Já a sport

S přihlédnutím ke skutečnosti, že mezi napsáním nadpisu „Já a sport“ a tímto řádkem uplynulo přibližně deset minut, usuzuji, že si sám nejsem jist, jak to tedy vůbec je. Jsem sportovec, nejsem sportovec? Jsem aktivní či pasivní sportovec? Jsem sportovní fanoušek nebo mě toto pobláznění míjí? Říkám to znovu, nejsem si jist…

Odvážně tvrdím, že sportovec nejsem. Copak se řídím správnou životosprávou, chodím brzy spát, vybíhám joggovat do ranních mlh, piji našlehané vaječné žloutky? Mohl bych pokračovat dál v pokládání otázek a převážně neustále odpovídat „Ne“. Nějak tak si totiž sportování představuji. Jako zaměstnání, jako životní filozofii… není to sezónní nálada, je to smysl života. Proto se za sportovce nepovažuji.

Ovšem maratón zaběhnu pod dvě hodiny kvůli člověku, který si nyní myslí, že jsem lempl, lenoch, flákač, co než aby udělal něco pro své zdraví ve formě sportu, raději zaleze za obrazovku televize s balíčkem čipsů. Nepopírám, občas neodolám. Z pohledu sportování mohu svůj život v průběhu roku dělit na dvě různé části. A to na zimu a na vše ostatní.

Zima… udeří první tuhé mrazy, pak druhé a třetí, a při čtvrtém pohledu na teploměr s minus deseti stupni si konečně říkám, že „Dnes by to šlo.“ Na rameni se houpají tkaničkami svázané brusle, já mířím ke zdejšímu rybníku a doufám, že tam nikdo nebude. Hokejový fanda se zamyslí a pokusí si dát dvě a dvě dohromady, což mu neustále ne a ne dát rozumný výsledek. „Jde hrát hokej na prázdný rybník? Sám na nikoho? To je podezřelé! Že on nejde hrát hokej!“ Fanda se křižuje a sahá po knize hokejových pravidel, aby se uklidnil. Ano, nejdu hrát hokej. Hrát hokej mě totiž nebaví. Jdu bruslit. Bezmyšlenkovitě křižovat prázdnou ledovou plochu o rozměrech 100×75 metrů, ruce v kapsách, sám v klesající tmě na okraji vesnice, s jednou jedinou lampou veřejného osvětlení. Občas si vyzkouším něco složitějšího, zasprintuji, ale zbytek doby strávené broušením ledu věnuji už naprosto nezáživnému objíždění břehů. Divák by omdlel nudou, ne tak já. Nevím proč, ale opravdu mě to baví. Kroužím a kroužím, až si vyjedu „stopu“, a dokud si nesáhnu na dno svých sil, tak nezastavím. Sáhnout si na dno… v mém případě mírně typické.

Končí listopad a já se těším na podobně strávené hodiny na ledě. A na co se budu třást nervózním očekáváním, až zima „povolí“, led začne tát a sníh mizet? Na kolo, lidičkové, na kolo… to je moje vášeň, moje láska, moje slabost. Vy cyklistice se totiž projevuje jedna moje fascinace, a to mnohem zřetelněji než v bruslení. Fascinace rychlým pohybem, fascinace rychlostí. Samozřejmě to není pravidlo, ale obecně platí, že při jízdě z prudkého kopce se zběsilým šlapáním unavím více než poklidnou jízdou opačným směrem vzhůru. Jen pro to nebezpečí, pro vyděšené chodce na krajnici, pro zuřivé svištění vzduchu kolem uší, pro studené slzy tekoucí vodorovně po spáncích do vlasů… pro naprostou extázi z rychlosti. Jsou místa, kde si na kole troufám jet rychleji než v autě. Snad kvůli pocitu, že kolo mám „více pod kontrolou“. Snad pro to snahu najít hranice…

Každý rozumný člověk ví, že jízda na kole není pouze bláznivým sprintem dolů z kopce. Je to mnohem víc. Pomalé ospalé projíždění vesnice slunného víkendového rána, poklidné stoupání do mírného kopce uprostřed lesů, bloudění po opuštěných polorozpadlých cestách mezi kukuřičnými poli, potkávání cizích lidí, objevování nových míst… mnohdy v mírně vzrušujících podmínkách: s temnou oblohou a bouří v zádech či v cizím kraji jen se seznamem a pořadím vesnic napsaných propiskou na loket, které musím projet, abych se dostal tam, kam chci, a při troše štěstí i zpět.

Tvrzení, že na kolo nasednu na začátku jara a sesednu na konci podzimu, není daleko od pravdy. Cyklistika je moje droga. Když nemám co dělat, jezdím. Když mám co dělat, jezdím taky a dodělám to potom. Jezdím, abych žil a žiji, abych jezdil? Ne, to ne. Já jezdím, abych jezdil. To je vše. Moje výlety nemají žádný cíl, pouze touhu projet se. Ujedu desítky kilometrů jen proto, abych si mohl říct, že jsem ujel desítky kilometrů, ne proto, abych se tam někde na konci poutě podíval na něco zajímavého. Pro mě je zajímavá právě ona cesta… neboť „I cesta může být cíl.“

Ale mohu toto považovat za regulérní sport? Moc se mi nechce… protože bych na sebe nikdy v životě nenavlékl barevné obtažené elastické tričko a cyklistické šortky, nikdy bych si nenasadil cyklistické brýle, jež zabírají polovinu obličeje, nikdy bych se nevzdal svého „zájmového“ pojetí cyklistiky. Jako by to nebyl sport, ale hobby.

„Sportem ku trvalé invaliditě,“ podotýkají někteří lidé a vzpomínají na příbuzného, který si na lyžích pošesté zlomil nohu… Ne že bych s nimi v plné míře souhlasil, ale i já mám pod pohrůžkou artrózy kolen od doktorů zakázáno běhání ve větší míře než školní tělocviky. Přesto jsem na sklonku prázdnin neodolal a vyzkoušel si týden joggingu. Byl jsem nadšen… nikdy bych nečekal, že mě tak moc uchvátí obyčejný běh divokou a opuštěnou přírodou. Další možnost sáhnutí si na dno svých sil… ale. Co když opravdu ve třiceti bolestí ani nevstanu z postele? V tomto případě přestávám pokoušet osud a nechávám toho.

Sport ve své typické podobě pro mě prostě není. Profi cyklistou být nechci, a profi sprinterem být nemohu. Ani nevím, zda bych chtěl… se sportovními úspěchy mám pouze pofidérní zkušenosti, jako úřadující okresní šampión ve sprintu na sto metrů nikde rozruch nevzbuzuji a říkám si, že dokud nebudu stát na stupínku vedle Šebrleho, tak se to nezmění. Možná jen to jen dobře. Možná je to výhoda být jen obyčejným človíčkem a ne hvězdou ozářenou blesky fotoaparátů, pošpiněnou články pokleslého bulváru, zavalenou stohy dopisů od fanoušků. Být někým, o koho se zajímají pouze berňák, letákoví kameloti, přátelé, rodina a blízcí lidé… vždyť i to ke štěstí stačí.

před 15 roky | Spisovatel | 1 komentář

Komentáře

1 | jakub | před 14 roky | www.danielka.net

a tohle ja si proste okomentuju, i kdyz je to jeden z nejstarsich prispevku. proste juna chapu, kdo to nezna nepochopi…adrenalin je uzasna droga, rozesmiva vas, nese vas nekam nahoru, citite se naprosto dokonale…ja jsem taky cyklista-nadsenec a ritit se rozbitou lesni asfaltkou s brutalnim sklonem a zatackou na konci na kole, pohledem uprenym stridave na vozovku a na tachometr (kdy uz tam bude tam sedmdesatka, abych mohl zaci brzdit), je jedna z nejlepsich veci co znam…je to o hubu, potkat auto v protismeru, tak jsem asi pomlacenej, protoze tam neni moc prostoru na manevrovani, ale za ten pocit trocha toho rizika stoji. nebo spis kvuli tomu riziku mate mozna ten pocit….

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.