Jak poznat chlapa?

Třeba že po dni u pc, kdy se babral s vomrdávajícíma praceme, kdy ho už fakt bolí záda, kdy chtěl za odměnu vyjet na kole a před domem začalo pršet, kdy už toho má plný zuby … si stejně najde čas a blogne. A pustí si k tomu do smyčky Tina Dickow – All I See. LOL.

Utekl skoro měsíc od posledního zápisku, kde jsem se rozplýval nad ježděním na kole. Tento týden (je čtvrtek) je první, kdy jsem na kole ještě neseděl. Až dnes jsem přijel od ivonky, neměl jsem tedy možnost (když nepočítám včerejší popojíždění na jejím kole, když ona vyrazila na bruslích). Ale teprve od toho zápisku jsem do toho pořádně obul … stále bylo krásně, čím dál tepleji. Začal jsem zdolávat okolní kopce. Nejdříve ten javorový, s nádherným výhledem na svrateckou pahorkatinu pod těžkými mračny, potom jsem si troufl na kole na hraběnčinu vyhlídku a při návratu objevil lesní cestu, o které jsem neměl potuchy … ale tohle neustálé off-road mě dotlačilo koupit si blatníky. Ano, blatníky. Ale žádné silniční hnusy, ale epesní kousky od firmy SKS, co já vím tak nejlepší krosové blatníky na trhu. Nafotil jsem si je na dalším kopci, kde mě po dlouhé době překvapil (doslova) sníh.

Terénní překvapení Přední blatník (kdyby to někdo nepoznal)
Zadní blatník Výhled z javorového kopce

Akční jak bejk … v našem údolíčku relativně teplo a sucho, sluníčko. Mokré silnice jsem se nebál, blatníky jsem již otestoval o pár dní dříve a byl z nich nadšený (ani kapka). Sedm kilometrů jsem šlapal do kopce na nejvyšší hřeben v širokém okolí, až jsem odbočil z asfaltu do polí, propletl jsem se chátrajícími stavením JZD a po polňačce k horizontu a ty vole deset čísel sněhu! Ustát to nebyla žádná sranda, ale … zážitek.

Díky blatníkům jsem se nemusel spoléhat na přízeň počasí, respektive na asfalt … příští týden jsem tedy vyrazil zase na jiný kopec, s převýšením cca 300 metrů, od břehů Svratky na vrchol kopce, na zříceninu. Jen a jen nahoru, bez jediného klesání, dlouhé kilometry šlapání vzhůru po polních, lesních a rozbahněných cestách. Triko i svetr durch propocené, ale softšelka držela.

Nevím, co mám s těmi kopci … asi mi jde spíš o to jet po jehličí, po kamenech, po hlíně, bahnem nebo štěrkem … rovinatý asfalt je stereotypní. A tak jsem minulý týden vyrazil zase, na přehradu a z pravobřežky do lesů a kolmo na vrstevnice po stovky let staré lesní cestě nahoru na Karas. Neznámá místa, kde jsem nikdy nebyl, orientace podle turistického značení. Z jedné strany jsem na kopec vyjel, druhou jsem ho zase sjel. Kilometry klesání lesními cestami, dlouhé minuty průměrnou třicítkou a soustředěním se na povrch cesty pár metrů před kolem …

Konec března a já měl našlapáno nějakých 200 kilometrů. Žádný zázrak, ale potěšující.

O ničem jiném se mi nakonec psát nechce.

před šesti roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.