Jako zamlada

Večer jsem se projel na kole. Mirda byl brně, dj se na mě vysral, a tak mi nezbylo než vyrazit sám. A to již táhlo na osmou, údolí vplouvalo do šera a já si vyrazil jen v tričku. Takže kam? Někam, kde ještě bude svítit slunce. Nad přehradu. Na hráz jsem vyjel ve stoje, během pár minut (kilometr stoupání), plíce rozervané, utopený ve slinách. Tři týdny jsem nejezdil. Přejel jsem po hrázi na protější břeh a vyjel do třetiny svahu, zbytek po polňačce vytlačil. Na vršku louky jsem se posadil a koukal na vzdálenou hladinu, potil se jak prase a dýchal, dýchal, dýchal… hekal. Všechno kolem tak nějak utichlo. Šumění a cvrčení cvrčků. Zaťukání z lesa. Jiné z druhé strany. Nebylo to příjemné. Sám daleko od civilizace, podezřelá ťukání (datla fakt poznám), jinak ticho… jen jsem paranoidní. Brýle, helma, kolo, přejel jsem vrcholek kopce a vnořil se do lesa, po lesní cestě jsem souběžně s bývalým lyžařským vlekem sjel zpátky do vesnice, celou ji projel až k vyrovnávačce – kolem dvou puberťaček sedících na patnících – pod její hráz, kde právě probíhají jakési terénní práce. Vrátil jsem se večerním chladem – kolem dvou puberťaček sedících na patnících – do vesnice, domů, osprchoval se a vyřízený sedl k noťasu a filmu.

Jako zamlada.

před osmi roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.