Jak na nový školní rok, tak po celý školní rok?
Dojel jsem ze školy, pozařizoval si poslední věci ohledně ubytování na
koleji, uvařil kafe a mám hodinku dvě, než pojedu zase zpátky na konzultace
za vedoucím mé diplomky. Během té doby musím vymyslet, o čem a jak tedy
vůbec budu psát. Třeba se mnou nevyběhne. Třeba nebudu první flákač,
kterému vedl práci 
V pondělí večer dojel na kolej Dan se svojí chmurnou depresí, jež byla
očekávána dvěma lahvemi šampaňského. Seděli jsme ve třech s ondrou,
popíjeli bublinky z hrnků a bavili se např. plánováním výletu do
Jilemnice. A mezi tím vším padla i vzpomínka na Cimrmany a touhu vidět
České nebe (= jít stát frontu na předprodej lístků). Podívali jsme se na
termín předprodeje a ten byl … následující ráno! Dan nadšeně
vyskočil, já si trpce vzdychl a sestra už volala, kdy máme sraz a že veze
červený burčák. Došla i s karimatkou a k půlnoci jsme vyrazili směrem
Štítného 5, ŽDJC. A fronta? Ta způsobila lehký šok. Přišli jsme
o dvě hodiny dříve než minule a stáli o deset metrů dál než tehdy.
Zatímco tenkrát, 18. listopadu, to byl obrovský chumel podupávajících
lidí navlečených do mnoha vrstev oblečení, 22. září tam bylo hafo
stanů a 80% čekajících prostě spalo ve spacácích na chodníku. Ve
výsledku jsme tak dostali pořadové lístky kolem čísla 80 a ne 100 jak
minule. Ovšem na nástěnce stálo černé na bílém – vzhledem
k omezenému počtu představení, nemoci v souboru a závazkům vůči
sponzorům budou lístky na České nebe vyprodány do pořadového čísla
37. Zjistili jsme to někdy po druhé hodině a já myslel, že mě škrábne.
Ostatní hry jsou taky fajn, ale těch osm hodin čekání, klimbání,
chladu… jednou už bych to České nebe vidět chtěl
Přežili jsme to. Postávali jsme, popíjeli, snažili se ve třech ležet na jedné karimatce, seděli a zírali před sebe, obcházeli blok a chodili s pískem do parku, a čas se plazil a plazil a plazil… s dvoudenním odstupem to nevypadá tak drsně, ale když tam člověk stojí a ví, že jsou za ním teprve tři hodiny a pět před ním… strašný, strašný, strašný. Po sedmé hodině jsem již mlel z posledního, schopný usnout ve stoje. Ale pak se fronta rozpohybovala a chvíli o osmé jsme již měli naše pořadová čísla. Hurá na kolej! Půlhodinovou sprchou jsem vytopil koupelnu, pak došel Dan (musel si vystát ještě jednu frontu na přidělení koleje) a k půl jedenácté jsme se rozhodli, že si dáme čtyřhodinový šlofík. V pět jsme vyrazili pro lístky a vymýšleli kombinace, na jaké hry jít … že nebude České nebe, to nám bylo jasné. Dan by šel na Lijavce, ale nám by to nevyšlo vzhledem k narozeninové oslavě. Představení v pondělí, úterý a ve středu byly nereálné pro mě, protože by se sem nedostala ivonka … prostě kombinační galimatyáš jak víno. Až jsem zjistil, že Dobytí severního pólu se sice hraje v úterý, ale ve středu 28. října je svátek a ivonka tak nebude mít školu! Takže to by šlo. A teď jen aby byly lístky. Čekali jsme ve frontě k okýnku a s napětím poslouchali, kdo bude chtít jaké lístky … České nebe již nebylo (resp zbývalo jedno místo), ačkoli vydrželo až do pořadového čísla kolem 50, a obava o vyprodání Dobytí severního pólu byla nakonec lichá, bez problémů jsme koupili deset míst vedle sebe v poslední řadě. Divadlo je to malé, takže bych si z toho vrásky nedělal.
Vraceli jsme se na kolej k šesté a moje „rozvrhově volné“ úterý bylo v tahu. Tak jsme si naplánovali večerní koukání na The Boat That Rocked, objednali donášku pizzy a koupili pár piv. Skvělá tečka po tom dlouhém ponděloúterku.
Dnes je středa. Z postele jsem v osm vylezl, na přednášku do školy taky dorazil. Učitel povídal obdobně jako před lety, ke změnám v organizaci nedošlo, takže bez problémů – chodit tam nemusím a tím pádem nemám tento semestr žádné vyučování. Ale možná tam občas dojdu. Se zápisky se trápit nemusím, takže pohodlné poslouchání zajímavého a poutavého výkladu. Nakonec, je to poslední předmět mého studentského života. S Danem jsme také plánovali navštívit přednášky některých učitelů, kteří na nás za těch pár let zanechali své stopy a šrámy. Uvidíme, jak to dopadne.
Teď bych se mohl připravit na tu konzultaci diplomky.
před desíti roky |
Praha Ze života | 
0 komentářů