.mysteria, že?

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.