I, robot 2004 - Já, robot
PS: Koho to zajímá: prvotní verze red.systému.
Když už, tak stylově… můžu říct, že to nejtěžší z rs mám již za sebou a po večerech se mohu trochu opájet kulturou. Přesto barbarsky přemýšlím, jak zabít tu muchu, co mi leze po monitoru bez toho, aby na něm zůstala zajímavá rozostřující šmouha… že bych ji toleroval? To bude nejjednodušší.
Já, robot… (ne, asi ju zabiju)… hezký film, hezké scífko. Minority report se mi moc líbil, zákonitě by se mi měl líbit i tenhle film. Will Smith v roli policajta podezírající roboty exceluje, nejednou mě pěkně rozesmál. Chytl jsem tu děvku do ruky. Víceméně omylem, jemně ji svíral mezi prsty a okamžitě byla na monitoru jiná. Šimrání na prstech, ta potvora se hýbala. Prsty si svinit nebudu, zabiju ji v papírovém kapesníku, těknu po něm očima… ale ruku nenatáhnu, naopak jí hodím mrštím do tmy pokoje a doufám, že se poučí. Je to otázka… žije moucha?
Tedy film. Hezké triky, hezká akce, hezká pointa. Asi začnu číst Asimova.
Je skoro půlnoc, popíjím ársí kolu (s červeným vínem je úplně božská… nebo je to naopak?)… každý den teď chodím spát kolem druhé, bez výkyvů. A už tři dny po sobě vstávám bez problémů v osm. Aby taky ne, šest hodin spánku… nevím proč, ale ráno mám vždy dobrý pocit. Takové… taková spokojenost. Neplýtvám časem, spát už nepotřebuji, vstanu, dám si sprchu, udělám si něco k jídlu, snídám při čtení blogů, e-novin… do desíti hodinka, odsunu prázdný hrnek od čaje, přitáhnu si klávesnici, podrbu myšku… a chvíli si hraji se systémem. Je deset, po dvanácté mají přijet spolužáci, na tátovy úkoly mám tedy dvě hodiny. Člověk by nevěřil, kolik prken je potřeba na šalování, což je cosi spojeného s betonováním základů. Z prken se udělá formička a ta se vyplní betonem… dejme tomu. A ty desky se po ztvrdnutí betonu musí rozdělat, zbavit desítek hřebíků, očistit od zbytků ztvrdlé malty… tak to byl můj job. Natáhl jsem si na zahrádku prodlužku, převrátil kbelík dnem vzhůru, na něj usadil obstaroční magič, co něj vsunul ještě starší kazetu, svlékl košili a do dvanácti stupňů celsia dnešního slunného rána se vlinula nezaměnitelná slova. Welkom tů emerikána, plís, mejk jór selekšn folou by dý paund sajn nau…
Vzít dvoumetrovou desku, nejdříve na ní ostřím sekery narovnat hřebíky, kladívkem je vytlouci zpátky, otočit desku a vytahat je kleštěma, vzít zednickou žlíci a sedřít z ní beton… kdyby mě někdo pozoroval, musel by si myslet, že mi za tuhle práci někdo platí a že mě platí od kusu/desky, protože jsem jel jak… jak robot. Z jednoho jediného důvodu: abych byl brzy hotov. Nebo by si mohl myslet, že jsem prostě padlej na hlavu nebo že mě to nějak uspokojuje. I tehdy jsem nad tím přemýšlel a zatímco mechanicky jedním tahem odstraňoval hřebíky jeden za druhým, na mysli mi blikala pořád ta jedna myšlenka: brzy skončit. Mít to co nejdříve za sebou. Nevadí, že se unavím. Hlavně to udělat rychle, a samozřejmě kvalitně. Možná si říkáš, proč to tak řeším. Prostě proto, že mi tohle uvažování nepřijde normální 
Chtěl jsem popřemýšlet nad tím, jak se mi bude po ársí kole těžko usínat, ale to asi nehrozí. Chce se mi spát… ale ty dvě hoďky tu ještě vydržím. A začnu pracovat na rozhraní pro správu komentářů. Jo, a ještě cosi v zadávání nových textů. Mno jo…
před 16 roky |
Ze života | 
31 komentářů
