Ideální noc pro šáhnutý proud myšlenek

Je-li toto ideální noc pro šáhnutý proud myšlenek, pak trancí :music: DJ Tiesto – Piece of Me je ideální hudbou pro tento zápisek. Vzhledem k filozoficko-futuristickému pohledu na svět za monitorem.

Suchosch blognul o přistání sondy Phoenix na Marsu, respektive o založení jejího twitter mikroblogu. Přivedlo mě to k obrázkům touto sondou pořízených, z nichž jeden je naprosto neskutečný – povrch Marsu.

Nikdy jsem nedokázal jen tak přejít myšlenku, že miliony kilometrů od země, na povrchu jiné planety, hladce přistává sofistikovaná mašinka odkázaná na člověkem naprogramovanou inteligenci a odhodlaná si tam poradit při čtvrthodinovém čekání na rádiové signály ze Země, té jiné planety, ze které před mnoha měsíci vzlétla. Uprostřed pouště z kamení a prachu, pod zvláštním nebem, jediná tamější inteligentní bytost (co si budeme namlouvat).

Co asi tak tímto odstavcem sleduji?

Přecházíme z futuristického okouzlení k filozofické podstatě mého ohromení: co jsme my lidé za druh, za bytosti, za… za společnost, za komunitu… když dokážeme poslat takového robota na jinou planetu? Dokážeme spočítat nejjemnější nuance stovky dní trvající cesty temným prostorem. Dokážeme všechno, co znamená cestování vesmírem. Já to nechápu… nechápu své záchvaty ohromení touto skutečností. Můžu stát v city, čekat na chodníku před květinářstvím na ivonku, až si vybere správný koflík jako dárek pro kamarádku, podívám se náměstím vzhůru podél stojících aut, prohlížím starých chodník, na silnici vedle něj a to vše obklopené domy – a jako blesk mě zasáhne uvědomění, jak neskutečné lidstvo je. Před titěrným zlomkem doby, po kterou Země trvá, se těmito částmi Vysočiny rozprostíral neprostupný prales a o pár tisíc let později je tu omšelá ulice, místo lesní půdy pokryté listím a jehličím rozpadající se chodník a na něm lidé, kteří byli schopní vymyslet auta a jiné komplikované věci, aby si usnadnili život. To je to, co nechápu. Jak se to mohlo stát… jak někdo přestal bloudit stepí hledaje bobule a kořínky a nahnal do ohrady doposud se potulující dobytek, jak někoho dalšího mohlo napadnout, že bude vhodné před těmito domy postavit chodník, aby ostatní nešmatlali po silnici… jak někoho napadlo poslat na jinou planetu stroj, aby ji zkoumal.

Jak mě to může zarážet? Vždyť jiné to očividně netrápí a při pohledu na chodník nebudou pár sekund zírat do prázdna s osudovým mrazením v zádech. A to je to, co nechápu ze všeho nejvíce – že je to samozřejmost. Že je pro nás náš život samozřejmý. Že je a že žijeme bez ohledu na to, jak neskutečně náhodná věc to je.

O to více mě tato myšlenka pohlcuje, když si prohlížím fotografie pusté krajiny jiné planety… vypadá jako kamenitá poušť a klidně by to mohl být snímek z některého koutu naší planety. Jenže ten snímek zachycuje všeříkající pravdu – nic jiného tam není. Modré nebe, temné noci, červený prach a malé kameny. Na zemi bychom to taky našli. Jenže je tu i vše jiné. Modré nebe, temné noci, červený prach kamenitých pouští, poschlá tráva vyprahlých stepí, zelené kopce tropických oblastí a temné hlubiny vnitrozemských jezer plných ryb a … života.

A v tom je ústřední myšlenka: někdy mě ohromí uvědomění si života. Uprostřed města, na tom starém chodníku pod zdrcující tíhou vědění, že to vše kolem je tu jen díky tomu, že žijeme a že to je zároveň neklamný důvod toho, že žijeme. A v celém známém vesmíru není nikdo jiný, kdo by žil také. Kdo by žil s námi.

A tak zatímco někdo staví auta a jiný pokládá dlažební kostky do chodníku, já nemůžu myslet na nic jiného: jsme sami, jsme v celém vesmíru sami, dokážeme neskutečné věci a dokážeme poslat vozítka na Mars – a přitom stejně většinu dne děláme nepodstatné věci, myslíme na nákup, vyrábíme auta, dláždíme chodníky… a je to den za dnem, jak se Země otáčí a bloudí vesmírem se svou Sluneční soustavou… a nikoho to nezaráží.

A mě? Mě ano, a po pár minutách už také ne. Život. Ten jde přece dál.

Jen dvě stě milionů kilometrů od nás na povrchu Marsu v tuto chvíli s bzučením popojíždí člověkem vyrobené vozítko, zaostřuje svůj fotoobjektiv na kdejaký šutřík a pár set kilometrů nad ním vstupuje do řídké atmosféry jiný stroj skrytý za tepelným štítem připravující se na vystřelení brzdícího padáku… a na úplně jiném místě ve Sluneční soustavě právě čeká jeden kluk před obchodem, až jeho přítelkyně koupí ten správný koflík na kytku.


O co snazší by bylo prostě nepřemýšlet.

O mnoho. Ale nedokázal bych to. Miluji to. Filein sofia.

před jedenácti roky | Myšlenky | 2 komentáře

Komentáře

1 | Butch | před jedenácti roky

koukam ze sis pekne pohulil :-)

reagovat

2 | juneau | před jedenácti roky

Původně jsem chtěl na úplný konec dát větu „A neptejte se mě, co jsem hulil.“ :)

Protože – díky přemýšlení – mi bylo jasné, že mi to někdo v komentářích řekne :)

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.