It's time to leave this town...

Bohužel dnes jsem přijel a vypadnu nejdříve ve čtvrtek. Toť k nadpisu (RHCP – Road Trippin). Je to minutka, co jsem odložil blok a přestal koukat na logické výroky, disjunktní formy, tramvajové křižovatky… zítra ráno mě čeká test z pochybného předmětu (skóre docházky 2 cvika ze 7, 0 přednášek ze 7). Přivstanu si a hodinu tomu ještě věnuju, ale teď v noci už na to opravdu nemám.

Z neděle na pondělí mám nějaké lehké spaní… vždy jdeme spát pozdě (Fort Minor – High Road), necháváme si také otevřené okno – na pár centimetrů, ale přesto to stačí, aby byla té mé zmrzlince zima a strkala si nohy pod moji peřinu. V šest ráno před domem nějaký zloduch startuje vychrchlaného dízla, od rozbřesku šílí ptactvo… a to vstávám až v sedm.

Cesta vlakem je pak k nepřežití, hlava padá na ramena, člověk se jen trochu kontroluje, aby nevědomky nepředváděl grimasy jak Mr. Bean (a že k tomu občas nemám daleko). Spánek je silnější než cokoli, čím bych se mohl zabavit. Číst skripta nebo materiály k předmětu, to je jako narvat se diazepamem.

A tak jsem zase tady v praze. Je tu hezky teplo, brzy vše rozkvete a černé kmeny se zazelenají. Večer jsem došel na poslední hodinu kurzu matiky, ale byla to ta nejvíce vyčerpávající zkušenost posledních dní. I ve srovnání se včerejším fotbálkem (jeden by neřekl, že ho 1. dubna doštípají komáři).

Teď, po jedné hodině v noci (Moby – Porcelain), toho už moc nezvládnu. Ráno to učení doženu, šest hodin spánku mi snad stačí.


V pátek máme po roce slučák. Těším se tam, po roce zase uvidím spoustu spolužáků. A napsal jsem i Evči, zda nechce svézt, neboť jsem jediný člověk z toho směru. Dnes mi s díky odepsala, že na akci nepojede, neboť jak si možná vzpomínám, má ten den narozeniny. Nad studeným temným jezerem je tato narážka posledním pošťouchnutím k pádu pod hladinu vzpomínek na gymnaziální roky, kdy pro mě měl šestý duben zvláštní příchuť… (Manu Chao – Me gustas tu)… k čertu s tímhle patetickým žvástem. Měl jsem ji tehdy prostě hodně rád a den jejích narozenin byl výjimečný, to každý pochopí. Pamatoval jsem si jej, což v mém případě není taková samozřejmost. Eva to věděla, ale kdyby mi dnes své narozeniny nepřipomněla, už bych si asi nikdy nevzpomněl (nenašel bych-li to ve starších archivech či denících). Šestý duben byl nahrazen druhým dubnem (2D si informatik dobře zapamatuje)… to má narozeniny ivonka (ano, včera).

Gympl je pryč. A to jsem se včera viděl s… pěti profesory na vernisáži obrazů jednoho z nich. Malý rautík, kulturní program, spousta lidí, rozhovor se starostou kvůli webu, korzování tam a tady… ale to je již minulost.

The Killers – Mr. Brightside.

před desíti roky | Myšlenky Ze života | 2 komentáře

Komentáře

1 | Charlotte | před desíti roky

až v sedm :-? jezdím tím rychlíkem v šest z HB a děsivý grimasy předvádí snad každej :-D

reagovat

2 | juneau | před desíti roky

V šest v HB, o půl paté od nás, o půl čtvrté vstávat. To by mi mohlo. Stějně bych ani neměl spoj na rychlík.

Já už mám spaní ve vlaku docela ohlídaný, vždycky se nejdříve pořádně uvelebím a zkouším, jestli v té pozici zůstanu i po přechodu do stavu „bezvládí“ :) Jistota je jistota :)

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.